Studio ANP    

 

Již od mládí, nahlíženo věkem důchodovým, tedy po vojně, jsem se bláznivě věnoval svému koníčku, kterým bylo fotografování a později i filmování. Postupně jsem odkládal starší fotoaparáty, zlikvidoval fotokomoru s vybavením, kamery, počítače a pořizoval jsem si moderní vybavení. Byla to především digitální kamera s těžkým stativem, lyžemi a prvotřídní zvuková technika.  Zkušenosti rostly při použití nových postupů a návodů při stříhání filmů na počítači. Byl to kůň, žádný koníček.  

Moje pýcha rostla nahráváním prvních filmů na Youtube. Po první stovce filmů jsem se přihlásil do klubu kinoamatérů, o jejichž existenci jsem se náhodou dozvěděl. Mezi staršími filmaři, vesměs začínajícími s osmičkovými kamerami a dlouholetou zkušeností jsem se cítil jako kuře v hejnu slepic. Chovali se ke mně velmi shovívavě a trpělivě se vydrželi dívat na moje díla.

Pochopil jsem jednu základní věc. Byli to sice amatéři a fandové, ale proti mně to byli zkušení filmaři s rutinou profesionálů, kterým se ostatně velmi blížili. Jejich komentářům k promítaným filmům jsem vůbec nerozuměl. Měli za sebou praxi a účasti na soutěžích, mnozí z nich začínali s osmičkami na péro a střihy, s lepením filmových pásů. Byli držiteli mnoha ocenění, včetně mezinárodních. Mnozí pamatovali historii klubu od jeho založení v roce 1936. V tomto prostředí jsem se pochopitelně ztrácel. Byl jsem si vědom, že jejich úrovně nejsem schopen dosáhnout.

Účasti na soutěžích, a hlavně stálé příležitosti natáčet, byly pro mě v samostatných akcích prospěšnější. Přírodní snímky, zajímavosti, hrané filmy byly kvalitnější. Často jsem byl zván na reportáže, oslavy narozenin, svatby, promoce, někdy i pohřby. Víte, nejhorší je, když člověk svěsí ruce a nechá se sežrat, jak říká Vanda Hybnerová.

Nápady jsem jen hýřil. Stal jsem se youtuberem, zavedl jsem svoji webovou stránku, blog, uváděl snímky na Vimeo, Rajče, facebook, Google. Stoupalo mi sebevědomí a zpyšněl jsem. Synovec Míla, který byl můj nejčastější herec, komentátor a asistent, jednou moji pýchu ještě více posílil, když navrhl, že bych mohl být uměleckým šéfem filmového studia, když už chodíme natáčet ty svatby, promoce a jubilea jen za flašku a chlebíčky. Dokonce hned navrhl název, kluk šikovná. Měli jsme se jmenovat Studio ANP, ve zkratce Akční Natáčení Praha.

Jeho nápad jsem bez přemýšlení přijal a do čtrnácti dnů bylo STUDIO ANP na světě. Zařídil jsem si živnostenský list, sjednal pojištění a rozhlížel se po reklamě. Objednávky na zakázky se začaly množit. Míla byl formát doby. Zařídil u svého kamaráda dvojjazyčné zlaté vizitky se jmény JUDr Miro Benda – Art manager STUDIA ANP Prague a Ing. Milo Benda Assistant Artistic Manager STUDIO ANP, s několika novými čísly mobilů, e-mailovými adresami, odkazy na různé webové stránky, chytlo ho to.

První oficiální objednávkou byla menší svatba na hradě Švihov, kterou jsme s Mílou zvládli po domluvě s kastelánem docela dobře. Potrápily nás jen záběry gratulací. Nedalo se vše stihnout. Promoce na Ekonomické fakultě Západočeské univerzity v Plzni se nepodařila, i když rodiče graduantky byli disky s filmem a potiskem nadšeni. Ukázala se potřeba lepšího vybavení a zejména druhé kamery a zvukaře a rovněž tajemnice, nebo sekretářky, která by mohla být současně produkční. Studio se muselo nově vybavit a zorganizovat. To bylo nezbytné.

Měli jsme štěstí a Studio ANP se v krátké době rozrostlo o Zdeňka Říhu, člena klubu Hallofilm Praha, který byl úžasný profík zvuku. Zdeněk byl rozšafný kliďas. Před důchodem pracoval v televizi a rád využil možnosti s námi pracovat. Věra Soukupová, také členka klubu, mi přislíbila domluvit spolupráci s jednou tanečnicí z jejich tanečního souboru. Brzy se naše studio rozšířilo o produkční a sekretářku Helenu Mařákovou. Výborná, nápaditá a ochotná blondýnka.

Koupili jsme novou kameru, klapku, mikrofony, osvětlovací zařízení, další počítač, střihací software a další potřebné vybavení. Na výjezdy jsme měli Oktávii plnou, že jsme se sotva vešli. Helenka vyřizovala objednávky a práce bylo plno. Většinou byli naši zákazníci s natočenými filmy spokojeni. Pokaždé se nedařilo. Také jsme platili pokuty.

Při natáčení propagačního filmu pro CK Cyprus Travel, spadl Míla do jezírka v Afroditině jeskyni u rybářského přístavem Latsi, směrem k výběžku poloostrova Akamas. Jak již název napovídá, existuje legenda, že v jeskyni se dříve koupávala samotná bohyně lásky Afrodita a kdo ochutná vodu z jezírka, omládne o deset let. Jak tam Míla hupnul i s kamerou, zakalila se voda natolik, že se určitě pít dlouho nedala. Pokutu jsme naštěstí zaplatili v nižší výši, než byla cena, kterou jsme inkasovali za film. Propagační snímek se vydařil a cestovka byla spokojená. Na Mílu nějaké omládnutí podle legendy nefungovalo. Při jeho věku to vlastně ani nepotřeboval.

Míla nás jednou urychleně svolal a jelo se do Plzně na svatební obřad v kostele sv. Jiří.  Trochu jsme přehlédli, že jde o kostel v ulici Ke Kostelu. To nám vůbec nevadilo. Naše filmování bylo vždy náročné na okamžitou improvizaci. Mnohdy jsme vůbec nevěděli, do jakého prostředí jedeme a v jakém rozsahu budeme natáčet, kolik lidí, jaká hudba, proslovy, časový průběh, všechno až na místě.

Tak jsme natáčeli svatbu starších novomanželů a dosti rozjařených svatebčanů v malém farním kostelíku ze 14. století v Malešicích. Při příjezdu k restauraci Malešický dvůr jsme již viděli skupinky rozjařených, svátečně oblečených lidí. Vytušili jsme, že tentokrát to nebude jen obyčejná svatba, ale takřka pouťová veselice. Kostel byl hned za rohem a tam se rojil ještě větší chumel lidí než u hospody. Nezbylo mnoho času na vyzkoušení techniky a osvětlení. Krátká dohoda s oddávajícím knězem, kam můžeme a odkud budou nejlepší záběry a jelo se. Je pravda, že ženich se poněkud divil, kdo nás pozval, ale po dohodě o ceně za film vděčně souhlasil. Natáčení proběhlo výborně, náš zvukař Zdeněk dokonce snímal zvuk obřadu v leže u první řady lavic a musel strpět kopance od nějakého nezbedného kloučka, který se tím bavil a krátil si pro něho nudnou chvíli.

Všichni byli spokojeni a při slově amen a zvuku varhan jsme si hlavně oddychli my, že se natáčení povedlo. Jenže se vzrušeně ozval Míla:

„Průser, balte, rychle, natáčeli jsme jinou svatbu. Kdo to objednával, do prčic. Čekají na nás už dvě hodiny někde v Doubravce!“

Po dvou hodinách v Malešicích nám volala Helenka, že je zle, protože na nás již dvě hodiny čekají svatebčané u kostela sv. Jiří, ale v Plzni 4 Doubravce, v ulici Ke Sv. Jiří číslo 60. Malešičtí nám ochotně ukázali, kde je ten druhý kostel a otec ženicha nás doprovodil svým autem až na místo.

Po příjezdu jsme se dosti dlouho účastnili probouzení a oživování některých svatebních hostů, kteří si dlouhé čekání krátili různými nápoji, dezerty a chlebíčky. Dokonce byly tyto přípravy zakomponovány do filmu a vhodně vytvářely veselou atmosféru staročeských zvyků.

Přívětivou kulisou a dominantou prostoru na soutoku Úslavy s Berounkou se ukázal samotný Kostel Sv. Jiří, jedna z nejstarších staveb v Čechách. Sloužil společně s malým klášterem pro benediktínské mnichy. Rarita. Byl postaven po návratu pražského biskupa Sv. Vojtěcha z Říma v roce 992. To nás nutilo věnovat svojí práci opravdovou pozornost. Snoubencům jsme se omluvili a slíbili slevu ve výši inkasované za předchozí svatbu, která sice nebyla předem sjednaná, ale Helenka ji diplomaticky vyúčtovala. Film se vydařil, a nakonec byla veselá nálada a všeobecná spokojenost. Někdy musí mít člověk štěstí.

Nejhorší případy byly dotáčky. Když se vše nepodařilo in time zachytit, nebo jsme potřebovali nějaké detaily, pozadí, přisvítit, rozbít talíř a podobně. Velké problémy nastaly u zvláštní svatby, která probíhala v přírodě, v lese. Zpravidla nevěsty mívají nápady, které si účastníci pamatují celý život. Helenka nás poslala natočit svatbu do původní obory blízko Starých Čivic.

To byla snad nejhezčí a nejromantičtější svatba. Na lesní pasece. Působilo to vznešeně, posvátně, dramaticky.

Na bráně měly původně být rozložité parohy, které ženich nechal odstranit, že je na to ještě brzo.

Společné záběry a fotografie bylo velni náročné nasnímat, protože nebylo možné uklidnit a seřadit děti a psy, kočky a dvě ovečky. Novomanželé tak dlouho svatbu odkládali až se jim narodily dvoje dvojčata. Teprve po čtyřech dětech získali jistotu, že se k sobě opravdu hodí a budou spolu šťastni.

Po slíbení výprasku a vyhrožování, že se na ně Pánbůh dívá a je rozzlobený, se některé děti rozbrečely, co říkám rozbrečely, rozeřvaly a přidaly se k nim děti ostatních příbuzných. V křiku a ječení vynikal zejména čtyřletý bratr nevěsty, který si stále sedal a odmítal nést kytičku pro sestřičku.

Já jsem už kameru raději vůbec nevypínal, protože situace se stále rychle a spontánně měnila. Helen se mi pletla do záběrů s držákem mikrofonu a na domluvené posunky nereagovala. Většinou se věnovala nejmenším křiklounům

V nastalém zmatku jsem již ztrácel přehled, které scénky a momenty natáčet, kdy vypínat a šetřit baterii. Přitom se pokoušet trochu rovnat svatebčany, utišit a zklidnit rozdováděné děti. Tak se stalo, že jsem sice zvládnul z ruky natáčet celý projev starosty se švenkováním na polodetail a podhledy, až jsem měl křeč v ruce, ale po stažení filmu do počítače jsem zjistil, že tento důležitý záběr chybí. Kamera byla celou dobu vypnutá.

Jako naschvál, synovec Míla s druhou kamerou natáčel záběry mezi svatebními hosty v opačném směru a zvukový záznam z kamery byl přerušován mezi jednotlivými záběry, takže použít nešel. Na úplnou pohromu jsme přišli při hostině na zámku.

Většinou jsme filmy z natáčení svatby a následné hostiny stačili sestříhat a uložit na DVD, nebo flešku do třech dnů. V tomto případě jsme se ještě po týdnu omlouvali a uváděli různé důvody, proč máme zpoždění. Omlouvali jsme se ještě dalších čtrnáct dní.

Nastaly totiž velké potíže při přemlouvání starosty, aby nám pomohl a přednesl svůj projev jen na kameru. Nepovolil. Navrhl nám, že si můžeme natočit jeho projev na jiné svatbě, že to má napsané a stejně vždy říká skoro to samé. To však nebyla tak docela pravda.

Jednou nesouhlasil věk, dosud nenarozené děti, nejdůležitější však bylo lesní pozadí, v tom místě již dlouho žádná svatba nebyla a kdoví jestli ještě tam někdy bude.

Nechal se přemluvit až po měsíci. Zálohu jsme novomanželům vrátili a byli jsme rádi, že nechtěli penále za nesplnění termínu.

Záběry jsme museli několikrát opakovat, protože starosta se nevydržel tvářit vážně a v určitých momentech se vždy rozesmál. Co rozesmál, on dostával záchvat smíchu jako nemoc! Chtěl, abychom sehnali alespoň několik lidí jako svatebčany, jinak, že to nesvede.

Jeli jsme do Pardubic na nádraží a přesvědčili několik zevlujících bezdomovců a místních opilců, že to za přiměřený bakšiš zahrají. Problém byl s nevěstou. Jediná žena, oblečená jako dojička na lesní brigádě, byla natolik podroušená, že souhlasila, jen když bude moci zpívat. Zpívající nevěstu jsme zamítli. Nakonec nám nevěstu zahrála servírka z restaurace za nehorázný honorář. Za to se ale vystrojila do kostýmu, který svatební šaty poměrně dost připomínal.

Přece jen se podařilo ze třech pokusů sestříhat kvalitní přednes starosty, který se nesmírně divil, jak při slavnostním projevu vypadá a že měl být asi přece jen raději knězem, jak si přála před smrtí jeho maminka.

         Náročné bylo potom kopírování filmu na šedesát DVD. Ještě že novomanželé jejich počet omezili, stejně jsme na tom pracovali dva dny a dvě noci. Když jsme v naší klubovně odpočívali u kafe a prožívali náš whiskytime a pospávali, ozval se telefon. Helenka. Máme jet druhý den do Bohnic, natočit oslavu výročí devadesáti let pradědečka, význačného geologa. Zmocnila se nás v tu chvíli taková únava, že jsme objednávku rozhodně odmítli. Možná ze strachu, aby si nás tam potom nenechali na pozorování při zvýšené intenzitě obraných příznaků před oblíbenou činností pradědečka, házení kamenů. Natáčení v jiném podobném zařízení jsme se stejně nevyhnuli. O tom ale zase až příště.