Olivie                

 

Kolega Maršálek, s kterým sdílím kancelář na konci chodby našeho odboru technické kontroly, o mně tvrdí, že jsem typický ouřada, představitel   zpohodlnělého rutinéra, zachovávajícího stejný denní rituál na začátku pracovní doby. Uvaří si turka, zapálí cigaretu LM, rozloží Dnes a zamyslí se. Výjimkou je pátek, kdy u kafe vyplňuje tiket Sportky. Tak mě charakterizuje koňadra jeden.

Má pravdu, je to pohodlné a s minimem úsilí se dostávám do správného rytmu při plnění svých pracovních povinností. Málokdy mě překvapí nějaká mimořádnost, ale tuhle ve čtvrtek jsem náhodou zahlédl na druhé straně Dnes, vpravo nahoře článek, kde mně ohromil již nadpis, tedy úderný headline.

 Šlo o nabídku Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, že je na prodej zámek Štiřín. To mě zaujalo. Tedy ne, že bych ho chtěl získat,  o tolika miliardách korun jsem neměl ani představu, a i kdybych je měl, tak bych ho za takové hříšné peníze nekupoval. Nehledě na to, co bych si s ním počal. Leda, že bych se seznámil s nějakou ovdovělou evropskou šlechtičnou přiměřeného věku, aby byl život na zámku plnohodnotný a smysluplný.

Zámek má zajímavou historii sám o sobě, a co do majitelů, to je ještě působivější.

V roce 1750 slavný hraběcí rod Salm-Reifferscheidu přestavěl zámek na vznosné trojkřídlé jednopatrové pozdně barokní sídlo. Roku 1822 získává panství Štiřína se zámkem kníže Rohan a o devět let později hrabě Nostic-Rheinek, během jehož působení došlo k dalším stavebním úpravám. Posledními majiteli zámku byli Ringhofferové. Zámek vlastnili až do roku 1945, kdy se stal vlastníkem zámku stát.

V polovině padesátých let patřil zámek ministerstvu školství. V letech 1985 - 93 byl zámek zcela zrekonstruován. Na obnově jeho areálu se podílela parta nadšených dobrovolníků ve svém volném čase. Postupně se zrekonstruoval park a budovy. Zámek byl upraven na hotel a jako první v ČR byl přijat do Asociace evropských zámeckých hotelů a restaurací. V roce 1991 přebralo zámek ministerstvo zahraničních věcí.

Připomnělo mně to studijní léta v době, kdy zámek od poloviny padesátých let patřil ministerstvu školství.  Myslím, že se to tenkrát tak jmenovalo. Několikrát jsme tam měli týdenní soustředění vždy na konci semestru. Zpravidla se tam konaly zkoušky z ukončených předmětů a začínaly přednášky předmětů do dalšího semestru, nebo ročníku dálkového studia ekonomiky dopravy a spojů na Vysoké škole ekonomické v Praze.

Týdenní pobyt zde nebyl žádná procházka kouzelným lesem, ani procházky nádhernou zámeckou zahradou . Byl to nervní blázinec zkouškového období, přinášející úspěchy záznamy v indexech o splněných zkouškách i neúspěchy  při zkouškách nesplněných. Nic nebylo odpuštěno.

Soustředění zpravidla končilo v pátek obědem, dopolední přednášky byly již takovým uklidněním pocuchaných nervů. V naší skupině byla studentka výjimečného vzhledu i dost výjimečného jména, Olivie.

 Jméno Olivie pochází z latinského slova "oliva". v překladu pěstitelka oliv,  mírumilovná, plodná, nebo božská. Domácky se jméno používá jako Oliv, Olivka, Olivuška, Olivěnka, také Livie, my jsme ji říkali prostě  Oli.

Oli byla žensky letní typ, éterického vzhledu.  Sladké mámení, éterická bytost, pravá ženská a sen každého muže. Měla velmi jemné rysy a útlou, středně velkou postavu. Dalo se předpokládat, že její tělesná krása budila již v dětském věku  zvláštní pozornost, která jí dávala určitý pocit výjimečnosti. Byla zvyklá na rozmazlování a přehnanou náročnost, spolu s potřebou být za všech okolností středem pozornosti. Někdy nám, jak se říká, šla na nervy.

Hlavně ta její dokonalost. Porcelánová pleť s olivovým nádechem s jemně prosvítajícím žilkami. Světle růžové rty líčené balzámem s perletí, tmavomodré oči, dlouhé vlasy s popelavým nádechem. Nosila vždy volné delší šaty v pastelových barvách, zdobené granátovými šperky.

Podle toho se také chovala. Dost možná, že ji zde k tomu inicioval i pobyt ve zvláštním prostředí tohoto historického zámku. Den před odjezdem jsme zjistili, že má svátek. Chtěli jsme ji popřát a obdarovat dostupným dárkem. Zeptali jsme se jí, co by si přála. To jsme ovšem neměli dělat. Oli to vzala velmi zvláštně a postupně nám vyjmenovala, jak by si oslavu svého svátku představovala jako zámecká paní a ne jako vedoucí mzdové účtárny ČSA.

Zhlédla se v salonku se štukovou výzdobou vedle vstupní haly, kde byla pohodlná biedermeierovská čalouněná křesla a intarzované stolky, obrazy antických krajin a v rohu vedle intarzovaného obložení stěn krásný mramorový krb. Chtěla by sedět v čalouněném křesle u plápolajícího krbu, vedle dvou velkých čínských váz a historických svícnů s rozsvícenými svíčkami, u nohou by jí na kožešinovém koberci měla ležet kolie, v jedné ruce by držela dámskou zlatou špičku s cigaretou a v druhé pohár s drahým vínem, nebo whiskey. V pozadí by měla znít komorní hudba o nedosažitelné lásce.

Měla svoji představu velmi rafinovaně promyšlenou. Já jsem nebyl přesvědčen, že bychom mohli něco podobného splnit a oslavu jsem bral jen jako příležitost  mírně se opít a pobavit. Ne tak ovšem kolegyně Zdena a Marie, dvě recesistky z podniku Elektrizace železnic. Ty se nedaly odradit a začaly představu oslavy svátku Olivie připravovat.

Její náročné přání splnily více méně náhradním řešením, odpovídající možnostem, které zde měly. Pomohla jim paní Vondráková, zaměstnaná v zámku jako kuchařka a příležitostná uklízečka.

Byl jsem pověřen s Bohumilem, projektantem ze SUDOPu, nasbírat v zahradě klestí a polínka do krbu. Nasbírali jsme náruč navlhlého chrastí, bylo po dešti.  Po návratu ze zahrady jsme byli velmi překvapeni. Křeslo bylo postaveno proti krbu, na obou stranách stála malá štokrlata s hřbitovními vázami a umělohmotnými astrami.  Na okraji krbu stály dvě ohořelé svíčky z vánočního stromku, jedna mírně čadící.

Místo kožešinového koberečku ležela před krbem pletená předložka z koupelny, na stolečku sklenice od hořčice se zeleným veltlínem a zapalovač s krabičkou tvrdých Spart. Oliva se s úplnou samozřejmostí a noblesou posadila do křesla, předsedkyně studijní skupiny Schneiderová pronesla zdravici a požádala Bohumila aby zapálil v krbu. 

Jenže byl bystře zastaven Zdenkou: „Stop, není tu kolie!“

Pomohla opět ochotná paní Vondráková a po chvíli čekání, kdy si Oliva  zapalovala již druhou Spartu a veltlín ji teplal v ruce, přinesla, spíše přivlekla malého strakatého voříška, který se na předložce klidně usadil teprve až dostal studeného špekáčka.

Bohumil mohl konečně zapálit oheň v krbu. To se Bohumilovi podařilo až po několika zlomených sirkách, ale papír přece jen začal hořet a od něho navlhlá dřívka. Ohýnek osvětloval roztomilou skupinu studentů dálkového studia VŠE jen chvilku. Zhasnul, ale z krbu se začal valit mohutný dým v obláčcích ke stropu a valil se i ven do haly. Oheň byl včas uhašen vychrstnutím obsahu všech sklenic s veltlínem do krbu.  Rychlým otevřením okna na dvůr se kouř brzy rozptýlil.

Ozvalo se zavytí malého voříška, kterému někdo v tom zmatku šlápl na ocas a při celém tom chaosu zanikaly i pokusy přát Olivě znovu vše nejlepší  k svátku. Ona o to ani nestála a byla první, která z toho začouzeného salonku uprchla. V hale padla do náruče vyděšenému správcovi, který do salonku spěchal s práškovým hasícím přístrojem. Jak se později ukázalo, stejně nefungoval. O žádný oheň již nešlo, po zapálení větviček byl plamínek rychle uhašen veltlínem.

Co však zůstalo, byl kouř, mírně začouzené stěny a smrad spáleniště. Jak smutně vysvětlil správce, ten krb tvořil vlastně jen stylovou dekoraci a na žádný komín napojen nebyl.

Oslava svátku naší éterické Olivy se nepodařila. Nad naší omluvou se Oliva jen blahosklonně usmála.  K žádné velké škodě nedošlo, úplný  úklid se postaraly iniciátorky akce Zdena a Marie za pomoci paní Vondrákové. Když jsme v pátek odjížděli, nebyl v salónku již cítit ani závan nádechu z krbu bez komínu.   

Chtěl jsem historku vyprávět svému kolegovi Maršálkovi, ale raději jsem o tom pomlčel. Co kdyby se rozhodl, že zámek Štiřín koupí. Chybějící komín v dekorativním krbu v salónku by ho mohl od koupi odradit. Jak jsem se dočetl, tak o zámek zatím stejně není žádný zájem.

 A Olivie? Olivie je dnes stále žádoucí, hezkou babičkou několika vnoučat, která ji zbožňují.

 

Roboti             

 

Hospůdku pro další setkání, tentokrát navrhnul sám fotograf Chudoba. Měl to z Josefské od ateliéru do Mostecké kousek, a kdysi tam často zavítal na svůj oblíbený Wienerschnitzel. Malostranská hospůdka U tří zvonků byla proslulá tradiční českou kuchyní s pestrou nabídkou staročeských jídel typických pro Malou Stranu. Zpestřením nabídky byly židovské pokrmy, vařené pro židovskou komunitu, která na Malé Straně bydlela.

Proto také malostranský hospodáři jeho nápad ocenily uznáním a udělili mu právo zahájení rozpravy večera. Po tichém zabručení melodie Jen dál . . . a cvaknutí sklenic se rozhostilo ticho a hospodáři si užívali první doušky zlatavého moku, jejich plzničky. Po napití přišlo na řadu rituální utření rtů a povzdech, to je báseň, to je výšina nebeská.

„Jak jsem vás pozoroval,“ přihlásil se inspektor Hanák, „přišli jste mi všichni stejní. Jako roboti. Tak máme náš první doušek již tak zautomatizovaný, že můžu předpovědět v každým momentu co uděláte, včetně náklonu, vlastně záklonu těla při napití.“

„Roboti,“ podivil se inženýr Doubek, „možné to je. Začne to očima, vyvolá chutě a už to jede, podle naučeného postupu.“

„Takovýho Čapkovýho robota snad né,“ bránil se Chudoba, „my snad už máme vyspělejší generace od té doby.“

„Četl jsem nedávno originální knížku od amerikána Asimova, Já robot, a řeknu vám to je opravdové pochutnání,“ doplnil svůj pohled na ostatní, připomínající  mu roboty, inspektor Hanák.

„Pánové ten Asimov je považován za klasického tvůrce robotické etiky a vůbec nejslavnější mistr science fiction. Ty jeho povídky, to není jen nesplnitelná fantazie, to je skutečnost, která nás dohání. Třeba ty tři zákony robotiky. To je něco úžasného.“

„To jsem ještě neslyšel,“ skepticky pronesl drogista Bouček, „takovej Newton s jabkem, to znám, ale o robotice toho moc nevím.“

„Jestli to řeknu správně nevím, ale je to chytrý,“ pokračoval Hanák, „robot nesmí člověku nikdy ublížit nebo dopustit, aby člověku bylo ublíženo. Robot musí vždy uposlechnout příkazům člověka a musí sám sebe chránit před zničením, kromě případů, kdy tato ochrana by byla v rozporu s prvním nebo druhým zákonem.“

„To je tedy opravdu vymyšlený,“ podivil se pan Váša, „týká se to i kuchyňských robotů?“

 „Vlastně jo,“ potvrdil Hanák, „dneska vás robot uctivě pozdraví v několika jazycích, popřeje hezký den a zeptá se, jestli to chcete jemně, nebo tantricky.“

„Pánové, to je dneska už všude,“ přidal se redaktor Kolda, „dokonce roboti už provádí i chirurgické zákroky, dokonce operují i vnitřnosti. Takovej robot vám změří slepý střevo tak přesně, že začne vidět.“

„Víte co?“ zeptal se inspektor Hanák, „když to tak krásně máme zautomatizovaný, zkusíme si zahrát na roboty a vždycky dva a dva budou roboticky rozmlouvat a ostatní budou hádat o čem mluvili.“

„To je dobrý,“ pohotově návrh schválil inženýr Doubek, „tak začněte s panem Boučkem, ten rozumí legraci nejlíp.“

Všichni se nápadu zasmáli a bylo vidět, že se na neznámou, vymyšlenou  hru těší. Inspektor Hanák si přesedl k Boučkovi a začal se tvářit jako egyptská Sfinga. Bouček nevydržel a začal se mu nezřízeně smát, čímž si situaci ztížil na pozici robota, nezvladatelné mašiny. To Hanáka natolik překvapilo, že začal koktat nesrozumitelná slova, jako robot s porušeným supervizorem.

„Krucinál,“ vyhrkl Bouček, „co to meleš, tenhle jazyk neznám.“

„Voni si roboti tykají?“ zeptal se nechápavý pan Váša.

„Asi jó,“ přisvědčil  inženýr Doubek.

Klokotavé zvuky Hanáka přešly do protáhlého eéééhm, aeehm, a pokračovaly tlumeným hauárjů mister Bouček. Přitom lomil rukama jako javánská loutka. Kolem se spustila smršť smíchu, která vyvolala pozornost celého lokálu a vrchní rychle přispěchal s nabídkou, aby využil pozornosti hostů.

„Mam vybity baterka, nesviti rychtyk ani kontrolka,“ odhláskoval Bouček se zavřenýma očima a se šikmo vyplazeným jazykem.

„Bateryšop je f karmelitstrít plíz,“ s irským přízvukem odpověděl Hanák a naznačil, že jejich vystoupení je u konce.

„Je to jasný,“ prohlásil Chudoba, „byl vybitej a Hanák ho poslal k nabíječce.“

Ostatní souhlasili a o slovo se přihlásil doktor Kárný s panem Vášou. Projevila se zkušenost právníka a rozvážnost  pana Váši. Chvilku se domlouvali na vystoupení. Oba svou roli pojali vážně, jako by byli opravdu smontováni v Silicon Valley v Severní Kalifornii.

Doktor Kárný se chvíli popotahoval za motýlka a bylo vidět, že usilovně přemýšlí.

Pan Váša mírně sklonil hlavu k pravému rameni, pátravě se zadíval na Kárného a čekal jestli začne. Když se tak na sebe chvíli strnule dívali, dostávali vzhled Braunova sousoší putti, Střízlivění. Vlastně se to k jejich nápadu, čtení myšlenek docela hodilo.

Mezitím přinesl vrchní další rundu plzničky a snažil se nabídnout večeři. Neměl šanci, byl odbyt na pozdější dobu, protože situace se stávala stále napjatější. Putti jako by zkameněli. Bylo cítit to napětí.

 „Ne, že bych byl příliš zvědavý,“ ozval se Chudoba, „ale to vaše čtení myšlenek je pro nás nějak nezajímavé. To budete jen furt mlčet?“

„Jestli si čtou myšlenky, tak nemusí mluvit,“ snažil se vysvětlit inženýr Doubek, „byli tak zkonstruováni úmyslně. To se domnívám, ale může to být v něčem jiném.“

„To víte, že to bude jinak,“ přidal se drogista Bouček, „voni nevědí co mají říkat, tak to hrajou na přenos myšlenek!“

„Mně to připadá úplně geniálně vtipný,“ dodal doktor Kárný, „stačí vypadat s prominutím jako cvok a má to úspěch. Každý si to svoje domyslí. Já například cítím, že si vzájemně dělají laskominy na dnešní večeři, protože vypadají tak hladově. Všim sem se, že se oba několikrát oblízli.“

„Kdepak na večeři,“ nesouhlasil inspektor Hanák, „sdělují si obdiv k proporcím servírky, která obsluhuje vedlejší stoly. Tedy, já bych se nedivil, protože je má jak z Dejvic.“   

„Dobrý, pánové,“ rozhodl inženýr Doubek, „úlohu jste splnili na výbornou, ale teď nám řekněte, co jste si vlastně povídali. Kdo se trefil.“

„Nikdo,“ řekl s úsměvem doktor Kárný, „pan Váša se dozvěděl od synovce Edy, že plechovka plzně Urquell stojí v německých Kauflandech pouhé jedno euro, u nás kolem 40 korun.“

„Řek‘ jsem mu, že je to švajneraj,“ zlobně dopověděl pan Váša, „když si koupím v Německu krabici 24 plechovek, tak ušetřím tři stovky.“

„To jste si rozuměli, při tom mlčení?“ nedůvěřivě se zeptal Chudoba.

„Jó, rozuměli, protože jsme o tom před tím spolu mluvili.“

„Tak to jste nás tedy doběhli,“ konstatoval inženýr Doubek, „ale sehráli jste to opravdu věrně. S tou plzničkou to je pravda?“

„Je to tak,“ řekl pan Váša, „ prej to je u nás proto, že Pilsner Urquell, je pivo vyšší kvality proti ostatním. Což je tedy pravda.“

Než se další dvojice fotograf Chudoba a doktor Kárný ujali role, dostal se na řadu konečně vrchní s nabídkou staročeských jídel. Lákavé bylo šunkové koleno plněné kysaným zelím s omáčkou z černého piva, které si dali drogista Bouček a pan Váša, kachní stehýnko potřené medem s červeným zelím a houskovým knedlíkem si dal dietář doktor Kárný, a jehněčí kolínko dušené v červeném víně se šťouchaným brambůrkem a špenátem si objednali redaktor Kolda s inspektorem Hanákem. Inženýr Doubek s Chudobou si dali candáta po židovsku s grilovanou zeleninou. A čím jiným zapít ta skvostná jídla než orosenou sklenicí točeného Prazdroje, jejich oblíbené plzničky.

Původně totiž navrhli, že předvedou jak jedí roboti, ale nápad nebyl schválen, protože bylo nebezpečí, že by se mohli při jídle vážně poranit, nebo by mohl nastat zkrat v kabelech a kdoví, jak by to dopadlo. Nakonec se domluvili, že inteligentní robot bude redaktor Kolda jako revizor a fotograf Chudoba bude cestující v tramvaji.

„Dobrýýý déén!“ Ozval se se skřípavým jekem Kolda a zakymácel se pohybem jako při jízdě ve vagonu. Přidržel se stolu a rozvinul se slabikový rozhovor.

„Jíz-den-ku-pro-sim!“

„Nemám!“

„Ti-ket-pro-sim!“

„Ne-mám!“ podruhé odpověděl již zmatený fotograf Chudoba, kterého nečekané robotické chování a skřehotavé slabikování Koldy vyvedlo z míry.

„Ob-čan-ku!“

„Nemám!“

„Maš-prů-ser!“

„Ne-mam! Mně už je sedmdesát!“

„Tak pánové,“ zastavil slabikování inženýr Doubek, „ to nám stačilo. Nebylo to zrovna nejlepší, ale volat policii pan redaktor už nemusí. To si zhodnotíme sami.“

„Podle toho prvního zákona, postupoval Kolda správně, protože Chudobovi nesměl ublížit, tedy dát pokutu, ale jen ho upozornil, že má průser,“ vysvětlil svůj názor drogista Bouček.

„No jo, ale nesplnil příkaz nadřízeného, protože černýho pasažíra podle druhého zákona pokutovat musí,“ rezolutně prohlásil doktor Kárný

„Von ale černej nebyl,“ zastával se Hanák fotografa Chudoby.

„Tak dobře,“ rozhodl inženýr Doubek, „pánové, ukončete nástup, dveře se zavírají!“ napodobil hlášení z metra, aby dohady přerušil.

Jenže hospodáři byli tak zvaně rozjetí a zastavit jejich robotiku nebylo snadné. Pilně popíjeli plzničku a robotická vystoupení v nich vyvolala zvědavost.

„Vlastně my jsme ve dvojicích roboty zahráli,“ ozval se fotograf Chudoba, ale přerušil ho inspektor Hanák.

„Nebyla to žádná sláva, ale přiznám se, že jsem se  docela bavil. Jenže, někdo nám tu chyběl!“

„Víc nás přece není,“ namítl Chudoba.

„To je pravda, ale nepředvedl se nám šéf,“ připomněl Chudoba lichého do počtu inženýra Doubka.“

„To je pravda,“ s nadšením zavolal drogista Bouček, „hlavní vymakaný robot, řídící centrum mozku, se dosud nepředvedlo.“

Přidal se i doktor Kárný, kterého nápad Chudoby sice překvapil, ale neodradil od možnosti nechat zahrát inženýra Doubka robota sólově, když má k tomu technicky nejblíže. Inženýr Doubek hospodáře vyslechl s klidem profesionála, kterého v jeho vedoucím postavení nemůže nic překvapit a řešení má vždy po ruce.

„Pánové, potěšili jste mě, ale současně zklamali,“ řekl slavnostně, a povstal s půllitrem v ruce. „Jsem poctěn vaším přáním, ale překvapen, že jste celou dobu nepoznali, že se mezi vámi pohybuji jako jeden z posledních typů zdokonaleného humanoidního robota.“

„To jste nás tedy oklamal zejména tím, že jste zdůrazňoval drobnou mimiku a výrazy v obličeji,“ pokusil se vysvětlit redaktor Kolda hru inženýra Doubka.

„To je jistý, vzrušeně se přidal drogista Bouček, „vaše úsměvy, mračení, mrkání, překvapení, pobavení bylo naprosto dokonalé. To musím uznat.“

„Tak vidíte přátelé,“ pokračoval Doubek, „jde to stále dál a dál. Perspektiva bude velmi nesnadná, protože příští generace robotiky bude pravděpodobně humanoidní robotika. V některých případech člověka od humanoida nerozeznáte.“

„To znamená,“ vítězoslavně prohlásil pan Váša, „že když se naklonujeme, tak můžeme za sebe poslat do hospody svého humáče s předplacenou útratou.“

Řekl to, jako by naznačoval, že je čas přestat mudrovat nad něčím, kde již jejich představy končí u náhrady montérů na výrobní lince. Pohlédl ke vchodu na sbírku nástěnných hodin nad vstupem do salonku, které ukazovaly velmi přesně chvíli po jedenácté, čímž bylo rozhodnuto robotický večer ukončit. Mosteckou se pak ozýval jen pochod podloubníků Jen dál . . ., až k osvětlenému Malostranskému náměstí, kde se rozešli.

 

 

Pomník

 

Setkání v hospodě si vzali tentokrát na starost redaktor Kolda a fotograf Chudoba. Chtěli najít něco mimořádného a zajímavého a tak to vzali přes Valdštejnskou a U Schnelů. Bylo by to pěkné, prostředí vynikající a na vysoké úrovni. Ta výška je však odradila. Sumárum za večeři dát víc jak tisíc korun rozhodlo. Do toho ne!

Prošli se Nerudovkou a na začátku Úvozu našli tradiční českou, skvělou hospůdku U tří sekyrek s plzničkou. Podle ohlasu hostů zjistili, že jde o naprosto hvězdnou hospůdku se skvělou atmosférou, výborným pivem a ještě lepším hospodským. Patrně jde o neskutečný úkaz v této lokalitě. A skutečně. Super ceny, fajn hostinský.

Srdečně se pozdravili, Chudoba postavil na stůl vlajku a zaznělo nahlas jejich Jen dál, při cinkotu sklenic s plzničkou. Drogista Bouček dorazil na poslední chvíli, ale se šnytem si ještě stačil se všemi ťuknout.

„Himbajs, dneska jste to vzali nějak vysoko,“ udýchaně zahlaholil, „je to tu ale útulný, to je pravda. Čet jsem cestou nějakej plakát občanskýho sdružení Spolku Radeckýho. Asi jde vo ten pomník.“

„To víte že jó,“ potvrdil inženýr Doubek, „já to vidím docela reálné. Podívejte se kolem sebe. Začalo to přejmenováním ulic, uklizením některých pomníků, přebarvením tanku, proč by to nepokračovalo obnovou jiných, že.“

„Já si myslím, že to nemůže projít,“ zkusil upřesnit nápad školský inspektor Hanák, „vždyť tam dnes jezdí tramvaje, tam by to postavit ani nešlo.“

„Heleďte se,“ přidal se drogista Bouček, „já myslím, že je furt lepší diskutovat o pomníku slavnýho maršála, než o rodově neutrálních toaletách.“

„Ještě sem tahejte tu genderovou ideologii, prosím vás,“ ohradil doktor Kárný, „budou z toho nový Zvonokosy.“

Začala úporná debata o problému obnovy původních památníků, soch, názvů, a vzniklých ohlasů, až po mezinárodní diplomatické nóty. Jak již bylo zvykem mezi podloubníky, respektive nyní hospodáři, neodpustili si vzájemně nic co by je rozdělovalo, ale vzniklé problémy se rozebíraly velmi důkladně.

Samozřejmě, že se nezapomínalo na dobré jídlo k vynikající plzničce, kterou byli

včasně zásobování rychlou a pozornou obsluhou. S nabídkou jídel byli velmi spokojeni, připomínalo jim to jejich domovskou hospůdku v podloubí, kde vládla kuchyni paní Alžběta s Alenkou.

Gulášová polévka svou úžasnou vůní překonala chutnou čočkovou a většina podlehla lahodné svíčkové na smetaně, jen doktor Kárný s redaktorem Koldou si dali hovězí na houbách.

„Kdyby bylo na mně, já bych Radeckýmu pomník postavil hned,“ prohlásil Chudoba nad vynikající hradčanskou klobásou, „Radecký byl známý mimo jiné tím, že rád jedl a popíjel. A jak miloval italskou kuchyni!“

„Jó, vy myslíte asi ten váš tradiční řízek,“ usmál se redaktor Kolda, „máte pravdu, traduje se, že poslal v pravidelném hlášení císaři i recept na telecí řízek smažený ve směsi strouhanky a sýra. Díky jeho osobnímu kuchaři, který tuto pochoutku přivezl do Vídně se stal velmi oblíbeným. V receptu vynechal strouhaný sýr, a tak vznikl klasický Wienerschnitzel.“

„Jenže, udělat opravdu originál Wienerschnitzel, není jen tak,“ vysvětloval Chudoba, „časem se ujalo několik druhů úprav. Né, že by byly horší nebo lepší, ale někde plátky naklepávají jen jemně hladkou stranou kladívka, někde naopak plátky rozklepávají drsnou stranou a ve strouhance přitlačují, někde jen lehce popráší. To poznají ale jen znalci.“

„Tak takhle jste se dostal přes telecí řízek až k obdivu maršála a jeho pomníku,“ zeptal se inženýr Doubek, to se vám nedivím. Teď už alespoň vím, proč si ho všude objednáváte.“

Další debata se začala točit jen kolem možnosti vrátit pomník na Malostranské náměstí. I když se proslavil jako opora rakouského trůnu, připomínali ho někteří, že to byl vlastně slavný Čech. Vždyť pocházel ze starobylého českého rodu Radeckých z Radče.

„Přece se narodil v roce 1766 u Sedlčan v Třebnicích, tedy v Čechách,“ ujasnil problém redaktor Kolda.

„Jenže to bylo ale v rakouském mocnářství,“ namítal inspektor Hanák, „proti tomu se nedá nic říct. A nakonec se proslavil jako  významný rakouský vojenský velitel, stratég, politik a vojenský reformátor. Je uznávanej, a je považován za jednoho z nejlepších vojevůdců své doby.“

No, já myslím, že v tom není rozpor,“ snažil se vysvětlit příslušnost Radeckého doktor Kárný, „hrabě Radecký byl sice rakouský maršál, ale český šlechtic. To se nedá pominout.“

„ To máte podobný jako když Nostic byl vlastenec v Českém království,“ přidal si inspektor Hanák, „Franz Johann Nepomuk Graf von Nostitz byl český šlechtic, vlastenec, mecenáš a nejvyšší purkrabí Českého království, ale vlastně Rakušan. Pánové, vždyť vy asi ani nevíte, že Malostranské náměstí se dříve jmenovalo Radeckého,“ překvapil hospodáře školní inspektor Hanák.

„Po jeho smrti tam měl i pomník, ale to není všechno. Ta slavná kavárna v domě U kamenného stolu se tehdy jmenovala Caffé Radetzky.“

„Vy myslíte tu dnešní modernu STARBUCKS COFFEE,“ zeptal se doktor Kárný.

„Jo, chytili se tady,“ souhlasil Hanák, „to je silná americká firma. Voni začali v Seattlu s jednou kavárničkou a dnes jich mají ve světě víc jak třicet tisíc.“

„Co je to ale za název prosím vás,“ ptal se doktor Kárný, „vždyť ani nevím jak se to vyslovuje. Dneska je to všude samá angličtina.“

„No, na webu mají reklamu, že jméno Starbucks pochází od prvního lodního poručíka Starbuckse z románu Bílá velryba,“ dodal Hanák, „od toho dostala kávová společnost svůj název. Na logu mají mořskou sirénu, neboť to odkazuje na knihu, v které byl Starbucks pomocnou sílou na lodi a na logo tedy dali mořskou vílu.“

„Vidíte, jak se všechno mění,“ trochu nesouhlasně se projevil drogista Bouček, „jenže tady jde o to, že se to chce změnit zpátky. Přece víte, proč ho dali pryč, proč zbourali v čele s bouřlivákem Frantou Sauerem mariánský sloup v listopadu 1918  na Staromáku. Rakousko, náš utlačovatel, vězení národů.“

„To je dobrý inspektore,“ pohotově dodal Boček, „to bysme si říkali Radeckého podloubníci, nyní tedy Radeckého hospodáři.“

„A jako hymnu, bychom neměli pochod podloudníků, ale Radeckýho marš.“ připomněl drogista Bouček.

„Dejte pokoj,“ namítl redaktor Kolda, „teď už se jmenujeme potřetí zase jinak než na začátku. Já bych to už neměnil, leda zase na podloubníky, protože se do  naší hospůdky v podloubí určitě zase vrátíme.“

„Myslíte, že by se po obnovení pomníku taky přejmenovalo i Malostranský na náměstí Radeckého?“ zeptal se doktor Kárný.

„Já myslím, že by to bylo už moc velký vlastenecký gesto,“ vzbouřil se doktor Kárný, „pomník prosím, když už to tedy projde, ale náměstí, to ne, to je historický centrum Malé Strany, a to má větší váhu než nějakej maršálek.“

„Vod kdy se to vlastně jmenuje Malostranský,“ zapochyboval drogista Bouček.

„To je historie, přátelé,“ ujal se vysvětlení inspektor Hanák.

„Ono se vlastně jedná o náměstí dvě, která jsou oddělena kostelem a s ním spojeným jezuitským profesním domem. Horní část se nazývala Rynk, nebo Vlašský plac. Těch názvů bylo časem několik. Také Štěpánské náměstí, a tenkrát 13. listopadu 1858 zde byl za přítomnosti císaře Františka Josefa I. a jeho manželky Alžběty Bavorské odhalen pomník maršála Radeckého. Náměstí tak dostalo název Radeckého.“

„To je dobrý,“ nespokojeně se ozval redaktor Kolda, „ale od kdy je to Malostranský?“

„To následovalo v roce 1919, po vzniku Československa. Pomník byl odstraněn. Málo známé je, že v jižním koutě dolního náměstí stál v letech 1928–1940 pomník francouzského historika a bohemisty Ernsta Denise, který byl zlikvidován nacisty za okupace. Dnes je tam jen pamětní deska s bustou na přilehlém domě.“

„Teda, to vám řeknu, že tolik proměn snad v Praze žádný místo nezažilo,“ zkonstatoval inženýr Doubek.

„Ono se to dnes v Praze vůbec se sochama jen hejbe,“ dodal doktor Kárný, „dokonce vznikají nové, i když ke starým událostem.“

„Že vy myslíte ten pomník Vlasovcům v Řeporyjích,“ přidal se drogista Bouček, „starosta Novotný rád popichuje do vosího hnízda. Rusáci se vztekají.“

„To taky.  Jde přece o veřejný prostor,“ komentoval tyto výbavy redaktor Kolda, „mělo  by to být důstojné, ale ne provokující.“

„To víte, že Praha je plná nových plastik,“ připomněl se pan Váša, „ale nemůžu si pomoct, pohyblivá hlava Kafky nebo miminka lezoucí po věži na Žižkově anebo Český muzikanti na Senovážném náměstí jsou zajímavý, ale já bych třeba na Karlák dal Johnovu sochu čůrajího voříška na patník, jakýho mají v Kryštofově údolí u Liberce.“

„Co je na čůrajícím voříškovi zajímavýho prosím vás,“ zeptal se inspektor Hanák.

„On totiž se zvednutou nohou doopravdy čůrá, má tam zavedenej přítok z potoka, kterej se menuje Rokytka, jako v Libni. A potom, byl by to symbol. Víte kolik je denně v Praze počůranejch rohů a kandelábrů od všech plemen, včetně voříšků?“

„Čůrací sochy v Praze máme,“ dodal inženýr Doubek, „to je nejfotografovanější sousoší v Praze. Tam před Hergetovou cihelnou dětem zakrývají oči.“

„Heleďte přátelé,“ vrátil se Chudoba k původní debatě, „vždyť on ten Radecký by nemusel ani stát moc peněz. Socha je zachovalá v lapidáriu, takže vlastně jde jen o podstavec a malá sbírka by to spravila. Mám známý v Sedlčanech a vím, že se tam každoročně koná pochod na památku Radeckého organizovaný Klubem českých turistů.“

„Já jsem někde četl, že je dokonce čestným občanem Olomouce,“ rozšířil znalosti pan Váša, „na jeho počest se tam každoročně oslavuje jeho působení ve funkci velitele pevnosti. K tomu je tam konán mezinárodní festival vojenských kapel. Působí tam česká Hudba Maršála Radeckého, a mažoretky.“

„To může dost přitahovat diváky,“ pohotově poznamenal fotograf Chudoba.

„No, alespoň vidíte, že by vlastně to znovupostavení pomníku nebylo tak špatným nápadem,“ ujišťoval ostatní inženýr Doubek, „představte si, že bychom při té příležitosti mohli vystupovat v dobových uniformách, jako speciální družstvo infantéristů.“

„A s flintama,“ dodal drogista Bouček.

„Vás si zrovna s flintou neumím dost dobře představit,“ podivil se Hanák, „ale kdyby vám půjčili nějakou odlehčenou předovku, tak byste to snad zvládl.“

„Mohli bysme táhnout kanón,“ navrhl doktor Kárný, „tedy nějaké menší ráže, aby sme to utlačili.“

 „Ještě, že byla ta socha celou dobu takhle dobře schovaná,“ přidal se doktor Kárný, „já vám řeknu, že na jedný straně mám tak trochu obavy o jezdeckou sochu Žižky na Vítkově, říká se, že to byl lapka a husité všude vypalovali a plenili kostely. Možná si již někdo z duchovních potentátů rozmýšlí jestli by se neměl také přestěhovat do lapidária. Na druhou stranu je zase výhoda, že socha je tak obrovská, že s ní už jen tak nikdo nepohne.“

Jejich debatu si rád poslechl i personál a pokaždé, když přinesli další  plzničku si proti svému zvyku i k malostranským hospodářům přisedli. Zábava by se protáhla, ale přiblížila se závěrečná. Nezbylo než se rozloučit, Byli ubezpečeni, že U tří sekyrek mají vždy stůl zajištěný.

Přece jen si neodpustili při snadné chůzi Nerudovkou dolů na náměstí zazpívat místo jejich hymny Jen dál, Straussův marš: „Radecký, Radecký, to byl velký pán, ten vozíval staré baby na trakaři sám, ten vyvalil půlku piva a vypil to sám…“ Znělo to Nerudovkou jako když to ve Vídni německy zpíval vídeňský sbor dobrovolníků.

 

Minerálkový večerní raut    

 

Úkolu, najít malou hospůdku, a domluvit setkání na minerálkovém posezení na protest proti ženám v hospodě u piva, se tentokrát ujal fotograf Chudoba s drogistou Boučkem.

Obešli postupně Manifesto Market, moderní street food a kulturní zónu na Florenci, Cocovan boho karavan na Střeleckém ostrově, kde nabízejí skvělou kávu, wafle, limonády, restauraci Podolka s terasou v Podolí, kde se pokocháš krásným výhledem na plynoucí řeku Vltavu a Císařskou louku, kavárnu Čekárna  na Výtoni, kde mají krásný vnitroblok se zelení a moc příjemně se tam sedí.

Nakonec, aby to bylo stylové, když jde o nealkoholické posezení, vybrali veganskou restauraci U červené řepy, nedaleko Petřínského areálu. Chtěli zkusit něco pro ně něco nepřirozeného, nedoporučeného, nevyzkoušeného, proti jejich zvyklostem. Něco pro zdraví, přirozený přírodní materiál.

„To je dobře, že je to tak zastrčený, pochválil si výběr Chudoba, „alespoň nebudeme mít komplex méněcennosti, protože budeme bez piva.“

Na zahrádce, krásně vyplněné vzrostlými keři albízie, blýskavky a borovic a pestrými trvalkovými rabaty bylo opravdu příjemné prostředí, vroubené světelnými girlandami. V zadní části před pergolou sedělo několik hostů.

Samozřejmě, že se vyskytly i námitky, které rozšiřoval doktor Kárný, známý diabetik:

„Pánové, dovedete si nás představit při jemně perlivé Magnesií? Nebo Mattonce?

Strašná představa, to je jako kdyby chudí ševci pletli svetry pro nudisty, něco nepředstavitelného, něco jako dieta naruby. To je přímo smrtelný hřích!  Pomysleli jste na to, že budeme vypadat jako debilové, nebo alkoholici v léčení na vycházce z ústavu?“

S velkou odezvou se nesetkal. Naopak byl nápad přijat se zvědavostí, jak to s jejich popíjením dopadne. Obsadili stůl, vedle zahradní kašny, do čela připravili židli pro předsedu, a praporečník Chudoba postavil jejich vlajku na půl žerdi. Důkaz jejich oběti k pivním tradicím.

Všichni byli překvapení příchodem vrchního s poháry na tácu.

„Pánové, jste u nás vítáni a přijměte  náš „Welcom drink“!

Vytvořila se úžasná příjemná atmosféra. Nikdo nečekal přípitek s Crodino. Tento tradiční nealkoholický aperitiv je osvěžující a lehký. Má jemnou hořkou chuť a je ideální pro přivítání hostů. Tato chuť je výsledkem italské tradiční receptury bylinných extraktů a destilátů, pečlivě vybraných rostlinných a ovocných kousků.

S širokými úsměvy si přiťukli a sborově provolali: „Děkujeme šéfe! Jen dál!“ Někteří hosté kolem pokývali hlavou, jako by rozuměli, co to znamená.

„Po téhle ambrózii nebo nektaru chcete pít Magnesii?“ rozhlédl se doktor Kárný po ostatních, „otřásám se od svěrače až po hlasivky. Jen to vidím a mám husí kůži jak neštovice.“

„Pánové, nezlobte se na mně, ale byl jsem již na několika rautech a bylo to náročný,“ nedal pokoj školní inspektor Hanák, „takovej raut má bejt vyváženej, má nabídnout jídla z teplé i studené kuchyně. Třeba tradiční maďarský vepřový guláš, řízečky, žebírka, krkovička, kolena, pečenou vepřovou kýtu, nebo třeba pošírovaného norského lososa.“

„To jste úplně vedle,“ chtěl ho přerušit redaktor Kolda. Hanák se zastavit nedal.

„Ve studený kuchyni je nejlepší roastbeefový sandwich v chlebu, nebo mini Burgry s trhaným masem, kachním prsíčkem, tatarák s chlebovým chipsem.“

„Vždyť jsme ve veganským podniku,“ pokračoval Kolda ve snaze Hanáka zarazit.  Kdepak, Hanák jel dál.

„Heleďte, chutné saláty, pomazánky, obložená prkýnka sýrů a extra uzenin.“

Osamělé protesty inspektora Hanáka a odmítání pokračovat neuspěly. Zvědavost zvítězila. Všichni se začetli do jídelního lístku, v němž je překvapily pro ně naprosto neznámé názvy. Aby akci podpořil, slíbil redaktor Kolda reportáž do časopisu Včelař s jmenovitou publikací na webu a fotografiemi všech členů klubu.

Rozvinula se na jejich zvyklosti podivná debata.   Kolem stolu šla postupně slova naděje. Snad to pro jednou vydržíme ve zdraví. Doubek musel slíbit, že poslední minerální doušek bude napěněná plznička. Jak to zařídit, Doubek nevěděl, byl to  problém.

„Jde o to, jestli je lepší pít vodu s bublinkami, anebo bez nich,“ rozvinul debatu doktor Kárný, „hygienici a někteří felčaři se prý domnívají, že výhodnější je voda bez bublinek, protože bublinky dělají ve vodě kysličník. Když se voda bublinkami naplní moc, a my to vypijeme, překrví se nám žaludek. Pozor na to.“

„Kolik kysličníku může mít v sobě jedna jemně perlivá bublinka?“ nedočkavě se zeptal pan Váša. Na to se všichni zasmáli a překvapivému dotazu věnovali místo odpovědi jen údiv.

Naštěstí přerušil úvahu o bublince vrchní, který přišel plnit jejich přání a nabídl několik nealkoholických nápojů. Dívali se na něho jakýmsi zoufalým pohledem, protože si nikdo nebyl jistý, jestli to, co si vybere mu bude také chutnat.

U nápojů to bylo jasné. Jednoznačně zvítězila v prvním kole Magnezia jemně perlivá. U jídel to tak jasné nebylo. Vrchní trpělivě vysvětloval, co jednotlivé názvy znamenají, dokonce nabídl katalog barevných fotografií nabízených jídel. Samozřejmě všechno vychválil a ujistil pány, že už nikdy více nebudou žádat staročeskou kuchyni, sice dobrou, ale nezdravou.

Příliš dlouho nevybírali. Doubek vybízel, aby nezdržovali a nechali si poradit vrchním. Takže se to rozjelo. Jako předkrm dostali všichni pikantní salátek z fermentované zeleniny s žitným chlebem. Doubek s Boučkem si dali houbové rizoto na bílém víně s tempehem, shitake, žampiony a parmezánem. Jen se jim oči zakroutily. Kárný s Chudobou a Koldou objednali salát s rozpečeným kozím sýrem, chery rajčátky, hronovým vínem, rukolou a brusinkovým sirupem. Tvářili se přitom, že jde o pokus je otrávit.

Hanák s Vášou se dost dlouho rozmýšleli, takže jim vrchní doporučil pórkové kari s veggie kuličkami. Jen smutně pokývali hlavou na souhlas, při zmínce o veggie kuličkách jen vzdychli. Kdyby jim někdo našeptal, že jsou to dietní býčí koule, tak by tomu věřili.

Mezitím servírka přinášela každému láhev jemně perlivé Magnézie s broušenými sklenicemi a vedle vlajky na půl žerdi rozsvítila sklenici se svíčkou.

Cítili se spokojeně a příjemně. Jen někteří stále mysleli na varování před následky užívání kysličníku v bublinkách. Všem obavy ještě ke všemu zvýšil doktor Kárný, který si nenechal pro sebe zkušenosti ze svých pobytů ve Františkových lázních.

„Víte,  kysličník uhličitý totiž zvyšuje vylučování žaludečních šťáv a zrychluje průchod potravy žaludkem i trávicím ústrojím. Plyn může v žaludku vyvolat nepříjemný tlaky. Při nich se některým lidem napne žaludek a tím vznikne tlak na bránici, který někdy vyvolá svíravý pocit na hrudi, mírnou poruchu srdečního rytmu, problémy s dechem a z toho vyplývající pocit úzkosti,“ vysvětloval podrobně.  

„Doktore,“ snažil se ho přerušit Kolda, „vy nás lekáte!“

„Ale ne, jen přibližuju účinky. Projevy jsou nepříjemné jen pro lidi s nemocným srdcem. Stačí si odříhnout a zbavit se přebytečných plynů.“

„Prdnout asi nestačí, viďte doktore,“ poznamenal pan Váša.

Odpovědi se nedočkal. Všichni dostali  svá jídla, která podrobili nejdříve vizuální prohlídce a opatrnému ochutnávání. Jedli s chutí a skutečně zapíjeli čerstvou jemně perlivou Magnézií.

Chvílemi pokračoval mezi jednotlivými doušky i doktor Kárný:

„Podívejte se, kysličník uhličitý je v normálních koncentracích pro tělo neškodný. Ovšem při vyšších koncentracích může způsobit i otravu. Lehčí otravy se projevují bolestmi hlavy, bušením krve v hlavě, tlakem na prsou a závratěmi. Při těžších otravách může dojít k mdlobám, slabosti a zvýšení tělesné teploty.“

„Ježíšmarjá doktore už přestaňte,“ žadonil inspektor Hanák, „mně konečně začaly ty veggie kuličky chutnat a vy mně sugerujete tlak na prsou. Už toho nechte a jezte radši ty své kozí sejry.

Ke cti malostranských hospodářů je nutno připsat, že objednaná veganská jídla všichni snědli, při hojném zapíjení jemně perlivou Magnezií.

Vrchní byl také spokojen a nabídl pánům jako digestiv mandlový nealkoholický koktejl. Způsobil tím velké rozpaky, protože na něco takového nebyl nikdo z nich zvyklý. Když se dozvěděli, že jde o mandlový sirup s perlivou vodou, citronovou kůrou a lístky bazalky, včetně drceného ledu a plátkem okurky, souhlasili všichni.

„Něco vám pánové řeknu,“ ozval se diabetik doktor Kárný, „ne, že bych furt rebeloval, ale to co se s námi tady děje, to je něco nepřestavitelného. Vždyť my tady zahazujeme naši hrdost a čest. Dobrovolně si žaludky plníme kysličníkem uhličitým, pijeme sladký koktejly a ředíme se jemně perlivou Magnézií. Jíme zeleninu na všechny způsoby. To je zkouška odvahy, tohle vydržet.“

„Já myslím, že dnešní setkání je pro nás užitečné,“ prohlásil rozšafně inženýr Doubek, „vyzkoušeli jsme si pití nealkoholické, zdravé minerální jemně perlivé vody a nebudeme mít za zlé, že i ženy přišly na to, že není nic lepšího než zahodit morální zábrany a zajít do hospody na pivo. Tím současně naznačuji, že tu druhou láhev Magnézie již nedopiju.“

„Pánové já také končím,“ rezolutně prohlásil doktor Kárný, „jasně cítím, že mi bobtnají mozkové buňky a cítím se nafoukle. Může kysličník uhličitý člověka nadnášet? Kdo na tenhle otřesný nápad vlastně přišel? Pivo se snad pije od stvoření světa, né!“

„Pane doktore,“ ustrašeně s zeptal Chudoba, „vy tedy říkáte, že když se pije příliš mnoho vody, může dojít k otravě vodou, intoxikaci nebo k narušení mozku. Tedy, když je v mozkových buňkách příliš mnoho vody začínají bobtnat?“

„Jó, to teda jó! Když buňky v mozku otečou, způsobí tlak v mozku. Člověk pak může být zmatený, ospalý a bolet ho hlava.“

„Pánové, to je šílený, já myslel, že běhám na WC častěji po pivu, to jsem se mýlil,“ omlouval se pan Váša, „po těch bublinkách to mám jako štafetu. Doporučil bych pití minerálky pro trénink na krátký běhy. To se nezastavíte. Pardón, už musím zase běžet.“

V tom rozrušení to vzal na druhou stranu ke vchodu, místo k pergole v zadní části zahrady. Ve chvilce upaloval kolem na správnou malou stranu, jen se za ním prášilo. Ostatní mu za jeho výkon uznale zatleskali. Kupodivu se přidali i někteří hosté.

„Jestlipak víte pánové,“ přidal se po uklidnění situace fotograf Chudoba, „že když jsem šmejdil po originálních místech v okolí, objevil jsem místní minerální prameny. Na Nebozízku jsou štoly pod lanovkou, které jsou z asanace roku 1985. Voda z nich teče do Čertovky. Další jsou u Strahovského kláštera poblíž odtud. Samozřejmě ty pramínky, jako třeba Petřínka a Peklo, zkoušet  nebudeme.“

„To tedy nebudeme,“ horlivě přisvědčil rebelant doktor Kárný, „držme se raději doporučeného množství, abychom nevlítli do extrémů. V lázních nám říkali, že dospělý člověk by měl denně přijmout 30 až 45 mililitrů tekutin na kilogram své váhy.“

„Kolik mililitrů to dělá vám?“ zeptal se Chudoby provokativně drogista Bouček.

„Teď vám to po tom rozpečeným kozím sejru neřeknu,“ bránil se Chudoba, ale doma si to spočítám.“

„Já uznávám, že pití minerálek má svůj význam,“ přiznal i drogista Bouček, „pití minerálek jako součást terapie, to je dlouhá historie. Traduje se to přece už od  antiky, Řecko,  Řím. Mám v krámě taky několik druhů. Některé jsou vhodné pro každodenní pití, jiné jen nárazově nebo v lázních.“

„Taky si myslím, že je lepší pít je  v menších dávkách několikrát denně,“ přidal svůj rozum pan Váša, „je to skutečně lepší, než celý den nepít a pak se nalejt litrem vody naráz.“

Pánové si dokázali, že pro správné fungování lidského organismu jsou tekutiny nezbytné. Vědí, že mají dodržovat pitný režim, co ale když jim obyčejná voda nechutná a násilím do sebe nalijí sotva dvě sklenky denně? Než nepít vůbec, je lepší dopřát si klidně několik sklenic plzničky. Po této veganské zkušenosti zjistili, že tudy pro ně cesta nevede.

 

Obrázky z Japonska

 U Patrona to začalo          

 

Dlouho se ke svým schůzkám hospodáři vyhýbali příliš známým restauracím, hledali spíše méně známé, útulné, historické, tradiční malostranské hospůdky. Při příležitosti kulatých narozenin pana Váši si přece jen vybrali důstojnější prostředí. Pana Vášu si všichni považovali. Nikoho ani nenapadlo, že je z nich nejstarší. Jeho veselá povaha, nápady, rošťácký úsměv nikoho nezklamal, jen jeho vzhled rozhodně nevypadal na kulatou sedmdesátku. Bránil se sice všem oficialitám, svůj věk nepovažoval za nějakou výjimečnost, ale  pozornosti hospodářů neunikl.

Radili se starostlivě, čím cenným  ho překvapit, jakým dárkem ho potěšit. Nejexkluzivnější nápad byl darovat mu tandemový seskok. Když zkoumali, jestli by se oni sami podobné riskantní akce zúčastnili, bylo od nápadu z bezpečnostních důvodů upuštěno. Zjistili nenápadně, že byl na vojně tankista. To byl návrh, který se jim zdál přijatelný. Dát mu zážitkovou jízdu v tanku.     

Sešli se tentokrát dříve než obvykle. Měli objednaný oběd v restauraci U Patrona.

To je proslulý restaurant v přízemí a v prvním patře původního středověkého domu „U Nejsvětější trojice“, přestavěného koncem 16. století a do dnešní podoby upraveného roku 1875 Františkem Lieblem.

Dům má také romantický balkon s pohledem na Míšenskou ulici. V Kronice královské Prahy z roku 1903 je restaurace zmiňována pod názvem „U Gambrina“, což je historicky doložený flanderský král, který zavedl vaření piva a získal čestné předsednictví pivovarnického cechu. Gambrinus je v překladu název Patron a roku 1923 byl tento název použitý pro restauraci, který se dochoval až do současnosti.

Hospodáři se v místnosti prvním patře, s historickými látkovými tapetami, historickými předměty, litografiemi a replikami vojenských přilbic z napoleonských, švédských a rakouských válek cítili velmi spokojeně.

Pan Váša se při setkání trochu zarazil, když viděl, že jsou všichni nějak neobvykle oblečení. Jejich sportovní úbory, obuv, se jaksi do nějaké oslavy narozenin nehodily. Řekl si, že je to pro klubové zvyky normální, překvapit.

Překvapen skutečně byl. Ne však natolik, aby postřehl, že jeden z nich, doktor Kárný, pivo nepije, i když ho před sebou postavené má. Všichni mu pogratulovali, včetně obsluhy a předali velkou krabici s dárkem. Náročně a efektně zabalenou krabici Váša rozbaloval dost dlouho a vrchní mu musel půjčit řeznický nůž. Po vybalení zůstal jako opařený. V krabici byl pro něho nepochopitelný předmět, tanková kukla. Pravá, originální tanková kukla.

„No nazdar, co já s tím?“

„Vždyť si ji přece nosil,“ snažil se vysvětlit dárek inženýr Doubek, „ a rád o té vojně za Čepičky vyprávíš.“

„No jó, ale teď už ji zaplať pán Bůh nepotřebuju.“

„Nepotřebuješ, ale budeš,“ skoro Bouček prozradil nápad s jízdou v Milovicích.

Rozpaky byly překonány aperitivem k oživení chuťových buněk. V křehkých skleničkách zaperlilo campari, jen inženýr Doubek si přál Becherovku. Při pozdvižení skleniček začali hospodáři přednášet svá přání k narozeninám Vášovi. Podle tradice začal inženýr Doubek.

 "Ať jste milý Vášo v tento slavnostní den obdařen největšími životními radostmi a nikdy nekončící blažeností. Pamatujte že ještě můžete dosáhnout všeho, co si zamanete. Všechno nejlepší k narozeninám!"

Všichni spokojeně přikývali na souhlas a redaktor Kolda se přidal přáním: „S každým rokem s připomínejte, že nestárnete, ale stáváte se moudřejší a silnější. Všechno nejlepší k narozeninám!“

Přidal se i doktor Kárný: „Až dneska sfouknete svíčky, ať vaše sny rozzáří celou Malou Stranu. Všechno nejlepší k narozeninám!“

„Já vám pánové, dobří přátelé za všechna ta přání srdečně děkuju, jen nechtějte abych musel sfouknout sedmdesát svíček. Na to by už moje harašící průdušky nestačily.“

„Tak si pro vás vypůjčíme vysavač,“ poradil drogista Bouček, „od čeho máme techniku.“

Zakončil to srdečně Chudoba: "Všechno nejlepší k narozeninám, kamaráde! Děkujeme vám za vaše přátelství."

Po chvíli začali uspokojovat své chuťové buňky výborným předkrmem Ratatouille Provensal v grilované cuketě, pokračovali silným hovězím vývarem s masem a zeleninou. Přešli rovnou k hlavnímu chodu a pochutnali si  na vynikající hovězí svíčkové na smetaně s brusinkovým terčem a houskovými a karlovarskými knedlíky.

„Řeknu vám, že jsem tak plnej,“ utřel si pusu fotograf Chudoba, „že si moučník a ovoce snad nechám dát do škatulky sebou.“

„Kávu si ale dáte tady, že ano,“ zeptal se redaktor Kolda vtipně, „v krabičce by se převážela těžko!“

Při kávě se na sebe hospodáři dívali a pomrkávali. Viděli, že pan Váša je jaksi nesvůj, protože si myslí, že ten dárek, tanková kukla, snad není všechno čím ho chtěli uctít. Požádali ho, aby si ji vyzkoušel, jestli mu padne, aby měli jistotu, že to ještě nezapomněl. S určitou nevolí si kuklu navlékl a předvedl základní povel –„Do tanku v tank!“  i hlášení do radiové stanice -    „Vidím je! Vzdálenost 1600, 1600!“ - „Mám je, veliteli, mám je!“. Jeho hlas nabýval na síle, až se ostatní hosté začali přikrčovat.

„Hergot, vy jste musel bejt prudina,“ komentoval povely Bouček, „z vás bych měl lufta.“

Váša ještě zařval „Pálit!“ a to se přihnal i vrchní s opatrným dotazem, jaké je další přání. Pochopil situaci, že pánové chtějí končit a přinesl digestiv k podpoře trávení a utišení žaludku.

Za zvuku trumpety s pošťáckou znělkou Jede, jede poštovský panáček, jede, jede poštovský pán, má vraný koníčky, jako dvě rybičky, jede, jede do Rokycan  vkročil do místnosti Eda v kostýmu pošťáka z doby c. a k. a předal strýčkovi  gratulační dopis starosty. Současně je vyzval a ohlásil, že slavnostní kočár je připravený.

Když vycházeli z restaurace, stál u chodníku terénní automobil GAZ 69, vyzdobený vlajkami ČR, EU a klubem podloubníků. Vybídli Vášu aby nastoupil a postupně se naskládali za doktora Kárného, který zasedl za volant.

Pan Váša se nestačil divit, co na něho hospodáři nalíčili. Tvářil se nedůvěřivě a čekal, že začne nějaká bláznovina. Ještě ke všemu viděl, že než se rozjeli, předjel před Gázika Eda na mopedu, ještě v pošťácké uniformě. Bylo to ho na něho trochu moc. To ještě stále Váša netušil, co ho čeká.

Prohlásil, že se chlapi zbláznili a snažil se opět vystoupit. To se mu nepodařilo, protože Eda zatroubil a kolona se rozjela. Houf čumilů a turistů se rozestoupil a za troubení Edy se rozjeli Míšenskou na Klárov a dál ve směru na Milovice.

Vzdálenost 30 kilometrů až na tankodrom v Milovicích ujeli poměrně rychle a pan Váša již začínal tušit, že si bude muset vzpomenout na svá léta, strávená v tanku na VVP v Boleticích na Šumavě. Jestli to nebude ještě něco horšího. Nesnášel totiž masky, a bahno.

Když přijížděli na parkoviště obrněné techniky, právě vedle probíhal boj o americkou základnu jednotky námořní pěchoty 21. pěší brigády v Plei Me. Mohutně útočící vietnamské tanky a obrněné transportéry s pěchotou se prodíraly přes křovinatou pahorkatinu.  Valící se dým posiloval dojem stálých výbuchů a střel z kulometů a kanonů a rachot pásů znemožňoval domluvu mezi sebou.

Při každém výbuchu sebou cukal nejen Váša, ale škubali sebou i ostatní. Bouček si cpal prsty do uší a blednul. Inspektor Hanák měl snahu se křižovat, ale kymácení auta mu to nedovolovalo. Šťouchal při tom do Boučka, který jen vykřikoval, že je mu to jasný.

„Pánové, já vás mám rád, ale když to vidím, co se tu děje, tak si říkám, do čeho mě to chcete dostat. Snad si nemyslíte, že budu taky bojovat jako amíci ve Vietnamu. Nejsem blázen, mě do toho nedostanete. Stačí, když se budu dívat a mám toho dost. Jsem šťastný v civilu a že mám vojnu za sebou.“

„Nemusíte se ničeho bát,“ snažil se ho utěšit Bouček, „je to přece jen markýrovaný. Střílej slepejma!“

„Jó slepejma,“ nedal se Váša, „co když se někdo splete. Stejně to vypadá hrozně, já už skoro neslyším!“

Zastavili u stanoviště tanků, ale zůstali sedět v Gazíku. Střelba slábla až utichla. Vietnamci zvítězili, nad základnou byla vztyčena rudá vlajka se žlutou pěticípou hvězdou. Kouřová clona řídla a bylo jasně vidět ležící padlé u opevnění.

Když se nad tankodromem definitivně rozptýlil dým a čoud z bitvy, přišel instruktor a pozdravil se s hospodáři. Ujal se pana Váši. Dostal podrobnou teoretickou přednášku při prohlídce bojové techniky. Vyfasoval kalhoty a bundu. Kuklu si nevzal, protože měl svoji, darovanou od hospodářů.

Vzpomínal při tom jak sloužil v Pardubicích, na tankodrom v Srnojedech a na střelnicí v Boleticích a Podvoří na Šumavě. Tehdy měli cvičné tanky T-34, ale také trofejní Cromwelly a Challangery.   

„Pánové, nemyslete, že je to nějaká legrace. Představte se, že máte cvičení, které se nazývá „Pěšky jako s tanky!“ To jdete tím bahnem, koryty s vodou, přes klacky, pařezy a střílíte na tankodromu, jako kdybyste byli v tanku. Musíte vydržet víc jak tank. Za náma jely cisterny. Opravdové. Jednou nám Tatra 128 zůstala v lavoru a vytáhnout jsme ji museli vyprošťovacím Cromvellem.“

Když instruktáž skončila, dozvěděl se Váša, že jedna důležitá podmínka pro jízdu byla, že klient musí být schopen sám vylézt na vozidlo. To však Váša nesplňoval, protože tak vysoko nohu nedal. Domluvili se s instruktorem, že ho tedy vysadí s pomocí ostatních, ale on se bude muset nechat přestrojit za Vietnamce a jet v tanku při příštím dobývání americké základny jako nabíječ. Představení se mělo opakovat odpoledne.

„To jste mi to zavařili, pánové,“ postěžoval si Váša, „já příslušník státu NATO mám bojovat proti Američanům. To je na pováženou, abych s tím neměl nějaký popotahován a záznam v Portálu občana.“

 Čekání  na začátek bitvy si krátili  prohlídkou vozového parku s výkladem a pokochali se dalšími vojenskými vozidly. Svezli se společně po tankodromu v bojovém vozidle BVP. Na pětikilometrovém okruhu se svezli ve vozidle Hummer a při tom hulákali svoji hymnu Jen dál. Cítili se jako kluci a bylo znát, že pobyt  mezi vojenskou technikou je vrátil do mládí.

„Pánové, jak jsme mohli tenkrát na tu vojnu nadávat, dyk je to něco úžasnýho,“ vykřikoval nejvíce drogista Bouček, i když měl bláto až na zádech.

Fotograf Chudoba ještě pilně pořizoval snímky a natáčel přípravy vojáků.

„Pane Vášo, mohl byste si podržet prsty na spáncích a trochu roztáhnout kůži, abyste měl opravdu šikmé oči? Výborně! Cvak, to budete mít snímek, kterýmu nikdo neuvěří.“

Konečně přišla chvíle nástupu k útočné operaci proti americké základně. Ze seřazených tanků a obrněných transportérů byly sejmuty maskovací sítě a řízné povely provázely hemžení vietnamských jednotek mezi křovím. Podařilo se na několikerý pokus zdvihnout pana Vášu na tank a hned ho šoupnout do věže. Ani nestačil divákům zamávat.

„Tedy, já vám řeknu, že bych teď nechtěl bejt v jeho kůži,“ trochu vyděšen se ozval doktor Kárný.

„Jo, je to náročný, to je pravda, ale jestli ta křoviska projedou až k amíkům, má vyhráno,“ utěšoval ostatní redaktor Kolda, „já bych tam nevlez ani za tisíc Euro.“

„Snad nebude muset předvádět mrtvýho, zastřelenýho, nebo spálenýho,“ strašil drogista Bouček, „co bysme s ním potom dělali.“

„Proč už nejedou,“ vzrušeně se ptal inženýr Doubek, „tohle napětí před bitvou je horší, než když to začne. Mně se třesou ruce, to jsem nečekal, že mě to tak vezme.“

Všech se zmocnilo zvláštní napětí, vzduch, jako by byl nasycen elektrickými výboji, jen to bouchnout. Otáčky motorů tanků se zvyšovaly a jen umocňovaly to očekávané, výstřely signálních světlic. Stále jen zvuk motorů. Napětí vybičované do poslední chvíle. Všichni hospodáři teď mysleli na pana Vášu, jak mu asi v tom těsném prostoru je.

Prásk, prásk, konečně to začalo. Tanky se rozjely. Pomalu, velmi pomalu se sunuly mezi jámami a křovisky směrem k výšině, odkud se začaly ozývat protitanková děla a minomety. Bitva jako řemen, za chvíli pro samý kouř nebyly tanky vidět, jen chvílemi se mezi nimi míhaly postavy pěšáků.

 Hospodáři pozorovali bitvu z bočního hliněného valu a snažili se hlavně sledovat tank, ve kterém seděl pan Váša. Brzy ho ale ztratili z dohledu a jen se mohli dohadovat, jestli je to ten tank, který terén projel až mezi amíky.

Bitva proběhla a vítězně skončila stejně, jako při jejich příjezdu. Nad základnou zavlála rudá vlajka se žlutou pěticípou hvězdou. S určitými problémy se podařilo osádce tanku vytáhnout pana Vášu z tanku a ovázat mu prst na pravé ruce.

Nehrál ani mrtvého nebo spáleného, ani raněného. Zraněný byl doopravdy, protože si přiskřípl prst při podávání náboje střelci. Když se vrátil mezi hospodáře usmíval se a prohlásil, že mezi těmi dědky, kteří tvořili posádku ho instruktor nejvíce pochválil.

„Pánové, já vám děkuji za nejhezčí zážitek, který jsem v tý obludě zažil. Vystřelili jsme sice jen dvakrát, ale stálo to za to.“

„Milý pane Vášo, kamaráde,“ ujal se přivítání inženýr Doubek, „jsme rádi, že to byl pro vás krásný zážitek a přijměte od nás ještě jednou přání všeho nejlepšího k vašemu jubileu. Hlavně jsme rádi, že jste tu bitvu přežil. Palec se zahojí.“

„Co jste říkal?“ přeptal se nahluchlý Váša, „byl to opravdu úžasný zážitek. Nikdy  jsem si nemyslel, že se ještě jednou vrátím do těch let, když jsme byli elita armády, kluci připravený na všechno, co nás na vojně mohlo potkat.“

„Von to stejně neslyšel, ale řekl jste to srdečně pane inženýre,“ zhodnotil situaci doktor Kárný. Nastartoval Gázíka a unavenou posádku dovezl šťastně zpátky k restauraci U Patrona, tam kde to začalo.