Cvakání

 

Máme hodné děti. K pětapadesátému výročí našeho sňatku nám koupili léčebný pobyt v lázních, abychom si zlepšili naši snahu o požitky života seniorů po devadesátce. Dárek jsme vděčně přijali, protože jsme dosud v žádných lázních nebyli a předpokládali jsme, že naše zdraví si to již zasluhuje.

Při příjezdu na léčebný pobyt do známého hotelu s léčivými prameny, se nám dostalo vlídného přijetí na recepci.  Po příslušném poučení, jak se chovat, kde se najíst a kde absolvovat zdravotní prohlídku jsme dostali svůj pokoj.

Do druhého patra jsme vyjeli výtahem, který na nás překvapivě mluvil. Hlásil. Že jedeme nahoru a když zastavil, ohlásil, že jsme na druhém podlaží. Dokonalé. Měli jsme pokoj číslo 214. Vstup do pokoje obstarala manželka přimáčknutím jakési legitimace na kliku, ve které cvaklo. Po vstupu do předsíňky zasunula bílou legitimaci do kapsičky na stěně, ve které to opět podezřele cvaklo. Rozhlédli jsme se po útulném pokojíku a odložili kufry pod okno.

Na postelích byly položeny bílé župany a pantofle. Zdály se nám nějak příliš vysoké matrace, snad z nich nespadneme.  

 Podél celé stěny, od okna až ke dveřím do předsíňky byly komody na nich telefon, nějaké prospekty a uprostřed stál televizor. Slušné vybavení. To nemáme ani doma.

„Koukni, vedle je tu i varná konvice, můžem si vařit kafe.“

Pokusila se otevřít víčko, což se jí po stisknutí čudlíku na okraji podařilo.

„Tedy v tomhle vařit kafe nebudu. Podívej,“ ukázala mi dno konvice, které bylo zčásti matné, ale jinak čisté, „takový zašlý, narezlý fleky, v takovým fujtajblu se asi dlouho nic nevařilo.“

Zavřela víčko o konvici vrátila na podstavec na skřínce u dveří do předsíňky, kde původně stála.

Po vybalení kufrů jsme byli překvapeni na večeři. Opulentní nabídka všeho, co si člověk může přát. Ještě ke všemu v jakémkoliv množství. Svedlo mě to a přežral jsem se.

Podívali jsme se na ještě na film v televizi a na rozdíl proti domovu jsme se chystali spát již v deset hodin. Unaveni.

Seděl jsem v křesle u okna a náhle jsem uslyšel slabé cvaknutí, takové málo slyšitelné cinknutí směrem od předsíně. Musím ještě předeslat, že pobyt v hotelu a vůbec v prostoru promenády a parku, a zejména v pokoji byl naprosto tichý. Ticho bylo pro nás proti  pobytu v Praze něco neobvyklého. Tím spíše jsem možná začal ta pípnutí, nebo cvaknutí více vnímat.

„Co je s tebou,“ zeptala se manželka, „koukáš jako vykleštěnej  kocour.“

„Prosím tě, ty to neslyšíš?“

„Co?“

„Takové lupnutí, jako když něco cvakne. Jde to od předsíně.“

Přece jen zpozorněla a zůstala toporně sedět na kraji gauče. Zrovna se to jemně ozvalo.

„To není od předsíně,“ řekla rozhodně, „to je z televizoru, asi chladne.“

„To je blbost,“ snažil jsem se zvuk upřesnit, „tohle přece žádnej televizor  nedělá.“

Sedl jsem si na gauč přímo před televizor.  Po chvíli Cvak, ozvalo se znovu.

„Kdepak, to nebylo z televizoru, jde to od předsíně. Slyšel jsem to docela jasně.“

Vstal jsem a šel jsem prozkoumat vchodové dveře, zajištěné bílou legitimací. Pod klikou byla malá zástrčka, kterou jsem otočil a kliku zamkl. Jasně, elektrický zámek chtěl uzavřít a dával to najevo cvakáním. Co ta bílá legitimace, divně cvakla, když ji tam manželka zašoupla. Zkusil jsem ji vytáhnout a nastala úplná tma. Od okna se ozval výkřik manželky, která nalévala do skleničky vodu na zapití prášků a netrefila se. Raději jsem po hmatu legitimaci zasunul zpátky. Ejhle, rozsvítilo se.

„Co tam provádíš, propána, ty se ještě kvůli  tomu cvakání zblbneš a kdo to pak bude platit?“

Vrátil jsem se do křesla k oknu, uklidnil manželku polibkem a poslouchal. Dlouho nic. Naprosté ticho.

„Tak vidíš, bylo to v zámku, asi to chtělo dveře zajistit. Už to necvaká.“

„Tak dej pokoj a poď si už lehnout,“ trvala na svém manželka.

Jenže stal se opak. Cvak, a bylo to tu znova.

„Já myslím, že je tady nějaký odposlech, nebo kamera.“

Musel jsem vypadat dost starostlivě, protože manželka vstala a šla si sednout na roh gauče u vchodu do předsíně. Seděla jako socha, napnutá, bez hnutí, soustředěná na dveře, hlavu skloněnou.

„Proč by nás měli poslouchat?“ bázlivým hlasem projevila obavu.

„No to nevím, ale nezapomínej, že jsme kardiorenálníci, ledvináři, může nás postihnout selhání srdce, nebo infarkt, nebo něco,“ snažil jsem se to cvakání nějak odůvodnit.

„Ty myslíš, že je to součást pobytu, aby nás doktoři sledovali?“

„Možné to je,“ řekl jsem nejistě.

„Už z toho blbnem. Sedni si sem ke mně a poslouchej. Já myslím, že to nejde ani z předsíně, ani od televizoru.“

Seděli jsme oba na kraji gauče u vchodu do předsíně a před námi byla komoda na které byla varná konvice. Byli jsme jako dvě sochy. Napnuti, soustředěni, a ono nic. Když jsme toho již chtěli nechat a jít spát, tak Cvak, a bylo to. Šlo to z konvice.

Vstal jsem a rychle popadl konvici a prohlédl dno. Nic. Ovšem u ucha byl čudlík, který byl označen čárkou a nulou. Byl stisknutý v poloze s čárkou, tak jsem ho vypnul na nulu. S víčkem neměl čudlík žádnou souvislost. Víčko se otevíralo na opačné straně pomocí úchytu.

„Tak je mi to jasný,“ rozhořčeně jsem se ozval, „ty si musela při otevírání konvice při kontrole dna konvici zapnout v domnění, že je to čudlík na otevírání víčka. Ježíšmarjá, dyk to mohlo hořet, bylo to bez vody. Já snad omdlím, ještě, že tam je termostat s jističem, kterej konvici vypínal. To bylo to cvakání.“

Manželka se na mě dívala takovým provinilým pohledem dítěte, které si hrálo s krabičkou sirek a netušilo jaké nebezpečí mu hrozí. Nepromluvila, ale v tichosti odešla ke svému gauči a ulehla. Její dobrou noc jsem slyšel dobře, i když ho je zašeptala. Můj sluch byl ještě v plné pohotovosti při sledování podivného cvakání ve směru mezi předsíní a televizorem.