Dopis z daleka

Pamatuješ, četla si jeden též,

již tehdy mi byl tolik vzdálený,

byla to stejně jen faleš a lež,

obraz neskutečný, zmámený,

slova jak babylonská věž,

na důvěře naivity stavěný.

Dnes však tolik, tolik z daleka,

a třeba blízko tebe žije,

moje srdce ani tvoje neleká,

jen pro tebe již navždy bije,

ať se jak chce lísá, haleká,

neslyším ten hlas, zlý je.

 

Šedé dny

 

 

Špinavý sníh, mrtvé ticho nemoci,

a ty hledíš na mne jak bezmoci

ležím a střádám sny šedé,

jak zdejší dny.

 

Někdy slunka jas rozvlní oblohu

a já vylézám ze svého brlohu,

však po slunku bledne tvář,

a sníh ještě více zšedne.

 

Tak čekám, kdy v prsou se rozzpívá

to zdravé jádro v dál a do šíra,

napít mi dá vína, mládí,

jež smutně zaklínám.

 

Jen jediná běl mi protivna je,

lepší pro mne šedý sníh co taje,

ach, brouzdat se silou draví,

s milou v něm.

 

Ta běl, nevinná a zákeřná, klatá,

která na pohled jakoby svatá,

je v mých prsou nemoci,

hle, na lůžku bílém mne v bezmoci.

 

Moravský Beroun, březen 1955

 

Večer špíny

 

Zašumělo víno klokotem vyzývavým,

a hudba zazpívala hlasem uzývaným,

proužky dýmu spletly nám hlavy

do věnce.

 

Připadlo mi tak divné vše pojednou,

když číšky prsty masitými pozvednou,

ano, jsou přece jen ženy k ukázce

za sklem.

 

Tři statné, smyslně plné ženy se smějí,

svými velkými, měkkými prsy chtějí

vyplnit  celou místnost, beztak již

malou.

 

Jejich rty mne líbají smyslně žárem,

boky a obtloustlá těla čpí potu varem,

a ta řeč, jak právě jinak by mluvit

již zapomněly.

 

Tu již rozplétám ten dusivý věnec dýmu,

co spletl nám hlavy do smyslného rýmu,

odcházím, odmítaje pozvání pro příště

na večer špíny.

 

 

Praha Hradčany, leden 1955

 

 

Cvakání

 

Máme hodné děti. K pětapadesátému výročí našeho sňatku nám koupili léčebný pobyt v lázních, abychom si zlepšili naši snahu o požitky života seniorů po devadesátce. Dárek jsme vděčně přijali, protože jsme dosud v žádných lázních nebyli a předpokládali jsme, že naše zdraví si to již zasluhuje.

Při příjezdu na léčebný pobyt do známého hotelu s léčivými prameny, se nám dostalo vlídného přijetí na recepci.  Po příslušném poučení, jak se chovat, kde se najíst a kde absolvovat zdravotní prohlídku jsme dostali svůj pokoj.

Do druhého patra jsme vyjeli výtahem, který na nás překvapivě mluvil. Hlásil. Že jedeme nahoru a když zastavil, ohlásil, že jsme na druhém podlaží. Dokonalé. Měli jsme pokoj číslo 214. Vstup do pokoje obstarala manželka přimáčknutím jakési legitimace na kliku, ve které cvaklo. Po vstupu do předsíňky zasunula bílou legitimaci do kapsičky na stěně, ve které to opět podezřele cvaklo. Rozhlédli jsme se po útulném pokojíku a odložili kufry pod okno.

Na postelích byly položeny bílé župany a pantofle. Zdály se nám nějak příliš vysoké matrace, snad z nich nespadneme.  

 Podél celé stěny, od okna až ke dveřím do předsíňky byly komody na nich telefon, nějaké prospekty a uprostřed stál televizor. Slušné vybavení. To nemáme ani doma.

„Koukni, vedle je tu i varná konvice, můžem si vařit kafe.“

Pokusila se otevřít víčko, což se jí po stisknutí čudlíku na okraji podařilo.

„Tedy v tomhle vařit kafe nebudu. Podívej,“ ukázala mi dno konvice, které bylo zčásti matné, ale jinak čisté, „takový zašlý, narezlý fleky, v takovým fujtajblu se asi dlouho nic nevařilo.“

Zavřela víčko o konvici vrátila na podstavec na skřínce u dveří do předsíňky, kde původně stála.

Po vybalení kufrů jsme byli překvapeni na večeři. Opulentní nabídka všeho, co si člověk může přát. Ještě ke všemu v jakémkoliv množství. Svedlo mě to a přežral jsem se.

Podívali jsme se na ještě na film v televizi a na rozdíl proti domovu jsme se chystali spát již v deset hodin. Unaveni.

Seděl jsem v křesle u okna a náhle jsem uslyšel slabé cvaknutí, takové málo slyšitelné cinknutí směrem od předsíně. Musím ještě předeslat, že pobyt v hotelu a vůbec v prostoru promenády a parku, a zejména v pokoji byl naprosto tichý. Ticho bylo pro nás proti  pobytu v Praze něco neobvyklého. Tím spíše jsem možná začal ta pípnutí, nebo cvaknutí více vnímat.

„Co je s tebou,“ zeptala se manželka, „koukáš jako vykleštěnej  kocour.“

„Prosím tě, ty to neslyšíš?“

„Co?“

„Takové lupnutí, jako když něco cvakne. Jde to od předsíně.“

Přece jen zpozorněla a zůstala toporně sedět na kraji gauče. Zrovna se to jemně ozvalo.

„To není od předsíně,“ řekla rozhodně, „to je z televizoru, asi chladne.“

„To je blbost,“ snažil jsem se zvuk upřesnit, „tohle přece žádnej televizor  nedělá.“

Sedl jsem si na gauč přímo před televizor.  Po chvíli Cvak, ozvalo se znovu.

„Kdepak, to nebylo z televizoru, jde to od předsíně. Slyšel jsem to docela jasně.“

Vstal jsem a šel jsem prozkoumat vchodové dveře, zajištěné bílou legitimací. Pod klikou byla malá zástrčka, kterou jsem otočil a kliku zamkl. Jasně, elektrický zámek chtěl uzavřít a dával to najevo cvakáním. Co ta bílá legitimace, divně cvakla, když ji tam manželka zašoupla. Zkusil jsem ji vytáhnout a nastala úplná tma. Od okna se ozval výkřik manželky, která nalévala do skleničky vodu na zapití prášků a netrefila se. Raději jsem po hmatu legitimaci zasunul zpátky. Ejhle, rozsvítilo se.

„Co tam provádíš, propána, ty se ještě kvůli  tomu cvakání zblbneš a kdo to pak bude platit?“

Vrátil jsem se do křesla k oknu, uklidnil manželku polibkem a poslouchal. Dlouho nic. Naprosté ticho.

„Tak vidíš, bylo to v zámku, asi to chtělo dveře zajistit. Už to necvaká.“

„Tak dej pokoj a poď si už lehnout,“ trvala na svém manželka.

Jenže stal se opak. Cvak, a bylo to tu znova.

„Já myslím, že je tady nějaký odposlech, nebo kamera.“

Musel jsem vypadat dost starostlivě, protože manželka vstala a šla si sednout na roh gauče u vchodu do předsíně. Seděla jako socha, napnutá, bez hnutí, soustředěná na dveře, hlavu skloněnou.

„Proč by nás měli poslouchat?“ bázlivým hlasem projevila obavu.

„No to nevím, ale nezapomínej, že jsme kardiorenálníci, ledvináři, může nás postihnout selhání srdce, nebo infarkt, nebo něco,“ snažil jsem se to cvakání nějak odůvodnit.

„Ty myslíš, že je to součást pobytu, aby nás doktoři sledovali?“

„Možné to je,“ řekl jsem nejistě.

„Už z toho blbnem. Sedni si sem ke mně a poslouchej. Já myslím, že to nejde ani z předsíně, ani od televizoru.“

Seděli jsme oba na kraji gauče u vchodu do předsíně a před námi byla komoda na které byla varná konvice. Byli jsme jako dvě sochy. Napnuti, soustředěni, a ono nic. Když jsme toho již chtěli nechat a jít spát, tak Cvak, a bylo to. Šlo to z konvice.

Vstal jsem a rychle popadl konvici a prohlédl dno. Nic. Ovšem u ucha byl čudlík, který byl označen čárkou a nulou. Byl stisknutý v poloze s čárkou, tak jsem ho vypnul na nulu. S víčkem neměl čudlík žádnou souvislost. Víčko se otevíralo na opačné straně pomocí úchytu.

„Tak je mi to jasný,“ rozhořčeně jsem se ozval, „ty si musela při otevírání konvice při kontrole dna konvici zapnout v domnění, že je to čudlík na otevírání víčka. Ježíšmarjá, dyk to mohlo hořet, bylo to bez vody. Já snad omdlím, ještě, že tam je termostat s jističem, kterej konvici vypínal. To bylo to cvakání.“

Manželka se na mě dívala takovým provinilým pohledem dítěte, které si hrálo s krabičkou sirek a netušilo jaké nebezpečí mu hrozí. Nepromluvila, ale v tichosti odešla ke svému gauči a ulehla. Její dobrou noc jsem slyšel dobře, i když ho je zašeptala. Můj sluch byl ještě v plné pohotovosti při sledování podivného cvakání ve směru mezi předsíní a televizorem.

 Výkřiky

Jistě vás napadne při slově výkřiky především proslulý Munchův obraz a jeho různá provedení. Zhlédnout ho je opravdový zážitek. Mám však na mysli výkřiky skutečné, slyšitelné, způsobené hlasivkami, většinou velmi vzrušených lidí.

Mnoho povolaných machrů a koučů na duševní zdraví, na psychiku radí emoce, projevy radosti, vášně, leknutí, ponížení, negativní pocity, vztek, smutek, strach všeobecnou nasranost v sobě nepotlačovat. Nedusit se jimi do omdlení, neotupovat je chlastem, nepolykat prášky, ani nepůsobit jinými jedy.

Jak z toho alespoň na chvíli ven? Vykřičte se z toho v plné míře! Zařvěte! Hulákejte!

Krucinál fix element! Hyml hergot fix krucajsis element!

Himl laudón krucinál fagot donrvetr fix element!

Nestačí to? Zařvěte víc. Miláčku, beruško, Romeo, ty vole, blbe, sráči, krávo, herko, idiote a pokračujte, dokud neucítíte, že vám tlak i nasranost klesá. Máte pocit uvolnění, dýcháte zhluboka jako po odběhnutí dvoustovky, více nemusíte. Je vám lépe? Přestáváte omdlívat? Dobrý, utřete zpocené čelo a zakuřte si, Pokud jste nekuřák, napijte se.

Jednou jsem měl příležitost několik takových uvolnění vyslechnout i vidět na vlastní oči a uši. Správněji tedy vyslechnout na vlastní uši, pro lepší porozumění.

Bylo to při našem kempování na tehdejším tábořišti Nižné Kamence ve Vrátné dolině. Dnes je tam velký camping Belá. Tehdy to bylo louka se stromky a keři, na vstupu s příkrým sjezdem ze silnice. Naproti vjezdu bouda s okénkem správce a otýpkami dřeva k ohníčkům, které bylo možné před stany zažehnout. Auta parkovala dole mezi řadou stanů.

Za keři tekla bystrá říčka Varínka, která sloužila jako toalety a osvěžení v chladné vodě. Tři kluci se tam s oblibou předváděli, a z vody jim byly vidět jen hlavy. Když se postavili, byli to naháči a voda jim šla jen pod kolena. Děsily tím hlavně jisté tábornice, které vždy leknutím vykřikovaly. Některé výkřiky byly obdivné jelikož naháči byli dost vzpřímeni.

Výkřiky leknutí, rozpaků i obdivů se nesly ozvěnou od protilehlých svahů lesa. Sprosťáci, hajzlové, syčáci, bejci, také abweicher, schurken i čuňata. Měli jsme z toho pestrou podívanou. Nejdůraznější byla kyprá pěkná polka, ta je počastovala peprným sopránem: „Żeby was czart wziął!"

Výkřiky zoufalosti a znehybnění i při zápasnických chvatech jsem zaslechl naproti našeho stanu. Pokoušeli se tam dva senioři postavit stan ve tvaru domečku s valbovou střechou. V okamžiku, kdy mělo dojít ke konečnému napnutí stěn, cosi povolilo a plachty spadly. Pod nimi se ozval ženský výkřik jakési beznaděje a strachu. V čisté němčině to znělo: „Heinrich, hilf mir, irgendetwas erstickt mich.“ Připadalo mi to, že tu paní někdo v tom stanovém domečku škrtí. Heinrich stál u stromu, v ruce držel povolené lano a křičel: „Ich kann nicht, einer von uns muss am Leben bleiben.“

Chtěl jsem jim pomoci, ale další výkřiky mě odradily. Ta paní byl asi dost rozčílená a agresivní a mohla by si mě s Heinrichem splést. Při svém věku jsem ještě nechtěl umřít. Slyšel jsem dobře o škrcení, až vyleze.

„Heinrich, warte, bis ich raus bin, dann kneife ich dich!“

Nakonec ten večer spali oba v autě, když se jim domeček postavit nepodařilo. Ke škrcení naštěstí nedošlo.

Staly se ovšem tragičtější příhody. Velký zmatek nastal, když u ohýnku před jedním stanem začaly hořet tepláky rozveselené turistky, která se nemohla zvednout. Její výkřiky zněly jako když zapichují vepře při porážce. Doznívaly jako siréna při cvičení jednotek Civilní Obrany. Seběhly se houfy táborníků a tábornic, a vytvořeným řetězem nešťastnici polévali kyblíky a ešusy vodou z Varínky.

Naštěstí měla turistka tepláky velmi volné a ohýnek se na kůži u kolena příliš neprojevil a za večerní sprchu všem poděkovala.

Vedle našeho stanu měl velmi pečlivý majitel automobil Škoda 120 GLS. Při ošetřování a šlechtění s ním dokonce promlouval, hladil jeho boky a leštil všechny chromované části s vylepšenou karoserií sportovními doplňky. Žádné hovínko ováda, masařky mu neuniklo. V té dokonalosti byl trpělivý a ničemu jinému se nevěnoval. Přeměřoval tlak dokonce i v rezervní pneumatice. Leštěnek měl několik druhů a před použitím je nabízel autíčku na výběr. Ostatní záležitosti obstarávala jeho manželka, taková upachtěná, starostlivá máma.

Jednou ráno když odjížděla k nákupu potravin a nápojů do Těrchovej, loučil se s ní dojemně pečlivý manžel: „Prosím tě, jeď opatrně,“ a jen se zálibně díval s hrdostí na své vyšlechtěné odjíždějící auto.

Chvíli byl klid, bylo slyšet jen šumění protékající Varínky za keři. Soused zašel do stanu a za chvíli bylo slyšet od výjezdu z tábořiště velkou třaskavou ránu a třesk plechu a skla.

Vyběhl ze stanu a aniž se díval kolem sebe, zařval z plných plic: „Ta kráva!“

Za chvíli strnul, znehybněl jako socha, pak se nadechl a začal se smát. Zcela uvolněně, se zakloněnou hlavou se divoce smál. Vykřikoval při tom nesouvisle: „Já to věděl! Já to věděl! Já to věděl!“

Ke střetu aut došlo v okamžiku strmého výjezdu z tábořiště, kdy nebylo na silnici vidět. Ke zranění naštěstí nedošlo. ani o velké poškození. Odnesla to jen kapota, blatníky a světla. Ovšem pro našeho nešťastného souseda to byla katastrofa. Jeho skvost, miláček a druhý domov vypadal jako pomačkaná krabice.

Dokážu si představit, co vše bylo v tom jeho výkřiku: „Ta kráva!“ obsaženo a co znamenala jeho celá reakce. Považoval jsem to za vrchol všech výkřiků, které byly během našeho pobytu v jánošíkovské krajině slyšet.

Skutečnost, že se lidem uleví, jak bylo řečeno na začátku, když v sobě pocítí tíživé emoce prostě zařvat, se ukázala, jako užitečná.

 Pupíky

V tom hustém lijáku nebylo pro Jendu a Tondu lepšího útočiště než jejich napajedlo V Ráji na nábřeží. Úterky jim sloužily k rozběhnutí do nového týdne.

Tonda, dost promočený, vběhl do dveří a hned zamířil k jejich stolku.

„Čau kámo, vidím, že už si to načal, venku je to strašný, leje!“

„Sedni, už to máš vobjednaný,“ uvítal ho Jenda.

Od výčepní stolice, pamatující ještě šumavské voraře a ozdobené fíkovými listy se odpoutal vrchní Zdeněk a pohotově přinesl napěněnou plzničku. Připomněl jen, že Tonda vypadá jako vodník Česílko: „Kde se touláš, kape ti ze šosu!“

„Dělej si šoufky, víš jakej je venku ceďák?“

„To vím, každej kdo přijde, nacáká tu hned u dveří.“

V lokále vyzdobeném neumělými kopiemi biblických obrazů s výjevy z rajské zahrady a s postavami Adama a Evy, kroutícím se hadem s jablkem, sedělo několik hostů. Mezi nimi, u stolu s banány se velmi vyjímala blonďatá, jediná návštěvnice. S jistotou to nelze říci, ale všichni ji znali jako Evu Z Ráje. Ona se snad ani jinak jmenovat nemohla. Svojí postavou a vzhledem s Tiziánovsky renesančními tvary lákala chlapy na svoje vnady, podepřené hadem.

„Vidím, že tu je už i Eva,“ přiťukl Tonda ke sklenicí před Jendou, „jestlipak uloví zase nějakýho Adama?“

„To není velkej problém,“ odpověděl Jenda, „Když jí řekneš, že by si jí pošimral na pupíku, je tvoje.“

„Proč na pupíku,“ podivil se Tonda, „snad by to bylo lepší pod pupíkem, né?“

„Tak zvostra zase na ni nemůžeš. Přece jenom je pořád nóbl, žádnej póvl.“

„Když se tak rozhlídnu,“ rozumoval Tonda, „tak tady těch pupíků vidím více než dost. Hele, stejně je zajímavý, proč ty kumštýři malujou Evu, nebo i Adama s pupíkama. Přece to maj bejt první lidi. Ty by pupíky mít neměli.“

„Asi se Pánbůh nechtěl mejlit,“ doplnil Jenda, „tak je stvořil akorát, i s pupíkama. Proč by je kumštýři měli malovat bez pupíků. Víš jak blbě by to vypadalo? A potom, když Bůh stvořil stromy s letorosty, proč by nemohl stvořit oba i s pupíky“

„Já si vzpomínám,“ s úsměvem polohlasně řekl Tonda, „jak jsme si v osmičce ukazovali pupíky. Tonka říkala, že četla v nějaké knize, už nevím název, že Bůh nejdřív stvořil Adama a Evu bez pupíků, ale potom svoji chybu napravil. V noci, když Adam a Eva spali, položil ukazováček na jejich břicha a pupíky jim vytvořil.“

„To jó,“ uklidňoval řeč Jenda, „to by vypadalo, že by byli nedokonalí, dyk by nemohli ani zhřešit. Podívej třeba támhle na Evu. Ta by si bez pupíku ani neškrtla.

„Vono by to asi chtělo tu bibli si přečíst,“ prohlásil Tonda, „jenže to je bichle jako cihla, a teď v tom hledej, proč mají Eva s Adamem pupíky.“

V tom se zablesklo a zaburácel hrom až se zatřásla okna.

„Buď zticha, to je varovný signál,“ zašeptal Jenda, který znatelně pobledl a cukal

mu levý palec, ačkoliv byl pravák.

„Ty myslíš . . .,“ ukazoval Tonda prstem nahoru.

„Jóó.“

„Asi nemá rád, když mu do toho stvoření někdo kecá,“ snažil se to vysvětlit Tonda.

„To víš, dneska už to opravit nejde. Pupíky máme všichni a víme proč.“

Jejich debatu nechtěně odposlechl soused a po úderu blesku nevydržel mlčet.

„Chlapi, jak můžete takhle přemýšlet o Mojžíšově biblické tradici. To byli přece první lidé, prarodiče lidstva, stvořeni k obrazu Božímu, jak praví bible. Je to symbol, počátek lidstva. Ze začátku byli úplně nevinní“

„Vážený kolego,“ obrátil se na něho Jenda, „vono to opravdu působí divně. Ale když se člověk zamyslí, že tedy byli první lidi, jak by je mohli mít? Já myslím, že je neměli, bylo by to logický.“

„Nějak je však museli získat,“ přidal si Tonda, „já myslím taky, že původně je neměli. Odkud tedy brali inspiraci všichni ti malíři.

„Ty výtvarný umělci to vlastně Pánubohu kazej,“ posílil tvrzení Jenda, „lidi jsou z toho zmatený. Tedy jen některý, protože o tom vůbec nepřemýšlej.

„No já se přiznám,“ pokračoval soused, „že kdybyste o tom nezačali řeč, vůbec bych si toho nevšim. Jenom těch pupíků co je tady. Vlastně na všech obrazech jsou tu Adam s Evou jen s pupíkama.“

Jejich debata s upřesňováním skutečnosti, jestli Bůh stvořil Adama a Evu s pupíkama nebo bez pupíků se přenesla i k okolním stolkům a jak to našinci dovedou, když jde o zásadní problém, byly tady hned dvě skupiny. Stal se z toho závažný problém. Logika se pere se symbolem. Nekompromisně. Oni to výtvarníci vlastně neřešili teologicky, ale anatomicky.

Malovali Adama a Evu s pupíky, protože bez pupíku by vypadali jako figury a ne jako lidi. Jenže na druhou stranu je pupík jizva po pupeční šňůře od matky. Bůh k tomu matku nepotřeboval, proto taky žádná matka v bibli není.

Dohady nebraly konce. Zdeněk nestačil roznášet plzničky a guláše. Po nějaké době, kdy se debata dostávala do neslušných výrazů, bouchla Eva do stolu, vstala, postavila se před výčepní stolici, vyhrnula si svetřík a ukázala své Tiziánovské bříško.

„Tak se tedy podívejte vážení. Aby bylo jasno. Mám tam pupík nebo tam není!“

Shlukli se všichni kolem a v té tlačenici ti první vykřikli:

„Vona pupík nemá! Fakt nemá pupík!“

„Pusťte mě k ní, já si šáhnu,“ zvolal soused Jendy a Tondy.

„Nesahat, nesahat,“ bránila se Eva, „můžete se kouknout, ale dál nic!“

Všichni zůstali jako zmražené makrely. Dívali se jeden na druhého a kroutili hlavami. Více však již neviděli. Eva stáhla svetřík, usedla za svůj stolek, upila plzničky a zapálila si Camelku.

Tonda s Jendou se na sebe podívali a dvojhlasně řekli:

Tak to vidíš, je to božský!