Všímavost

 

Veliká radost nastala, když jsme si pronajali v osadě Mezi poli zahrádku, přiměřené rozlohy 400 m, ale současně se vyskytla veliká starost co s trávou, která zaujímala více jak polovinu. Od souseda jsme si půjčili pojízdnou ruční sekačku, kde se otáčela při jízdě dvojice ostří a travičku opravdu sekala. Jen v přístupných rovných částech. Ostatní kouty a nerovnosti zůstávaly nedotčeny. Stříhání těchto míst jsme dokončovali z části v sedě, nakonec v leže pomocí nůžek. Tento způsob byl velmi pomalý a náročný. Plížení ještě šlo, horší bylo se zvednout.

Docházelo při tom k zajímavé skutečnosti. Když jsme dostříhali trávník na jednom konci, tak na druhé straně již byla tráva dokonce přerostlá. Stříhání probíhalo nepřetržitě a nikoliv fázovitě v agronomických intervalech dorůstající travní plochy.

Namáhavost při zvedání se z polohy vleže se stupňovala. Když nám již začali při zvedání pomáhat sousedi, rozhodli jsme se, že si koupíme novou sekačku motorovou. Povšimli jsme se, že podobný nápad dostal i inženýr Trochta vedle nás. Spoléhali jsme, že nám poradí s obsluhou sekačky a trávník bude jak ve Wimbledonu. Jen s rozpaky jsme sledovali jeho startování sekačky neúnavným, opakovaným taháním za šňůru s přestávkami, kdy odpočíval. Sekačku nenastartoval.

Za dva dny nám přivezli sekačku z Mountfieldu a bylo na mně, abych ji naplnil benzinem, olejem, zašrouboval svíčku a nastartoval. Stejný pokus začal vedle i inženýr Trochta. Poprvé jsem zatáhl za startovací šňůru, motor zavrčel a ticho. Ozval se inženýr Trochta. Taky nejde? Zatáhl i on a ticho. Takhle jsme se střídali asi půl hodiny a sekačky ne a ne nastartovat. Atmosféra kolem nás se plnila vůní benzinových par. V době odpočinku jsme si šli zakouřit až na konec osady, kde byl čistší vzduch.

Manželka vytáhla z krabice návod k obsluze a začala nám ho hlasitě předčítat až po oddíl Výskyt poruch.  Vše souhlasilo. Začali jsme znovu tahat za šňůry, ale bez úspěchu. Před obědem jsme již přestali doufat, že se nám ty krásné naleštěné, červenožluté skvosty z Mountfieldu podaří nastartovat. Začali jsme uvažovat o reklamaci, protože sekačky nám nebyly nic platné. Vrácení zboží v poučení od Mountfieldu nebyl žádný problém.

Po obědě se na naši zahrádku přijela podívat dcera s vnukem. Adámek byl nejvíce zvědavý na dědu jak bude sekat trávu. Dcera říkala, že cestou o ničem jiném nemluvil, a těšil se, že bude s dědou sekat. Na jejich zahrádce na chalupě takhle pomáhal tatínkovi a měl z toho vždy radost, když mu pomáhal sekačku tlačit. Po vypití kávy a snědení mřížkovaného koláče mě vyzvala dcera, abych konečně tu sekačku nastartoval, protože Adámek se už nemůže dočkat.

Věděl jsem, že nastane kritický okamžik. Velmi nerad jsem se připravoval na to, že milého Adámka zklamu. Přípravu k nastartování jsem co nejvíce prodlužoval, ale zbytečně, protože Adámek již vedle sekačky vytrvale čekal, že bude pomáhat tlačit.

Od vedle se začaly ozývat zvuky marného snažení inženýra Trochty, který začal tahat za startovní šňůru sekačky. To mně dalo naději, že se budu moci vymluvit na poruchovost a nutnost sekačku vyměnit. S jistotou, že to nevyjde jsem zatáhl za šňůru, dokonce asi třikrát za sebou, a nic. Adámek si mě prohlížel, díval se na sekačku a pak povídá. Dědo, ale tatínek když tahá za šňůru, tak drží také tenhle drát. Ukázal na obloukovitý drát před držadlem.

Stiskl jsem tedy onen drát k držadlu a zatáhl za šnůru. Sekačka, jako by nadskočila, začala vrčet jako divá, jen ji rozjet. Než jsem se rozjel, stačil jsem zahlédnout souseda Trochtu, jak zírá překvapen na můj úspěch. Adámek se hned chytil rukojeti a už jsme spolu vysekali první nádherný pruh trávníku. Za chvíli jsme měli hlavní část posekanou a šli jsme spolu vyklopit plný obsah koše na kompost.

Na pokyn manželky jsem šel poradit sousedovi jak nastartovat sekačku s přichycením drátu k držadlu. Ze skromnosti jsem ovšem zatajil, že mi to vlastně poradil můj pětiletý, všímavý vnuk Adámek, který to měl odpozorované od tatínka. Soused samozřejmě sekačku hned nastartoval a vzhlížel na mě jako na kandidáta na Nobelovu cenu.

Nebýt všímavosti našeho Adámka, tak bych mu jednak připravil zklamání, že dědovi nemůže pomoci tlačit, sobě způsobil vydání dalších litrů potu a opotřebení startovací šňůry, vedoucí až ke zbytečné reklamaci.

 Báseň napsaná jako věnování vypravěči, štamgastovi Pepíčkovi v zaniklé hospodě U Hradčanské radnice v roce 1956

---

Strašidlo

Věnováno neodolatelnému vypravěči

Pepíčkovi Deyssigovi na Hradčanech

v listopadu 1956

Smuten plouží se hladný

sešlý trhan ulicí,

tu a tam optá se

chodců, jde dál v chladný den,

na stranu čepici.

Kulhá, ruce se mu třesou,

záda shrbená k zemi,

zdá se, že spadne již,

kolena sotva ho nesou,

kašel trhá mu plícemi.

Obličej vráskami rytý,

svěšený ret a bílý vlas,

slina mu visí z brady,

slizké oči, jak pes zbitý,

šedé bělmo, křivý vaz.

Bloudí ulicemi, ptá se,

větší bídu snad hledá,

s vypětím jde dál,

na čele přibývá vrásek,

však rumění tvář bledá.

Málo lásky prožil,

spíše běd a strastí,

s životem se rval

a jeho bídu množil,

kosti jen tak chrastí.

A přece je jeho sídlo

zde blízko, již tam,

ano, zde rodný dům,

otvírá dveře strašidlo

a spouští hrůzu, mam.

Slyšíte jeho huhňavý hlas,

bezzubá ústa ševelí,

na paní Gůzovou ptá se,

odpověď dostal a jas

vidět v očích, jež se tetelí.

Skřípou schody pod ním,

hrají to pochod vítací?

Zde tedy, ta doba,

mazlí se místem rodným,

div se tam neskácí.

U dveří zvoní, němě čeká,

otvírá stará sešlá paní.

„Prosím vás bydlí tu paní Gůzová?“

ta se ho příšerně leká,

nemohla promluvit ani.

„Bydlí“ – huhňá on dále,

tu svitne babě v hlavě,

strašidlo, - ne jen žebrák.

„Ano, to jsem já,“ řekne kale,

co na mně chcete právě.

On, nyní celý se klátí,

rozechvěn, ústa němá.

„A prosím, měla jste

před třiceti léty, v mládí

potrat?“ Paměť nemá.

„Měla, nebo neměla!“

zoufale sliny stříkajíce,

huhňá, oči vystouplé.

„Tak tehdy jsem měla.“

„Hodila jste to do popelnice?“

Ticho, je sípavý dech,

slyšet z úst malinko,

až ozve se tiché: „Ano!“

Tu unikl z úst mu vzdech

A vysvobozující: „Maminko!“

 

 Zelená stěna      

 

Náš zvukař Říha přišel se zajímavou nabídkou. Byl na podzimní schůzce členů jejich zahrádkářské osady v lesní restauraci U ztvrdlé smůly a obrátil se na něho známý, poslanec Štichprle, z představenstva obce Lesní Lhota.  Byl prý o dovolené na safari v Africe, odkud si přivezl spousty filmů s přírodními snímky s drobnými zvířaty i zástupci velké pětky. Na filmech prý je málo vidět on sám, a jestli by prý šlo ho do těch filmů nějak dotočit, nebo zkopírovat.

Vlastnil odtud natočené záběry z Keni a Tanzánie. Krásné záběry měl z rezervace Masai Mara, která je jednou z nejznámějších rezervací v Africe a která je skvělá pro pozorování velkých kočkovitých šelem i slonů. V národní rezervaci Masai Mara prý měl natočena všechna zvířata tzv. Velké pětky, kterými jsou slon, lev, nosorožec, buvol a levhart. Zajímavé snímky měl od sladkovodního Viktoriina jezera, národního parku Serengeti se stády pakoňů a zeber. Úžasné pohledy získal z krátera Ngorongoro.  

Chtěl prostě doplnit záběry, kde se pohybuje mezi divokou zvěří a přírodou také on sám a nejen ve skupině turistů. Byl členem místního mysliveckého sdružení a vlastnil několik pušek a vybavení pro lov. Potřeboval se prostě zajímavě ostatním pochlubit, když se ho často vyptávali, jaké to tam u těch slonů a lvů bylo.

Nejdříve jsme si mysleli, že se pan poslanec trochu zbláznil, nebo si z nás dělá Říha legraci. Pro nás, zvyklé na skromnější dovolené v Chorvatsku, byla představa takového safari nedosažitelná. Na YouTube bylo podobných filmů dost, věděli jsme jak to tam vypadá, ale dostat do takového filmu pana poslance byla pro nás záhada.

Jednou jsme něco podobného zkoušeli. Na zelené klíčovací plátno jsme natáčeli ředitelku školy v důchodu, která chtěla, aby se za ní objevovali fotografie všech žáků a učitelů, s kterými za minulé ročníky pracovala. Byl to pamlsek pro práci střihače Mílu a Věrku. Vydařený film byl odměněn na jubilejní soutěži pedagogických pracovníků cenou útěchy.

Akce se velmi zalíbila nastupující nové učitelce, která chtěla naopak, aby se jí na tabuli v pozadí objevovali budoucí žáci a učitelky, s kterými bude pracovat. I tento film se velmi líbil, ale další zájemci se již nepřihlásili. Jiné zkušenosti jsme s tímto způsobem natáčení neměli.

Jen jsme předpokládali, že dostat poslance Štichprleho před zelené klíčovací plátno by bylo určitě snadnější než ospalého psa, nebo divokou kočku, ptáka, papouška, divočáka apod.

„Nebo lva,“ nápaditě pronesla Věrka, obdivující cirkusová vystoupení s exoty.

„Jó, jedině vycpanýho,“ stroze poznamenal Říha, který si Štichprleho neuměl v přítomnosti živého lva představit.

Řekl jsem Říhovi, ať mu to nezávazně slíbí, že se na to budeme muset napřed připravit. Nechtěl jsem z toho dělat nějaké nudné školení, ale přece jen podobná práce vyžadovala důkladnou přípravu.

„To máš pravdu. To bude nutný vymachrovat, protože, jestli ho má Říha pěkně pumpnout, tak to musí vypadat,“ přisvědčovala Helenka.

„Jen ať se nebojí přitlačit, když má na dovolenou v Tanzánii, tak mu pár korun navíc za speciál nemůže vadit,“ potvrdil Míla.

„Tak přátelé, sobotu máme volnou, tak si to v klubovně vyzkoušíme.“

Pro dnešek jsem se se štábem rozloučil a nemohl jsem se zbavit pocitu, že s těmi tygry v pozadí to dobře nedopadne. A to jsem ještě ani nevěděl, co je pan poslanec Štichprle za člověka.

Klubovna, neboli bývalá prádelna v paneláku byla rozměrově dostatečná i na větší akce než byly statické záběry s učitelkami. Tehdy vystačili s greenscreenem tři krát tři metry.  S panem poslancem půjde o širší záběr, s pohybem v horizontu a comebacky, protipohyby hlavy, opačné pohledy. To znamená, že když kráčí dopředu, podívá se pod sebe, když se vrací dozadu, podívá se nad sebe, a podobně. Na to reagoval Říha, že z toho bude určitě Štichprle úplně vedle, protože se bude muset taky plížit, na to nesmíme zapomenout.

Skutečně v sobotu začali trénovat. Zatím bez plátna, protože nové cyclorama jim měli přivést až v úterý. S tím starým backdropem by na tohleto natáčení nevystačili. Zkoušeli nastavení kamer, vzdálenosti a hlavně nasvícení Stále jsem musel zdůrazňovat, aby světlo bylo měkké a rozptýlené. Míla šplhal na štaflích jako pochodující malíř.

Vysvětloval jsem, že když se namíří tvrdá světla směrem na zelené plátno, herec na něm vykreslí stín, ať už Backdrop posunete jakkoliv daleko. Důležitým pravidlem je tedy nasvítit herce napřímo měkkými světly a ostrá využít jen jako kontra či doplňková tak, aby nikdy nemířila na plátno. Vyzkoušeli jsme co bylo třeba a s očekáváním jsme se těšili na natáčení poslance Štichprleho.

V úterý odpoledne přivezli kurýři PPL dva balíky, ve kterých byly složeny díly cyclorama. Přestože byl v balíku přiložen návod k sestavení konstrukce, stavěli jsme to s Mílou a zraněným Říhou až do půlnoci. Říha měl bouli na čele od nosné tyče, která vypadla z ruky Mílovi dost nešťastně zrovna ve směru Říhovy hlavy. Instalaci světelného parku jsem raději odložil na pátek, abychom byli na sobotu připraveni na natáčení ve zdraví.

V sobotu jsme se sešli v klubovně již brzy ráno. Helenka s Věrkou stavbu obdivovaly a poskakovaly na ploše na boso. Musel jsem je mírnit, protože chtěly,

abychom je natočily jako víly do pozadí Dvořákovy Rusalky.

Říha měl přijít s panem Štichprlem na desátou. S Mílou jsme ještě upravili světla, připravili kamery, na kterých jsme na našich Rusalkách odzkoušely ostření a směry natáčení. Vzadu jsme připravili TV k přehrávání filmů pana Štichprleho, pokud budeme muset označit místa pro trackování, aby se virtuální pozadí správně dosadilo do obrazu.

Padla desátá a jako vždy přesný Říha se ohlásil, že jsou na cestě, jen s malým zdržením, protože zapomněli správně vystoupit z metra. Přišli až v jedenáct a Věrka již šla zajistit balíčky s obědy.

Poslanec pan Štichprle vstoupil do klubovny impozantně. Připomínal postavu motýlkáře lorda Castlepoola z filmů o Vinnetouovi. Přilbu si držel v podpaží. Trochu nás tím vzhledem překvapil. Říha za ním nesl velké pouzdro se zbraněmi. Rychle jsme se seznámili a Helenka již nečekala a ujala se promítání prvního filmu ze safari na TV k úpravě scénáře a seznámila nás s prvním obrazem.

Bylo jasné, že zde budou velké prostřihy, protože pan Štichprle byl většinou ve skupinách účastníků safari. Na záběrech z ubytování v Nairobi ani vůbec nebyl. Pro pozadí se k záměru filmu tyto obrazy vůbec nehodily. Na konci však bylo asi deset minut s pěknými záběry pakoňů, dovádivých hyen a antilop. Nosorožci byli jedinečnými objekty pro použití pozadí a lvi, sloni a žirafy se přímo nabízely, aby na ně lovec Štichprle mířil.

Podle promítnutých scén jsem postavil na scénu lovce Štichprleho, a poučil jsem ho jak se pohybovat, namířit a usmát se na kameru. Samozřejmě to dopadlo poněkud jinak. Místo na nosorožce mířil úplně na druhou stranu a úsměv věnoval nosorožci místo kameře. Stejně to dopadlo se slony. Po třetím opakování scény se lvem, řekl pan Štichprle, že se cítí unaven a žádal o pauzu. Odhadl jsem dobu natáčení filmu až do Vánoc. Cítil jsem, že jsme si vzali více než velké sousto.

Další obraz ohlásila Helenka s pohybem ve směru přibližující se žirafy s mládětem. Označil jsem čtyři body na ploše a ukázal panu Štichprlemu, odkud kam se bude přikrčen přibližovat a kde poklekne na pravé koleno. Poprvé bohužel při pokleku upadl a svalil se přímo pod nohy žirafy. Teprve po páté se trefil do vymezené vzdálenosti a správně klekl.

Podobně probíhaly další obrazy se záběry z rezervace Masai Mara a k promítání filmů u Viktoriina jezera jsme se dostali jen krátce. Tam také nebylo moc scén, ke kterým by se pan Štichprle dal předřadit. Jezero slouží jako vodní rezervoár hned několika státům. Vydat se sem na dovolenou není zrovna nejlepší nápad. Koupání je zde nebezpečné pro parazitární onemocnění bilhariózou.

Přece jen jsme natočili scénu při táborovém ohni na pozadí domorodých chýší. Ukázal pojídání chutných ryb tilapia. Je to okounovec nilský se šťavnatým, bílým masem, Hodí se na smažení a pečení na pánvi či v troubě, ale i k vaření či dušení v páře. Vynikající je také v rybí polévce.

Věrka přinesla od Vietnamců krabičku se smaženým filé, aby mohl pan Štichprle při natáčení. pojídat rybu u jezera. Byl to jeden z nejzdařilejších segmentů klíčování. Podařilo se to na první dobrou, takže plátek filé vystačil na jeden záběr.

Na pobřeží a ostrovech jezera se vyskytuje moucha tse-tse. Možná tam pana Štichprleho některá píchla, protože po obědě z krabiček ihned usnul a nebyl k probuzení. Ten den se již mimo shlédnutí dalších filmů a přípravy scénářů nic nedělo. Říha ho večer po probuzení odvezl domů. Přilbu a zbraně ponechali v klubovně na příští neděli.

Začali jsme kupodivu dost časně. Již v deset hodin jsme při kafi mohli zhodnotit první záběry z národního parku Serengeti. Problém byl s ovládáním pana Štichprle. S připevněným vycpaným orlem na zelené tyči mávala Věrka kolem poslance Štichtrleho tak neobratně, protože tyč sotva držela, a vyčnělým pérem ho šimrala u obličeje a on musel kýchat. Co kýchat! Někteří lidé nekýchají, ale řvou s tanečními posunky kubáňských kozáků. Let orla musel být jedenáctkrát opakován.

Jedenáctý pokus byl nakonec přijat jako dobrý, protože jeho pohyby po kýchnutí se daly použít, jako obrana proti útoku orla černého, který je tam sice vzácný, ale pro film se hodil.

Další scénu jsem na ploše vyznačil dost přesně a vylíčil jsem mu pohyby, ze kterých nesmí uhnout tak sugestivně, že hned při zkoušce záběru jak couvá před slonem a pohybujícími se lvy upadl, protože zvukař Říha pro lepší efekt spustil záznam řevu rozzuřeného lva, což nečekal.

Když záznam uviděl, tak se mu to zalíbilo natolik, že potom padal zcela ochotně i po třech opakováních. Setkání se lvicí a lvíčaty, které pronásledoval nosorožec se nedařilo. Stále tomu chybělo určité napětí, strach, zoufalé pohyby. Pan Štichprle vypadal na záznamech jako by spatřil králíka. Pomohl tomu až Říha, který našel v archivu řev a skučení tak drásavé, že pan Štichprle podlehl a musel jít urychleně močit. Vyhlásil jsem pauzu.  

Obraz ohromného přebíhajícího stáda pakoňů byl natočen na první dobrou. Panu Štichprlovi se to velmi líbilo, protože seděl na pahorku a stádo pozoroval s velkým dalekohledem a utíral si čelo v předstíraném vedru. Věrka mu čelo poctivě natřela glycerinovým umělým potem. Vypadal opravdově a divil se, že se obraz nebude opakovat. Po skončení natáčení dalších několika krátkých scének se zebrami, požádal pan Štichprle o sprchu a natáčení skončilo.

Pokračovalo se příští sobotu odpoledne se záznamy ze safari v kráteru Ngorongoro. Přiznám se, že tyto nádherné snímky jsem obdivoval i já.

Někteří nadšenci a obdivovatelé místo nazývají africká Noemova archa, poslední útočiště téměř vyhubených druhů.

Ve volné přírodě tady přežívají poslední kusy již skoro vyhubeného nosorožce černého, mohutná populace lvů, tisícihlavá stáda buvolů, zeber i antilop. Pohotové hyeny, které se pečlivě starají o to, aby tohle zvířecí společenství dokonale fungovalo. Scénky umožňovaly natáčet připravené záběry na zeleném pozadí do zajímavých náhledů na pana Štichprleho jak pozoruje a vybírá si bezpečná místa pro míření a na úniky v bezprostřední blízkosti stád na planině nebo u napajedel.

Největší problém byl v trackování. Některé trasy a vyznačené směry pohybu nebyl si pan Štichprle schopen zapamatovat a stále kamerám vypadával ze záznamu. Často se obracel předčasně od pohledu v době nejkritičtější chvíle při dostižení ulovené kořisti a naopak vypadal zaujatě s dlaní před přilbou, když stádo již mizelo v oblaku kouře v dáli.

Například u napajedla se měl leknout a otočit při náhlém pohledu na lva. Lekal se buď pozdě, nebo ještě před jeho spatřením. Nešlo to srovnat. Pomohla až Věrka, která mu začala dávat znamení, která pan Štichprle pochopil jako výzvy k intimním praktikám. U tohoto obrazu jsem musel dvakrát vyhlásit pauzu. Nakonec jsem to vzal s tím, že se to pokusíme srovnat při střihu.

Na jednom filmu ze safari jsme našli i několik záběrů na roztomilé Masaje. V okolí kaldery Ngorongoro jich žije asi 60 tisíc. To byl vděčný obraz pro usmívajícího se pana Štichprleho před houfem mrňavých masajských dětí. Šklebil se na nás tak pitvorně, že jsme se museli chechtat jak při terapii u doktora Nešpora, průkopníka léčby smíchem veverky nebo bobra.

Natáčení skončilo rozloučením s unaveným panem Štichprlem a slibem rychlého dokončením filmu. Střih jsme svěřili zkušenému Mílovi s Věrkou, která měla obdivuhodný deník natáčení a s Helenkou vybíraly nejlepší scénky pro film. Říha si dělal poznámky a pak trpělivě vyhledával zvuky a doprovodné doplňky původních záběrů.

Dlužno říci, že pan poslanec Štichprle byl s našim filmem velice spokojen a na svém vyprávění mezi myslivci s ním měl veliký úspěch. Sumu za natočení filmu mi ani Helenka raději nechtěla říct, ale odsouhlasila nákup nové couvací kamery k naší dodávce a dva slidery pro kamery. Já měl největší obavu, aby se náš úspěch nerozšířil mezi další zájemce. Klíčování je náročné na čas a přípravy a my jsme tolik času na naše produkce neměli.