Zelená stěna      

 

Náš zvukař Říha přišel se zajímavou nabídkou. Byl na podzimní schůzce členů jejich zahrádkářské osady v lesní restauraci U ztvrdlé smůly a obrátil se na něho známý, poslanec Štichprle, z představenstva obce Lesní Lhota.  Byl prý o dovolené na safari v Africe, odkud si přivezl spousty filmů s přírodními snímky s drobnými zvířaty i zástupci velké pětky. Na filmech prý je málo vidět on sám, a jestli by prý šlo ho do těch filmů nějak dotočit, nebo zkopírovat.

Vlastnil odtud natočené záběry z Keni a Tanzánie. Krásné záběry měl z rezervace Masai Mara, která je jednou z nejznámějších rezervací v Africe a která je skvělá pro pozorování velkých kočkovitých šelem i slonů. V národní rezervaci Masai Mara prý měl natočena všechna zvířata tzv. Velké pětky, kterými jsou slon, lev, nosorožec, buvol a levhart. Zajímavé snímky měl od sladkovodního Viktoriina jezera, národního parku Serengeti se stády pakoňů a zeber. Úžasné pohledy získal z krátera Ngorongoro.  

Chtěl prostě doplnit záběry, kde se pohybuje mezi divokou zvěří a přírodou také on sám a nejen ve skupině turistů. Byl členem místního mysliveckého sdružení a vlastnil několik pušek a vybavení pro lov. Potřeboval se prostě zajímavě ostatním pochlubit, když se ho často vyptávali, jaké to tam u těch slonů a lvů bylo.

Nejdříve jsme si mysleli, že se pan poslanec trochu zbláznil, nebo si z nás dělá Říha legraci. Pro nás, zvyklé na skromnější dovolené v Chorvatsku, byla představa takového safari nedosažitelná. Na YouTube bylo podobných filmů dost, věděli jsme jak to tam vypadá, ale dostat do takového filmu pana poslance byla pro nás záhada.

Jednou jsme něco podobného zkoušeli. Na zelené klíčovací plátno jsme natáčeli ředitelku školy v důchodu, která chtěla, aby se za ní objevovali fotografie všech žáků a učitelů, s kterými za minulé ročníky pracovala. Byl to pamlsek pro práci střihače Mílu a Věrku. Vydařený film byl odměněn na jubilejní soutěži pedagogických pracovníků cenou útěchy.

Akce se velmi zalíbila nastupující nové učitelce, která chtěla naopak, aby se jí na tabuli v pozadí objevovali budoucí žáci a učitelky, s kterými bude pracovat. I tento film se velmi líbil, ale další zájemci se již nepřihlásili. Jiné zkušenosti jsme s tímto způsobem natáčení neměli.

Jen jsme předpokládali, že dostat poslance Štichprleho před zelené klíčovací plátno by bylo určitě snadnější než ospalého psa, nebo divokou kočku, ptáka, papouška, divočáka apod.

„Nebo lva,“ nápaditě pronesla Věrka, obdivující cirkusová vystoupení s exoty.

„Jó, jedině vycpanýho,“ stroze poznamenal Říha, který si Štichprleho neuměl v přítomnosti živého lva představit.

Řekl jsem Říhovi, ať mu to nezávazně slíbí, že se na to budeme muset napřed připravit. Nechtěl jsem z toho dělat nějaké nudné školení, ale přece jen podobná práce vyžadovala důkladnou přípravu.

„To máš pravdu. To bude nutný vymachrovat, protože, jestli ho má Říha pěkně pumpnout, tak to musí vypadat,“ přisvědčovala Helenka.

„Jen ať se nebojí přitlačit, když má na dovolenou v Tanzánii, tak mu pár korun navíc za speciál nemůže vadit,“ potvrdil Míla.

„Tak přátelé, sobotu máme volnou, tak si to v klubovně vyzkoušíme.“

Pro dnešek jsem se se štábem rozloučil a nemohl jsem se zbavit pocitu, že s těmi tygry v pozadí to dobře nedopadne. A to jsem ještě ani nevěděl, co je pan poslanec Štichprle za člověka.

Klubovna, neboli bývalá prádelna v paneláku byla rozměrově dostatečná i na větší akce než byly statické záběry s učitelkami. Tehdy vystačili s greenscreenem tři krát tři metry.  S panem poslancem půjde o širší záběr, s pohybem v horizontu a comebacky, protipohyby hlavy, opačné pohledy. To znamená, že když kráčí dopředu, podívá se pod sebe, když se vrací dozadu, podívá se nad sebe, a podobně. Na to reagoval Říha, že z toho bude určitě Štichprle úplně vedle, protože se bude muset taky plížit, na to nesmíme zapomenout.

Skutečně v sobotu začali trénovat. Zatím bez plátna, protože nové cyclorama jim měli přivést až v úterý. S tím starým backdropem by na tohleto natáčení nevystačili. Zkoušeli nastavení kamer, vzdálenosti a hlavně nasvícení Stále jsem musel zdůrazňovat, aby světlo bylo měkké a rozptýlené. Míla šplhal na štaflích jako pochodující malíř.

Vysvětloval jsem, že když se namíří tvrdá světla směrem na zelené plátno, herec na něm vykreslí stín, ať už Backdrop posunete jakkoliv daleko. Důležitým pravidlem je tedy nasvítit herce napřímo měkkými světly a ostrá využít jen jako kontra či doplňková tak, aby nikdy nemířila na plátno. Vyzkoušeli jsme co bylo třeba a s očekáváním jsme se těšili na natáčení poslance Štichprleho.

V úterý odpoledne přivezli kurýři PPL dva balíky, ve kterých byly složeny díly cyclorama. Přestože byl v balíku přiložen návod k sestavení konstrukce, stavěli jsme to s Mílou a zraněným Říhou až do půlnoci. Říha měl bouli na čele od nosné tyče, která vypadla z ruky Mílovi dost nešťastně zrovna ve směru Říhovy hlavy. Instalaci světelného parku jsem raději odložil na pátek, abychom byli na sobotu připraveni na natáčení ve zdraví.

V sobotu jsme se sešli v klubovně již brzy ráno. Helenka s Věrkou stavbu obdivovaly a poskakovaly na ploše na boso. Musel jsem je mírnit, protože chtěly,

abychom je natočily jako víly do pozadí Dvořákovy Rusalky.

Říha měl přijít s panem Štichprlem na desátou. S Mílou jsme ještě upravili světla, připravili kamery, na kterých jsme na našich Rusalkách odzkoušely ostření a směry natáčení. Vzadu jsme připravili TV k přehrávání filmů pana Štichprleho, pokud budeme muset označit místa pro trackování, aby se virtuální pozadí správně dosadilo do obrazu.

Padla desátá a jako vždy přesný Říha se ohlásil, že jsou na cestě, jen s malým zdržením, protože zapomněli správně vystoupit z metra. Přišli až v jedenáct a Věrka již šla zajistit balíčky s obědy.

Poslanec pan Štichprle vstoupil do klubovny impozantně. Připomínal postavu motýlkáře lorda Castlepoola z filmů o Vinnetouovi. Přilbu si držel v podpaží. Trochu nás tím vzhledem překvapil. Říha za ním nesl velké pouzdro se zbraněmi. Rychle jsme se seznámili a Helenka již nečekala a ujala se promítání prvního filmu ze safari na TV k úpravě scénáře a seznámila nás s prvním obrazem.

Bylo jasné, že zde budou velké prostřihy, protože pan Štichprle byl většinou ve skupinách účastníků safari. Na záběrech z ubytování v Nairobi ani vůbec nebyl. Pro pozadí se k záměru filmu tyto obrazy vůbec nehodily. Na konci však bylo asi deset minut s pěknými záběry pakoňů, dovádivých hyen a antilop. Nosorožci byli jedinečnými objekty pro použití pozadí a lvi, sloni a žirafy se přímo nabízely, aby na ně lovec Štichprle mířil.

Podle promítnutých scén jsem postavil na scénu lovce Štichprleho, a poučil jsem ho jak se pohybovat, namířit a usmát se na kameru. Samozřejmě to dopadlo poněkud jinak. Místo na nosorožce mířil úplně na druhou stranu a úsměv věnoval nosorožci místo kameře. Stejně to dopadlo se slony. Po třetím opakování scény se lvem, řekl pan Štichprle, že se cítí unaven a žádal o pauzu. Odhadl jsem dobu natáčení filmu až do Vánoc. Cítil jsem, že jsme si vzali více než velké sousto.

Další obraz ohlásila Helenka s pohybem ve směru přibližující se žirafy s mládětem. Označil jsem čtyři body na ploše a ukázal panu Štichprlemu, odkud kam se bude přikrčen přibližovat a kde poklekne na pravé koleno. Poprvé bohužel při pokleku upadl a svalil se přímo pod nohy žirafy. Teprve po páté se trefil do vymezené vzdálenosti a správně klekl.

Podobně probíhaly další obrazy se záběry z rezervace Masai Mara a k promítání filmů u Viktoriina jezera jsme se dostali jen krátce. Tam také nebylo moc scén, ke kterým by se pan Štichprle dal předřadit. Jezero slouží jako vodní rezervoár hned několika státům. Vydat se sem na dovolenou není zrovna nejlepší nápad. Koupání je zde nebezpečné pro parazitární onemocnění bilhariózou.

Přece jen jsme natočili scénu při táborovém ohni na pozadí domorodých chýší. Ukázal pojídání chutných ryb tilapia. Je to okounovec nilský se šťavnatým, bílým masem, Hodí se na smažení a pečení na pánvi či v troubě, ale i k vaření či dušení v páře. Vynikající je také v rybí polévce.

Věrka přinesla od Vietnamců krabičku se smaženým filé, aby mohl pan Štichprle při natáčení. pojídat rybu u jezera. Byl to jeden z nejzdařilejších segmentů klíčování. Podařilo se to na první dobrou, takže plátek filé vystačil na jeden záběr.

Na pobřeží a ostrovech jezera se vyskytuje moucha tse-tse. Možná tam pana Štichprleho některá píchla, protože po obědě z krabiček ihned usnul a nebyl k probuzení. Ten den se již mimo shlédnutí dalších filmů a přípravy scénářů nic nedělo. Říha ho večer po probuzení odvezl domů. Přilbu a zbraně ponechali v klubovně na příští neděli.

Začali jsme kupodivu dost časně. Již v deset hodin jsme při kafi mohli zhodnotit první záběry z národního parku Serengeti. Problém byl s ovládáním pana Štichprle. S připevněným vycpaným orlem na zelené tyči mávala Věrka kolem poslance Štichtrleho tak neobratně, protože tyč sotva držela, a vyčnělým pérem ho šimrala u obličeje a on musel kýchat. Co kýchat! Někteří lidé nekýchají, ale řvou s tanečními posunky kubáňských kozáků. Let orla musel být jedenáctkrát opakován.

Jedenáctý pokus byl nakonec přijat jako dobrý, protože jeho pohyby po kýchnutí se daly použít, jako obrana proti útoku orla černého, který je tam sice vzácný, ale pro film se hodil.

Další scénu jsem na ploše vyznačil dost přesně a vylíčil jsem mu pohyby, ze kterých nesmí uhnout tak sugestivně, že hned při zkoušce záběru jak couvá před slonem a pohybujícími se lvy upadl, protože zvukař Říha pro lepší efekt spustil záznam řevu rozzuřeného lva, což nečekal.

Když záznam uviděl, tak se mu to zalíbilo natolik, že potom padal zcela ochotně i po třech opakováních. Setkání se lvicí a lvíčaty, které pronásledoval nosorožec se nedařilo. Stále tomu chybělo určité napětí, strach, zoufalé pohyby. Pan Štichprle vypadal na záznamech jako by spatřil králíka. Pomohl tomu až Říha, který našel v archivu řev a skučení tak drásavé, že pan Štichprle podlehl a musel jít urychleně močit. Vyhlásil jsem pauzu.  

Obraz ohromného přebíhajícího stáda pakoňů byl natočen na první dobrou. Panu Štichprlovi se to velmi líbilo, protože seděl na pahorku a stádo pozoroval s velkým dalekohledem a utíral si čelo v předstíraném vedru. Věrka mu čelo poctivě natřela glycerinovým umělým potem. Vypadal opravdově a divil se, že se obraz nebude opakovat. Po skončení natáčení dalších několika krátkých scének se zebrami, požádal pan Štichprle o sprchu a natáčení skončilo.

Pokračovalo se příští sobotu odpoledne se záznamy ze safari v kráteru Ngorongoro. Přiznám se, že tyto nádherné snímky jsem obdivoval i já.

Někteří nadšenci a obdivovatelé místo nazývají africká Noemova archa, poslední útočiště téměř vyhubených druhů.

Ve volné přírodě tady přežívají poslední kusy již skoro vyhubeného nosorožce černého, mohutná populace lvů, tisícihlavá stáda buvolů, zeber i antilop. Pohotové hyeny, které se pečlivě starají o to, aby tohle zvířecí společenství dokonale fungovalo. Scénky umožňovaly natáčet připravené záběry na zeleném pozadí do zajímavých náhledů na pana Štichprleho jak pozoruje a vybírá si bezpečná místa pro míření a na úniky v bezprostřední blízkosti stád na planině nebo u napajedel.

Největší problém byl v trackování. Některé trasy a vyznačené směry pohybu nebyl si pan Štichprle schopen zapamatovat a stále kamerám vypadával ze záznamu. Často se obracel předčasně od pohledu v době nejkritičtější chvíle při dostižení ulovené kořisti a naopak vypadal zaujatě s dlaní před přilbou, když stádo již mizelo v oblaku kouře v dáli.

Například u napajedla se měl leknout a otočit při náhlém pohledu na lva. Lekal se buď pozdě, nebo ještě před jeho spatřením. Nešlo to srovnat. Pomohla až Věrka, která mu začala dávat znamení, která pan Štichprle pochopil jako výzvy k intimním praktikám. U tohoto obrazu jsem musel dvakrát vyhlásit pauzu. Nakonec jsem to vzal s tím, že se to pokusíme srovnat při střihu.

Na jednom filmu ze safari jsme našli i několik záběrů na roztomilé Masaje. V okolí kaldery Ngorongoro jich žije asi 60 tisíc. To byl vděčný obraz pro usmívajícího se pana Štichprleho před houfem mrňavých masajských dětí. Šklebil se na nás tak pitvorně, že jsme se museli chechtat jak při terapii u doktora Nešpora, průkopníka léčby smíchem veverky nebo bobra.

Natáčení skončilo rozloučením s unaveným panem Štichprlem a slibem rychlého dokončením filmu. Střih jsme svěřili zkušenému Mílovi s Věrkou, která měla obdivuhodný deník natáčení a s Helenkou vybíraly nejlepší scénky pro film. Říha si dělal poznámky a pak trpělivě vyhledával zvuky a doprovodné doplňky původních záběrů.

Dlužno říci, že pan poslanec Štichprle byl s našim filmem velice spokojen a na svém vyprávění mezi myslivci s ním měl veliký úspěch. Sumu za natočení filmu mi ani Helenka raději nechtěla říct, ale odsouhlasila nákup nové couvací kamery k naší dodávce a dva slidery pro kamery. Já měl největší obavu, aby se náš úspěch nerozšířil mezi další zájemce. Klíčování je náročné na čas a přípravy a my jsme tolik času na naše produkce neměli.

 

Sklenka na rozloučenou       

 

V paměti života každého člověka zůstává mnoho lidí. Bližších i vzdálenějších, ve vzpomínkách živých i zastřených, podle emocí i dotyků. Projdou částí života společně, zanechají své otisky a mizí. Čím starší, tím je jich více. Přijde čas se k nim na chvíli vrátit, připomenout si je a věnovat jim tichou vzpomínku. Asi jsem již hodně starý, a lidí na které vzpomínám je hezká řádka. Některé si připomínám náhodně, na některé vzpomínám s úctou a celou vážností, protože jsem je k životu potřeboval jako vzduch a vodu.

Když jsem takhle seděl ve vinárně Brigáda po několikáté a častěji na své dvojce Primitiva, nedalo to duši podniku, aby se nezeptal, jestli nezapíjím nějaký životní žal, nebo nesplněné přání. Prý při tom posezení nad sklenkou vypadám jako medium, prožívající nějaké lidské propojení s životní tragédií.

Abych vám přiblížil prostředí vinárničky, představte si knihovnu, od podlahy ke stropu samé fochy plné knih. Máte to? Tak místo knih si představte lahve s vínem. Různé. Několik stolků s křesílky a velký pult se starou pokladnou, k tomu spousty reklam.

 „Vážený, já to počítám, dnes jste tady již po šesté,“ s úsměvem mě oslovil šéf podniku, kterého stálí hosté oslovovali Béďo. Náš Béďa.

„Sedíte vždycky sám a máte stále stejné tričko jako dnes. To jsem si snadno zapamatoval. To tady nikdo nenosí.“

Ani jsem netušil, že moje přítomnost a obyčejný zjev starého důchodce, který si dá dvojku červeného, zamyslí se, vypadá tak dramaticky, jak to ve svém dotazu šéf Béďa pronesl.

Abych důvody své pravidelné konzumace fyzična s duševním obrazem spojeného vysvětlil, našel jsem několik slov, které mě neunavily a jeho uspokojily. Odpustím si zde oslovení, není podstatné a přejdu hned k věci. Pokračoval jsem hned slovy úvodu. V paměti života každého člověka zůstává mnoho lidí. Bližších i vzdálenějších, ve vzpomínkách živých i zastřených, podle emocí i dotyků. Projdou částí života společně, zanechají své otisky a mizí.

„Snad vám to vysvětlím,“ řekl jsem tiše, „blíží se moje devadesáté páté narozeniny a vzpomínám na to, kolik doktorů, doktorek, sester a kadeřnic mi prošlo životem a skončili. Prostě umřeli a odešli do nenávratna. Zůstával jsem v péči jejich nástupců a zástupkyň. Stejně přátelských, pečujících o mé zdraví a vzhled. Také skončili a podobně se vytratili z mého života. Postoupili své místo dalším a dalším. Také ti další umírali. A byli mladší než já. To mi vždy přišlo velmi líto. Tak se s nimi postupně loučím.“

„Prosím vás,“ dotázal se s údivem Béďa, „to jich bylo tolik, vlastně vždyť už je vám tolik let! A všechny si pamatujete? To jste tedy pašák. Klobouk dolů, vy jste důkaz, že duše nestárne, já už si ani nepamatuju, kdy jsem se poprvé ženil.“

Když se mě ptal kolik jich v mém životě bylo, je možné, že to souviselo s odhadem, jak dlouho budu k němu ještě chodit na dvojku Primitiva. Nedokázal jsem mu odpovědět bezprostředně. Neměl jsem je hned všechny spočítané a odhadovat jejich počet, nebo nedej Pán Bůh pořadí, to jsem si nedovolil.

„Proč vzpomínáte zrovna jen na doktory a kadeřnice?“

„Víte, byli to lidé, s kterými jsem se stýkal pravidelně a nejčastěji. Dnes si již vše nepamatuji přesně, a některé události si přilepšuji, ale v mých vzpomínkách stále žijí.“

„Dnes už tedy máte vzpomínku na nějakého doktora za sebou,“ řekl skoro s lítostí, když se podíval na moji dopitou sklenku, nedal byste si ještě jednu vzpomínku?“

„Dnes to nebyl doktor,“ řekl jsem pohnutě.

„Asi tedy . . .!“

„Ano, kadeřnice. Italka. Tedy zjevem, ale řeknu vám dostat se do jejich rukou. Pane to byl koncert. Helenka.  Krasavice. Štíhlá s kulatými boky a zadečkem, kulaťoučkými prsy, rty jak po malinách a úsměvem, který lámal pevnosti. Za Helenkou, ke které jsem začal chodit v kadeřnictví v Hybernské, se táhly zástupy, stříhala jen na objednávku a držela časy na minutu přesně. Později přešla do modernějšího salonu v pasáži Na Příkopech. Za ní se přestěhovali všichni z Hybernské. K ní chodili i zákazníci s padesátikorunou přilepenou na čele, co vám budu povídat. V době, kdy stříhání stálo třicet korun. Pro mě bylo její ostříhání obřadem, rozmlouvání s ní bylo duševní spojení, tajné splynutí.“

„Tak to bylo asi těžké loučení.“

„Ještě potom si otevřela svůj soukromý salon ve Strašnicích, a zase se k ní všichni stěhovali. Až najednou nebyla. Zavřeno.“

„Takže se s ní takhle loučíte?“

„Ne, neloučím, ale vzpomínám a přeju jí stále aby byla tak veselá a spokojená. Kdekoliv. Pro dnešek je moje vzpomínání dostatečně naplněné. Takže, zase příště pane Béďo!“

„Rád vás zase uvidím, těším se na další vzpomínku pane . . .“

„Přemek, určitě přijdu. Je mi tady dobře.“

Rozloučil jsem se s pocitem, že sem nějak začínám patřit. Nebyla to jen citlivá melancholie, ale kus krásné lidskosti, rituál paměti, tiché loučení, které se odehrávalo v prostoru, který mně zůstal blízký. Místo vzpomínek, kde jsem se mohl setkávat s minulostí, obrazem, který mohl být v knize, nebo natočen ve filmu.

Náhoda chtěla připomenout jednu velikou vzpomínku na úžasného člověka, kterému by bylo v tyto dny sto let. Pozdravil jsem se s Béďou a usedl ke stolku se sklenkou Primitiva. Tím úžasným člověkem byl profesor Hradec. Zakladatel a první přednosta Urologické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice a 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

Myslím, že po jeho obhajobě doktorské disertační práce „Rekonstrukční chirurgie močovodu a močového měchýře“ mohl plně uplatnit zkušenosti při mé operaci. Měl jsem na levé straně totiž dva močovody, z nichž jeden byl slepý. Vše perfektně vyřešil. Tak si vzpomínám, jak mě jedna z mediček, které učil, měla prohmatat břicho ke zhodnocení stavu břišní stěny.

Tato medička, jedna z prvních uroložek, se později stala mojí celoživotní lékařkou. Spolu s manželem MUDr Kawaciukem, primářem urologického oddělení v Motole provozovali privátní urologické centrum v Praze 1.

„Pane Béďo, tam chodím dodnes, ovšem již k další uroložce, její nástupkyni. Oba manželé jsou již jen v mé vzpomínce. Byli to skvělí lidé.“

„Jak je to možné, jste je tak záhy ztratil?“

„Bylo to pro také nepochopitelné, Vůbec jsem si to nepřipouštěl, že bych je víc na pravidelných kontrolách už neviděl.“

Jedno odpoledne jsem se opět vydal zavzpomínat při dvou deci Primitiva a místo Bédi mě uvítala Jindřiška, jedna z Béďových pomocnic. Byla štíhlá, menší postavy, takový diblík. Všiml jsem si, že mí krásné lesklé černé vlasy s dokonalým účesem. Připomněla mi Helenku, ale vzpomínka přeskočila na paní Evu. Pohledná kadeřnice, na kterou jsem si brzy zvykl a ona na mě. Pracoval jsem tehdy ve Stavovském divadle a dostával jsem občas volňásek. Nabídl jsem jí ho a ona ho ráda přijala. Vstupenku pro dva mi chtěla zaplatit, což jsem pochopitelně odmítl. Ona pak ode mě dostávala volňásky pravidelně a odmítala zase přijmout peníze za ostříhání. Problém byl, že mě stříhala bez placení i v době, kdy jsem již v divadle nepracoval a volňásky nebyly. Tvrdila, že je mi moc dlužná za vstupenky a ode mě nic nechce. Netrvalo to dlouho a kadeřnictví v Táborské skončilo. Zavřeno.

Zavzpomínal jsem si, dopil své Primitivo, a odešel s pozdravem věnovaným Béďovi. Byl prý na nějakém vyšetření na CT, říkala Jindřiška.

Přece jen večery mých vzpomínek a vypitých dvojek Primitiva narůstaly. Ve vzpomínkách se promítaly většinou doktoři protože jsem jim poskytoval dost důvodů posílat mě na různá vyšetření, kde mě vždy něco našli a naordinovali další prášky. Zatímco jeden praktický lékař mě třeba neviděl celý rok, další mě naopak viděl každých čtrnáct dní při kontrole krve na ředění warfarinem. Přiznám se, že jsem se na některá vyšetření dostavil je jednou a ze strachu, abych neměl nějaký neduh jsem tam vícekrát nešel. Také proto, že jsem se cítil zdráv na to, abych musel být vyšetřován na hematologii. 

S Béďou jsem se opravdu skamarádil. Častými rozhovory jsme o sobě vzájemně věděli více než bylo potřebné. Ta vzájemnost byla postavena na respektu k životním příběhům, které se právě ve styku s doktory a kadeřnicemi podobaly. Béďa byl talent. Také psal. Ne prózu, ale verše. Vnímavé verše, vystihující moje vzpomínání při sklence vína. Překvapil mě, když mi je věnoval po pětadvacáté návštěvě. Něco jako jubileum vytrvalosti a věrnosti. Zde vám je dám přečíst, abyste mně uvěřili, jaký je Béďa člověk. Báseň nazval:

Vinárna vzpomínek.

Některý den usedám ke stolu, 

kde místo je pro ty, co odešli. 

Sklenka vína, tichý přípitek, 

a v srdci zůstává jejich hlas.

Doktorka, co znala mé bolesti, 

kadeřnice, co znala mé vlasy i nálady. 

Loučím se pomalu, bez slov, 

ale s úctou, která nevybledne.

 

To není umělé rýmování, to je vděčná pozornost vzájemného poznání pocitů vzpomínek, které mně Béďa přišil na tělo tak věrně, že moje poděkování byl jen odvar pocitů, které by báseň zasloužila. Překvapil mě.

On mě překvapoval často. Jak měl chvíli volnou, již jsme seděli spolu a debatovali. Já o doktorech a kadeřnicích, on o vínech, speciálně o Primitivu. Než jsem Béďu poznal, o existenci Primitiva jsem vůbec nic nevěděl. Béďa mě zasvětil. Především mi vysvětlil, že název „Primitivo“ neznamená „primitivní“, ale označuje brzké dozrávání hroznů – z latinského primativus, tedy „časný“. Tím pádem patří k nejdříve sklizeným odrůdám v Itálii, což se promítá i do chuti.

Poslouchat jeho vyprávění o víně, které by měl ochutnat každý milovník červeného, to bylo kázání o svátosti daru nebes. To byl požitek již sám o sobě. Podle Bédi je Primitivo červené víno s plným tělem, intenzivní chutí a hřejivým jižanským charakterem. Vyrábí se ze stejnojmenné odrůdy révy z jižní Itálie, konkrétně z Apulie, kde ji vinaři s péčí a láskou pěstují již po staletí.

On mě v něm naučil rozeznat vůni zralých švestek, ostružin, borůvek, příchutě rozinek, pepře, dokonce i tabáku, k čemuž jsem se nikdy nedostal. On někdy říkal, že mě žere, protože prý takového věrného posluchače ještě neměl. Je pravda, že při jeho vysvětlování o původu Primitiva jsem mu doslova visel na rtech.

Když se řekne Primitivo, většina znalců vína si představí Apulii – slunný „podpatek“ italské boty. Tady má ideální podmínky pro pěstování. Horká léta, poměrně mírné zimy, méně srážek a hlavně vápenitou půdu. Béďa znal i oblasti Manduria a Gioia del Colle, odkud pochází ty nejlepší druhy. 

Já si jen povzdechl. Kolikrát jsem si plánoval dovolenou do jižní Itálie, na ten podpatek boty, aniž bych tušil jaké bohatství zde roste. Nikdy jsem se sem nedostal pro jiné zájmy. Dnes už to mohu jen vychutnat jako hotový balzám v Brigádě.

Dnes sedím u sklenky Primitiva opět sám. Hosty obsluhuje druhá pomocnice Bédi Vlasta. Starostlivá, pozorná, ochotná, řekl bych až úslužná k hostům a zákazníkům. Jen jsem si sedl na své místo v rohu u skvostné monstery, již mi nesla s úsměvem dvojku Primitiva. 

Zítra jdu na návštěvu za Béďou na KJ interny na Karláku. Drží se, po infarktu ho dali do pořádku, ale trochu ho to sebralo psychicky. Mám obavy, jak dlouho bude na rehabilitaci, a jestli se vůbec vrátí do Brigády. Brigádu bez Bédi si nemohu, ani další hosté vůbec představit.

 Chtěl mi toho ještě moc vyprávět o Primitivu, vlastně já jemu také ještě o několika doktorech. Věřme, že se ještě k tomu dostaneme. Nerad bych na něho vzpomínal při dvojce červeného, snadno pitelného, povzbuzujícího svým jižanským charakterem sám.

 

Svatba v Plzni zdvojená

 

Míla nás jednou urychleně svolal a jelo se do Plzně na svatební obřad v kostele

 sv. Jiří.  Trochu jsme přehlédli, že jde o kostel v ulici Ke Kostelu. To nám vůbec nevadilo. Naše filmování bylo vždy náročné na okamžitou improvizaci. Mnohdy jsme vůbec nevěděli, do jakého prostředí jedeme a v jakém rozsahu budeme natáčet, kolik lidí, jaká hudba, proslovy, časový průběh, všechno až na místě.

Tak jsme natáčeli svatbu starších novomanželů a dosti rozjařených svatebčanů v malém farním kostelíku ze 14. století v Malešicích. Při příjezdu k restauraci Malešický dvůr jsme již viděli skupinky rozjařených, svátečně oblečených lidí. Vytušili jsme, že tentokrát to nebude jen obyčejná svatba, ale takřka pouťová veselice. Kostel byl hned za rohem a tam se rojil ještě větší chumel lidí než u hospody.

Nezbylo mnoho času na vyzkoušení techniky a osvětlení. Krátká dohoda s oddávajícím knězem, kam můžeme a odkud budou nejlepší záběry a jelo se. Je pravda, že ženich se poněkud divil, kdo nás pozval, ale po dohodě o ceně za film vděčně a ochotně souhlasil. Natáčení proběhlo výborně, náš zvukař Zdeněk dokonce snímal zvuk obřadu v leže u první řady lavic a musel strpět kopance do zadku od nějakého nezbedného kloučka, který se tím bavil a krátil si pro něho nudnou chvíli.

Všichni byli spokojeni a při slově amen a zvuku varhan jsme si hlavně oddychli my, že se natáčení povedlo. Jenže se vzrušeně ozval Míla, co si přečetl zprávu na mobilu:

„Průser, balte, rychle, natáčeli jsme jinou svatbu. Kdo to objednával, do prčic. Čekají na nás už dvě hodiny někde v Doubravce!“

Po dvou hodinách v Malešicích nám volala Helenka, že je zle, protože na nás již dvě hodiny čekají svatebčané u kostela sv. Jiří, ale v Plzni 4 Doubravce, v ulici Ke Sv. Jiří číslo 60. Malešičtí nám ochotně ukázali, kde je ten druhý kostel a otec ženicha nás doprovodil svým autem až na místo.

Po příjezdu jsme se dosti dlouho účastnili probouzení a oživování některých svatebních hostů, kteří si dlouhé čekání krátili různými nápoji, dezerty a chlebíčky. Dá se říci, že po několika různých pokusech se podařilo většinu svatebních hostů upravit tak, aby byli schopni se důstojně účastnit svatebního obřadu.

Snahy některých starších příbuzných o prozpěvování náboženských písní při obřadu byly eliminovány. Dokonce byly tyto přípravy zakomponovány do filmu a vhodně vytvářely veselou atmosféru staročeských zvyků.

Přívětivou kulisou a dominantou prostoru na soutoku Úslavy s Berounkou se ukázal samotný Kostel sv. Jiří, jedna z nejstarších staveb v Čechách. Sloužil společně s malým klášterem pro benediktínské mnichy. Rarita. Byl postaven po návratu pražského biskupa sv. Vojtěcha z Říma v roce 992.

To nás nutilo věnovat svojí práci opravdovou pozornost. Snoubencům jsme se omluvili a slíbili slevu ve výši inkasované za předchozí svatbu, která sice nebyla předem sjednaná, ale Helenka ji diplomaticky vyúčtovala. Film se vydařil, a nakonec byla veselá nálada a všeobecná spokojenost. Někdy musí mít člověk štěstí.

Hlavně jsme měli štěstí, že nám vydržel materiál, baterie a místo na kartách. Měli jsme následně velkou starost, abychom nepopletli záznamy jednotlivých svateb a aby snoubence oddával správný kněz, který té svatbě patřil. Také aby houfy svatebčanů se nepromíchaly mezi sebou, i když šlo o kostely sv. Jiří. Jejich zvonění bylo u obou stejné.

Jen zvukař Říha se velmi divil, od čeho má zadní díl kalhot tak špinavý, protože si do ničeho tak hnědého nesedl. Vysvětlil si to potom, že to muselo být od těch kopanců toho kluka, který asi před tím do něčeho hnědého musel šlápnout.

 Dotáčka

Jak jste již z předchozích příběhů poznali, studio ANP samo akce, svatby, promoce, narozeniny, eventy, neorganizuje, ale natáčí a zpracovává filmy z těchto akcí. Členové studia jsou k filmování těchto akcí objednáni. Odehrává se to někdy v prostředí, které je exotické, nebo velmi nezvyklé. Nejhorší jsou případy nutných dotáček. Když se vše nepodaří zachytit, nebo je potřeba nějaké detaily, pozadí, přisvítit, nasadit chomout, posypat správně rýži, přenést nevěstu a podobně, musí se dotáčet.

Ráno jsme přijeli do Čivic k hotelu Zámeček ještě dost času před začátkem svatebního aktu. Rozbalili jsme techniku a rozestavili stativy na zkoušku natáčení. Připravili jsme pár záběrů z dronu, který si tentokrát půjčil Říha v jeho klubu Hallofilm Praha. Vybavením jsme byly připraveni na všechno, až po bouřku nebo vichřici. Měli jsme tak příležitost strávit natáčení svatby v příjemné atmosféře romantického zámečku v novogotickém stylu. Kolem se rozléhal krásný anglický park a lesní obora s daňky.

Helenka s Věrkou natočily detaily okolí včetně samotné stavby Zámečku, vyzdobeného altánku a stanem.  Krátce na to se již začali sjíždět auta s prvními hosty a organizátory svatby. Mezi nimi se již pohybovali Míla s Říhou a nabírali záběry z příprav novomanželů a hostů na obřad.

Počasí přálo, bylo příjemné teplo s mírným vánkem a les vydával svou typickou okouzlující vůni pryskyřice. Vše pokračovalo podle dohodnutého scénáře. Příchod hostů, seřazení do špalíru vedoucího ke stolu za nímž již stáli připraveni oddávající s asistentkou.

To byla snad nejhezčí a nejromantičtější svatba, kterou jsme natáčeli. Působilo to vznešeně, posvátně, dramaticky. Na bráně měly původně být rozložité parohy, které ženich nechal odstranit, že je na to ještě brzo.

Společné záběry a fotografie bylo velni náročné nasnímat, protože nebylo možné uklidnit a seřadit děti a psy, kočky a dvě ovečky. Novomanželé tak dlouho svatbu odkládali až se jim narodily dvoje dvojčata. Teprve po čtyřech dětech získali jistotu, že se k sobě opravdu hodí a budou spolu šťastni.

Po slíbení výprasku a vyhrožování, že se na ně Pánbůh dívá a je rozzlobený, se některé děti rozbrečely, co říkám rozbrečely, rozeřvaly a přidaly se k nim děti ostatních příbuzných. V křiku a ječení vynikal zejména čtyřletý bratr nevěsty, který si stále sedal a odmítal nést kytičku pro sestřičku.

Já jsem už kameru raději vůbec nevypínal, protože situace se stále rychle a spontánně měnila. Říha se mi pletl do záběrů s teleskopickou tyčí mikrofonu a na domluvené posunky nereagoval. Většinou se věnoval nejmenším křiklounům.

V nastalém zmatku jsem již ztrácel přehled, které scénky a momenty natáčet, kdy vypínat a šetřit baterii. Přitom jsem se pokoušel trochu rovnat svatebčany, utišit a zklidnit rozdováděné děti, které se mírně zklidnili až při zahájení proslovu oddávajícího.

Za zvuků Mendelssohnova svatebního pochodu z reproduktorů z pozadí lesa, přicházela v doprovodu otce nevěsta v bílém jak víla z pohádky. Všechny kamery jely. Říha tentokrát snaživě děti zklidňoval a s teleskopickou tyčí je spíše mírnil.

Hudba ztichla, nevěsta se postavila vedle ženicha a oddávající začal svůj proslov, na kterém jsem si dal záležet já sám. Tam se stala fatální chyba, o které jsem nevěděl. Říha zapomněl, že má stát za mnou a nabírat zvuk proslovu. To by nebylo to nejhorší, ale po skončení celé akce jsem zjistil, že jsem celou dobu natáčení proslovu oddávajícího měl kameru vypnutou.

Tak se stalo, že jsem sice zvládnul z ruky natáčet celý projev starosty se švenkováním na polodetail a podhledy, až jsem měl křeč v ruce, ale po stažení filmu do počítače jsem zjistil, že tento důležitý záběr chybí. Kamera byla celou dobu vypnutá.

Jako naschvál, synovec Míla s druhou kamerou natáčel záběry mezi svatebními hosty v opačném směru a zvukový záznam z kamery byl přerušován mezi jednotlivými záběry, takže použít nešel. Na úplnou pohromu jsme přišli při hostině na zámku, při prohlížení natočených záběrů. Věrka ještě zkusila od některých podezřívavých hostů získat jejich záběry z mobilů. Bez úspěchu. Většina míhajících se scének a záběrů nebyla vůbec použitelná.

Film byl ve střižně zpracován z nádherných míst exteriérů, účastníků svatby, obsluhující ho personálu, záběrů novomanželů, jejich polibku a předání prstýnků. Podařilo se skvěle natočit i slavnostní hostinu. Co důležitého však chybělo? Projev oddávajícího úředníka. Záznam dvou kamer nebylo možné použít vůbec, protože byly v opačném směrů do hostů a další kamera měla jen krátké záběry ze střídavých úhlů a vzdálenosti s přerušovaným záznamem zvuku.

Stalo se někdy, že se vše nepodařilo in time zachytit, nebo jsme potřebovali nějaké detaily, pozadí, přisvítit, rozbít talíř a podobně, ale úplně vypadlý segment na kterém záleželo, nikdy nechyběl.

Je jasné, že rodina a novomanželé čekali, že hotový film většinou dostávali během třech dnů, nejvýše týdne. Tentokrát se to nepříjemně protáhlo. Ještě po týdnu jsme se omlouvali a uváděli různé důvody, proč máme zpoždění.

Dopátrali jsme se jména oddávajícího i jeho asistentky a Helenka byla vyslána, aby ho požádala o dodatečné natočení jeho projevu.

. Oddávající trucoval, vymlouval se na všechno možné. Požadoval i maskérku k nalíčení, aby nevypadal jako pobledlý koncipient.

Nastaly totiž velké potíže, inženýr Kopecký naši žádost, aby nám pomohl a přednesl svůj projev jen na kameru odmítal. Navrhl nám, že si můžeme natočit jeho projev na jiné svatbě, že to má napsané a stejně vždy říká skoro to samé. To však nebyla tak docela pravda.

Jednou nesouhlasil věk, dosud nenarozené děti, nejdůležitější však bylo lesní pozadí, v tom místě již dlouho žádná svatba nebyla a kdoví jestli ještě tam někdy bude.

Nechal se přemluvit až po měsíci. Zálohu jsme novomanželům vrátili a byli jsme rádi, že nechtěli penále za nesplnění termínu.

Záběry jsme museli několikrát opakovat, protože starosta se nevydržel tvářit vážně a v určitých momentech se vždy rozesmál. Co rozesmál, on dostával záchvat smíchu jako nemoc! Chtěl, abychom sehnali alespoň několik lidí jako svatebčany, jinak, že to nesvede.

„Prosím vás, co byste chtěli. Říkám, vážení přátelé, že čumím na vyschlou louku s křovím. Já tam musím někoho vidět, jinak se nehnu.“

„Vždyť to přece jen čtete, na louku se nemusíte vůbec dívat,“ přemlouvala ho i Helenka.

„Ztrácím štafáž, důstojnost, to je rozdíl, když to říkám zpaměti a dívám se svatebčanům do očí. Ta bezprostřednost mi chybí, čumím do blba na plevel a bodláky, a jako blb vypadám. Vůbec, ukažte mi ten záběr, jak to čtu.“

Podíval se na monitor a vyhrkl: „Vždyť jsem vám to říkal, vypadám jako zfetovaný Jouda!“

Příští tři dny pršelo a bylo jasné, že do takového počasí se nám to nehodí, a že bychom inženýra ani k lesu nedostali.

Nedalo se nic dělat. Pokusili jsme se pár lidí sehnat. Jeli jsme do Pardubic na nádraží a přesvědčili několik zevlujících bezdomovců a místních opilců, že za přiměřený bakšiš dostatek krabicového svatebčany zahrají. Problém byl s nevěstou. Jediná žena, oblečená jako dojička na lesní brigádě, byla natolik podroušená, že souhlasila, jen když bude moci zpívat. Zpívající nevěstu jsme zamítli. Nakonec nám nevěstu zahrála servírka z restaurace za nehorázný honorář. Za to se ale vystrojila do kostýmu, který svatební šaty poměrně dost připomínal.

K vylepšení pocitů oddávajícího jsme ještě rozsvítili několik velkých vonných lesních svíček a umístili je před něho a několik svíček s parfémovou vůní za něho. Říha obstaral zvukovou stopu lesních zvuků a ptáků, jen aby se inženýr dostal do správné nálady.

Přece jen se podařilo z několika pokusů sestříhat kvalitní přednes oddávajícího, který se nesmírně divil, jak při slavnostním projevu vypadá a že měl být asi přece jen raději knězem, jak si přála před smrtí jeho maminka.

Proslov nemusel být opakován celý. Záleželo totiž také na odpovědi nevěsty a ženicha na dotaz oddávajícího. Mezi bezdomovci bohatě zásobenými krabicemi nápoje vinného typu, nikoliv vína samotného z místní večerky, byli postupně vybíráni jedinci, kteří svým hlasem nepřipomínali ožralé námořníky. Nakonec ale museli stejně říct stanovené ano Míla s Helenkou.   

Předpokládali jsme, že inženýr Kopecký za svoje opakování svatebního proslovu bude očekávat odpovídající odměnu. Zaskočil nás ujištěním, že mu stačí, když mu dáme k dispozici auto taxislužby. Své vystoupení s uspokojením označil za dobrý trénink. Jeho přístup nás velmi potěšil. Naše výdaje dostatečně zatížil odvoz bezdomovců zpět na jejich místa před nádraží v Pardubicích.

Naše zážitky z Čivic ukázaly, že dotáčky jsou mnohdy náročnější po všech stránkách, než samotné natáčení. Během doby se ukázalo, že málokteré natáčení se obešlo bez dotáček, nebo oprav z různých důvodů.

Nakonec vše dobře dopadlo, novomanželé omezili počet kopírovaných DVD na šedesát a díky nečekaně bohaté sbírce peněz do střevíčku za tanec s nevěstou nám uhradili všechny výdaje i se slušným výdělkem.

 

 Osiřelé piškoty                

 

Jak často může život připravit bizarní náhodu. Tým studia ANP se vrací vyčerpaný z natáčení oslavy výročí narozenin pětadevadesátileté babičky Karoliny Francové v Karlových Varech. Dodávka přecpaná technikou, do toho kameramanka Věrka citující Bergmana, zvukař s kocovinou, Helenka kupodivu spí a kamera neustále běží na návratový dokument.

Byli jsme tak optimisticky naladěni, že nám cesta za doprovodného zpěvu sprostonárodních písniček rychle ubíhala. Těšila nás zejména účast místního tisku a podařená reportáž se starostou, který nám dokonce věnoval pamětní medaile. Uprostřed dobré nálady kousek za Hořovičkami, před odbočkou na Hokov náhle auto několikrát poskočilo, cuklo a zastavilo.

Do nastalého ticha se ozval řidič Míla: „Sakra, to není možný. Došel nám benzin!“

Překvapení bylo komentováno výrazy, které svědčily, že dobrá nálada je pryč. Nejčastější dotazy byly, co teď budeme dělat?

Filozoficky jsem zauvažoval já: „Neblbni Mílo, není to jen ucpaný?“

„To tedy není strejdo, svítí nula, žlutě! Kdo s tím jel naposled? Kterej blbec s tím jel a nenatankoval?“

„Jestli došel benzin, tak já netlačím, uvolňujou se mi větry,“ důrazně se ozval důchodce, zvukař Říha, „mimo to mám křečové žíly, revma a platfus.“

Kameramanka Helenka se probudila a prohlásila, že tak krátkou dobu v autě ještě nespala. Jediná zachovala úplný klid, zapálila si cigaretu a řekla: „Fajn pauza, ale mohli jste zastavit někde líp, chci jít na malou.“

Tanečnice a kameramanka Věrka, schopná organizátorka, ale technický antitalent se zeptala, jestli by to šlo něčím nahradit. Její dotaz byl tak nehorázný, že se všichni rozchechtali a napjatá situace se uvolnila.

„Počkejte,“ ozval se zvukař Říha, „ona má pravdu. Vzpomínám si, že strejda vyprávěl, že po válce dojel domů z pískovny na slivovici s Fordem V8. Máme přece v kufru od bratra babičky Francové tři lahve stoličné vodky. Tak s tím bychom snad k pumpě dojeli.“

„Prosím vás, co je to za nápad. Vodka přece obsahuje cirka 60 % vody. Myslíte, že naše auto je snad parní stroj? Slivovice je něco jinýho. Taková dobrá pálenka má třeba jen deset procent vody. Věřím, že ve starým Fordu to jet mohlo,“ odmítl Říhův nápad Míla, „s naším Volkswagenem by to ani necuklo“.

Že nám došel benzin, s tím jsme se zatím nikdy nesetkali a nastalo dohadování, kdo to zavinil. Groteskní dohady ovšem nepomohly. Zůstali jsme stát v drobném mlhavém deštíku u autobusové zastávky několik kilometrů od Hořoviček. Nikdo nemá signál, žádná čerpací stanice v dohledu, jen dusno a špatné vtipy. Situace se blížila panice. 

Nezbývalo nic jiného, než se pokusit stopnout nějakého řidiče gentlemana, který by nám mohl pomoci. Rezervní kanystr jsme sice v kufru našli, ale byl prázdný. Situace byla vážná, ale někteří si vynucenou zastávku starostlivě nepřipouštěli.

Začalo drobně pršet, blikali jsme světly. Ve stopování jsme se začali střídat. Postupně se v různých kreativních pózách a figurách vystřídali všichni. Nic nezabralo. Míla dokonce klečel se skloněnou hlavou. Marně.

Ke všemu se začala podivně kroutit Helenka, že to nevydrží, protože se jí chce moc. To všichni pochopili, ale na radu, prosím tě vydrž, reagovala podrážděně. Když ji viděli stát se zkříženými nohama a obličejem jako z horroru, rozhodli se že udělají řadu jako zástěnu, aby ji ze silnice nebylo vidět. Říha ještě držel z boku otevřený deštník, takže zákryt byl dokonalý.

Stáli jsme a pokračovali ve stopování, Nikdo nezastavil, až na jednu dodávku, ale byl to diesel, takže nám nepomohl. Mraky se částečně protrhaly a rozsvítilo se sluníčko, které rozzářilo okolí. Nálada byla ale stále beznadějná.

Nečekaně jsme byli překvapeni. Opět zastavila bílá dodávka. Zase diesel. Za ním zůstal stát černý Ford. Pohřební služba Pieta Karel Novotný. Zůstali stát a řidič, když uviděl naše zoufalé obličeje se rozhodl, že nám pomůže. Odšoupl nepatrně rakev a vytáhl z otvoru plný kanystr. Sláva, úspěch a odpolední slunce začalo hřát.

Nálada se vracela a nadšeně jsme řidiči poděkovali. Chtěli jsme se nějak odměnit. Já hledal drobné, Věrka nabízela selfie. zvukař Říha doporučil výběr soundtracku pro pohřební atmosféru. Rozpačité úvahy, jak ochotu odměnit přerušila postarší dáma v černém kabátku, doprovázející zesnulou s lehce ironickým úsměvem:

„Vy jste filmaři, že? Nechtěli byste ten pohřeb nafilmovat? Byla to moje teta. Ve Varech ji znalo dost lidí. Aby na ni zůstala vzpomínka, jak se patří. Určitě by s tím souhlasila, protože byla na fotografy a novináře zvyklá. Tančila v několika souborech karlovarských klubů a varieté. Vedla baletní školu a děvčata ji milovaly.“ 

Snažili jsme se zhodnotit situaci, jestli máme ještě rezervu na kartách a dostatek baterek, aby se nestalo něco podobného jako s benzinem. Jestli jet natáčet bez znalosti místa, pro koho, bez znalosti o nebožce, kdo tam všechno bude, jaký bude přístup k obřadu, nejsme ohlášeni, bude to riziko. Příliš dlouho jsme se ale nerozmýšleli. Takový způsob natáčení nás vlastně lákal. Rozhodli jsme, že na to jdem na ostro.

Domluvili jsme se, že nás pohřební auto zaveze s nebožkou na její pohřeb do Kolešovic, kde se narodila. Podle neteře to bylo její poslední přání. V Kolešovicích prý byl více známý její dědeček, který pracoval na zámku jako šafář. Zámek původně patřil rodu Wallisů, pocházející z Irska a Francie. Po roce 1946 byl zámek zestátněn.

„Teda řeknu vám to je senzace,“ rozhodnutí pohřeb natočit komentoval Říha. Filmaři a pohřební vůz – dvě party, co obvykle nemají nic společného, se nečekaně potkávají. Jako by jim osud poslal alternativní scénář: „Nemáte benzin? Tady máte nádech poslední cesty.“ Pomyšlení, že jediná záchrana na cestě byla rakev, je tak temné, až se tomu nedá nesmát. Jako by nám šel naproti konec filmu, doslova.

„Dobrá,“ souhlasil jsem, „ale název zatím ponechme až na závěr. Připravte kamery, mikrofon a jedeme dokument již cestou. Jedna kamera bude snímat cestu na hřbitov.“

„Já to beru šéfe,“ ozvala se Věrka, mám to připravený.“

„Sedneš si místo neteře, ta si sedne k nám. Druhá kamera bude snímat pohřební vůz při projíždění cesty do Kolešovic. Tu si vezme Helenka. Zdeněk připraví reportážní diktafon a směrovej mikrofon a cestou vyzpovídáme tetičku. Jdeme na to. Připravte se, žádné připomínky. Takovou příležitost nesmíme zahodit.“

Všichni byli připraveni, a tak jsme s naší dodávkou vyjeli. S malým odstupem nás následoval pohřební vůz. Projeli jsme Hokovem, nikde ani živáčka. Žádnej pes ani kočka, prostě mrtvo. Od západu se vyjasňovalo i krajina působila poklidným dojmem. 

Při cestě zapnul Říha diktafon začal se věnovat neteři paní Míly Požádal ji, aby nám k tomu filmu řekla něco o své tetě. Zvážněla a zamyslela se.

„Moc vám toho neřeknu, nestýkaly jsme se tak často, ale co vás bude asi zajímat zkusím zalovit v paměti. Rodiče jí brzy zemřeli a vzala ji k sobě její babička do Karlových Varů. Tam vlastně vyrostla a pracovala jako učitelka. Věnovala se tanci a baletu. Velmi populární byla v baletu ve varieté a milovala ze všeho nejvíce klasickou hudbu. Později vedla lázeňskou taneční školu, sama komponovala choreografická dílka. Dávala vždy přednost zásadě, že tělo ví vše dříve než hlava. Byla velmi oblíbená.“

Z jejich slov jsem byl dojatý, poděkoval jsem jí a vyslovil k tomu myšlenku, že tohle chce víc než filmový záběr, že to chce duši. Požádal jsem ji, jestli by byla ochotná připravit návrh komentáře pro střih filmu a pokud možno by ho sama uvedla. S mírnými rozpaky to přislíbila.

V Heřmanově jsme u Výklenkové kaple natočili několik detailních záběrů na kolem projíždějící pohřební vůz. Totéž jsme natočili u kaple Jana Nepomuckého před vjezdem do Kolešovic.  Byla tam vyslána Helenka, aby se na schodech modlila, protože celou cestu jsme mimo dvě pasoucí se krávy žádného živého člověka neviděli.

Pohřební vůz zde zůstal, abychom ke kostelu přijeli my jako první. Příjezd nás poněkud překvapil. V prostoru před zámkem byla spousta lidí. Mladí, staří, všichni v černém, jako by měl někdo přijet z kraje. Auto jsme postavili před vchod do zámku a já pádil se stativem a Helenkou s kamerou na křižovatku před obchod družstva COOP, abychom stačili natočit samotný příjezd pohřebního vozu.

Mezi skupinou přihlížejících, kteří se zúčastnili pohřbu nastal rozruch, který ještě zesílil údivem, když uviděli přijíždět pohřební vůz z něho vyhlížela Věrka s kamerou. Šířily se zejména dotazy kdo tu televizi objednal. Mezi místní babskou zpravodajskou agenturou se rozšířila zpráva, že to musel být její tajný milenec. Svoji pozornost si také zasloužila děvčata v baletních sukýnkách, která čekala na rohu před prodejnou družstva COOP.

Ukázalo se, že jsou to studentky její baletní školy, které se s ní přišly rozloučit a zatančit její poslední choreografii „Piškoty ti zůstanou“.

Dámy se začaly upravovat, pánové napřímili své postavy a zamáčkli cigarety. Že na rozloučení přijely i její studentky taneční školy nevzbudilo tolik dohadů, jako jejich pohledy na televizní kamery.

Pohřební vůz dojel až před vstupní bránu na hřbitov a zacouval až ke vchodu do kostela sv. Petra a Pavla, patřícího pražské arcidiézi. Ministranti s čekajícími pomocníky pohřebního ústavu Pieta s řidičem odnesli rakev do kostela a za nimi se při zvuku úmrtního zvonu již řadili smuteční hosté.

Mezi skupinkami se pohybovala Věrka s kamerou a před hřbitovem lákal děti   zvukař Říha medvídkama, aby začaly lítostivě brečet. Děti to pochopily jako legraci a začali ječet, jako když jim někdo krade mobily. Dvě místní rázné starší ženy Říhu začaly okřikovat, ať děti nechá na pokoji s tou holí, protože se ho bojí.

Zazněly varhany a kostelem se rozlehla píseň Tam u nebeských bran od Michala Tučného. Začal samotný obřad, který natáčela Věrka, kterou nejvíce zaujal neobvyklý oltářní obraz černé madony, který znala z chrámu v Messině.

 V kostele začala zádušní mše svatá, rozvolnila se vůně kadidlo a rozzářily svíce. Nakonec kněz pokropil rakev svěcenou vodou, přičemž dostala značnou sprchu i Věrka s kamerou, když se přiblížila k rakvi velmi blízko.

Divil jsem se kolik lidí se ještě umí modlit, protože se ozval sborový přednes mně neznámé modlitby. Průvod skončil posvěcením hrobu a spuštěním rakve. Na rakvi ležela velká bílá kytice od pravnučky Terezky a před ní ležely baletní špičky piškoty. Symbol. Byla to osiřelá dojemná vzpomínka na slavnou dobu jejího baletního vystupování a choreografii. Mohly být odkazem na její taneční školu, kde učila děti. Nebo připomínkou dětské radosti, která ji provázela celý život.

Z kostela zazněla píseň Jednoho dne se vrátíš od Věry Špinarové. Hosté se pomalu rozcházeli. Před bránou vstupu na hřbitov se rozestoupila skupina děvčat a zatančila několik baletních kroků jako rozloučení se svojí oblíbenou učitelkou Mílou Procházkovou. Na prosbu Věrky svoji kreaci zatančily ještě jednou, protože tanec „Piškoty ti zůstanou“ Věrka nestihla natočit celý. Vytrysklý potlesk ve stínu habrů a zimostrázu musela slyšet určitě i Míla. Bylo to poslední poděkování za její práci, obětavost, umění a lásku k dětem.

Po bohatém pohoštění v místním hostinci, kde jsme byli hned po tanečnicích středem pozornosti, jsme se sešli u naší dodávky a připravili vše k odjezdu. Nálada byla samozřejmě podpořena mnoha přípitky na zdraví a památku baletní subrety Míly Procházkové.

Dostali jsme za odměnu dva pytle brambor a bedýnku cibule. Starosta poděkoval a dal mi nabídku, že Kolešovice mají ještě krásnou švadlenku, která pracovala v jednom pražském divadle a bývalého akrobata. Jestli bychom je také nechtěli natočit.

Řekl jsem vzletně, že pro nás Kolešovice nejsou konec, ale začátek, což vyznělo jako ikonický příslib. Vše se odehrálo neplánovaně, jako něžná absurdita, která se dotýká srdce. Má to sílu, o které se říká, tam se každý smál i plakal zároveň.

Zvukař Říha pronesl moudrý dozvuk, provázející naše myšlenky při zpáteční cestě až do Prahy. Ten film, jestli se správně střihne a ozvučí dostane ducha Formana nebo Věry Chytilové. 

 Studio ANP    

 

Již od mládí, nahlíženo věkem důchodovým, tedy po vojně, jsem se bláznivě věnoval svému koníčku, kterým bylo fotografování a později i filmování. Postupně jsem odkládal starší fotoaparáty, zlikvidoval fotokomoru s vybavením, kamery, počítače a pořizoval jsem si moderní vybavení. Byla to především digitální kamera s těžkým stativem, lyžemi a prvotřídní zvuková technika.  Zkušenosti rostly při použití nových postupů a návodů při stříhání filmů na počítači. Byl to kůň, žádný koníček.  

Moje pýcha rostla nahráváním prvních filmů na Youtube. Po první stovce filmů jsem se přihlásil do klubu kinoamatérů, o jejichž existenci jsem se náhodou dozvěděl. Mezi staršími filmaři, vesměs začínajícími s osmičkovými kamerami a dlouholetou zkušeností jsem se cítil jako kuře v hejnu slepic. Chovali se ke mně velmi shovívavě a trpělivě se vydrželi dívat na moje díla.

Pochopil jsem jednu základní věc. Byli to sice amatéři a fandové, ale proti mně to byli zkušení filmaři s rutinou profesionálů, kterým se ostatně velmi blížili. Jejich komentářům k promítaným filmům jsem vůbec nerozuměl. Měli za sebou praxi a účasti na soutěžích, mnozí z nich začínali s osmičkami na péro a střihy, s lepením filmových pásů. Byli držiteli mnoha ocenění, včetně mezinárodních. Mnozí pamatovali historii klubu od jeho založení v roce 1936. V tomto prostředí jsem se pochopitelně ztrácel. Byl jsem si vědom, že jejich úrovně nejsem schopen dosáhnout.

Účasti na soutěžích, a hlavně stálé příležitosti natáčet, byly pro mě v samostatných akcích prospěšnější. Přírodní snímky, zajímavosti, hrané filmy byly kvalitnější. Často jsem byl zván na reportáže, oslavy narozenin, svatby, promoce, někdy i pohřby. Víte, nejhorší je, když člověk svěsí ruce a nechá se sežrat, jak říká Vanda Hybnerová.

Nápady jsem jen hýřil. Stal jsem se youtuberem, zavedl jsem svoji webovou stránku, blog, uváděl snímky na Vimeo, Rajče, facebook, Google. Stoupalo mi sebevědomí a zpyšněl jsem. Synovec Míla, který byl můj nejčastější herec, komentátor a asistent, jednou moji pýchu ještě více posílil, když navrhl, že bych mohl být uměleckým šéfem filmového studia, když už chodíme natáčet ty svatby, promoce a jubilea jen za flašku a chlebíčky. Dokonce hned navrhl název, kluk šikovná. Měli jsme se jmenovat Studio ANP, ve zkratce Akční Natáčení Praha.

Jeho nápad jsem bez přemýšlení přijal a do čtrnácti dnů bylo STUDIO ANP na světě. Zařídil jsem si živnostenský list, sjednal pojištění a rozhlížel se po reklamě. Objednávky na zakázky se začaly množit. Míla byl formát doby. Zařídil u svého kamaráda dvojjazyčné zlaté vizitky se jmény JUDr Miro Benda – Art manager STUDIA ANP Prague a Ing. Milo Benda Assistant Artistic Manager STUDIO ANP, s několika novými čísly mobilů, e-mailovými adresami, odkazy na různé webové stránky, chytlo ho to.

První oficiální objednávkou byla menší svatba na hradě Švihov, kterou jsme s Mílou zvládli po domluvě s kastelánem docela dobře. Potrápily nás jen záběry gratulací. Nedalo se vše stihnout. Promoce na Ekonomické fakultě Západočeské univerzity v Plzni se nepodařila, i když rodiče graduantky byli disky s filmem a potiskem nadšeni. Ukázala se potřeba lepšího vybavení a zejména druhé kamery a zvukaře a rovněž tajemnice, nebo sekretářky, která by mohla být současně produkční. Studio se muselo nově vybavit a zorganizovat. To bylo nezbytné.

Měli jsme štěstí a Studio ANP se v krátké době rozrostlo o Zdeňka Říhu, člena klubu Hallofilm Praha, který byl úžasný profík zvuku. Zdeněk byl rozšafný kliďas. Před důchodem pracoval v televizi a rád využil možnosti s námi pracovat. Věra Soukupová, také členka klubu, mi přislíbila domluvit spolupráci s jednou tanečnicí z jejich tanečního souboru. Brzy se naše studio rozšířilo o produkční a sekretářku Helenu Mařákovou. Výborná, nápaditá a ochotná blondýnka.

Koupili jsme novou kameru, klapku, mikrofony, osvětlovací zařízení, další počítač, střihací software a další potřebné vybavení. Na výjezdy jsme měli Oktávii plnou, že jsme se sotva vešli. Helenka vyřizovala objednávky a práce bylo plno. Většinou byli naši zákazníci s natočenými filmy spokojeni. Pokaždé se nedařilo. Také jsme platili pokuty.

Při natáčení propagačního filmu pro CK Cyprus Travel, spadl Míla do jezírka v Afroditině jeskyni u rybářského přístavem Latsi, směrem k výběžku poloostrova Akamas. Jak již název napovídá, existuje legenda, že v jeskyni se dříve koupávala samotná bohyně lásky Afrodita a kdo ochutná vodu z jezírka, omládne o deset let. Jak tam Míla hupnul i s kamerou, zakalila se voda natolik, že se určitě pít dlouho nedala. Pokutu jsme naštěstí zaplatili v nižší výši, než byla cena, kterou jsme inkasovali za film. Propagační snímek se vydařil a cestovka byla spokojená. Na Mílu nějaké omládnutí podle legendy nefungovalo. Při jeho věku to vlastně ani nepotřeboval.

Míla nás jednou urychleně svolal a jelo se do Plzně na svatební obřad v kostele sv. Jiří.  Trochu jsme přehlédli, že jde o kostel v ulici Ke Kostelu. To nám vůbec nevadilo. Naše filmování bylo vždy náročné na okamžitou improvizaci. Mnohdy jsme vůbec nevěděli, do jakého prostředí jedeme a v jakém rozsahu budeme natáčet, kolik lidí, jaká hudba, proslovy, časový průběh, všechno až na místě.

Tak jsme natáčeli svatbu starších novomanželů a dosti rozjařených svatebčanů v malém farním kostelíku ze 14. století v Malešicích. Při příjezdu k restauraci Malešický dvůr jsme již viděli skupinky rozjařených, svátečně oblečených lidí. Vytušili jsme, že tentokrát to nebude jen obyčejná svatba, ale takřka pouťová veselice. Kostel byl hned za rohem a tam se rojil ještě větší chumel lidí než u hospody. Nezbylo mnoho času na vyzkoušení techniky a osvětlení. Krátká dohoda s oddávajícím knězem, kam můžeme a odkud budou nejlepší záběry a jelo se. Je pravda, že ženich se poněkud divil, kdo nás pozval, ale po dohodě o ceně za film vděčně souhlasil. Natáčení proběhlo výborně, náš zvukař Zdeněk dokonce snímal zvuk obřadu v leže u první řady lavic a musel strpět kopance od nějakého nezbedného kloučka, který se tím bavil a krátil si pro něho nudnou chvíli.

Všichni byli spokojeni a při slově amen a zvuku varhan jsme si hlavně oddychli my, že se natáčení povedlo. Jenže se vzrušeně ozval Míla:

„Průser, balte, rychle, natáčeli jsme jinou svatbu. Kdo to objednával, do prčic. Čekají na nás už dvě hodiny někde v Doubravce!“

Po dvou hodinách v Malešicích nám volala Helenka, že je zle, protože na nás již dvě hodiny čekají svatebčané u kostela sv. Jiří, ale v Plzni 4 Doubravce, v ulici Ke Sv. Jiří číslo 60. Malešičtí nám ochotně ukázali, kde je ten druhý kostel a otec ženicha nás doprovodil svým autem až na místo.

Po příjezdu jsme se dosti dlouho účastnili probouzení a oživování některých svatebních hostů, kteří si dlouhé čekání krátili různými nápoji, dezerty a chlebíčky. Dokonce byly tyto přípravy zakomponovány do filmu a vhodně vytvářely veselou atmosféru staročeských zvyků.

Přívětivou kulisou a dominantou prostoru na soutoku Úslavy s Berounkou se ukázal samotný Kostel Sv. Jiří, jedna z nejstarších staveb v Čechách. Sloužil společně s malým klášterem pro benediktínské mnichy. Rarita. Byl postaven po návratu pražského biskupa Sv. Vojtěcha z Říma v roce 992. To nás nutilo věnovat svojí práci opravdovou pozornost. Snoubencům jsme se omluvili a slíbili slevu ve výši inkasované za předchozí svatbu, která sice nebyla předem sjednaná, ale Helenka ji diplomaticky vyúčtovala. Film se vydařil, a nakonec byla veselá nálada a všeobecná spokojenost. Někdy musí mít člověk štěstí.

Nejhorší případy byly dotáčky. Když se vše nepodařilo in time zachytit, nebo jsme potřebovali nějaké detaily, pozadí, přisvítit, rozbít talíř a podobně. Velké problémy nastaly u zvláštní svatby, která probíhala v přírodě, v lese. Zpravidla nevěsty mívají nápady, které si účastníci pamatují celý život. Helenka nás poslala natočit svatbu do původní obory blízko Starých Čivic.

To byla snad nejhezčí a nejromantičtější svatba. Na lesní pasece. Působilo to vznešeně, posvátně, dramaticky.

Na bráně měly původně být rozložité parohy, které ženich nechal odstranit, že je na to ještě brzo.

Společné záběry a fotografie bylo velni náročné nasnímat, protože nebylo možné uklidnit a seřadit děti a psy, kočky a dvě ovečky. Novomanželé tak dlouho svatbu odkládali až se jim narodily dvoje dvojčata. Teprve po čtyřech dětech získali jistotu, že se k sobě opravdu hodí a budou spolu šťastni.

Po slíbení výprasku a vyhrožování, že se na ně Pánbůh dívá a je rozzlobený, se některé děti rozbrečely, co říkám rozbrečely, rozeřvaly a přidaly se k nim děti ostatních příbuzných. V křiku a ječení vynikal zejména čtyřletý bratr nevěsty, který si stále sedal a odmítal nést kytičku pro sestřičku.

Já jsem už kameru raději vůbec nevypínal, protože situace se stále rychle a spontánně měnila. Helen se mi pletla do záběrů s držákem mikrofonu a na domluvené posunky nereagovala. Většinou se věnovala nejmenším křiklounům

V nastalém zmatku jsem již ztrácel přehled, které scénky a momenty natáčet, kdy vypínat a šetřit baterii. Přitom se pokoušet trochu rovnat svatebčany, utišit a zklidnit rozdováděné děti. Tak se stalo, že jsem sice zvládnul z ruky natáčet celý projev starosty se švenkováním na polodetail a podhledy, až jsem měl křeč v ruce, ale po stažení filmu do počítače jsem zjistil, že tento důležitý záběr chybí. Kamera byla celou dobu vypnutá.

Jako naschvál, synovec Míla s druhou kamerou natáčel záběry mezi svatebními hosty v opačném směru a zvukový záznam z kamery byl přerušován mezi jednotlivými záběry, takže použít nešel. Na úplnou pohromu jsme přišli při hostině na zámku.

Většinou jsme filmy z natáčení svatby a následné hostiny stačili sestříhat a uložit na DVD, nebo flešku do třech dnů. V tomto případě jsme se ještě po týdnu omlouvali a uváděli různé důvody, proč máme zpoždění. Omlouvali jsme se ještě dalších čtrnáct dní.

Nastaly totiž velké potíže při přemlouvání starosty, aby nám pomohl a přednesl svůj projev jen na kameru. Nepovolil. Navrhl nám, že si můžeme natočit jeho projev na jiné svatbě, že to má napsané a stejně vždy říká skoro to samé. To však nebyla tak docela pravda.

Jednou nesouhlasil věk, dosud nenarozené děti, nejdůležitější však bylo lesní pozadí, v tom místě již dlouho žádná svatba nebyla a kdoví jestli ještě tam někdy bude.

Nechal se přemluvit až po měsíci. Zálohu jsme novomanželům vrátili a byli jsme rádi, že nechtěli penále za nesplnění termínu.

Záběry jsme museli několikrát opakovat, protože starosta se nevydržel tvářit vážně a v určitých momentech se vždy rozesmál. Co rozesmál, on dostával záchvat smíchu jako nemoc! Chtěl, abychom sehnali alespoň několik lidí jako svatebčany, jinak, že to nesvede.

Jeli jsme do Pardubic na nádraží a přesvědčili několik zevlujících bezdomovců a místních opilců, že to za přiměřený bakšiš zahrají. Problém byl s nevěstou. Jediná žena, oblečená jako dojička na lesní brigádě, byla natolik podroušená, že souhlasila, jen když bude moci zpívat. Zpívající nevěstu jsme zamítli. Nakonec nám nevěstu zahrála servírka z restaurace za nehorázný honorář. Za to se ale vystrojila do kostýmu, který svatební šaty poměrně dost připomínal.

Přece jen se podařilo ze třech pokusů sestříhat kvalitní přednes starosty, který se nesmírně divil, jak při slavnostním projevu vypadá a že měl být asi přece jen raději knězem, jak si přála před smrtí jeho maminka.

         Náročné bylo potom kopírování filmu na šedesát DVD. Ještě že novomanželé jejich počet omezili, stejně jsme na tom pracovali dva dny a dvě noci. Když jsme v naší klubovně odpočívali u kafe a prožívali náš whiskytime a pospávali, ozval se telefon. Helenka. Máme jet druhý den do Bohnic, natočit oslavu výročí devadesáti let pradědečka, význačného geologa. Zmocnila se nás v tu chvíli taková únava, že jsme objednávku rozhodně odmítli. Možná ze strachu, aby si nás tam potom nenechali na pozorování při zvýšené intenzitě obraných příznaků před oblíbenou činností pradědečka, házení kamenů. Natáčení v jiném podobném zařízení jsme se stejně nevyhnuli. O tom ale zase až příště.