Sklenka na rozloučenou       

 

V paměti života každého člověka zůstává mnoho lidí. Bližších i vzdálenějších, ve vzpomínkách živých i zastřených, podle emocí i dotyků. Projdou částí života společně, zanechají své otisky a mizí. Čím starší, tím je jich více. Přijde čas se k nim na chvíli vrátit, připomenout si je a věnovat jim tichou vzpomínku. Asi jsem již hodně starý, a lidí na které vzpomínám je hezká řádka. Některé si připomínám náhodně, na některé vzpomínám s úctou a celou vážností, protože jsem je k životu potřeboval jako vzduch a vodu.

Když jsem takhle seděl ve vinárně Brigáda po několikáté a častěji na své dvojce Primitiva, nedalo to duši podniku, aby se nezeptal, jestli nezapíjím nějaký životní žal, nebo nesplněné přání. Prý při tom posezení nad sklenkou vypadám jako medium, prožívající nějaké lidské propojení s životní tragédií.

Abych vám přiblížil prostředí vinárničky, představte si knihovnu, od podlahy ke stropu samé fochy plné knih. Máte to? Tak místo knih si představte lahve s vínem. Různé. Několik stolků s křesílky a velký pult se starou pokladnou, k tomu spousty reklam.

 „Vážený, já to počítám, dnes jste tady již po šesté,“ s úsměvem mě oslovil šéf podniku, kterého stálí hosté oslovovali Béďo. Náš Béďa.

„Sedíte vždycky sám a máte stále stejné tričko jako dnes. To jsem si snadno zapamatoval. To tady nikdo nenosí.“

Ani jsem netušil, že moje přítomnost a obyčejný zjev starého důchodce, který si dá dvojku červeného, zamyslí se, vypadá tak dramaticky, jak to ve svém dotazu šéf Béďa pronesl.

Abych důvody své pravidelné konzumace fyzična s duševním obrazem spojeného vysvětlil, našel jsem několik slov, které mě neunavily a jeho uspokojily. Odpustím si zde oslovení, není podstatné a přejdu hned k věci. Pokračoval jsem hned slovy úvodu. V paměti života každého člověka zůstává mnoho lidí. Bližších i vzdálenějších, ve vzpomínkách živých i zastřených, podle emocí i dotyků. Projdou částí života společně, zanechají své otisky a mizí.

„Snad vám to vysvětlím,“ řekl jsem tiše, „blíží se moje devadesáté páté narozeniny a vzpomínám na to, kolik doktorů, doktorek, sester a kadeřnic mi prošlo životem a skončili. Prostě umřeli a odešli do nenávratna. Zůstával jsem v péči jejich nástupců a zástupkyň. Stejně přátelských, pečujících o mé zdraví a vzhled. Také skončili a podobně se vytratili z mého života. Postoupili své místo dalším a dalším. Také ti další umírali. A byli mladší než já. To mi vždy přišlo velmi líto. Tak se s nimi postupně loučím.“

„Prosím vás,“ dotázal se s údivem Béďa, „to jich bylo tolik, vlastně vždyť už je vám tolik let! A všechny si pamatujete? To jste tedy pašák. Klobouk dolů, vy jste důkaz, že duše nestárne, já už si ani nepamatuju, kdy jsem se poprvé ženil.“

Když se mě ptal kolik jich v mém životě bylo, je možné, že to souviselo s odhadem, jak dlouho budu k němu ještě chodit na dvojku Primitiva. Nedokázal jsem mu odpovědět bezprostředně. Neměl jsem je hned všechny spočítané a odhadovat jejich počet, nebo nedej Pán Bůh pořadí, to jsem si nedovolil.

„Proč vzpomínáte zrovna jen na doktory a kadeřnice?“

„Víte, byli to lidé, s kterými jsem se stýkal pravidelně a nejčastěji. Dnes si již vše nepamatuji přesně, a některé události si přilepšuji, ale v mých vzpomínkách stále žijí.“

„Dnes už tedy máte vzpomínku na nějakého doktora za sebou,“ řekl skoro s lítostí, když se podíval na moji dopitou sklenku, nedal byste si ještě jednu vzpomínku?“

„Dnes to nebyl doktor,“ řekl jsem pohnutě.

„Asi tedy . . .!“

„Ano, kadeřnice. Italka. Tedy zjevem, ale řeknu vám dostat se do jejich rukou. Pane to byl koncert. Helenka.  Krasavice. Štíhlá s kulatými boky a zadečkem, kulaťoučkými prsy, rty jak po malinách a úsměvem, který lámal pevnosti. Za Helenkou, ke které jsem začal chodit v kadeřnictví v Hybernské, se táhly zástupy, stříhala jen na objednávku a držela časy na minutu přesně. Později přešla do modernějšího salonu v pasáži Na Příkopech. Za ní se přestěhovali všichni z Hybernské. K ní chodili i zákazníci s padesátikorunou přilepenou na čele, co vám budu povídat. V době, kdy stříhání stálo třicet korun. Pro mě bylo její ostříhání obřadem, rozmlouvání s ní bylo duševní spojení, tajné splynutí.“

„Tak to bylo asi těžké loučení.“

„Ještě potom si otevřela svůj soukromý salon ve Strašnicích, a zase se k ní všichni stěhovali. Až najednou nebyla. Zavřeno.“

„Takže se s ní takhle loučíte?“

„Ne, neloučím, ale vzpomínám a přeju jí stále aby byla tak veselá a spokojená. Kdekoliv. Pro dnešek je moje vzpomínání dostatečně naplněné. Takže, zase příště pane Béďo!“

„Rád vás zase uvidím, těším se na další vzpomínku pane . . .“

„Přemek, určitě přijdu. Je mi tady dobře.“

Rozloučil jsem se s pocitem, že sem nějak začínám patřit. Nebyla to jen citlivá melancholie, ale kus krásné lidskosti, rituál paměti, tiché loučení, které se odehrávalo v prostoru, který mně zůstal blízký. Místo vzpomínek, kde jsem se mohl setkávat s minulostí, obrazem, který mohl být v knize, nebo natočen ve filmu.

Náhoda chtěla připomenout jednu velikou vzpomínku na úžasného člověka, kterému by bylo v tyto dny sto let. Pozdravil jsem se s Béďou a usedl ke stolku se sklenkou Primitiva. Tím úžasným člověkem byl profesor Hradec. Zakladatel a první přednosta Urologické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice a 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

Myslím, že po jeho obhajobě doktorské disertační práce „Rekonstrukční chirurgie močovodu a močového měchýře“ mohl plně uplatnit zkušenosti při mé operaci. Měl jsem na levé straně totiž dva močovody, z nichž jeden byl slepý. Vše perfektně vyřešil. Tak si vzpomínám, jak mě jedna z mediček, které učil, měla prohmatat břicho ke zhodnocení stavu břišní stěny.

Tato medička, jedna z prvních uroložek, se později stala mojí celoživotní lékařkou. Spolu s manželem MUDr Kawaciukem, primářem urologického oddělení v Motole provozovali privátní urologické centrum v Praze 1.

„Pane Béďo, tam chodím dodnes, ovšem již k další uroložce, její nástupkyni. Oba manželé jsou již jen v mé vzpomínce. Byli to skvělí lidé.“

„Jak je to možné, jste je tak záhy ztratil?“

„Bylo to pro také nepochopitelné, Vůbec jsem si to nepřipouštěl, že bych je víc na pravidelných kontrolách už neviděl.“

Jedno odpoledne jsem se opět vydal zavzpomínat při dvou deci Primitiva a místo Bédi mě uvítala Jindřiška, jedna z Béďových pomocnic. Byla štíhlá, menší postavy, takový diblík. Všiml jsem si, že mí krásné lesklé černé vlasy s dokonalým účesem. Připomněla mi Helenku, ale vzpomínka přeskočila na paní Evu. Pohledná kadeřnice, na kterou jsem si brzy zvykl a ona na mě. Pracoval jsem tehdy ve Stavovském divadle a dostával jsem občas volňásek. Nabídl jsem jí ho a ona ho ráda přijala. Vstupenku pro dva mi chtěla zaplatit, což jsem pochopitelně odmítl. Ona pak ode mě dostávala volňásky pravidelně a odmítala zase přijmout peníze za ostříhání. Problém byl, že mě stříhala bez placení i v době, kdy jsem již v divadle nepracoval a volňásky nebyly. Tvrdila, že je mi moc dlužná za vstupenky a ode mě nic nechce. Netrvalo to dlouho a kadeřnictví v Táborské skončilo. Zavřeno.

Zavzpomínal jsem si, dopil své Primitivo, a odešel s pozdravem věnovaným Béďovi. Byl prý na nějakém vyšetření na CT, říkala Jindřiška.

Přece jen večery mých vzpomínek a vypitých dvojek Primitiva narůstaly. Ve vzpomínkách se promítaly většinou doktoři protože jsem jim poskytoval dost důvodů posílat mě na různá vyšetření, kde mě vždy něco našli a naordinovali další prášky. Zatímco jeden praktický lékař mě třeba neviděl celý rok, další mě naopak viděl každých čtrnáct dní při kontrole krve na ředění warfarinem. Přiznám se, že jsem se na některá vyšetření dostavil je jednou a ze strachu, abych neměl nějaký neduh jsem tam vícekrát nešel. Také proto, že jsem se cítil zdráv na to, abych musel být vyšetřován na hematologii. 

S Béďou jsem se opravdu skamarádil. Častými rozhovory jsme o sobě vzájemně věděli více než bylo potřebné. Ta vzájemnost byla postavena na respektu k životním příběhům, které se právě ve styku s doktory a kadeřnicemi podobaly. Béďa byl talent. Také psal. Ne prózu, ale verše. Vnímavé verše, vystihující moje vzpomínání při sklence vína. Překvapil mě, když mi je věnoval po pětadvacáté návštěvě. Něco jako jubileum vytrvalosti a věrnosti. Zde vám je dám přečíst, abyste mně uvěřili, jaký je Béďa člověk. Báseň nazval:

Vinárna vzpomínek.

Některý den usedám ke stolu, 

kde místo je pro ty, co odešli. 

Sklenka vína, tichý přípitek, 

a v srdci zůstává jejich hlas.

Doktorka, co znala mé bolesti, 

kadeřnice, co znala mé vlasy i nálady. 

Loučím se pomalu, bez slov, 

ale s úctou, která nevybledne.

 

To není umělé rýmování, to je vděčná pozornost vzájemného poznání pocitů vzpomínek, které mně Béďa přišil na tělo tak věrně, že moje poděkování byl jen odvar pocitů, které by báseň zasloužila. Překvapil mě.

On mě překvapoval často. Jak měl chvíli volnou, již jsme seděli spolu a debatovali. Já o doktorech a kadeřnicích, on o vínech, speciálně o Primitivu. Než jsem Béďu poznal, o existenci Primitiva jsem vůbec nic nevěděl. Béďa mě zasvětil. Především mi vysvětlil, že název „Primitivo“ neznamená „primitivní“, ale označuje brzké dozrávání hroznů – z latinského primativus, tedy „časný“. Tím pádem patří k nejdříve sklizeným odrůdám v Itálii, což se promítá i do chuti.

Poslouchat jeho vyprávění o víně, které by měl ochutnat každý milovník červeného, to bylo kázání o svátosti daru nebes. To byl požitek již sám o sobě. Podle Bédi je Primitivo červené víno s plným tělem, intenzivní chutí a hřejivým jižanským charakterem. Vyrábí se ze stejnojmenné odrůdy révy z jižní Itálie, konkrétně z Apulie, kde ji vinaři s péčí a láskou pěstují již po staletí.

On mě v něm naučil rozeznat vůni zralých švestek, ostružin, borůvek, příchutě rozinek, pepře, dokonce i tabáku, k čemuž jsem se nikdy nedostal. On někdy říkal, že mě žere, protože prý takového věrného posluchače ještě neměl. Je pravda, že při jeho vysvětlování o původu Primitiva jsem mu doslova visel na rtech.

Když se řekne Primitivo, většina znalců vína si představí Apulii – slunný „podpatek“ italské boty. Tady má ideální podmínky pro pěstování. Horká léta, poměrně mírné zimy, méně srážek a hlavně vápenitou půdu. Béďa znal i oblasti Manduria a Gioia del Colle, odkud pochází ty nejlepší druhy. 

Já si jen povzdechl. Kolikrát jsem si plánoval dovolenou do jižní Itálie, na ten podpatek boty, aniž bych tušil jaké bohatství zde roste. Nikdy jsem se sem nedostal pro jiné zájmy. Dnes už to mohu jen vychutnat jako hotový balzám v Brigádě.

Dnes sedím u sklenky Primitiva opět sám. Hosty obsluhuje druhá pomocnice Bédi Vlasta. Starostlivá, pozorná, ochotná, řekl bych až úslužná k hostům a zákazníkům. Jen jsem si sedl na své místo v rohu u skvostné monstery, již mi nesla s úsměvem dvojku Primitiva. 

Zítra jdu na návštěvu za Béďou na KJ interny na Karláku. Drží se, po infarktu ho dali do pořádku, ale trochu ho to sebralo psychicky. Mám obavy, jak dlouho bude na rehabilitaci, a jestli se vůbec vrátí do Brigády. Brigádu bez Bédi si nemohu, ani další hosté vůbec představit.

 Chtěl mi toho ještě moc vyprávět o Primitivu, vlastně já jemu také ještě o několika doktorech. Věřme, že se ještě k tomu dostaneme. Nerad bych na něho vzpomínal při dvojce červeného, snadno pitelného, povzbuzujícího svým jižanským charakterem sám.