Strýček
Krásný, klidný, slunný
den, na modré obloze ani mráček. Teplo, chvílemi slabý vánek. Polední sváteční
klid nerušil ani provoz kolem černošického nádraží. Si lidé Chvíle odpočinku si
lidé spokojeně užívali. Jen na chvíli bylo hlučněji, když tudy projel rychlík
na Beroun. Do nastalého ticha se však ozvala dutá rána, bylo slyšet řinkot
skla. Od nádraží vzlétlo hejno holubů a zmateně odlétlo k Berounce.
Netrvalo dlouho a ozval se signální zvuk hasičského auta. Několik lidí vyběhlo
z domů a nejistě se rozhlíželi, protože žádný kouř vidět nebylo. Bylo
slyšet houkat i sanitku.
V jedné vilce
vybuchl plyn. Hasiči začínající oheň uhasili okamžitě. Následky byly tragické.
Ve zdemolované prádelně byla nalezena žena v bezvědomí ve značném
stadiu těhotenství s rozsáhlými popáleninami. Byla rychle převezena do
Vinohradské nemocnice na popáleninové centrum.
Šlo o čas a možnost
zachránit nenarozený plod. Zdařil se malý zázrak. Děvčátko bylo zachráněno živé,
porodem císařským řezem. Bohužel rodičku, maminku, se zachránit nepodařilo a
druhý den zemřela. K dovršení neštěstí došlo po zprávě podané otci o úmrtí
manželky, která ho zasáhla velmi silně. Zhroutil se a zkolaboval. Tragická
traumatická událost měla za následek těžký psychický kolaps. Karel Navrátil byl
odvezen v bezvědomí přímo z práce do psychiatrické nemocnice.
Veškeré starosti
o jeho stav a péči o poškozený dům se ujal řešit jeho bratr Pavel Navrátil,
protože Karel nebyl schopen zvládat ani základní životní potřeby. Prožíval
silný stres, úzkost, zmatenost, pocity bezmoci. Nejhorší byly u něho stavy
sebeobviňování, obavy o život a myšlenky na sebevraždu. Přes poskytnutí odborné
péče a léků, které měly zmírnit příznaky psychického kolapsu, se jeho stav dlouho
nelepšil.
Alena Navrátilová,
manželka Pavla, se ujala veškeré nutné péče a pomoci při ošetřování narozené holčičky,
přežívající v inkubátoru, a zůstávala nepřetržitě v nemocnici u ní. Její
pomoc při následných lékařských postupech a asistence sestrám k jejímu
uzdravení byla velmi užitečná a potřebná. Byly to dlouhé hodiny bdění a nocí
bez spánku. Alena natolik k malé přilnula, že bojovala o její život, jako
by byla její vlastní. Věděla, že musí vše obětovat pro její záchranu.
Alena s Pavlem byli
již dlouho bezdětní a děvčátka, vlastně neteře se ujali s velkým odhodláním.
Trápila je také starost o stav mladšího bratra Karla, který stále zůstával ve
stavu apatie a nevnímal ani jejich pozdější návštěvy v psychiatrické léčebně.
Byl netečný i k vyprávění, jak se daří jeho dceři. Někdy ani nepromluvil. Přes
veškerou péči lékařů se jeho stav nelepšil. Nebyl přítomen ani na pohřbu manželky, který zajišťoval jeho
bratr.
Vyvstaly však problémy
jiného druhu. Bylo nutno daný stav uvést do souladu s právními předpisy.
Vzhledem ke zdravotnímu stavu otce, Karla, u kterého přetrvávaly psychické
potíže ztrátou zájmu o obvyklé aktivity, náladové výkyvy s podrážděností,
nebylo možné s jeho péčí o malou Marušku počítat.
Pokud si někdo myslí, že
cizí bolest bolí méně než vlastní, je na omylu. Prožívání přebalů jizev a
defektů, vpichů kůže s tlumeným pláčem Marušky bodalo a píchalo oba
pěstouny stejně, jako by se dotýkaly jich samotných. Alena musela změnit
zaměstnání, aby se mohla plně Marušce věnovat. Prožívali skutečně těžké období.
Podali návrh na svěření
Marušky do pěstounské péče. Starostí bylo stále dost. Bylo řešeno také dědictví
a určení správce. Šlo hlavně o vilu v Černošicích, kde se stala nezletilá
Maruška spoluvlastnicí.
Částečně poškozený dům
výbuchem v přízemní prádelně nechali opravit a se souhlasem opatrovníka
byl později pronajat Diplomatickému servisu MZV ČR. Tato skutečnost se stala jednou
z nepříjemných překážek a následným sporem mezi bratry.
Psychický stav bratra
Karla se sice mírně lepšil, ale stále nebyl plně schopen se o Marušku starat.
Po několika letech a dlouhém uvažování dal souhlas, aby si bratr
s manželkou Marušku osvojili. Sociální kontakt se vyvíjel zcela přirozeně.
Alena si vlastně Marušku vypiplala od narození, a stala se tak její náhradní
matkou se všemi citovými i fyzickými vazbami.
Malá Maruška si Alenu
vtiskla do paměti jako maminku. Zrovna tak Pavla, ke kterému měla vztah, jako
k tátovi. Byli to její rodiče, které pro ni znamenali ochranu, bezpečí a
rodinu. Bylo jistě náročné překonat první návštěvy Karla, který svoji dceru
vlastně viděl až ve třech letech. Tehdy se také dohodli, že bude Karlovi říkat
strýčku. Bylo to pro něho těžké, ale sám cítil, že by jen těžko byl schopen
Marušce poskytnout takové zázemí, jaké měla u jeho bratra a Aleny.
Přijal svoji roli strýčka
jako náhradu a možnost se s Maruškou stýkat, vidět, jak roste, jak
dospívá. Možnost návštěv u bratra pomáhala i jemu nabývat lepší kondice
psychické i fyzické.
Přes veškerou péči a
další léčení jeho stavu nesl tragický případ svoje následky i v dalším
období, kdy byl Karel již schopen normálního života a jeho invalidita skončila.
Jeho role strýčka mu přinášela tísnivé, neblahé pocity. Stal se zádumčivý a
začal se poněkud vyhýbat návštěvám u Pavla. Úsměvy Marušky a její mazlení a
hravé skotačení s ním pociťoval až bolestně. Věděl, že mu vlastně patří, a
někdy úplně ztrácel pocit hrané role strýčka a hřál se vědomím táty. Vždy jen
do chvíle, než ho oslovila. Jeho návštěvy časem skutečně řídly. Zůstával
v nepřirozené lži. Musel si sám nalhávat, a přesvědčovat se, že je
strýčkem.
Pociťoval tento
nenormální vztah jako újmu. Věděl sice, že jeho hospitalizace po závažném
psychickém kolapsu byla nutná. Bylo
potřeba zajistit jeho bezpečí, ochranu,
léčbu, kdy byl v akutním duševním
stavu a mohl ohrožovat sebe nebo okolí. Dostávalo se mu podpory a porozumění od
personálu a ostatních pacientů, kteří procházejí podobnými problémy. Věděl, že
na tom tehdy byl opravdu zle.
Vždy, když odcházel
z návštěvy, byl skleslý, připadal si zbytečný, odsunutý mimo normální
život. Nepřidávalo to k jeho labilnímu psychickému stavu nic dobrého, byl
stále na různých podpůrných lécích, bez kterých by se asi jen těžko vracel do
normálního života.
Vracel se v duchu často
k jejich společnému šťastnému rodinnému životu, který byl tak tragicky,
násilně přerušen. Hledal důvody, chyby, vracel se k sebeobviňování a
hrozilo, že upadne opět do stresového stavu. Zhoršoval se jeho pracovní výkon,
býval podrážděný až plačtivý. Hledal zpětně cestu, co měl udělat, aby k té
události nedošlo. Jeho stav narušoval i spánek a odmítání jídla. Nebylo noci,
aby ho nepronásledovaly noční můry a halucinace připomínající traumatickou
situaci.
Jediné, co ho ještě
drželo, byla síla nepodlehnout užívání alkoholu, drog nebo jiných návykových
látek jako způsobu úniku z toho všeho.
Přišlo příznivé období,
kdy se seznámil s milou ženou, ke které pocítil zprvu jakýsi vzájemný ochranitelský
vztah. Byla vdovou se dvěma dětmi. Nejmladší chlapec byl stejně starý jako
Maruška. Brzy našli k sobě blízký a důvěrný vztah, hlavně děti si ho velmi
oblíbily. Malý Petřík ho dokonce několikrát při hrách oslovil tatínku.
Pavel s Alenou byli
velmi rádi, že se Karel natolik vzchopil, aby si mohl založit novou rodinu.
Zejména byli rádi, že jeho nový vztah převážil a posílil tak jeho roli strýčka.
Rozptylovaly je jen jejich obavy, aby se jeho pokrevní vztah otce neprojevoval ve větší míře.
Karel se po nějaké době
oženil a přistěhoval se k jeho ženě Marii Polákové a jejím dětem, dvěma
chlapcům. Ukázalo se, že jejich byt je pro čtyři lidi nedostatečný. Přinášelo
to určité problémy nejen z hlediska spaní a hygieny, ale i pro běžné
činnosti a hry dětí. Karel cítil určité omezení, které bylo nutné řešit. Marie
ho začala přesvědčovat o využití vily v Černošicích a možnosti zrušení
osvojení Marušky, o kterou se chtěla starat spolu se svými dětmi.
Poukazovala na výhody ve
výši přídavků na děti, většího pohodlí v bydlení a sloučení
spoluvlastnictví dosud pronajímané vily. Příležitostí k argumentům pro realizaci této možnosti bylo denně
v jejich omezeném prostoru bytu dostatek. Vyřešení jejich pohodlí a
majetku začaly naleptávat jejich vztah. Delší působení jejího vlivu Karla postupně
zlomilo. Rozhodl se proto jednat.
Při jedné ze svých návštěv
své návrhy Pavlovi a Aleně přednesl. Opakovaně uváděl své důvody:
„Přece oba moc dobře
víte, že Maruška je moje dcera, moje krev, jen to neštěstí mi zabránilo, abych
se o ni mohl starat. Mám na ni právo, to mi nemůžete upřít. Chci se o ni starat
jako táta, a ne jako nějaký strejda na návštěvě. Má mě ráda, myslím, že i ona
to cítí, že patříme k sobě, že jsem její táta. Proboha pochopte to. Jak by
bylo vám, kdyby vám vlastní dítě říkalo
teto, strejdo. Je pravda, že jsem vám dal souhlas s osvojením, ale víte,
v jakém jsem tehdy byl stavu. Sám jsem myslel, že tu ztrátu Marie
nepřežiju. S ní mi odešlo všechno, s
ní mi odešel život.“
Jen nesnadno hledala Alena
slova, která by její vztah mámy odůvodnila, a aby to Karel pochopil:
„Karle, já to chápu a
cítím s tebou,“ snažila se zastavit tu lavinu psychického tlaku a odvolání
na pokrevní nárok, „nemůžeš ale pominout, že Maruška poznala mámu ve mně, se
vším všudy. Se mnou, od začátku prožívala všechny bolesti, mateřskou péči a
ochranu, krmení, první krůčky, první slova máma, první zoubky.
……Já ji držela
v rukou při lékařských zákrocích, já tišila její pláč, mírnila její
bolest. Jak myslíš, že to Maruška prožívala, co při tom cítila.“
„Aleno, samozřejmě jsem
ti velmi zavázán. Asi to bylo štěstí, že jste se mohli o Marušku postarat právě
vy. Byli jste pro ni ti nejbližší a ujali jste se jí, ale pochopte, že roste.
Já se uzdravil, ona se bude třeba ptát, kdo jsem, co ji řekneme, že jsem
strejda? Co když se potom dozví, že to není pravda, že táta jsem já, a ne
Pavel.“
„Podívej Karle,“ přidal
se do hovoru Pavel, „ber to tak, aby to především bylo v zájmu Marušky.
Zatím o tom neví a tátu s mámou vidí a cítí v nás a žije s námi,
spokojená. Má rodiče. Ne žádné pěstouny, nebo náhradní péči. Má rodinu a také
jako v rodině žije. Má strejdu, který ji hýčká, má tě ráda, ale táta jsem
pro ni já. Smiř se s tím. Třeba se to jednou všechno dozví, jak o maminku
přišla, že si se o ni nemohl starat a vychovali jsme ji my. Jako dospělá to určitě pochopí. Dost dětí se
doživotně smíří s tím, že maminko a tatínku říká těm, co je vychovali, a
ne těm pokrevním.“
„Chtěl bych, abyste mně
správně rozuměli. Nemohu se vám nijak za tu záchranu a péči o Marušku odvděčit
nebo odměnit. To se snad ani nedá. Zůstává jen to, co nás spojuje, co jeden pro
druhého můžeme udělat. Zachovali jste se statečně a obětavě, čas nám pomohl
vrátit do života jak Marušku, tak i mě. Teď je možnost žít opět normálně, jako
dvě rodiny. S Maruškou se přece budete určitě stýkat i nadále. Jen jí
vysvětlíme, jak k tomu došlo, a že se nemusí ničeho obávat. Prosím vás.
Zvažte to.“
V podobném duchu se
při návštěvách promítaly opakovaně vzájemné návrhy a řešení skoro celý rok.
Neotřesitelný zůstával stav získaný osvojením a zejména Alena si nedokázala
představit, že by o Marušku přišla a situace se obrátila tím, že by jí Maruška
říkala teto.
Karel zůstával ve svých
návrzích rovněž neústupný. Ani nemohl jinak. Za ním stál bez ustání velký stín
v podobě požadavků jeho manželky, která své návrhy již převedla do
požadavků, jejichž splněním podmiňovala i jejich soužití. To bylo pro Karla,
který se ze svých psychických problémů postupně dostal, velmi závažné. Rád by
se rozhodl, ale musel na druhé straně vzít v úvahu Marušku s jejím
vztahem k rodičům, který by zrušením osvojení a přestěhováním do jiného prostředí
se dvěma nevlastními sourozenci, byl velmi problematický. Nechtěl by jí
ublížit, ale nebyl si jistý, jak by takovou změnu přijala. Byl ve dvou
kleštích.
Nechtěl přijít o novou
rodinu, ve které se již sžil i s nevlastními dětmi a manželku měl
rád. Její nátlak podporovaný i argumenty, aby nebyl hloupý a nenechal se
zneužívat postavením strýčka. Poukazováním na jejich svízelnou bytovou situaci
a výhody spojení finančních prostředků, přídavků a daně. Sliby, že se o Marušku
bude starat jako svoje dítě a dá ji vše, co ji máma může dát. Vše na Karla
padalo a strhávalo ho až k jediné možnosti. Podat návrh soudu na zrušení
osvojení a dosáhnout vrácení Marušky do jeho péče, jako vlastního otce.
Maruška měla nastoupit do
první třídy základní školy. Alena s ní byla dokonce již u zápisu. Proto se
Karel snažil urychleně dosáhnout zrušení osvojení a převzít péči o Marušku do
své péče. Zajistil si právníka v poradně a domníval se, že musí vše
proběhnout bez problémů. Maruška je přece jeho dcera, kterou přenechal
v době svých problémů se zdravotním stavem do péče svému bratrovi a jeho
ženě. Jeho souhlas s osvojením byl podmíněn právě jeho nezpůsobilostí se o
dcerku starat. To však pominulo. Jeho zdravotní stav a možnosti o svoji dcerku
pečovat se svou nynější manželkou jsou zcela normální a způsobilé.
Tímto rozhodnutím se
zbavil neústupného tlaku manželky na změnu péče o Marušku a dosažení změny
jejího opatrovníka majetkových práv včetně zrušení pronájmu vily a možnosti
lepšího bydlení. Tento první krok do jeho vztahu s manželkou přinesl
slibné zlepšení. Jeho určité obavy rozptylovala i ujištěním, že se nestane nic
problematického, vždyť i příjmení nebude muset měnit. Bude se jmenovat
stejně, Navrátilová.
Krátkou dobu, co se
jejich vztah zlepšil, se Karel cítil spokojen. Učinil rozhodnutí a jeho
manželka mu to dávala znát. Dosáhla svého a její plány dostávaly reálný obraz.
Živila tak své naděje na paní domu, s dětmi si starost nepřipouštěla.
Podáním návrhu soudu se
situace velmi zkomplikovala. Šlo o důkazy, třeba jen prokázání otcovství a
majetková práva a stupeň osvojení, různá svědectví stále jednání odsouvala.
Nezávažnější záležitostí
bylo narušení vztahu mezi bratry. Návštěvy Karla u Pavla a Aleny k Marušce
ustaly. Nepřispívalo to ani životu v rodině. Pavel často viděl Alenu, že
pláče. Snažil se ji utěšit, ale nedařilo se. Alena prožívala chvíle nejistoty a
strach, že přijde o své dítě, o milovanou Marušku, jí svazovaly. Prožívala
opravdová muka.
Konečně bylo nařízeno
jednání a došlo na den, kdy mělo být rozhodnuto o dalším osudu Marušky a situaci
v obou rodinách. Soudní řízení probíhalo sice rutinně, ale ve vzrušeném
ovzduší. Po delším průběhu čtení zpráv a výpovědí účastníků obou stran, názoru
opatrovnice, bylo po přestávce vyneseno rozhodnutí. Návrh Karla Navrátila byl
zamítnut. To byl pro něho šok a jeho manželka si neodpustila hlasité poznámky.
Po poučení podal Karel ihned odvolání a o dalším osudu měl rozhodnout městský
soud. Tak jako při setkání před soudem, ani při odchodu si bratři ruce
nepodali.
Žádné komentáře:
Okomentovat