Svatba v Plzni zdvojená

 

Míla nás jednou urychleně svolal a jelo se do Plzně na svatební obřad v kostele

 sv. Jiří.  Trochu jsme přehlédli, že jde o kostel v ulici Ke Kostelu. To nám vůbec nevadilo. Naše filmování bylo vždy náročné na okamžitou improvizaci. Mnohdy jsme vůbec nevěděli, do jakého prostředí jedeme a v jakém rozsahu budeme natáčet, kolik lidí, jaká hudba, proslovy, časový průběh, všechno až na místě.

Tak jsme natáčeli svatbu starších novomanželů a dosti rozjařených svatebčanů v malém farním kostelíku ze 14. století v Malešicích. Při příjezdu k restauraci Malešický dvůr jsme již viděli skupinky rozjařených, svátečně oblečených lidí. Vytušili jsme, že tentokrát to nebude jen obyčejná svatba, ale takřka pouťová veselice. Kostel byl hned za rohem a tam se rojil ještě větší chumel lidí než u hospody.

Nezbylo mnoho času na vyzkoušení techniky a osvětlení. Krátká dohoda s oddávajícím knězem, kam můžeme a odkud budou nejlepší záběry a jelo se. Je pravda, že ženich se poněkud divil, kdo nás pozval, ale po dohodě o ceně za film vděčně a ochotně souhlasil. Natáčení proběhlo výborně, náš zvukař Zdeněk dokonce snímal zvuk obřadu v leže u první řady lavic a musel strpět kopance do zadku od nějakého nezbedného kloučka, který se tím bavil a krátil si pro něho nudnou chvíli.

Všichni byli spokojeni a při slově amen a zvuku varhan jsme si hlavně oddychli my, že se natáčení povedlo. Jenže se vzrušeně ozval Míla, co si přečetl zprávu na mobilu:

„Průser, balte, rychle, natáčeli jsme jinou svatbu. Kdo to objednával, do prčic. Čekají na nás už dvě hodiny někde v Doubravce!“

Po dvou hodinách v Malešicích nám volala Helenka, že je zle, protože na nás již dvě hodiny čekají svatebčané u kostela sv. Jiří, ale v Plzni 4 Doubravce, v ulici Ke Sv. Jiří číslo 60. Malešičtí nám ochotně ukázali, kde je ten druhý kostel a otec ženicha nás doprovodil svým autem až na místo.

Po příjezdu jsme se dosti dlouho účastnili probouzení a oživování některých svatebních hostů, kteří si dlouhé čekání krátili různými nápoji, dezerty a chlebíčky. Dá se říci, že po několika různých pokusech se podařilo většinu svatebních hostů upravit tak, aby byli schopni se důstojně účastnit svatebního obřadu.

Snahy některých starších příbuzných o prozpěvování náboženských písní při obřadu byly eliminovány. Dokonce byly tyto přípravy zakomponovány do filmu a vhodně vytvářely veselou atmosféru staročeských zvyků.

Přívětivou kulisou a dominantou prostoru na soutoku Úslavy s Berounkou se ukázal samotný Kostel sv. Jiří, jedna z nejstarších staveb v Čechách. Sloužil společně s malým klášterem pro benediktínské mnichy. Rarita. Byl postaven po návratu pražského biskupa sv. Vojtěcha z Říma v roce 992.

To nás nutilo věnovat svojí práci opravdovou pozornost. Snoubencům jsme se omluvili a slíbili slevu ve výši inkasované za předchozí svatbu, která sice nebyla předem sjednaná, ale Helenka ji diplomaticky vyúčtovala. Film se vydařil, a nakonec byla veselá nálada a všeobecná spokojenost. Někdy musí mít člověk štěstí.

Hlavně jsme měli štěstí, že nám vydržel materiál, baterie a místo na kartách. Měli jsme následně velkou starost, abychom nepopletli záznamy jednotlivých svateb a aby snoubence oddával správný kněz, který té svatbě patřil. Také aby houfy svatebčanů se nepromíchaly mezi sebou, i když šlo o kostely sv. Jiří. Jejich zvonění bylo u obou stejné.

Jen zvukař Říha se velmi divil, od čeho má zadní díl kalhot tak špinavý, protože si do ničeho tak hnědého nesedl. Vysvětlil si to potom, že to muselo být od těch kopanců toho kluka, který asi před tím do něčeho hnědého musel šlápnout.