Setkání

 

S velkou radostí a nadšením jsem přijímal volňásky od svého přítele na různé koncerty v pražských síních, sálech a chrámech. Díky jeho štědrosti jsem během roku shlédl několik báječných interpretů a orchestrů se zajímavým výběrem skladeb a stylového zaměření. Zejména mě zajímaly klavírní a varhanní koncerty. Snad proto, že jsem se kdysi v mládí na klavír učil hrát a dokázal jsem si  i dnes příležitostně sám zahrát.

Často se stávalo, že jsem se na koncertech setkával se známými, nebo lidmi, s kterými jsem se znal z návštěv koncertů podle vidění. Jedno setkání mi ovšem přineslo velký obrat v mém životě. Nečekaný a naprosto fatální. K takovému náhodnému setkání mohlo sice dojít kdekoliv, ale v tomto případě to mělo zvláštní nádech.

O přestávce klavírního koncertu studentky HAMU jsem stál u stolku ve fakultní kavárně s výhledem na nádvoří a pil kávu. Proti mně opodál stála žena středních let, velmi stylově společensky oblečená s krásným účesem tmavých vlasů. Byla sama, alespoň to tak vypadalo. Náhle jsem zpozoroval, že na její tváři se objevil překvapený výraz. Jistě. Celá její tvář svědčila o tom, že jsem byl středem její pozornosti. Dokonce se usmála a pokývala hlavou.

Nemohl jsem si vzpomenout, kde jsem s touto dámou setkal, nebo odkud bych ji mohl znát. Když jsem se opravdu přesvědčil, že její pohled skutečně patřil mně, mírně jsem se uklonil a úsměv rozpačitě oplatil. Co se nestalo. Dáma přišla až ke mně, pozdravila a pokračovala otázkou:

„Vy se už na mě nepamatujete?“

  Nepředstavila se, ani nebyla příležitost být představená někým, což mě vyvedlo z míry. Moje určité váhání odpovědi se protáhlo, protože jsem úporně vzpomínal, kde jsem se s touto imposantní ženou setkal.

„Je mi líto, a omlouvám se, marně si vzpomínám.“

„Já si vás zapamatovala velmi dobře, dokonce bych řekla, že jste se ani příliš nezměnil. Můžete si vzpomenout na jídelnu v Kapucínském klášteře?“

To byl blesk. Jistě. To byla Maruška. Paměť zapracovala důkladně, až velmi důkladně, až k jednomu momentu, který se týkal jednoho domu na Lobkovickém náměstí. Tolik let a je tu chvíle, jako včera.

„Maruško,“ zadrhlo se mi v hlase, „bože, jak bych zapomněl. Jen jsem měl potom pocit hrozné viny.“

„To nebylo třeba, vše dopadlo dobře. Já byla šťastná, podařilo se mi splnit si životní přání. Jen škoda, že jsme se potom už nikdy neviděli.“

„A ty jsi potom byla . . .“ pomalu jsem se chtěl dozvědět více jak vše dopadlo.

„Ano, byla. Jak jsem řekla, byla jsem šťastná, protože jsem myslela, že už děti mít nikdy nebudu.“

„To je pro mě zvláštní situace. Já jsem časem někdy vzpomínal. Jestli někde mám na někoho myslet, jestli je to kluk nebo děvče. Jak se ti daří. Jak tě najít jsem nedokázal.“

„Už je to za námi a můžeš být pyšný. Kolikrát jsem si vzpomněla, když jsme na oko odváželi z kanceláře fikus do bytu, místo milování si celou dobu hrál na klavír. Ten klavír mi zní dodnes a často.“

„Pokud si ještě vzpomínám, hrál jsem tehdy se zápalem Chopinovo nokturno, abych se nasytil možnosti opět sednout za klavír a hrát.“

„Je to zvláštní, ale dnešní studentka má tu skladbu po přestávce také zahrát.“

„Máš pravdu, ani jsem si to neuvědomil, i když jsem se díval na program. Je to moje oblíbená skladba, kterou ještě dokážu dnes zahrát zpaměti. To snad není pravda, připadám si jako v nějakém snu. Ta dívka v bílém mi někoho připomíná. Při její hře jsem měl zvláštní pocit. Moje prsty v duchu běhaly po klaviatuře s ní.“

„Překvapuješ mě, ale budeme muset už jít, přestávka končí.“

Šli jsme chodbou mlčky vedle sebe až do sálu Bohuslava Martinů, kde jsme se rozdělili na svá místa. Po chvíli, kdy se sál utišil vešla na podium studentka, štíhlá panenka v bílých šatech, na potlesk se uklonila zasedla za klavír.

Zazněly trylky známé tóny Mozartovy klavírní sonáty číslo šestnáct, po které se ozval dlouhý potlesk. Po chvíli začaly první tóny mé oblíbené skladby Chopinova Nocturna Op. 9 No.2 a mně se zamlžily oči. Tóny mi zněly tak známé a hrané s takovou odevzdaností a citem, že jsem nebyl daleko od pláče. Cítil jsem, že ta hudba zní jen pro mě. Mohl jsem si to myslet podvědomě, nebo tu něco působilo navíc. Hraje pro mě. Děkuje mně a současně vyčítá, hledá nitky spojující dva lidské životy, které proběhly nezávisle, daleko od sebe a přece spojené. Závěrečný trylek byl pro mě zamáváním na oslavu setkání a zároveň rozloučením.

Vytryskl mohutný, plný potlesk, její úklony nebraly konce. Obecenstvo, jako by vycítilo určitou výjimečnost podání této skladby neustávalo v potlesku. Ztišilo se až znovu usedla za klavír.

Na závěr zahrála v úžasném podání romantickou druhou větu ze sonáty opusu číslo třináct Ludwiga van Beethovena. Po skončení obecenstvo s potleskem chvíli čekalo, až dozní patetické tóny v prostoru sálu Bohuslava Martinů do úplného ticha a pak zaplavil sál bouřlivým a dlouhotrvajícím potleskem doprovázeným několika výkřiky bravo.

Alenka stála u klavíru a byla podarována několika kyticemi. Potlesk neustával ale přídavku se obecenstvo nedočkalo. Třikrát se Alenka vracela s úklonou ze dveří pod varhanami na podium, až potlesk utichl.

Maruška se se mnou rozloučila ještě v sále, protože měla jít přes podium do šatny za Alenkou.

„Prosím tě Petře, Alena nic o nás dvou neví, a ani vědět nikdy nebude. Pochop to, dnešní večer byl jen pro tebe jako dárek. Mám moc hezký pocit, že nás náhoda tak svedla.“

Rozuměl jsem tomu tak, že nechce, aby Alenka věděla o svém pravém biologickém otci. Uvědomil jsem si, že ani nemám žádné právo měnit současný stav. Zůstane to tajemstvím. Nebylo by ode mě správné zasahovat do jejich životů.

„Maruško, nemusíš se ničeho obávat. Tvoje dcera by to ani nepochopila, vždyť žije ve své rodině, kam patří i její otec. Vlastně, proč tu dnes při takové příležitosti není?“

„On od nás odešel, když jí bylo deset. Po rozvodu se vrátil na Slovensko a od té doby se s námi nestýká. Má tam novou rodinu.“

„To je překvapivé, myslím nepříjemné.“

„Nám to vůbec nevadí, žijeme spolu, spokojeně a já jsem ráda, že Alence se tak daří.“

„Maruško, můžeme se ještě někde vidět? Rád bych si s tebou ještě popovídal.“

„Myslím, že se můžeme vidět opět tady. Sleduj programy, Alenka zde často hraje nebo doprovází. Ráda tě zase uvidím. Teď už musím jít, Alenka určitě čeká. Tak se měj dobře a buď hodnej.“

Za jeden večer jsem u klavíru prožil víc, než jsem prožil za uplynulých dvacet let. Víc jsem snad ani chtít nemohl.