LARP s Tatrou 12 STW
Začátkem jarních prázdnin,
při hledání další útulné hospůdky inspektorem Hanákem a doktorem Kárným, se podařilo
najít skutečný historický poklad. Je to sice hodně do kopce, ale hostinec U
Dvou slunců s jeho dlouholetou tradicí, která pamatuje začátek 17. století, má
svůj půvab. Podle zpráv z roku 1614 se má zato, že jde o nejstarší hostinec na
Malé Straně.
Dům
v Nerudovce, která se dříve jmenovala Ostruhová proslavil jeho obyvatel,
kterého připomíná bronzová deska na fasádě. Byl to spisovatel Jan Neruda. Jeho
otec, zde provozoval trafiku. Neruda v tomto domě žil mezi lety 1845-1857.
Ve své nejčtenější knize Povídky malostranské
vylíčil úžasný svět Malé Strany a osudy jejích obyvatel.
Hospoda proslula i
jako oblíbené místo setkávání chartistů a bývalého prezidenta Václava Havla.
Zde se psala historie.
Hospodáři se U slunců již
sešli v plném počtu i s redaktorem Koldou, který se zbavil
přebytečného kamení v ledvinách poskoky na schodech a pitím čurologu u
Milosrdnejch.
Na pípě se točil
Prazdroj, jedinečný světlý plzeňský ležák. Tam totiž chutná i lidem co na pivo
moc nejsou. Jestli to nebude zvláštní atmosférou. Pro hospodáře pořád stejná, klidná
a pohodová. Není nad parádně vychlazenou "plzničku". Zde dávají pivu vždy
tu nejlepší péči, proto hladinka tak skvěle chutná.
Připili si tradiční
plzničkou a zavzpomínali, jak šli na výpravu pod Barrandov na neúspěšný sběr
trilobitů, a jak byli nakonec rádi, že jim ho daroval Vášův synovec Eda. Pan
Váša při této příležitosti navrhl, že by si mohli zopakovat nějakou naživo
hranou hru, podobnou stavění smírčího kříže v Hostěradicích v osadě
Žampach.
„Jó, ten kříž tam
zůstal,“ připomněl inženýr Doubek, „ stále si ho kolemjdoucí fotí jako
zvláštnost a vytvořily se kolem něho dokonce podivné legendy o místních
hrdelních zločinech.“
„Myslíte, jak tam rybář
Vojta připravil o poctivost Žofii z Davle?“ připomněl drogista Bouček.
„To nebyl zločin,“ namítl
Doubek, „to byl dobročinný skutek, protože se pak konala rychlá svatba. Ona již
věneček ztratila dříve.“
Do debaty se vloudil
vrchní a s uspokojením si poznamenal objednávku jejich vynikající svíčkové
a guláše, pro Chudobu jeho tradiční řízek z krkovice a vláčnou vaječnou
omeletu se světlou domácí tlačenkou pro doktora Kárného. Drogista Bouček si
mimořádně dal vynikající dršťkovku.
Na jídle si všichni
spokojeně pochutnávali a hojně ho zalévali. Probírali další možnosti jakou hru
by mohli zahrát, aby se zabavili.
„Pánové, myslím, že
bychom si to měli dobře rozmyslet,“ pochybovačně se projevil inspektor Hanák,
„nejsme přece žádní zkušení larpéři. Jsme jen legrační ochotníci. Správný
larpéři mají svoji organizaci, pořadatelskou službu, dílny, sklady, švadleny a
scénáristy. Na to nemáme.“
„No, jednoduchou hru
bysme snad zahráli,“ nedal se pan Váša od nápadu odradit, „musíme to brát jako
divadelní improvizaci. Co je důležitý, umět se vžít do role a bavit se.
Samozřejmě, když někoho chci kopnout do řitě, tak to jen naznačím,
improvizuju.“
„To bych vás pane Vášo
rád viděl, jak improvizujete ten kop,“ obrátil se na něho doktor Kárný, „vždyť
si můžete oba ublížit. Kopnete, on zařve bolestí a vy nešťastně upadnete. To by
byla zábava. Vlastně bychom vás mohli my ostatní improvizovaně ošetřovat.
Himbajs, to by nemuselo bejt špatný.“
„To je ale jen epizoda,“
namítl redaktor Kolda, „tam by musel bejt důvod. Proč ho Váša kopne. To není
jen tak. Musel by ho rozčílit. Něco mu řekne, a on se naštve tak, že ho kopne
do prdele.“
„Co takhle nějakou
dřevárnu, žárlivý souboj o milenku,“ navrhl Bouček.
„Nebo o manželku,
nevěrnici, aby to stálo za to. Dřevěnými meči si moc neublížíme,“ rozvíjel
nápad školní inspektor Hanák.
„Jéžiš, jen né žádné
masakry,“ varovně odmítl šavle doktor Kárný, „stejně by to byla jen zpomalená
němohra udejchanýho společenství pitomců.“
„Co takhle zkoušet
rozesmát lidi třeba na Kampě v Café Márnici podle návodu doktora Nešpora.
On to sice přímo neradí, ale smích přece není nic jiného než meditace,“
rozvážně navrhl inženýr Doubek, „to by nás nic nestálo.“
„Dobrý, inženýre,“ chopil
se nápadu redaktor Kolda, „ představuju si jak se chechtáme v márnici. K tomu
bychom nepotřebovali ani žádné kostýmy.“
Postupně se objevovali
nové návrhy, většinou zavrhované, některé nemožné, až se přišlo na
zatýkání opilce na Kampě s jeho
odvozem policejním antonem. Scénář měl být jednoduchý, krátký a srozumitelný.
Shodli se na tom, že nejlépe se hodí prostor na Kampě kousek za Werichovou
vilou při příležitosti konání dvoudenní akce Kampa střed světa. Do programu by
nezasahovali, ale využili by popularity místa. To se jim zdálo pro jejich
pobavení vhodné. Bylo by totiž možné ještě využít všech nezbouraných kulis,
stánků a transparentů po akci Kampa střed světa.
Jako při předchozí hře se
smírčím křížem, vyskytly se problémy při rozlosování rolí. Klíčovou roli
opilce, který má obtěžovat přítomné v okolí, následně být zatčen, vtlačen do
antona a odvezen nechtěl dobrovolně hrát nikdo a musela být opět použita metoda
krátké sirky. Toho se ujal neutrální Chudoba, který hrát neměl, protože se měl celou
scénu natočit na kameru. Krátkou sirku po napínavém vybírání si vytáhl školní
inspektor Hanák. Tentýž co v minulé hře hrál náročnou roli vraha. To se ukázalo jako
zajímavé, že nejnáročnější úlohy dostával herecky naprosto nezkušený účastník.
Jako oběti obtěžování se
ujali rolí drogista Bouček, který uměl dokonce brečet a naříkat, a pan Váša
jako kulhající senior s holí. Do rolí policajtů se přihlásili zdatný
redaktor Kolda s inženýrem Doubkem jako autoritou. Řízení antona bylo
svěřeno doktorovi Kárnému, který jezdil velmi odpovědně a bezpečně i na koloběžce.
Role postav z lidu, které budou nadávat a zastávat se opilce, zůstaly na
Edu a důchodce Navrátila.
U stolu se rozvinulo spokojené
ticho. Hra byla rozhodnuta, role přiděleny a plznička stále k dispozici. Jejich
obličeje svědčily o spokojenosti s útulnou hospůdkou, kde se dobře vaří za
dobrou cenu a je zde ochotná obsluha. Když inženýr Doubek prohlásil, že měl
špičkovou chutnou svíčkovou, pochválil jí ,,jako od maminky", přišel se z
kuchyně představit kuchař Petr. Vypadalo
to tak, jak bylo zvykem za stara.
Školní inspektor Hanák
překvapil kuchaře, když ho požádal o podpis do knížky, prvního ilustrovaného
vydání Nerudových Malostranských povídek z roku 1921, kterou sám dostal jako
dar při odchodu do důchodu. Nešlo o první vydání z roku 1878, ale o první
ilustrované vydání od Josefa Weniga z roku 1921, z nakladatelství
Františka Topiče.
Ostatní byli překvapeni,
nevěděli, že inspektor má takový poklad sebou. Obálka knihy na ně zapůsobila svým starodávným vzhledem se
zlatým rámováním. Pod názvem knihy byl dekorativně vyveden znak domu U Dvou
slunců. Na jedné zdobené straně se spolu se jménem autora bylo uvedeno jméno
Josefa Weniga a věnování paní Růženě Fricové. Sám kuchař Petr se podepsal na
jednu ze stránek jen po velkém přemlouvání a s velkým respektem.
Rozloučili se
s úsměvy a pozváním na další návštěvu. Hospodáře teď čekala řada starostí.
Ještě bylo potřebné opatřit rekvizity, kostýmy a to nejdůležitější, antona.
Získat někde rakouský povoz tažený koňmi se nepodařilo. Uniformy by byly, ale
bez vozu by to nebylo věrohodné.
Drogista Bouček sice měl
známého sběratele zemědělských nářadí a strojů v Roztokách, který podobný
povoz i s koněm vlastnil, ale chtěl za zapůjčení takovou nehoráznou sumu,
že by bylo vhodnější místo hraní si promítnout VHS s historickým
filmem o zatýkání opilce na Mariahilfer Strasse ve Vídni. Nehledě na to, že by
Chudoba musel koně ustájit na malém dvorku v Josefské. To by přineslo
zdravotní problémy, protože Chudoba trpěl alergií na koňské žíně.
Naštěstí situaci
zachránil Vášův synovec Eda. Jeho kamarád, spolužák fandil veteránům a sám měl
Tatru 13. Věděl o dodávce Tatra 12 STW z roku1927, kterou měl důchodce
Navrátil, bývalý pekař ve Slaném. Auto již nepoužíval a zůstalo ve stodole u
souseda. Pan Navrátil byl ochoten dodávku zapůjčit, když si ji hospodáři
zpojízdní a bude se moci účastnit připravované hry. Dohodnuto a schváleno.
Zpojízdnili ji pomocí
ing. Krejčího, který měl sklad starých autosoučástek v ohradě u plynojemu
v Libni. Hotovu pokladnici náhradních dílů k veteránům. U něho se
vrata netrhly.
Se souhlasem majitele přemalovali
pekařství Navrátil Slaný na anton pražské policie z roku 1926 se středním
státním znakem Československa a na bocích s nápisem POLICIE.
Třídveřovou, dvoumístnou
dodávku s motorem vpředu a pohonem zadních kol zpojízdnil Eda s kamarádem.
Po přelakování vypadala Tatřička jako nová. Pekařství Navrátil se změnilo na nápis
Policie. Vzduchem chlazený plochý dvouválec šlapal jako hodinky.
V Ptákovinách a
půjčovně kostýmů si hospodáři inženýr Doubek a redaktor Kolda vyzkoušeli uniformy pražských policajtů s pouty,
pendreky a šavlemi. Kratší nohavice Koldy vypadaly sice jako ustřižené po
obnošení, ale seděly mu v pase, horší to bylo s těsnější blůzou Doubkovou,
kterou zachraňoval opasek. Nepasující části museli strpět, přešívat je vedoucí
půjčovny nedovolila.
Doktor Kárný ještě
upozornil na nutnost mít auto přihlášené v registru veteránů s evidenční
značkou. Díky jeho iniciativě to proběhlo hladce pomocí společnosti PřepiServis
na Smíchově. Jen musel zaplatit více jak tisícovku. Tímto přípravy vrcholily a čekalo se jen n
termín slavnosti Kampa střed světa.
Začátkem druhého týdne v
dubnu přišel čas jejich hry. Slavnost Kampa proběhla tradičně s velkou
účastí návštěvníků, hudebníků, zpěváků a spousty stánků s občerstvením.
Pátek byl jejich den. Bylo docela teplo, i sluníčko chvílemi prokouklo mraky,
když vyjel doktor Kárný spolu s Koldou a Doubkem s Tatřičkou
z Josefské. Ostatní již byli na Kampě. Chudoba pohotově připravený u
platanu s kamerou na stativu a belhající se Bouček s Vášou, který se
opíral o holi. Od muzea se potácivou chůzí opilce přibližoval inspektor Hanák.
„Měl si to líp nacvičit,“
nedůvěřivě se na něho díval Váša, „potácí se dobře, ale jeho pohyby připomínají
spíše chůzi Hurvínka, synáčka Josefa Spejbla, když ho vodil slavný pan Klásek.“
„Já z toho mám
trochu stažený hrdlo,“ vyslovil své obavy Bouček, „ kdo ví, co s námi bude
dělat. Měli jsme si těch pár facek nějak domluvit předem. Von to může vzít
dovopravdy a to si já nenechám líbit.“
„Tak ho taky majznete,“
utěšil ho Váša, „dyk nás mají zachránit Kolda s Doubkem.“
„Jen aby jim ta rachotina
vydržela a nezůstala cestou někde stát. Jak dlouho by sme se museli bránit
Hanákovi. Bez policie nic nezmůžem. Jak znám Hanáka, to je poctivej člověk. Ten
by nás obtěžoval až do zemdlení, „prohluboval své obavy Bouček.
Kolem nich nikdo zrovna
nebyl, jen několik lidí s dětmi stálo na cestě u opěrné zdi a sledovali
lodě na řece. Blížící se Hanák hrál opilce tak důkladně, že při svých
kritických pohybech v předklonu
skoro dvojici hospodářů minul. Vrátil se a typicky opileckým hlasem se jich
zeptal, jestli tady někde neviděli malýho chundelatýho pejska.
To ovšem Bouček
s Vášou nečekali a začali se hlasitě chechtat. Hanák se urazil a začal se
na ně sápat, přičemž křičel a nadával, že mu neodpověděli a že jsou starý
chomouti, který ho nemůžou nasrat. Snažil se dát Boučkovi facku, ten mu ale
uhnul a Hanák se svalil vedle platanu do trávy. Málem porazil Chudobovi stativ.
Chudoba raději vzal kameru a rychle odběhl do bezpečí k Werichově vile.
Mezitím se pomalu
přibližovala Tatřička kolem Lichtenštejnského paláce. Viděli jak se Hanák zvedl
a jak se snažil tentokrát napadnout pana Vášu. Ten se malátně bránil napřaženou
holí, ale marně. Hanák na něj upadl a objal ho kolem kolen. V tomto stavu
policejní anton u nich zastavil. To již přilákalo několik zvědavých lidí
v jejichž čele šel Eda s pekařem Navrátilem.
Z Tatry vyskočil
inženýr Doubek dost nešťastně, protože zakopl o šavli a složil se vedle
klečícího Hanáka, který stále objímal Vášovi kolena. Situaci se snažil napravit
redaktor Kolda doktorem Kárným a nešťastníky od sebe odtrhnout. Edu nenapadlo
nic lepšího, než jít na pomoc Vášovi a Boučkovi a organizovat pomoc proti
policajtům. Nastala velká mela a strkanice. Jejich hlasité projevy přilákaly
další návštěvníky Kampy a Chudoba natáčel davovou scénu s úspěchem.
Bylo zajímavé, že lidi
brali strážníky v uniformách z první republiky docela vážně a
reagovali jako by kostýmy a rvačka byla současná. Když bylo na místě více lidí,
kteří drželi mobily a scénu si natáčeli, než přímých účastníků zatýkání, podařilo
se Koldovi dostat Hanáka do vozu a doktor Kárný okamžitě začal couvat zpět ke
Karlovu mostu. Inženýr Doubek nestačil nastoupit a utíkal za Tatrou, je mu
šavle cinkala o dlažbu.
Hra se podařila. Nejen
hospodáři, ale i spousta přihlížejících se srdečně zasmálo a pobavilo.
Úspěch prvního dne je povzbudil. Dokonce došlo
ke skandování skupiny žáků ZŠ ze Smíchova na poznávací vycházce o historii
Kampy „Ať žije policie čéeser!“ Zvolání
je musela naučit starší paní učitelka, protože oni si ČSR nemohli
pamatovat.
Druhý den náhodné obecenstvo
již tak vstřícné nebylo. Lidé neznalí akce, kteří hru pochopili jako rvačku a
přepad starostlivě zavolali volali policii na158, někteří na 156. Obě policie přijely takřka okamžitě. Škoda,
že bez těžkooděnců, mohlo to být pestřejší. Hospodáři byli zkontrolováni a
obdrželi předvolání na podání vysvětlení. Školní inspektor Hanák jako opilec a
rváč musel dýchat do alkohol testeru Dräger. Byli rádi, že jako policajti ČSR
nebyli zatčeni policií ČR.
Když se po akci sešli
v Josefské v ateliéru u Chudoby a otevřeli plechovky
s plzničkou, pogratulovali si ke svému úžasnému představení, jakým pro ně
byl LARP se zatýkáním Hanáka. Tentokrát si neřekli pánové, ale kluci to bylo
fajn.