LARP s Tatrou 12 STW

 

Začátkem jarních prázdnin, při hledání další útulné hospůdky inspektorem Hanákem a doktorem Kárným, se podařilo najít skutečný historický poklad. Je to sice hodně do kopce, ale hostinec U Dvou slunců s jeho dlouholetou tradicí, která pamatuje začátek 17. století, má svůj půvab. Podle zpráv z roku 1614 se má zato, že jde o nejstarší hostinec na Malé Straně.

Dům v Nerudovce, která se dříve jmenovala Ostruhová proslavil jeho obyvatel, kterého připomíná bronzová deska na fasádě. Byl to spisovatel Jan Neruda. Jeho otec, zde provozoval trafiku. Neruda v tomto domě žil mezi lety 1845-1857. Ve své nejčtenější knize Povídky malostranské  vylíčil úžasný svět Malé Strany a osudy jejích obyvatel.

 Hospoda proslula i jako oblíbené místo setkávání chartistů a bývalého prezidenta Václava Havla. Zde se psala historie. 

Hospodáři se U slunců již sešli v plném počtu i s redaktorem Koldou, který se zbavil přebytečného kamení v ledvinách poskoky na schodech a pitím čurologu u Milosrdnejch.

Na pípě se točil Prazdroj, jedinečný světlý plzeňský ležák. Tam totiž chutná i lidem co na pivo moc nejsou.  Jestli to nebude zvláštní  atmosférou. Pro hospodáře pořád stejná, klidná a pohodová. Není nad parádně vychlazenou "plzničku". Zde dávají pivu vždy tu nejlepší péči, proto hladinka tak skvěle chutná.

Připili si tradiční plzničkou a zavzpomínali, jak šli na výpravu pod Barrandov na neúspěšný sběr trilobitů, a jak byli nakonec rádi, že jim ho daroval Vášův synovec Eda. Pan Váša při této příležitosti navrhl, že by si mohli zopakovat nějakou naživo hranou hru, podobnou stavění smírčího kříže v Hostěradicích v osadě Žampach.

„Jó, ten kříž tam zůstal,“ připomněl inženýr Doubek, „ stále si ho kolemjdoucí fotí jako zvláštnost a vytvořily se kolem něho dokonce podivné legendy o místních hrdelních zločinech.“

„Myslíte, jak tam rybář Vojta připravil o poctivost Žofii z Davle?“ připomněl drogista Bouček.

„To nebyl zločin,“ namítl Doubek, „to byl dobročinný skutek, protože se pak konala rychlá svatba. Ona již věneček ztratila dříve.“  

Do debaty se vloudil vrchní a s uspokojením si poznamenal objednávku jejich vynikající svíčkové a guláše, pro Chudobu jeho tradiční řízek z krkovice a vláčnou vaječnou omeletu se světlou domácí tlačenkou pro doktora Kárného. Drogista Bouček si mimořádně dal vynikající dršťkovku.

Na jídle si všichni spokojeně pochutnávali a hojně ho zalévali. Probírali další možnosti jakou hru by mohli zahrát, aby se zabavili.    

„Pánové, myslím, že bychom si to měli dobře rozmyslet,“ pochybovačně se projevil inspektor Hanák, „nejsme přece žádní zkušení larpéři. Jsme jen legrační ochotníci. Správný larpéři mají svoji organizaci, pořadatelskou službu, dílny, sklady, švadleny a scénáristy. Na to nemáme.“

„No, jednoduchou hru bysme snad zahráli,“ nedal se pan Váša od nápadu odradit, „musíme to brát jako divadelní improvizaci. Co je důležitý, umět se vžít do role a bavit se. Samozřejmě, když někoho chci kopnout do řitě, tak to jen naznačím, improvizuju.“

„To bych vás pane Vášo rád viděl, jak improvizujete ten kop,“ obrátil se na něho doktor Kárný, „vždyť si můžete oba ublížit. Kopnete, on zařve bolestí a vy nešťastně upadnete. To by byla zábava. Vlastně bychom vás mohli my ostatní improvizovaně ošetřovat. Himbajs, to by nemuselo bejt špatný.“

„To je ale jen epizoda,“ namítl redaktor Kolda, „tam by musel bejt důvod. Proč ho Váša kopne. To není jen tak. Musel by ho rozčílit. Něco mu řekne, a on se naštve tak, že ho kopne do prdele.“

„Co takhle nějakou dřevárnu, žárlivý souboj o milenku,“ navrhl Bouček.

„Nebo o manželku, nevěrnici, aby to stálo za to. Dřevěnými meči si moc neublížíme,“ rozvíjel nápad školní inspektor Hanák.

„Jéžiš, jen né žádné masakry,“ varovně odmítl šavle doktor Kárný, „stejně by to byla jen zpomalená němohra udejchanýho společenství pitomců.“

„Co takhle zkoušet rozesmát lidi třeba na Kampě v Café Márnici podle návodu doktora   Nešpora. On to sice přímo neradí, ale smích přece není nic jiného než meditace,“ rozvážně navrhl inženýr Doubek, „to by nás nic nestálo.“

„Dobrý, inženýre,“ chopil se nápadu redaktor Kolda, „ představuju si jak se chechtáme v márnici. K tomu bychom nepotřebovali ani žádné kostýmy.“

Postupně se objevovali nové návrhy, většinou zavrhované, některé nemožné, až se přišlo na zatýkání  opilce na Kampě s jeho odvozem policejním antonem. Scénář měl být jednoduchý, krátký a srozumitelný. Shodli se na tom, že nejlépe se hodí prostor na Kampě kousek za Werichovou vilou při příležitosti konání dvoudenní akce Kampa střed světa. Do programu by nezasahovali, ale využili by popularity místa. To se jim zdálo pro jejich pobavení vhodné. Bylo by totiž možné ještě využít všech nezbouraných kulis, stánků a transparentů po akci Kampa střed světa.

Jako při předchozí hře se smírčím křížem, vyskytly se problémy při rozlosování rolí. Klíčovou roli opilce, který má obtěžovat přítomné v okolí, následně být zatčen, vtlačen do antona a odvezen nechtěl dobrovolně hrát nikdo a musela být opět použita metoda krátké sirky. Toho se ujal neutrální Chudoba, který hrát neměl, protože se měl celou scénu natočit na kameru. Krátkou sirku po napínavém vybírání si vytáhl školní inspektor Hanák. Tentýž co v minulé hře hrál  náročnou roli vraha. To se ukázalo jako zajímavé, že nejnáročnější úlohy dostával herecky naprosto nezkušený účastník.

Jako oběti obtěžování se ujali rolí drogista Bouček, který uměl dokonce brečet a naříkat, a pan Váša jako kulhající senior s holí. Do rolí policajtů se přihlásili zdatný redaktor Kolda s inženýrem Doubkem jako autoritou. Řízení antona bylo svěřeno doktorovi Kárnému, který jezdil velmi odpovědně a bezpečně i na koloběžce. Role postav z lidu, které budou nadávat a zastávat se opilce, zůstaly na Edu a důchodce Navrátila.   

U stolu se rozvinulo spokojené ticho. Hra byla rozhodnuta, role přiděleny a plznička stále k dispozici. Jejich obličeje svědčily o spokojenosti s útulnou hospůdkou, kde se dobře vaří za dobrou cenu a je zde ochotná obsluha. Když inženýr Doubek prohlásil, že měl špičkovou chutnou svíčkovou, pochválil jí ,,jako od maminky", přišel se z kuchyně  představit kuchař Petr. Vypadalo to tak, jak bylo zvykem za stara.

Školní inspektor Hanák překvapil kuchaře, když ho požádal o podpis do knížky, prvního ilustrovaného vydání Nerudových Malostranských povídek z roku 1921, kterou sám dostal jako dar při odchodu do důchodu. Nešlo o první vydání z roku 1878, ale o první ilustrované vydání od Josefa Weniga z roku 1921, z nakladatelství Františka Topiče.

Ostatní byli překvapeni, nevěděli, že inspektor má takový poklad sebou. Obálka knihy  na ně zapůsobila svým starodávným vzhledem se zlatým rámováním. Pod názvem knihy byl dekorativně vyveden znak domu U Dvou slunců. Na jedné zdobené straně se spolu se jménem autora bylo uvedeno jméno Josefa Weniga a věnování paní Růženě Fricové. Sám kuchař Petr se podepsal na jednu ze stránek jen po velkém přemlouvání a s velkým respektem.

Rozloučili se s úsměvy a pozváním na další návštěvu. Hospodáře teď čekala řada starostí. Ještě bylo potřebné opatřit rekvizity, kostýmy a to nejdůležitější, antona. Získat někde rakouský povoz tažený koňmi se nepodařilo. Uniformy by byly, ale bez vozu by to nebylo věrohodné.

Drogista Bouček sice měl známého sběratele zemědělských nářadí a strojů v Roztokách, který podobný povoz i s koněm vlastnil, ale chtěl za zapůjčení takovou nehoráznou sumu, že by bylo vhodnější místo hraní si promítnout VHS s historickým filmem o zatýkání opilce na Mariahilfer Strasse ve Vídni. Nehledě na to, že by Chudoba musel koně ustájit na malém dvorku v Josefské. To by přineslo zdravotní problémy, protože Chudoba trpěl alergií na koňské žíně.

Naštěstí situaci zachránil Vášův synovec Eda. Jeho kamarád, spolužák fandil veteránům a sám měl Tatru 13. Věděl o dodávce Tatra 12 STW z roku1927, kterou měl důchodce Navrátil, bývalý pekař ve Slaném. Auto již nepoužíval a zůstalo ve stodole u souseda. Pan Navrátil byl ochoten dodávku zapůjčit, když si ji hospodáři zpojízdní a bude se moci účastnit připravované hry. Dohodnuto a schváleno.

Zpojízdnili ji pomocí ing. Krejčího, který měl sklad starých autosoučástek v ohradě u plynojemu v Libni. Hotovu pokladnici náhradních dílů k veteránům. U něho se vrata netrhly.

Se souhlasem majitele přemalovali pekařství Navrátil Slaný na anton pražské policie z roku 1926 se středním státním znakem Československa a na bocích s nápisem POLICIE.

Třídveřovou, dvoumístnou dodávku s motorem vpředu a pohonem zadních kol zpojízdnil Eda s kamarádem. Po přelakování vypadala Tatřička jako nová. Pekařství Navrátil se změnilo na nápis Policie. Vzduchem chlazený plochý dvouválec šlapal jako hodinky.

V Ptákovinách a půjčovně kostýmů si hospodáři inženýr Doubek a redaktor Kolda  vyzkoušeli uniformy pražských policajtů s pouty, pendreky a šavlemi. Kratší nohavice Koldy vypadaly sice jako ustřižené po obnošení, ale seděly mu v pase, horší to bylo s těsnější blůzou Doubkovou, kterou zachraňoval opasek. Nepasující části museli strpět, přešívat je vedoucí půjčovny nedovolila.

Doktor Kárný ještě upozornil na nutnost mít auto přihlášené v registru veteránů s evidenční značkou. Díky jeho iniciativě to proběhlo hladce pomocí společnosti PřepiServis na Smíchově. Jen musel zaplatit více jak tisícovku.  Tímto přípravy vrcholily a čekalo se jen n termín slavnosti Kampa střed světa.

Začátkem druhého týdne v dubnu přišel čas jejich hry. Slavnost Kampa proběhla tradičně s velkou účastí návštěvníků, hudebníků, zpěváků a spousty stánků s občerstvením. Pátek byl jejich den. Bylo docela teplo, i sluníčko chvílemi prokouklo mraky, když vyjel doktor Kárný spolu s Koldou a Doubkem s Tatřičkou z Josefské. Ostatní již byli na Kampě. Chudoba pohotově připravený u platanu s kamerou na stativu a belhající se Bouček s Vášou, který se opíral o holi. Od muzea se potácivou chůzí opilce přibližoval inspektor Hanák.

„Měl si to líp nacvičit,“ nedůvěřivě se na něho díval Váša, „potácí se dobře, ale jeho pohyby připomínají spíše chůzi Hurvínka, synáčka Josefa Spejbla, když ho vodil slavný pan Klásek.“

„Já z toho mám trochu stažený hrdlo,“ vyslovil své obavy Bouček, „ kdo ví, co s námi bude dělat. Měli jsme si těch pár facek nějak domluvit předem. Von to může vzít dovopravdy a to si já nenechám líbit.“

„Tak ho taky majznete,“ utěšil ho Váša, „dyk nás mají zachránit Kolda s Doubkem.“

„Jen aby jim ta rachotina vydržela a nezůstala cestou někde stát. Jak dlouho by sme se museli bránit Hanákovi. Bez policie nic nezmůžem. Jak znám Hanáka, to je poctivej člověk. Ten by nás obtěžoval až do zemdlení, „prohluboval své obavy Bouček.

Kolem nich nikdo zrovna nebyl, jen několik lidí s dětmi stálo na cestě u opěrné zdi a sledovali lodě na řece. Blížící se Hanák hrál opilce tak důkladně, že při svých kritických  pohybech v předklonu skoro dvojici hospodářů minul. Vrátil se a typicky opileckým hlasem se jich zeptal, jestli tady někde neviděli malýho chundelatýho pejska.

To ovšem Bouček s Vášou nečekali a začali se hlasitě chechtat. Hanák se urazil a začal se na ně sápat, přičemž křičel a nadával, že mu neodpověděli a že jsou starý chomouti, který ho nemůžou nasrat. Snažil se dát Boučkovi facku, ten mu ale uhnul a Hanák se svalil vedle platanu do trávy. Málem porazil Chudobovi stativ. Chudoba raději vzal kameru a rychle odběhl do bezpečí k Werichově vile.

Mezitím se pomalu přibližovala Tatřička kolem Lichtenštejnského paláce. Viděli jak se Hanák zvedl a jak se snažil tentokrát napadnout pana Vášu. Ten se malátně bránil napřaženou holí, ale marně. Hanák na něj upadl a objal ho kolem kolen. V tomto stavu policejní anton u nich zastavil. To již přilákalo několik zvědavých lidí v jejichž čele šel Eda s pekařem Navrátilem.

Z Tatry vyskočil inženýr Doubek dost nešťastně, protože zakopl o šavli a složil se vedle klečícího Hanáka, který stále objímal Vášovi kolena. Situaci se snažil napravit redaktor Kolda doktorem Kárným a nešťastníky od sebe odtrhnout. Edu nenapadlo nic lepšího, než jít na pomoc Vášovi a Boučkovi a organizovat pomoc proti policajtům. Nastala velká mela a strkanice. Jejich hlasité projevy přilákaly další návštěvníky Kampy a Chudoba natáčel davovou scénu s úspěchem.

Bylo zajímavé, že lidi brali strážníky v uniformách z první republiky docela vážně a reagovali jako by kostýmy a rvačka byla současná. Když bylo na místě více lidí, kteří drželi mobily a scénu si natáčeli, než přímých účastníků zatýkání, podařilo se Koldovi dostat Hanáka do vozu a doktor Kárný okamžitě začal couvat zpět ke Karlovu mostu. Inženýr Doubek nestačil nastoupit a utíkal za Tatrou, je mu šavle cinkala o dlažbu.

Hra se podařila. Nejen hospodáři, ale i spousta přihlížejících se srdečně zasmálo a pobavilo.

 Úspěch prvního dne je povzbudil. Dokonce došlo ke skandování skupiny žáků ZŠ ze Smíchova na poznávací vycházce o historii Kampy  „Ať žije policie čéeser!“ Zvolání je musela naučit starší paní učitelka, protože oni si ČSR nemohli pamatovat.  

Druhý den náhodné obecenstvo již tak vstřícné nebylo. Lidé neznalí akce, kteří hru pochopili jako rvačku a přepad starostlivě zavolali volali policii na158, někteří na 156.  Obě policie přijely takřka okamžitě. Škoda, že bez těžkooděnců, mohlo to být pestřejší. Hospodáři byli zkontrolováni a obdrželi předvolání na podání vysvětlení. Školní inspektor Hanák jako opilec a rváč musel dýchat do alkohol testeru Dräger. Byli rádi, že jako policajti ČSR nebyli zatčeni policií ČR.

Když se po akci sešli v Josefské v ateliéru u Chudoby a otevřeli plechovky s plzničkou, pogratulovali si ke svému úžasnému představení, jakým pro ně byl LARP se zatýkáním Hanáka. Tentokrát si neřekli pánové, ale kluci to bylo fajn.