Melounář                    

 

Dva přátelé, Pavel a Vláďa, přišli navštívit kamaráda Rudlu, ležícího na ARO ve Všeobecné nemocnici pro srdeční selhání. Netrpělivě seděli na chodbě, ale museli čekat, protože zrovna měl nějaké speciální vyšetření. Rudla byl jejich nejlepší kamarád. Nikdy nikoho nezklamal a jeho dlouholetého přátelství si velmi vážili. Stal se mu nešťastný případ. Jak se mohl nechat takhle blbě nachytat? Nudnou chvíli si krátili tichým rozhovorem.

„To víš,“ projevil se Pavel kriticky, „vždycky se najde blbec, kterej to spolkne. Kdo má hovňajs v pytlíku, tomu se to stát nemůže. Jako třeba já. Mám jenom ten důchod, a vod dcery dostávám nepravidelně nějaký benefitový poukázky na nákup. Mám ale klidný spaní. Ze mě teda nic nevymáčknou. Já ani nevím, co bych na tom mobilu musel mačkat.“

„Jo, ale takovej milionář,“ odpověděl starostlivě Vláďa, „kvůli tomuhle může dostat klíďo infarkt.“

„To víš, že jó. Já mít melouna a takhle naletět, tak jsem mrtvej muž“, jednoznačně prohlásil Pavel.

„Nepřeháněj. Kdyby si měl melouna, tak ty nenaletíš. Jak tě znám, ty se nachytat nenecháš. Leda nějakejma nadýchanejma bábama, kterejm čumíš na melouny jako vopičák na čerstvej banán.“

„Protože jsem na rozdíl vod tebe horňák. Mě nohy moc nevzrušujou“, bránil se Pavel.

„Kolik si říkal, že měl Rudla nasušíno?“

„Co já vím,“ vzpomněl si Pavel, „tak jeho sestra nám říkala, tak skoro dva milióny.“

„Proboha, jak k tomu prosím tě přišel? Copak měl takovej důchod, nebo něco prodal“?

„Prej to našetřil. Sám se tomu smál a plácal si při tom v hospodě přes kapsu. Von mu to stejně nikdo nevěřil, protože celej život smrděl korunou a byl samej dluh. Jen si vzpomeň, když ještě platil alimenty, jak si furt pučoval, aby si moh‘ zakouřit.“

„Hele, ale když ho to tak sebralo, tak von ty prachy mít musel.“

„Asi jó. Blbec, nachytali ho frajeři, kerý v tom uměj chodit. Dokonce jim všechno řek‘, i tomu falešnýmu policajtovi. Dal mu kartu, PIN, dokonce i aktivační kód do Smart klíče.“

„Neblbni, tohle dal z ruky tomu policajtovi“, podivil se Vláďa, „to snad né. Jak moh bejt tak blbej. S tím přece policie nemá co dělat. To nepoznal uniformu?“

„Prosím tě, dneska není problém sehnat třeba uniformu z války Severu proti Jihu v půjčovně.“

„Tak von dědek měl dva melouny, pacholek. To se podívejme. Stejně je mi to divný,“

„Taky se tím v hospodě chlubil, že je za vodou. Možná si ho právě pro to našli.“

„No já ti řeknu, je docela možný, že kdyby mně zavolala policie, tak bych se nechal nachytat asi taky. Tak věř potom někomu dneska.“

„Máš pravdu, já někdy nevěřím ani sám sobě, ale vona ho napřed prej zavolala banka, že si na něj někdo chtěl vzít půjčku. Pak se ozval i ten falešnej polda. Ten mu potvrdil, že jeho peníze jsou v ohrožení a řek‘ mu, co musí na jejich záchranu udělat. Rudla v tom strachu o své melouny a důvěrou v policajty udělal všechno jak mu řekli.“

„Jak to tedy zblbnul?“

„Převed všechny prachy ze spořícího účtu na běžnej, požádal si o kreditní kartu a půjčku. Když se pak sešel s tím poldou, tak mu to všechno dal.“

„Hele, a proč potom nezavolal do tý banky? Moh se alespoň zeptat, jestli má kartu v pořádku.“

„Říkal prej, že tam nechtěl hned volat, aby nenarušil to vyšetřování. Tak víc jak tejden čekal.“

Z vyšetřovny vyšla sestra a přišla jim oznámit, že pan primář nedoporučuje dnes žádné návštěvy, aby si zavolali příští týden. Zdravotní stav panu Konopáskovi nedovoluje žádné rozrušení a mimo to je silně utlumen. Utěšila je jen tím, že jeho stav je stabilizovaný.

Byli zklamaní, protože na jeho infarktorní případ byla zvědavá celá jejich pivní společnost. Vždyť mu dokonce začali za jeho vychloubání říkat melounář. Jeho finanční ujišťování o balíku brali jako vtipkování a představu života bez omezování.

„Stejně ti řeknu,“ snažil se Vláďa situaci zlehčit, „stát se to mně, tak se hlásím okamžitě u Chocholouška.“

„Ten by ti určitě moc nepomoh, ale chechtat by ses moh u Nešpora. Ten rozesměje i smuteční hosty na karu včetně skladníků s mankem po inventuře.“  

Proti nim sedící starší muž, držící hole s opěrkami se již neudržel a přidal se do hovoru. Delší dobu kroutil hlavou a jejich debata ho vzrušovala svým obsahem, kde šlo o jednoduchou záležitost. Nepodlehnout podvodníkům.

„Pánové, promiňte, já vás poslouchám, a mohu vašeho kamaráda jen politovat, ale řekněte mi, jak je možné, že bezvýhradně věřil tomu policajtovi, tedy falešnému policajtovi. Prosím vás, jak se pozná, že ten strážník není pravý. Přece má služební číslo a uniformu. Také pistoli, je přece ozbrojen.“

„Pane, to jste hodnej, že je vám našeho kamaráda líto, ale poznat se to úplně nedá,“ ujal se vysvětlovat podvod na Rudlovi. „Dneska vám v půjčovně kostýmů a masek pučí i originál kostlivce, a ještě vám ho přivezou až domů. Dneska to není problém. Policatskou uniformu pak můžete trochu přizpůsobit a k tomu dětskou pistolku na stříkání vody, a stačí to. Jen můžete salutovat.“

„Nebo dát ruce vzhůru,“ dodal Vláďa. 

„To je ale hrozné,“ řekl beznadějně bodrý muž, „vždyť nám mají přece pomáhat a chránit.“

„Jó, to voni dělaj, ale musíte jim zavolat, aby přijeli ty vopravdový a ne falešný.“

„Takhle to tedy je,“ pokračoval muž, „ale říkali jste, že volali i z banky.“

„To měli všechno domluvený. Pane to nejsou nějaký čmoudi z Václaváku, to je sehraná parta, která vás tak zblbne, že zapřete i svoje rodiče. Rudla to spolknul i s navijákem.“

Ještě před jejich odchodem se pán zeptal, jestli si myslí, že se mu ty peníze ještě nějak vrátí. Jejich odpověď ho neuklidnila. Naopak se rozčílil a jedna z holí s opěrkou mu spadla na zem s takovým rámusem, že vyběhla z ošetřovny sestra s dýchacím přístrojem pro poskytnutí první pomoci, když viděla, že dědkové jsou tak rozrušení. Všichni ztuhli, protože se lekli, že se bude vyšetřovat jejich zdravotní stav. Když uviděla sestra, že nejsou ve stavu ohrožení, tak se na ně usmála a jim se ulevilo.  

Ještě než Pavel s Vláďou odešli, poznamenal: „Museli na něho jít opravdu rafinovaně. Sám nevím, jak bych se zachoval. Myslíte, že se mu podaří ty peníze dostat zpátky?“

„To bude asi problém, když tu teď leží jako feťák. Měl by do banky znovu zavolat a taky podat trestní oznámení. Každá chvíle teď důležitá, protože se neví, jestli může banka ještě zachytit další převod těch peněz někam do ciziny, nebo účet zablokovat než ho vyberou. To je asi problém.“

„Taky by si měl změnit heslo, Pin kódy a požádat o novou kartu,“ poznamenal Vláďa.

„Jó, to je pravda, vlastně se jedná o zabezpečení jeho účtu,“ snažil se poradit neznámý muž, „ale co když tam teď už nic nemá?“

„Tak to je na tom blbě,“ fatálně dodal Pavel.

„Rudla to dělal asi špatně,“ zauvažoval Vláďa, „tohle bych já nepřežil. Já mít na účtě milion, tak se určitě v hospodě nechlubím, ale chodím v saku ze sekáče, pučuju si na cigáro a vypadám hladově.“

„No hladově vypadáš už teď i bez toho melouna a cígo si pučuješ vode mě pokaždý. Leda, že by si toho melouna měl a tajil to.“

„Blázníš? Kde bych na to já přišel. Já nepatřím ani mezi ty nejchudší střadatele. Čet sem, že u nás je už pět miliónů lidí s průměrnou úsporou 120.000, -Kč. Ten průměr je pěknej podvod, protože tam přičítaj i miliardáře, takže těch co tam nemají ani korunu, jako já, tak jim ten průměr snižujou pro dobrý voči.“

Večer se sešli na pivko v jejich hospůdce U Melouna a na dotazy jak je Rudlovi všem vysvětlili, že je na tom jako když vám shoří nepojištěná chalupa. Podle slov sestry je prý ve stabilizovaném stavu, ale k němu je nepustili. Připili si na jeho zdraví a hlavně by mu přáli, aby se jejich melounář k těm penězům zase dostal.

Vašek z horní trafiky od stadionu chtěl vyjádřit nějakou naději a řekl, že nějakou pomoc banky poskytují. Záleží, jak to která nabízí v pojistce.

„Víte, vono je to vo tom, jestli měl Rudla na ty svoje melouny uzavřenou i pojistku. Já to mám na těch svých pár šlupek za dvacet pět korun měsíčně na částku 250.000, -Kč. Víc to sanovat nejde, ale alespoň něco se zachrání. Mám na slušnej funus.“

Hned se ozval pověstně lakomý holič Škácha:

„To je dobrý! Takže, když mě voblbnou podvodníci a mám na účtě padesát tisíc, tak dostanu náhradu pětkrát tolik. To žeru!“

„Ty si představuješ náhradu banky jako filantropickou dávku a příspěvek na bydlení. Tak to tedy není ty lidumile,“ obořil se na něho Pavel.

„Vopravdu vám řeknu, „ozval se Vláďa, „že jsem rád mezi těma chudejma. Mně je to úplně fuk, jestli mě chce někdo vobrat vo úspory, protože žádný nemám. Eště ke všemu ani nevím co to ten džampink na mobilu je. Když jsem viděl v Kauflandu, že slečna platila za nákup tím, že pokladní strčila mobil k nějakýmu strojku a měla zaplaceno, tak jsem to zkusil taky, ale mě to nešlo.“

„Ty si Vláďo chudej nejenom na finance, ale i jinak, abych tě neurazil, ale zaprvé nejde o džampink, ale o banking a do mobilu ho musíš mít nainstalovanej, jinak takhle platit nemůžeš.“

„Proto sem spokojenej, chudej, ale spokojenej. Až na to, že jsem včera v Lidlu musel vrátit jednu láhev vodky, protože sem neměl sebou tolik peněz a šunku sem vracet nechtěl.“

Debata se v hospůdce U Melouna se pomalu zklidňovala a dohodli se, že za Rudlou opět půjdou Pavel s Vláďou a budou ho pozdravovat od všech kamarádů, na které se může spolehnout.