Serepetičky

 

Chytil jsem se na fascinující slovo, kterým mě překvapil synovec Eda. Nevím kde k tomu přišel, ale když jsem mu v neděli s radostí sděloval, že jsem v knihovně při marném hledání knihy o původně gotickém hradu pánů ze Šternberka s mohutnou válcovou věží, který byl za pánů ze Zvole přestavěn na renesanční zámek a za Lichnovských po roce 1730 zcela přestavěn v barokní zámek s pozdějšími klasicistně empírovými úpravami, našel Velký zábavný kalendář z přestupného roku 1908, který nás před nedávnem zaujal, když jsme našli darovací dopis Ády Maška, šafáře na panském v Nestrašovicích.

„Strejdo, to je klika, teď se tomu říká serendipita. Je to sice ne zrovna významná záležitost, ale udělá to velkou radost. Vypůjčil si ho?“

„To víš, že jó. Už ho mám doma rozečtenej, ale prosím tě, jak si tu šťastnou náhodu nazval? Serem . . .“

„Serendipita. Serendipita je náhodné objevení něčeho skvělého, když jsi hledal něco jiného,“ pohotově mě Eda opravil.

Samozřejmě že se rozesmál, když jsem to hned nevyslovil správně. Ono to svádí jazyk na různá jiná slova. Už jsem si zvykal, že Eda na mě kolikrát vybafnul nové slovo, které jsem neznal a měl dost práce mi vysvětlit co to znamená, a hlavně kdy to použít, aby se člověk nezesměšnil. Tahle serendipita se mi ovšem vůbec nelíbila.   

Moje ješitnost mi způsobovala někdy trapné situace. Chtěl jsem rozumět a mluvit jako nová mladá generace, ale při svém věku pokročilého stáří to bylo pro mě obtížné. Hlavně si ty nové výrazy, většinou z angličtiny, zapamatovat a nekomolit. Zapamatovat si serendipitu jsem dlouho nemohl. Z čeho to vlastně vzniklo, vždyť to nezní ani anglicky, ani německy nebo francouzsky. Eda byl naštěstí trpělivý a ochotný. Od něho jsem se mnoho výrazů i slangových naučil.

Nedalo mi to pro tu zvláštnost výslovnosti. Byl jsem na sebe naštvaný, že si asi to slovo nezapamatuji.

„Prosím tě Edo,“ dožadoval jsem se bližšího vysvětlení, „jak si k tomu názvu přišel. To přece není z angličtiny.“

„Strejdo, když tě to tak bere, já ti to vysvětlím podrobněji, ale dnes už musím jít. Čeká mě Iza, jdeme na Louskáčka do Státní opery.“

„Tak ahoj! Dobře se bavte. Já si tu serentidu budu zatím předříkávat.“

Člověk by nevěřil, jak se může dostat do takového stavu, že ho chytne jedno slovo, které samo o sobě nic nepřipomíná, přeložit se to nedá, blbě se to vyslovuje a k zapamatování to určitě není. Tedy alespoň u mě.

Pochopil jsem podle Edy, že jde o mnohoznačné slovo s více významy. Něco jako noha. Může být u stolu, židle, houby, kozy i u mého těla, to zejména, jen se to lépe vyslovuje. Něco hledám, to nenajdu, ale najdu něco jiného, z čehož jásám, protože mám radost. Nevím, proč jásám, když jsem nenašel to, co jsem hledal. Pěkná blbost. Nejvíc by mě zajímalo, odkud vlastně to slovo pochází, nebo jak vzniklo. Jak se to vlastně jmenuje. Jasně, že to nevím. Měl jsem si to napsat, do prčic, vždyť teď vůbec nevím, jak se to řekne.

Kdybych si alespoň trochu vzpomněl. Sakryš, teď už vím jen, že to mělo něco společnýho se sraním. Že by seremetida, ne, seremsida, taky ne. Já to snad do zítřka nevydržím. Že mi to ten Eda někam nenapsal. Volat ho nebudu, myslel by si, že jsem sklerotik.

Vůbec, proč já se s takovou serepetičkou vlastně zabývám. Chci ze sebe dělat machra? Proč? Stejně si na to v potřebné chvíli nevzpomenu. Jako tuhle. Zastaví mě turista a ptá se:

„Hallo, where is it here possible to find good pub?“

Vytřeštil jsem na něho oči, v duchu jsem se snažil to přeložit, což se mi málem podařilo, až na to, že jsem si nemohl vzpomenout za Boha, jak se řekne nedaleko. Co jsem mu řekl nevím, jen odpověděl něco jako „Well, it's like under socialism. Good by!“

Proč se zmiňoval o socialismu to nevím, ale díval se na mně dost útrpně. Jeho pohled byl zřetelně hřbitovní. Při tom by bylo nejlepší vzpomenout si v ten okamžik na „nearby“. Sice se to blbě vyslovuje, ale je to patřičné. Jenže v té chvíli byla pauza, slovo vypadlé z buňky.

Nechal jsem serentidu plavat a raději jsem se začetl do nové knihy. Usnul jsem brzy.

Druhý den přišel Eda s rozveselenou tváří a při kafi začal podrobně uspokojovat moji touhu vědět, jak vzniklo to slovo, které mě tak zaujalo. Hned jsem si ho raději zapsal do svého vtipníku. Jak snadné. Serendipita. Udělal mi radost, když mi to hláskoval. Šťastná náhoda, na Moravě by řekli haluz. Drobná zbytečnost, užitečná pro radost. Prostě serepetička.

To ale Eda opravil: „Žádná serepetička strejdo! Není to žádná limonáda. Na Wiki jsem zjistil, že je to název americké romantické komedie režiséra Petera Chelsoma. s Johnem Cusackem a Kate Beckinsaleovou. Film prý vydělal více jak 77 milionu dolarů. U nás byl zvolen název Lásce na stopě. Totiž i Britská překladatelská společnost dala to slovo mezi deset nejobtížnějších slovních anglických výrazů.“

„Tak tedy přece angličtina?“ ozval jsem se.

„No v Cambridgeském slovníku se říká, že serendipity umožňuje náhodné nálezy a přijetí skutečnosti, že to, co je nalezeno, nemusí být nutně to, co jsme hledali. Je to prostě stav mysli.“

Chtěl jsem Edovi udělat radost, že jeho vysvětlení chápu, a tak jsem řekl:

„Jestli tomu rozumím, je to jako když se při hledání léku na vysoký tlak přišlo na modrou pilulku.“

„Strejdo, jsi dobrej. Jako příklad to sedí. No jó. Vždyť je to jako s Flemingem.

Penicilin byl objeven náhodou, když Alexander Fleming zjistil, že plíseň zničila bakterie na jeho petriho miskách.“

Eda byl spokojenej, že jsem se začal v tom slově orientovat. Ona serendipita je opravdu fascinující pojem! Je to ohromující princip. Znamená to nalezení něčeho hodnotného nebo potěšujícího náhodou, když to člověk původně nehledal. Je to jako když narazíte na starého kamaráda na nečekaném místě nebo objevíte úžasnou hospodu, když se jen tak touláte městem.

Když poznal, že jsem dokonce schopen sám uvádět příklady, byl Eda natolik nadšenej, že ve svém vysvětlování ochotně pokračoval.

„Doufám strejdo, že jsem ti dal tolik rozumu, že nakonec jsem rád i já, protože jsem se v tom musel prohrabat tak důkladně, až jsem sám překvapenej. Hledal jsem to na webu, a na to úžasné slovo jsem šťastně narazil. Serendipita.“

Bylo vidět, že Eda je spokojen, že mohl staršího a zkušenějšího strejdu, jako jsem já, moudře poučovat. Já byl zase rád, že se mohu obrátit na současného znalce hovorového i slangového jazyka, který cizími výrazy přímo hýří.  

„Představ si strejdo, že serendipita patří mezi několik málo takových slov, o nichž se přesně ví, kde a kdy vznikla. Tvůrcem byl anglický spisovatel Horace Walpole a použil je v roce 1754 v dopise příteli Horaci Mannovi. Psal mu tam totiž o staré perské pohádce se třemi princi ze Serendipu. Serendip se nazýval ostrov Srí Lanka předtím, než se mu začalo říkat Cejlon.“

A tak jsem se dozvěděl, že v pohádce „Tři princové ze Serendipu“, nacházejí tito hrdinové věci, které vůbec nehledali. Díky svému důvtipu a schopnosti spojovat věci a pozorování, jež na první pohled nijak nesouvisely, objevovali pořád něco zajímavého, ač zpočátku nic takového objevit vůbec nechtěli. Walpole ve svém díle nazval tuto jejich schopnost serendipity.

V českých slovnících se to překládá jako vrozené štěstí nebo šťastná náhoda. To je ovšem překlad nepřesný. Štěstí dokáže sednout i na vola a takoví jedinci nebývají obvykle předními objeviteli. Často však o štěstí jde.

Stalo se tak mému zeťákovi. Poznal známého kuchaře podle vůně guláše v jedné restauraci. Vím, že je to úžasné! To je přesně ten typ serendipity, který přináší nečekané a radostné okamžiky do našich životů. Poznat známého kuchaře jen podle vůně guláše je opravdu něco, co stojí za zapamatování. Oni se znali z vojny. Jak překvapivé bylo jejich setkání po tolika letech. Jejich vzpomínání nás zdrželo až do noci. Jeho kamarád nás hostil a vyprávění jejich příběhů nás bavilo, jako kdybychom sloužili s nimi v Pardubickém skladu Železničního vojska.

Trochu kuriózní případ, spíše opačný. Jel jsem do Prahy v kupé náhodně se starší Američankou z Los Angeles. Navázali jsme cestou rozhovor postižený ovšem mojí slabou angličtinou. Hlavně jsem byl poučen o správné výslovnosti Los Angeles. Při výstupu na Hlavním nádraží v Praze jsem se jí snažil pomoci s košíkem, který sestupu po schůdkách držela v ruce. Držela ho ale tak pevně, že jsem neměl šanci ho převzít, aby si mohla ruku uvolnit. Kdepak. Pustit ho nechtěla. Přestal jsem se snažit ji pomoci, protože se jistě obávala, že bych jí s košíkem utekl. Bylo to pro mě poučné.

To je opravdu zajímavý zážitek! Někdy se setkáváme s lidmi a situacemi, které nám dávají lekce, i když to nečekáme. V tomto případě jsem se nejen něco naučil o výslovnosti, ale také o kulturních rozdílech a lidské nedůvěře. Takové příhody mě často přivedly k hlubšímu porozumění ostatních i sebe sama.

Jeden z příběhů rodinných vzpomínek z Velkého zábavného kalendáře, do kterého jsem se začetl mi připomněl událost, kdy jsem v knihovně při hledání staršího vydání Babičky našel desky s utajenými dopisy dědečka, které si psal se svojí milenkou. Nikdy tam nebylo její jméno, ani bližší údaje, jen její iniciály B. N. 

To byla velmi zajímavá shoda, fascinující nález. Iniciály mohly znamenat jméno Božena Němcová, ale to nebylo možné. V době Boženy Němcové přece nebyl děda ještě naživu. Měl jsem dědu velmi rád. Vím, že s babičkou žili spokojeně a klidně. Zemřela dříve po krátké nemoci a děda zůstal u nás.

Přečetl jsem několik dopisů, které mi odhalily mnoho o jeho životě, láskách, i o době ve které žil. Během čtení několika dopisů jsem přišel i na ženu s iniciálami B.N. Podle určitých údajů a příznaků to byla to Alžběta Novotná. To mě velmi překvapilo, protože to byla moje profesorka češtiny na gymplu.

Nejzajímavější na tomto nálezu bylo to, že jsem nyní znal obě strany. Snad je na tom důležité, že se děda zachoval jako chlap. Nezneužil obdiv jeho tajného pokladu, Bětušky, ale miloval ji. Nedivím se mu, my jsme ji až do maturity milovali také.

Ona se pak provdala za mého bratra. To už děda nežil. Třeba si řeknete, co s těmi dopisy? Zachovat je, nebo spálit. Rozhodně jsem chtěl toto dědovo tajemství a nyní manželky mého bratra uchovat nedotčené. Aby okno náhodou otevřené do minulosti zůstalo navždy zavřené. Také aby je při nějaké budoucí náhodné serendipitě nikdo neobjevil. Aby z takových krásných a zajímavých rodinných vztahů nikdo neudělal jen serepetičky.