Ztráty a nálezy                            

      

„Franto, víš, čemu se nejvíc divím?“ obrátil se Venda na něho otázkou.

„Ty se divíš furt, tomu se zase já nedivím. Tak vo co de!“

„Že už jsme tady na chatě dva dny a ty naše baby se ani neozvou, co s námi je.“

„Bodejť, mají alespoň klid, a my taky.“

Takhle roztomile začal třetí den na Frantově chatě v osadě Zlomená píšťala, kam byli dva dědkové propuštěni manželkami na čestné slovo, že zde nic nerozbijí, nezapálí a nezničí. Skutečně se dědkům již dva dny dařilo prožít bez nějakých problémů a zranění. Cítili se jako pionýři zlatého západu, dokonce si dokázali postupně ohřívat jídla v mikrovlnce a v remosce si upekli kuře. Úklidu se příliš nevěnovali, protože na to nebyli ani zvyklí, ale špinavé nádobí přece jen nepatrně očistit museli.

To třetí ráno začalo trochu jinak. Připravili si obvyklou snídani na prostřený stůl a začali důležitý rituál vyrovnání předepsaných prášků na stůl podle jejich zdravotních potíží. Vzájemně si je porovnávali, přitom se dokázali vždycky pohádat a vzrušit.

„Prosím tě, rovnáš to podle barvy, to si tedy dobrej. Na barvu já kašlu, důležitější je tvar a velikost,“ prohlásil Franta, který svoje čtyři prášky srovnal hezky vedle sebe podle velikosti.

„Barva je důležitá, tělo si uvědomuje vočima, na co se prášek zrovna polyká a podle toho reaguje.“

„To je blbost, co říkáš. Přece je důležitý začít podle velikosti. Vod nejmenších, až po ty veliký, když už máš hrdlo rozšířený,“ rozumoval Franta.

„Prosím tě, kam na to chodíš? Roztažený hrdlo. Já to dám jazyk, napiju se a polknu. To je všechno. Tělo to přijme a je to, prej hrdlo.“

„Polykej si je jak chceš, třeba si je očísluj, mně je to fuk, já se držím svýho, podle velikosti.“

Venda se již dál nechtěl dohadovat, co je lepší a zjistil, že na stole chybí slánka. Zvednul se, že pro ni dojde, ale zavrávoral, chytil se stolu, vlastně ubrusu a padal. Padal i s ubrusem a celou snídaní, včetně podle barvy a podle velikost srovnaných prášků. Dopadl na loket, mírně to křuplo a zařval: „Do prdele, zatracená blbá podlaha!“

„Nesváděj to na podlahu,“ bránil se Franta, „tu dělal můj táta ještě před druhou světovou, a to byl nějaký machr. Jenže ty si dědek šmajdavej, ani neumíš vstát vod stolu. Namazanej chleba najdem, vajíčko na tvrdo a ředkvičky taky, čaj uvaříme jinej, ale ty prášky, ty prášky. Ty vole!“

„No co, po lese se nerozběhly!“

„Jó, protože nemají nohy, aby utíkaly. Jinak by už byly v Chorvatsku.“

„Můj loket,“ naříkal Venda, „můj loket, a prášky. Na tý prošlapaný podlaze je už určitě nenajdeme.“

„Ty je chceš hledat?“ ozval se Franta.

„Co nám zbyde, musíme je najít, protože místo nich jsem si mohl dát sklenici grepový šťávy a čekat až to na mě přijde. Přece neumřeme tady na chatě.“

Začali prášky hledat, nejdříve v pokleku na kolenou. Šmejdili, plížili se, ale žádný prášky neviděli. Občas do sebe narazili, jak se snažili být první, kdo ztracené prášky najde.

„Tady je jeden, trochu zašpiněnej“, vítězně vykřikl Venda.

„Kdepak, prosím tě, to je přece hrozinka,“ znalecky ho opravil Franta.

„Kde se tu vzala hrozinka, nejsou Vánoce!“

„Ale jó, manželka je dává do štrůdlu, asi ji jedna upadla.“

 Podařilo se jim při bedlivějším pozorování přece jen několik prášků najít u kamen, vedle štokrlete a pod košem s dřívím. Problém byl v tom, že nedokázali rozpoznat komu patří. Některé měly stejný tvar, anebo stejnou barvu, ovšem asi jiné účinky, což se dalo předpokládat.

„Já už jsem z toho lezení po štyrech tak rozčílenej, že si musím změřit tlak, nebo to se mnou sekne,“ postěžoval si Franta, „můžeš mi podat támhletu škatuli?“

„Jó podám, podám, ale až se zvednu,“ s námahou odpověděl Venda.

„Vypadáš pod tím stolem jako obránce, co se ukrejvá před dronem,“ dovolil si nepatřičně zavtipkovat Franta.

Ozvala se dutá rána a vzápětí temné žuchnutí. Pokus Vendy o zvednutí se nezdařil, Venda hlavou bouchnul do stolu a pak se svalil, přičemž si zapletl nohy mezi nohy stolu. Ležel na boku a těžce beznadějně oddychoval. Spíše chroptěl.

„Ty starej vole, co tam děláš za blbosti. Takhle mi tlakoměr nepodáš a já cejtím, jak mi srdce vynechává. Ještě tohle k tomu. Já se picnu.“

„Jéje, já jsem tady u hlavy našel růžovej prášek, mrňavej.“

„To je můj nejmenší, to je jasný, já sice nevím, na co zrovna je, ale mám ho dycky ráno. Dej ho stranou, ať ho nerozmáčkneš, až se budeš zvedat. Představ si, Vendo, že nějakej červenobílej vidím, leží na židli. Voni ty hajzlící dokonce skáčou.“

„Tak fajn. To je můj, co beru na prostatu. Líp po tom čůrám.“

„Pozor na ty nohy, ať nepřevrhneš stůl, nemusel by to vydržet. Dostal ho děda za překročení dvouletýho hospodářskýho plánu obnovy v sedmačtyřicátým v jejich národním podniku.“

„To ho tady máte už tak dlouho?“

„Jó, manželka si pracovitosti táty velmi vážila. Nechce se sním rozloučit. Víš kolikrát už jsem ho musel spravovat a slepovat?“

„Snad nebude naprasklej, jak sem se do něj trefil hlavou. Něco křuplo, to je fakt.“

Chvíli trvalo, než si Venda vymotal nohy od stolu a než si zvláštním pohybem hýždí a loktů pomohl zase na poklek. Při zvýšeném funění a vzdychání se přece jen zvedl nejdříve na levou nohu a pak na tu druhou. Vzal z kredence bílou krabici a podal ji Frantovi.

„To je dost, že si můžu změřit konečně tlak. Je mi nějak šoufl, nemůžu se ani pořádně nadechnout.“

„Franto nestraš mě, co já bych si tady bez tebe počal. Koukej pořádně dejchat, ať to s tebou necukne.“

Franta vyjmul z obalu přístroj, zkušeně si navlékl manžetu na levou ruku a zmáčknul tlačítko. V přístroji to zavrnělo a na monitoru neskákala písmena – ERROR.

„Krucifix, co to je? Jakej eror, má to měřit, a ne psát něco, co je to vůbec?“

„Jestli je to eror Franto, tak máš vybitý baterky. Tím to nezměříš. Máš nějaké rezervní?“

„Ty bláho, kde bych tady vzal rezervní. Ani nevím, kolik jich v tom aparátu je.“

„Tak si podrž zápěstí, citlivě, třeba poznáš, jak ti to tepe.“

„Ježíši, já jsem nešťastnej,“ postěžoval si Franta, „jestli ještě jednou strhneš ubrus, přísahám, že tě zapíšu na seznam ztrát a nálezů. Co s tebou člověk zažije, to nenajdeš ani v černý kronice.“

„Franto, moc si nevyskakuj, ty si tam zapsanej už dávno, hned vedle mýho ména.“

„Tak vidíš? Takhle to dopadne, ty chceš na osadě předvádět kouzelnické triky a neumíš ani popadnout ubrus.“

„Kouzelník jsi tady ty Franto. Zmizíš pokaždý, když je třeba něco uklidit.“

„Nechci ti překážet, jako včera, radši jsem chytil u vody dva úhoře.“

„Protože si klikař. Kerej penzista může říct, že v devadesáti dokáže chytit úhoře. Nikdo takovej.“

Jejich vzájemné špičkování a narážky byly jejich součástí, a čím byli starší, tím dostávaly trefnější dynamiku. Někdy až tak říkajíc na tělo. Oba věděli, že si tím neublíží, jen nalejí do krve čerstvou vzpomínku a oba se tomu nakonec zasmějí. Zrovna v největším pohnutí se někdy začali oba smát, až do ztráty dechu.

„Franto já na tebe koukám, jak si držíš ten palec na zápěstí, a musím se smát. Připomnělo mi to tvůj backhand při pin pongu. Dával si ho někdy dvouruč.“

„Ty myslíš, jak jsme to hráli jako čtyřhru proti zrcadlu U Vejvodů. To jsme byli ale ještě frajeři. Dneska bych to držel jako lopatku na uhlí, a ještě by musela bejt prázdná.“

„Myslím, že některý prášky se tady budou válet až do příštích Vánoc.“

„A přibydou k nim i hrozinky. To je gól!“

Když se dědci trochu uklidnili a připravili si novou snídani bylo skoro poledne. Nastal čas oběda, na který si zašli k Pikovickýmu přístavu do občerstvení U Kelímka, kde si pochutnali na výborném maďarském gulášku a uklidnili se docela po několika půllitrech Prazdroje.

„Člověče, Franto, ten guláš byl tak dobrej, skoro jako když ho dělá tvoje Boženka.“

„Raději mně ji nepřipomínej, furt mi je divný, že žádná z nich nezavolá, ani se neozve.“

„Třeba mají vybitej mobil. Hele uměj to vůbec nabíjet?“

„Co kdybychom jim zavolali my?“

„To tě nesmí ani napadnout. Víš, jak by to vypadalo? Že se bez nich neumíme ani uprdnoout. Jsme sice už pápěrky, ale furt si stačíme. A večer, večer budem u vody udit úhoře. Jasný?“

„Bude tam taky Honza z Údolí Voloviny, machr na úhoře a kytaru. V sobotu bude U Kelímka Country večer.“

Chýlilo se k večeru, Franta nabral do brašny úhoře a propriety a odebrali se dolů k vodě, kde je již čekal Honza se zahřátou udírnou. Marinované úhoře zavěsil a přidal pár špalků. Společně usedli na lavičku a Honza začal ty trempské písničky. Brzy se k nim přidalo několik známých a začalo se vyprávět.

Franta s Vendou si vzájemně povzdychli, jak je to stáří blbý a nemotorný, ale šťastný a družný. Ztratili prášky a celodenní nervy, ale večer nalezli smír u ohníčku. Nejhezčí dárek ztrát a nálezů. Vůně a chuť ještě teplých úhořů překonala všechny problémy a když se ozvaly ještě jejich manželky a popřály jim dobrou noc, tak se jim ani na chatu nechtělo.