Výkřiky

Jistě vás napadne při slově výkřiky především proslulý Munchův obraz a jeho různá provedení. Zhlédnout ho je opravdový zážitek. Mám však na mysli výkřiky skutečné, slyšitelné, způsobené hlasivkami, většinou velmi vzrušených lidí.

Mnoho povolaných machrů a koučů na duševní zdraví, na psychiku radí emoce, projevy radosti, vášně, leknutí, ponížení, negativní pocity, vztek, smutek, strach všeobecnou nasranost v sobě nepotlačovat. Nedusit se jimi do omdlení, neotupovat je chlastem, nepolykat prášky, ani nepůsobit jinými jedy.

Jak z toho alespoň na chvíli ven? Vykřičte se z toho v plné míře! Zařvěte! Hulákejte!

Krucinál fix element! Hyml hergot fix krucajsis element!

Himl laudón krucinál fagot donrvetr fix element!

Nestačí to? Zařvěte víc. Miláčku, beruško, Romeo, ty vole, blbe, sráči, krávo, herko, idiote a pokračujte, dokud neucítíte, že vám tlak i nasranost klesá. Máte pocit uvolnění, dýcháte zhluboka jako po odběhnutí dvoustovky, více nemusíte. Je vám lépe? Přestáváte omdlívat? Dobrý, utřete zpocené čelo a zakuřte si, Pokud jste nekuřák, napijte se.

Jednou jsem měl příležitost několik takových uvolnění vyslechnout i vidět na vlastní oči a uši. Správněji tedy vyslechnout na vlastní uši, pro lepší porozumění.

Bylo to při našem kempování na tehdejším tábořišti Nižné Kamence ve Vrátné dolině. Dnes je tam velký camping Belá. Tehdy to bylo louka se stromky a keři, na vstupu s příkrým sjezdem ze silnice. Naproti vjezdu bouda s okénkem správce a otýpkami dřeva k ohníčkům, které bylo možné před stany zažehnout. Auta parkovala dole mezi řadou stanů.

Za keři tekla bystrá říčka Varínka, která sloužila jako toalety a osvěžení v chladné vodě. Tři kluci se tam s oblibou předváděli, a z vody jim byly vidět jen hlavy. Když se postavili, byli to naháči a voda jim šla jen pod kolena. Děsily tím hlavně jisté tábornice, které vždy leknutím vykřikovaly. Některé výkřiky byly obdivné jelikož naháči byli dost vzpřímeni.

Výkřiky leknutí, rozpaků i obdivů se nesly ozvěnou od protilehlých svahů lesa. Sprosťáci, hajzlové, syčáci, bejci, také abweicher, schurken i čuňata. Měli jsme z toho pestrou podívanou. Nejdůraznější byla kyprá pěkná polka, ta je počastovala peprným sopránem: „Żeby was czart wziął!"

Výkřiky zoufalosti a znehybnění i při zápasnických chvatech jsem zaslechl naproti našeho stanu. Pokoušeli se tam dva senioři postavit stan ve tvaru domečku s valbovou střechou. V okamžiku, kdy mělo dojít ke konečnému napnutí stěn, cosi povolilo a plachty spadly. Pod nimi se ozval ženský výkřik jakési beznaděje a strachu. V čisté němčině to znělo: „Heinrich, hilf mir, irgendetwas erstickt mich.“ Připadalo mi to, že tu paní někdo v tom stanovém domečku škrtí. Heinrich stál u stromu, v ruce držel povolené lano a křičel: „Ich kann nicht, einer von uns muss am Leben bleiben.“

Chtěl jsem jim pomoci, ale další výkřiky mě odradily. Ta paní byl asi dost rozčílená a agresivní a mohla by si mě s Heinrichem splést. Při svém věku jsem ještě nechtěl umřít. Slyšel jsem dobře o škrcení, až vyleze.

„Heinrich, warte, bis ich raus bin, dann kneife ich dich!“

Nakonec ten večer spali oba v autě, když se jim domeček postavit nepodařilo. Ke škrcení naštěstí nedošlo.

Staly se ovšem tragičtější příhody. Velký zmatek nastal, když u ohýnku před jedním stanem začaly hořet tepláky rozveselené turistky, která se nemohla zvednout. Její výkřiky zněly jako když zapichují vepře při porážce. Doznívaly jako siréna při cvičení jednotek Civilní Obrany. Seběhly se houfy táborníků a tábornic, a vytvořeným řetězem nešťastnici polévali kyblíky a ešusy vodou z Varínky.

Naštěstí měla turistka tepláky velmi volné a ohýnek se na kůži u kolena příliš neprojevil a za večerní sprchu všem poděkovala.

Vedle našeho stanu měl velmi pečlivý majitel automobil Škoda 120 GLS. Při ošetřování a šlechtění s ním dokonce promlouval, hladil jeho boky a leštil všechny chromované části s vylepšenou karoserií sportovními doplňky. Žádné hovínko ováda, masařky mu neuniklo. V té dokonalosti byl trpělivý a ničemu jinému se nevěnoval. Přeměřoval tlak dokonce i v rezervní pneumatice. Leštěnek měl několik druhů a před použitím je nabízel autíčku na výběr. Ostatní záležitosti obstarávala jeho manželka, taková upachtěná, starostlivá máma.

Jednou ráno když odjížděla k nákupu potravin a nápojů do Těrchovej, loučil se s ní dojemně pečlivý manžel: „Prosím tě, jeď opatrně,“ a jen se zálibně díval s hrdostí na své vyšlechtěné odjíždějící auto.

Chvíli byl klid, bylo slyšet jen šumění protékající Varínky za keři. Soused zašel do stanu a za chvíli bylo slyšet od výjezdu z tábořiště velkou třaskavou ránu a třesk plechu a skla.

Vyběhl ze stanu a aniž se díval kolem sebe, zařval z plných plic: „Ta kráva!“

Za chvíli strnul, znehybněl jako socha, pak se nadechl a začal se smát. Zcela uvolněně, se zakloněnou hlavou se divoce smál. Vykřikoval při tom nesouvisle: „Já to věděl! Já to věděl! Já to věděl!“

Ke střetu aut došlo v okamžiku strmého výjezdu z tábořiště, kdy nebylo na silnici vidět. Ke zranění naštěstí nedošlo. ani o velké poškození. Odnesla to jen kapota, blatníky a světla. Ovšem pro našeho nešťastného souseda to byla katastrofa. Jeho skvost, miláček a druhý domov vypadal jako pomačkaná krabice.

Dokážu si představit, co vše bylo v tom jeho výkřiku: „Ta kráva!“ obsaženo a co znamenala jeho celá reakce. Považoval jsem to za vrchol všech výkřiků, které byly během našeho pobytu v jánošíkovské krajině slyšet.

Skutečnost, že se lidem uleví, jak bylo řečeno na začátku, když v sobě pocítí tíživé emoce prostě zařvat, se ukázala, jako užitečná.

 Pupíky

V tom hustém lijáku nebylo pro Jendu a Tondu lepšího útočiště než jejich napajedlo V Ráji na nábřeží. Úterky jim sloužily k rozběhnutí do nového týdne.

Tonda, dost promočený, vběhl do dveří a hned zamířil k jejich stolku.

„Čau kámo, vidím, že už si to načal, venku je to strašný, leje!“

„Sedni, už to máš vobjednaný,“ uvítal ho Jenda.

Od výčepní stolice, pamatující ještě šumavské voraře a ozdobené fíkovými listy se odpoutal vrchní Zdeněk a pohotově přinesl napěněnou plzničku. Připomněl jen, že Tonda vypadá jako vodník Česílko: „Kde se touláš, kape ti ze šosu!“

„Dělej si šoufky, víš jakej je venku ceďák?“

„To vím, každej kdo přijde, nacáká tu hned u dveří.“

V lokále vyzdobeném neumělými kopiemi biblických obrazů s výjevy z rajské zahrady a s postavami Adama a Evy, kroutícím se hadem s jablkem, sedělo několik hostů. Mezi nimi, u stolu s banány se velmi vyjímala blonďatá, jediná návštěvnice. S jistotou to nelze říci, ale všichni ji znali jako Evu Z Ráje. Ona se snad ani jinak jmenovat nemohla. Svojí postavou a vzhledem s Tiziánovsky renesančními tvary lákala chlapy na svoje vnady, podepřené hadem.

„Vidím, že tu je už i Eva,“ přiťukl Tonda ke sklenicí před Jendou, „jestlipak uloví zase nějakýho Adama?“

„To není velkej problém,“ odpověděl Jenda, „Když jí řekneš, že by si jí pošimral na pupíku, je tvoje.“

„Proč na pupíku,“ podivil se Tonda, „snad by to bylo lepší pod pupíkem, né?“

„Tak zvostra zase na ni nemůžeš. Přece jenom je pořád nóbl, žádnej póvl.“

„Když se tak rozhlídnu,“ rozumoval Tonda, „tak tady těch pupíků vidím více než dost. Hele, stejně je zajímavý, proč ty kumštýři malujou Evu, nebo i Adama s pupíkama. Přece to maj bejt první lidi. Ty by pupíky mít neměli.“

„Asi se Pánbůh nechtěl mejlit,“ doplnil Jenda, „tak je stvořil akorát, i s pupíkama. Proč by je kumštýři měli malovat bez pupíků. Víš jak blbě by to vypadalo? A potom, když Bůh stvořil stromy s letorosty, proč by nemohl stvořit oba i s pupíky“

„Já si vzpomínám,“ s úsměvem polohlasně řekl Tonda, „jak jsme si v osmičce ukazovali pupíky. Tonka říkala, že četla v nějaké knize, už nevím název, že Bůh nejdřív stvořil Adama a Evu bez pupíků, ale potom svoji chybu napravil. V noci, když Adam a Eva spali, položil ukazováček na jejich břicha a pupíky jim vytvořil.“

„To jó,“ uklidňoval řeč Jenda, „to by vypadalo, že by byli nedokonalí, dyk by nemohli ani zhřešit. Podívej třeba támhle na Evu. Ta by si bez pupíku ani neškrtla.

„Vono by to asi chtělo tu bibli si přečíst,“ prohlásil Tonda, „jenže to je bichle jako cihla, a teď v tom hledej, proč mají Eva s Adamem pupíky.“

V tom se zablesklo a zaburácel hrom až se zatřásla okna.

„Buď zticha, to je varovný signál,“ zašeptal Jenda, který znatelně pobledl a cukal

mu levý palec, ačkoliv byl pravák.

„Ty myslíš . . .,“ ukazoval Tonda prstem nahoru.

„Jóó.“

„Asi nemá rád, když mu do toho stvoření někdo kecá,“ snažil se to vysvětlit Tonda.

„To víš, dneska už to opravit nejde. Pupíky máme všichni a víme proč.“

Jejich debatu nechtěně odposlechl soused a po úderu blesku nevydržel mlčet.

„Chlapi, jak můžete takhle přemýšlet o Mojžíšově biblické tradici. To byli přece první lidé, prarodiče lidstva, stvořeni k obrazu Božímu, jak praví bible. Je to symbol, počátek lidstva. Ze začátku byli úplně nevinní“

„Vážený kolego,“ obrátil se na něho Jenda, „vono to opravdu působí divně. Ale když se člověk zamyslí, že tedy byli první lidi, jak by je mohli mít? Já myslím, že je neměli, bylo by to logický.“

„Nějak je však museli získat,“ přidal si Tonda, „já myslím taky, že původně je neměli. Odkud tedy brali inspiraci všichni ti malíři.

„Ty výtvarný umělci to vlastně Pánubohu kazej,“ posílil tvrzení Jenda, „lidi jsou z toho zmatený. Tedy jen některý, protože o tom vůbec nepřemýšlej.

„No já se přiznám,“ pokračoval soused, „že kdybyste o tom nezačali řeč, vůbec bych si toho nevšim. Jenom těch pupíků co je tady. Vlastně na všech obrazech jsou tu Adam s Evou jen s pupíkama.“

Jejich debata s upřesňováním skutečnosti, jestli Bůh stvořil Adama a Evu s pupíkama nebo bez pupíků se přenesla i k okolním stolkům a jak to našinci dovedou, když jde o zásadní problém, byly tady hned dvě skupiny. Stal se z toho závažný problém. Logika se pere se symbolem. Nekompromisně. Oni to výtvarníci vlastně neřešili teologicky, ale anatomicky.

Malovali Adama a Evu s pupíky, protože bez pupíku by vypadali jako figury a ne jako lidi. Jenže na druhou stranu je pupík jizva po pupeční šňůře od matky. Bůh k tomu matku nepotřeboval, proto taky žádná matka v bibli není.

Dohady nebraly konce. Zdeněk nestačil roznášet plzničky a guláše. Po nějaké době, kdy se debata dostávala do neslušných výrazů, bouchla Eva do stolu, vstala, postavila se před výčepní stolici, vyhrnula si svetřík a ukázala své Tiziánovské bříško.

„Tak se tedy podívejte vážení. Aby bylo jasno. Mám tam pupík nebo tam není!“

Shlukli se všichni kolem a v té tlačenici ti první vykřikli:

„Vona pupík nemá! Fakt nemá pupík!“

„Pusťte mě k ní, já si šáhnu,“ zvolal soused Jendy a Tondy.

„Nesahat, nesahat,“ bránila se Eva, „můžete se kouknout, ale dál nic!“

Všichni zůstali jako zmražené makrely. Dívali se jeden na druhého a kroutili hlavami. Více však již neviděli. Eva stáhla svetřík, usedla za svůj stolek, upila plzničky a zapálila si Camelku.

Tonda s Jendou se na sebe podívali a dvojhlasně řekli:

Tak to vidíš, je to božský!

 

Indispozice

 

Přestože jsme zvyklí na desatero přikázání, ukazuje se, že by jich mohlo být poněkud více. Například další by mohlo přikazovat: Dosáhneš vždy očisty těla svého. Pro většinu lidí je to samozřejmost, ale jsou situace, kdy odpustek hříchu znamená jedině praktickou první pomoc od bližního svého.

Bedřich s Miladou ze všeho nejvíce milovali výlety v jejich červené Felicií. Vybírali si zajímavá památky, hrady v místech, kam se často nedostanou. Tentokrát se rozhodli navštívit Drábské světničky v Českém Ráji. Cestou se zastavili v Benátkách nad Jizerou na malém občerstvení. Milada se spokojila s nějakými sušenkami, ale Bedřich si dal generalburger a hranolky s kečupem.

V pohodě pokračovali v jízdě přes Mnichovo Hradiště Boseň až k vesnické památkové rezervaci Mužský. Chtěli si zde chvíli odpočinout. Počasí jim přálo, nebe jako vymetené.

V kiosku U Pažoutů Bedřich zahlédl tak krásně lesklou opečenou klobásu, že neodolal. Varování Milady nedbal. Řekl jí, že snad těch dvěstě gramů s hořčicí a křenem ho nezabije.

Nezabilo. Jen po malé procházce kolem historických stavení se Bedřich zastavil, mírně pšoukl a prohlásil:

Musím, musím, už to nevydržím!“

Naštěstí byli blízko jejich Felicie. Sebral klubko toaleťáku a vyběhl co mu síly jeho kulatější postavy stačily přes příkop za nejbližší křoví u stromu. Nabídku vlhčených ubrousků již přeslechl. Za křovím byl dokonale krytý, ozývaly se jen charakteristické pšouky, při této činnosti obvyklé.

Netrvalo to dlouho a za křovím se ozval Béďa.

„Miládko, miláčku, prosím,“ ozval se zoufale, když opět nabral dech jako by dobíhal půlmaratón.

„Ano, méďo, copak je, už jsi?“

„Jó, už jsem, ale nemůžu se utřít.“

„Co to říkáš? Co nemůžeš?“

„Nemůžu se utřít, sakryš!“

„Jak to myslíš?“

„Propána, prostě se nemůžu utřít, protože si tam nedosáhnu, nó!“

„Co s tím chceš dělat?“

„Najdi nějakej klacek a na konec namotej kus hajzl papíru.“

„Tady nikde žádnej klacek není, jen suchá tráva.“

„Tak mě prosím tě utři sama, už se mi v tom dřepu blbě dejchá.“

„Jak sama?“

„No, rukou přece,“ zaznělo z jeho úst již sice zoufale, ale zlostně.

„To asi nedokážu brouku.“

„Jen se neboj, já se víc nahnu.“

„Já se nebojím, ale když zavřu oči, tak nevím, jestli se trefím.“

„Přece víš, kde ta dírka je. Přesně uprostřed.“

Přišourala se za křoví a vzala si od něho kus toaleťáku.

„Jéžiš, ty smrdíš, a lítaj tu mouchy, panebože já omdlím. Já to nedokážu.“

„Neomdlívej, prosím tě. Jeden z nás musí zůstat při vědomí.“

Sebrala v sobě veškeré síly a odvahu a nakonec se jí to podařilo. Snad více námahy musela vynaložit při pomoci k jeho zvednutí z dřepu do stoje. Hejno much zesílilo.

Ke znečištění kalhot nedošlo, takže se dooblékl, chvíli se podržel větve stromu a když mu klesl tlak a zlepšil dech, vykročil pomalu zpátky k autu. Z auta vyndal láhev jemně perličkové Magnesie. Láhev podržel a ve vytékajícím proudu si Miládka pečlivě umyla ruce. Nakonec použila desinfekci co zbyla v autě po covidu.

Jelikož italská vůně do auta od Millefiori  zasunutá do ventilace nestačila překrýt zápach zbytků očistné operace, otevřela Miládka s lítostí ještě svoji lahvičku parfému  Louis Vuitton California Dream. Dýchatelnému vzduchu pomáhala všechna otevřená okna celou cestu až do Prahy. Béďa přemýšlel, komu se vyzpovídat a poprosit o odpuštění hříchu proti porušení přikázání Dosáhneš vždy očisty těla svého. Světničky pro tentokrát zůstaly nadále tajemné a pro indispozici obdivu vzdálené.

 

Dotáčka

 

Natáčení se někdy odehrává se v prostředí, které je exotické, nebo velmi neobvyklé. Nejhorší jsou případy nutných dotáček. Když se vše nepodaří zachytit, nebo je potřeba nějaké detaily, pozadí, přisvítit, nasadit chomout, posypat správně rýži, přenést nevěstu a podobně, musí se záběry dotáčet.

Ráno jsme přijeli do Čivic k hotelu Zámeček. Měli jsme ještě dost času před začátkem svatebního aktu. Rozbalili jsme techniku a rozestavili stativy na zkoušku natáčení. Připravili jsme pár záběrů z dronu, který si tentokrát půjčil Říha v jeho klubu Hallofilm Praha. Vybavením jsme byly připraveni na všechno, až po bouřku nebo vichřici. Měli jsme tak příležitost strávit natáčení svatby v příjemné atmosféře romantického zámečku v novogotickém stylu. Kolem se rozléhal krásný anglický park a lesní obora s daňky.

Helenka s Věrkou natočily detaily okolí, včetně samotné stavby Zámečku, vyzdobeného altánku a svatebního stanu.  Krátce na to se již začali sjíždět auta s prvními hosty a organizátory svatby. Mezi nimi se pohotově pohybovali Míla s Říhou a nabírali záběry z příprav novomanželů a hostů na obřad.

Počasí přálo, bylo příjemné teplo s mírným vánkem a les vydával svou typickou okouzlující vůni pryskyřice. Vše pokračovalo podle dohodnutého scénáře. Příchod hostů, seřazení do špalíru vedoucího ke stolu za nímž již stáli připraveni oddávající s asistentkou.

To byla snad nejhezčí a nejromantičtější svatba, kterou jsme natáčeli. Působilo to vznešeně, posvátně, dramaticky. Na bráně měly původně být rozložité parohy, které ženich nechal odstranit, že je na to ještě brzo.

Společné záběry a fotografie bylo velmi náročné nasnímat, protože bylo nesnadné uklidnit a seřadit děti a psy, kočky a dvě ovečky. Scénka s plačící maminkou nevěsty se nedařila, protože se vždy po chvíli rozesmála a škytla. Novomanželé tak dlouho svatbu odkládali, až se jim narodily dvojčata. Teprve po dětech získali jistotu, že se k sobě opravdu hodí a budou spolu šťastni.

Po slíbení výprasku a vyhrožování, že se na ně Pánbůh dívá a je rozzlobený, se některé děti rozbrečely, co říkám rozbrečely, rozeřvaly a přidaly se k nim děti ostatních příbuzných. V křiku a ječení vynikal zejména čtyřletý bratr nevěsty, který si stále sedal a odmítal nést kytičku pro sestřičku.

Já jsem už kameru raději vůbec nevypínal, protože situace se stále rychle a spontánně měnila. Říha se mi pletl do záběrů s teleskopickou tyčí mikrofonu a na domluvené posunky nereagoval. Většinou se věnoval nejmenším křiklounům.

V nastalém zmatku jsem již ztrácel přehled, které scénky a momenty natáčet, kdy vypínat a šetřit baterii. Přitom jsem se pokoušel trochu rovnat svatebčany, utišit a zklidnit rozdováděné děti, které se mírně zklidnili až při zahájení proslovu oddávajícího.

Za zvuků Mendelssohnova svatebního pochodu z reproduktorů v pozadí lesa, přicházela v doprovodu otce nevěsta v bílém jak víla z pohádky. Všechny kamery jely. Říha snaživě zklidňoval děti pomocí teleskopické tyče, kterou je stále pošťuchoval.

Hudba ztichla, nevěsta se postavila vedle ženicha a oddávající začal svůj proslov, na jehož záznamu jsem si dal záležet já sám. Tam se stala fatální chyba, o které jsem nevěděl. Říha zapomněl, že má stát za mnou a nabírat zvuk proslovu. To by nebylo to nejhorší, ale po skončení celé akce jsem zjistil, že celou dobu natáčení proslovu oddávajícího byla kamera vypnutá.

Tak se stalo, že jsem sice zvládnul z ruky perfektně natáčet celý projev starosty se švenkováním na polodetail a podhledy, až jsem měl křeč v ruce, ale po stažení filmu do počítače jsem zjistil, že tento důležitý záběr chybí.

Jako naschvál, synovec Míla s druhou kamerou natáčel záběry mezi svatebními hosty v opačném směru a zvukový záznam z kamery byl přerušován mezi jednotlivými záběry, takže použít nešel. Na úplnou pohromu jsme přišli na hostině v zámku, při prohlížení natočených záběrů. Věrka ještě zkusila od některých podezřívavých hostů získat jejich záběry z mobilů. Bez úspěchu. Většina míhajících se scének a záběrů nebyla vůbec použitelná. Postavy nebylo možné rozlišit, ani zjistit, o koho jde a navíc byly rozmazány rychlými pohyby mobilů v rukách rozveselených hostů.

Film byl ve střižně zpracován z nádherných míst exteriérů, účastníků svatby, obsluhující ho personálu, záběrů novomanželů, jejich polibku a předání prstýnků. Podařilo se skvěle natočit i slavnostní hostinu. Co důležitého však chybělo? Projev oddávajícího úředníka. Záznam dvou kamer nebylo možné použít vůbec, protože byly v opačném směrů do hostů a další kamera měla jen krátké záběry ze střídavých úhlů a vzdálenosti s přerušovaným záznamem zvuku.

Stalo se někdy, že se vše nepodařilo in time zachytit, nebo jsme potřebovali nějaké detaily, pozadí, přisvítit, rozbít talíř a podobně, ale úplně vypadlý segment na kterém záleželo, nikdy nechyběl.

Je jasné, že rodina a novomanželé čekali, že hotový film většinou dostávali během třech dnů, nejvýše týdne. Tentokrát se to nepříjemně protáhlo. Ještě po týdnu jsme se omlouvali a uváděli různé důvody, proč máme zpoždění.

Dopátrali jsme se jména oddávajícího i jeho asistentky a Helenka byla vyslána, aby ho požádala o dodatečné natočení jeho projevu.

Oddávající trucoval, vymlouval se na všechno možné. Požadoval i maskérku k nalíčení, aby nevypadal jako pobledlý koncipient.

Nastaly totiž velké potíže, inženýr Kopecký naši žádost, aby nám pomohl a přednesl svůj projev jen na kameru odmítal. Navrhl nám, že si můžeme natočit jeho projev na jiné svatbě, že to má napsané a stejně vždy říká skoro to samé. To však nebyla tak docela pravda.

Jednou nesouhlasil věk, dosud nenarozené děti, obdivované těhotenství, nejdůležitější však bylo lesní pozadí, v tom místě již dlouho žádná svatba nebyla a kdoví jestli ještě tam někdy bude.

Nechal se přemluvit až po měsíci. Zálohu jsme novomanželům vrátili a byli jsme rádi, že nechtěli penále za nesplnění termínu.

Záběry jsme museli několikrát opakovat, protože starosta se nevydržel tvářit vážně a v určitých momentech se vždy rozesmál. Co rozesmál, on dostával záchvat smíchu jako nemoc! Chtěl, abychom sehnali alespoň několik lidí jako svatebčany, jinak, že to nesvede.

„Prosím vás, co byste chtěli. Říkám, vážení přátelé, že čumím na vyschlou louku s křovím. Já tam musím někoho vidět, jinak se nehnu.“

„Vždyť to přece jen čtete, na louku se nemusíte vůbec dívat,“ přemlouvala ho i Helenka.

„Ztrácím štafáž, důstojnost, to je rozdíl, když to říkám zpaměti a dívám se svatebčanům do očí. Ta bezprostřednost mi chybí, čumím do blba na plevel a bodláky, a jako blb vypadám. Vůbec, ukažte mi ten záběr, jak to čtu.“

Podíval se na monitor a vyhrkl: „Vždyť jsem vám to říkal, vypadám jako zfetovaný Jouda!“

Příští tři dny pršelo a bylo jasné, že do takového počasí se nám to nehodí, a že bychom inženýra ani k lesu nedostali.

Nedalo se nic dělat. Pokusili jsme se pár lidí sehnat. Jeli jsme do Pardubic na nádraží a přesvědčili několik zevlujících bezdomovců a místních opilců, že za přiměřený bakšiš, dostatek krabicového, svatebčany zahrají. Problém byl s nevěstou. Jediná žena, oblečená jako dojička na lesní brigádě, byla natolik podroušená, že souhlasila, jen když bude moci zpívat. Zpívající nevěstu jsme zamítli. Nakonec nám nevěstu zahrála servírka z restaurace za nehorázný honorář. Za to se ale vystrojila do kostýmu, který svatební šaty poměrně dost připomínal.

K vylepšení pocitů oddávajícího jsme ještě rozsvítili několik velkých vonných lesních svíček a umístili je před něho a několik svíček s parfémovou vůní za něho. Říha obstaral zvukovou stopu lesních zvuků a ptáků, jen aby se inženýr dostal do správné nálady.

Přece jen se podařilo z několika pokusů sestříhat kvalitní přednes oddávajícího, který se nesmírně divil, jak při slavnostním projevu vypadá a že měl být asi přece jen raději knězem, jak si přála před smrtí jeho maminka.

Proslov nemusel být opakován celý. Záleželo totiž také na odpovědi nevěsty a ženicha na dotaz oddávajícího. Mezi bezdomovci bohatě zásobenými krabicemi nápoje vinného typu, z místní večerky, byli postupně vybíráni jedinci, kteří svým hlasem nepřipomínali ožralé námořníky. Nakonec ale museli stejně říct stanovené ano Míla s Helenkou.   

Předpokládali jsme, že inženýr Kopecký za svoje opakování svatebního proslovu bude očekávat odpovídající odměnu. Zaskočil nás ujištěním, že mu stačí, když mu dáme k dispozici auto taxislužby. Své vystoupení s uspokojením označil za dobrý trénink. Jeho přístup nás velmi potěšil. Naše výdaje dostatečně zatížil odvoz bezdomovců zpět na jejich místa před nádraží v Pardubicích.

Naše zážitky z Čivic ukázaly, že dotáčky jsou mnohdy náročnější po všech stránkách, než samotné natáčení. Během doby se ukázalo, že málokteré natáčení se obešlo bez dotáček, nebo oprav z různých důvodů.

Nakonec vše dobře dopadlo, novomanželé omezili počet kopírovaných DVD na šedesát a díky nečekaně bohaté sbírce peněz do střevíčku za tanec s nevěstou nám uhradili všechny výdaje i se slušným výdělkem.