Zvonění

 

Probíhala hodina stavební mechaniky s docentem Kališem, naším třídním profesorem, kterého jsme měli rádi a velmi jsme si ho vážili. Zkušený odborník na tenkostěnné konstrukce byl vyhoštěn z řad  členů korespondentů ČSAV pro své postoje i původ, a byl rád, že může alespoň učit na večerním studiu stavební průmyslovky pracující, snažící se získat maturitu, kvůli vylepšení platového zařazení.

Po obtížném výkladu problémů rovnováhy sil v nakloněné rovině ke konci hodiny několik studentů vyvolal na přezkoušení. U tabule byla zrovna Hurdiska s dřevěným trojúhelníkem a křídou v ruce. Hurdiska byla přezdívka Jany pro podobu s její postavou, pohyby hurisek, tanečnic v zahradě Nejmilosrdnějšího a znalostmi rovnající se duté a odolné stropní tvárnici hurdisce. Snažila se pomocí trojúhelníku a křídy nakreslit nakloněnou rovinu, přičemž si pomáhala tanečními vyzývavými pohyby nakloněné postavy.    

Jak je známo, nakloněné roviny jsou praktické tím, že snižují velikosti sil potřebné k přemístění těles ve svislém směru. Prostě dolů se to šoupe dobře. Hurdiska toho bohatě využívala a její kreace s ohýbáním byly čím dál odvážnější. Docent Rameš její kroucení pochopitelně od katedry sledoval. Současně si však všiml, že tři čísla, Přemek, Tonda a Dóďa, sedící v první lavici, se usmívají, co říct, dokonce ušklíbají a chechtají, v marné snaze smích potlačit.

Docenta Rameše se zmocnil pocit, že se pošklebují jemu, jak zaujatě  pozoruje geometrické křivky a pohyby Hurdisky. Omyl. Dost nešťastný omyl. Oni se totiž smáli  zážitku z předchozí hodiny ruštiny, kdy byl profesorem taváryšem Vasilem Tonda vyvolán a jeho výkon byl odměněn pětkou. Rozzlobený Tonda stále hudral a tu zaslouženou pětku mu nemohl odpustit. Stále opakoval tiše: dam pěťorku, dam pěťorku, naseru ti, dam pěťorku. Byl to důvod k jejich úsměvům, protože to byla trapná zkouška. Ono také odpovědět na otázku jaké muzeum je na hradě Lokti v ruštině může jen rodilý  Lokťan nebo Volyňský Čech turista.

Blížila se poslední minuta vyučování, piruety Hurdisky vrcholily, naše tři čísla již vyprskly dost hlasitě a zasmály se nahlas, když Ramešovi došla trpělivost. Vstal od katedry, ukázal na ně prstem a nařídil jim, aby odešli na deset minut za dveře. Ochotně rychle vstali a vypadli na chodbu, kde se mohli konečně uvolnit a smát jako blázni. Vzápětí zazvonil školní zvonek a jim smích přešel. Konec vyučování. Nevěděli, jestli nebudou muset za dveřmi ještě celých devět minut čekat. Docent Rameš, již uklidněn se jich zeptal proč se smáli. Když mu řekli, že Tonda dostal pěťorku v předchozí hodině, zasmál se s nimi a s úsměvem je propustil.

https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1629 

 

Bioimpendanční váha

Malostranský hospodáři se začátkem června zatoulali na doporučení Kárného a Hanáka  do téměř schované hospůdky v Míšenské, do Lokálu u Bílé kuželky. Libovali si, že tu měli svěží tankovou plzničku a vynikající nabídku české kuchyně. Všechny stoly byly obsazené, jejich rezervace byla zajištěna, i když poněkud těsná. Nedaleký Karlův most vytvářel bohatou zásobu hostů, z nichž někteří užívali pivo i na chodníku před domem.

Rozprava se pohotově rozproudila a jejich Jen dál, zaznívalo velmi často. Překvapivé pohledy směřovaly nejčastěji na osvětlenou zasklenou výčepní stolici s tanky, potrubím a chladícími šneky.  

Chudobovi trochu vadilo těsné místo vedle sedícího tlouštíka, který obveseloval svoji společnost, jenže mu nerozuměl, protože mluvil anglicky.

„Himbajs,“ zaprotestoval Chudoba, „já se tu cítím jak citron v lisu, jen vypustit šťávu.“

„Tak se kolego trochu šoupněte ke mně,“ radil pan Váša, „já se uskrovním a trochu pošoupnu redaktora.“

„To je dobrý,“ smířlivě odpověděl redaktor Kolda, „kdyby se tenhle nadváhový ingliš prďola tak neroztahoval, tak se vejdeme pohodlně. Dyk se podívejte, von by potřeboval na ten  zadek dvě židle.“

To už asi bylo trochu moc na slušné vyjadřování, a tlouštík se svérázným způsobem ohradil. Česky, a s pražským přízvukem před redaktorem svoji váhu obhájil.

„Podívejte vy, vyhublá sušenko. Jak na vás koukám, tak jste směs veškerých stravovacích zlozvyků. Jaká nadváha, já když udělám pět dřepů, tak vzepřu šest set kilo. Vy na tu váhu musíte udělat dřepů nejmíň deset. S váma bych soutěžit nemoh, vy scvrklíku.“

Kolda zůstal  jako opařený. Vlastně všichni se zatvářili překvapeně, protože nečekali, že tlouštík je malostranský průvodce turistů, když vypadá tak blahobytně jako cizinec.

Situace zdánlivě vypadající jako střet s rozdílným váhovým stupněm se vtipnou odpovědí stala smírnou a další porce šnytu již vše uvedla do přátelského rozhovoru. Řeč se vedla hlavně o tělesné váze a vzájemné povzbuzování s turisty u vedlejšího stolu úspěšně překládal plnoštíhlý tlouštík.

„Redaktore, zeptal se pan Váša, „jak to děláte, že vy při své štíhlé, řekl bych vyhublé postavě můžete vážit skoro devadesát kilo. Vy musíte mít v sobě něco masivního.“

„To jsou kosti,“ přidal se inženýr Doubek, „má asi pevnou a silnou kostru. Určitě to není masem, tedy svaly a vodou. Určitě nemá osmdesát procent vody, jako normální lidi. Proto taky tak snadno holduje plzničce.“

„Jak to tak z fleku můžete říct, že má silný kosti,“ zapochyboval drogista Bouček, „pravda je vysokej, ramenatej, ale na silný kosti to nevypadá.“

„To by přece šlo docela přesně změřit,“ připomněl pan Váša, „vzpomínáte, že jsme se chtěli pod vedením mého Edy všichni zvážit na té bioimpendanční váze? Myslím, že to mělo bejt U prasklého soudku.“

To jó,“ vzpomněl si inženýr Doubek, „jenomže šéf se toho zalekl, aby neztratil kunčofty, tak nám to přece odřekl.“

„Já bych věděl jak na to,“ prořekl se fotograf Chudoba, „tak se zvážíme u mě v ateliéru. Tam to nikomu vadit nebude a já vám všem udělám kabinetky v trenýrkách.“

„Vy jste Chudobo dobrej,“ usmál se inspektor Hanák, „například já, v trenýrkách! Vždyť já se už ani  do trenýrek nemusím svlékat u mé doktorky, stačí jí, když na ni vypláznu jazyk. Jó, dřív to bylo jinačí. Dejte pokoj.“

Pánové, necítíte tu nějaký zápach,“ starostlivě se ptal drogista Bouček, „nějak to kolem mě podivně zavanulo.“

„Co vás vede,“ vysvětlil redaktor Kolda, „právě spustili čerstvý vzduch od Čertovky!“

Skutečně, klimatizace provětrala vůni pivní pěny a domácích jídel a hospodáři se začali rozhlížet, jestli jim  již nenesou  objednané večeře. Po třetí rundě tankové plzničky jim přece jen vyhládlo. Než se stačili divit, již jim hbitá servírka Blanka s vrchním nesli jejich oblíbené pochoutky.

Nejspokojenější byl Chudoba s velkým řízkem z vepřového karé, smaženým na másle, s chutným bramborovým salátem. Tradiční staročeské telecí na smetaně s houskovými knedlíky si objednali drogista Bouček a inspektor Hanák, vepřové rizoto se sýrem a okurkou dostal redaktor Kolda a inženýr Doubek. Nejskromnější byl dietář doktor Kárný, který se spokojil s vídeňskými párky se smetanovým křenem a hořčicí.

Po té vydatné a výborně upravené večeři zachutnala další runda tankové plzničky a zábava se stala trochu uvolněnější. Všichni souhlasili, že se za dva dny sejdou v Josefské v ateliéru u Chudoby a pan Váša zařídí Edu a jeho známou Veroniku s bioimpendanční váhou. Večer probíhal ve spokojenosti a družné zábavě. Snad to narušil jen dotaz drogisty Boučka, jestli nebude vadit, že nebude v trenýrkách, ale ve slipech. Byl ujištěn, že to vadit v žádném případě nebude, pokud budou mít jen jednu kapsu.

Jako při nástupu na vojenskou přehlídku se skutečně přesně v šest sešli v sobotu všichni i s Edou a Veronikou v ateliéru Chudoby v Josefské. Chudoba ještě uklízel stativy, deštníky a lampy, aby bylo kam umístit váhu. Eda byl rád, že ji mohl konečně odložit.

Chudoba se nezapomněl zachovat jako správný hostitel a hned po příchodu dostal každý plechovou plzničku a porci utopenců podle jeho receptu. Důkladně si je prohlédl a odborně ochutnával Eda. V duchu si představoval, jestli byly uloženy na správném místě, aby byly pozitivně vyzrálé. Měly správnou chuť a Chudobu pochválil.

Všichni obdivovali vybavení ateliéru, zejména mohutného medvěda hnědého, lišku Bystroušku a několik autíček.

„To jsou reklamní předměty?“ dotázal se drogista Bouček, „snad je nepoužíváte při svatbách nebo narozeninách.“

„Kdepak, mám toho vzadu ještě kopec. Uklidňuju s tím děti. Někdy i seniory.“

„Kde bych měl tu váhu nejlíp postavit pane Chudobo,“ potřeboval se rozhodnout Eda s Veronikou, „je tu trochu šero, budeme muset trochu přisvítit.“

„Jistě, dáme tam zprava horní dvoustovku s reflektorovým deštníkem, to bude stačit.“

Mezitím Eda váhu připojil a vyrovnal vodováhou a Veronika si připravila aplikační program na notebooku. Mohlo začít vážení, ale čekalo se až se dopije plznička a snědí utopenci. Všichni byli jaksi nesví, snažili se očekávání zpestřit nějakým vtipem. Určitě ujistili doktora Kárného, že i při vyšším BMI nebude platit vyšší daně a poplatky.

„Navrhuji, aby každý při fotografování v trenýrkách držel v jedné ruce klubovou vlajku a v druhé na dlani maskota z Barrandova, malého trilobita,“ vylepšil vzhled postavy na kabinetce inženýr Doubek.

„To je krásný inženýre, „pochválil ho inspektor Hanák, „vždyť to bude jednou historická památka. Já byl naposledy v trenýrkách fotografovanej při spartakiádě. A mít snímek s naší vlajkou a trilobitem, na to budu hrdej.“

Ještě Eda vysvětlil, jak budou postupovat, že se musí zout a svléknout do spodních kalhot, sundat hodinky. Ukázal jak na váhu stoupnout, kde se držet a jak dýchat po celé tři minuty. Rozptýlil také obavy, že průchod elektrického proudu tělem nezanechá na nich žádné stopy, tedy ani k lepšímu ani k horšímu. Ujistil také drogistu Boučka, že měření nemá žádný vliv na potenci, že se naprosto nemusí obávat strávit víkend tak jak je zvyklý. Propojovat váhu s mobily nebudou, protože každý dostane svůj výsledek od Veroniky vyjetý z tiskárny.

Po dopití plzničky a snědení utopenců se začali hospodáři svlékat, zouvat a řadit k měření. Dobrovolně šel na váhu jako první doktor Kárný. V sokolském tričku a trenýrkách s převislým bříškem vypadal jako Urbanův Pivrnec. Vysloužil si také několik poznámek a narážek.

„No, podívejte se, mám sice nadváhu, ale když si vezmu ten skautskej kroj, jak jsme tehdy lovili, plnili bobříka hladu, tak mě pokladní na Smíchovském nádraží pochválila,  jak mě to sluší.“

Heleďte, ty výsledky ať Veronika rozdá až na konec,“ připomněl inženýr Doubek, „ať se můžeme zachechtat všichni najednou.“

Doktor tvářící se sice statečně, ale s pocitem, že vstupuje na elektrické křeslo, odvážně vstoupil na váhu, uchopil do rukou rukojeti a ztuhnul. Veronika ho upozornila aby se nevrtěl a zeptala se ho, jestli se byl před měřením vymočit, aby mohla přesně nastavit měření, a jestli nemá budíka.

„Proč se ptá na budíka,“ zeptal se Bouček, „ já mám jen náramkové hodinky a ty jsem sundal, jak říkal Eda. Čas přece bude měřit Veronika.“

„To se týká srdečních implantátů,“ vysvětlil pan Váša, „pokud vím, tak nikdo z nás kardiostimulátor nemá.“

Doktor vydržel. Eda mu poděkoval, že se choval opravdu správně a že se může obléknout. Doktor sestoupil z váhy obřadně, jako by celý ožil. Dokonce si zavtipkoval.

„Neříkejte mi, že ten střídavej proud nemá žádný účinky. Cítím to brnění od shora až dolů ještě teď. A to mě takhle nezabrnělo již několik let.“

Mezi ostatními tím vzbudil příjemné očekávání a Eda musel opět vysvětlovat, že pro normální lidi je tento pocit naprosto nepostřehnutelný a doktor je asi pocitově více vybaven.

Pak šlo měření již bez problémů. Jen v případě redaktora Koldy se muselo opakovat, protože Veronika zapomněla váhu zapnout. Po třech minutách se samozřejmě žádný výsledek na počítači neobjevil. Připomínku měl jen inspektor Hanák, jestli to není tím, že Kolda je imunní na včelí jed.

Na celou odstrojenou skupinu byl zajímavý pohled: Vzájemně se prohlíželi a divili se, jak odlišně vypadají v trenýrkách, bosí a snažící se dýchat tak, aby mohli své břišní svaly udržet co nejvíce zatažené. Aby se podařilo udržet při měření dobrou náladu a povzbuzovat ochotu se nechat nelibě hodnotit, rozdával Chudoba všem další plechovky plzničky. Lavinu smíchu vyvolal tím, že jak nesl tác s plechovkami, zachytil se bokem o stativ a trenýrky mu spadly. To bylo opravdu v ateliéru tak veselo, jak tam nikdy před tím nebylo.

Veronika vytiskla všechny měřené údaje a Eda zprávy rozdal mezi hospodáře. Chvíli, ale jen chvíli bylo ticho. Ani mouchy nezabzučely. Ještě větší halas než byl při spadlých trenýrkách Chudoby nastal po přečtení několika údajů o aktuální skladbě jejich tělesných schránek a odhadu potenciálních životních rizik.

Největší legraci měli z údaje o biologickém věku, kterým Veronika naměřila od sto deseti až po sto dvacet let. Sto dvacítku měl drogista Bouček, který slzel a plácal se do stehen při pravidelných poskocích. Přitom vykřikoval: „Kam se hrabou mudrcové z východu, všechny jsem přeskočil!“

„To vám tedy řeknu pane Boučku, že žijete v pěkně starým těle,“ zhodnotil jeho nadšení inženýr Doubek, „přitom na to ani nevypadáte.“

  Je pravdou, že všichni, až na redaktora Koldu, měli také významný, i když ne docela přesný index BMI v rozmezí 30 až 35, to je 97 až 115 kilogramů, o čemž hlavně svědčila jejich zaoblená břicha, u některých i zadky. Všichni měli uveden sedavý styl, malá nebo žádná cvičení. Kampak cvičení, leda pozdvihování pravou rukou s půllitrem k puse.

„Pánové, je to tragédie,“ zhodnotil to pan Váša, „jedná se o obezitu, to je jasné, zdraví ohrožující hodnoty, zvýšené množství tuku. Ještě štěstí, že máme dostatečnou  beztukovou hmotu, zubní protézy nepočítaje. Já to říkal že Kolda je kostnatej, jeho minerály jsou nad pět kilo, to je paráda.“

„Snad si pánové nemyslíte, že bychom kvůli tomuhle vědeckýmu vynálezu, kterýmu se dá těžko věřit, měli začít cvičit, zhodnotil výsledky inspektor Hanák, „možná bychom snížili biologický věk, ale na druhé straně bychom mohli zase onemocnět moderními chorobami. Vždyť si vzpomeňte na sportovce. Jak končí. Špatně. Jsou samý výživy a tréninky a potom můžou leda tak vrhat stín.“ 

„Jistě se můžete pánové ujišťovat, že vaše výsledky jsou jen pochybné stavy vašeho zdraví,“ bránil Eda sebe a Veroniku, „ale já bych vám doporučil nechat vyhodnotit ty zprávy výživovým poradcem. Viděli byste hned v jakém stavu ohrožení jste.“

„Já jsem se všimla, že všichni máte při té nadváze nízké procento tělesné vody, což je při vašem pití plzničky podezřelé,“ přidala si Veronika.

„Pánové, je to jasné,“ prohlásil inženýr Doubek, „jestli mám při těch svých sto pěti kilo plus osmdesát deka jen 48 procent tělesné vody, musím přidat k těm třem, nejméně další dvě sklenice. To bych se podíval, abych trpěl nízkou tělesnou vodou. Chudobo, prosím si další dvě plechovky!“

„Jestli ta nízká tělesná voda, není od přílišného močení,“ zapochyboval doktor Kárný, „když vidím Boučka ve slipech, jak několikrát za tu dobu rychle odbíhal, tak samozřejmě mu ta voda klesá.“

„Přece je známo, že pivo je močopudné,“ doplnil vysvětlení rizika nízké tělesné vody redaktor Kolda, „při pití alkoholu musíme chodit mnohem častěji na záchod bez ohledu na to, kolik toho skutečně vypijeme. Jsou to hormonální reakce v ledvinách.“

To je fakt,“ přidal se školní inspektor Hanák, „to víme všichni. Na začátku večera dokážeme vypít několik půllitrů piva, při tom na záchod ani nemyslíme, ovšem pak to přijde. Jednou si odskočíme a od té doby běháme každou čtvrthodinu. Prostě kdo chce pít, musí s častějším močením počítat.“

„Ještě se všichni neoblékejte,“ zvolal Chudoba, „budou se fotit kabinetky.“

Začal připravovat scénu s velkým deštníkem a stolkem, na které postavil několik plechovek plzničky. Nutit nikoho k úsměvu Chudoba nemusel, protože stačilo, že se všichni chechtali, když se na sebe dívali, jak se staví do pózy gladiátorů připravených na souboj na život a na smrt. Každý z nich držel modrou klubovou vlajku s jedenácti půllitry v kruhu jinak, ale s úctou k jejich začátku, kdy jich bylo před covidem jedenáct. Zbylo jich jako sedm statečných. Po vyfotografování a oblečení se rozhodli, že tu bioimpendanční anabázi půjdou zapít pravou točenou tankovou plzničkou do Lokálu U Bílé kuželky, kde se jim tak líbilo.

Eda si odnesl přenosnou váhu a s Veronikou se s nimi rozloučili. Oni pivu neholdovali a tím pádem měli úroveň tělesné vody jak se patří, šedesát procent.

 Odkud jenom byl

 

Byl jsem rád, že jsem potkal dobrého přítele, který mě překvapil odpovědí na obvyklý dotaz jak se máš. Brácho, teď už dobře, chytil jsem se blízko Haštalské, zněla jeho odpověď. Asi to chce trochu vysvětlení. Pavel hovoří o kavárně, kterou dostal do nájmu se svým společníkem. ve starém domě s portálem z sedmnáctého století. Prima dům. 

„To víš, žádnej Cyber Dog to není, ani mašinky, ale je to útulný, zapadáček, akorát pro dvojky, a je tam klavír. Přijď si tam zahrát, budeš spokojenej.“

 Docela rád jsem jeho pozvání přijal, předpokládal jsem, že bych mohl vylepšit svoje poněkud prázdné konto, pokud bych tam mohl mít možnost hrát hostům.

Korepetice v poslední době s koncem sezony slábly a výdělek klesal. Korepetitor na volné noze je jako slepice na zameteném dvoře. Tu a tam zrnko. Zase má výhodu, že je pánem svého času. Musí ho umět plně využít a sledovat každou možnost ke hraní.

V nové kavárně u Pavla jsem se chytil. K potěšení hostů, kterých nikdy nebylo mnoho, ale spíše lepší úrovně, jsem dopřával možnost splnit přání, zahrát na co si vzpomenou, nebo jejich oblíbenou melodii. Na papírku, měli hosté možnost napsat skladbu nebo rytmus, který si přáli zahrát. Běžně to vycházelo a přání hostů, někdy fantaskní, neznámá, originální,  jsem vždy dokázal splnit. Až jednou to bylo úplně neobvyklé.

Ani autora, ani skladbu jsem neznal, ani jsem netušil období, z kterého by mohl pocházet. Chvíli jsem rozpačitě tiše preludoval a pak mě napadlo, že jde možná o špek a neskutečného skladatele s jeho vymyšleným dílem. Již forma mol se mi zdála divná.

Farid Hamudia  Musica Memoriam excitandi in A moll KU124.

Naprosto neznáme údaje. To se mi ještě nestalo, v nejhorším jsem se na podrobnosti zeptal, pokud to bylo nutné. Tady to čpělo záhadou. Kdo to na mě zkouší? Žádnýho Farida, ani podobné jméno jsem neznal. Pokud si někdo ze mě dělal legraci  a hrál to na mě vymyšlenou legendou, mám dvě možnosti. Buď se toho hosta zeptat na bližší seznámení s melodií a skladbou, nebo to obrátit a zahrát mu něco, co asi nečeká.

Při tichém preludování jsem dostal nápad. Mám přece v paměti uloženou skladbu, kterou jsem dosud oficiálně nehrál, ani nevypsal do notového záznamu. Již dlouho mi zněla v hlavě, v různých variantách a stupnicích. Teď přišel její čas. Ano, bude to ta nepřestávající melodie, která mě provází již několik let a měsíců, ve dne i v noci. V noci nejdéle. Nelze při ní usnout, musím jí přehrát a třeba i několikrát než mně spadnou víčka.

Již jsem neváhal a začal jsem hrát vlastní skladbu, jejíž melodii i formu jsem po léta nosil v hlavě a s realizací jsem se nezabýval. Teď dostala možnost vytrysknout na povrch, a s velkým nadšením prsty poskakovaly po klávesnici jak splašené. Byla to klavírní koncertní skladba, nikoliv v mollové stupnici, ale v G dur. Host jehož neobvyklé přání mě tak překvapilo neprojevoval žádné protesty nebo zklamání.

 Seděl klidně, díval se ke stropu a jednou rukou pokyvoval do taktu. Jako kdyby tu skladbu znal. Dokonce v jedné větě andante cantabile zvedl ruku výše jako dirigent. Pokračoval jsem moderato, pianissimo (zpomaleně a tiše). Jeho ruka zvolnila také. Začal jsem být nervózní, hru jsem značně zrychlil v alegro molto, ponořil jsem se do svých dlouho v hlavě nastřádaných motivů a hrál o sto šest. Blížil se závěr, několikrát opakovaná věta a konec. Teatrálně jsem zvedl ruce nad klaviaturu a postavil se při začínajícím potlesku. Takovou odezvu jsem nečekal. Můj pohled patřil samozřejmě tomu zvláštnímu hostu. Nebyl tam. Prázdné místo u dveří. Hledal jsem usilovně mezi tvářemi všech, alespoň na které jsem viděl. On tam nebyl. To mě rozrušilo a sešel jsem z podia až ke stolku kde seděl. Nic. Nikdo tam nebyl, jen prázdná sklenka a šálek vypité kávy a prázdný popelník. Tomu jsem nerozuměl. Viděl jsem ho ještě těsně před závěrem skladby, seděl tam, určitě tam seděl. Proč odešel? Kdo to byl? Odkud jenom byl?

Ptal jsem se Pavla, kdo tam seděl a jak platil. Pavel na mě vyvalil oči a povídá: „Co já vím, tak tady seděla po obědě nějaká obstarožní fešanda s mobilem stále u ucha. Vo co ti de. Jedeš po vdovách?“

Dohadoval jsem se chvíli, až jsem toho nechal. Pak jsem si vzpomněl, že toho autora a skladbu mám  napsané na lístečku, na který mohli hosté svá přání napsat. Lístek jsem dlouho nemohl najít, až jsem si myslel, že zmizel, jako pisatel. Nakonec jsem ho našel. Ano je to ono.

Farid Hamudia  Musica Memoriam excitandi in A moll KU124.

Krásný, čistý nepřerušovaný rukopis, úhledný, udržující vyrovnanou linku, mezery sice poněkud větší, se správným sklonem, krátkými tahy, dobře čitelný. Svědčilo to na intelektuála vyšší společenské úrovně. Pedagog, nebo umělec.   

Zkoušel jsem si ho vybavit, jak tam seděl s rukou kývající se v rytmu skladby. Velmi mně někoho připomínal. Řekl bych snad z dětství, nebo velmi vzdáleného místa, kde jsem hrál. Kde jsem všude hrál. Při každé dovolené, kde to jen šlo. Také proto, abych si něco přivydělal na studium. Připomínal jsem si různá místa. Abych si připomněl možnost toho jména Farid. Znělo to egyptsky, ale tam jsem nebyl. Kypr, tam jsem byl nejdál. Bývala tam různá společnost, do Egypta odsud nebylo daleko.

Melodie mě nedávala pokoj nadále. Mohl bych ji přehrávat, včetně různých variant, stupnic, tempa, proměnlivosti stylu. Někdy to bylo až nepříjemné. Začal jsem ji vnímat i ze zvuku projíždějící tramvaje, rachotu popelářského vozu, klapotu pohyblivých schodů v metru. Dostal jsem nápad. Možná se těch dotírajících melodií zbavím, když ji zapíšu do notového partu.

Půl roku mi pak trvalo, než jsem osudnou skladbu přepsal do notové osnovy. Stejně jsem na ni dál stále něco vylepšoval, spokojený jsem nikdy nebyl. Jen jsem litoval, že když jsem tenkrát při své vidině hrál v plném nasazení neměl zapnutý záznam do nahrávací paměti.

Při jedné listopadové líné neděli, při obvyklém nudném hraní  v kavárně, jsem vyletěl jak uvolněná pružina z kanape. Na jednom lístku byl napsáno „Farid Mammadov Hold me!“. To mě tedy podrž, řekl jsem si. Je to tady, další špek. To si tedy dám bacha, kdo to jen je.

Skladbu jsem náhodou znal, alespoň z finále, ale jestli ji zahraju, jsem si jistý nebyl. Píseň vyhrála v jednom ročníku soutěže Eurovision Song Contest. Zabrnkal jsem alespoň několik tónů refrénu, hold me I can feel your heart, jeden mladý muž, sedící u vchodu se usmál a zamával. Více jsem mu radosti nedopřál, protože jsem se cítil zklamán, podveden, podruhé. Vlastně ani ne zklamán, jen mi bylo líto, že jsem se nedočkal svého zmizelého hosta.

Svého původního neznámého akcelerátora mé skladby jsem už pak nikdy neviděl.

 

Strýček  

 

Krásný, klidný, slunný den, na modré obloze ani mráček. Teplo, chvílemi slabý vánek. Polední sváteční klid nerušil ani provoz kolem černošického nádraží. Si lidé Chvíle odpočinku si lidé spokojeně užívali. Jen na chvíli bylo hlučněji, když tudy projel rychlík na Beroun. Do nastalého ticha se však ozvala dutá rána, bylo slyšet řinkot skla. Od nádraží vzlétlo hejno holubů a zmateně odlétlo k Berounce. Netrvalo dlouho a ozval se signální zvuk hasičského auta. Několik lidí vyběhlo z domů a nejistě se rozhlíželi, protože žádný kouř vidět nebylo. Bylo slyšet houkat i sanitku.

V jedné vilce vybuchl plyn. Hasiči začínající oheň uhasili okamžitě. Následky byly tragické. Ve zdemolované prádelně byla nalezena žena v bezvědomí ve značném stadiu těhotenství s rozsáhlými popáleninami. Byla rychle převezena do Vinohradské nemocnice na popáleninové centrum.

Šlo o čas a možnost zachránit nenarozený plod. Zdařil se malý zázrak. Děvčátko bylo zachráněno živé, porodem císařským řezem. Bohužel rodičku, maminku, se zachránit nepodařilo a druhý den zemřela. K dovršení neštěstí došlo po zprávě podané otci o úmrtí manželky, která ho zasáhla velmi silně. Zhroutil se a zkolaboval. Tragická traumatická událost měla za následek těžký psychický kolaps. Karel Navrátil byl odvezen v bezvědomí přímo z práce do psychiatrické nemocnice.

Veškeré starosti o jeho stav a péči o poškozený dům se ujal řešit jeho bratr Pavel Navrátil, protože Karel nebyl schopen zvládat ani základní životní potřeby. Prožíval silný stres, úzkost, zmatenost, pocity bezmoci. Nejhorší byly u něho stavy sebeobviňování, obavy o život a myšlenky na sebevraždu. Přes poskytnutí odborné péče a léků, které měly zmírnit příznaky psychického kolapsu, se jeho stav dlouho nelepšil.

Alena Navrátilová, manželka Pavla, se ujala veškeré nutné péče a pomoci při ošetřování narozené holčičky, přežívající v inkubátoru, a zůstávala nepřetržitě v nemocnici u ní. Její pomoc při následných lékařských postupech a asistence sestrám k jejímu uzdravení byla velmi užitečná a potřebná. Byly to dlouhé hodiny bdění a nocí bez spánku. Alena natolik k malé přilnula, že bojovala o její život, jako by byla její vlastní. Věděla, že musí vše obětovat pro její záchranu.  

Alena s Pavlem byli již dlouho bezdětní a děvčátka, vlastně neteře se ujali s velkým odhodláním. Trápila je také starost o stav mladšího bratra Karla, který stále zůstával ve stavu apatie a nevnímal ani jejich pozdější návštěvy v psychiatrické léčebně. Byl netečný i k vyprávění, jak se daří jeho dceři. Někdy ani nepromluvil. Přes veškerou péči lékařů se jeho stav nelepšil. Nebyl přítomen  ani na pohřbu manželky, který zajišťoval jeho bratr.

Vyvstaly však problémy jiného druhu. Bylo nutno daný stav uvést do souladu s právními předpisy. Vzhledem ke zdravotnímu stavu otce, Karla, u kterého přetrvávaly psychické potíže ztrátou zájmu o obvyklé aktivity, náladové výkyvy s podrážděností, nebylo možné s jeho péčí o malou Marušku počítat.      

Mnoho probděných nocí a nekonečných hodin čekání strávili Pavel s Alenou u inkubátoru opatrované holčičky, která dostala jméno Maruška po mamince. Neměla ještě úplně vyhráno a prodělala několik operací. Jako by se síla a vůle jejích ochránců vlévala do jejího tělíčka, zotavovala se sice pomalu, ale dobře a všechny problémy se dařilo postupně s lékaři vyřešit.

Pokud si někdo myslí, že cizí bolest bolí méně než vlastní, je na omylu. Prožívání přebalů jizev a defektů, vpichů kůže s tlumeným pláčem Marušky bodalo a píchalo oba pěstouny stejně, jako by se dotýkaly jich samotných. Alena musela změnit zaměstnání, aby se mohla plně Marušce věnovat. Prožívali skutečně těžké období.

Podali návrh na svěření Marušky do pěstounské péče. Starostí bylo stále dost. Bylo řešeno také dědictví a určení správce. Šlo hlavně o vilu v Černošicích, kde se stala nezletilá Maruška spoluvlastnicí.

Částečně poškozený dům výbuchem v přízemní prádelně nechali opravit a se souhlasem opatrovníka byl později pronajat Diplomatickému servisu MZV ČR. Tato skutečnost se stala jednou z nepříjemných překážek a následným sporem mezi bratry.

Psychický stav bratra Karla se sice mírně lepšil, ale stále nebyl plně schopen se o Marušku starat. Po několika letech a dlouhém uvažování dal souhlas, aby si bratr s manželkou Marušku osvojili. Sociální kontakt se vyvíjel zcela přirozeně. Alena si vlastně Marušku vypiplala od narození, a stala se tak její náhradní matkou se všemi citovými i fyzickými vazbami.

Malá Maruška si Alenu vtiskla do paměti jako maminku. Zrovna tak Pavla, ke kterému měla vztah, jako k tátovi. Byli to její rodiče, které pro ni znamenali ochranu, bezpečí a rodinu. Bylo jistě náročné překonat první návštěvy Karla, který svoji dceru vlastně viděl až ve třech letech. Tehdy se také dohodli, že bude Karlovi říkat strýčku. Bylo to pro něho těžké, ale sám cítil, že by jen těžko byl schopen Marušce poskytnout takové zázemí, jaké měla u jeho bratra a Aleny.

Přijal svoji roli strýčka jako náhradu a možnost se s Maruškou stýkat, vidět, jak roste, jak dospívá. Možnost návštěv u bratra pomáhala i jemu nabývat lepší kondice psychické i fyzické.  

Přes veškerou péči a další léčení jeho stavu nesl tragický případ svoje následky i v dalším období, kdy byl Karel již schopen normálního života a jeho invalidita skončila. Jeho role strýčka mu přinášela tísnivé, neblahé pocity. Stal se zádumčivý a začal se poněkud vyhýbat návštěvám u Pavla. Úsměvy Marušky a její mazlení a hravé skotačení s ním pociťoval až bolestně. Věděl, že mu vlastně patří, a někdy úplně ztrácel pocit hrané role strýčka a hřál se vědomím táty. Vždy jen do chvíle, než ho oslovila. Jeho návštěvy časem skutečně řídly. Zůstával v nepřirozené lži. Musel si sám nalhávat, a přesvědčovat se, že je strýčkem.

Pociťoval tento nenormální vztah jako újmu. Věděl sice, že jeho hospitalizace po závažném psychickém kolapsu  byla nutná. Bylo potřeba zajistit jeho bezpečí, ochranu,  léčbu, kdy byl  v akutním duševním stavu a mohl ohrožovat sebe nebo okolí. Dostávalo se mu podpory a porozumění od personálu a ostatních pacientů, kteří procházejí podobnými problémy. Věděl, že na tom tehdy byl opravdu zle.

Vždy, když odcházel z návštěvy, byl skleslý, připadal si zbytečný, odsunutý mimo normální život. Nepřidávalo to k jeho labilnímu psychickému stavu nic dobrého, byl stále na různých podpůrných lécích, bez kterých by se asi jen těžko vracel do normálního života.

Vracel se v duchu často k jejich společnému šťastnému rodinnému životu, který byl tak tragicky, násilně přerušen. Hledal důvody, chyby, vracel se k sebeobviňování a hrozilo, že upadne opět do stresového stavu. Zhoršoval se jeho pracovní výkon, býval podrážděný až plačtivý. Hledal zpětně cestu, co měl udělat, aby k té události nedošlo. Jeho stav narušoval i spánek a odmítání jídla. Nebylo noci, aby ho nepronásledovaly noční můry a halucinace připomínající traumatickou situaci.

Jediné, co ho ještě drželo, byla síla nepodlehnout užívání alkoholu, drog nebo jiných návykových látek jako způsobu úniku z toho všeho.

Přišlo příznivé období, kdy se seznámil s milou ženou, ke které pocítil zprvu jakýsi vzájemný ochranitelský vztah. Byla vdovou se dvěma dětmi. Nejmladší chlapec byl stejně starý jako Maruška. Brzy našli k sobě blízký a důvěrný vztah, hlavně děti si ho velmi oblíbily. Malý Petřík ho dokonce několikrát při hrách oslovil tatínku.

Pavel s Alenou byli velmi rádi, že se Karel natolik vzchopil, aby si mohl založit novou rodinu. Zejména byli rádi, že jeho nový vztah převážil a posílil tak jeho roli strýčka. Rozptylovaly je jen jejich obavy, aby se jeho pokrevní vztah otce  neprojevoval ve větší míře.

Karel se po nějaké době oženil a přistěhoval se k jeho ženě Marii Polákové a jejím dětem, dvěma chlapcům. Ukázalo se, že jejich byt je pro čtyři lidi nedostatečný. Přinášelo to určité problémy nejen z hlediska spaní a hygieny, ale i pro běžné činnosti a hry dětí. Karel cítil určité omezení, které bylo nutné řešit. Marie ho začala přesvědčovat o využití vily v Černošicích a možnosti zrušení osvojení Marušky, o kterou se chtěla starat spolu se svými dětmi.

Poukazovala na výhody ve výši přídavků na děti, většího pohodlí v bydlení a sloučení spoluvlastnictví dosud pronajímané vily. Příležitostí k argumentům  pro realizaci této možnosti bylo denně v jejich omezeném prostoru bytu dostatek. Vyřešení jejich pohodlí a majetku začaly naleptávat jejich vztah. Delší působení jejího vlivu Karla postupně zlomilo. Rozhodl se proto jednat.

Při jedné ze svých návštěv své návrhy Pavlovi a Aleně přednesl. Opakovaně uváděl své důvody:

„Přece oba moc dobře víte, že Maruška je moje dcera, moje krev, jen to neštěstí mi zabránilo, abych se o ni mohl starat. Mám na ni právo, to mi nemůžete upřít. Chci se o ni starat jako táta, a ne jako nějaký strejda na návštěvě. Má mě ráda, myslím, že i ona to cítí, že patříme k sobě, že jsem její táta. Proboha pochopte to. Jak by bylo vám, kdyby vám  vlastní dítě říkalo teto, strejdo. Je pravda, že jsem vám dal souhlas s osvojením, ale víte, v jakém jsem tehdy byl stavu. Sám jsem myslel, že tu ztrátu Marie nepřežiju. S ní mi odešlo všechno,  s ní mi odešel život.“

Jen nesnadno hledala Alena slova, která by její vztah mámy odůvodnila, a aby to Karel pochopil:

„Karle, já to chápu a cítím s tebou,“ snažila se zastavit tu lavinu psychického tlaku a odvolání na pokrevní nárok, „nemůžeš ale pominout, že Maruška poznala mámu ve mně, se vším všudy. Se mnou, od začátku prožívala všechny bolesti, mateřskou péči a ochranu, krmení, první krůčky, první slova máma, první zoubky.

……Já ji držela v rukou při lékařských zákrocích, já tišila její pláč, mírnila její bolest. Jak myslíš, že to Maruška prožívala, co při tom cítila.“

„Aleno, samozřejmě jsem ti velmi zavázán. Asi to bylo štěstí, že jste se mohli o Marušku postarat právě vy. Byli jste pro ni ti nejbližší a ujali jste se jí, ale pochopte, že roste. Já se uzdravil, ona se bude třeba ptát, kdo jsem, co ji řekneme, že jsem strejda? Co když se potom dozví, že to není pravda, že táta jsem já, a ne Pavel.“

„Podívej Karle,“ přidal se do hovoru Pavel, „ber to tak, aby to především bylo v zájmu Marušky. Zatím o tom neví a tátu s mámou vidí a cítí v nás a žije s námi, spokojená. Má rodiče. Ne žádné pěstouny, nebo náhradní péči. Má rodinu a také jako v rodině žije. Má strejdu, který ji hýčká, má tě ráda, ale táta jsem pro ni já. Smiř se s tím. Třeba se to jednou všechno dozví, jak o maminku přišla, že si se o ni nemohl starat a vychovali jsme ji my.  Jako dospělá to určitě pochopí. Dost dětí se doživotně smíří s tím, že maminko a tatínku říká těm, co je vychovali, a ne těm pokrevním.“

„Chtěl bych, abyste mně správně rozuměli. Nemohu se vám nijak za tu záchranu a péči o Marušku odvděčit nebo odměnit. To se snad ani nedá. Zůstává jen to, co nás spojuje, co jeden pro druhého můžeme udělat. Zachovali jste se statečně a obětavě, čas nám pomohl vrátit do života jak Marušku, tak i mě. Teď je možnost žít opět normálně, jako dvě rodiny. S Maruškou se přece budete určitě stýkat i nadále. Jen jí vysvětlíme, jak k tomu došlo, a že se nemusí ničeho obávat. Prosím vás. Zvažte to.“

V podobném duchu se při návštěvách promítaly opakovaně vzájemné návrhy a řešení skoro celý rok. Neotřesitelný zůstával stav získaný osvojením a zejména Alena si nedokázala představit, že by o Marušku přišla a situace se obrátila tím, že by jí Maruška říkala teto.

Karel zůstával ve svých návrzích rovněž neústupný. Ani nemohl jinak. Za ním stál bez ustání velký stín v podobě požadavků jeho manželky, která své návrhy již převedla do požadavků, jejichž splněním podmiňovala i jejich soužití. To bylo pro Karla, který se ze svých psychických problémů postupně dostal, velmi závažné. Rád by se rozhodl, ale musel na druhé straně vzít v úvahu Marušku s jejím vztahem k rodičům, který by zrušením osvojení a přestěhováním do jiného prostředí se dvěma nevlastními sourozenci, byl velmi problematický. Nechtěl by jí ublížit, ale nebyl si jistý, jak by takovou změnu přijala. Byl ve dvou kleštích.

Nechtěl přijít o novou rodinu, ve které se již sžil i s nevlastními dětmi a manželku měl rád. Její nátlak podporovaný i argumenty, aby nebyl hloupý a nenechal se zneužívat postavením strýčka. Poukazováním na jejich svízelnou bytovou situaci a výhody spojení finančních prostředků, přídavků a daně. Sliby, že se o Marušku bude starat jako svoje dítě a dá ji vše, co ji máma může dát. Vše na Karla padalo a strhávalo ho až k jediné možnosti. Podat návrh soudu na zrušení osvojení a dosáhnout vrácení Marušky do jeho péče, jako vlastního otce.

Maruška měla nastoupit do první třídy základní školy. Alena s ní byla dokonce již u zápisu. Proto se Karel snažil urychleně dosáhnout zrušení osvojení a převzít péči o Marušku do své péče. Zajistil si právníka v poradně a domníval se, že musí vše proběhnout bez problémů. Maruška je přece jeho dcera, kterou přenechal v době svých problémů se zdravotním stavem do péče svému bratrovi a jeho ženě. Jeho souhlas s osvojením byl podmíněn právě jeho nezpůsobilostí se o dcerku starat. To však pominulo. Jeho zdravotní stav a možnosti o svoji dcerku pečovat se svou nynější manželkou jsou zcela normální a způsobilé.

Tímto rozhodnutím se zbavil neústupného tlaku manželky na změnu péče o Marušku a dosažení změny jejího opatrovníka majetkových práv včetně zrušení pronájmu vily a možnosti lepšího bydlení. Tento první krok do jeho vztahu s manželkou přinesl slibné zlepšení. Jeho určité obavy rozptylovala i ujištěním, že se nestane nic problematického, vždyť i příjmení nebude muset měnit. Bude se jmenovat stejně, Navrátilová. 

Krátkou dobu, co se jejich vztah zlepšil, se Karel cítil spokojen. Učinil rozhodnutí a jeho manželka mu to dávala znát. Dosáhla svého a její plány dostávaly reálný obraz. Živila tak své naděje na paní domu, s dětmi si starost nepřipouštěla.

Podáním návrhu soudu se situace velmi zkomplikovala. Šlo o důkazy, třeba jen prokázání otcovství a majetková práva a stupeň osvojení, různá svědectví stále jednání odsouvala.

Nezávažnější záležitostí bylo narušení vztahu mezi bratry. Návštěvy Karla u Pavla a Aleny k Marušce ustaly. Nepřispívalo to ani životu v rodině. Pavel často viděl Alenu, že pláče. Snažil se ji utěšit, ale nedařilo se. Alena prožívala chvíle nejistoty a strach, že přijde o své dítě, o milovanou Marušku, jí svazovaly. Prožívala opravdová muka.   

Konečně bylo nařízeno jednání a došlo na den, kdy mělo být rozhodnuto o dalším osudu Marušky a situaci v obou rodinách. Soudní řízení probíhalo sice rutinně, ale ve vzrušeném ovzduší. Po delším průběhu čtení zpráv a výpovědí účastníků obou stran, názoru opatrovnice, bylo po přestávce vyneseno rozhodnutí. Návrh Karla Navrátila byl zamítnut. To byl pro něho šok a jeho manželka si neodpustila hlasité poznámky. Po poučení podal Karel ihned odvolání a o dalším osudu měl rozhodnout městský soud. Tak jako při setkání před soudem, ani při odchodu si bratři ruce nepodali. 

 

Tatínkové              

 

Je mnoho dětí, které žijí jen s maminkou, nebo s babičkou a dědečkem. Se svým tatínkem se vůbec nestýkají. Jednoduše tatínka buď nemají, nebo některé ho ani neznají. Ne, že by vůbec nebyl, ale po rozvodu zpravidla většina otců ztrácí zájem nebo možnost se s dětmi stýkat. Obojí vlastně vychází nastejno. Maminky jsou v těchto případech alespoň rády, že dostávají alimenty. Často se musí obejít i bez nich.  Mezi ostatními kamarády jsou tyto děti často podceňovány a přehlíženy, ztrácí sebevědomí a cítí svou omezenost.  

Boženka, roztomilé děvčátko, veselé povahy a spokojené, byla šťastnější. Tatínek jí nechyběl. V určitém období měla dokonce tatínky dva. Dva tatínkové, Milan a Pavel. Je to divný, trochu zamotaný případ. V deseti letech jí maminka umřela a ona osiřela. Laskavá, milá, něžná náruč matky byla nahrazena vlídností, péčí a starostí dvou otců. Jak k tomu došlo. Může se to zdát nepravděpodobné, ale Boženka měla opravdu tatínky dva. 

Nevlastní tatínek Milan se o ni staral od jejích šesti let a měla ho velmi ráda, protože vlastního tatínka ani neznala. Rodiče se rozvedli krátce po jejím narození. Když se maminka po druhé vdala, získala Boženka vlastně náhradního tatínka. Byl to jejich soused. Dá se říct, že Milana si našla sama a s maminkou ho blíže seznámila. Jednou jí pomohl vysvětlit nějaký početní domácí úkol a z toho se stalo pravidlo. Milan Božence pomáhal s matematikou a pravidelně ji doučoval. Maminka mu chtěla za doučování platit, což odmítl. Pokud mu čas dovoloval považoval hodinu nebo dvě týdně za užitečně strávený čas v rodinném prostředí. Pomáhal si tak zpestřit svůj osamělý život.

Několikrát byl však pozván ke společné večeři tak srdečně, že odmítnutí by bylo neslušné. Byly to takové šťastné, výjimečné chvíle, společně prožívané s pocitem rodinné pohody. Oba, Milan i Markéta, maminka Boženky, cítili, že si vzájemně nejsou lhostejní. Zůstávali však zdrženliví, právě s ohledem na Boženku. Nechtěli rušit stávající stav, který by velmi změnil jejich zvyklosti, způsob života a styky.

Stalo se, že kolem desátých narozenin Boženky, byl pozván na večeři. Byla to mimořádná příležitost o Velikonočních svátcích, která se odmítnout nedala. Milan  se odvážně ujal zvyku ve znamení tradice vyplácení žen a dívek pomlázkou z vrbového proutí. Za odměnu dostal malovaná vajíčka.

Po večeři seděli spokojeně u stolu v kuchyni, jak rodiny spolu sedávají a povídali si. Tehdy Boženka řekla větu, která jejich budoucnost rozhodla. Řekla se zaujetím, teď jsme vlastně celá rodina, mám taky tatínka. Spadlo to na ně náhle, a tak opravdově, že byli oba rádi, protože sami se k tomu neodvážili. Vyřešila to za ně. Krátce na to se konala svatba a nejšťastnější byla Boženka. Mám tatínka, byla její nečastější slova a její sebevědomí narostlo.

Jejich společný, spokojený život však neměl dlouhé trvání. Boženčina maminka měla vážné zdravotní problémy, které bohužel skončily její smrtí. Boženka zůstala sama s nevlastním otcem Milanem, bez přímé právní úpravy jejich vztahu.

Obě babičky, které bydlely dosti daleko od jejího domova se zajímaly o její výchovu a chtěly se jí ujmout.  Boženka ale nechtěla měnit školu, ve které měla spousty kamarádek a zájmových kroužků, do kterých chodila. Měla úspěchy v závodním  plavání a aerobiku, vynikající výsledky v klubových soutěžích. Nechtěla ani měnit prostředí jejich bydliště. Prohlásila, že se nechce stěhovat a zůstane se svým tatínkem Milanem. Jemu v té době bylo čtyřicet let.

Byli na sebe zvyklí, měli se rádi, spojoval je i vztah k mamince, na kterou vzpomínali a pečlivě se starali o hrob na místním hřbitově. Milan byl ztrátou manželky velmi psychicky poznamenán a veškerou péči věnoval Božence. Cítil to jako svoji jakousi posvátnou povinnost, závazný slib, že nezklame a co slíbil, když ho Boženka přijala jako svého otce, to splní. Učili se oba vést domácnost, převzít práci, starosti a povinnosti za maminku. Nebylo to jednoduché, hlavně s vařením. S úklidem problém neměli.

Nedalo se ovšem zapomenout na skutečnost, že Boženka měla také svého pokrevního, vlastního otce Pavla. Nestýkala se s ním, jen za  života maminky pravidelně přinášela pošťačka výživné. Božence bylo již patnáct let, nebyla plnoletá a povinnost výchovy a výživy úmrtím matky přecházela ze zákona plně na něho.

Povinná péče tak vznikla vlastnímu pokrevnímu otci Pavlovi, kterého nezletilá Boženka nikdy ani nepoznala.  Dokonce s ním mimo půl roku po jejím narození, ani nežila v jedné domácnosti. Z počátku, když se dozvěděl o smrti bývalé manželky, žádný zájem o Boženku neprojevil. Problém nastal se zasíláním výživného. Podle rozsudku soudu byl povinen posílat výživné k rukám matky. Ta zemřela. Teprve pak se začal zajímat, kde vlastně a s kým Boženka žije.

Boženka byla spokojená v domácnosti, kde byla zvyklá, kde žila již delší dobu s otčímem Milanem, který pro ni byl skutečným tátou. Nechtěla se s ním rozloučit jen proto, že maminka umřela a měla by být v péči vlastního pokrevního otce, kterého vůbec neznala.

Přece jen nastala situace, kterou bylo nutné vyřešit. Pokud chtěla Boženka zůstat se svým otčímem  Milanem, bylo nutné, aby podal návrh soudu na svěření do jeho péče. Součástí návrhu na svěření dosud nezletilé Boženky do péče Milana Devátého, manžela zemřelé matky nezletilé měl být i posudek určeného  opatrovníka odboru sociálně-právní ochrany dětí. 

Milan s Boženkou tam museli absolvovat pohovor s opatrovníkem  V tomto případě s opatrovnicí. Věděli, že se tomu nemohou vyhnout, nevěděli, s kým se mají setkat, na co se jich budou vyptávat. Pociťovali určitou nejistotu a obavy.

Na příslušném místním odboru je uvítala starší úřednice poněkud strohým pokynem, aby si sedli a její pohled a mlčení bylo provázeno nepříjemným zkoumáním jejich vzhledu. To bylo trapné, připadali si jak na vyšetření u doktora. 

Opatrovnice situaci ztížila několika otázkami Božence. Jestli jí tatínek bije, jestli nemají doma blechy, jestli nemá hlad, jestli jí pomáhá psát úkoly, jestli tatínek pije alkohol a nenechává ji doma samotnou. Boženka se rozplakala. Žila přece jen již několik dní v psychickém stresu a smutku ze ztráty maminky, nic z toho nepříjemného, na co se jí úřednice ptala vůbec neznala, bylo toho již moc, co měla psychicky zvládnout.  

Milan byl těmito vtíravými otázkami velmi dotčen a dal to úřednici najevo. Řekl jí, že by se měla stydět, takhle se vyptávat na věci děvčete ve smutku ze skonu maminky a že si představoval pohovor zcela jinak. Dodal, že o tom, jak spolu žijí se může kdykoliv přesvědčit, adresu přece znají. Vstal, vzal Boženku za ruku a bez pozdravu odešli.

Uplynulo jen několik dní a v deset hodin večer zazvonil u bytu zvonek. Stálo tam mladé děvče, vypadala na studentku. Po pozdravu se prokázala průkazkou odboru sociálně-právní ochrany dětí a požádala o krátký rozhovor. Milan ji pozval dál, bylo vidět, že se zajímala hlavně kde Boženka spí, kde si dělá úkoly, kde se věnuje toaletě a kde mají kuchyň, obývací pokoj. Byla zřejmě překvapená, protože asi takový pořádek a uspořádání společného bydlení nečekala. Viděla, že Boženka má svůj pokoj, Milan svoji pracovnu, kde i spí. Omlouvala se za jakési přepadení a před odchodem je s určitým obdivem pochválila.

Boženka se po jejím odchodu rozplakala. Tuto návštěvu nepřijala nijak příznivě, velmi se jí kontrola bez ohlášení dotkla. Prosila Milana, aby příště již nikoho z úřadu do bytu nepouštěl. S Milanem se cítila bezpečná a jistá, jeho starost a péče jí samozřejmě máminu lásku a péči plně nahradit  nemohla, ale věřila mu a cítila jeho ochranu.

Při pohovoru s předsedkyní opatrovnického senátu mu bylo doporučeno zjistit stanovisko a náhled vlastního otce Pavla Lhotského k návrhu na svěření do péče Boženky Milanovi. Milan mu napsal dopis s návrhem na setkání. Pavel pracoval jako řidič trolejbusu v Českých Budějovicích, kde také bydlel v podnikové ubytovně.

Na schůzku do Budějovic jel Milan společně s Boženkou. S otcem Pavlem se měli setkat jednu neděli v hotelu Slunce na náměstí ve dvě hodiny. Boženka Milanovi řekla, že je na vlastního tátu zvědavá, vždyť ho neznala ani z fotografie. Přes určité rozpaky a váhavost se přece jen chtěla ujistit, jak se má před tím neznámým tatínkem chovat.

Nebylo to lehké ani pro Milana, zejména, když se k němu  Boženka přitulila a řekla, viď, že mě nedáš. Nechtěl samozřejmě Boženku ztratit ani on. Mohl jí jen slíbit, že udělá všechno proto, aby mohli zůstat dále spolu.

Setkání v českých Budějovicích s vlastním otcem Boženky Pavlem Lhotským proběhlo podle předpokladu. Počáteční nesmělé rozpaky, byly překvapivě brzy překonány. Pavel bez váhání souhlasil s návrhem Milana o svěření Boženky do jeho péče. Možná tak jednal nejen v zájmu Boženky, které nechtěl narušovat její dlouholeté citové vazby na Milana, ale vyřešil tím i svůj problém, nečekané povinnosti starat se o děvče, dceru, kterou dosud nepoznal. Také věděl, že by musel řešit bydlení, protože na ubytovně, kde bydlel by s Boženkou pobývat nemohl. Milan byl rád, že Pavel souhlasí s jeho návrhem. Také Boženka se cítila spokojená, že o toho svého tátu nepřijde.

Proběhlo řízení o návrhu Milana před opatrovnickým senátem obvodního soudu. Předsedkyně po vyslechnutí souhlasu Pavla, určené opatrovnice a také samotné Boženky, mohla bez problému vynést rozhodnutí v souladu s přáním zemřelé maminky Markéty Lhotské. Boženka byla svěřena do výhradní péče Milanovi. Spolu s tím uložil soud povinnost Pavlovi přispívat k rukám Milana výživné na Boženku ve výši 1.550,- Kč měsíčně. Účastníci se vzdali práva na odvolání a řízení tak mohlo nabýt právní moc.

Navenek sice nebyly znát napjaté pocity Boženky, Milana i Pavla, ale bylo vidět, že celý průběh u soudu prožívali se vzrušením, které z nich opadlo až odchodem ze soudní budovy. Šli spolu na oběd a příliš  spolu nemluvili. Prožívali náročné chvíle, do kterých se promítala celá jejich minulost. Vraceli se k některým rozhodujícím obdobím, která vyústila až v jejich současnou situaci. Nebylo to snadné všechno strávit a pochopit.

Nejlépe se cítila Boženka. Nebyla tolik dotčena nastávajícími povinnostmi Pavla a Milana, byla šťastná, že jí zůstal tatínek Milan a spokojená, že poznala i svého rodného otce, po tolika letech.

Milan s Pavlem, jako dva sociální otcové byli v častém styku, volali si i psali, pozadu nezůstávala ani Boženka, která byla dokonce pyšná na to, že sice nemá maminku, ale za to má dva tatínky, kteří se předhánějí v pozornostech k ní. Příležitostně se tím i mezi děvčaty chlubila.

Milan se s Pavlem dohodli, že výživné uložené rozsudkem soudu bude Pavel posílat na spořící účet, který Božence založil Milan. I po této stránce vyjádřili oba tatínkové svoji péči o Boženku, aby byla do budoucna plně zajištěna. Studovala zatím na gymnáziu, ale předpoklad měla v dalším studiu pokračovat svými výtečnými výsledky a zájmem o matematiku a informační technologie.

Přibližně po půl roce došlo k velkému překvapení. Pavel zjistil, že jedna pražská cestovní agentura shání řidiče autobusu. Měl štěstí, mezi mnoha přihlášenými byl vybrán a po zkušební době mu byla dokonce pronajata i podniková garsonka. S radostí a nadějí to oznámil Milanovi a dohodli si  návštěvu.

Bylo zajímavé vidět ty dva chlapy, tatínky, jak se pozdravili, objali a přivinuli k sobě jejich hrdou Boženku. Byl na ně zvláštní pohled. Vyzařoval z nich takový ochranitelský postoj, starat se o Boženku a nedat jí možnost pociťovat jakoukoliv újmu mateřské lásky.

Boženka rostla do krásy, ve svém věku působila svým zevnějškem o několik let starší a vážnější. Podobala se své mamince, nejen vzhledem, ale i chováním, způsoby vyjadřování a gesty, aniž to tušila. Nejvíce to vnímal Milan. Ani Pavel však nezůstával pozadu a snad proto, že ji poznal až v pubertě neměl srovnání, ale věděl, že je opravdu krásná a byl na ni pyšný. Říkal Milanovi, že ji budou muset asi chránit, protože kluci a spolužáci budou po ní bláznit.

Po nějakém čase, ve kterém byli oba tatínkové jako pod lupou, jak ze strany sousedů, opatrovnice, ale hlavně v zaměstnání, čelili otázkám, jestli budou s nimi vychovávat Boženku také dvě maminky. Tušili oba, že to jejich okolí napadne. Měli z toho z počátku obavy, nic jim ale nebránilo věnovat se Božence samostatně, tedy bez maminek. Časem zvědavost a dohady vyprchaly a lidé si jejich situaci vysvětlili každý po svém.

Když je vídali stále jen s Boženkou, jak chodí do divadla, na výstavy, jezdí na výlety a tráví společné dovolené, usoudili, že k jejich štěstí a spokojenosti jim žádné maminky nechybí.