Fobie

 

Někdy při dobrém počasí a tátovu volnu mezi službami, jsme v neděli jezdili z Palmovky tak zvaně na výlet do Hloubětína na Smetánku k Rokytce. Maminka napekla perník, uvařila do termosky čaj, sbalila deku a jelo se. U velké louky pod viaduktem trati na Malešice byla Rokytka přepažena a vytvořilo se tam menší koupaliště. Bývalo tam vždycky plno. Louka samá deka a rodinky odpočívaly s hrajícími si dětmi kolem Rokytky a v malém akátovém lesíku na kopci.

Táta tam dostal záchvat povinnosti naučit svého potomka plavat. Sám moc plavat neuměl, ale v Rokytce stačil, protože mu tam bylo po prsa. Potomkovi byly necelé tři roky a vynikal zejména v řevu, když se mu něco nelíbilo. S vodou byl zatím seznámen jen při večerním koupání ve vaničce pečlivou maminkou, která ho omývala s velkou opatrností, aby nezačal řvát, což se mu ze začátku dařilo.

Táta, neznaje žádný postup při výuce plavání, se s postupným seznamováním potomka s vodou nezabýval. Příliš odvážně s ním sestoupil v náručí do vody, přičemž uklouzl a hned zkraje se i s potomkem ponořil krátce pod hladinu. Pochopitelně nastal kritický okamžik. Když oba začali zase normálně dýchat a vidět kolem sebe, místo řevu začal potomek otce škrtit. Jeho ručičky nebyly stiskem dostatečné silné na nebezpečné dušení, takže se otec jeho stisku snadno ubránil.

První styk s vodou ovšem na potomka stejně zapůsobil. Mimo svoji reakci se škrcením, zaznamenal nepříjemný náhlý omezující pocit dýchání a vidění. V jeho podvědomí to uložilo reflex úleku z dotyku vody. Jeho všechny smysly byly v další chvíli nastraženy a když viděl kolem sebe samou vodu znejistěl. Dokud otec potomka držel dále v náručí, cítil se bezpečně. Jeho dušička byla klidná, protože ho otec svíral pevně a vody se dotýkal jen do výše kolínek.

Otec postoupil od břehu dále do vody, kde byla již hloubka potomkovi po prsa. Tam se hladina potomkovi přestala líbit a snažil se opět otce mírně přiškrcovat. Otec byl trpělivý a nechal si to líbit. Nepochopil, že ho potomek začíná ohrožovat ze strachu. Po zkušenosti s prvním žblunknutím při vstupu do Rokytky se začínal dalšímu pobytu ve vodě vzpírat. Vyvolávalo to v něm pocit z prvního ponoření s následným omezením dechu a zraku.

Slabé přiškrcování potomkem otec nebral vážně. Neměl tušení, jaká reakce při postupu do větší hloubky může nastat. Dokud ho otec jen držel, byla to jen úzkost a strach s projevem silného stisku kolem krku otce. Jakmile se otec začal pokoušet potomka přidržet v pase a položit ho na hladinu Rokytky, bylo zle. To již některá vlnka šplíchla potomka do oka. Oči zavřel, ale voda se dostala do nosu a trochu si lokl. To již přesáhlo hladinu strachu a potomek vyrazil první řev. Otce tento signál měl varovat. Jenže on si myslel, když ho držel na hladině, že se nic neděje a že se mu to bude líbit. Omyl. Potomek to začal vnímat již jako ohrožení života. Vydal další dlouhý řev. Ani ten otce nevaroval.

Neviděl ani nebezpečí v začátku jeho divokého mrskání a škubání, které ještě zesílilo, když s ním otec začal rejdit po hladině jako když splývá při plavání. To již řev potomek nevyvolával s přestávkami k nadechnutí, ale kvílel nepřetržitě, přičemž si několikrát pěkně loknul. V jednu chvíli, když otec s potomkem kroužil kolem sebe, tak podklouzl a potomek se mu vysmekl z rukou, a zmizel pod hladinou. Řev utichl. Řev ale utichl i potom když ho otec pod vodou nahmátl a vylovil.

Potomek mu ležel na břiše přes ruku a otec ho plácal do zad, ve snaze ho opět přinutit ke řvaní. To se mu příliš nedařilo a snažil se s potomkem přes ruku vylézt z vody. Svým postupem záchrany plácáním do zad vzbudil pozornost okolí.

„Člověče, vždyť vy byste to dítě málem utopil. Nebijte ho! Za to můžete vy! Takhle ho strachu z vody neodnaučíte. Vy jste divnej!“

Přidávali se další s různými radami.

„Umělý dejchání, dejte mu umělý dejchání,“ křičela jedna nervózní babička, která se nepřestávala křižovat. Její rada nebyla vyslyšena.

Když dostal potomek poslední velkou ránu do zad, začal se náhle kuckat a podařilo se mu vydat z úst zvuk raněné srnky a chroptění zabíjeného vepře. To bylo již dobré, protože následovalo pokračování řevu a vytí bez přestávky. Zvučný projev již otec nevydržel, popadl potomka a odnesl ho na jejich nedalekou deku. Okolí rodinku stále pozorovalo. Vždyť tady šlo o život.

Jak bylo zvykem, když byl otec s chováním potomka nespokojen, dostal potomek několik ran na zadek s křiklavým poučením, aby byl zticha. Potomek zticha nebyl, jen jeho řev ještě zesílil. Na to okolí zareagovalo napomenutím otce, jestliže potomka ještě uhodí, zavolají na něho policajty. Otec se zklidnil. Maminka mezitím sbalila zbytky perníku, vzala remosku, sbalila deku a s potomkem za ruku šla na tramvaj. Otec se pomalu loudal za nimi.

Otcovi se podařilo jedním nevhodným a nešťastným pokusem u potomka při seznamování s vodou a jeho učením splývat s přidržováním na hladině, vyvolat nepřekonatelný strach z vody. Jeho pocit strachu byl zesílen zejména krátkým topením po vyklouznutí z rukou otce a potopením pod hladinu. Byl sice vzápětí vytažen, ale nadechnutí vody a následný kašel s divokým plácáním do zad si jeho mozek velmi dobře zapamatoval. Potomkovi vznikl psychický problém, fobie z hluboké vody, které se dlouho nezbavil.

Řekne-li se dlouho, může to trvat bez přestávky třeba patnáct i více let. Lidem trpícím aquafobií, intenzivním strachem z vody nebo plavání, může jen pomyšlení na vodu navodit pocit paniky, strachu a úzkosti. V důsledku toho se snaží vyhnout činnostem zahrnujícím vodu a jakémukoli místu, kde se voda nachází.

Po léta jsem se jako vzpomínající málem utopený potomek vyhýbal příležitosti vyžadující plavání, nebo kontaktu s hlubokou vodou. Až do svých osmnácti let. Je to podivné? Ano, ale přes tuto podivnost se mi dařilo tomu odolávat.

Kde se takový strach z vody vzal? Fobie z vody může vzniknout v důsledku traumatického zážitku s vodou, například když se málem utopíte, nebo když jste byli svědky traumatické události spojené s vodou. Může být také způsobena strachem z neznámého, z nemožnosti ovládat prostředí nebo strachem z hluboké či tmavé vody. Mezi další příčiny může patřit strach z nemožnosti dýchat pod vodou nebo strach z neznámých tvorů žijících ve vodě. Strach z hluboké, otevřené vody úzce souvisí se strachem z neznámého. To jsem přece zažil.

K odbourávání strachu z vody u mě došlo ve třetím ročníku učebního poměru nástrojař v Domově učňů Chemických závodů v Litvínově. Svazácký předseda, šplhoun a podrazák přišel s nápadem závazku, že celá naše družina splní podmínky získání TOZ, Tyršova odznaku zdatnosti na sto procent. Byl jsem z této aktivity dost nervózní.

Jednou z disciplín, které byly povinné a nezaměnitelné bylo plavání na sto metrů. Nejenže jsem plavat neuměl, ale mně stačilo jen vidět bazén s hlubokou vodou a omdléval jsem jako špalek. Brzy došlo na to, že naše družina má závazek splněný na 96 procent. Ta zbylá čtyři procenta, to jsem byl já. Můj případ se dostal na několikeré jednání výboru svazácké organizace. Stal jsem se případem.

Lidé trpí různými fobiemi. Mají strach z blesků, hromů, psů, pavouků, hadů, z výšek, to se mě netýkalo, ale voda, to bylo pro mě horší než hřát kobru pod košilí. Dopadlo to neúprosně, výbor jmenoval čtyři zdatné plavce, kteří mě měli naučit plavat, ke zdolání těch sta metrů pro splnění podmínek TOZ. Čtyři byli proto, že se předpokládal můj usilovný odpor dostat mě do vody.

Kluci se mnou neměli žádné slitování. Na postupné sbližování s vodou nějakým nácvikem s využitím plaveckých pomůcek, polévání vodou, vydechování do vody nebyl čas. Vzali mě do části bazénu, kde jsem stačil mít hlavu nad vodou a po krátké ukázce ve stylu prsa paní starostové jsem uměl několik temp udržet tělo nad dnem bazénu. Srdce mi tlouklo jak hodiny na orloji, ale po týdnu jsem dokázal přeplavat celý bazén napříč s jistotou, že se mohu kdykoliv zastavit a mít hlavu nad vodou.

Litvínovský bazén měl šířku dvanáct a půl metru. Znamenalo to tedy tuto šířku přeplavat bez stoupnutí na dno osmkrát, což v součtu dává akorát potřebných sto metrů. Rozhodnuto. Ve stanoveném dni odpoledne za účasti celé družiny a dalších zvědavců a čumilů se čtyři moji nemilosrdní trenéři rozestavili po třech metrech, aby kontrolovali, jestli se nedotknu dna, a kritická disciplína mohla být odstartována.

Za velikého jásotu a provolávání hurá, jak hlasy kozáků na Donu, jsem v čase šesti minut a deseti vteřin splnil neopomenutelnou podmínku splnění TOZ, a smazal poslední chybějící čtyři procenta ke splnění závazku naší družiny. Ač jsem byl úplně plavecké nemehlo, byl jsem toho dne oslavován, jako kdybych překonal čas krajského rekordu v potápění do třech metrů, nebo přeplaval kanál La Manche tam a zpátky.

Sluší se poznamenat, že díky těmto čtyřem odvážlivcům, kteří při mé výuce plavání zůstali nezraněni a plynutím času jsem před odchodem do důchodu dokázal opravdu plavat i v moři.