Ještě lepší den             

 

 

Koncem května jsou dny již výrazně delší a sluncem bohatější. Stromy a rostliny pučí, klíčí a začínají růst. Vrací se ptáci, rodí mláďata, vše ožívá. Přišel 25. květen a očekávaný páteční večer pravidelných setkání malostranských podloubníků.

V podloubí se setkali první dva přátelé z hospůdky, inženýr Doubek a taxikář Dolanský. Srdečně se pozdravili úsměvem a stiskem ruky.

„Dobrý večer pane inženýre,“ trochu s podivem pozdravil taxikář šprýmař Dolanský inženýra Doubka, „co to máte na krku, snad nejste nemocen?“

„Dobrý večer pane Dolanský, nejsem nemocen, ale dnes je přece dvacátého pátého, Den ručníků na počest spisovatele Douglase Adamse a jeho díla ‚Stopařův průvodce po Galaxii, jak jste nás tím vloni překvapil. Tak jsem se na to připravil.  Dobrý, že jó.“

„A sákryš! Tak já jsem vás na to upozornil a sám jsem teď na to ani nepomyslel. Vy to chcete opravdu slavit?“

„To víte že jó! Všichni se na to těší, že si zase můžeme zablbnout! Lidi se na nás dívaj, jaký jsme to cvoci. V květnu, a s ručníkama kolem krku.“

Vešli do hospůdky a pozdravili se u jejich kulatého stolu s doktorem Kárným, panem Knotkem, inspektorem Hanákem, drogistou Boučkem a milým panem Vášou, kteří již upíjeli svá pivíčka. Doktor Kárný právě pojedl svůj oblíbený předkrm, dvojici utopenců s cibulkou.

„Pane Dolanský,“ pohotově se zeptal Knotek, „co to vidím, vy nemáte kolem krku ručník. Vy slavit Den ručníku nebudete? Asi jste ho na ulici mít na krku nechtěl, že jó. Tak si ho prosím nasaďte, ať si můžeme přiťuknout naší plzničkou.“

Všichni se na Dolanského dívali starostlivě a pozorně, protože čekali, že si ručník nasadí také. Dolanský nic. Tvářil se jen trochu trapně, protože na oslavu dne ručníku zapomněl. Situaci zachránil velký Zdeněk, který mu přinesl navoněný ručník vypůjčený od paní Alžběty.

„Víte co, přátelé,“ rozhodným hlasem se ozval inspektor Hanák, „já bych navrhl dnes oslavit raději Mezinárodní den úsměvu. Co říkáte?“

„Je to určitě lepší než s tím ručníkem,“ připomněl inženýr Doubek, „až na to, že den úsměvu se slaví až začátkem října.“

„No, v podstatě každej den roku se něco slaví,“ dodal pan Váša.

„Jó jo. Mezi ty významnější, důležitý dny přece patří den Žen nebo Den matek,“ přisvědčil drogista Bouček, „vedle toho jsem četl, že lidi po celém světě slaví třeba den komplimentů, mrkve, Barbie, tučňáků a podobně, zkrátka všeho možného! Dokonce, jak to víte i ručníků.“

Dívali se rozpačitě jeden na druhého a čekali, co této změně řeknou ostatní. Připíjeli, utírali rty a posunovaly tácky, ale zůstávali mlčky. Trochu vzrušení přinesl velký Zdeněk, který přišel s nabídkou menu paní Alžběty a vrchního kuchaře Vojty Rynholce.

„Nabízí vám telecí líčka pomalu dušená na červeném víně s bramborovým pyré, konfitované kachní stehno s restovanými domácími gnocchi na kachním sádle s cibulkou, česnekem, tymiánem a muškátovým oříškem, s chutným zeleninovým salátem.“

„Všichni kachnu?“

„Já bych se se svou dietou také připojil,“ zeptal se doktor Kárný, „ale nevím, co jsou to ty gnocchi, abych neměl nějakou koliku.“

„To jsou velmi chutné orestované bramborové noky, zjemněné kořením,“ doporučil Zdeněk.

„Tak všichni. Výborně, mám vám k tomu přidat srdečný úsměv paní Alžběty, aby vám dobře chutnalo.“

„To je nápad,“ spokojeně doplnil inspektor Hanák, „vidíte, že bude nejlépe oslavit dnes Mezinárodní den úsměvu.“

„Také si myslím, že je lepší vyšťavit bodrý úsměv než mít omotaný krk ručníkem,“ zhodnotil návrh Hanáka Bouček.

„Úsměv totiž bývá zpravidla spojený se smíchem,“ pokračoval Hanák, „podle jednoho německého básníka Morgensterna, jsou smích a úsměv brány, kterými se dá do člověka propašovat mnoho dobrého.“

„Jó, to je pravda,“ navázal inženýr Doubek, „podle doktora Nešpora se dá úsměvem a smíchem relaxovat a léčit a nemusíte ani nic pašovat. Viděl jsem ho rozmlouvat se Šípem, to byl panečku koncert. Ten tedy dokáže o smíchu vyprávět.“

„To jsem viděl v Semafóru, při Všechnopárty,“ potvrdil s úsměvem pan Váša, „rozchechtal celý divadlo.“

„Jenže na všechno použít nejde,“ prohodil Bouček, „rád bych viděl Chudobu, když mu přijde poštou upomínka na alimenty, aby místo nasr…, naštvání si řekl – hele upomínka, cha, cha, cha!“

„Víte, že někdy smích nejde zastavit, i když druhý člověk je v maléru?“ navázal pan Váša.

„Sem s tím!“ nedočkavě řekl Knotek.

„Jako kluci jsme si hráli na cirkus. Já hrál lva a lezl jsem po čtyřech proti Pepíkovi Veselých, který hrál krotitele. Řval jsem, Pepík couval s bičem ke zdi a já za ním. Když Pepík docouval až k domu, zahlídl jsem psí hovno. Můj lví řev a vzhled se změnil z nebezpečného zvířete na šílence postiženého schizofrenickým záchvatem. Viděl jsem jasně, že jestli ještě jednou zařvu, Pepík do toho hovna šlápne. A já, já jsem zařval, smíchy. Krotitel dupal v hovně a křičel – Lexo na místo – Lexo sedni – Lexo na místo. Já jsem si lehl a málem se počůral. Uznejte, že v tomhle smích nezastavíte.“

„Neznamená to šlapat si po štěstí?“ ironicky se ozval s dotazem inspektor Hanák.

„Myslím, že ne,“ dodal pan Váša, „protože to dotáhnul až na funkci předsedy občanského výboru v Libni.“

„Byla by to opravdu směšná historka,“ připojil se doktor Kárný, „kdyby byl předsedou na Smíchově. Jak se vlastně přišlo k názvu Smíchov?“

„Asi se tam všichni smáli,“ vysvětlil stručně Dolanský, který si mezitím voňavý ručník z krku sundal.

„Historek o vzniku místních jmen je mnoho,“ pokračoval inženýr Doubek, „podle onomastiků prý existuje pověst o smíchu Horymíra po skoku ze skály a jeho útěku do Neumětel. Pravděpodobnější je původ ve smíchání obyvatel, nebo od zemana Smícha, který zde měl Smíchův dvůr.“

„To už ani nechci slyšet, jak vznikl název Malá Strana,“ povídal doktor Kárný, „v Krči se krčili, ještě, že třeba Nusle si název pozměnily z Neosvitly, protože tam asi byla tma.“

„Některý úsměvy již dlouhá léta vzbuzují dohady,“ vrátil se k tématu zpátky inspektor Hanák.

„Například Mona Lisa od Leonarda. Její oči vás pozorují ze všech stran a její záhadný, nejistý až nepřirozený úsměv vzrušuje odborníky již dlouhá léta.“

„V každém případě v tom není nic povzbudivého,“ pokračoval Dolanský, „já, když se ni kouknu, tak se mi chce spát.“

„Jako kdybyste vypadl z oka zaměstnancům jedné americké firmy,“ pokračoval Hanák, „vedení chtělo zvednout morálku svým zaměstnancům a zadali to jako úkol malíři reklam z Massachusetts Harvey Ballovi. Ten jednoduše nakreslil kulatý usměvavý obličejíček a stvořil vlastně prvního smajlíka. A jelo to. Dnes je symbol známý po celém světě, je dokonce založena nadace Smile Corporation, jako oficiální sponzor Dne úsměvu. Od té doby se slaví vždy v první pátek v říjnu.“

„Proč ho tedy slavíme dneska v květnu?“ namítl Dolanský, „když je Den ručníků.“

„Douglas možná stojí za to, uctívat ho ručníkem, ale proti prosbě vycházející z nadace Smile Corporation – Udělej jednu laskavost a pomoz někomu k úsměvu – je to daleko užitečnější.“

„Pánové jsme zde pro vás, abychom vám udělali chutnou laskavost a vyvolali na vašich tvářích úsměvy,“ zahlaholil Zdeněk, následovaný Fandou, když přinesli specialitu paní Alžběty.

Nad stolem se rozšířila úžasná vůně kachního stehýnka a na tvářích společníků se objevil blažený úsměv nejzdařilejších smajlíků, které kdo nakreslil.

„To jsem nevěděl Zdeňku, že jste členy tý americký nadace,“ připojil k přání dobré chuti inspektor Hanák svoji poznámku.

„Tu nadaci sice neznám,“ ozval se Zdeněk, „ale máme radost, když naše jemná vlídnost a ochota ve vás vzbudí usměvavou spokojenost. Přejeme vám dobrou chuť!“

Kolem stolu se rozhostilo spokojené pomlaskávání a cinkot příborů. Ne nadlouho. Dolanský se neudržel a zachechtal se.

„Čemu se smějete s plnou pusou, pane Dolanský?“ zeptal se Bouček.

„Ále, vzpomněl jsem si, jak se mnou tuhle jela dvojice a on povídá – jak napadlo Mařku nechat si vytetovat na zadek kapustu? – a ona na to, - to víš, když si to nechala tetovat ve dvaceti, tak to bylo poupátko růže.“

Na to se doktor Kárný zakuckal, až zrudnul. Velký Zdeněk nelenil a doplnil na stůl opět plné napěněné půllitry tankové plzničky. Viděl kolem sebe samé usměvavé tváře a měl z toho radost. Spokojený zákazník byl pro něho úspěch, který ho povzbuzoval.

„Jestli vám mohu při té baště zvednout nejen chuť, ale i náladu, tak si dovolím jednu malou z naší branže. Když jsme byli ještě s malým Zdeňkem v divadelním klubu, tak se nechal nachytat. Obsluhoval podivného, jako by vrávorajícího hosta, který si objednal dvě půldecky vodky a půldecku sody. Zdeněk ochotně nalil a host hned tu sodu vypil. Potom ty dvě vodky nalil do sklenice po sodě. Zdeněk se divil a povídá – vy ste snad kouzelník? – Ne, odpověděl host, já jsem kontrolor z obchodní inspekce. Malý Zdeněk se hned zeptal, kolik ho to bude stát.“  

„Asi ho to přišlo draho, že jó,“ usmál se pan Váša, „to si dovedu představit. Jde o to, jestli ten kontrolor trochu vodky neucmrndnul vedle, protože normálně by se tam nemohly vejít.“

„No, v tom je ten zádrhel,“ doplnil Zdeněk, „tu vodku podtrhnul až moc. Vlastně až velmi moc. Malej někdy nevěděl, kam až může, protože pořád si chtěl nasušit na zájezd do Tunisu.“

„Podařilo se mu to?“ zeptal se Bouček

„Nakonec tam jel, ale až za rok,“ doplnil Zdeněk, „on zas tak moc šetrnej nebyl. A taky rozvod ho stál dost peněz.“

„Když už tady byla řeč o úsměvu a o smajlíkách,“ navodil nový problém pan Váša, „já jsem obdivoval nedávno Edu, který si s někým psal na mobilu, jak tam mrskal dvojtečky, závorky, středníky, menší než, větší než. Při tom se chvílemi chechtal a za chvíli se mračil. Připadal mi jako obsluha šifrovacího stroje.“

„To je právě grafická soustava smajlíků, která jednoduchým způsobem vyjadřuje různé pocity a sdělení pomocí znaků psacího stroje,“ vysvětlil inspektor Hanák, „říká se jim také operátory, správně smajlíky.“

„Jde tím vyjádřit úplně všechno?“ zapochyboval doktor Kárný, „třeba blbou náladu?“

„Jistě,“ pohotově odpověděl Hanák, „jen je třeba naklonit hlavu k levému rameni a znak přečíst.“

„K levému rameni?“ překvapivě se ptal Kárný, „to je součást nějaké magie?“

„Když to čtete při ležení na levém boku,“ vysvětloval inženýr Doubek, „tak můžete mít hlavu rovně. Jde o to, co bude pro vás pohodlnější.“

„Taky je možné otočit si mobil doprava a číst znaky od shora dolů,“ přidal se Dolanský.

Do jejich složité debaty přišel Fanda s nabídkou chutných jednohubek, nakládaného hermelínu a závitků zavináče. Nesklidil velký úspěch, jen doktor Kárný pro svou dietu si dva závitky dal a hlasitě dal najevo svoji spokojenost.

„Zavináč,“ zamlaskal nepatřičně, „to je nejzdravější pokrm pro dietu. Divím se pánové, že to nejíte.“

„Já zavináče vidím rád,“ s úsměvem žertovně prohlásil inženýr Doubek, „ale ne na talíři, ale v e-mailové adrese.“

„Jó, vy myslíte Doubek zavináč džímejl tečka kom,“ upřesnil inspektor Hanák.

„Kdo vlastně na ten zavináč přišel,“ zeptal se Dolanský.

„No, původně ho používali v Anglii k označení ceny za jeden kus,“ vysvětlil Hanák, „asi jako naše dlouhé á s obrácenou čárkou. Teď už se používá na celém světě, jen si ho pojmenovali trochu jinak. Třeba v Itálii to je slimák.“

„Víte co, Fando,“ ozval se Bouček, „dejte mi taky dva slimáky, tedy zavináče. Když vidím doktora, jak mu šmakuje, tak jsem dostal chuť.“

„A hned máte lepší náladu, že jó,“ pochválil ho Kárný.

„No, dobrá nálada všechny starosti nevyřeší, ale naštvete s tím tolik lidí, že je velmi dobré si ji pěkně udržet,“ řekl Bouček a dal se s chutí do jídla.

„Pánové, buďte rádi, že máte dobrou náladu,“ přispěchal Zdeněk s další náručí tankové plzničky, „se špatnou náladou a mračením se strašně rychle stárne. Na vás to ovšem neplatí. Vy tady u nás jen mládnete.“

„Víte, ale co vám řeknu,“ přihlásil se poněkud přemýšlející pan Váša, „doporučení toho doktora, co lidi léčí různými druhy smíchu, jak tu někdo zdůraznil, může při laickém neodborném postupu způsobit úplnou katastrofu.“

„On je ale opravdu machr,“ zastal se ho inženýr Doubek.

„To je jasný,“ pokračoval Váša, „ale když si přečtete magazín Prima, tak užasnete. V Tanzánii dokázaly tři školačky, které se smály jednom vtipu tak vehementně, rozesmát celou školu. Chechtaly se tak dlouho, že škola musela být dokonce zavřena. Nepomohlo to a zakrátko se chechtalo celý město i s přilehlými vesnicemi. Šlo o davovou hysterii, psychózu. Co dokáže způsobit jeden vtip.“

„Kdyby jen vtip,“ řekl Dolanský důrazně, „poslechněte si třeba Burianovo V zajetí smíchu. Když jsem ho poprvé slyšel, chechtal jsem se jako blázen ještě dvě minuty, když Burian skončil.“

„My jsme se jeden čas scházeli v Míšeňské u známých,“ přidal se Bouček, „mimo bridže a různých her jsme také soutěžili o poslední místo na židlích, kolem kterých jsme chodili, a kterých vždy bylo o jednu méně než zbytku chodících.“

„To já znám,“ vpadl do vyprávění Knotek, „to jsme hrávali na odborářském školení. Nejvíce jsme se strkali s prodavačkami. Taky jsem si na jednu židli sednul ve dvou. To byla mačkanice.“

„No, abych pokračoval,“ řekl dotčeně Knotek, „skončila hudba a do vyplétaného křesla skočila macatá Marie z bistra v Mostecké a křeslo ruplo. Začala se tomu smát. My chvíli také. Jenže ona se smála dál a nepřestávala. My se na ní dívali již udiveně, co se děje. Později se přiznala, že se smála nám, protože jsme nevěděli, čemu se směje ona. Počůrala se. Jak seděla v rozlámaném křesle, nemohli jsme její kaluž vidět.“

„Víte, já to stejně musím obdivovat, jak je možné pomocí dvojtečky, středníku, závorkou a dalšími několika znaky vyjádřit, že je někdo blbej,“ vrátil se pan Váša k problému šifranta Edovi.

„Já to beru jako úsporné vyjadřování,“ souhlasil pokýváním hlavy na levou stranu doktor Kárný, „napíšu dvojtečku a velký dé a znamená to smích, když tam dvě velké dé, tak je to hlasitý smích.“

„Jó, ale pánové,“ rozhorleně pokračoval Váša, „dyk ono se tím dají napsat i kdejaké oplzlosti. Když tam Eda napsal kulatou závorku, tečku, kulatou uzavřít, kulatou otevřít, tečku, kulatou uzavřít, tak mi řekl, že to jsou malá prsa.“

„To je bezvadný pane Vášo,“ pochytil se výrazu Dolanský, „jak by se daly napsat velká prsa?“

„Vidíte,“ navázal pan Váša své námitky, „já říkal, k čemu to vede, jen ke sprosťárničkám.“

„Počkejte pane Vášo,“ mírnil situaci inženýr Doubek, „to je náhodou zajímavý problém. Je to jako stupňování přídavných jmen. Malý, velký, největší. Já bych to napsal jako, kulatá závorka otevřít, tečka, velké ypsilon, tečka, kulatá závorka uzavřít.“

                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                     Přišel velký Zdeněk a řekl, že dojde pro tužku a papír, aby mu to Doubek nakreslil. Inženýr se toho ujal přes protesty pana Váši a jeho snahu kreslit jen úsměvy, když se dnes ujal Den úsměvů.

„A ty největší raději nekreslete,“ vzrušeně volal Váša, „ještě to uvidí paní Alžběta a urazí se.“

Popravdě řečeno, ony se ty největší ani inženýrovi nepovedly. Zdeňkovi ty malé a velké stačily. Poděkoval Doubkovi, a protože i Den úsměvu pohasínal, zkasíroval útraty a rozloučil se světácky:

„Keep smilling friends!“

 

Všímavost

 

Veliká radost nastala, když jsme si pronajali v osadě Mezi poli zahrádku, přiměřené rozlohy 400 m, ale současně se vyskytla veliká starost co s trávou, která zaujímala více jak polovinu. Od souseda jsme si půjčili pojízdnou ruční sekačku, kde se otáčela při jízdě dvojice ostří a travičku opravdu sekala. Jen v přístupných rovných částech. Ostatní kouty a nerovnosti zůstávaly nedotčeny. Stříhání těchto míst jsme dokončovali z části v sedě, nakonec v leže pomocí nůžek. Tento způsob byl velmi pomalý a náročný. Plížení ještě šlo, horší bylo se zvednout.

Docházelo při tom k zajímavé skutečnosti. Když jsme dostříhali trávník na jednom konci, tak na druhé straně již byla tráva dokonce přerostlá. Stříhání probíhalo nepřetržitě a nikoliv fázovitě v agronomických intervalech dorůstající travní plochy.

Namáhavost při zvedání se z polohy vleže se stupňovala. Když nám již začali při zvedání pomáhat sousedi, rozhodli jsme se, že si koupíme novou sekačku motorovou. Povšimli jsme se, že podobný nápad dostal i inženýr Trochta vedle nás. Spoléhali jsme, že nám poradí s obsluhou sekačky a trávník bude jak ve Wimbledonu. Jen s rozpaky jsme sledovali jeho startování sekačky neúnavným, opakovaným taháním za šňůru s přestávkami, kdy odpočíval. Sekačku nenastartoval.

Za dva dny nám přivezli sekačku z Mountfieldu a bylo na mně, abych ji naplnil benzinem, olejem, zašrouboval svíčku a nastartoval. Stejný pokus začal vedle i inženýr Trochta. Poprvé jsem zatáhl za startovací šňůru, motor zavrčel a ticho. Ozval se inženýr Trochta. Taky nejde? Zatáhl i on a ticho. Takhle jsme se střídali asi půl hodiny a sekačky ne a ne nastartovat. Atmosféra kolem nás se plnila vůní benzinových par. V době odpočinku jsme si šli zakouřit až na konec osady, kde byl čistší vzduch.

Manželka vytáhla z krabice návod k obsluze a začala nám ho hlasitě předčítat až po oddíl Výskyt poruch.  Vše souhlasilo. Začali jsme znovu tahat za šňůry, ale bez úspěchu. Před obědem jsme již přestali doufat, že se nám ty krásné naleštěné, červenožluté skvosty z Mountfieldu podaří nastartovat. Začali jsme uvažovat o reklamaci, protože sekačky nám nebyly nic platné. Vrácení zboží v poučení od Mountfieldu nebyl žádný problém.

Po obědě se na naši zahrádku přijela podívat dcera s vnukem. Adámek byl nejvíce zvědavý na dědu jak bude sekat trávu. Dcera říkala, že cestou o ničem jiném nemluvil, a těšil se, že bude s dědou sekat. Na jejich zahrádce na chalupě takhle pomáhal tatínkovi a měl z toho vždy radost, když mu pomáhal sekačku tlačit. Po vypití kávy a snědení mřížkovaného koláče mě vyzvala dcera, abych konečně tu sekačku nastartoval, protože Adámek se už nemůže dočkat.

Věděl jsem, že nastane kritický okamžik. Velmi nerad jsem se připravoval na to, že milého Adámka zklamu. Přípravu k nastartování jsem co nejvíce prodlužoval, ale zbytečně, protože Adámek již vedle sekačky vytrvale čekal, že bude pomáhat tlačit.

Od vedle se začaly ozývat zvuky marného snažení inženýra Trochty, který začal tahat za startovní šňůru sekačky. To mně dalo naději, že se budu moci vymluvit na poruchovost a nutnost sekačku vyměnit. S jistotou, že to nevyjde jsem zatáhl za šňůru, dokonce asi třikrát za sebou, a nic. Adámek si mě prohlížel, díval se na sekačku a pak povídá. Dědo, ale tatínek když tahá za šňůru, tak drží také tenhle drát. Ukázal na obloukovitý drát před držadlem.

Stiskl jsem tedy onen drát k držadlu a zatáhl za šnůru. Sekačka, jako by nadskočila, začala vrčet jako divá, jen ji rozjet. Než jsem se rozjel, stačil jsem zahlédnout souseda Trochtu, jak zírá překvapen na můj úspěch. Adámek se hned chytil rukojeti a už jsme spolu vysekali první nádherný pruh trávníku. Za chvíli jsme měli hlavní část posekanou a šli jsme spolu vyklopit plný obsah koše na kompost.

Na pokyn manželky jsem šel poradit sousedovi jak nastartovat sekačku s přichycením drátu k držadlu. Ze skromnosti jsem ovšem zatajil, že mi to vlastně poradil můj pětiletý, všímavý vnuk Adámek, který to měl odpozorované od tatínka. Soused samozřejmě sekačku hned nastartoval a vzhlížel na mě jako na kandidáta na Nobelovu cenu.

Nebýt všímavosti našeho Adámka, tak bych mu jednak připravil zklamání, že dědovi nemůže pomoci tlačit, sobě způsobil vydání dalších litrů potu a opotřebení startovací šňůry, vedoucí až ke zbytečné reklamaci.

 Báseň napsaná jako věnování vypravěči, štamgastovi Pepíčkovi v zaniklé hospodě U Hradčanské radnice v roce 1956

---

Strašidlo

Věnováno neodolatelnému vypravěči

Pepíčkovi Deyssigovi na Hradčanech

v listopadu 1956

Smuten plouží se hladný

sešlý trhan ulicí,

tu a tam optá se

chodců, jde dál v chladný den,

na stranu čepici.

Kulhá, ruce se mu třesou,

záda shrbená k zemi,

zdá se, že spadne již,

kolena sotva ho nesou,

kašel trhá mu plícemi.

Obličej vráskami rytý,

svěšený ret a bílý vlas,

slina mu visí z brady,

slizké oči, jak pes zbitý,

šedé bělmo, křivý vaz.

Bloudí ulicemi, ptá se,

větší bídu snad hledá,

s vypětím jde dál,

na čele přibývá vrásek,

však rumění tvář bledá.

Málo lásky prožil,

spíše běd a strastí,

s životem se rval

a jeho bídu množil,

kosti jen tak chrastí.

A přece je jeho sídlo

zde blízko, již tam,

ano, zde rodný dům,

otvírá dveře strašidlo

a spouští hrůzu, mam.

Slyšíte jeho huhňavý hlas,

bezzubá ústa ševelí,

na paní Gůzovou ptá se,

odpověď dostal a jas

vidět v očích, jež se tetelí.

Skřípou schody pod ním,

hrají to pochod vítací?

Zde tedy, ta doba,

mazlí se místem rodným,

div se tam neskácí.

U dveří zvoní, němě čeká,

otvírá stará sešlá paní.

„Prosím vás bydlí tu paní Gůzová?“

ta se ho příšerně leká,

nemohla promluvit ani.

„Bydlí“ – huhňá on dále,

tu svitne babě v hlavě,

strašidlo, - ne jen žebrák.

„Ano, to jsem já,“ řekne kale,

co na mně chcete právě.

On, nyní celý se klátí,

rozechvěn, ústa němá.

„A prosím, měla jste

před třiceti léty, v mládí

potrat?“ Paměť nemá.

„Měla, nebo neměla!“

zoufale sliny stříkajíce,

huhňá, oči vystouplé.

„Tak tehdy jsem měla.“

„Hodila jste to do popelnice?“

Ticho, je sípavý dech,

slyšet z úst malinko,

až ozve se tiché: „Ano!“

Tu unikl z úst mu vzdech

A vysvobozující: „Maminko!“