Výkřiky

Jistě vás napadne při slově výkřiky především proslulý Munchův obraz a jeho různá provedení. Zhlédnout ho je opravdový zážitek. Mám však na mysli výkřiky skutečné, slyšitelné, způsobené hlasivkami, většinou velmi vzrušených lidí.

Mnoho povolaných machrů a koučů na duševní zdraví, na psychiku radí emoce, projevy radosti, vášně, leknutí, ponížení, negativní pocity, vztek, smutek, strach všeobecnou nasranost v sobě nepotlačovat. Nedusit se jimi do omdlení, neotupovat je chlastem, nepolykat prášky, ani nepůsobit jinými jedy.

Jak z toho alespoň na chvíli ven? Vykřičte se z toho v plné míře! Zařvěte! Hulákejte!

Krucinál fix element! Hyml hergot fix krucajsis element!

Himl laudón krucinál fagot donrvetr fix element!

Nestačí to? Zařvěte víc. Miláčku, beruško, Romeo, ty vole, blbe, sráči, krávo, herko, idiote a pokračujte, dokud neucítíte, že vám tlak i nasranost klesá. Máte pocit uvolnění, dýcháte zhluboka jako po odběhnutí dvoustovky, více nemusíte. Je vám lépe? Přestáváte omdlívat? Dobrý, utřete zpocené čelo a zakuřte si, Pokud jste nekuřák, napijte se.

Jednou jsem měl příležitost několik takových uvolnění vyslechnout i vidět na vlastní oči a uši. Správněji tedy vyslechnout na vlastní uši, pro lepší porozumění.

Bylo to při našem kempování na tehdejším tábořišti Nižné Kamence ve Vrátné dolině. Dnes je tam velký camping Belá. Tehdy to bylo louka se stromky a keři, na vstupu s příkrým sjezdem ze silnice. Naproti vjezdu bouda s okénkem správce a otýpkami dřeva k ohníčkům, které bylo možné před stany zažehnout. Auta parkovala dole mezi řadou stanů.

Za keři tekla bystrá říčka Varínka, která sloužila jako toalety a osvěžení v chladné vodě. Tři kluci se tam s oblibou předváděli, a z vody jim byly vidět jen hlavy. Když se postavili, byli to naháči a voda jim šla jen pod kolena. Děsily tím hlavně jisté tábornice, které vždy leknutím vykřikovaly. Některé výkřiky byly obdivné jelikož naháči byli dost vzpřímeni.

Výkřiky leknutí, rozpaků i obdivů se nesly ozvěnou od protilehlých svahů lesa. Sprosťáci, hajzlové, syčáci, bejci, také abweicher, schurken i čuňata. Měli jsme z toho pestrou podívanou. Nejdůraznější byla kyprá pěkná polka, ta je počastovala peprným sopránem: „Żeby was czart wziął!"

Výkřiky zoufalosti a znehybnění i při zápasnických chvatech jsem zaslechl naproti našeho stanu. Pokoušeli se tam dva senioři postavit stan ve tvaru domečku s valbovou střechou. V okamžiku, kdy mělo dojít ke konečnému napnutí stěn, cosi povolilo a plachty spadly. Pod nimi se ozval ženský výkřik jakési beznaděje a strachu. V čisté němčině to znělo: „Heinrich, hilf mir, irgendetwas erstickt mich.“ Připadalo mi to, že tu paní někdo v tom stanovém domečku škrtí. Heinrich stál u stromu, v ruce držel povolené lano a křičel: „Ich kann nicht, einer von uns muss am Leben bleiben.“

Chtěl jsem jim pomoci, ale další výkřiky mě odradily. Ta paní byl asi dost rozčílená a agresivní a mohla by si mě s Heinrichem splést. Při svém věku jsem ještě nechtěl umřít. Slyšel jsem dobře o škrcení, až vyleze.

„Heinrich, warte, bis ich raus bin, dann kneife ich dich!“

Nakonec ten večer spali oba v autě, když se jim domeček postavit nepodařilo. Ke škrcení naštěstí nedošlo.

Staly se ovšem tragičtější příhody. Velký zmatek nastal, když u ohýnku před jedním stanem začaly hořet tepláky rozveselené turistky, která se nemohla zvednout. Její výkřiky zněly jako když zapichují vepře při porážce. Doznívaly jako siréna při cvičení jednotek Civilní Obrany. Seběhly se houfy táborníků a tábornic, a vytvořeným řetězem nešťastnici polévali kyblíky a ešusy vodou z Varínky.

Naštěstí měla turistka tepláky velmi volné a ohýnek se na kůži u kolena příliš neprojevil a za večerní sprchu všem poděkovala.

Vedle našeho stanu měl velmi pečlivý majitel automobil Škoda 120 GLS. Při ošetřování a šlechtění s ním dokonce promlouval, hladil jeho boky a leštil všechny chromované části s vylepšenou karoserií sportovními doplňky. Žádné hovínko ováda, masařky mu neuniklo. V té dokonalosti byl trpělivý a ničemu jinému se nevěnoval. Přeměřoval tlak dokonce i v rezervní pneumatice. Leštěnek měl několik druhů a před použitím je nabízel autíčku na výběr. Ostatní záležitosti obstarávala jeho manželka, taková upachtěná, starostlivá máma.

Jednou ráno když odjížděla k nákupu potravin a nápojů do Těrchovej, loučil se s ní dojemně pečlivý manžel: „Prosím tě, jeď opatrně,“ a jen se zálibně díval s hrdostí na své vyšlechtěné odjíždějící auto.

Chvíli byl klid, bylo slyšet jen šumění protékající Varínky za keři. Soused zašel do stanu a za chvíli bylo slyšet od výjezdu z tábořiště velkou třaskavou ránu a třesk plechu a skla.

Vyběhl ze stanu a aniž se díval kolem sebe, zařval z plných plic: „Ta kráva!“

Za chvíli strnul, znehybněl jako socha, pak se nadechl a začal se smát. Zcela uvolněně, se zakloněnou hlavou se divoce smál. Vykřikoval při tom nesouvisle: „Já to věděl! Já to věděl! Já to věděl!“

Ke střetu aut došlo v okamžiku strmého výjezdu z tábořiště, kdy nebylo na silnici vidět. Ke zranění naštěstí nedošlo. ani o velké poškození. Odnesla to jen kapota, blatníky a světla. Ovšem pro našeho nešťastného souseda to byla katastrofa. Jeho skvost, miláček a druhý domov vypadal jako pomačkaná krabice.

Dokážu si představit, co vše bylo v tom jeho výkřiku: „Ta kráva!“ obsaženo a co znamenala jeho celá reakce. Považoval jsem to za vrchol všech výkřiků, které byly během našeho pobytu v jánošíkovské krajině slyšet.

Skutečnost, že se lidem uleví, jak bylo řečeno na začátku, když v sobě pocítí tíživé emoce prostě zařvat, se ukázala, jako užitečná.