Studio ANP    

 

Již od mládí, nahlíženo věkem důchodovým, tedy po vojně, jsem se bláznivě věnoval svému koníčku, kterým bylo fotografování a později i filmování. Postupně jsem odkládal starší fotoaparáty, zlikvidoval fotokomoru s vybavením, kamery, počítače a pořizoval jsem si moderní vybavení. Byla to především digitální kamera s těžkým stativem, lyžemi a prvotřídní zvuková technika.  Zkušenosti rostly při použití nových postupů a návodů při stříhání filmů na počítači. Byl to kůň, žádný koníček.  

Moje pýcha rostla nahráváním prvních filmů na Youtube. Po první stovce filmů jsem se přihlásil do klubu kinoamatérů, o jejichž existenci jsem se náhodou dozvěděl. Mezi staršími filmaři, vesměs začínajícími s osmičkovými kamerami a dlouholetou zkušeností jsem se cítil jako kuře v hejnu slepic. Chovali se ke mně velmi shovívavě a trpělivě se vydrželi dívat na moje díla.

Pochopil jsem jednu základní věc. Byli to sice amatéři a fandové, ale proti mně to byli zkušení filmaři s rutinou profesionálů, kterým se ostatně velmi blížili. Jejich komentářům k promítaným filmům jsem vůbec nerozuměl. Měli za sebou praxi a účasti na soutěžích, mnozí z nich začínali s osmičkami na péro a střihy, s lepením filmových pásů. Byli držiteli mnoha ocenění, včetně mezinárodních. Mnozí pamatovali historii klubu od jeho založení v roce 1936. V tomto prostředí jsem se pochopitelně ztrácel. Byl jsem si vědom, že jejich úrovně nejsem schopen dosáhnout.

Účasti na soutěžích, a hlavně stálé příležitosti natáčet, byly pro mě v samostatných akcích prospěšnější. Přírodní snímky, zajímavosti, hrané filmy byly kvalitnější. Často jsem byl zván na reportáže, oslavy narozenin, svatby, promoce, někdy i pohřby. Víte, nejhorší je, když člověk svěsí ruce a nechá se sežrat, jak říká Vanda Hybnerová.

Nápady jsem jen hýřil. Stal jsem se youtuberem, zavedl jsem svoji webovou stránku, blog, uváděl snímky na Vimeo, Rajče, facebook, Google. Stoupalo mi sebevědomí a zpyšněl jsem. Synovec Míla, který byl můj nejčastější herec, komentátor a asistent, jednou moji pýchu ještě více posílil, když navrhl, že bych mohl být uměleckým šéfem filmového studia, když už chodíme natáčet ty svatby, promoce a jubilea jen za flašku a chlebíčky. Dokonce hned navrhl název, kluk šikovná. Měli jsme se jmenovat Studio ANP, ve zkratce Akční Natáčení Praha.

Jeho nápad jsem bez přemýšlení přijal a do čtrnácti dnů bylo STUDIO ANP na světě. Zařídil jsem si živnostenský list, sjednal pojištění a rozhlížel se po reklamě. Objednávky na zakázky se začaly množit. Míla byl formát doby. Zařídil u svého kamaráda dvojjazyčné zlaté vizitky se jmény JUDr Miro Benda – Art manager STUDIA ANP Prague a Ing. Milo Benda Assistant Artistic Manager STUDIO ANP, s několika novými čísly mobilů, e-mailovými adresami, odkazy na různé webové stránky, chytlo ho to.

První oficiální objednávkou byla menší svatba na hradě Švihov, kterou jsme s Mílou zvládli po domluvě s kastelánem docela dobře. Potrápily nás jen záběry gratulací. Nedalo se vše stihnout. Promoce na Ekonomické fakultě Západočeské univerzity v Plzni se nepodařila, i když rodiče graduantky byli disky s filmem a potiskem nadšeni. Ukázala se potřeba lepšího vybavení a zejména druhé kamery a zvukaře a rovněž tajemnice, nebo sekretářky, která by mohla být současně produkční. Studio se muselo nově vybavit a zorganizovat. To bylo nezbytné.

Měli jsme štěstí a Studio ANP se v krátké době rozrostlo o Zdeňka Říhu, člena klubu Hallofilm Praha, který byl úžasný profík zvuku. Zdeněk byl rozšafný kliďas. Před důchodem pracoval v televizi a rád využil možnosti s námi pracovat. Věra Soukupová, také členka klubu, mi přislíbila domluvit spolupráci s jednou tanečnicí z jejich tanečního souboru. Brzy se naše studio rozšířilo o produkční a sekretářku Helenu Mařákovou. Výborná, nápaditá a ochotná blondýnka.

Koupili jsme novou kameru, klapku, mikrofony, osvětlovací zařízení, další počítač, střihací software a další potřebné vybavení. Na výjezdy jsme měli Oktávii plnou, že jsme se sotva vešli. Helenka vyřizovala objednávky a práce bylo plno. Většinou byli naši zákazníci s natočenými filmy spokojeni. Pokaždé se nedařilo. Také jsme platili pokuty.

Při natáčení propagačního filmu pro CK Cyprus Travel, spadl Míla do jezírka v Afroditině jeskyni u rybářského přístavem Latsi, směrem k výběžku poloostrova Akamas. Jak již název napovídá, existuje legenda, že v jeskyni se dříve koupávala samotná bohyně lásky Afrodita a kdo ochutná vodu z jezírka, omládne o deset let. Jak tam Míla hupnul i s kamerou, zakalila se voda natolik, že se určitě pít dlouho nedala. Pokutu jsme naštěstí zaplatili v nižší výši, než byla cena, kterou jsme inkasovali za film. Propagační snímek se vydařil a cestovka byla spokojená. Na Mílu nějaké omládnutí podle legendy nefungovalo. Při jeho věku to vlastně ani nepotřeboval.

Míla nás jednou urychleně svolal a jelo se do Plzně na svatební obřad v kostele sv. Jiří.  Trochu jsme přehlédli, že jde o kostel v ulici Ke Kostelu. To nám vůbec nevadilo. Naše filmování bylo vždy náročné na okamžitou improvizaci. Mnohdy jsme vůbec nevěděli, do jakého prostředí jedeme a v jakém rozsahu budeme natáčet, kolik lidí, jaká hudba, proslovy, časový průběh, všechno až na místě.

Tak jsme natáčeli svatbu starších novomanželů a dosti rozjařených svatebčanů v malém farním kostelíku ze 14. století v Malešicích. Při příjezdu k restauraci Malešický dvůr jsme již viděli skupinky rozjařených, svátečně oblečených lidí. Vytušili jsme, že tentokrát to nebude jen obyčejná svatba, ale takřka pouťová veselice. Kostel byl hned za rohem a tam se rojil ještě větší chumel lidí než u hospody. Nezbylo mnoho času na vyzkoušení techniky a osvětlení. Krátká dohoda s oddávajícím knězem, kam můžeme a odkud budou nejlepší záběry a jelo se. Je pravda, že ženich se poněkud divil, kdo nás pozval, ale po dohodě o ceně za film vděčně souhlasil. Natáčení proběhlo výborně, náš zvukař Zdeněk dokonce snímal zvuk obřadu v leže u první řady lavic a musel strpět kopance od nějakého nezbedného kloučka, který se tím bavil a krátil si pro něho nudnou chvíli.

Všichni byli spokojeni a při slově amen a zvuku varhan jsme si hlavně oddychli my, že se natáčení povedlo. Jenže se vzrušeně ozval Míla:

„Průser, balte, rychle, natáčeli jsme jinou svatbu. Kdo to objednával, do prčic. Čekají na nás už dvě hodiny někde v Doubravce!“

Po dvou hodinách v Malešicích nám volala Helenka, že je zle, protože na nás již dvě hodiny čekají svatebčané u kostela sv. Jiří, ale v Plzni 4 Doubravce, v ulici Ke Sv. Jiří číslo 60. Malešičtí nám ochotně ukázali, kde je ten druhý kostel a otec ženicha nás doprovodil svým autem až na místo.

Po příjezdu jsme se dosti dlouho účastnili probouzení a oživování některých svatebních hostů, kteří si dlouhé čekání krátili různými nápoji, dezerty a chlebíčky. Dokonce byly tyto přípravy zakomponovány do filmu a vhodně vytvářely veselou atmosféru staročeských zvyků.

Přívětivou kulisou a dominantou prostoru na soutoku Úslavy s Berounkou se ukázal samotný Kostel Sv. Jiří, jedna z nejstarších staveb v Čechách. Sloužil společně s malým klášterem pro benediktínské mnichy. Rarita. Byl postaven po návratu pražského biskupa Sv. Vojtěcha z Říma v roce 992. To nás nutilo věnovat svojí práci opravdovou pozornost. Snoubencům jsme se omluvili a slíbili slevu ve výši inkasované za předchozí svatbu, která sice nebyla předem sjednaná, ale Helenka ji diplomaticky vyúčtovala. Film se vydařil, a nakonec byla veselá nálada a všeobecná spokojenost. Někdy musí mít člověk štěstí.

Nejhorší případy byly dotáčky. Když se vše nepodařilo in time zachytit, nebo jsme potřebovali nějaké detaily, pozadí, přisvítit, rozbít talíř a podobně. Velké problémy nastaly u zvláštní svatby, která probíhala v přírodě, v lese. Zpravidla nevěsty mívají nápady, které si účastníci pamatují celý život. Helenka nás poslala natočit svatbu do původní obory blízko Starých Čivic.

To byla snad nejhezčí a nejromantičtější svatba. Na lesní pasece. Působilo to vznešeně, posvátně, dramaticky.

Na bráně měly původně být rozložité parohy, které ženich nechal odstranit, že je na to ještě brzo.

Společné záběry a fotografie bylo velni náročné nasnímat, protože nebylo možné uklidnit a seřadit děti a psy, kočky a dvě ovečky. Novomanželé tak dlouho svatbu odkládali až se jim narodily dvoje dvojčata. Teprve po čtyřech dětech získali jistotu, že se k sobě opravdu hodí a budou spolu šťastni.

Po slíbení výprasku a vyhrožování, že se na ně Pánbůh dívá a je rozzlobený, se některé děti rozbrečely, co říkám rozbrečely, rozeřvaly a přidaly se k nim děti ostatních příbuzných. V křiku a ječení vynikal zejména čtyřletý bratr nevěsty, který si stále sedal a odmítal nést kytičku pro sestřičku.

Já jsem už kameru raději vůbec nevypínal, protože situace se stále rychle a spontánně měnila. Helen se mi pletla do záběrů s držákem mikrofonu a na domluvené posunky nereagovala. Většinou se věnovala nejmenším křiklounům

V nastalém zmatku jsem již ztrácel přehled, které scénky a momenty natáčet, kdy vypínat a šetřit baterii. Přitom se pokoušet trochu rovnat svatebčany, utišit a zklidnit rozdováděné děti. Tak se stalo, že jsem sice zvládnul z ruky natáčet celý projev starosty se švenkováním na polodetail a podhledy, až jsem měl křeč v ruce, ale po stažení filmu do počítače jsem zjistil, že tento důležitý záběr chybí. Kamera byla celou dobu vypnutá.

Jako naschvál, synovec Míla s druhou kamerou natáčel záběry mezi svatebními hosty v opačném směru a zvukový záznam z kamery byl přerušován mezi jednotlivými záběry, takže použít nešel. Na úplnou pohromu jsme přišli při hostině na zámku.

Většinou jsme filmy z natáčení svatby a následné hostiny stačili sestříhat a uložit na DVD, nebo flešku do třech dnů. V tomto případě jsme se ještě po týdnu omlouvali a uváděli různé důvody, proč máme zpoždění. Omlouvali jsme se ještě dalších čtrnáct dní.

Nastaly totiž velké potíže při přemlouvání starosty, aby nám pomohl a přednesl svůj projev jen na kameru. Nepovolil. Navrhl nám, že si můžeme natočit jeho projev na jiné svatbě, že to má napsané a stejně vždy říká skoro to samé. To však nebyla tak docela pravda.

Jednou nesouhlasil věk, dosud nenarozené děti, nejdůležitější však bylo lesní pozadí, v tom místě již dlouho žádná svatba nebyla a kdoví jestli ještě tam někdy bude.

Nechal se přemluvit až po měsíci. Zálohu jsme novomanželům vrátili a byli jsme rádi, že nechtěli penále za nesplnění termínu.

Záběry jsme museli několikrát opakovat, protože starosta se nevydržel tvářit vážně a v určitých momentech se vždy rozesmál. Co rozesmál, on dostával záchvat smíchu jako nemoc! Chtěl, abychom sehnali alespoň několik lidí jako svatebčany, jinak, že to nesvede.

Jeli jsme do Pardubic na nádraží a přesvědčili několik zevlujících bezdomovců a místních opilců, že to za přiměřený bakšiš zahrají. Problém byl s nevěstou. Jediná žena, oblečená jako dojička na lesní brigádě, byla natolik podroušená, že souhlasila, jen když bude moci zpívat. Zpívající nevěstu jsme zamítli. Nakonec nám nevěstu zahrála servírka z restaurace za nehorázný honorář. Za to se ale vystrojila do kostýmu, který svatební šaty poměrně dost připomínal.

Přece jen se podařilo ze třech pokusů sestříhat kvalitní přednes starosty, který se nesmírně divil, jak při slavnostním projevu vypadá a že měl být asi přece jen raději knězem, jak si přála před smrtí jeho maminka.

         Náročné bylo potom kopírování filmu na šedesát DVD. Ještě že novomanželé jejich počet omezili, stejně jsme na tom pracovali dva dny a dvě noci. Když jsme v naší klubovně odpočívali u kafe a prožívali náš whiskytime a pospávali, ozval se telefon. Helenka. Máme jet druhý den do Bohnic, natočit oslavu výročí devadesáti let pradědečka, význačného geologa. Zmocnila se nás v tu chvíli taková únava, že jsme objednávku rozhodně odmítli. Možná ze strachu, aby si nás tam potom nenechali na pozorování při zvýšené intenzitě obraných příznaků před oblíbenou činností pradědečka, házení kamenů. Natáčení v jiném podobném zařízení jsme se stejně nevyhnuli. O tom ale zase až příště.  

 

Všímavost

 

Veliká radost nastala, když jsme si pronajali v osadě Mezi poli zahrádku, přiměřené rozlohy 400 m, ale současně se vyskytla veliká starost co s trávou, která zaujímala více jak polovinu. Od souseda jsme si půjčili pojízdnou ruční sekačku, kde se otáčela při jízdě dvojice ostří a travičku opravdu sekala. Jen v přístupných rovných částech. Ostatní kouty a nerovnosti zůstávaly nedotčeny. Stříhání těchto míst jsme dokončovali z části v sedě, nakonec v leže pomocí nůžek. Tento způsob byl velmi pomalý a náročný. Plížení ještě šlo, horší bylo se zvednout.

Docházelo při tom k zajímavé skutečnosti. Když jsme dostříhali trávník na jednom konci, tak na druhé straně již byla tráva dokonce přerostlá. Stříhání probíhalo nepřetržitě a nikoliv fázovitě v agronomických intervalech dorůstající travní plochy.

Namáhavost při zvedání se z polohy vleže se stupňovala. Když nám již začali při zvedání pomáhat sousedi, rozhodli jsme se, že si koupíme novou sekačku motorovou. Povšimli jsme se, že podobný nápad dostal i inženýr Trochta vedle nás. Spoléhali jsme, že nám poradí s obsluhou sekačky a trávník bude jak ve Wimbledonu. Jen s rozpaky jsme sledovali jeho startování sekačky neúnavným, opakovaným taháním za šňůru s přestávkami, kdy odpočíval. Sekačku nenastartoval.

Za dva dny nám přivezli sekačku z Mountfieldu a bylo na mně, abych ji naplnil benzinem, olejem, zašrouboval svíčku a nastartoval. Stejný pokus začal vedle i inženýr Trochta. Poprvé jsem zatáhl za startovací šňůru, motor zavrčel a ticho. Ozval se inženýr Trochta. Taky nejde? Zatáhl i on a ticho. Takhle jsme se střídali asi půl hodiny a sekačky ne a ne nastartovat. Atmosféra kolem nás se plnila vůní benzinových par. V době odpočinku jsme si šli zakouřit až na konec osady, kde byl čistší vzduch.

Manželka vytáhla z krabice návod k obsluze a začala nám ho hlasitě předčítat až po oddíl Výskyt poruch.  Vše souhlasilo. Začali jsme znovu tahat za šňůry, ale bez úspěchu. Před obědem jsme již přestali doufat, že se nám ty krásné naleštěné, červenožluté skvosty z Mountfieldu podaří nastartovat. Začali jsme uvažovat o reklamaci, protože sekačky nám nebyly nic platné. Vrácení zboží v poučení od Mountfieldu nebyl žádný problém.

Po obědě se na naši zahrádku přijela podívat dcera s vnukem. Adámek byl nejvíce zvědavý na dědu jak bude sekat trávu. Dcera říkala, že cestou o ničem jiném nemluvil, a těšil se, že bude s dědou sekat. Na jejich zahrádce na chalupě takhle pomáhal tatínkovi a měl z toho vždy radost, když mu pomáhal sekačku tlačit. Po vypití kávy a snědení mřížkovaného koláče mě vyzvala dcera, abych konečně tu sekačku nastartoval, protože Adámek se už nemůže dočkat.

Věděl jsem, že nastane kritický okamžik. Velmi nerad jsem se připravoval na to, že milého Adámka zklamu. Přípravu k nastartování jsem co nejvíce prodlužoval, ale zbytečně, protože Adámek již vedle sekačky vytrvale čekal, že bude pomáhat tlačit.

Od vedle se začaly ozývat zvuky marného snažení inženýra Trochty, který začal tahat za startovní šňůru sekačky. To mně dalo naději, že se budu moci vymluvit na poruchovost a nutnost sekačku vyměnit. S jistotou, že to nevyjde jsem zatáhl za šňůru, dokonce asi třikrát za sebou, a nic. Adámek si mě prohlížel, díval se na sekačku a pak povídá. Dědo, ale tatínek když tahá za šňůru, tak drží také tenhle drát. Ukázal na obloukovitý drát před držadlem.

Stiskl jsem tedy onen drát k držadlu a zatáhl za šnůru. Sekačka, jako by nadskočila, začala vrčet jako divá, jen ji rozjet. Než jsem se rozjel, stačil jsem zahlédnout souseda Trochtu, jak zírá překvapen na můj úspěch. Adámek se hned chytil rukojeti a už jsme spolu vysekali první nádherný pruh trávníku. Za chvíli jsme měli hlavní část posekanou a šli jsme spolu vyklopit plný obsah koše na kompost.

Na pokyn manželky jsem šel poradit sousedovi jak nastartovat sekačku s přichycením drátu k držadlu. Ze skromnosti jsem ovšem zatajil, že mi to vlastně poradil můj pětiletý, všímavý vnuk Adámek, který to měl odpozorované od tatínka. Soused samozřejmě sekačku hned nastartoval a vzhlížel na mě jako na kandidáta na Nobelovu cenu.

 Antiaging

 
Ve výzkumném ústavu jedné centralizované instituce dospěli specialisté odboru antiagingu pomocí systémového přístupu k překvapivému výsledku. Za použití přesných optimalizačních metod pravděpodobnostní statistiky zjistili, že z hlediska vyrovnaného státního rozpočtu by bylo nejvýhodnější dosažení dlouhověkosti ve věku 70 let. Sakra! Po jeho dosažení by měli všichni, až na výjimky umřít, protože jinak by nebylo na výplaty důchodů. Lze si jasně představit, co by to znamenalo. Divíte se, jak mohli specialisté k této hranici dospět? My, ze setkání Antiagingu of Europe, také. Ještě že v tom nebyla umělá inteligence.

Co se dnes obecně označuje za dlouhověkost? Odborníci říkají longevity. Ono se to špatně definuje, ale za dlouhověkého se dnes považuje člověk, který se dožil více než devadesáti let. Je to objektivní klasifikace? Asi ano, protože mně je již devadesát dva. Co je dál? Následují centenariáni, což je věk nad sto let. Pane jo, kdo na to má? Pak už je jen extrém. Supercentenariáni, což je již věk nad sto deset let. Mám za to, že to je jeden moment z oblasti umělé inteligence, velmi vzácný. Možná již související s Bohem. Kdo to ví?

Je v tom určitá souvislost. Neměli bychom brát zřetel jenom na celkovou délku života, takzvaný lifespan, ale měli bychom se spojitě zabývat i healthspanem, což je délka života strávená ve zdravé kondici, a která je možná mnohem důležitější. Ovšem je nutné počítat s tím, že když se prodlouží lifespan, většinou se zlepší i healthspan. Lépe by se to říkalo v češtině, ale nebylo by to tak přesné. Každopádně si dojít na jedno ve věku 90 let je obdivuhodné, i když víme, že to většinou jedno nebude.

Mnoho lidí to odrazuje, protože se na to jde příliš vědecky. Je zbytečné se ptát, proč jsou ženy s váhou 200 kg smutné. Jistě proto, že je nikdo neobejme.  Na nich je také snadno možné zkoumat příčiny stárnutí. Jsou to způsoby a postupy užitečné a přijatelné. Nazývají se hallmarks of aging – znaky stárnutí. Jsou to procesy spojené se stárnutím a je jich známo čtrnáct.

Když budeme životním stylem, medicínou, doplňky stravy a některými léky cílit na hallmarks of aging a dokážeme tyto procesy ovlivnit, můžeme řídit i délku života. Tady asi došli specialisté nejblíže k té výši 70 let věku dožití.

Jak to tedy lze dělat? Když zdravým životním stylem a základním pilířem dlouhověkosti dle vědeckých studií dokážeme prodloužit život o deset až patnáct let, můžeme ho podobným stylem s obráceným znaménkem také zkrátit, což už je velmi působivé. Je to v souladu s možnostmi vyplácet stanovené výše důchodů při vyrovnaném státním rozpočtu. To není marná myšlenka. Připomeňme si jen kolik vlád si na tomto problému vylámalo zuby. Při tom je chronicky známo, že hladovění nejen pomáhá udržet tělesnou váhu, ale také řádně splácet hypotéku nebo opožděné alimenty. Je pravda, že když jsem začal hladovět, zaměstnal jsem tři odborníky, odborníka na výživu, trenéra, a finančního poradce. Během měsíce jsem si musel koupit nové kalhoty a opasek. Boty zůstaly stejné.

Ptáme se, jestli můžeme ty hallmarks of aging, jak bylo řečeno, sami ovlivnit? Jistě. To, co působí nejlépe nejsou nějaké zázračné doplňky stravy, hovězí kolagen na zatuhlé klouby, výtažky sedmi hub (jedlých), gumové bonbony s příchutí, ginkgo Biloba ze Sibiře a podobné, ale základní pilíře dlouhověkosti – intimní pohyb, farmářská výživa a hluboký spánek i v horních patrech.

V některých epidemiologických výzkumech se ukázalo, že když muži spí méně, zkracují si život zhruba o pět let, ženy jsou na tom líp, jen zhruba o dva roky. Když špatně spím, což mě občas chytne, mám druhý den hlad a přejídám se. To mě vede k obezitě a ta, jak známo, život zkracuje. Jak je to jednoduché. Prostě chrápat a chrápat.  Dostatek spánku ničím nenahradíš. Kvalitní spánek je zásadní pro regeneraci těla i mysli. Někdy alespoň jedno z toho.

Možná ani nevíte, jak důležité je pro dosažení dlouhověkosti duševní zdraví a vztahy. S kým žijeme celý život a vydržíme to ve spokojenosti i přes pár facek. Nebo naši přátelé, kterým nedlužíme, ani oni nám, ale půjčovat si navzájem můžeme. A potom prevence, nezapomínat na preventivní prohlídky, které jsme začínali již jako děti v poradnách. Kdo to vydrží, tomu pomáhají i sauny a masáže, pokud na to máte. Pohlídejte si slevy a užívejte je i bez aromatických olejů.

Můj velmi ochotný a výborný praktický lékař MUDr. Lejsek, abych ho přesně nejmenoval, tak jsem mu zde zaměnil jedno písmeno, protože on by mi za tu nežádoucí publicitu nasadil další tři prášky. On mi ve zpomalení a zvrácení procesu stárnutí pomáhá nejvíce.

Jenom jak mi důkladně vysvětlil poškození mitochondrií a špatné skládání proteinů v mém těle. Proteiny v našem těle mají nějaké struktury, a když se skládají špatně, tělo je nedokáže odbourávat a vznikají z toho neurodegenerativní onemocnění jako Parkinson nebo Alzheimer. Ty dva si stále pletu. Prostě jak postupně zblbneme. Například děda. Tuhle povídá: „Karlíku přijdeš večer?“ Říkám mu, přijdu dědo, ale já jsem Pavel. Tak a teď mi řekněte, je to Parkinson nebo Alzheimer? Někdy je to jedno.

V Kolářově knize Labyrint pohybu jsem četl, že je možné prodloužit život, mimo doporučovaný pohyb, také užíváním léku na cukrovku druhého typu. Prý to funguje, ale není to jisté. Především je nutné, abyste tu cukrovku 2 skutečně měli. Jinak to neberte. Je tím myšlen lék metformin. Jsem rád, že jsem si název zapamatoval, abych vám to zde mohl napsat.

Prý se to zkoušelo ve studiích na zvířatech a tam to někdy opravdu fungovalo. U člověka se to zatím přesně neví. Nyní se vybírají prostředky na velkou studii, která bude účinky léku zkoumat na myších. Snad jim některé neutečou. Samozřejmě když diabetik druhého typu, jako třeba já, bere toto antidiabetikum, prodlouží mu to život, ale je to jen díky té chorobě. Existují ovšem i některé další látky, které mohou prodloužit život, ale zatím na to chybí důkazy. MUDr Lejsek mi doporučil třeba rapamycin, statiny – to jsou ale léky na vysoký cholesterol. Asi ho mám taky nějak dost vysoký.   

Ten věk, respektive dlouhověk, nedá mnoha lidem klid. Furt do toho někdo šťourá a zkouší. Například, jakou úlohu hraje u antiagingu psychika. Údajně je to ten čtvrtý pilíř dlouhověkosti – duševní zdraví, naše psychika, vztahy kolem nás. Je to velmi důležité a neměli bychom to podceňovat. Psychouši prý žijí déle než lidé, s kterými žijí nebo se stýkají.

Psychika, to je síla, může toho dost ovlivnit, ale souvisí i s mnoha dalšími pilíři dlouhověkosti. Když budu v depresi nebo mít nějaké úzkosti, určitě nebudu správně jíst a pít. Nebude to pro mě důležité. Když budu psychicky na dně, asi nepůjdu do fitka běhat na pásu. Jak přiznala naše babička, když se jí ptali na její tajemství dlouhověkosti. Začala jsem zdravě jíst, ráno cvičit a hlavně, přestala jsem se hádat s dědou, tedy alespoň, když není doma. To mohu potvrdit.

Já osobně preferuju křížovky. To je můj balzám. Nejen, že se uklidním, ale i poučím. Odkud bych ostatně všechno tohle věděl, kdybych neluštil. Speciálně ty švédské. Než posnídám, vyluštím dvě až tři shlukové, slabikovou a k tomu jednu střídavou, když mám vejce na tvrdo. Zdokonalil jsem se v angličtině, protože větší množství slov a legend je v českých křížovkách v angličtině. Pokud lze ohebná slova do angličtiny přeložit, stávají se i tajenky srozumitelné.

Prostě řečeno, stáří, dlouhověkost není zadarmo, to mně nikdo nedaruje. Především se musím postarat sám. Horší je, že neumím vařit, kdo to ovládá, má výhodu, přesto se na mně žádá dbát na zdravou stravu. Vyvážená strava bohatá na antioxidanty, vitamíny a minerály je prvotní. Jídelníček má zahrnovat ovoce, zeleninu, celozrnné výrobky a zejména zdravé tuky. Naštěstí na to existuje spousty receptů. Konzumaci ovšem musím upravovat podle výšky inflace. Výběr je veliký, inflace taky.

Mám sousedku, ke které chodí externista, odborník na psychiku, protože ona si stále stěžuje na dlouhodobý stres. Myslím, že je to výmluva. Ona dokáže svoji dlouhověkost různě maskovat. Jednou s ní dělala jedna agentura rozhovor a reportérka se jí ptala, co hlavně ovlivňuje její věk. Řekla jí, že nemá na pohřeb a musí si tedy šetřit. Při cenách v pohřebních ústavech to vypadá ještě na dlouho.

Její manžel je tu také již dlouho a netají se nijak se svými zkušenostmi. Žije ve spokojeném manželství, to je jeden z dalších pilířů dlouhověkosti. Není tak docela bez problémů, kdo by také v devadesáti letech byl bez chyb. Nebojí se své nedostatky skrývat. Otevřenost zklidňuje mysl a přispívá k pohodě. Svěřil se mi, že nedávno byl na prohlídce a z radosti, že má tak nízký tlak prý plácnul doktorku po zadečku, a on to byl doktor. Vyslovil jsem mu svou účast, abych ho povzbudil. Ve skutečnosti jsem mu tento prohřešek nevěřil a bral jsem to jako vtip. Sám bych nějaký vtip také řekl, jenomže si je nepamatuju, někdy ani nevím, kolik mi je.

Abych to nepřeháněl s tou špatnou pamětí, přece jen jsem si na jeden vtip vzpomněl. Ptá se děda kolem procházející se slečny, prosím vás už bude Národní divadlo? Máte dost času dědo, ale nejste v tramvaji, jen na lavičce v parku na Karláku. Tak vám pěkně děkuju, klidně odpověděl.
Veškeré ty rady, a že jich je, vedou k prodloužení věku. Není snadné je dodržovat, řídit se jimi a vyhýbat se všemu, co nám může škodit. Vyskytuje se i otázka, jestli může ovlivnit genderová identita délku života. Jestli třeba muž, který cítí své tělo jako žena, tedy transgender, se dožívá v průměru stejné délky života jako ženy a naopak, jestli žena, cítící své tělo jako muž, má délku života kratší. To se zatím příliš nezkoumalo. Existuje sice několik zahraničních studií, ale protože stav ovlivňuje mnoho faktorů, včetně genetiky, životního stylu, přístupnosti zdravotní péče a podpory sociálního okolí, nelze to spolehlivě určit.

Vůbec samotný vzhled člověka, z hlediska fyziognomie a věku, může snadno klamat. To se potkají dva, nebo dvě, ale spíše dva. Jeden povídá: „Jé Franto, ahoj, ty vypadáš dobře. Člověče, kolik ti vlastně je?“ Druhý odpoví: „No, skoro vosumdesát pět.“ První říká: „Tak ti řeknu, mně je už pětačtyřicet, ale takhle dobře bych chtěl v tvých létech taky vypadat!“ Odpoví mu druhý: „Neboj se, ty už tak vypadáš dneska.“ Je to vtip, to je pravda, ale někdy i skutečnost.

Ve snaze šířit kolem sebe humor, který má vliv na zdravotní stav a tím i na délku života, je moje působení někdy pokládáno za dětinské. Bráním se sice tomu, ale úsloví, že staří lidé jsou dětinští je velmi rozšířené a často se používá pro popis změn chování a mentálního stavu, ke kterým může dojít ve stáří. Toto úsloví má jak pravdivé, tak i méně pravdivé aspekty. Někdy to přináší i výhody. Víte, jaká je jistá výhoda stáří? Můžete si čistit zuby a přitom zpívat.

Tak tedy na jedné straně, někteří starší lidé mohou vykazovat znaky regresivního chování, které se vyznačuje podobnému chování dětí. Mohou to být změny v paměti, schopnosti rozhodování a v emočních vlivech. Může to být způsobeno různými faktory jako jsou neurodegenerativní onemocnění, například demence, pohyb, chůze nebo jiné zdravotní problémy spojené s věkem.

To je jistě zajímavé! Infantilita a dětinské chování jsou často předmětem humoru a karikatur. Vtipy o těchto tématech mohou odrážet různé společenské a kulturní postoje k chování, které je považováno za nevyzrálé nebo nezodpovědné. Nedívají se při tom s ohledem na okolí. Někdo může například tvrdit, že má našetřeno tolik peněz, že mu to vystačí až do konce života. Tedy pokud zemře druhý den po obědě.

Na druhé straně nelze zapomínat, že toto úsloví neplatí pro všechny starší osoby a může být zjednodušující. Mnoho starších lidí si udržuje vysokou úroveň mentální a emoční stability a nadále vykonává náročné úkoly a činnosti. Stárnutí je velmi individuální proces a každý ho prožívá jinak.

Možná to naznačuje, že lidé vnímají určité chování jako typicky dětinské, a to může být jak negativní, tak i pozitivní. Na jednu stranu se můžeme smát dětinskému chování, protože připomíná naivitu a bezstarostnost dětství. Na druhou stranu může infantilní chování u dospělých vyvolávat kritiku, protože může být vnímáno jako nevhodné nebo nezodpovědné.

Dětinskost jakoby příznak návratu do dětství, infantilita, nevyspělost až zaostalost u hodně starých lidí je typická. Může být také provázena bezuzdným, neukázněným, emotivním chováním. Jsou to projevy vzdoru, sobectví, nebo naopak imponující chování, rozšafné vychloubání. Jedná se obvykle o různé formy sociální anebo emotivní nedospělosti.

Ve své snaze udržet si formu i po té devadesátce jsem se při svém důchodu i zadlužil. Kde také brát peníze na všelijaké výživové doplňky a potravinové přípravky s vitamíny. To není laciný způsob antiagingu. Včera mi doktor řekl, že za dva měsíce zemřu. Vypadá to, že mu ten dluh budu muset zaplatit, nebo mě opravdu zabije!
 

 

Společnice Wilma        

 

Studentka Irena Nováková, v jistých kruzích známá, nebo bývala známá, pod jménem Stella, a nejčastěji Wilma. Oficiálně a skutečně byla vzornou studentkou Vysoké školy ekonomické, pocházela z Vysokého Mýta a tudíž bydlela v Praze na koleji v Opletalce.

V prvních semestrech jí rodiče pobyt na koleji a jídlo v menze stačili zaplatit. Po smrti otce se situace změnila. Matka s bráchou již na takové výdaje nestačili. Bylo to pro ni velmi skromné období různých akcí v reklamě a marketingu, které jen stěží pokrývaly to nejnutnější co studentka v rozpuku potřebuje, aby nevypadala jako utahaná náhradní pokladní z Kauflandu.

Na koleji naštěstí bydlela ve dvojáku a její kolegyně Olga byla často i několik dní zaměstnaná mimo, takže měla pokoj vlastně sama pro sebe. Její spolubydlící byla sice kamarádská a přátelská, ale jinak dost uzavřená s povýšeneckým chováním, což někdy nepříjemně dávala najevo svou výbavou. Prádelník a sbírku kosmetiky Lady Green Paris by ji mohla závidět leckterá herecká prominentní individualita. Její nabídky na odložené kousky, kalhotky doplňky, samodržící punčochy a podobné dárky Irena odmítala. Pochopila to a své filantropicky motivované dobročinnosti zanechala. Když ji mimořádně požádala o obstarání džínů Wrangler Texas, bez zaváhání ji je opatřila. Nechala si je samozřejmě zaplatit, takže Irena ji s podobnými nákupy příliš často obtěžovat nemohla.   

Ireně byly je divné její někdy nesrozumitelné telefonické hovory. Často mluvené anglicky, kterým mimo jména Robert, nerozuměla. Po nich vždy na den nebo několik dní narychlo odjížděla. Vracela se vždy veselá, plná radosti a spokojená.

Jednoho dne, krátce po vánocích se Olga vrátila a začala všechno usilovně balit. Stěhovala se. Natrvalo. Ve stručnosti Ireně vysvětlila, že se bude vdávat do USA, se školou tady skončí. Řekla, že se možná pokusí studium dokončit ve Virginii v Lynchburgu. Nabídla jí několik krabic s prádlem a na památku svůj deník, který prý sama již určitě potřebovat nebude.

Irenu rozhodnutí Olgy velmi překvapilo. Irena byla vlastně taková skrytá závistivka. Kamarádská, ale nikdy by to nepřiznala. Chovala se samozřejmě nenápadně, aniž by se toho Olga na první pohled všimla. Mohlo to být cokoli. Olga byla štíhlejší, měla úžasné partnery a rodinu, zatímco ona nějakého movitějšího partnera stále jen hledala. Měla lepší prospěch, perfektní znalosti angličtiny, zkoušku TOEFL, zatímco Irena stále zápasila ve skupině středně pokročilých. Velkou výhodu měla pouze v perfektní znalosti němčiny, kterou vlastně znala již od dětských let. Její matka byla totiž Němka.

Každopádně, i když se tvářila mile a gratulovala Olze k úspěchu, vnitřně se užírala a nejraději by byla na jejím místě. Ve skutečnosti se nenápadně snažila její úspěchy a radosti kazit. Myslela, že postačují povzdechy typu „tedy já bych se takhle rychle bez úvahy rozhodnout nemohla“, „jen si dej ještě jeden dortík, máš sice velkej zadek, ale to je sexy, né?“, „možná je někdo bohatej, ale může to bejt úplnej pitomec!“, „já se musím především věnovat více jen sobě.“

Jednoduše vše, co skrytě záviděla, kritizovala. Byla to jakási její obrana proti její spokojenosti. Nejvíc jí vadilo, že jí to radost a náladu z budoucí cesty vůbec nesnižovalo a ani její skryté narážky a zlehčování úspěchů nevadily.   

Když se přiblížil den odjezdu Olgy, neudržela již svoji zvědavost a kamarádsky se jí svěřila, že by jí zajímalo, jak se jí podařilo seznámit se svým nastávajícím a vůbec, odkud měla tolik možností a finančních prostředků. Zvědavě se rovněž zeptala, jestli by i ona mohla studovat někde v USA.

Olga se dlouho nerozmýšlela. Již proto, že Robert, její agenturní šéf, byl velmi nespokojený. Převzetí klientů za své jí ještě toleroval, věděl, že to tak dělají všechny a setkání si domlouvají s klienty bez jeho vědomí, aby se nemusely dělit o obálky. Ovšem Olga byla jeho nejlepší z nejžádanějších luxusních společnic a přijít o ni by byla pro něho velká ztráta. Ráda tedy využila zájmu Ireny o možnostech, které by ji mohla předat a Roberta přesvědčit, že půjde o její náhradu.

Pozvala ji na večeři do vinárny U dvou přátel a objednala suchý ryzlink Steitz, její oblíbené víno. Začala Irenu seznamovat s možnostmi, které by měla v případě práce společnice pánů, které by doprovázela. Irena se cítila jak v jiném světě. Byla sice zvědavá a ochotná to zkusit, bylo to velmi lákavé a zbavilo by jí to hlavně omezeného života, co se týkalo peněz. Nad některými příběhy z vyprávění Olgy však váhala, jestli by byla schopná je přijmout a splnit. Převaha lákavé změny života ji však přivedla k souhlasu, aby ji Olga seznámila s agenturou, přes Roberta.

Olga byla nakonec velmi ráda, že ji může Robertovi nabídnout za sebe a její souhlas odměnila nejen večeří a poučením. Věnovala jí pod slibem mlčení i svůj deník se záznamy o klientech. Předpokládala, že jí Robert nabídne stejnou klientelu zákazníků.

Následující dny to byla vichřice. Robert sice nerad, ale souhlasil s odchodem Olgy, s podmínkou, že ji Irena ve všem nahradí. Olga si s tím jistá nebyla, ale řekla si, že to bude záležet na Ireně, jak si povede.

Olga předala Ireně telefonní číslo s mobilem a voucher na fotografování pro potřeby Roberta do alba a pro nabídky. Irena netušila, že jí fotografuje jeden z nejznámějších a nejdražších ateliérů v Praze a ani nevěděla, kolik její seznámení s kameramanem, asistencí a rekvizitami stálo. Olga jí jen řekla, že ta akce je vlastně na úvěr, který bude Irena Robertovi splácet z příjmů za práci. Kromě toho dostala podobně předplacené studium angličtiny, protože to byla jedna z podmínek pro práci společnice.

S Robertem si hned od prvních rozhovorů, nebo esemesek porozuměla. Nedovedla si ho představit, protože osobně se s ním nikdy nesetkala. Netrvalo dlouho po odjezdu Olgy a Robert jí poslal první kontakt. Byla samozřejmě ztrémovaná, ale zvědavostí, co to BDMS vlastně je, to překonala. Robert jí to jen zkušeně a stručně naznačil.      

 Do hotelu přišla včas, nechtěla si nějak zkomplikovat svůj první případ. Dokonce byla v recepci o dvacet minut dříve. Minuty čekání se táhly s myšlenkami na útěk. Ještě máš možnost, říkala si v duchu, ještě to můžeš vzdát.

Její váhání přerušil uctivý hlas recepčního, který ji připomněl, že Herr Winter již čeká. Vyjela do druhého patra k číslu 28 a bez klepání opatrně vstoupila. Obava, co to bude za zákazníka ji trochu znejistila. Vstoupila do chodby a když procházela kolem koupelny, spatřila ho ve sprše. V tu chvíli se v ní všechno zvrtlo, chtěla se vrátit a vzdát to. Zarazil jí ale jeho hrubý neodmluvný hlas:

„Hey Wilma, komm, beeil dich, ich muss um drei am Flughafen sein. Ich erwarte eine schnelle Bearbeitung.“

(Čau Wilmo, dělej, pospěš, musím být ve tři na letišti. Čekám rychlou práci.) 

„Ihr Umschlag hast du auf dem Tisch.“

(Svoji obálku máš na stole)

Vylezl ze sprchy, a jak byl mokrý, nahatý, mrštil sebou na postel. Lehl si na břicho, a chytil se za hlavu.

„Also tu es!“

(Tak dělej)

Wilma zůstala stát nerozhodně u dveří a dívala se na tu nahatou postavu, která před ní ležela. Začala být nervózní, vzrušená a ztratila schopnost sebeovládání. Byla jako přimražená, ztuhlá, toporná.

„Also fang jetzt an!“, ozval se jeho tlumený, ale důrazný příkaz.

(Tak už začni!)

To už Wilma nečekala. Byl to impuls, který ji probudil z letargie. Rychle se svlékla a zůstala jen v černém body, z kabelky vytáhla pružné důtky a začala.

Začala zvolna, ale důkladně. Vlastně tím jak uviděla jeho nadskočení při prvním švihu, spadly z ní všechny obavy a svoji odvahu posilovala vzpomínkou na babičku, která ji vyprávěla, co všechno musela za války vytrpět.

„Tady máš parchante, za babičku, které jste zabavili husu při kontrole odchodu z vlaku na Masaryčce, i s lahví zavařených škvarků. Tady máš za pokutu, že jim nefungovalo zatemnění při náletu, že zmeškali nástup do krytu, za její strach o život. Dávám ti to za ní, protože ona už to nestihla! Snad to seshora vidí!“

Vzpomínku na babičku si vyvolala jako zástupný důvod exekuce. Jinak by asi nebyla schopná toho nahatého prcka uhodit. Babička pomohla. Rákoska se mihala jako rybářskej prut při lapení pstruha a dědek ječel stále:

„Tu es, tu es, füge mehr hinzu, einfach mehr, oh, das ist mir ein Vergnügen, ja, das war ein Knaller, mach es, hab einfach keine Angst und schwing, schwing!“

(Dělej, dělej, přidej víc, jen víc, ach to je slast, jé to byla šupa, do toho, jen se neboj a švihej, švihej)

Po ukončení výkonu jemně natřela jeho zarudlé půlky Hemagelem, oblékla se, vzala obálku a spěšně, bez pozdravu odešla do recepce, odkud zavolala Roberta. Ruce se jí ještě chvěly, byla nervózní a zesilovalo její vzrušení, od pomsty babičky až ke štítivosti, která se jí zmocnila při pohledu na důtky, které nechala ležet před sebou na stolku vedle šálku kávy. Chtěla se toho nepříjemného pocitu zbavit a vybavovala si slova Olgy, nekoukej na to co děláš, koukej na to ať dostaneš svoji obálku a hned si ji přepočítej.

Irena byla srozuměna s dohodou „halb und halb“ a ještě na recepci otevřela obálku a vytáhla svazek bankovek. Jejich počet ji ohromil. Třesoucí se rukou odpočítala polovinu, kterou zasunula zpět do obálky. Beze slov ji odevzdala recepčnímu, který jen pokýval hlavou, že rozumí.

Dopila kávu a s určitou mírou pro ni nezvyklého prostředí koberců, zrcadel a palem, se snažila z hotelu odejít klidně, zkušeně, i když v ní byla malá dušička. Venku si musela dlouho vnucovat jednu myšlenku. Na čele to napsané nemám a rozhodně tak nevypadám. Vzpomněla si na Olgu, a řekla si dost nuzného života. Na mně to nikdo nepozná.

Večer si na pokoji lehla a začetla se do deníku, který ji Olga věnovala. Našla tam i jméno Herr Winter. Nebyly tam údaje o datumech, ale čárek bylo patnáct, některé byly silnější, některé slabé a krátké. Když si letmo spočítala, kolik Euro představovalo těch patnáct čárek, jen si povzdechla. To nedokázala pochopit. Teď měla sama k čárkám blízko. Nepředpokládala, že půjde jen o čárky a usínala s obavou, co ji příště čeká.

Deník Olgy byla úžasná inspirace praktických rad pro práci luxusní společnice. Její záznamy byly sice ve zkratkách, ale dalo se z nich vyčíst o co se jednalo. Jasné byly u jmen zkratky pětkrát, dvakrát, šestkrát, jen si dost dobře neuměla představit zkratku půl krát u vojenského atašé jednoho vyslanectví. Také postavil se hned, postavil se za půl hodiny si představit dokázala, s doplňkem bez pomoci a s pomocí.

Závistivka se v ní nezapřela. To, co sama ještě nezažila, záviděla nejvíce. U každého jména byly tři písmena „ORG“. Vida ta Olga si při každé službě ještě vždycky i sama užila. Přitom za tři roky uspokojování gentlemanů na ní nikdo nepoznal, ani nezjistil co dělá. Luxusní společnici na první pohled nepoznáte a nikdo se nedozví, že jí muži za její společnost platí.

Podle očekávání jí za týden přišla esemeska s pokyny a rovnou až do hotelu Radison Blu v Kolíně nad Rýnem včetně bukované zpáteční letenky. Jediné, co ji potěšilo, že ovládá němčinu, takže se neztratí. Na cestu se připravila po všech stránkách pečlivě, podle rady od Olgy, nezapomeň vždy dostatek kondomů.

Na výlet se těšila, zvlášť na odpolední cestu letadlem do Kolína. Překvapení ji čekalo hned na letišti. Nebylo ji jasné, jak ji mohl poznat řidič UBERU, který se k ní hlásil, že ji má odvézt do hotelu. Robert u ní stoupl na ceně, kdo jiný by to mohl zařídit. Cítila se báječně, i v tom pro ni nezvyklém prostředí. V recepci honosného hotelu ji byl okamžitě poskytnut doprovod do apartmá Bohemian s balkonem v osmém patře s překvapivým výhledem na město s jeho proslavenou katedrálou svatého Petra. Vybavením a prostory apartmá byla šokována. Měla pocit, že tam do takového stylového přepychu nepatří. Divila se, že jsou tam dvě koupelny, dva bary plné nápojů a dobrot, cigarety, doutníky, seděla zapadlá v křesle, schoulená a čekala, co přijde. Povšimla si, že na stolku vedle dveří na balkon leží u květinové mísy obálka.

Přišel. Přišlo to. Muž, vyšší sportovní postavy, sportovně oblečen, blonďák s filmovým úsměvem perleťových zubů. Dostala strach. Jak se má k takovému gentlemanovi chovat. Uklidnila se až po jeho pozdravu Hallo! Znělo to anglicky, takže bude zle, pomyslela si. Odpovědět bylo snadné, řekla to samé s východočeským přízvukem.

Jak se ukázalo, sportovní muž William, měl kapesní elektronický překladač, který pomohl bez problémů komunikovat mezi angličtinou a němčinou naprosto srozumitelně a obavy byly rozptýleny.

Po roztomilém rozhovoru o jejím studiu a několika sklenkách sektu přešli do koupelny, kde po svléknutí dostala v leže na břiše růžová pouta a trpělivě chvíli čekala co nastane. A nastalo. První kapka vosku zapůsobila jak injekce proti tetanu.

Pak to šlo velmi rychle až po vstup zezadu. Během toho potěšení se proklínala, že zatoužila po životě nezávislém na dostatku peněz. Její ječení a výkřiky neměly se slastí vůbec nic společného. Společnice dostávala na zadek jako školačka, která propadla po druhé třídě. Ani nepostřehla, kdy se mohla obrátit a posadit. Posadit se mohla jen opatrně. William zmizel jak pára, jen zaslechla hlučné „By!“

Milostný výprask ji pomohl otevřít oči. Tak to tedy ne. Necítila se nijak špatně fyzicky, vosk opadl skoro sám, ale skvrny na duši a pocit pokoření sloupnout nešel. Dost dlouho. Po návratu domů na kolej zavolala Robertovi, že jeho půlku má na recepci v Kolíně a ona končí. Robert se chvíli odmlčel a řekl jen fajn.

Její angažmá jako společnice tedy skončilo výpraskem. Ovšem to nebylo vše. Její šustivé Eurobankovky se rozptýlily za zaplacení úhrady jejího fotografování pro album nabídek služby luxusní společnice gentlemanů na jejich setkáních. Další sobotu a neděli již seděla v pokladně Kauflandu jako brigádnice. Také na ni nebylo vidět, že je to studentka. Nikdo to na ní nepoznal.

 

 

Melounář                    

 

Dva přátelé, Pavel a Vláďa, přišli navštívit kamaráda Rudlu, ležícího na ARO ve Všeobecné nemocnici pro srdeční selhání. Netrpělivě seděli na chodbě, ale museli čekat, protože zrovna měl nějaké speciální vyšetření. Rudla byl jejich nejlepší kamarád. Nikdy nikoho nezklamal a jeho dlouholetého přátelství si velmi vážili. Stal se mu nešťastný případ. Jak se mohl nechat takhle blbě nachytat? Nudnou chvíli si krátili tichým rozhovorem.

„To víš,“ projevil se Pavel kriticky, „vždycky se najde blbec, kterej to spolkne. Kdo má hovňajs v pytlíku, tomu se to stát nemůže. Jako třeba já. Mám jenom ten důchod, a vod dcery dostávám nepravidelně nějaký benefitový poukázky na nákup. Mám ale klidný spaní. Ze mě teda nic nevymáčknou. Já ani nevím, co bych na tom mobilu musel mačkat.“

„Jo, ale takovej milionář,“ odpověděl starostlivě Vláďa, „kvůli tomuhle může dostat klíďo infarkt.“

„To víš, že jó. Já mít melouna a takhle naletět, tak jsem mrtvej muž“, jednoznačně prohlásil Pavel.

„Nepřeháněj. Kdyby si měl melouna, tak ty nenaletíš. Jak tě znám, ty se nachytat nenecháš. Leda nějakejma nadýchanejma bábama, kterejm čumíš na melouny jako vopičák na čerstvej banán.“

„Protože jsem na rozdíl vod tebe horňák. Mě nohy moc nevzrušujou“, bránil se Pavel.

„Kolik si říkal, že měl Rudla nasušíno?“

„Co já vím,“ vzpomněl si Pavel, „tak jeho sestra nám říkala, tak skoro dva milióny.“

„Proboha, jak k tomu prosím tě přišel? Copak měl takovej důchod, nebo něco prodal“?

„Prej to našetřil. Sám se tomu smál a plácal si při tom v hospodě přes kapsu. Von mu to stejně nikdo nevěřil, protože celej život smrděl korunou a byl samej dluh. Jen si vzpomeň, když ještě platil alimenty, jak si furt pučoval, aby si moh‘ zakouřit.“

„Hele, ale když ho to tak sebralo, tak von ty prachy mít musel.“

„Asi jó. Blbec, nachytali ho frajeři, kerý v tom uměj chodit. Dokonce jim všechno řek‘, i tomu falešnýmu policajtovi. Dal mu kartu, PIN, dokonce i aktivační kód do Smart klíče.“

„Neblbni, tohle dal z ruky tomu policajtovi“, podivil se Vláďa, „to snad né. Jak moh bejt tak blbej. S tím přece policie nemá co dělat. To nepoznal uniformu?“

„Prosím tě, dneska není problém sehnat třeba uniformu z války Severu proti Jihu v půjčovně.“

„Tak von dědek měl dva melouny, pacholek. To se podívejme. Stejně je mi to divný,“

„Taky se tím v hospodě chlubil, že je za vodou. Možná si ho právě pro to našli.“

„No já ti řeknu, je docela možný, že kdyby mně zavolala policie, tak bych se nechal nachytat asi taky. Tak věř potom někomu dneska.“

„Máš pravdu, já někdy nevěřím ani sám sobě, ale vona ho napřed prej zavolala banka, že si na něj někdo chtěl vzít půjčku. Pak se ozval i ten falešnej polda. Ten mu potvrdil, že jeho peníze jsou v ohrožení a řek‘ mu, co musí na jejich záchranu udělat. Rudla v tom strachu o své melouny a důvěrou v policajty udělal všechno jak mu řekli.“

„Jak to tedy zblbnul?“

„Převed všechny prachy ze spořícího účtu na běžnej, požádal si o kreditní kartu a půjčku. Když se pak sešel s tím poldou, tak mu to všechno dal.“

„Hele, a proč potom nezavolal do tý banky? Moh se alespoň zeptat, jestli má kartu v pořádku.“

„Říkal prej, že tam nechtěl hned volat, aby nenarušil to vyšetřování. Tak víc jak tejden čekal.“

Z vyšetřovny vyšla sestra a přišla jim oznámit, že pan primář nedoporučuje dnes žádné návštěvy, aby si zavolali příští týden. Zdravotní stav panu Konopáskovi nedovoluje žádné rozrušení a mimo to je silně utlumen. Utěšila je jen tím, že jeho stav je stabilizovaný.

Byli zklamaní, protože na jeho infarktorní případ byla zvědavá celá jejich pivní společnost. Vždyť mu dokonce začali za jeho vychloubání říkat melounář. Jeho finanční ujišťování o balíku brali jako vtipkování a představu života bez omezování.

„Stejně ti řeknu,“ snažil se Vláďa situaci zlehčit, „stát se to mně, tak se hlásím okamžitě u Chocholouška.“

„Ten by ti určitě moc nepomoh, ale chechtat by ses moh u Nešpora. Ten rozesměje i smuteční hosty na karu včetně skladníků s mankem po inventuře.“  

Proti nim sedící starší muž, držící hole s opěrkami se již neudržel a přidal se do hovoru. Delší dobu kroutil hlavou a jejich debata ho vzrušovala svým obsahem, kde šlo o jednoduchou záležitost. Nepodlehnout podvodníkům.

„Pánové, promiňte, já vás poslouchám, a mohu vašeho kamaráda jen politovat, ale řekněte mi, jak je možné, že bezvýhradně věřil tomu policajtovi, tedy falešnému policajtovi. Prosím vás, jak se pozná, že ten strážník není pravý. Přece má služební číslo a uniformu. Také pistoli, je přece ozbrojen.“

„Pane, to jste hodnej, že je vám našeho kamaráda líto, ale poznat se to úplně nedá,“ ujal se vysvětlovat podvod na Rudlovi. „Dneska vám v půjčovně kostýmů a masek pučí i originál kostlivce, a ještě vám ho přivezou až domů. Dneska to není problém. Policatskou uniformu pak můžete trochu přizpůsobit a k tomu dětskou pistolku na stříkání vody, a stačí to. Jen můžete salutovat.“

„Nebo dát ruce vzhůru,“ dodal Vláďa. 

„To je ale hrozné,“ řekl beznadějně bodrý muž, „vždyť nám mají přece pomáhat a chránit.“

„Jó, to voni dělaj, ale musíte jim zavolat, aby přijeli ty vopravdový a ne falešný.“

„Takhle to tedy je,“ pokračoval muž, „ale říkali jste, že volali i z banky.“

„To měli všechno domluvený. Pane to nejsou nějaký čmoudi z Václaváku, to je sehraná parta, která vás tak zblbne, že zapřete i svoje rodiče. Rudla to spolknul i s navijákem.“

Ještě před jejich odchodem se pán zeptal, jestli si myslí, že se mu ty peníze ještě nějak vrátí. Jejich odpověď ho neuklidnila. Naopak se rozčílil a jedna z holí s opěrkou mu spadla na zem s takovým rámusem, že vyběhla z ošetřovny sestra s dýchacím přístrojem pro poskytnutí první pomoci, když viděla, že dědkové jsou tak rozrušení. Všichni ztuhli, protože se lekli, že se bude vyšetřovat jejich zdravotní stav. Když uviděla sestra, že nejsou ve stavu ohrožení, tak se na ně usmála a jim se ulevilo.  

Ještě než Pavel s Vláďou odešli, poznamenal: „Museli na něho jít opravdu rafinovaně. Sám nevím, jak bych se zachoval. Myslíte, že se mu podaří ty peníze dostat zpátky?“

„To bude asi problém, když tu teď leží jako feťák. Měl by do banky znovu zavolat a taky podat trestní oznámení. Každá chvíle teď důležitá, protože se neví, jestli může banka ještě zachytit další převod těch peněz někam do ciziny, nebo účet zablokovat než ho vyberou. To je asi problém.“

„Taky by si měl změnit heslo, Pin kódy a požádat o novou kartu,“ poznamenal Vláďa.

„Jó, to je pravda, vlastně se jedná o zabezpečení jeho účtu,“ snažil se poradit neznámý muž, „ale co když tam teď už nic nemá?“

„Tak to je na tom blbě,“ fatálně dodal Pavel.

„Rudla to dělal asi špatně,“ zauvažoval Vláďa, „tohle bych já nepřežil. Já mít na účtě milion, tak se určitě v hospodě nechlubím, ale chodím v saku ze sekáče, pučuju si na cigáro a vypadám hladově.“

„No hladově vypadáš už teď i bez toho melouna a cígo si pučuješ vode mě pokaždý. Leda, že by si toho melouna měl a tajil to.“

„Blázníš? Kde bych na to já přišel. Já nepatřím ani mezi ty nejchudší střadatele. Čet sem, že u nás je už pět miliónů lidí s průměrnou úsporou 120.000, -Kč. Ten průměr je pěknej podvod, protože tam přičítaj i miliardáře, takže těch co tam nemají ani korunu, jako já, tak jim ten průměr snižujou pro dobrý voči.“

Večer se sešli na pivko v jejich hospůdce U Melouna a na dotazy jak je Rudlovi všem vysvětlili, že je na tom jako když vám shoří nepojištěná chalupa. Podle slov sestry je prý ve stabilizovaném stavu, ale k němu je nepustili. Připili si na jeho zdraví a hlavně by mu přáli, aby se jejich melounář k těm penězům zase dostal.

Vašek z horní trafiky od stadionu chtěl vyjádřit nějakou naději a řekl, že nějakou pomoc banky poskytují. Záleží, jak to která nabízí v pojistce.

„Víte, vono je to vo tom, jestli měl Rudla na ty svoje melouny uzavřenou i pojistku. Já to mám na těch svých pár šlupek za dvacet pět korun měsíčně na částku 250.000, -Kč. Víc to sanovat nejde, ale alespoň něco se zachrání. Mám na slušnej funus.“

Hned se ozval pověstně lakomý holič Škácha:

„To je dobrý! Takže, když mě voblbnou podvodníci a mám na účtě padesát tisíc, tak dostanu náhradu pětkrát tolik. To žeru!“

„Ty si představuješ náhradu banky jako filantropickou dávku a příspěvek na bydlení. Tak to tedy není ty lidumile,“ obořil se na něho Pavel.

„Vopravdu vám řeknu, „ozval se Vláďa, „že jsem rád mezi těma chudejma. Mně je to úplně fuk, jestli mě chce někdo vobrat vo úspory, protože žádný nemám. Eště ke všemu ani nevím co to ten džampink na mobilu je. Když jsem viděl v Kauflandu, že slečna platila za nákup tím, že pokladní strčila mobil k nějakýmu strojku a měla zaplaceno, tak jsem to zkusil taky, ale mě to nešlo.“

„Ty si Vláďo chudej nejenom na finance, ale i jinak, abych tě neurazil, ale zaprvé nejde o džampink, ale o banking a do mobilu ho musíš mít nainstalovanej, jinak takhle platit nemůžeš.“

„Proto sem spokojenej, chudej, ale spokojenej. Až na to, že jsem včera v Lidlu musel vrátit jednu láhev vodky, protože sem neměl sebou tolik peněz a šunku sem vracet nechtěl.“

Debata se v hospůdce U Melouna se pomalu zklidňovala a dohodli se, že za Rudlou opět půjdou Pavel s Vláďou a budou ho pozdravovat od všech kamarádů, na které se může spolehnout.

 

 

 

Vidíš, co to je, nebo myslíš, že je to . . .

 

V jednu slunečnou, teplou neděli jsem se vydal do ZOO v Troji. Jen tak mě to napadlo. Neděle je od pojmu nedělání, a to mně zrovna přišlo vhod. Nechtělo se mi vůbec nic dělat. Také jsem zde již dlouho nebyl. Návštěvu jsem chtěl věnovat zejména pavilonu slonů, na který jsem při jakési akci finančně přispěl. Byl prý již otevřen a obsazen. Hned u vchodu mě překvapila spousta lidí, hlavně maminek s dětmi a kočárky.  S úžasem jsem pak stál s kamerou před obrovským, prostorným výběhem, kde se volně pohybovalo pět slonů, vlastně slonic, se dvěma slůňaty. Něco neobvyklého.

Na pět set metrů dlouhé stezce kolem výběhu jsem se vydržel dívat celé odpoledne. Stále tam bylo co pozorovat. Terén tvořil zelené palouky mezi stromy a remízky. Obdivuhodné bylo jezírko s vodopádem a skalkami. Celá stezka kolem byla návštěvníky obsazena a najít pěkný výhled, předpokládalo být velmi trpělivý a čekat, až se lidé s dětmi posunou dál.

To bylo něco úplně nového. Chystal jsem si kameru, že natočím stádo v pohybu k vodnímu toku. V tom nejlepším směru pohledu mi stále překážela maminka s chlapečkem, který se začal s maminkou dohadovat. Ke stezce se přiblížil jeden z velkých slonů. Bylo vidět, že chlapeček se na slona pozorně a nehnutě díval. Pak přimhouřil oči, a rozhodně na něho ukázal prstem.

„Maminko, podívej! Slon má pět noh!“

Maminka se usmála a klidně odpověděla: „Opravdu, broučku? Tak budeme počítat spolu.“

Brouček se však nenechal zviklat a začal důkladně vysvětlovat: „Jedna, dvě, tři, čtyři… a ta, tam vepředu, ta taky pomáhá chodit!“

Maminka se na chvíli zamyslela. Co mu má odpovědět? Váhala, jestli mu má hned říct, že je to chobot, nebo ho nechat dál shledávat svět podle jeho vlastních pravidel. Jejich rozhovor jsem uslyšel. Ani já jsem v tu chvíli nevěděl, jak bych měl reagovat. Jeho nápad mě zaujal. Vždyť on má v jistém slova smyslu pravdu. Slon před ním se o chobot opravdu opíral. Vlastně to tak vypadalo, že si pomáhá zdolat malou vyvýšeninu.

Začal jsem přemýšlet o tom, jak na to malý klučina přišel. Třeba nevěděl, že té podobě páté nohy se říká chobot a že to není žádná noha. Jak by měl vědět, že správné slovo je chobot. To možná ještě nikdy neslyšel. V té hranici mezi tím, co vnímal a co si myslel, že vnímá, si pomohl dětskou interpretací reality, svojí fantazií a logikou. Brouček považuje sloní chobot za pátou nohu.  

Přišlo něco, co jsem vůbec nečekal. Ten brouček se na mě podíval, v jeho tváři jsem viděl nějakou nerozhodnost. Přišlo to.

„Pane fotografe, že ten slon má pět noh. Vidíš to?“

Čekal na moji odpověď, možná s větší žádostí, než na vysvětlení maminky. Chlapský instinkt? Sotva, mohlo mu být tak pět, šest let, pomyslel jsem si, ale byly mu čtyři roky, jak jsem se později dozvěděl. Maminka ho napomenula, aby cizího pána neobtěžoval a dál se díval na hravá slůňata.

Měl jsem nějakou dobrou náladu, tak jsem řekl mamince že se jmenuju Pavel Bříza a že mě chlapec vůbec svou otázkou neobtěžuje, naopak, že jeho otázka mě velice zajímá.

Představila se také, a tím jsem poznal lékařku Markétu Brožíkovou a jejího broučka Pavlíka. Dovolil jsem si, jestli je mohu natáčet při posouvání se po stezce a pozorování pohybů slonic po výběhu a hraní slůňat. Zrovna se přetahovala o velkou větev. Se záběry jsem se stavěl do nemožných pozic, abych měl v hledáčku s nimi i slony. Chvílemi jsem klečel i ležel. V duchu jsem si již představoval název mého filmu „Pátá noha“. To zabere.

„Vy jste vlastně ale Pavlíkovi na jeho otázku neodpověděl,“ podívala se na mě zvědavě, když jsem povstal.

Bylo mně jasné, že sama by ráda věděla, jak ten chobot jejímu broučkovi vysvětlím já. Maminka, jako lékařka, která je zvyklá na logiku, fakta a strukturu, se ocitla ve světě dětského vnímání, kde pravidla nejsou pevně daná. V dětském poznávání světa totiž realita prolíná s fantazií téměř nepřetržitě!

Možná jsem se dopustil něčeho nevhodného, ale v tu chvíli se ze mě stal malý kluk a řekl jsem:

„Pavlíku, ten slon má opravdu nohy čtyři, k tomu má chobot, kterým se pomáhá krmit, jako ty jíš rukama. Ale tajně, aby o tom nikdo nevěděl, jen my dva, má přece jen noh pět. To je ale jen naše tajemství.“

Pavlík se na mě podíval vděčně a s takovou radostí, až mu přimhouřené oči zazářily. Asi to bylo i sluncem.

„Pane Břízo, to jste tomu dal,“ podivila se, „vždyť vy ho navádíte, aby si myslel doopravdy, že chobot je jeho pátá noha!“

Uvedla mě tím do rozpaků. Jak jsem jí měl vysvětlit i uzavřenou dohodu s tajemstvím. Dostal jsem se do filozofického problému. Přiznal jsem se, že jsem se s Pavlíkem dohodl na tajemství.

Staří filozofové to měli snadné. Vědění ještě nebylo tak rozvinuté a stačilo říct několik slov. Jak najít správný náhled na chobot či pátou nohu. Sokrates řekl, že hledání pravdy je způsob života. Filozofické vysvětlení se zde příliš dětskému vnímání nepřibližuje. Přesto problém k řešení s paní doktorkou byl nasnadě.

Měl jsem za to, že zde nejde jen o to, jestli má slon pět noh, ale spíše o rozlišení toho co vidím, od toho co si myslím, že vidím. Paní doktorka byla otázkou jejího broučka překvapená jako já, a byla zvědavá jaké vysvětlení jsem tedy přijal.  

Nejprve instinktivně Pavlíka opravila:

„To není noha, to je chobot,“ ale pak si uvědomila, že jeho způsob vidění světa má své kouzlo. Ještě ke všemu jsem se do toho připletl já. Přistihla se při tom, že je víc fascinovaná jeho fantazií, než sama čekala.

Po mém přiznání, že jsem s jejím broučkem uzavřel tajnou dohodu přišla změna. Pomohlo to k její malé vnitřní proměně – na začátku přísně racionální maminka, která chce vše správně pojmenovat, si na konci dovolila na chvíli přijmout dětskou optiku a říct:

„Víš co, broučku, možná máš pravdu. Možná sloni mají tajně pět noh, jen to nikdo nevidí.“

„Maminko, podívej, jak tu nohu zvedá. Zase!“

V tu chvíli jsme se na sebe s paní doktorkou podívali a museli jsme se usmát. Již proto, že za chvíli Pavlík našel jakýsi přesnější pohled svého vnímání a řekl:

„On tu nohu, co se menuje chobot strká do pusy.“

Vida jak o tom, co vidíme, že to je, si můžeme myslet, že to je i něco jiného. Jistě, zde je patrný vliv dětské fantazie, ale pro Pavlíka je to uspokojivé vysvětlení. Může to působit obecně, na všechno? Snad ano.

Dotýká se to problému vnímání a reality samotné. Existuje rozdíl mezi objektivní skutečností a subjektivním vnímáním reality? Někteří filozofové tvrdí, že naše vnímání nikdy není zcela objektivní. Působí zde naše zkušenosti, emoce a očekávání.

Co může naše vnímání ovlivnit. Někdy je to zlomyslná náhoda, opomenutí, technický problém. V případě mého natáčení záběrů maminky s Pavlíkem a kolemstojících návštěvníků, pozorujících stádo slonů by to byl jasný příklad. Podle mé představy šlo o výjimečné záběry při výborných světelných poměrech, vzdálenosti a podmínek natáčení. Byl jsem objektivně nadšen a přesvědčen, že jsem natočil skutečně vynikající realistický film. Po návratu jsem doma zjistil, že jsem celou dobu v kameře neměl vloženou paměťovou kartu a tudíž ani žádný záběr v kameře není. Moje představa a vnímání skutečnosti bylo v rozporu s realitou.

Nebyla to jediná záležitost, kdy se zdá, že realita samo o sobě není pevně daná, ale je zformována podle toho, jak ji kdo vidí.  V daném případě jsem si myslel, že paní doktorka je na návštěvě ZOO sama s chlapečkem, bez partnera a byla ráda, že jsem se s ní a jejím broučkem bavil, dokonce je natáčel kamerou.

Líbila se mi. Vycítil jsem, že ani já jí nejsem lhostejným. Velmi ochotně se přizpůsobovala mým pokynům při natáčení a celou dobu jsme se vraceli k představě páté sloní nohy, což nás bavilo. Brouček projevoval největší zájem o kameru a tak jsem ho nechal podívat se na maminku i na slony s přiblížením. Od kamery se nechtěl odtrhnout. Byl vidět jeho nadšený zájem.

Při odchodu ze zahrady jsem se doktorky Brožíkové zeptal, jestli bychom se mohli ještě setkat. Odpověď byla jednoznačná, naprosto možnost setkání odmítla. Řekla, skoro odměřeně, že se zrovna rozvádí a o žádná setkání a navazování bližších styků neuvažuje. Tak mi zmizela i s Pavlíkem z reálného života, jako neuskutečněné záběry ze života stáda slonů v novém výběhu ZOO.