Osiřelé piškoty                

 

Jak často může život připravit bizarní náhodu. Tým studia ANP se vrací vyčerpaný z natáčení oslavy výročí narozenin pětadevadesátileté babičky Karoliny Francové v Karlových Varech. Dodávka přecpaná technikou, do toho kameramanka Věrka citující Bergmana, zvukař s kocovinou, Helenka kupodivu spí a kamera neustále běží na návratový dokument.

Byli jsme tak optimisticky naladěni, že nám cesta za doprovodného zpěvu sprostonárodních písniček rychle ubíhala. Těšila nás zejména účast místního tisku a podařená reportáž se starostou, který nám dokonce věnoval pamětní medaile. Uprostřed dobré nálady kousek za Hořovičkami, před odbočkou na Hokov náhle auto několikrát poskočilo, cuklo a zastavilo.

Do nastalého ticha se ozval řidič Míla: „Sakra, to není možný. Došel nám benzin!“

Překvapení bylo komentováno výrazy, které svědčily, že dobrá nálada je pryč. Nejčastější dotazy byly, co teď budeme dělat?

Filozoficky jsem zauvažoval já: „Neblbni Mílo, není to jen ucpaný?“

„To tedy není strejdo, svítí nula, žlutě! Kdo s tím jel naposled? Kterej blbec s tím jel a nenatankoval?“

„Jestli došel benzin, tak já netlačím, uvolňujou se mi větry,“ důrazně se ozval důchodce, zvukař Říha, „mimo to mám křečové žíly, revma a platfus.“

Kameramanka Helenka se probudila a prohlásila, že tak krátkou dobu v autě ještě nespala. Jediná zachovala úplný klid, zapálila si cigaretu a řekla: „Fajn pauza, ale mohli jste zastavit někde líp, chci jít na malou.“

Tanečnice a kameramanka Věrka, schopná organizátorka, ale technický antitalent se zeptala, jestli by to šlo něčím nahradit. Její dotaz byl tak nehorázný, že se všichni rozchechtali a napjatá situace se uvolnila.

„Počkejte,“ ozval se zvukař Říha, „ona má pravdu. Vzpomínám si, že strejda vyprávěl, že po válce dojel domů z pískovny na slivovici s Fordem V8. Máme přece v kufru od bratra babičky Francové tři lahve stoličné vodky. Tak s tím bychom snad k pumpě dojeli.“

„Prosím vás, co je to za nápad. Vodka přece obsahuje cirka 60 % vody. Myslíte, že naše auto je snad parní stroj? Slivovice je něco jinýho. Taková dobrá pálenka má třeba jen deset procent vody. Věřím, že ve starým Fordu to jet mohlo,“ odmítl Říhův nápad Míla, „s naším Volkswagenem by to ani necuklo“.

Že nám došel benzin, s tím jsme se zatím nikdy nesetkali a nastalo dohadování, kdo to zavinil. Groteskní dohady ovšem nepomohly. Zůstali jsme stát v drobném mlhavém deštíku u autobusové zastávky několik kilometrů od Hořoviček. Nikdo nemá signál, žádná čerpací stanice v dohledu, jen dusno a špatné vtipy. Situace se blížila panice. 

Nezbývalo nic jiného, než se pokusit stopnout nějakého řidiče gentlemana, který by nám mohl pomoci. Rezervní kanystr jsme sice v kufru našli, ale byl prázdný. Situace byla vážná, ale někteří si vynucenou zastávku starostlivě nepřipouštěli.

Začalo drobně pršet, blikali jsme světly. Ve stopování jsme se začali střídat. Postupně se v různých kreativních pózách a figurách vystřídali všichni. Nic nezabralo. Míla dokonce klečel se skloněnou hlavou. Marně.

Ke všemu se začala podivně kroutit Helenka, že to nevydrží, protože se jí chce moc. To všichni pochopili, ale na radu, prosím tě vydrž, reagovala podrážděně. Když ji viděli stát se zkříženými nohama a obličejem jako z horroru, rozhodli se že udělají řadu jako zástěnu, aby ji ze silnice nebylo vidět. Říha ještě držel z boku otevřený deštník, takže zákryt byl dokonalý.

Stáli jsme a pokračovali ve stopování, Nikdo nezastavil, až na jednu dodávku, ale byl to diesel, takže nám nepomohl. Mraky se částečně protrhaly a rozsvítilo se sluníčko, které rozzářilo okolí. Nálada byla ale stále beznadějná.

Nečekaně jsme byli překvapeni. Opět zastavila bílá dodávka. Zase diesel. Za ním zůstal stát černý Ford. Pohřební služba Pieta Karel Novotný. Zůstali stát a řidič, když uviděl naše zoufalé obličeje se rozhodl, že nám pomůže. Odšoupl nepatrně rakev a vytáhl z otvoru plný kanystr. Sláva, úspěch a odpolední slunce začalo hřát.

Nálada se vracela a nadšeně jsme řidiči poděkovali. Chtěli jsme se nějak odměnit. Já hledal drobné, Věrka nabízela selfie. zvukař Říha doporučil výběr soundtracku pro pohřební atmosféru. Rozpačité úvahy, jak ochotu odměnit přerušila postarší dáma v černém kabátku, doprovázející zesnulou s lehce ironickým úsměvem:

„Vy jste filmaři, že? Nechtěli byste ten pohřeb nafilmovat? Byla to moje teta. Ve Varech ji znalo dost lidí. Aby na ni zůstala vzpomínka, jak se patří. Určitě by s tím souhlasila, protože byla na fotografy a novináře zvyklá. Tančila v několika souborech karlovarských klubů a varieté. Vedla baletní školu a děvčata ji milovaly.“ 

Snažili jsme se zhodnotit situaci, jestli máme ještě rezervu na kartách a dostatek baterek, aby se nestalo něco podobného jako s benzinem. Jestli jet natáčet bez znalosti místa, pro koho, bez znalosti o nebožce, kdo tam všechno bude, jaký bude přístup k obřadu, nejsme ohlášeni, bude to riziko. Příliš dlouho jsme se ale nerozmýšleli. Takový způsob natáčení nás vlastně lákal. Rozhodli jsme, že na to jdem na ostro.

Domluvili jsme se, že nás pohřební auto zaveze s nebožkou na její pohřeb do Kolešovic, kde se narodila. Podle neteře to bylo její poslední přání. V Kolešovicích prý byl více známý její dědeček, který pracoval na zámku jako šafář. Zámek původně patřil rodu Wallisů, pocházející z Irska a Francie. Po roce 1946 byl zámek zestátněn.

„Teda řeknu vám to je senzace,“ rozhodnutí pohřeb natočit komentoval Říha. Filmaři a pohřební vůz – dvě party, co obvykle nemají nic společného, se nečekaně potkávají. Jako by jim osud poslal alternativní scénář: „Nemáte benzin? Tady máte nádech poslední cesty.“ Pomyšlení, že jediná záchrana na cestě byla rakev, je tak temné, až se tomu nedá nesmát. Jako by nám šel naproti konec filmu, doslova.

„Dobrá,“ souhlasil jsem, „ale název zatím ponechme až na závěr. Připravte kamery, mikrofon a jedeme dokument již cestou. Jedna kamera bude snímat cestu na hřbitov.“

„Já to beru šéfe,“ ozvala se Věrka, mám to připravený.“

„Sedneš si místo neteře, ta si sedne k nám. Druhá kamera bude snímat pohřební vůz při projíždění cesty do Kolešovic. Tu si vezme Helenka. Zdeněk připraví reportážní diktafon a směrovej mikrofon a cestou vyzpovídáme tetičku. Jdeme na to. Připravte se, žádné připomínky. Takovou příležitost nesmíme zahodit.“

Všichni byli připraveni, a tak jsme s naší dodávkou vyjeli. S malým odstupem nás následoval pohřební vůz. Projeli jsme Hokovem, nikde ani živáčka. Žádnej pes ani kočka, prostě mrtvo. Od západu se vyjasňovalo i krajina působila poklidným dojmem. 

Při cestě zapnul Říha diktafon začal se věnovat neteři paní Míly Požádal ji, aby nám k tomu filmu řekla něco o své tetě. Zvážněla a zamyslela se.

„Moc vám toho neřeknu, nestýkaly jsme se tak často, ale co vás bude asi zajímat zkusím zalovit v paměti. Rodiče jí brzy zemřeli a vzala ji k sobě její babička do Karlových Varů. Tam vlastně vyrostla a pracovala jako učitelka. Věnovala se tanci a baletu. Velmi populární byla v baletu ve varieté a milovala ze všeho nejvíce klasickou hudbu. Později vedla lázeňskou taneční školu, sama komponovala choreografická dílka. Dávala vždy přednost zásadě, že tělo ví vše dříve než hlava. Byla velmi oblíbená.“

Z jejich slov jsem byl dojatý, poděkoval jsem jí a vyslovil k tomu myšlenku, že tohle chce víc než filmový záběr, že to chce duši. Požádal jsem ji, jestli by byla ochotná připravit návrh komentáře pro střih filmu a pokud možno by ho sama uvedla. S mírnými rozpaky to přislíbila.

V Heřmanově jsme u Výklenkové kaple natočili několik detailních záběrů na kolem projíždějící pohřební vůz. Totéž jsme natočili u kaple Jana Nepomuckého před vjezdem do Kolešovic.  Byla tam vyslána Helenka, aby se na schodech modlila, protože celou cestu jsme mimo dvě pasoucí se krávy žádného živého člověka neviděli.

Pohřební vůz zde zůstal, abychom ke kostelu přijeli my jako první. Příjezd nás poněkud překvapil. V prostoru před zámkem byla spousta lidí. Mladí, staří, všichni v černém, jako by měl někdo přijet z kraje. Auto jsme postavili před vchod do zámku a já pádil se stativem a Helenkou s kamerou na křižovatku před obchod družstva COOP, abychom stačili natočit samotný příjezd pohřebního vozu.

Mezi skupinou přihlížejících, kteří se zúčastnili pohřbu nastal rozruch, který ještě zesílil údivem, když uviděli přijíždět pohřební vůz z něho vyhlížela Věrka s kamerou. Šířily se zejména dotazy kdo tu televizi objednal. Mezi místní babskou zpravodajskou agenturou se rozšířila zpráva, že to musel být její tajný milenec. Svoji pozornost si také zasloužila děvčata v baletních sukýnkách, která čekala na rohu před prodejnou družstva COOP.

Ukázalo se, že jsou to studentky její baletní školy, které se s ní přišly rozloučit a zatančit její poslední choreografii „Piškoty ti zůstanou“.

Dámy se začaly upravovat, pánové napřímili své postavy a zamáčkli cigarety. Že na rozloučení přijely i její studentky taneční školy nevzbudilo tolik dohadů, jako jejich pohledy na televizní kamery.

Pohřební vůz dojel až před vstupní bránu na hřbitov a zacouval až ke vchodu do kostela sv. Petra a Pavla, patřícího pražské arcidiézi. Ministranti s čekajícími pomocníky pohřebního ústavu Pieta s řidičem odnesli rakev do kostela a za nimi se při zvuku úmrtního zvonu již řadili smuteční hosté.

Mezi skupinkami se pohybovala Věrka s kamerou a před hřbitovem lákal děti   zvukař Říha medvídkama, aby začaly lítostivě brečet. Děti to pochopily jako legraci a začali ječet, jako když jim někdo krade mobily. Dvě místní rázné starší ženy Říhu začaly okřikovat, ať děti nechá na pokoji s tou holí, protože se ho bojí.

Zazněly varhany a kostelem se rozlehla píseň Tam u nebeských bran od Michala Tučného. Začal samotný obřad, který natáčela Věrka, kterou nejvíce zaujal neobvyklý oltářní obraz černé madony, který znala z chrámu v Messině.

 V kostele začala zádušní mše svatá, rozvolnila se vůně kadidlo a rozzářily svíce. Nakonec kněz pokropil rakev svěcenou vodou, přičemž dostala značnou sprchu i Věrka s kamerou, když se přiblížila k rakvi velmi blízko.

Divil jsem se kolik lidí se ještě umí modlit, protože se ozval sborový přednes mně neznámé modlitby. Průvod skončil posvěcením hrobu a spuštěním rakve. Na rakvi ležela velká bílá kytice od pravnučky Terezky a před ní ležely baletní špičky piškoty. Symbol. Byla to osiřelá dojemná vzpomínka na slavnou dobu jejího baletního vystupování a choreografii. Mohly být odkazem na její taneční školu, kde učila děti. Nebo připomínkou dětské radosti, která ji provázela celý život.

Z kostela zazněla píseň Jednoho dne se vrátíš od Věry Špinarové. Hosté se pomalu rozcházeli. Před bránou vstupu na hřbitov se rozestoupila skupina děvčat a zatančila několik baletních kroků jako rozloučení se svojí oblíbenou učitelkou Mílou Procházkovou. Na prosbu Věrky svoji kreaci zatančily ještě jednou, protože tanec „Piškoty ti zůstanou“ Věrka nestihla natočit celý. Vytrysklý potlesk ve stínu habrů a zimostrázu musela slyšet určitě i Míla. Bylo to poslední poděkování za její práci, obětavost, umění a lásku k dětem.

Po bohatém pohoštění v místním hostinci, kde jsme byli hned po tanečnicích středem pozornosti, jsme se sešli u naší dodávky a připravili vše k odjezdu. Nálada byla samozřejmě podpořena mnoha přípitky na zdraví a památku baletní subrety Míly Procházkové.

Dostali jsme za odměnu dva pytle brambor a bedýnku cibule. Starosta poděkoval a dal mi nabídku, že Kolešovice mají ještě krásnou švadlenku, která pracovala v jednom pražském divadle a bývalého akrobata. Jestli bychom je také nechtěli natočit.

Řekl jsem vzletně, že pro nás Kolešovice nejsou konec, ale začátek, což vyznělo jako ikonický příslib. Vše se odehrálo neplánovaně, jako něžná absurdita, která se dotýká srdce. Má to sílu, o které se říká, tam se každý smál i plakal zároveň.

Zvukař Říha pronesl moudrý dozvuk, provázející naše myšlenky při zpáteční cestě až do Prahy. Ten film, jestli se správně střihne a ozvučí dostane ducha Formana nebo Věry Chytilové.