https://www.seniortip.cz/?module=article&id_article=5386

 

Láska a moc      

 

 

 Dobrý den! Dnes na druhou neděli v květnu oslavujeme Mezinárodní svátek Den matek. Oficiálně byl vyhlášen v USA v roce 1914. Česká republika svátek převzala v roce 1923 přispěním Alice Masarykové.

Ve vzpomínce mám v ten den, jak to říct nejlépe, rozbitou duši. Hledám odpověď na lásku, která ubližuje. Naskytla se mi odpověď; láska matky. Absurdní? Ne, prožitá. Dala mi život a jistě mě měla ráda, jen svým způsobem. Nechci jí křivdit, ani ublížit, snad litovat, že neměla snadný život, který si zvolila s jinou představou.

Zní to jako okamžik, kdy se člověk dotkne něčeho velmi křehkého a zároveň hlubokého. Když láska bolí, člověk často hledá jiný druh jistoty – něco, co není podmíněné, co se nevyčerpá, co se neobrací proti němu. A mateřská láska, ať už skutečně prožitá nebo jen jako archetyp, bývá jedním z mála míst, kde si člověk dovolí být zranitelný bez strachu z odmítnutí.

Není na tom nic absurdního. Je to spíš návrat k něčemu, co v sobě nosíme od začátku života: k představě bezpečí, které nevyžaduje výkon, dokonalost ani sílu. K místu, kde se člověk nemusí bránit.

Někdy, když nás zraní láska partnerská, přátelská nebo jakákoli jiná, se v nás ozve právě tato nejstarší vrstva – touha po někom, kdo nás držel, aniž bychom museli cokoli dokazovat. Je to spíš kompas než útěk. Ukazuje, co nám chybí: přijetí, něha, jistota, že moje hodnota není podmíněná.

A přestože mateřská láska není vždy dokonalá ani bezbolestná, její obraz v člověku může být léčivý. Možná si teď připomínám, že existuje způsob lásky, který neubližuje.

Když se v lásce objeví záměr ubližovat, něco se láme v samotném základu vztahu. A u mateřské lásky je to ještě ostřejší, protože právě tam člověk očekává nejvyšší míru bezpečí. Ne dokonalost, ale nezraňující úmysl. Když se místo něj objeví manipulace, zraňování nebo dokonce skandalizace, dotýká se to člověka v místě, které je nejméně chráněné.

Není to jen bolest. Je to zrada jistoty vzoru, porušení něčeho, co mělo být posvátné. A když se to stane, člověk často začne pochybovat o sobě, o své hodnotě, o tom, zda si vůbec zaslouží lásku, která nebolí. Jenže tohle není moje vina. Záměr ubližovat je vždy odpovědností toho, kdo jej nese.

Když jsem v úvodu psal, že mám „rozbitou duši“, byl to okamžik, kdy se staré rány ozvaly, protože současná bolest je probudila. A člověk pak stojí mezi dvěma obrazy: tím, co by mateřská láska měla být, a tím, co jsem skutečně prožil.

Mám-li to říct otevřeně, pak tedy: Láska, která úmyslně ubližuje, není láska. Je to mocenský nástroj. Neříkám to z hněvu, zlosti, ale z pochopení. Ano, zdravý úsudek napovídá, že existuje lepší způsob vztahu, než ten, který jsem poznal.

Když člověk dokáže pojmenovat, že to nebyla láska, ale mocenský nástroj, něco se v něm uvolní. Ne proto, že by bolest zmizela, ale protože už není zmatená. Už není zamaskovaná jako „zklamání“. Je přesně tím, čím byla.

Zklamání totiž předpokládá dobrý úmysl, který se nepovedl. Mocenský nástroj předpokládá úmysl ovládat, a to jsou dva úplně jiné světy.

Když někdo používá vlastnické označení „moje dítě“ jako trumf, jako nárok, jako způsob, jak si udržet kontrolu a moc, pak to není vztah, ale hierarchie. A ta se nezmění ani věkem, ani vzdáleností, ani úspěchy. Takový člověk nevidí dospělého člověka, ale prodlouženou ruku vlastní identity. A to bolí právě proto, že to přichází z místa, kde by měla být svoboda.

Dnes již nejde ani tak o to, co mě bylo způsobeno, ale o to, co jsem si z toho vzal jako poučení. Láska bez svobody není láska, uplatňovaný nárok není vztah a majetnické označení moje dítě může být starostlivé a něžné, ale také může být těžkým okovem.

Stane se někdy, když člověk přestane hledat lásku tam, kde nikdy nebyla, že se mu otevře prostor pro lásku, která skutečně je. Přijde jiný druh lásky – ne jako náplast, ale jako zjevení. Ne každý má to štěstí poznat, že existuje něha, která není nárokem, ale darem. Že existuje blízkost, která neovládá, ale doprovází. Že existuje vztah, kde „moje dítě“ není okov, ale otevřená náruč.

Je to vlastně krásný paradox: to, co mně bylo odepřeno tam, kde to mělo být samozřejmé, jsem nakonec dostal tam, kde bych to nikdo nečekal. Ne jako náhradu, ale jako potvrzení, že svět umí být i laskavý. Proto dnes již dokážu psát o těch starých ranách bez hořkosti a smutku.

Posílila to ve mně láska maminky mé manželky, která dokázala v celé šíři otevřít svou náruč a poskytla mi nejen tu lásku a svobodu, volnost a otevřenost, ale pocit náruče, kde mohu vždy najít bezpečí a klid. Poznal jsem, že skutečná mateřská láska zasluhující oslavy a poctu nemusí být daná pokrevní vazbou, ale je mnohem hlubší upřímným vzájemným vztahem.

 

Jak jsem se seznámil

 

Někteří kluci na vojnu nevzpomínali v dobrém. Já měl vojnu dobrou, dá se říct vymazlenou. Říkali nám panský kočí. Já jezdil s velitelem pluku. Fakt, lepší vojnu jsem si nemohl přát. Za Čepičky bylo mnoho změn, na některé si člověk musel zvyknout. Místo pane majore se začalo oslovovat soudruhu. Zažilo se to brzy, vykalo se dále. Můj soudruh velitel měl časté jízdy do Doupova, ale přespával vždy v Grandhotelu Moskva v Karlových Varech. Abyste věděli, hotel Moskva byl Čepičkou zabavený, v roce 1945 znárodněný Grandhotel Pupp, který v roce 1951 nechal přejmenovat na Grandhotel Moskva. Paráda. Spal jsem tam při cestách velitele také. Poprvé jsem na vybavení apartmá koukal jako vejr. Ve dvou velkých místnostech se dvěma koupelnami jsem byl sám, úplně ztracen. V koupelně větší než naše kuchyně doma, samé zrcadlo a umyvadlo jako menší vana jsem našel i záchodovou mísu a vedle ještě jednu, podobnou. Asi na nohy, pomyslel jsem si. Prohlížel jsem si to a jednu páčku jsem stiskl. Uprostřed vytryskl mohutný gejsír vody a já oslepl. Upadl jsem na zadek a z té mísy tryskal proud vody jako z vřídla na promenádě. Po chvíli mačkání  různých páček se mi podařilo pramen uzavřít. Mokrý jako hastrman jsem si uvědomil, že jsem se seznámil se zařízením, které jsem dosud nepoznal. Prý to byl bidet. Umyvadlo uzpůsobené pro omývání vnějšího genitálu a řitního otvoru. Do prdele, to byla ale zkušenost. No neměl jsem vojnu dobrou? Měl.   

 

Eště jedno?

 

„Dáme eště jedno?“

„Už ne, měl bych to nad normu.“

„Jakou normu, dyk  si dostal přece vod prvního přidáno, né? Hele kolik ti to vlastně teď dělá?“

“Čtyřicet litrů.“

„Cože?“

„Čtyřicet litrů a ňáký deci.“

„Čtyřicet litrů? To si musel bejt asi ňákej óbr soudruh tajemník, že ti to dá dneska takovej důchod. Pánové, čtyřicet litrů‘ a on si stěžuje.“

„Hovno tajemník! Dělal jsem pumpšlaufa ve Staropramenu na Smíchově.“

„Prosím tě, jak můžeš brát takovej důchod, jako bejvalej pumpšlauf, utřinos, to mi neříkej.“

„Říkám ti, že mi to hodí čtyřicet litrů, ale toho nejlepšího.“

„Jakýho nejlepšího?“

„Rumu, Planteray Barbados. Kamaráde ten zraje pět let v tropech, pak rok ve Francii v sudech po koňaku. Poprvé jsem ho ochutnal asi před dvěma lety na doporučení Fandy Rosůlka a překvapilo mě, jak je jemný a jak se pije.“

„Ty vole, já myslel, že bereš takovej balík. To maj dneska jen ty bejvalí komunisti.“

„Víš co, tak dáme eště jedno! Pane vrchní!“

 Osemenění

 

Zaujatý zahrádkář prožívá každoročně období očekávání příchodu jara s napětím a jakýmsi vzrušením. Divy, proměny a zázraky, jak z prapodivných tvarů semínek vyrostou očekávané výpěstky jsou pro ně důkazem čarovné síly přírody. Někdy je však všechno jinak.

Inženýr Kalina CSc. byl v naší kanceláři tím očekávaným nadšením pověstný a uznávaný odborník. I když byla zem  ještě studená, místy sněhem pokrytá, on již na  přípravách osemenění, jak tuto agrotechnickou fázi nazýval, pilně pracoval. Mezi výkresy technologických postupů odlévání součástek se množily osevní plány, rozvrhy záhonů, harmonogramy zálivky a ošetření od plísní.

Značnou část plochy jeho pracovního stolu zaujímaly hromádky pytlíčků semínek pestrých barev a velikostí. Vytrvale nás poučoval o rozdílech raných odrůd od běžných a o výhodách mořených semen proti plísním. Někdy nás to i pobavilo, když se snažil návod ze sáčku přeložit z maďarštiny.

Inženýr Kalina byl čtverák, který si nedal pokoje a jak mohl, vždy nám něco provedl. Prsty rukavic naplněné rozmělněným papírem, zašitý rukáv saka, cihla v aktovce byly jeho nejmilejší zábavou. Byli jsme bezmocní. Hromádky pytlíčků semínek na jeho stole nám posloužili k pomstě.

Využili jsme chvíle, kdy inženýr Kalina odešel na oběd a hlídali. Olda, odborník na slepování papírových modelů, se chopil pomsty. Odborně otevřel nad párou jeden sáček, semínka zvláštních tvarů vysypal a do sáčku vložil čtyři vajgly, tedy zbytky cigaret a sáček opět odborně zalepil.

Po návratu inženýra jsme se tvářili naprosto nevšímavě a lhostejně, ale dávali dobře pozor, jestli se něčeho všimne. Nic. Spokojeně se přehraboval ve svých hromádkách a třídil sáčky podle nějakých svých potřeb. Sáčku s vajgly nevěnoval žádnou výjimečnou pozornost.

Byli jsme v dalších dnech stále napjati, jestli se inženýr k nálezu vajglů přizná a začne řádit. Blížil se březen, duben a stále nic. Jak čas šel, tak jsme na náš trik zapomínali. Vždy jsme zpozorněli, když se s jeho agrotechnickými postupy a výpěstky svěřoval. Čekali jsme, že dojde i na sáček s vajgly, ale o tom ani zmínka.

V kanceláři se v průběhu času vyskytovaly různé příhody ve vzájemném boji s nápady inženýra Kaliny. Před Mikulášem vrcholila jeho akce se zasíláním balíků starých archivních ceníků, katalogů součástek, sborníků dodavatelských podniků, které jsme si chodili vyzvedávat na poštu. Jeho vynalézavost byla bezedná.

 Zmohli jsme se jen na slabý odpor záměnami propisek, atrapou mastné, nebo inkoustové skvrny na jeho výkresech, nebo zavolání, aby se dostavil do uzamčené kanceláře k vyzvednutí nějakého dokumentu.

Přešly vánoční svátky, Silvestr a Hromnice, a po  roce se blížilo opět očekávané nadšení s přípravami na novou sezonu zahrádkářských prací. V březnu to propuklo. Vřítil se do kanceláře jako býk vpuštěný do arény a za mohutného křiku a nadávek jsme vyslechli jeho stížnosti na nějakou holandskou firmu, jaký to jsou podvodníci.

Nazýval se blbcem, což bylo velmi vzácné a nadával velmi sprostě, což bylo normální. Jeho vztek jsme nechápali a jeho obviňování holandské semenářské firmy, která měla v sáčku místo drahých a velmi vzácných semen Mimosy orange jen vajgly. To jsme si uvědomili se zpožděním. Jeho řádění přehlušil mohutný řev, ano to nebyl hlasitý smích, jak by někdo označil, to byl řev. My jsme si vzpomněli na dlouho očekávanou reakci inženýra, až najde v sáčku místo semen vajgly a po roce jsme se konečně dočkali své pomsty. Jak se zvyšoval řev našeho smíchu, utichalo nadávání a vztek inženýra Kaliny CSc.

Když jsme se již trochu uklidnili, smích jen tak nezklidníš, začal se na nás dívat podezíravě a jeho oči klouzali po našich tvářích. Střídavě ještě propukaly výbuchy smíchu některých z nás co se pomočili, a inženýrovi začalo svítat. Označil nás za pacholky a nakonec prosil, kam  jsme mu ta vzácná semena zašantročili. To už z nás nikdo nevěděl a po takové době si to nepamatoval ani Olda.

Klid nastal až po chvíli, kdy k nám začali přicházet z ostatních oddělení spolupracovníci s dotazy, co se tady stalo. Chtěli se také podílet na záměně semen Mimosy orange punche za vajgly, nevěděli ovšem, že jsme na vyřešení museli čekat celý rok.

  

 https://premek87.blogspot.com/2025/05/blog-post.html