Zvonění

 

Probíhala hodina stavební mechaniky s docentem Kališem, naším třídním profesorem, kterého jsme měli rádi a velmi jsme si ho vážili. Zkušený odborník na tenkostěnné konstrukce byl vyhoštěn z řad  členů korespondentů ČSAV pro své postoje i původ, a byl rád, že může alespoň učit na večerním studiu stavební průmyslovky pracující, snažící se získat maturitu, kvůli vylepšení platového zařazení.

Po obtížném výkladu problémů rovnováhy sil v nakloněné rovině ke konci hodiny několik studentů vyvolal na přezkoušení. U tabule byla zrovna Hurdiska s dřevěným trojúhelníkem a křídou v ruce. Hurdiska byla přezdívka Jany pro podobu s její postavou, pohyby hurisek, tanečnic v zahradě Nejmilosrdnějšího a znalostmi rovnající se duté a odolné stropní tvárnici hurdisce. Snažila se pomocí trojúhelníku a křídy nakreslit nakloněnou rovinu, přičemž si pomáhala tanečními vyzývavými pohyby nakloněné postavy.    

Jak je známo, nakloněné roviny jsou praktické tím, že snižují velikosti sil potřebné k přemístění těles ve svislém směru. Prostě dolů se to šoupe dobře. Hurdiska toho bohatě využívala a její kreace s ohýbáním byly čím dál odvážnější. Docent Rameš její kroucení pochopitelně od katedry sledoval. Současně si však všiml, že tři čísla, Přemek, Tonda a Dóďa, sedící v první lavici, se usmívají, co říct, dokonce ušklíbají a chechtají, v marné snaze smích potlačit.

Docenta Rameše se zmocnil pocit, že se pošklebují jemu, jak zaujatě  pozoruje geometrické křivky a pohyby Hurdisky. Omyl. Dost nešťastný omyl. Oni se totiž smáli  zážitku z předchozí hodiny ruštiny, kdy byl profesorem taváryšem Vasilem Tonda vyvolán a jeho výkon byl odměněn pětkou. Rozzlobený Tonda stále hudral a tu zaslouženou pětku mu nemohl odpustit. Stále opakoval tiše: dam pěťorku, dam pěťorku, naseru ti, dam pěťorku. Byl to důvod k jejich úsměvům, protože to byla trapná zkouška. Ono také odpovědět na otázku jaké muzeum je na hradě Lokti v ruštině může jen rodilý  Lokťan nebo Volyňský Čech turista.

Blížila se poslední minuta vyučování, piruety Hurdisky vrcholily, naše tři čísla již vyprskly dost hlasitě a zasmály se nahlas, když Ramešovi došla trpělivost. Vstal od katedry, ukázal na ně prstem a nařídil jim, aby odešli na deset minut za dveře. Ochotně rychle vstali a vypadli na chodbu, kde se mohli konečně uvolnit a smát jako blázni. Vzápětí zazvonil školní zvonek a jim smích přešel. Konec vyučování. Nevěděli, jestli nebudou muset za dveřmi ještě celých devět minut čekat. Docent Rameš, již uklidněn se jich zeptal proč se smáli. Když mu řekli, že Tonda dostal pěťorku v předchozí hodině, zasmál se s nimi a s úsměvem je propustil.