čtvrtek 13. března 2025

 

Ztráty a nálezy                            

      

„Franto, víš, čemu se nejvíc divím?“ obrátil se Venda na něho otázkou.

„Ty se divíš furt, tomu se zase já nedivím. Tak vo co de!“

„Že už jsme tady na chatě dva dny a ty naše baby se ani neozvou, co s námi je.“

„Bodejť, mají alespoň klid, a my taky.“

Takhle roztomile začal třetí den na Frantově chatě v osadě Zlomená píšťala, kam byli dva dědkové propuštěni manželkami na čestné slovo, že zde nic nerozbijí, nezapálí a nezničí. Skutečně se dědkům již dva dny dařilo prožít bez nějakých problémů a zranění. Cítili se jako pionýři zlatého západu, dokonce si dokázali postupně ohřívat jídla v mikrovlnce a v remosce si upekli kuře. Úklidu se příliš nevěnovali, protože na to nebyli ani zvyklí, ale špinavé nádobí přece jen nepatrně očistit museli.

To třetí ráno začalo trochu jinak. Připravili si obvyklou snídani na prostřený stůl a začali důležitý rituál vyrovnání předepsaných prášků na stůl podle jejich zdravotních potíží. Vzájemně si je porovnávali, přitom se dokázali vždycky pohádat a vzrušit.

„Prosím tě, rovnáš to podle barvy, to si tedy dobrej. Na barvu já kašlu, důležitější je tvar a velikost,“ prohlásil Franta, který svoje čtyři prášky srovnal hezky vedle sebe podle velikosti.

„Barva je důležitá, tělo si uvědomuje vočima, na co se prášek zrovna polyká a podle toho reaguje.“

„To je blbost, co říkáš. Přece je důležitý začít podle velikosti. Vod nejmenších, až po ty veliký, když už máš hrdlo rozšířený,“ rozumoval Franta.

„Prosím tě, kam na to chodíš? Roztažený hrdlo. Já to dám jazyk, napiju se a polknu. To je všechno. Tělo to přijme a je to, prej hrdlo.“

„Polykej si je jak chceš, třeba si je očísluj, mně je to fuk, já se držím svýho, podle velikosti.“

Venda se již dál nechtěl dohadovat, co je lepší a zjistil, že na stole chybí slánka. Zvednul se, že pro ni dojde, ale zavrávoral, chytil se stolu, vlastně ubrusu a padal. Padal i s ubrusem a celou snídaní, včetně podle barvy a podle velikost srovnaných prášků. Dopadl na loket, mírně to křuplo a zařval: „Do prdele, zatracená blbá podlaha!“

„Nesváděj to na podlahu,“ bránil se Franta, „tu dělal můj táta ještě před druhou světovou, a to byl nějaký machr. Jenže ty si dědek šmajdavej, ani neumíš vstát vod stolu. Namazanej chleba najdem, vajíčko na tvrdo a ředkvičky taky, čaj uvaříme jinej, ale ty prášky, ty prášky. Ty vole!“

„No co, po lese se nerozběhly!“

„Jó, protože nemají nohy, aby utíkaly. Jinak by už byly v Chorvatsku.“

„Můj loket,“ naříkal Venda, „můj loket, a prášky. Na tý prošlapaný podlaze je už určitě nenajdeme.“

„Ty je chceš hledat?“ ozval se Franta.

„Co nám zbyde, musíme je najít, protože místo nich jsem si mohl dát sklenici grepový šťávy a čekat až to na mě přijde. Přece neumřeme tady na chatě.“

Začali prášky hledat, nejdříve v pokleku na kolenou. Šmejdili, plížili se, ale žádný prášky neviděli. Občas do sebe narazili, jak se snažili být první, kdo ztracené prášky najde.

„Tady je jeden, trochu zašpiněnej“, vítězně vykřikl Venda.

„Kdepak, prosím tě, to je přece hrozinka,“ znalecky ho opravil Franta.

„Kde se tu vzala hrozinka, nejsou Vánoce!“

„Ale jó, manželka je dává do štrůdlu, asi ji jedna upadla.“

 Podařilo se jim při bedlivějším pozorování přece jen několik prášků najít u kamen, vedle štokrlete a pod košem s dřívím. Problém byl v tom, že nedokázali rozpoznat komu patří. Některé měly stejný tvar, anebo stejnou barvu, ovšem asi jiné účinky, což se dalo předpokládat.

„Já už jsem z toho lezení po štyrech tak rozčílenej, že si musím změřit tlak, nebo to se mnou sekne,“ postěžoval si Franta, „můžeš mi podat támhletu škatuli?“

„Jó podám, podám, ale až se zvednu,“ s námahou odpověděl Venda.

„Vypadáš pod tím stolem jako obránce, co se ukrejvá před dronem,“ dovolil si nepatřičně zavtipkovat Franta.

Ozvala se dutá rána a vzápětí temné žuchnutí. Pokus Vendy o zvednutí se nezdařil, Venda hlavou bouchnul do stolu a pak se svalil, přičemž si zapletl nohy mezi nohy stolu. Ležel na boku a těžce beznadějně oddychoval. Spíše chroptěl.

„Ty starej vole, co tam děláš za blbosti. Takhle mi tlakoměr nepodáš a já cejtím, jak mi srdce vynechává. Ještě tohle k tomu. Já se picnu.“

„Jéje, já jsem tady u hlavy našel růžovej prášek, mrňavej.“

„To je můj nejmenší, to je jasný, já sice nevím, na co zrovna je, ale mám ho dycky ráno. Dej ho stranou, ať ho nerozmáčkneš, až se budeš zvedat. Představ si, Vendo, že nějakej červenobílej vidím, leží na židli. Voni ty hajzlící dokonce skáčou.“

„Tak fajn. To je můj, co beru na prostatu. Líp po tom čůrám.“

„Pozor na ty nohy, ať nepřevrhneš stůl, nemusel by to vydržet. Dostal ho děda za překročení dvouletýho hospodářskýho plánu obnovy v sedmačtyřicátým v jejich národním podniku.“

„To ho tady máte už tak dlouho?“

„Jó, manželka si pracovitosti táty velmi vážila. Nechce se sním rozloučit. Víš kolikrát už jsem ho musel spravovat a slepovat?“

„Snad nebude naprasklej, jak sem se do něj trefil hlavou. Něco křuplo, to je fakt.“

Chvíli trvalo, než si Venda vymotal nohy od stolu a než si zvláštním pohybem hýždí a loktů pomohl zase na poklek. Při zvýšeném funění a vzdychání se přece jen zvedl nejdříve na levou nohu a pak na tu druhou. Vzal z kredence bílou krabici a podal ji Frantovi.

„To je dost, že si můžu změřit konečně tlak. Je mi nějak šoufl, nemůžu se ani pořádně nadechnout.“

„Franto nestraš mě, co já bych si tady bez tebe počal. Koukej pořádně dejchat, ať to s tebou necukne.“

Franta vyjmul z obalu přístroj, zkušeně si navlékl manžetu na levou ruku a zmáčknul tlačítko. V přístroji to zavrnělo a na monitoru neskákala písmena – ERROR.

„Krucifix, co to je? Jakej eror, má to měřit, a ne psát něco, co je to vůbec?“

„Jestli je to eror Franto, tak máš vybitý baterky. Tím to nezměříš. Máš nějaké rezervní?“

„Ty bláho, kde bych tady vzal rezervní. Ani nevím, kolik jich v tom aparátu je.“

„Tak si podrž zápěstí, citlivě, třeba poznáš, jak ti to tepe.“

„Ježíši, já jsem nešťastnej,“ postěžoval si Franta, „jestli ještě jednou strhneš ubrus, přísahám, že tě zapíšu na seznam ztrát a nálezů. Co s tebou člověk zažije, to nenajdeš ani v černý kronice.“

„Franto, moc si nevyskakuj, ty si tam zapsanej už dávno, hned vedle mýho ména.“

„Tak vidíš? Takhle to dopadne, ty chceš na osadě předvádět kouzelnické triky a neumíš ani popadnout ubrus.“

„Kouzelník jsi tady ty Franto. Zmizíš pokaždý, když je třeba něco uklidit.“

„Nechci ti překážet, jako včera, radši jsem chytil u vody dva úhoře.“

„Protože si klikař. Kerej penzista může říct, že v devadesáti dokáže chytit úhoře. Nikdo takovej.“

Jejich vzájemné špičkování a narážky byly jejich součástí, a čím byli starší, tím dostávaly trefnější dynamiku. Někdy až tak říkajíc na tělo. Oba věděli, že si tím neublíží, jen nalejí do krve čerstvou vzpomínku a oba se tomu nakonec zasmějí. Zrovna v největším pohnutí se někdy začali oba smát, až do ztráty dechu.

„Franto já na tebe koukám, jak si držíš ten palec na zápěstí, a musím se smát. Připomnělo mi to tvůj backhand při pin pongu. Dával si ho někdy dvouruč.“

„Ty myslíš, jak jsme to hráli jako čtyřhru proti zrcadlu U Vejvodů. To jsme byli ale ještě frajeři. Dneska bych to držel jako lopatku na uhlí, a ještě by musela bejt prázdná.“

„Myslím, že některý prášky se tady budou válet až do příštích Vánoc.“

„A přibydou k nim i hrozinky. To je gól!“

Když se dědci trochu uklidnili a připravili si novou snídani bylo skoro poledne. Nastal čas oběda, na který si zašli k Pikovickýmu přístavu do občerstvení U Kelímka, kde si pochutnali na výborném maďarském gulášku a uklidnili se docela po několika půllitrech Prazdroje.

„Člověče, Franto, ten guláš byl tak dobrej, skoro jako když ho dělá tvoje Boženka.“

„Raději mně ji nepřipomínej, furt mi je divný, že žádná z nich nezavolá, ani se neozve.“

„Třeba mají vybitej mobil. Hele uměj to vůbec nabíjet?“

„Co kdybychom jim zavolali my?“

„To tě nesmí ani napadnout. Víš, jak by to vypadalo? Že se bez nich neumíme ani uprdnoout. Jsme sice už pápěrky, ale furt si stačíme. A večer, večer budem u vody udit úhoře. Jasný?“

„Bude tam taky Honza z Údolí Voloviny, machr na úhoře a kytaru. V sobotu bude U Kelímka Country večer.“

Chýlilo se k večeru, Franta nabral do brašny úhoře a propriety a odebrali se dolů k vodě, kde je již čekal Honza se zahřátou udírnou. Marinované úhoře zavěsil a přidal pár špalků. Společně usedli na lavičku a Honza začal ty trempské písničky. Brzy se k nim přidalo několik známých a začalo se vyprávět.

Franta s Vendou si vzájemně povzdychli, jak je to stáří blbý a nemotorný, ale šťastný a družný. Ztratili prášky a celodenní nervy, ale večer nalezli smír u ohníčku. Nejhezčí dárek ztrát a nálezů. Vůně a chuť ještě teplých úhořů překonala všechny problémy a když se ozvaly ještě jejich manželky a popřály jim dobrou noc, tak se jim ani na chatu nechtělo.


sobota 15. února 2025

 Fobie

 

Někdy při dobrém počasí a tátovu volnu mezi službami, jsme v neděli jezdili z Palmovky tak zvaně na výlet do Hloubětína na Smetánku k Rokytce. Maminka napekla perník, uvařila do termosky čaj, sbalila deku a jelo se. U velké louky pod viaduktem trati na Malešice byla Rokytka přepažena a vytvořilo se tam menší koupaliště. Bývalo tam vždycky plno. Louka samá deka a rodinky odpočívaly s hrajícími si dětmi kolem Rokytky a v malém akátovém lesíku na kopci.

Táta tam dostal záchvat povinnosti naučit svého potomka plavat. Sám moc plavat neuměl, ale v Rokytce stačil, protože mu tam bylo po prsa. Potomkovi byly necelé tři roky a vynikal zejména v řevu, když se mu něco nelíbilo. S vodou byl zatím seznámen jen při večerním koupání ve vaničce pečlivou maminkou, která ho omývala s velkou opatrností, aby nezačal řvát, což se mu ze začátku dařilo.

Táta, neznaje žádný postup při výuce plavání, se s postupným seznamováním potomka s vodou nezabýval. Příliš odvážně s ním sestoupil v náručí do vody, přičemž uklouzl a hned zkraje se i s potomkem ponořil krátce pod hladinu. Pochopitelně nastal kritický okamžik. Když oba začali zase normálně dýchat a vidět kolem sebe, místo řevu začal potomek otce škrtit. Jeho ručičky nebyly stiskem dostatečné silné na nebezpečné dušení, takže se otec jeho stisku snadno ubránil.

První styk s vodou ovšem na potomka stejně zapůsobil. Mimo svoji reakci se škrcením, zaznamenal nepříjemný náhlý omezující pocit dýchání a vidění. V jeho podvědomí to uložilo reflex úleku z dotyku vody. Jeho všechny smysly byly v další chvíli nastraženy a když viděl kolem sebe samou vodu znejistěl. Dokud otec potomka držel dále v náručí, cítil se bezpečně. Jeho dušička byla klidná, protože ho otec svíral pevně a vody se dotýkal jen do výše kolínek.

Otec postoupil od břehu dále do vody, kde byla již hloubka potomkovi po prsa. Tam se hladina potomkovi přestala líbit a snažil se opět otce mírně přiškrcovat. Otec byl trpělivý a nechal si to líbit. Nepochopil, že ho potomek začíná ohrožovat ze strachu. Po zkušenosti s prvním žblunknutím při vstupu do Rokytky se začínal dalšímu pobytu ve vodě vzpírat. Vyvolávalo to v něm pocit z prvního ponoření s následným omezením dechu a zraku.

Slabé přiškrcování potomkem otec nebral vážně. Neměl tušení, jaká reakce při postupu do větší hloubky může nastat. Dokud ho otec jen držel, byla to jen úzkost a strach s projevem silného stisku kolem krku otce. Jakmile se otec začal pokoušet potomka přidržet v pase a položit ho na hladinu Rokytky, bylo zle. To již některá vlnka šplíchla potomka do oka. Oči zavřel, ale voda se dostala do nosu a trochu si lokl. To již přesáhlo hladinu strachu a potomek vyrazil první řev. Otce tento signál měl varovat. Jenže on si myslel, když ho držel na hladině, že se nic neděje a že se mu to bude líbit. Omyl. Potomek to začal vnímat již jako ohrožení života. Vydal další dlouhý řev. Ani ten otce nevaroval.

Neviděl ani nebezpečí v začátku jeho divokého mrskání a škubání, které ještě zesílilo, když s ním otec začal rejdit po hladině jako když splývá při plavání. To již řev potomek nevyvolával s přestávkami k nadechnutí, ale kvílel nepřetržitě, přičemž si několikrát pěkně loknul. V jednu chvíli, když otec s potomkem kroužil kolem sebe, tak podklouzl a potomek se mu vysmekl z rukou, a zmizel pod hladinou. Řev utichl. Řev ale utichl i potom když ho otec pod vodou nahmátl a vylovil.

Potomek mu ležel na břiše přes ruku a otec ho plácal do zad, ve snaze ho opět přinutit ke řvaní. To se mu příliš nedařilo a snažil se s potomkem přes ruku vylézt z vody. Svým postupem záchrany plácáním do zad vzbudil pozornost okolí.

„Člověče, vždyť vy byste to dítě málem utopil. Nebijte ho! Za to můžete vy! Takhle ho strachu z vody neodnaučíte. Vy jste divnej!“

Přidávali se další s různými radami.

„Umělý dejchání, dejte mu umělý dejchání,“ křičela jedna nervózní babička, která se nepřestávala křižovat. Její rada nebyla vyslyšena.

Když dostal potomek poslední velkou ránu do zad, začal se náhle kuckat a podařilo se mu vydat z úst zvuk raněné srnky a chroptění zabíjeného vepře. To bylo již dobré, protože následovalo pokračování řevu a vytí bez přestávky. Zvučný projev již otec nevydržel, popadl potomka a odnesl ho na jejich nedalekou deku. Okolí rodinku stále pozorovalo. Vždyť tady šlo o život.

Jak bylo zvykem, když byl otec s chováním potomka nespokojen, dostal potomek několik ran na zadek s křiklavým poučením, aby byl zticha. Potomek zticha nebyl, jen jeho řev ještě zesílil. Na to okolí zareagovalo napomenutím otce, jestliže potomka ještě uhodí, zavolají na něho policajty. Otec se zklidnil. Maminka mezitím sbalila zbytky perníku, vzala remosku, sbalila deku a s potomkem za ruku šla na tramvaj. Otec se pomalu loudal za nimi.

Otcovi se podařilo jedním nevhodným a nešťastným pokusem u potomka při seznamování s vodou a jeho učením splývat s přidržováním na hladině, vyvolat nepřekonatelný strach z vody. Jeho pocit strachu byl zesílen zejména krátkým topením po vyklouznutí z rukou otce a potopením pod hladinu. Byl sice vzápětí vytažen, ale nadechnutí vody a následný kašel s divokým plácáním do zad si jeho mozek velmi dobře zapamatoval. Potomkovi vznikl psychický problém, fobie z hluboké vody, které se dlouho nezbavil.

Řekne-li se dlouho, může to trvat bez přestávky třeba patnáct i více let. Lidem trpícím aquafobií, intenzivním strachem z vody nebo plavání, může jen pomyšlení na vodu navodit pocit paniky, strachu a úzkosti. V důsledku toho se snaží vyhnout činnostem zahrnujícím vodu a jakémukoli místu, kde se voda nachází.

Po léta jsem se jako vzpomínající málem utopený potomek vyhýbal příležitosti vyžadující plavání, nebo kontaktu s hlubokou vodou. Až do svých osmnácti let. Je to podivné? Ano, ale přes tuto podivnost se mi dařilo tomu odolávat.

Kde se takový strach z vody vzal? Fobie z vody může vzniknout v důsledku traumatického zážitku s vodou, například když se málem utopíte, nebo když jste byli svědky traumatické události spojené s vodou. Může být také způsobena strachem z neznámého, z nemožnosti ovládat prostředí nebo strachem z hluboké či tmavé vody. Mezi další příčiny může patřit strach z nemožnosti dýchat pod vodou nebo strach z neznámých tvorů žijících ve vodě. Strach z hluboké, otevřené vody úzce souvisí se strachem z neznámého. To jsem přece zažil.

K odbourávání strachu z vody u mě došlo ve třetím ročníku učebního poměru nástrojař v Domově učňů Chemických závodů v Litvínově. Svazácký předseda, šplhoun a podrazák přišel s nápadem závazku, že celá naše družina splní podmínky získání TOZ, Tyršova odznaku zdatnosti na sto procent. Byl jsem z této aktivity dost nervózní.

Jednou z disciplín, které byly povinné a nezaměnitelné bylo plavání na sto metrů. Nejenže jsem plavat neuměl, ale mně stačilo jen vidět bazén s hlubokou vodou a omdléval jsem jako špalek. Brzy došlo na to, že naše družina má závazek splněný na 96 procent. Ta zbylá čtyři procenta, to jsem byl já. Můj případ se dostal na několikeré jednání výboru svazácké organizace. Stal jsem se případem.

Lidé trpí různými fobiemi. Mají strach z blesků, hromů, psů, pavouků, hadů, z výšek, to se mě netýkalo, ale voda, to bylo pro mě horší než hřát kobru pod košilí. Dopadlo to neúprosně, výbor jmenoval čtyři zdatné plavce, kteří mě měli naučit plavat, ke zdolání těch sta metrů pro splnění podmínek TOZ. Čtyři byli proto, že se předpokládal můj usilovný odpor dostat mě do vody.

Kluci se mnou neměli žádné slitování. Na postupné sbližování s vodou nějakým nácvikem s využitím plaveckých pomůcek, polévání vodou, vydechování do vody nebyl čas. Vzali mě do části bazénu, kde jsem stačil mít hlavu nad vodou a po krátké ukázce ve stylu prsa paní starostové jsem uměl několik temp udržet tělo nad dnem bazénu. Srdce mi tlouklo jak hodiny na orloji, ale po týdnu jsem dokázal přeplavat celý bazén napříč s jistotou, že se mohu kdykoliv zastavit a mít hlavu nad vodou.

Litvínovský bazén měl šířku dvanáct a půl metru. Znamenalo to tedy tuto šířku přeplavat bez stoupnutí na dno osmkrát, což v součtu dává akorát potřebných sto metrů. Rozhodnuto. Ve stanoveném dni odpoledne za účasti celé družiny a dalších zvědavců a čumilů se čtyři moji nemilosrdní trenéři rozestavili po třech metrech, aby kontrolovali, jestli se nedotknu dna, a kritická disciplína mohla být odstartována.

Za velikého jásotu a provolávání hurá, jak hlasy kozáků na Donu, jsem v čase šesti minut a deseti vteřin splnil neopomenutelnou podmínku splnění TOZ, a smazal poslední chybějící čtyři procenta ke splnění závazku naší družiny. Ač jsem byl úplně plavecké nemehlo, byl jsem toho dne oslavován, jako kdybych překonal čas krajského rekordu v potápění do třech metrů, nebo přeplaval kanál La Manche tam a zpátky.

Sluší se poznamenat, že díky těmto čtyřem odvážlivcům, kteří při mé výuce plavání zůstali nezraněni a plynutím času jsem před odchodem do důchodu dokázal opravdu plavat i v moři.

čtvrtek 6. února 2025

 

Koule 

 

Když jsem začal na Proseku hrát bowling, pořídil jsem si pochopitelně mimo bot, rukavic a brašny hlavně kouli. Vlastně po poradě přátel hned dvě. Jednu normál na rovné hraní a jednu točivou, excentrickou. Ty koule mi připomněly, jak jsem kdysi dostal nápad dopátrat se nějakého tajemství, nebo se dostat k síle mít život ve vlastních rukou. Ano, mít kouli ve vlastních rukou. Většina lidí o takové síle ani neví, ani já jsem dlouho netušil, že taková možnost existuje. Je totiž rozdíl být hráčem, anebo být hračkou. Jestli nechcete být hračkou, ale užívat svoji sílu, musíte se chopit vesel.  

Seděli jsme tehdy Na Příkopech v Savarinu u kafe s mojí kamarádkou Janou a jako obvykle jsme dumali, co by nás mohlo napadnout a povzbudit k většímu úspěchu. Jak se dostat na lepší místo, mít více času a peněz. Myslím, že právě ona mi dala tenkrát impuls, který mě navedl na cestu kudy na to.

Naše povídání došlo až k možnosti, jak se dozvědět, jestli máme ještě nějaké šance, na obrat v nudném, nezajímavém prostředí účtárny a co nás čeká. Tehdy Jana pronesla zásadní větu: „Honzo, já půjdu ke kartářce, nebo nějaké jasnovidce s koulí. Snad se něco dozvím, nějakou naději.“

Tehdy mě to chytlo. Její nápad mi připadal v té snůšce nesmyslů, které jsme vymýšleli jako kometa nad Betlémem. Nebudu čekat, až mě někdo osvítí a naplní vybájenou nadějí a pochybnou radou, ale ujmu se toho sám, Nemůže to být nic těžkého, mimo váhy samotné koule. Umanul jsem si, že si tu kouli opatřím, a věštit budu sám sobě.

Budu velkorysý, pokud bude Jana chtít, budu věštit i pro ni. Možná bychom mohli věštit společně. Nevím, jestli se to praktikuje a jestli by to mělo nějaký účinek. O křišťálové kouli jsem věděl více než o uvaření dobré svíčkové, nebo startu na Měsíc. Vlastně tedy ani zblo.

Věštění z křišťálové koule je považováno za osamělý akt, ale není nic snadnějšího to zkusit i ve dvou. Podstatné je, aby se oba lidé dokázali soustředit a otevřít svou mysl. Představoval jsem si to dokonce jako zajímavější, protože bychom si mohli s Janou při věštění sdílet své intimní dojmy a interpretace. Také sobecky proto, abych mohl případné nezdary svádět na ni.

Svěřil jsem se jí se svým nápadem, ale koulí nebyla z počátku nijak nadšená. Dokonce mi řekla, že na ni připravuji boudu, jak se dozvědět, jestli se my dva někdy spolu vyspíme. Neřekla to sice takhle zpříma, a řekla naopak, že je to skvělý nápad. Dodala však významně, že přece existují jiné způsoby, jak vylepšit náš profesní život a dosáhnout vyšších platů. Tvářila se přitom velmi vážně.

Málem jsem polkl lžičku od kafe, když navrhla možnost dalšího vzdělávání a dosažení kvalitní certifikace. Pokračovala neúprosně zapojením do profesních sítí a setkání s lidmi z našeho oboru a zjistit informace o nových pracovních příležitostech. Řekl jsem jí, že to sice zajímavé, ale nejisté a zdlouhavé. Nedala se odradit a navrhla trpělivou aktualizaci životopisu na profilu Linkedin, který mi kdysi vnutila. Objednala si další kafe a znovu zdůvodnila, jak je tato aktualizace důležitá.

Namítl jsem, že právě křišťálová koule by nám mohla pomoci při hledání nových pracovních příležitostí, a hlavně bychom mohli posílat své životopisy do nadějných firem, i když zatím nenabízejí atraktivní volná místa.

Nenechal jsem se od svého nápadu odradit. Jana to sice myslela dobře, vždyť sama vyslovila tu větu, že se objedná ke kartářce nebo jasnovidce. Asi to myslela jen jako povzdech nad našimi dosavadními neúspěšnými pokusy. Já se toho ale chytil s opravdovou chutí a nadějí.

Jsou snad křišťálové koule vyhrazeným tajemstvím, opředenou pomůckou jen pro vědmy a jasnovidce? Začal jsem Janu lámat a její obavy zlehčovat:

„Podívej Jano, to je stejný jako u kyvadla. Koule slouží hlavně jako prostředek soustředění. Když se správně zkoncentrujeme, promluví k nám naše vlastní intuice.“

„Jde o to, jestli budeme oba myslet na stejný problém, jak tě znám, asi vím, na co budeš myslet.“

„Na co budu myslet, to je v podvědomí, za to já nemůžu.“

„Musíš se více ovládat. Náš cíl je něco víc, než na co většinou myslíš.“

„Dobrá, budu myslet jen na to co ty. Přitom věštění přece spolu můžeme mluvit, takže když na mně uvidíš, že myslím na něco jinýho, tak mě vrátíš k problému napomenutím, a je to.“

Po druhém kafi Jana jaksi roztála a s mým nápadem nakonec souhlasila. Rozhodl jsem tedy křišťálovou kouli opatřit. Abych věděl, do čeho jdu, něco jsem si také přečetl. Například, že věštění pomocí křišťálové koule se nazývá krystalomantie a je tady v Evropě známo již asi od 5. století. Nevydávám se tedy na úplně neznámou cestu.

Na trhu se prodávají křišťálové koule různých velikostí a cen. Kromě malých kuliček z broušeného pravého křišťálu jsou tyto koule většinou ze skla. Zjistil jsem, že existují osvědčené internetové prodejny s bohatou nabídkou. Měl bych jako začátečník vybrat kouli menší, tak do dvanácti centimetrů. Menší, nejsou určeny pro věštění, a větší jsou již velké sousto i pro jasnovidky v důchodu.

Výběr, množství a dostupnost různých druhů koulí mě překvapil. Rovněž tak ceny. Jejich výše spočívala od stokoruny do třiceti tisíc, což jsem hlavně přisuzoval jejich velikosti. Jestli mají i jiné účinky, než váhu jsem se blíže zatím nedozvěděl. Mohl jsem se domnívat, že velká koule bude mít příznivější výsledky věštby než malá, ale ve skutečnosti to s velikostí, jak jsem se později dozvěděl, nesouviselo. Nezajímaly mě také ani dekorační účinky, abych nebyl návštěvami podezříván z čarodějnictví, nebo fotokoule na refrakční účely fotografování vzhůru nohama. To by si Jana mohla vysvětlovat jinak.

Vzhledem ke svému platu a skromným úsporám, jsem zvolil cenu ve výši rovnající se úklidu deseti vagonů na odstavném nádraží, tj. tisíc korun. Janu jsem tímto problémem nezatěžoval, abych si zachoval rozhodovací autoritu.

Kde koupit kouli. Nejdříve jsem hledal v několika e-shopech, například v ezoterik-shopu, zboží.cz, Allegru a podobných. Potom jsem se raději rozhodl kouli koupit přímo do ruky v nějakém obchodě, nejlépe ve starožitnictví, kde jsem předpokládal kouli již vyzkoušenou. Hned v prvním jsem byl zklamán, protože mně nabídli jen kouli na nohu pro mukly a odřenou kouli na kulečník. Neodradilo mě to a po krátkém hledání v několika starožitnictvích jsem měl úspěch.

Báječná, věštecká, křišťálová koule v černém, sametem vykládaném pouzdře za devět set korun mi patřila. Podle ohmataného povrchu bylo jasné, že přinesla štěstí již mnoha lidem a podle lesku dávala naději, že vysněný úspěch přinese i nám s Janou.

Byl jsem majitelkou obchodu poučen velmi důkladně. Mám ji věnovat velkou péči, umístit ji na vybrané místo dále od okna, chránit ji před slunečními paprsky. Měla by být vždy krásně naleštěná, nejlépe látkou na leštění brýlí nebo lupy, protože koule tyto vlastnosti má také.

Zavolal jsem Janě, že křišťálovou kouli mám a zeptal jsem se jí, kdybychom naše věštění mohli vyzkoušet. Navrhl jsem jí, že vzhledem k mé rušné svobodárně by to bylo určitě lepší v její klidné garsonce na Proseku. Jana po chvilce váhání, jestli nebude ohrožena její počestnost a svoboda, přece jen souhlasila. Slíbila také, že do soboty opatří černý ubrus, svíčku a pro účinnou meditaci nějakou vnímavou relaxační hudbu.

Nic již nestálo v cestě našemu pokusu věštit nějaký úspěch. Jana to vzala opravdu vážně. Byl jsem rád, že ji nemusím nijak přesvědčovat. Po příchodu do její útulné dvougarsonky jsem se všiml na stolku u knihovny knihy Věry Kubištové Magie křišťálové koule. Chtěla se na mě připravit. To se jí povedlo. Měl jsem podobný nápad a opatřil jsem si v našem antikvariátě také knihu Kubištové. Z obrovské Velké knihy Magie od A do Z jsem zatím přečetl jen úvod a obsah. To je ovšem tak podrobné a rozsáhlé dílo, že to nikdy celé nepřečtu. Ještě k tomu ty zvláštní cizí, záhadné názvy. To si nikdy nezapamatuju. Koule prý harmonizuje prostor jako orgonity a šungity. To je na hlavu, a ne na věštbu.

Bylo něco popáté a začalo se šeřit, což vyhovovalo návodu, jak se úspěšně připravit k věštění. Jana již prostřela černý ubrus na stolek v rohu obyváku a postavila tam malý svícen s tmavě fialovou svíčkou. Na Netflixu spustila klidnou, nevtíravou meditační hudbu, prý proto, abychom se dostali alespoň do hladiny alfa. Já zatím necítil hladinu žádného písmena. Dostal jsem chuť na pivo. Vyslovit to nahlas jsem se neodvážil.

Přisvědčil jsem, že není vhodné, aby nás rušily energie druhých osob v místnosti. Naštěstí Jana neměla doma žádná domácí zvířata ani rybičky. Čekali jsme až nastane absolutní klid, tma a všechny ideální podmínky, abychom začali se zíráním do koule. Jana se mě ještě pro pořádek zeptala, jestli jsem dostatečně očištěn a jestli jsem nejedl maso. Rozsvítila svíčku a podle návodu ji položila za nás na stůl, aby se její světlo neodráželo přímo v kouli. Ke svíčce položila dvě zapálené vonné tyčinky s Cannabisem.

To byla tak nádherná chvíle, sedět vedle sebe, skoro se dotýkat, chvílemi se zadívat jeden na druhého a vnímat třepotající se stíny a světelné odrazy na stěně vedle obrazovky televizoru, která působila jako zrcadlo. Hudba nás úplně fascinovala, nesla se pokojem jako vůně cannabisu, která se do nás vsakovala. Začal jsem se potit. Blízká přítomnost Jany na mě začala působit, jasně jsem to na určitých místech pociťoval. Nemohl jsem odolat.

Zkusil jsem se nejistým zrakem vnořit do koule tak, jako když se dívám na nějaký trojrozměrný obrázek. Viděl jsem spleť odlesků plamínku svíčky a svoji pomačkanou tvář. Ono se řekne, pokud chcete dostat odpověď na své otázky, soustřeďte se na hloubku prázdnoty a sledujte, jaké obrazy se vám v kouli vynoří.

Mně se mimo světelné čmouhy nic konkrétního nezjevovalo. Intuice nepomáhala, žádná představa, žádný symbol. Podíval jsem se na Janu a její zastíněný obličej a zůstal jsem užaslý. To nebyla Jana, to byla Sfinga, to byla socha s přivřenýma očima a pootevřenými rty. Něco kouzelného. Měl jsem chuť jí políbit.    

 Pak že můžete něco interpretovat, a to pomocí známé symboliky a také především vlastní intuice. Při zírání do koule nepotřebujete rozum a analýzu, ale intuici a také trochu těch jasnozřivých schopností. Píše se, že křišťálová koule vám může pomoci v těžkých životních situacích a složitých rozhodnutích, dokáže varovat před nebezpečím, osvětlí vám například minulé životy a jejich význam pro váš současný život, pomůže najít cestu k uzdravení či dokáže hledat ztracené předměty i osoby. Proti přírodě a vlastnímu egu však nic nezmůžete.

Ve chvíli, kdy se moje smysly koncentrovaly na prostor v křišťálové kouli, měla mně intuice „otevřít oči" a najít očekávané informace, žádné odpovědi, které jsem hledal nepřicházely. Obrazy, pocity, slova, ...nic. Až po skrytém pohledu na Janu.

Ježíš marjá, nemohl jsem jinak, já ji v té kouli uviděl. Nahou, čistou, krásnou, úplně nahou, jak ladně kráčí ke mně. Byla to ona. Možná to byl odraz její tváře v kouli, ale já si ji podvědomě domyslel. Jinak to není možné. Několikrát jsem odvrátil zrak od koule a kradmo pohlédl na ni.

„Poslouchej, já už to vidím, kam směřuješ,“ ozvala se šeptem, „tebe ovládlo něco jiného než pracovní úspěch. Ty čumíš do tý koule, ale vidíš tam něco jiného, přiznej se!“

Polkl jsem na sucho. Jak to mohla zpozorovat, snažil jsem se vypadat neúčastně, bez zájmu, ale právě to mě možná právě prozradilo.

„Jano, nezlob se, ale já jsem najednou viděl tebe, jak mi jdeš naproti.“

Že jsem ji viděl nahou jsem zamlčel, to by byl konec věštění. Lhal jsem, že mi šla naproti a nesla nějakou účetní knihu. A taky že se smála, takže to by mohl být návod na vysvětlení co nás čeká.

„Ty lháři, já jsem se všimla, jak si najednou přestal mrkat a čuměl si vyjeveně, jako kdybys mě viděl nahou. Přiznej se darebo!“

Jak to uhodla, to nevím. Samozřejmě jsem trval na tom, že nesla účetní knihu a měla zelený kostým, jako by na barvě záleželo.  Snažil jsem se moji vidinu zahalit do kouře, který se v kouli objevil v tenkých proužcích.

„Řekni mi prosím tě, co jsi viděla ty? Nebylo to snad něco spojené s účetnictvím?“

„Ne, s účetnictvím jsem nic neviděla, ale něco se mi tam pozvolna naplňovalo kouřem nebo vířením mraků bílé barvy, které se rychle rozplynuly a začal se objevovat obrázek. Díval si se na mě, tak zvláštně, smyslně, drze, chtivě. Musela jsem se odvrátit a napomenout tě!“

„Tak vidíš, funguje to, máme intuici. Teď jde o to najít správný výsledek. Možná sedíme příliš blízko koule.“

„Nebo příliš u sebe.“

„To je možné Jano, do toho ta hudba, tyčinky. Na co má člověk myslet nejvíc.“

„Neříkej, že na účetnictví. Já už vím, na co si myslel, nebo co jsi viděl. Pro dnešek toho raději necháme. Nemá se koukat do koule dýl jak deset minut.“

„Tak budeme zítra pokračovat, když už ta intuice nám tak jasně funguje?“

„Zítra nemůžu, přijde maminka, pomáhá mně s prádlem. Možná by to šlo v sobotu. Hlavně si o tom něco přečti. Vzdávat to nebudeme, ale jednou to třeba přijde.“

Další dvě věštění dopadla stejně. Po čtvrt hodině Jana na mně poznala, že jsem vzrušený milostnou představou a byl konec. Sám jsem se na sebe zlobil, ale nemohl jsem si pomoci. Z mých vidin šedých obláčků se mně vždy barevně objevila Jana, buď celá, nebo jen částečná, ale báječná.

Po měsíční pauze se Jana sama ozvala, jestli chci a mám ještě přání, mohli bychom věštění znovu zkusit. Vynutila na mně slib, že nebudu myslet na žádné nesmysly. Vím, že tím myslela hlavně smysly. Samozřejmě jsem souhlasil. Střídmě jsme povečeřeli chutným bezmasým jáhlovým rizotem, sypaným Blaťáckým zlatem místo parmazánu.

Vše připraveno, hudba, svíčky byly dvě, tyčinky, na stolku s černým ubrusem uprostřed moje křišťálová koule. Pohodlně jsme se usadili s malým odstupem. Asi jako prevenci proti nesmyslům. Začali jsme soustředěně hledět do koule. Po několika minutách, kdy mě hudba málem uspávala, jsem v obláčku uviděl balíček, barevný zabalený dárek. Takový skromný, ale pocítil jsem radost.

„Jano, vidím balíček, jako pozornost, nebo překvapení.“

„Mně se z toho narůžovělého obláčku objevily schody, jasně malinké schody, stoupaly. To by mohlo být dobré znamení.“

„Myslím, že budeš povýšená. Já to tak vidím.“

„Ten tvůj balíček také něco znamená, budeš spravedlivě odměněn.“

Až na barevné obláčky jsme již žádné symboly neviděli a věštění jsme ukončili. Jana mě tentokrát pochválila, že jsem se choval jako gentleman.

Věštba se před Vánočními svátky splnila. Jana se stala vedoucí účtárny a já dostal přidáno na platu skoro tisíc korun. Vytrvalost Jany zvítězila. A pak se prý říká, že ženská nemá koule. Kam se na ni hrabu. Z mojí křišťálové koule se stala naše a stála na čestném místě u Jany v knihovně, zakrytá černým sametem.

 

pátek 10. ledna 2025

 

Setkání

 

S velkou radostí a nadšením jsem přijímal volňásky od svého přítele na různé koncerty v pražských síních, sálech a chrámech. Díky jeho štědrosti jsem během roku shlédl několik báječných interpretů a orchestrů se zajímavým výběrem skladeb a stylového zaměření. Zejména mě zajímaly klavírní a varhanní koncerty. Snad proto, že jsem se kdysi v mládí na klavír učil hrát a dokázal jsem si  i dnes příležitostně sám zahrát.

Často se stávalo, že jsem se na koncertech setkával se známými, nebo lidmi, s kterými jsem se znal z návštěv koncertů podle vidění. Jedno setkání mi ovšem přineslo velký obrat v mém životě. Nečekaný a naprosto fatální. K takovému náhodnému setkání mohlo sice dojít kdekoliv, ale v tomto případě to mělo zvláštní nádech.

O přestávce klavírního koncertu studentky HAMU jsem stál u stolku ve fakultní kavárně s výhledem na nádvoří a pil kávu. Proti mně opodál stála žena středních let, velmi stylově společensky oblečená s krásným účesem tmavých vlasů. Byla sama, alespoň to tak vypadalo. Náhle jsem zpozoroval, že na její tváři se objevil překvapený výraz. Jistě. Celá její tvář svědčila o tom, že jsem byl středem její pozornosti. Dokonce se usmála a pokývala hlavou.

Nemohl jsem si vzpomenout, kde jsem s touto dámou setkal, nebo odkud bych ji mohl znát. Když jsem se opravdu přesvědčil, že její pohled skutečně patřil mně, mírně jsem se uklonil a úsměv rozpačitě oplatil. Co se nestalo. Dáma přišla až ke mně, pozdravila a pokračovala otázkou:

„Vy se už na mě nepamatujete?“

  Nepředstavila se, ani nebyla příležitost být představená někým, což mě vyvedlo z míry. Moje určité váhání odpovědi se protáhlo, protože jsem úporně vzpomínal, kde jsem se s touto imposantní ženou setkal.

„Je mi líto, a omlouvám se, marně si vzpomínám.“

„Já si vás zapamatovala velmi dobře, dokonce bych řekla, že jste se ani příliš nezměnil. Můžete si vzpomenout na jídelnu v Kapucínském klášteře?“

To byl blesk. Jistě. To byla Maruška. Paměť zapracovala důkladně, až velmi důkladně, až k jednomu momentu, který se týkal jednoho domu na Lobkovickém náměstí. Tolik let a je tu chvíle, jako včera.

„Maruško,“ zadrhlo se mi v hlase, „bože, jak bych zapomněl. Jen jsem měl potom pocit hrozné viny.“

„To nebylo třeba, vše dopadlo dobře. Já byla šťastná, podařilo se mi splnit si životní přání. Jen škoda, že jsme se potom už nikdy neviděli.“

„A ty jsi potom byla . . .“ pomalu jsem se chtěl dozvědět více jak vše dopadlo.

„Ano, byla. Jak jsem řekla, byla jsem šťastná, protože jsem myslela, že už děti mít nikdy nebudu.“

„To je pro mě zvláštní situace. Já jsem časem někdy vzpomínal. Jestli někde mám na někoho myslet, jestli je to kluk nebo děvče. Jak se ti daří. Jak tě najít jsem nedokázal.“

„Už je to za námi a můžeš být pyšný. Kolikrát jsem si vzpomněla, když jsme na oko odváželi z kanceláře fikus do bytu, místo milování si celou dobu hrál na klavír. Ten klavír mi zní dodnes a často.“

„Pokud si ještě vzpomínám, hrál jsem tehdy se zápalem Chopinovo nokturno, abych se nasytil možnosti opět sednout za klavír a hrát.“

„Je to zvláštní, ale dnešní studentka má tu skladbu po přestávce také zahrát.“

„Máš pravdu, ani jsem si to neuvědomil, i když jsem se díval na program. Je to moje oblíbená skladba, kterou ještě dokážu dnes zahrát zpaměti. To snad není pravda, připadám si jako v nějakém snu. Ta dívka v bílém mi někoho připomíná. Při její hře jsem měl zvláštní pocit. Moje prsty v duchu běhaly po klaviatuře s ní.“

„Překvapuješ mě, ale budeme muset už jít, přestávka končí.“

Šli jsme chodbou mlčky vedle sebe až do sálu Bohuslava Martinů, kde jsme se rozdělili na svá místa. Po chvíli, kdy se sál utišil vešla na podium studentka, štíhlá panenka v bílých šatech, na potlesk se uklonila zasedla za klavír.

Zazněly trylky známé tóny Mozartovy klavírní sonáty číslo šestnáct, po které se ozval dlouhý potlesk. Po chvíli začaly první tóny mé oblíbené skladby Chopinova Nocturna Op. 9 No.2 a mně se zamlžily oči. Tóny mi zněly tak známé a hrané s takovou odevzdaností a citem, že jsem nebyl daleko od pláče. Cítil jsem, že ta hudba zní jen pro mě. Mohl jsem si to myslet podvědomě, nebo tu něco působilo navíc. Hraje pro mě. Děkuje mně a současně vyčítá, hledá nitky spojující dva lidské životy, které proběhly nezávisle, daleko od sebe a přece spojené. Závěrečný trylek byl pro mě zamáváním na oslavu setkání a zároveň rozloučením.

Vytryskl mohutný, plný potlesk, její úklony nebraly konce. Obecenstvo, jako by vycítilo určitou výjimečnost podání této skladby neustávalo v potlesku. Ztišilo se až znovu usedla za klavír.

Na závěr zahrála v úžasném podání romantickou druhou větu ze sonáty opusu číslo třináct Ludwiga van Beethovena. Po skončení obecenstvo s potleskem chvíli čekalo, až dozní patetické tóny v prostoru sálu Bohuslava Martinů do úplného ticha a pak zaplavil sál bouřlivým a dlouhotrvajícím potleskem doprovázeným několika výkřiky bravo.

Alenka stála u klavíru a byla podarována několika kyticemi. Potlesk neustával ale přídavku se obecenstvo nedočkalo. Třikrát se Alenka vracela s úklonou ze dveří pod varhanami na podium, až potlesk utichl.

Maruška se se mnou rozloučila ještě v sále, protože měla jít přes podium do šatny za Alenkou.

„Prosím tě Petře, Alena nic o nás dvou neví, a ani vědět nikdy nebude. Pochop to, dnešní večer byl jen pro tebe jako dárek. Mám moc hezký pocit, že nás náhoda tak svedla.“

Rozuměl jsem tomu tak, že nechce, aby Alenka věděla o svém pravém biologickém otci. Uvědomil jsem si, že ani nemám žádné právo měnit současný stav. Zůstane to tajemstvím. Nebylo by ode mě správné zasahovat do jejich životů.

„Maruško, nemusíš se ničeho obávat. Tvoje dcera by to ani nepochopila, vždyť žije ve své rodině, kam patří i její otec. Vlastně, proč tu dnes při takové příležitosti není?“

„On od nás odešel, když jí bylo deset. Po rozvodu se vrátil na Slovensko a od té doby se s námi nestýká. Má tam novou rodinu.“

„To je překvapivé, myslím nepříjemné.“

„Nám to vůbec nevadí, žijeme spolu, spokojeně a já jsem ráda, že Alence se tak daří.“

„Maruško, můžeme se ještě někde vidět? Rád bych si s tebou ještě popovídal.“

„Myslím, že se můžeme vidět opět tady. Sleduj programy, Alenka zde často hraje nebo doprovází. Ráda tě zase uvidím. Teď už musím jít, Alenka určitě čeká. Tak se měj dobře a buď hodnej.“

Za jeden večer jsem u klavíru prožil víc, než jsem prožil za uplynulých dvacet let. Víc jsem snad ani chtít nemohl.

 

sobota 4. ledna 2025

 

Serepetičky

 

Chytil jsem se na fascinující slovo, kterým mě překvapil synovec Eda. Nevím kde k tomu přišel, ale když jsem mu v neděli s radostí sděloval, že jsem v knihovně při marném hledání knihy o původně gotickém hradu pánů ze Šternberka s mohutnou válcovou věží, který byl za pánů ze Zvole přestavěn na renesanční zámek a za Lichnovských po roce 1730 zcela přestavěn v barokní zámek s pozdějšími klasicistně empírovými úpravami, našel Velký zábavný kalendář z přestupného roku 1908, který nás před nedávnem zaujal, když jsme našli darovací dopis Ády Maška, šafáře na panském v Nestrašovicích.

„Strejdo, to je klika, teď se tomu říká serendipita. Je to sice ne zrovna významná záležitost, ale udělá to velkou radost. Vypůjčil si ho?“

„To víš, že jó. Už ho mám doma rozečtenej, ale prosím tě, jak si tu šťastnou náhodu nazval? Serem . . .“

„Serendipita. Serendipita je náhodné objevení něčeho skvělého, když jsi hledal něco jiného,“ pohotově mě Eda opravil.

Samozřejmě že se rozesmál, když jsem to hned nevyslovil správně. Ono to svádí jazyk na různá jiná slova. Už jsem si zvykal, že Eda na mě kolikrát vybafnul nové slovo, které jsem neznal a měl dost práce mi vysvětlit co to znamená, a hlavně kdy to použít, aby se člověk nezesměšnil. Tahle serendipita se mi ovšem vůbec nelíbila.   

Moje ješitnost mi způsobovala někdy trapné situace. Chtěl jsem rozumět a mluvit jako nová mladá generace, ale při svém věku pokročilého stáří to bylo pro mě obtížné. Hlavně si ty nové výrazy, většinou z angličtiny, zapamatovat a nekomolit. Zapamatovat si serendipitu jsem dlouho nemohl. Z čeho to vlastně vzniklo, vždyť to nezní ani anglicky, ani německy nebo francouzsky. Eda byl naštěstí trpělivý a ochotný. Od něho jsem se mnoho výrazů i slangových naučil.

Nedalo mi to pro tu zvláštnost výslovnosti. Byl jsem na sebe naštvaný, že si asi to slovo nezapamatuji.

„Prosím tě Edo,“ dožadoval jsem se bližšího vysvětlení, „jak si k tomu názvu přišel. To přece není z angličtiny.“

„Strejdo, když tě to tak bere, já ti to vysvětlím podrobněji, ale dnes už musím jít. Čeká mě Iza, jdeme na Louskáčka do Státní opery.“

„Tak ahoj! Dobře se bavte. Já si tu serentidu budu zatím předříkávat.“

Člověk by nevěřil, jak se může dostat do takového stavu, že ho chytne jedno slovo, které samo o sobě nic nepřipomíná, přeložit se to nedá, blbě se to vyslovuje a k zapamatování to určitě není. Tedy alespoň u mě.

Pochopil jsem podle Edy, že jde o mnohoznačné slovo s více významy. Něco jako noha. Může být u stolu, židle, houby, kozy i u mého těla, to zejména, jen se to lépe vyslovuje. Něco hledám, to nenajdu, ale najdu něco jiného, z čehož jásám, protože mám radost. Nevím, proč jásám, když jsem nenašel to, co jsem hledal. Pěkná blbost. Nejvíc by mě zajímalo, odkud vlastně to slovo pochází, nebo jak vzniklo. Jak se to vlastně jmenuje. Jasně, že to nevím. Měl jsem si to napsat, do prčic, vždyť teď vůbec nevím, jak se to řekne.

Kdybych si alespoň trochu vzpomněl. Sakryš, teď už vím jen, že to mělo něco společnýho se sraním. Že by seremetida, ne, seremsida, taky ne. Já to snad do zítřka nevydržím. Že mi to ten Eda někam nenapsal. Volat ho nebudu, myslel by si, že jsem sklerotik.

Vůbec, proč já se s takovou serepetičkou vlastně zabývám. Chci ze sebe dělat machra? Proč? Stejně si na to v potřebné chvíli nevzpomenu. Jako tuhle. Zastaví mě turista a ptá se:

„Hallo, where is it here possible to find good pub?“

Vytřeštil jsem na něho oči, v duchu jsem se snažil to přeložit, což se mi málem podařilo, až na to, že jsem si nemohl vzpomenout za Boha, jak se řekne nedaleko. Co jsem mu řekl nevím, jen odpověděl něco jako „Well, it's like under socialism. Good by!“

Proč se zmiňoval o socialismu to nevím, ale díval se na mně dost útrpně. Jeho pohled byl zřetelně hřbitovní. Při tom by bylo nejlepší vzpomenout si v ten okamžik na „nearby“. Sice se to blbě vyslovuje, ale je to patřičné. Jenže v té chvíli byla pauza, slovo vypadlé z buňky.

Nechal jsem serentidu plavat a raději jsem se začetl do nové knihy. Usnul jsem brzy.

Druhý den přišel Eda s rozveselenou tváří a při kafi začal podrobně uspokojovat moji touhu vědět, jak vzniklo to slovo, které mě tak zaujalo. Hned jsem si ho raději zapsal do svého vtipníku. Jak snadné. Serendipita. Udělal mi radost, když mi to hláskoval. Šťastná náhoda, na Moravě by řekli haluz. Drobná zbytečnost, užitečná pro radost. Prostě serepetička.

To ale Eda opravil: „Žádná serepetička strejdo! Není to žádná limonáda. Na Wiki jsem zjistil, že je to název americké romantické komedie režiséra Petera Chelsoma. s Johnem Cusackem a Kate Beckinsaleovou. Film prý vydělal více jak 77 milionu dolarů. U nás byl zvolen název Lásce na stopě. Totiž i Britská překladatelská společnost dala to slovo mezi deset nejobtížnějších slovních anglických výrazů.“

„Tak tedy přece angličtina?“ ozval jsem se.

„No v Cambridgeském slovníku se říká, že serendipity umožňuje náhodné nálezy a přijetí skutečnosti, že to, co je nalezeno, nemusí být nutně to, co jsme hledali. Je to prostě stav mysli.“

Chtěl jsem Edovi udělat radost, že jeho vysvětlení chápu, a tak jsem řekl:

„Jestli tomu rozumím, je to jako když se při hledání léku na vysoký tlak přišlo na modrou pilulku.“

„Strejdo, jsi dobrej. Jako příklad to sedí. No jó. Vždyť je to jako s Flemingem.

Penicilin byl objeven náhodou, když Alexander Fleming zjistil, že plíseň zničila bakterie na jeho petriho miskách.“

Eda byl spokojenej, že jsem se začal v tom slově orientovat. Ona serendipita je opravdu fascinující pojem! Je to ohromující princip. Znamená to nalezení něčeho hodnotného nebo potěšujícího náhodou, když to člověk původně nehledal. Je to jako když narazíte na starého kamaráda na nečekaném místě nebo objevíte úžasnou hospodu, když se jen tak touláte městem.

Když poznal, že jsem dokonce schopen sám uvádět příklady, byl Eda natolik nadšenej, že ve svém vysvětlování ochotně pokračoval.

„Doufám strejdo, že jsem ti dal tolik rozumu, že nakonec jsem rád i já, protože jsem se v tom musel prohrabat tak důkladně, až jsem sám překvapenej. Hledal jsem to na webu, a na to úžasné slovo jsem šťastně narazil. Serendipita.“

Bylo vidět, že Eda je spokojen, že mohl staršího a zkušenějšího strejdu, jako jsem já, moudře poučovat. Já byl zase rád, že se mohu obrátit na současného znalce hovorového i slangového jazyka, který cizími výrazy přímo hýří.  

„Představ si strejdo, že serendipita patří mezi několik málo takových slov, o nichž se přesně ví, kde a kdy vznikla. Tvůrcem byl anglický spisovatel Horace Walpole a použil je v roce 1754 v dopise příteli Horaci Mannovi. Psal mu tam totiž o staré perské pohádce se třemi princi ze Serendipu. Serendip se nazýval ostrov Srí Lanka předtím, než se mu začalo říkat Cejlon.“

A tak jsem se dozvěděl, že v pohádce „Tři princové ze Serendipu“, nacházejí tito hrdinové věci, které vůbec nehledali. Díky svému důvtipu a schopnosti spojovat věci a pozorování, jež na první pohled nijak nesouvisely, objevovali pořád něco zajímavého, ač zpočátku nic takového objevit vůbec nechtěli. Walpole ve svém díle nazval tuto jejich schopnost serendipity.

V českých slovnících se to překládá jako vrozené štěstí nebo šťastná náhoda. To je ovšem překlad nepřesný. Štěstí dokáže sednout i na vola a takoví jedinci nebývají obvykle předními objeviteli. Často však o štěstí jde.

Stalo se tak mému zeťákovi. Poznal známého kuchaře podle vůně guláše v jedné restauraci. Vím, že je to úžasné! To je přesně ten typ serendipity, který přináší nečekané a radostné okamžiky do našich životů. Poznat známého kuchaře jen podle vůně guláše je opravdu něco, co stojí za zapamatování. Oni se znali z vojny. Jak překvapivé bylo jejich setkání po tolika letech. Jejich vzpomínání nás zdrželo až do noci. Jeho kamarád nás hostil a vyprávění jejich příběhů nás bavilo, jako kdybychom sloužili s nimi v Pardubickém skladu Železničního vojska.

Trochu kuriózní případ, spíše opačný. Jel jsem do Prahy v kupé náhodně se starší Američankou z Los Angeles. Navázali jsme cestou rozhovor postižený ovšem mojí slabou angličtinou. Hlavně jsem byl poučen o správné výslovnosti Los Angeles. Při výstupu na Hlavním nádraží v Praze jsem se jí snažil pomoci s košíkem, který sestupu po schůdkách držela v ruce. Držela ho ale tak pevně, že jsem neměl šanci ho převzít, aby si mohla ruku uvolnit. Kdepak. Pustit ho nechtěla. Přestal jsem se snažit ji pomoci, protože se jistě obávala, že bych jí s košíkem utekl. Bylo to pro mě poučné.

To je opravdu zajímavý zážitek! Někdy se setkáváme s lidmi a situacemi, které nám dávají lekce, i když to nečekáme. V tomto případě jsem se nejen něco naučil o výslovnosti, ale také o kulturních rozdílech a lidské nedůvěře. Takové příhody mě často přivedly k hlubšímu porozumění ostatních i sebe sama.

Jeden z příběhů rodinných vzpomínek z Velkého zábavného kalendáře, do kterého jsem se začetl mi připomněl událost, kdy jsem v knihovně při hledání staršího vydání Babičky našel desky s utajenými dopisy dědečka, které si psal se svojí milenkou. Nikdy tam nebylo její jméno, ani bližší údaje, jen její iniciály B. N. 

To byla velmi zajímavá shoda, fascinující nález. Iniciály mohly znamenat jméno Božena Němcová, ale to nebylo možné. V době Boženy Němcové přece nebyl děda ještě naživu. Měl jsem dědu velmi rád. Vím, že s babičkou žili spokojeně a klidně. Zemřela dříve po krátké nemoci a děda zůstal u nás.

Přečetl jsem několik dopisů, které mi odhalily mnoho o jeho životě, láskách, i o době ve které žil. Během čtení několika dopisů jsem přišel i na ženu s iniciálami B.N. Podle určitých údajů a příznaků to byla to Alžběta Novotná. To mě velmi překvapilo, protože to byla moje profesorka češtiny na gymplu.

Nejzajímavější na tomto nálezu bylo to, že jsem nyní znal obě strany. Snad je na tom důležité, že se děda zachoval jako chlap. Nezneužil obdiv jeho tajného pokladu, Bětušky, ale miloval ji. Nedivím se mu, my jsme ji až do maturity milovali také.

Ona se pak provdala za mého bratra. To už děda nežil. Třeba si řeknete, co s těmi dopisy? Zachovat je, nebo spálit. Rozhodně jsem chtěl toto dědovo tajemství a nyní manželky mého bratra uchovat nedotčené. Aby okno náhodou otevřené do minulosti zůstalo navždy zavřené. Také aby je při nějaké budoucí náhodné serendipitě nikdo neobjevil. Aby z takových krásných a zajímavých rodinných vztahů nikdo neudělal jen serepetičky.

 

pondělí 23. prosince 2024

 Boží vůle 

 

K mému seznámení s Danou došlo zdánlivě úplně obvyklým způsobem, na obvyklém místě. Na infekčním oddělení krajské nemocnice, kde jsme byli se jedním členem posádkového útvaru dočasně ubytováni jako bacilonosiči spály.

„Otočte se na pravý bok, trochu to píchne,“ byla její první laskavá slova, která jsem od ní slyšel. Potom jsem již jen cítil, jak mě potírá dezinfekčním roztokem a následně vpichuje jehlu do levého boku. Přežil jsem to bez umrtvení, aniž jsem omdlel.

Po desátém vpichu a nočním rozprávění“ o životě jsme si již tykali. Na první schůzce po propuštění z nemocnice jsme se zamilovali. Naše láska vzplála a hrozilo nebezpečí, že bude poškozena dřevěná lavička na soutoku Malše s Vltavou.

Byli jsme normální dvojice. Dva zamilovaní, stydliví, neobratní, chtiví, zdráhaví. Při naší opatrnosti, kdy jsme se líbali se až k omdlení nehrozilo, že by Dana otěhotněla. Chodili jsme na procházky a do kina. Stále jsme byli dvojice toužící, slušná, upřímná, chtivě se dotýkající, roztřesená, vzrušená, oddalující styk, až jednou!

Věděl jsem, naše dotyky a hlazení, líbání nemůže cílit jinam než k milování, které nám zatím nevycházelo.

Nedlouho po návštěvě u rodičů Dany, kdy naše známost dostávala jasné obrysy nevyřčených slibů a perspektiva sňatku byla naznačena stejným náboženským vyznáním, již nebylo možné odolat.

Přišel jsem Daně večer k nemocnici naproti po její denní službě. Došli jsme kousek za nemocnicí, kde byl plácek na břehu Vltavy, porostlý křovinami s pahrbky. Na jeden jsme ulehli. Mazlili jsme se, spokojeně, až skoro šly kalhotky dolů. Nešly, ale něco začalo urputně štípat a svědit.

Leželi jsme na pahrbku s mraveništěm. Stydlivost byla překonána. Dotyky ustaly. Vyskočili jsme a v tanečním rytmu samby jsme se začali svlékat a setřásat ty štípající potvory, ze všech i nejintimnějších zákoutí těla. Na obdiv tělesných měr druhotných pohlavních znaků nebylo ani pomyšlení. Mlaskavé poplácávání a stírání mravenečků pokračovalo zběsilým tempem.

Zasmáli jsme se a její poslední slova tehdy byla: „Petře, to bylo boží znamení, že jsme to neměli dělat.“

„Tak proč nás Pán Bůh před tím pahrbkem nějak nevaroval,“ namítl jsem pochybovačně.

„Možná varoval,“ tiše prohlásila Dana, „víš, že jsme místo pěknou chvíli hledali, ale vášeň nás přemohla. Nemělo k tomu asi dojít. Chovali jsme se hříšně.“

Víra v Boha pomohla omluvit a vysvětlit krásně se začínající milování, přerušené kyselinou mravenčí v nevhodnou dobu na nevhodném místě.

„Řeknu ti Dano, že se té všemocnosti Boha skoro bojím,“ čímž jsem se projevil opravdu odvážně, protože jsem čekal, že s tím nebude Dana souhlasit. Věděl jsem, že Dana je ve víře pevnější a opravdová oproti mně, že já se jen snažím přizpůsobit, protože ji začínám mít rád a nerad bych ji ztratil.

„Miláčku, to je asi tím, že si nechceš připustit, že bychom tím mohli zhřešit,“ odpověděla trochu bojácně, ale bez zaváhání, „to zni ale jako pýcha a ne obavy. Přestaň být pyšný, milujeme se. Takový hřích jsou schopni spáchat všichni lidé. Bůh přece odpouští.“

„Toho se bojím nejvíc,“ namítl jsem.

„Čeho?“

„Že mi odpouštěno nebude,“ zdůvodňoval jsem svoje vyřčené obavy. Ve skutečnosti jsem jen cítil trapnost té situace, ke které nemuselo dojít.

„Když pochybuješ o možnosti dostat Boží odpuštění, tak stavíš svůj názor proti Božímu a děláš ze sebe vlastní modlu. To není správné. Chceš si sám odpustit?“

„Kdepak, to nemyslím. Asi jsme to doopravdy neměli dělat. Máme přece před sebou ještě mnoho času.“

Přivinula se ke mně a políbila. Nebyl to pocit vášně, ale jakéhosi usmíření. Dokonce jsem si začal myslet, že dostala Boží vnuknutí mě ospravedlnit a utěšit, že to nebyl jen můj nápad, ale naše spojení a touha. Normální touha, jen překrývaná nejistotou, možnými důsledky, které jsme již těžko překonávali. 

„Stejně je mi furt trapně,“ tentokrát jsem to myslel doopravdy, protože svým způsobem to trapné bylo. Když si vzpomenu na tu chvilku, kdy v tom šeru se blýskal její kulatý zadeček, na který si při poskocích pleskala rukama. Dokonce bych tomu řekl svatokrádež. Vzpomínka na spatření toho všeho poprvé ve mně vyvolávala jakousi slast. To by byl vlastně další hřích. Začínám se do toho nějak zamotávat.

„Prosím tě, proč se k tomu pořád vracet,“ začala mírnit moje obavy, „jestli se Bůh rozhodl nebo nerozhodl odpustit už teď není důležité. Zapomeňme, a víš co, dej mi pusu, ať se tomu můžeme zasmát.“

Začali jsme se vášnivě líbat a objímat, jak jsme byli zvyklí při našich rozloučeních před domem. Stáli jsme opřeni o nahnutou vrbu a takřka na sobě leželi.  Zavřené oči. Vždy jsme přitom měli zavřené oči. Tentokrát jsem je otevřel a k té vůni jejich vlasů a těla jsem najednou viděl, jak křepčí s nahatým pozadím a zmocnilo se mě velké vzrušení. A bylo to. Jasně jsem to cítil. Mám za to, že jsme to ucítili oba, protože jsme zůstali v takovém těsném objetí, kdy něco s námi zacukalo a Dana mě kousla do ucha.

„Já jsem hroznej,“ vyhrklo ze mě rozechvěle,“ já hřeším nepřetržitě, to snad ani není možné, já z toho nevyjdu!“

„Proboha Petře, nebuď tvrdohlavý, proč se stále bouříš proti Bohu, když si stále připomínáš to, na co Bůh možná již zapomněl.“

„Jenže já teď hřeším něčím jiným, a někde jinde!“

„Proboha, čím zase hřešíš,“ snažila se pochopit co se stalo, „vždyť to bylo tak krásné objetí, jaké jsme ještě nezažili. Já jsem z toho cela mokrá, ale cítím se šťastná. To přece nemůže být hřích.“

„Jestli je to hřích, nebo co, to nevím, ale mokrej jsem, až se lepím.“

Protože se lehce odtáhla bylo jasné, že pochopila. Mě napadlo, jestli si nemyslí, že tím přišla o poctivost, nebo možná i já. Snad tak daleko to s námi nezacloumalo. Rozpaky to určitě přineslo oběma. Naše chůze zpět k nemocnici byla pomalejší a působila váhavě. Chvílemi jsme se na sebe podívali a začali jsme se smát. Zpočátku stydlivě, ale u nemocnice jsme smíchy již málem brečeli. Tak vlastně z boží vůle vznikla naše nejzábavnější historka.

Boží vůle totiž není jen o morálce a pokání, které je maskované jako služba Bohu. Pro nás křesťany je Bůh je milostivý, odpouští, daruje, odměňuje i miluje. Co je hlavní, Bůh je spravedlivý – co překazil na hrbu s mraveništěm, odměnil ve stoje při opření o vrbu.

„Ještě si stále myslíš, že jsme zhřešili?“ obrátila se na mě Dana důvěřivě se svou rozesmátou tváří.

Byl jsem trochu překvapen otázkou, kterou jsem hned spojoval s možností odpuštění hříchů. Jak odpovědět, abych se nedotkl jejího pocitu božího trestu za skotačení na pahrbku s mraveništěm. Asi jsem ji svou filozofickou odpovědí neuspokojil, ale snažil jsem se nějak již tuto příhodu ukončit.

„Já myslím, že svazovat duševní život jen na morálku a snahu po vlastní dokonalosti a stále myslet, jestli jsem zhřešil, nebo nezhřešil, není žádná služba Bohu, ale především sobě. Takže, já jsem na to už přestal myslet.“

„Dobře, ale já bych přece jen ráda věděla, jestli v sobě nemáš pocit, že jsme dělali něco nesprávného.“

„Tak tedy, to ti řeknu, jestli mám v sobě nějaký pocit, tak to bylo něco nej vzrušujícího, co jsem kdy pocítil a hřešit budu docela rád. To znamená, že s Bohem budu radostně spolupracovat, a v případě spáchání jakéhokoliv hříchu si nebudu zoufat, ale vyzpovídám se.“

„Myslíš tím přijmout svátost smíření, kterou se odpouští hříchy spáchané po křtu?“

„To je přesně ono. Vždyť nás má pán Bůh rád.“

„Víš, nakonec je mi to všechno líto,“ takovým posmutnělým hlasem dodala citlivou myšlenku.

„Kolik mravenečků asi na tom hrbu zahynulo, když jsme tam leželi a pak je odháněli?“

To už jsem se trochu vzrušil a chtěl jsem, aby moje odpověď na ten skutek vše uzavřela.

„Ani jeden Dano, Boží prostředky a nástroje jsou nesmrtelné!“

Na takovou odpověď opravdu ztichla, jen se ke mně klidně přivinula a sklonila hlavu na moje rameno.  

  Ztráty a nálezy                                    „Franto, víš, čemu se nejvíc divím?“ obrátil se Venda na něho otázkou. „Ty se div...