Předrevoluční ombudsman          

 

Šel jsem z práce zamyšlený, proti pozdnímu odpolednímu proudu chodců, na zastávku tramvaje k Dětskému domu Na příkopech. Míjel jsem chodce, které jsem příliš nevnímal a těšil jsem se na teplou domácí večeři.

„Pane doktore, dobrý den!“ uslyšel jsem u proluky Myslbek nesmělý hlas za sebou.

Rychle jsem se otočil a podíval nechápavým pohledem na starší paní, se kterou jsem se právě minul.

„Dobrý den!“ odpověděl jsem překvapen, „promiňte,“ omlouval jsem svůj udivený výraz, „my se známe?“

„Pane doktore, vy se na mě nepamatujete?“

„Je mi líto,“ omluvně jsem ze sebe soukal slova rozpaků, „ale opravdu nevím.“

„Petráková,“ představila se stručně, „pomohl jste mé sestře se zastávkou autobusu, v Jablonci. Je vám za to moc vděčná a spokojená.  Já jsem taky ráda. Chtěla, abych vám předala nějakou odměnu, ale vy jste ji vrátil.“

„Ano,“ probleskla mi hlavou ta chvíle, kdy jsem od ní dostal před vchodem do úřadu obálku v přítomnosti mnoha kolegů, kterou jsem spěšně strčil do kapsy a podal ji ruku s poděkováním. Nikdy před tím jsem od nikoho nedostal žádnou obálku nebo úplatek. Ještě k tomu v tak nevhodnou dobu a místo. Těsně před začátkem pracovní doby, kdy je u vchodu největší nával. Předpokládal jsem, že si toho určitě někdo všiml a řekne si, hleďme, takhle si stížnostníci přivydělávají. Nevadí jim přijímat úplatky před veřejností. Nestydí se brát od starých lidí, chudých důchodkyň. Hrůza. Někdy jsem si nebyl jistý, jestli je to závist nebo skutečný morální odsudek.

Přišla tehdy do kanceláře a vyprávěla o problémech své nemocné sestry, která bydlí v přízemním domku v Jablonci. Po stavebních úpravách vozovky byla nově zřízena autobusová zastávka u jejího domku, kde je úzký chodník. Shlukují se tam lidé čekající na autobus, kuřáci i opilci, má tam plno smetí a odpadků, stálý hluk a zápach plynu z výfuku. Prosila, jestli by nešla zastávka přesunout trochu dál. Původně tam vůbec zastávka nebyla. Místní národní výbor prý s tím nic dělat nemůže a sama neví, na koho se má obrátit o pomoc.

Vysvětlil jsem paní, že ministerstvo dopravy již tehdy městskou hromadnou dopravu nemělo v kompetenci, ale slíbil jsem ji, že se pokusím pomoci. Měl jsem ještě stále své kontakty na přátele na Správě silniční a městské dopravy. Zavolal jsem tam a požádal kolegy, aby se na to podívali. Spokojil jsem se s jejich slibem a více jsem se případem nezabýval. Kolegyně uzavřela osobně podanou žádost do spisu, který založila.

 „Už si vzpomínám. To přece nestálo za řeč. Byl jsem také rád, že se to tak brzy vyřešilo. Ta odměna mi v žádném případě nepatřila. Žádnou zásluhu jsem na tom neměl. Jen jsem požádal kolegy ze správy, aby se na to podívali. Jsem rád, že vaše sestra je spokojená, pozdravujte ji ode mne, prosím.“

„Děkuju,“ odpověděla s milým úsměvem, „určitě jí pozdrav vyřídím, ona vás stále chválí, jakej jste hodnej člověk. Pane doktore, vy ani nevíte, co to pro ni znamenalo. Má teď klid, pořádek a pokoj od těch nepříjemností.“

Rozloučil jsem se s ní srdečným stiskem ruky, a ještě se otáčela, když já jsem již stál na refýži před Dětským domem. Přemýšlel jsem o několika lidech a momentech, které se udály ve spojení s tou obálkou, respektive s mojí domnělou pomocí staré paní se zastávkou.

Tehdy, hned po příchodu do kanceláře, jsem otevřel obálku a nalezl v ní stokorunu. Jak se říká, hanba mě fackovala. Proč jsem si tu obálku od ní vůbec vzal. Před lidma. Proč jsem ji neodmítl. Ze strachu, že to někdo uvidí, jsem ji rychle zastrčil do kapsy.

Když přišla moje kolegyně, řekl jsem jí o tom a požádal, aby našla v archivu spis týkající se přemístění zastávky autobusů v Jablonci. Nejdříve mně řekla, že jsem blb, a můžu být jistý, že to někdo určitě viděl a práskne to.

Spis mi našla. Mně šlo hlavně o adresu té paní z Jablonce, protože jsem se rozhodl obratem jí úplatkovou stokorunu vrátit. Na jednu stranu jsem její skutek chápal, měla pocit vděčnosti a dosažení určitého sebevědomí. Já stará bába, která již nic neznamená, a zabývají se se mnou až na ministerstvu, a pomůžou i obyčejnému člověku. Chtěla ze svých možností a zkušeností vyjádřit svoji spokojenost nějakým skutkem. Zvolila pro ni nejdostupnější možnost. Vedla ji k tomu stará zkušenost. Peníze. Je to mocný nástroj, jak dosáhnout svého, nebo jak ohodnotit splnění žádosti.

Uvažoval jsem nad výší peněžního daru. Stokoruna. Při tehdejších důchodech to nebyla malá částka. V určitém poměru to bylo jako kdyby někdo jiný dal do obálky tisícikorunu, nebo i více. Zde to nebylo o výši částky, ale o pocitu. Pocit, že se chci odměnit někomu, koho neznám, ani ho nikdy neuvidím, ale chci mu poděkovat, ocenit jeho účast s mým problémem a jeho rychlé vyřešení.

Napsal jsem stručný, krátký dopis:

Vážená paní,

Vaše paní sestra mně předala pozdrav a poděkování za úspěšné a rychlé vyřízení vaší žádosti o přesunutí zastávky autobusů dále od domku. Jsem rád, že jsem přispěl k vaší spokojenosti a pomohl tak odstranit problémy, které byly způsobovány nově zřízenou zastávkou. Moji pomoc považuji za svou povinnost, kterou není nutno v žádném případě oceňovat penězi, které vám vracím. Vážím si vašeho uznání a díků a přeji vám dobré zdraví a klid při užívání vašeho domova. S projevem úcty           podpis  

Kolegyně dopis naklepala na svém historickém psacím stroji a jeho kopii vložila do spisu s poznámkou o vyřízení. Vložil jsem stokorunu do obálky a s ostatní poštou předal do podatelny k odeslání.

Zde by mohl celý příběh skončit. Stará paní potřebovala vyřešit její problém se zastávkou. Zastávka byla u jejího okna zrušena a přesunuta. S pocitem vděčnosti poslala po své sestře odměnu, kterou příjemce sice pochopil, ale počestně vrátil.

Příběh neskončil. Jak už to bývá, všude má člověk ve svém okolí lidi, kteří si ho váží, obdivují ho, některé ho tajně milují, svůj obdiv předstírají, ale také lidi, kteří závidí, pomlouvají, nenávidí a ubližují. V případě, že máte takového člověka svým vedoucím, je nasnadě velký problém. Nebezpečný problém.

Byl strážcem čistoty ideologie a morálky nového člověka. Strážcem podezřelých styků mezi lidmi, hlavně s lidmi za oponou. Za železnou oponou. Věděl jsem, jak je nebezpečný. Netušil jsem ovšem, že jeho nebezpečnost je násobena jeho nevzdělaností a úrovní intelektu. Z posunovače a signalisty na Smíchovském nádraží se stal přes různé funkce vedoucím kanceláře stížností na ministerstvu. Od té doby, kdy jsem zachránil jednoho pracovníka před následky spočívající v jeho jménu, jsem byl na pozoru.

Do kanceláře přišel občan s problémem tranzitu z NDR přes naše území do Rakouska. Byl to Syřan a česky neuměl. Pracovník, který měl tuto agendu na starosti, měl zlomenou nohu a úřadoval z domova. Spojil jsem se s ním telefonicky a milého Syřana za ním poslal. Naši debatu vyslechl také můj vedoucí. Po odchodu toho řidiče se mě vedoucí zeptal, co má s tímto cizincem společného inženýr Smolka. Zůstal jsem překvapen, jak na to přišel. Smolku jsem znal dobře, byl to machr na sdělovací a zabezpečovací techniku na železnici a s nějakým tranzitem cizích aut po republice neměl vůbec nic společného. Snažil jsem se jeho domněnku vyvrátit, ale byl neodbytný. Když už debata přešla do ostrého až výhrůžného tónu, že by se tím měl zabývat útvar zvláštních úkolů, na mě vyhrkl, že dobře jeho jméno Smolka slyšel opakovaně při naší rozmluvě.

Mně se rozsvítilo. Opravdu mohl zaslechnout slovo smolka. Převážel totiž nákladní auto, na kterém měl naloženy dva malé osobní automobily. V angličtině se malé auto – small car – vysloví smolkáá. V první chvíli jsem se začal neuváženě smát. Co, smát, já řval smíchy. Dost dlouho jsem mu nebyl schopen ten přeslech vysvětlit. Pak jsem se lekl. Smích mě přešel. Uvědomil jsem si situaci, do které se mohl vlivem toho, že jsem s řidičem mluvil anglicky, skutečný Smolka dostat. Možná i já. Vysvětlení vedoucí přijal, ale nebyl jsem si jistý, že tomu uvěřil. Pro jistotu jsem o tom Smolkovi řekl, aby nebyl překvapen.

Asi po týdnu si mě vedoucí zavolal a žádal vysvětlení, jak si dovoluji přijímat úplatky, obálky, ve kterých byly určitě peníze, a za co to bylo. Předpokládané udání se ukázalo. Naštěstí jsem si vzpomněl, že ve spise je dopis, kterým byla stokoruna vrácena. Kolegyně spis rychle do jeho kanceláře přinesla a po straně mi zašeptala:

„Vidíš ty blbe, eště že sem tu kopii dopisu dala do spisu, von chtěl svolávat stranickou skupinu.“    

 

Mezinárodní den piva      

 

Pro školního inspektora Hanáka byla Malá Strana oblíbeným místem jeho bádání o historii. On se tu v samém středu místa narodil, dětství prožil na Kampě a Petříně, po studiích se sem vrátil, šťastně oženil a spokojeně působil na školním inspektorátu. Rád se probíral minulostí Malé Strany, která sahá až do 9. století. Oficiální název se ujal za Karla IV. Když stavěl Nové Město, přejmenoval to původní na Menší, a časem se název ustálil na Malé Straně.  Inspektor rád o historii vyprávěl a překvapoval svými znalostmi.

Při jedné své pochůzce se dostal na Velkopřevorské náměstí, místo nerušené ruchem velkoměsta. Patří mezi nejpůvabnější prostory Malé Strany. Navíc se zde zachovalo několik zajímavých historických budov. Součástí Velkopřevorského paláce je i zahrada, krytá do náměstí vysokou zdí, známou jako zeď Johna Lennona. Na stejné, severní straně náměstí je i bývalý Velkopřevorský mlýn. Populární je především jeho několikrát obnovené mlýnské kolo na spodní vodu, největší v Evropě, otáčející se již pouze k potěše turistů.

Jeho návrh na setkání v restauraci na zajímavém místě nad Čertovkou byl s nadšením přijat i při cenách, které patřily spíše zahraničním turistům. K jejich tradičnímu setkání zcela náhodou došlo na první pátek v srpnu. Ukázalo se, že to je velmi významný den, který je jen zvolna slaven i u nás.

„Pánové, ani nevíte, jaký úžasný den dnes můžeme oslavit,“ přivítal inspektor Hanák ostatní, „já vím, že je  v poslední době těch oslavovaných dnů více než dost, třeba v březnu nebo v květnu.“

„Mezinárodní den žen?“ vzpomněl si doktor  Kárný.

„Neé, ne. To byl defacto den mužů, ale třeba den ledvin, to byste neřekli.“

„To je vlastně taky den mužů,“ rozpomněl se redaktor Kolda.

„Jenže já měl na mysli Mezinárodní den piva,“ pokračoval inspektor Hanák,

„patří především nám, pivním znalcům, sládkům, spilkařům, sklepákům a všem, kteří se kolem piva točí.“

„Výborně inspektore,“ uznale prohlásil redaktor Kolda, „jen bych připomněl, že jen odborníci vědí, že pivo se nevaří, protože se vaří mladina.“

„Kdo to prosím vás zavedl,“ zeptal se trochu nechápavě drogista Bouček.

„Tenhle svátek má svůj původ v Kalifornii ve městě Santa Cruz a vymysleli si ho místní sládkové, kteří tím chtěli oslavovat své řemeslo. Svátek se rozšířil také do mnoha jiných zemí a již také k nám. Slaví se vždy první pátek v srpnu. Náhodou ho tedy můžeme dnes oslavit.“

„Řeknu vám, že je to tedy ostuda,“ rozhořčeně uvedl inženýr Doubek, „jak je možný, že na to nepřišli Češi, jako národ milovníků piva, ale Američani.“

Přitom  laskavě pohlédl na sklenici napěněné plzničky, které všem přinesl ke stolu menší, usmívající se vrchní.

„Ani se mi nechce věřit,“ citlivě se zahleděl do upraveného interiéru doktor Kárný, „že tady měl Kovomat skladiště. To snad ani není pravda.“

„Taky tady byla jednou čistírna peří,“ dodal inspektor Hanák, „a měli jste to tady vidět po povodni. Úplná ruina.“

„A dnes jsme tady my,“ rozhodně se ozval drogista Bouček, „a můžeme oslavit den piva, to je pití, který nikdo nepřekoná, ani vinobraní.“

„Jen zpomalte Boučku,“ napomínal ho inženýr Doubek, „ono to s námi zas není tak slavný. Doposud jsme vítězili ve spotřebě v litrech na hlavu, ale ve světě jsou i slavnější piva než je naše plznička.“

„Když to vezmeme historicky,“ zamyslel se inspektor Hanák, „tak pivo je nápoj starý více jak šest tisíc let, pamatuje první hliněné destičky, psané tím vytlačeným,  vysypaným čajem  z Babylonie a Mezopotámie. Tam jsou zachovány receptury na jeho výrobu. Od té doby se pivo pilo v různých podobách snad ve všech zemích světa.“

„Dejte pokoj s dějepisem, z toho jsem vždycky málem propadal,“ ozval se doktor Kárný, „pivo pili, ale slavili jiná božstva.“

„Češi jsou pivaři, velký milovníci piva, a to už od pradávna,“ rezolutně prohlásil pan Váša, „taky mu však dříve konkurovaly další oblíbené nápoje – víno a výborná medovina. Ale, že  svůj mezinárodní den slaví pivaři teprve od roku 2007, to je divný.“

„Původně měl být Mezinárodní den piva jen svátkem sládků, už řadu let se z něj ale radují všichni milovníci piva. Není to jen příležitost k setkání s přáteli a společnému posezení u piva, ale současně můžeme oslavit umění sládků, kteří pro nás pivo vaří a poděkovat i těm, kteří nám je nosí na stůl.“

„Z takové nenápadné místní akce se stala mezinárodní událost, která se vždy první pátek v srpnu slaví už v 50 zemích světa, ve více než 200 městech,“ pokračoval v seznamování s historií inspektor Hanák,

„Češi se k této tradici nikdy příliš nezapojovali. Možná proto, že v zemi s celosvětově největší spotřebou piva na hlavu, kde z hlediska statistiky každý včetně kojenců vypije i v těch slabších letech zhruba jedno pivo denně, se den piva slaví vlastně pořád.“

„Češi jsou borci,“ pokračoval Hanák, „se svými 141 vypitými litry na osobu jsou na prvním místě celoevropského žebříčku v konzumaci piva. Do čela jsme se dostali v roce 1971 se specifickou spotřebou 160 litrů, nejvyšší spotřebu 167 litrů jsme měli v roce 1992.“

„Rád bych věděl, jak se tohle měří,“ nevěřícně se ozval drogista Bouček, „že jsou do toho započítaný i nemluvňata. Mělo by to bejt snad přesnější. Nějak od určitýho věku, třeba od patnácti.“

„Prosím vás,“ namítl inženýr Doubek, „ dneska ty mladý nasávaj už od deseti let. Jak dosáhne na dírku u automatu, vypadne mu plechovka na to šup. V jednom kempu u Chrudimi jsem viděl v partě mladou holku, která ji měla jak z praku. Odváželi si jí rodiče. Statisticky se to nedá jinak srovnat, to se bere jako základ počet obyvatel a děli se tím výstav piva v tom roce.“

Rozprava se báječně rozvinula o pivu a plně to odpovídalo počtu půllitrů kolem jejich stolu. Usměvavý vrchní se nestačil divit a některé chvíle si jejich debatu se zájmem poslechl a někdy se i přidal vtipem:

„Povídá doktor panu Karfíkovi, ty představy a sny máte z pití. Měl byste si místo toho dát třeba jablko, to je zdravější. On mu odpověděl, pane doktore, to  nejde zvládnout, už jste někdy za večer snědl patnáct jablek za sebou?

Zasmáli se a byla u stolu hned jiná nálada. Drogista Bouček si hned přidal:

„Povídá manželka, Václave, kam si dal ty tři stovky, co jsem ti dala na nákup. Odpověděl, jednomu staršímu muži. Prosím tě, od kdy si takovej dobrák, co dělal ten člověk. Čepoval pivo Na Růžku.“

Nejvíce bavil ostatní inspektor Hanák. Nikdo by do toho napohled usedlého vašnosty neřekl, že je takový milovník a znalec historie piva.

„Převážně se dokládá, že za kolébku piva se považuje Mezopotámie,“ pokračoval Hanák ve svém výkladu, „to znáte ze školy, že jó. To je území mezi řekami Eufratem  Tigridem, obilnice Babyloňanů, Asyřanů, a však víte. Ale ani my na to nejsme tak chudě.“

„Myslím, že u nás se pivo vařilo a popíjelo už hodně dávno,“ připomněl fotograf Chudoba, „viděl jsem starý obrázky, snad již z doby příchodu Čecha na Říp.“

„To víte, pokračoval Hanák, „tisíce let to nebylo, ale pěknejch pár století jistě. Připomíná to nápis v jedné kronice: „Pivo, nápoj tento jest velice zdravý a velmi výživný, ducha našeho upevňuje a mysl utužuje a rozveseluje. “

„Kdo to napsal?“ zvědavě se ozva pan redaktor Kolda.

„To byl Tadeáš Hájek z Hájku, český astronom, matematik, osobní felčar císařů Maxmiliána II. a zejména Rudolfa II. Je považován za největšího českýho učence své doby, dokonce za nejdůmyslnějšího hvězdáře v české historii.“

„Jo, ale co má společnýho s pivem,“ zeptal se doktor Kárný, „asi musel být jeho velký ctitel, když to tak vtipně napsal.“

„Napsal, a pivo miloval. Své znalosti o vaření piva si ověřoval pozorováním u svých dvou strýců, kteří byli sládkové,“ pokračoval Hanák, „je to zajímavé historické, učené pojednání O pivu, v originále De cerevisia eiusque conficiendi ratione, které vyšlo v roce 1554 a Hájek v něm dospěl k jedné z prvních teorií oxidace.“

„Dejte pokoj,“ zareagoval drogista Bouček, „jak si to můžete všechno pamatovat. To musí bejt nějaká stará kniha, že jó.“

„Co já vím,“ řekl inženýr Doubek, „tak oxidace je okysličování, třeba u kvašení.“

„No to je právě ono,“ přisvědčil  Hanák, „šlo o objevy ve složení vzduchu, tedy o kyslík. Kniha je to opravdu velmi stará, z roku 1554. Původně měl být Mezinárodní den piva jen svátkem sládků, už řadu let se z něj ale radují všichni milovníci piva. Není to jen příležitost k setkání s přáteli a společnému posezení u piva, ale současně můžeme oslavit umění sládků, kteří pro nás pivo vaří a poděkovat i těm, kteří nám je nosí na stůl.“

„Pánové,“ slavnostně a vážně promluvil inženýr Doubek, „my vlastně ani nevíme, jak úžasnou součástí našeho života je pivo. Pijeme ho jako samozřejmou věc, chutná nám, hasí žízeň, posiluje, řeč při něm plyne, pobaví  a rozveselí.“

„Pivo také uspává,“ povšiml si doktor Kárný pana Váši, kterému klesla hlava poněkud níže a vypadal, jako by o něčem usilovně přemýšlel.

„Asi dnes tu svoji čtyřku přetáhnul, když je ten svátek,“ připojil se drogista Bouček, „ale nebuďte ho, třeba je zrovna ve skladu chmele a odvažuje přesnou dávku pro další várku.“

„Víte, já vám řeknu při tom svátku, jak důležitej moment je taky čepování,“ ujal se zase výkladu inspektor Hanák.

„Takový výčepní, to je mistr, specialista, úplná jednička. Dostali jsme k vánocům od rodiny voucher na  exkluzivní večeři s  výběrem českých a evropských piv, dokonale spárovaných s pětichodovým menu inspirovaným českou kuchyní v baru s výhledem na Václavské náměstí. Tam jsme si ještě zaplatili školu čepování. Co vám mám povídat, dnes by mohla dělat výčepní na úrovni i moje manželka.“

„Jak jste ji k tomu přemluvil, prosím vás,“ připomněl inženýr Doubek jeho občasné problémy s jeho účastí na schůzkách hospodářů.

„Povídá se, že ženská na výčepu, záchytka přeplněná,“ laškovně poznamenal redaktor Kolda.

Pan Váša se probral a  když uviděl před sebou prázdnou sklenici posmutněl. Jak  zahlédl přicházet vrchního, že nese ke stolu vějíř napěněných sklenic plzničky, rozjasnila se jeho tvář v blaženém úsměvu.

Vrchní, speciálně jemu sklenici podal skoro obřadně a doprovodil to opět vtipem: „Probudil se a byl překvapenej, že vidí v pátek tolik suchejch hub. Ptá se ho soused, to jsi byl po ránu v lese? Ne, ne, byl jsem večer v hospodě a došlo pivo.“

Probuzenému Vášovi a vrchnímu se všichni rozesmáli a hned na to si vydatně připili a zvolali své: „Jen dál . . .“

Vrchní také neopomenul poznamenat objednávku jídel, z nichž vyhrál pražský guláš s houskovým knedlíkem, krkovice se zelím a grilovaná panenka s houbovou omáčkou. Chudoba se musel spokojit s řízkem vepřovým a s překvapivým vánočním bramborovým salátem.

„To je hezké inspektore, že jste nám připomněl toho slavného myslitele Hájka,“ rozpomněl se inženýr Doubek, „on v té době již o pivu věděl dost na to, aby o tom vydal celou knihu. Skutečné a potvrzené zmínky o pivu u nás jsou daleko starší. Nejstarší záznamy jsou již od roku 990, kdy se začalo vařit pivo v benediktinském mužském klášteře v Břevnově.“

„To stojí za návštěvu, protože mniši tradici vaření piva obnovili,“ přidal se Chudoba, „dělal jsem tam fotky pro jednu výpravu a poseděli jsme u klášterního šenku.“

„Prý mají pivo jako křen." přihlásil se drogista Bouček. 

"To je jisté, při placení turistům vždycky vyhrkly slzy! Za mě platil průvodce.“

„Víte, že ti mniši nejsou vůbec hloupí,“ doplnil ještě Chudoba, „oni své pivo nejen poskytují návštěvám a turistům, ale také ho pijí. Oni tomu dokonce říkají postní jídlo. To je perfektní. Převor kláštera ho k jídlu doporučuje a ví proč.“

„Budou dnešní den piva také slavit v jejich pivovaru?“ zeptal se doktor Kárný.

„To nemyslím,“ vysvětlil Chudoba, „tak daleko to u nich asi ještě nedošlo.“

„Tak mě napadá,“ ozval se drogista Bouček, „jestlipak se už tenkrát falšovalo, nebo se dávali podmíráky. Dneska to jede bez problémů, málokdo se ozve.“

„Choděj sice kontroly,“ přidal se pan Váša, „ale všechno neuhlídají. Ty jejich pokuty jsou pro smích, z toho si hospodští nic nedělají. Za pár piv to mají doma.“

„Víte, pivaři jsou taková zvláštní sorta,“ přidal si drogista Bouček, „něco jako fandové na fotbale. Taky se říká, že pivaři žijí déle, víc vydrží, ale to není pravda, jen pivařům to pití připadá delší.“

„Máte možná pravdu s tou sortou,“ řekl Chudoba a pokýval hlavou, „já mám po pivu vždycky takovej hezkej pocit, kterej bych měl mít vlastně před pivem, ale to já za nic nedokážu.“

Po téhle moudrosti se zhluboka napil a škytnul. Pan Váša mu přisvědčil protože souhlasně zvedl hlavu a spokojeně se na něho usmál.

Vaše vyprávění o historii piva,“ prohlásil inženýr Doubek, „ na nás udělalo silný dojem. Víte také něco o tom festivalu v Bavorsku?“

„Vy myslíte mnichovský Oktoberfest. To je velká paráda. To je opravdu největší pivní festival na světě, Na Tereziánské  louce se každoročně sejde až šest miliónů lidí. Dokážete si to představit?“

„Tam musí bejt strašně drahý vstupný, že jó!“ optal se pan Váša.

„Kdepak,“ odpověděl Hanák, „vstup je tam zadarmo. Festival původně vznikl  jako oslava svatby prince Ludvíka Bavorského s Terezou Sasko-Hildenburskou v roce 1810. Následně byl postupně prodloužen a přesunut na září. Festival piva se koná ve velkém areálu na Tereziánské louce. Vstupné do areálu je zdarma, za to tuplák vás tam přijde na našich 370 korun. Tam byste si asi našich pět nedali.“

„Já bych chtěl připomenout také ještě jeden Oktoberfest,“ přidal se Chudoba.

„Že vy myslíte Pražskej Oktoberfest v tržnici,“ ozval se drogista Bouček.

„Jó, to je ono,“ přisvědčil Chudoba, „je to podobný a kratší, trvá jen  čtyři dny, ale chlastá se tam o sto šest, jako v Mnichově.“

„No a těch dobrot,“ rozpovídal se Chudoba, „grilovací klobásky grobe bratwurst, zhotovené ze špiček vepřového bůčku a působivou "bavorskou snídani" - weisswurst s bavorskou hořčicí a preclíkem. Tomu nikdo neodolá.“

„Nakolik tam přijde pivo v tupláku?“ zvědavě zareagoval doktor Kárný.

„Dost dlouho se to tajilo, aby to neodradilo lidi, ale bylo to míň, než v Mnichově,“ odpověděl Chudoba, „vyšlo na třináct Euro, o chlup dražší než před rokem.“

„Jestli je to podle německého doppel, tedy duplovaný, tak jsou to dva půllitry, dříve dva mázy,“ přidal se redaktor Kolda, „já bych tedy tři tupláky asi nezvládnul. Zvlášť kdyby to bylo festbier  Löwenbräu 13°.“

„Heleďte,“ ozval se pan Váša, „já jsem ze starý školy a tyhle různý festy, bierfesty, burgerfesty, banánfesty z Vietnamu a podobně, plavou kolem mě. Nedám dopustit na naší plzničku a naše posezení v malostranské hospodě. Dnes je tedy mezinárodní den piva, na to jedu, a pane vrchní dejte nám ještě jednu.“

„To s vámi souhlasím,“ přesvědčil inženýr Doubek a s další rundou si se všemi přiťukl se slovy jejich hymny, - Jen dál . . .

„Měl bych pro vás jeden nápad,“ přihlásil se inspektor Hanák, „teď se všude rozmohlo vaření piva v malých pivovarech, dokonce i doma. Co kdybychom si zkusili uvařit naše vlastní pivo.“

„To je velmi odvážný nápad pane inspektore,“ oslovil ho redaktor Kolda, „jak si to představujete, a kde bychom to vařili? Pro mě je to jak připravit cestu na Měsíc.“

„Víte, že by to bylo úplně originální,“ posoudil to inženýr Doubek. Podumejme, uvaříme to u nás na chatě v Žampachu.“

„Mohlo by se to jmenovat Domovar Žampach,“ hned se toho ujal drogista Bouček.

Nakonec  s tímto nápadem všichni souhlasili a než se rozešli, měli již rozděleny úkoly, co, jak a kdo co obstará. Zahlaholilo jejich - Jen dál a již se těšili na jejich další společnou akci.

Při jejich odchodu se vodní kolo na Čertovce pomalu otáčelo, jako na pozdrav.

 

Olivie                

 

Kolega Maršálek, s kterým sdílím kancelář na konci chodby našeho odboru technické kontroly, o mně tvrdí, že jsem typický ouřada, představitel   zpohodlnělého rutinéra, zachovávajícího stejný denní rituál na začátku pracovní doby. Uvaří si turka, zapálí cigaretu LM, rozloží Dnes a zamyslí se. Výjimkou je pátek, kdy u kafe vyplňuje tiket Sportky. Tak mě charakterizuje koňadra jeden.

Má pravdu, je to pohodlné a s minimem úsilí se dostávám do správného rytmu při plnění svých pracovních povinností. Málokdy mě překvapí nějaká mimořádnost, ale tuhle ve čtvrtek jsem náhodou zahlédl na druhé straně Dnes, vpravo nahoře článek, kde mně ohromil již nadpis, tedy úderný headline.

 Šlo o nabídku Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, že je na prodej zámek Štiřín. To mě zaujalo. Tedy ne, že bych ho chtěl získat,  o tolika miliardách korun jsem neměl ani představu, a i kdybych je měl, tak bych ho za takové hříšné peníze nekupoval. Nehledě na to, co bych si s ním počal. Leda, že bych se seznámil s nějakou ovdovělou evropskou šlechtičnou přiměřeného věku, aby byl život na zámku plnohodnotný a smysluplný.

Zámek má zajímavou historii sám o sobě, a co do majitelů, to je ještě působivější.

V roce 1750 slavný hraběcí rod Salm-Reifferscheidu přestavěl zámek na vznosné trojkřídlé jednopatrové pozdně barokní sídlo. Roku 1822 získává panství Štiřína se zámkem kníže Rohan a o devět let později hrabě Nostic-Rheinek, během jehož působení došlo k dalším stavebním úpravám. Posledními majiteli zámku byli Ringhofferové. Zámek vlastnili až do roku 1945, kdy se stal vlastníkem zámku stát.

V polovině padesátých let patřil zámek ministerstvu školství. V letech 1985 - 93 byl zámek zcela zrekonstruován. Na obnově jeho areálu se podílela parta nadšených dobrovolníků ve svém volném čase. Postupně se zrekonstruoval park a budovy. Zámek byl upraven na hotel a jako první v ČR byl přijat do Asociace evropských zámeckých hotelů a restaurací. V roce 1991 přebralo zámek ministerstvo zahraničních věcí.

Připomnělo mně to studijní léta v době, kdy zámek od poloviny padesátých let patřil ministerstvu školství.  Myslím, že se to tenkrát tak jmenovalo. Několikrát jsme tam měli týdenní soustředění vždy na konci semestru. Zpravidla se tam konaly zkoušky z ukončených předmětů a začínaly přednášky předmětů do dalšího semestru, nebo ročníku dálkového studia ekonomiky dopravy a spojů na Vysoké škole ekonomické v Praze.

Týdenní pobyt zde nebyl žádná procházka kouzelným lesem, ani procházky nádhernou zámeckou zahradou . Byl to nervní blázinec zkouškového období, přinášející úspěchy záznamy v indexech o splněných zkouškách i neúspěchy  při zkouškách nesplněných. Nic nebylo odpuštěno.

Soustředění zpravidla končilo v pátek obědem, dopolední přednášky byly již takovým uklidněním pocuchaných nervů. V naší skupině byla studentka výjimečného vzhledu i dost výjimečného jména, Olivie.

 Jméno Olivie pochází z latinského slova "oliva". v překladu pěstitelka oliv,  mírumilovná, plodná, nebo božská. Domácky se jméno používá jako Oliv, Olivka, Olivuška, Olivěnka, také Livie, my jsme ji říkali prostě  Oli.

Oli byla žensky letní typ, éterického vzhledu.  Sladké mámení, éterická bytost, pravá ženská a sen každého muže. Měla velmi jemné rysy a útlou, středně velkou postavu. Dalo se předpokládat, že její tělesná krása budila již v dětském věku  zvláštní pozornost, která jí dávala určitý pocit výjimečnosti. Byla zvyklá na rozmazlování a přehnanou náročnost, spolu s potřebou být za všech okolností středem pozornosti. Někdy nám, jak se říká, šla na nervy.

Hlavně ta její dokonalost. Porcelánová pleť s olivovým nádechem s jemně prosvítajícím žilkami. Světle růžové rty líčené balzámem s perletí, tmavomodré oči, dlouhé vlasy s popelavým nádechem. Nosila vždy volné delší šaty v pastelových barvách, zdobené granátovými šperky.

Podle toho se také chovala. Dost možná, že ji zde k tomu inicioval i pobyt ve zvláštním prostředí tohoto historického zámku. Den před odjezdem jsme zjistili, že má svátek. Chtěli jsme ji popřát a obdarovat dostupným dárkem. Zeptali jsme se jí, co by si přála. To jsme ovšem neměli dělat. Oli to vzala velmi zvláštně a postupně nám vyjmenovala, jak by si oslavu svého svátku představovala jako zámecká paní a ne jako vedoucí mzdové účtárny ČSA.

Zhlédla se v salonku se štukovou výzdobou vedle vstupní haly, kde byla pohodlná biedermeierovská čalouněná křesla a intarzované stolky, obrazy antických krajin a v rohu vedle intarzovaného obložení stěn krásný mramorový krb. Chtěla by sedět v čalouněném křesle u plápolajícího krbu, vedle dvou velkých čínských váz a historických svícnů s rozsvícenými svíčkami, u nohou by jí na kožešinovém koberci měla ležet kolie, v jedné ruce by držela dámskou zlatou špičku s cigaretou a v druhé pohár s drahým vínem, nebo whiskey. V pozadí by měla znít komorní hudba o nedosažitelné lásce.

Měla svoji představu velmi rafinovaně promyšlenou. Já jsem nebyl přesvědčen, že bychom mohli něco podobného splnit a oslavu jsem bral jen jako příležitost  mírně se opít a pobavit. Ne tak ovšem kolegyně Zdena a Marie, dvě recesistky z podniku Elektrizace železnic. Ty se nedaly odradit a začaly představu oslavy svátku Olivie připravovat.

Její náročné přání splnily více méně náhradním řešením, odpovídající možnostem, které zde měly. Pomohla jim paní Vondráková, zaměstnaná v zámku jako kuchařka a příležitostná uklízečka.

Byl jsem pověřen s Bohumilem, projektantem ze SUDOPu, nasbírat v zahradě klestí a polínka do krbu. Nasbírali jsme náruč navlhlého chrastí, bylo po dešti.  Po návratu ze zahrady jsme byli velmi překvapeni. Křeslo bylo postaveno proti krbu, na obou stranách stála malá štokrlata s hřbitovními vázami a umělohmotnými astrami.  Na okraji krbu stály dvě ohořelé svíčky z vánočního stromku, jedna mírně čadící.

Místo kožešinového koberečku ležela před krbem pletená předložka z koupelny, na stolečku sklenice od hořčice se zeleným veltlínem a zapalovač s krabičkou tvrdých Spart. Oliva se s úplnou samozřejmostí a noblesou posadila do křesla, předsedkyně studijní skupiny Schneiderová pronesla zdravici a požádala Bohumila aby zapálil v krbu. 

Jenže byl bystře zastaven Zdenkou: „Stop, není tu kolie!“

Pomohla opět ochotná paní Vondráková a po chvíli čekání, kdy si Oliva  zapalovala již druhou Spartu a veltlín ji teplal v ruce, přinesla, spíše přivlekla malého strakatého voříška, který se na předložce klidně usadil teprve až dostal studeného špekáčka.

Bohumil mohl konečně zapálit oheň v krbu. To se Bohumilovi podařilo až po několika zlomených sirkách, ale papír přece jen začal hořet a od něho navlhlá dřívka. Ohýnek osvětloval roztomilou skupinu studentů dálkového studia VŠE jen chvilku. Zhasnul, ale z krbu se začal valit mohutný dým v obláčcích ke stropu a valil se i ven do haly. Oheň byl včas uhašen vychrstnutím obsahu všech sklenic s veltlínem do krbu.  Rychlým otevřením okna na dvůr se kouř brzy rozptýlil.

Ozvalo se zavytí malého voříška, kterému někdo v tom zmatku šlápl na ocas a při celém tom chaosu zanikaly i pokusy přát Olivě znovu vše nejlepší  k svátku. Ona o to ani nestála a byla první, která z toho začouzeného salonku uprchla. V hale padla do náruče vyděšenému správcovi, který do salonku spěchal s práškovým hasícím přístrojem. Jak se později ukázalo, stejně nefungoval. O žádný oheň již nešlo, po zapálení větviček byl plamínek rychle uhašen veltlínem.

Co však zůstalo, byl kouř, mírně začouzené stěny a smrad spáleniště. Jak smutně vysvětlil správce, ten krb tvořil vlastně jen stylovou dekoraci a na žádný komín napojen nebyl.

Oslava svátku naší éterické Olivy se nepodařila. Nad naší omluvou se Oliva jen blahosklonně usmála.  K žádné velké škodě nedošlo, úplný  úklid se postaraly iniciátorky akce Zdena a Marie za pomoci paní Vondrákové. Když jsme v pátek odjížděli, nebyl v salónku již cítit ani závan nádechu z krbu bez komínu.   

Chtěl jsem historku vyprávět svému kolegovi Maršálkovi, ale raději jsem o tom pomlčel. Co kdyby se rozhodl, že zámek Štiřín koupí. Chybějící komín v dekorativním krbu v salónku by ho mohl od koupi odradit. Jak jsem se dočetl, tak o zámek zatím stejně není žádný zájem.

 A Olivie? Olivie je dnes stále žádoucí, hezkou babičkou několika vnoučat, která ji zbožňují.

 

Roboti             

 

Hospůdku pro další setkání, tentokrát navrhnul sám fotograf Chudoba. Měl to z Josefské od ateliéru do Mostecké kousek, a kdysi tam často zavítal na svůj oblíbený Wienerschnitzel. Malostranská hospůdka U tří zvonků byla proslulá tradiční českou kuchyní s pestrou nabídkou staročeských jídel typických pro Malou Stranu. Zpestřením nabídky byly židovské pokrmy, vařené pro židovskou komunitu, která na Malé Straně bydlela.

Proto také malostranský hospodáři jeho nápad ocenily uznáním a udělili mu právo zahájení rozpravy večera. Po tichém zabručení melodie Jen dál . . . a cvaknutí sklenic se rozhostilo ticho a hospodáři si užívali první doušky zlatavého moku, jejich plzničky. Po napití přišlo na řadu rituální utření rtů a povzdech, to je báseň, to je výšina nebeská.

„Jak jsem vás pozoroval,“ přihlásil se inspektor Hanák, „přišli jste mi všichni stejní. Jako roboti. Tak máme náš první doušek již tak zautomatizovaný, že můžu předpovědět v každým momentu co uděláte, včetně náklonu, vlastně záklonu těla při napití.“

„Roboti,“ podivil se inženýr Doubek, „možné to je. Začne to očima, vyvolá chutě a už to jede, podle naučeného postupu.“

„Takovýho Čapkovýho robota snad né,“ bránil se Chudoba, „my snad už máme vyspělejší generace od té doby.“

„Četl jsem nedávno originální knížku od amerikána Asimova, Já robot, a řeknu vám to je opravdové pochutnání,“ doplnil svůj pohled na ostatní, připomínající  mu roboty, inspektor Hanák.

„Pánové ten Asimov je považován za klasického tvůrce robotické etiky a vůbec nejslavnější mistr science fiction. Ty jeho povídky, to není jen nesplnitelná fantazie, to je skutečnost, která nás dohání. Třeba ty tři zákony robotiky. To je něco úžasného.“

„To jsem ještě neslyšel,“ skepticky pronesl drogista Bouček, „takovej Newton s jabkem, to znám, ale o robotice toho moc nevím.“

„Jestli to řeknu správně nevím, ale je to chytrý,“ pokračoval Hanák, „robot nesmí člověku nikdy ublížit nebo dopustit, aby člověku bylo ublíženo. Robot musí vždy uposlechnout příkazům člověka a musí sám sebe chránit před zničením, kromě případů, kdy tato ochrana by byla v rozporu s prvním nebo druhým zákonem.“

„To je tedy opravdu vymyšlený,“ podivil se pan Váša, „týká se to i kuchyňských robotů?“

 „Vlastně jo,“ potvrdil Hanák, „dneska vás robot uctivě pozdraví v několika jazycích, popřeje hezký den a zeptá se, jestli to chcete jemně, nebo tantricky.“

„Pánové, to je dneska už všude,“ přidal se redaktor Kolda, „dokonce roboti už provádí i chirurgické zákroky, dokonce operují i vnitřnosti. Takovej robot vám změří slepý střevo tak přesně, že začne vidět.“

„Víte co?“ zeptal se inspektor Hanák, „když to tak krásně máme zautomatizovaný, zkusíme si zahrát na roboty a vždycky dva a dva budou roboticky rozmlouvat a ostatní budou hádat o čem mluvili.“

„To je dobrý,“ pohotově návrh schválil inženýr Doubek, „tak začněte s panem Boučkem, ten rozumí legraci nejlíp.“

Všichni se nápadu zasmáli a bylo vidět, že se na neznámou, vymyšlenou  hru těší. Inspektor Hanák si přesedl k Boučkovi a začal se tvářit jako egyptská Sfinga. Bouček nevydržel a začal se mu nezřízeně smát, čímž si situaci ztížil na pozici robota, nezvladatelné mašiny. To Hanáka natolik překvapilo, že začal koktat nesrozumitelná slova, jako robot s porušeným supervizorem.

„Krucinál,“ vyhrkl Bouček, „co to meleš, tenhle jazyk neznám.“

„Voni si roboti tykají?“ zeptal se nechápavý pan Váša.

„Asi jó,“ přisvědčil  inženýr Doubek.

Klokotavé zvuky Hanáka přešly do protáhlého eéééhm, aeehm, a pokračovaly tlumeným hauárjů mister Bouček. Přitom lomil rukama jako javánská loutka. Kolem se spustila smršť smíchu, která vyvolala pozornost celého lokálu a vrchní rychle přispěchal s nabídkou, aby využil pozornosti hostů.

„Mam vybity baterka, nesviti rychtyk ani kontrolka,“ odhláskoval Bouček se zavřenýma očima a se šikmo vyplazeným jazykem.

„Bateryšop je f karmelitstrít plíz,“ s irským přízvukem odpověděl Hanák a naznačil, že jejich vystoupení je u konce.

„Je to jasný,“ prohlásil Chudoba, „byl vybitej a Hanák ho poslal k nabíječce.“

Ostatní souhlasili a o slovo se přihlásil doktor Kárný s panem Vášou. Projevila se zkušenost právníka a rozvážnost  pana Váši. Chvilku se domlouvali na vystoupení. Oba svou roli pojali vážně, jako by byli opravdu smontováni v Silicon Valley v Severní Kalifornii.

Doktor Kárný se chvíli popotahoval za motýlka a bylo vidět, že usilovně přemýšlí.

Pan Váša mírně sklonil hlavu k pravému rameni, pátravě se zadíval na Kárného a čekal jestli začne. Když se tak na sebe chvíli strnule dívali, dostávali vzhled Braunova sousoší putti, Střízlivění. Vlastně se to k jejich nápadu, čtení myšlenek docela hodilo.

Mezitím přinesl vrchní další rundu plzničky a snažil se nabídnout večeři. Neměl šanci, byl odbyt na pozdější dobu, protože situace se stávala stále napjatější. Putti jako by zkameněli. Bylo cítit to napětí.

 „Ne, že bych byl příliš zvědavý,“ ozval se Chudoba, „ale to vaše čtení myšlenek je pro nás nějak nezajímavé. To budete jen furt mlčet?“

„Jestli si čtou myšlenky, tak nemusí mluvit,“ snažil se vysvětlit inženýr Doubek, „byli tak zkonstruováni úmyslně. To se domnívám, ale může to být v něčem jiném.“

„To víte, že to bude jinak,“ přidal se drogista Bouček, „voni nevědí co mají říkat, tak to hrajou na přenos myšlenek!“

„Mně to připadá úplně geniálně vtipný,“ dodal doktor Kárný, „stačí vypadat s prominutím jako cvok a má to úspěch. Každý si to svoje domyslí. Já například cítím, že si vzájemně dělají laskominy na dnešní večeři, protože vypadají tak hladově. Všim sem se, že se oba několikrát oblízli.“

„Kdepak na večeři,“ nesouhlasil inspektor Hanák, „sdělují si obdiv k proporcím servírky, která obsluhuje vedlejší stoly. Tedy, já bych se nedivil, protože je má jak z Dejvic.“   

„Dobrý, pánové,“ rozhodl inženýr Doubek, „úlohu jste splnili na výbornou, ale teď nám řekněte, co jste si vlastně povídali. Kdo se trefil.“

„Nikdo,“ řekl s úsměvem doktor Kárný, „pan Váša se dozvěděl od synovce Edy, že plechovka plzně Urquell stojí v německých Kauflandech pouhé jedno euro, u nás kolem 40 korun.“

„Řek‘ jsem mu, že je to švajneraj,“ zlobně dopověděl pan Váša, „když si koupím v Německu krabici 24 plechovek, tak ušetřím tři stovky.“

„To jste si rozuměli, při tom mlčení?“ nedůvěřivě se zeptal Chudoba.

„Jó, rozuměli, protože jsme o tom před tím spolu mluvili.“

„Tak to jste nás tedy doběhli,“ konstatoval inženýr Doubek, „ale sehráli jste to opravdu věrně. S tou plzničkou to je pravda?“

„Je to tak,“ řekl pan Váša, „ prej to je u nás proto, že Pilsner Urquell, je pivo vyšší kvality proti ostatním. Což je tedy pravda.“

Než se další dvojice fotograf Chudoba a doktor Kárný ujali role, dostal se na řadu konečně vrchní s nabídkou staročeských jídel. Lákavé bylo šunkové koleno plněné kysaným zelím s omáčkou z černého piva, které si dali drogista Bouček a pan Váša, kachní stehýnko potřené medem s červeným zelím a houskovým knedlíkem si dal dietář doktor Kárný, a jehněčí kolínko dušené v červeném víně se šťouchaným brambůrkem a špenátem si objednali redaktor Kolda s inspektorem Hanákem. Inženýr Doubek s Chudobou si dali candáta po židovsku s grilovanou zeleninou. A čím jiným zapít ta skvostná jídla než orosenou sklenicí točeného Prazdroje, jejich oblíbené plzničky.

Původně totiž navrhli, že předvedou jak jedí roboti, ale nápad nebyl schválen, protože bylo nebezpečí, že by se mohli při jídle vážně poranit, nebo by mohl nastat zkrat v kabelech a kdoví, jak by to dopadlo. Nakonec se domluvili, že inteligentní robot bude redaktor Kolda jako revizor a fotograf Chudoba bude cestující v tramvaji.

„Dobrýýý déén!“ Ozval se se skřípavým jekem Kolda a zakymácel se pohybem jako při jízdě ve vagonu. Přidržel se stolu a rozvinul se slabikový rozhovor.

„Jíz-den-ku-pro-sim!“

„Nemám!“

„Ti-ket-pro-sim!“

„Ne-mám!“ podruhé odpověděl již zmatený fotograf Chudoba, kterého nečekané robotické chování a skřehotavé slabikování Koldy vyvedlo z míry.

„Ob-čan-ku!“

„Nemám!“

„Maš-prů-ser!“

„Ne-mam! Mně už je sedmdesát!“

„Tak pánové,“ zastavil slabikování inženýr Doubek, „ to nám stačilo. Nebylo to zrovna nejlepší, ale volat policii pan redaktor už nemusí. To si zhodnotíme sami.“

„Podle toho prvního zákona, postupoval Kolda správně, protože Chudobovi nesměl ublížit, tedy dát pokutu, ale jen ho upozornil, že má průser,“ vysvětlil svůj názor drogista Bouček.

„No jo, ale nesplnil příkaz nadřízeného, protože černýho pasažíra podle druhého zákona pokutovat musí,“ rezolutně prohlásil doktor Kárný

„Von ale černej nebyl,“ zastával se Hanák fotografa Chudoby.

„Tak dobře,“ rozhodl inženýr Doubek, „pánové, ukončete nástup, dveře se zavírají!“ napodobil hlášení z metra, aby dohady přerušil.

Jenže hospodáři byli tak zvaně rozjetí a zastavit jejich robotiku nebylo snadné. Pilně popíjeli plzničku a robotická vystoupení v nich vyvolala zvědavost.

„Vlastně my jsme ve dvojicích roboty zahráli,“ ozval se fotograf Chudoba, ale přerušil ho inspektor Hanák.

„Nebyla to žádná sláva, ale přiznám se, že jsem se  docela bavil. Jenže, někdo nám tu chyběl!“

„Víc nás přece není,“ namítl Chudoba.

„To je pravda, ale nepředvedl se nám šéf,“ připomněl Chudoba lichého do počtu inženýra Doubka.“

„To je pravda,“ s nadšením zavolal drogista Bouček, „hlavní vymakaný robot, řídící centrum mozku, se dosud nepředvedlo.“

Přidal se i doktor Kárný, kterého nápad Chudoby sice překvapil, ale neodradil od možnosti nechat zahrát inženýra Doubka robota sólově, když má k tomu technicky nejblíže. Inženýr Doubek hospodáře vyslechl s klidem profesionála, kterého v jeho vedoucím postavení nemůže nic překvapit a řešení má vždy po ruce.

„Pánové, potěšili jste mě, ale současně zklamali,“ řekl slavnostně, a povstal s půllitrem v ruce. „Jsem poctěn vaším přáním, ale překvapen, že jste celou dobu nepoznali, že se mezi vámi pohybuji jako jeden z posledních typů zdokonaleného humanoidního robota.“

„To jste nás tedy oklamal zejména tím, že jste zdůrazňoval drobnou mimiku a výrazy v obličeji,“ pokusil se vysvětlit redaktor Kolda hru inženýra Doubka.

„To je jistý, vzrušeně se přidal drogista Bouček, „vaše úsměvy, mračení, mrkání, překvapení, pobavení bylo naprosto dokonalé. To musím uznat.“

„Tak vidíte přátelé,“ pokračoval Doubek, „jde to stále dál a dál. Perspektiva bude velmi nesnadná, protože příští generace robotiky bude pravděpodobně humanoidní robotika. V některých případech člověka od humanoida nerozeznáte.“

„To znamená,“ vítězoslavně prohlásil pan Váša, „že když se naklonujeme, tak můžeme za sebe poslat do hospody svého humáče s předplacenou útratou.“

Řekl to, jako by naznačoval, že je čas přestat mudrovat nad něčím, kde již jejich představy končí u náhrady montérů na výrobní lince. Pohlédl ke vchodu na sbírku nástěnných hodin nad vstupem do salonku, které ukazovaly velmi přesně chvíli po jedenácté, čímž bylo rozhodnuto robotický večer ukončit. Mosteckou se pak ozýval jen pochod podloubníků Jen dál . . ., až k osvětlenému Malostranskému náměstí, kde se rozešli.