Patnáct let 

 Někdy se při setkání rodin vyskytnou události, které by nikdo nečekal. Pro mě jednou z takových byla svatba mého synovce, s jehož rodinou jsem se po rozvodu mé sestry stýkal jen sporadicky i s několikaletou přestávkou. Na svatbu jsem byl s mojí manželkou pozván, aniž bych věděl, kdo další z rodin narušených rozvody se svatby zúčastní. Pro mě to bylo setkání dvojnásobně překvapivé, protože jsem se tam setkal se svým synem, a hlavně s dcerou po patnácti letech. 

Když vidíte svou dceru naposledy v jejích šesti letech a potom až v jednadvaceti, nemáte žádné srovnání. Jsou to dva zcela odlišní lidé. Z toho děvčátka vyrostla krásná, mladá žena, která mezi ostatními i svým oblečením, úpravou vzhledu, vlasů a chováním upoutávala právem pozornost. Mohl jsem být na ni pyšný? Vždyť jsem ji vůbec neznal, a při běžném setkání bych ji ani nepoznal. 

Rozvod se konal, když jí bylo šest let a pokud si vzpomínám, děti byly tehdy snadno ovlivnitelné, zastrašené, podvedené a zmatené. Taková situace může být velmi bolestivá a matoucí. Když někdo zjistí, že mu byly sděleny lži, může se cítit zrazen a podveden. Vysvětlování lží může zahrnovat různé reakce, od šoku a hněvu po smutek a zklamání. 

Pokud jde o setkání otce a dcery po patnácti letech, může být odhalení lží ještě komplikovanější. Obě strany mohou mít různé verze příběhu a jejich motivace k lžím mohou být odlišné. V takových případech by pomohlo být otevřený, upřímný a snažit se pochopit pocity druhé strany. Při tomto prvním setkání to mohl být jen předpoklad vzájemného porozumění. 

Především bylo pro mě těžké od ní přijmout její vykání. To bylo něco naprosto překvapivého, i když se dalo pochopit nejen tak dlouhým odloučením, ale i věkem. Helena mě neviděla ho od svých šesti let a v jednadvaceti jsem byl pro ni vlastně neznámým člověkem. Cizím lidem běžně vykáme.

Vzájemná snaha o důvěru je klíčová pro jakýkoli vztah, zvláště když se jedná o složitou situaci, jako je setkání otce s dcerou po patnácti letech. Vytvoření důvěry může být dlouhý proces a vyžaduje čas, trpělivost a ochotu naslouchat a porozumět. Nastala otázka, jestli bude pro vzájemný vztah oboustranná snaha. 

 Věděl jsem, že snadné to rozhodně nebude, musel jsem si uvědomit, že pravda může přinést dlouhodobé uvolnění a možnost začít znovu na pevných základech důvěry. Snaha začít patrná nebyla. Jako když řízneš do živého zapůsobila na mě její slova, když jsme si podali po takové dlouhé době ruce. 

„Co máme dnes již společného, vždyť nemáme ani původní společné příjmení. Snad DNA, ale ani to není jisté,“ odpověděla naučeně a rozhodně. 

Nebyl to náznak odporu, nesouhlasu, ale přirozená obrana v cizím prostředí ve styku s cizím mužem. Po tolika letech mě samozřejmě ani nemohla považovat za otce, nebo příbuzného vůbec. Působil dlouho rozvíjený pocit odcizení po rozpadu původní rodiny a přijetí jakési náhradní vazby k otčímovi vybranému matkou. 

 V jednadvaceti letech již rozuměla kvalitě a základním vazbám v rodinných vztazích. Její vzpomínky na přípravu odloučení od otce již měly jinou hodnotu než tehdy v době před rozvodem. Na odloučení byla ve svých šesti letech připravována zastrašováním, aby o stycích s budoucím otčímem otci neřekla a ona to přijala. Strach z jakéhosi trestu jí nedovolil uvažovat o správnosti či nesprávnosti konání matky. Již tehdy se rodinné vazby zpřetrhaly. 

 Mohl v ní působit pocit jakéhosi hněvu, zloby a zklamání, že se její otec po rozvodu již nikdy nesnažil navázat jakýkoliv kontakt. Žila v novém prostředí pouze jednostrannými informacemi, které její život poznamenaly. Je také třeba říct, že nové prostředí, bylo velmi odlišné od toho, ve kterém žila před rozvodem u babičky. To jí nesporně ovlivnilo. Dostala se ze skromného, stísněného a chudého prostředí ve starých Radlicích do rodiny otčíma, která patřila do elitní vrstvy pražské smetánky žijící v přepychových vilách v Dejvicích na Hanspaulce. 

 Toto nové prostředí jí jistě pomáhalo v odpoutání se od omezení, které pro ni představoval život sice s otcem a babičkou, ale v bytě bez příslušenství a společným WC a vodovodem na chodbě. Na soužití s vlastním otcem jí zůstaly poslední vzpomínky z tohoto nepříznivého života. Mohla snadno být za tuto změnu vděčná matce, která ji ve všem ovlivňovala. Bylo nasnadě, že to nebyla láska a pouto k vlastnímu otci. Hlavním příznakem byla skutečnost, že hned po rozvodu nechala dětem změnit příjmení po otčímovi, aby se jmenovali stejně jako jejich nevlastní sestra. Narodila se totiž čtyři měsíce po rozvodu. 

 Bohužel v prostředí salonku ve čtrnáctém podlaží hotelu Internacionál, třinácté patro bylo z pověrčivosti přeskočeno, v samotné věži hotelu s terasou a krásným výhledem na Prahu bylo málo času a možnosti spolu hovořit a sdílet si pocity k objasnění pravdy. Také přítomnost některých hostů a členů rodin, které jsem vůbec neznal, bránila nějakému delšímu, bližšímu rozhovoru. 

 Moje důležitá otázka, která mohla náhodné setkání prodloužit v otevřený rozhovor, bez obav, předsudků a soudů, s možností vžít se do pocitů druhého se schopností odpuštění chyb z minulosti, zůstala bez přímé odpovědi. 

Možnost dalšího setkání, které by mohlo dost věcí vysvětlit a posílit vzájemný vztah tak zůstalo v úrovni možnosti, ale bez domluvy. Možnost setrvání v kontaktu, buď osobním, nebo telefonickém, písemném zůstala nevyužita. Bez toho nelze o budování důvěry a obnovování vztahu vůbec uvažovat. Vše zůstává zahaleno původní lží, přetvářkou a vynuceným rozvodem, pro těhotenství matky s budoucím otčímem. Snad bylo lepší nechat vše zakryto a neotevírat staré rány a bolesti. 

Ještě jednou, nedlouho po tomto náhodném setkání se vyskytla příležitost se potkat. Bylo to v době, kdy byla již po dokončení studia zdravotní sestrou, a vdaná za lékaře urologa syrské národnosti. Já jsem ležel na urologické klinice VFN a 1.LF UK vedené profesorem Eduardem Hradcem po operaci k odstranění kamínku z močovodu. 

 Později jsem se dozvěděl, že v té době tam moje dcera se svým manželem pracovala k získání jeho atestace, před odjezdem do Anglie. K žádnému setkání ale nedošlo. Jestli ona o mně věděla nebo nevěděla, ale navštívit mě nechtěla nebo nemohla, lze se jen dohadovat. K další podobné příležitosti již potom nikdy nedošlo. 

 Od té doby uplynulo několik dalších období patnácti let, svět se změnil a jistě jsme se změnili i my dva. Otec a dcera, kteří zůstali ve světě jako neznámí lidé.