Pupíky

V tom hustém lijáku nebylo pro Jendu a Tondu lepšího útočiště než jejich napajedlo V Ráji na nábřeží. Úterky jim sloužily k rozběhnutí do nového týdne.

Tonda, dost promočený, vběhl do dveří a hned zamířil k jejich stolku.

„Čau kámo, vidím, že už si to načal, venku je to strašný, leje!“

„Sedni, už to máš vobjednaný,“ uvítal ho Jenda.

Od výčepní stolice, pamatující ještě šumavské voraře a ozdobené fíkovými listy se odpoutal vrchní Zdeněk a pohotově přinesl napěněnou plzničku. Připomněl jen, že Tonda vypadá jako vodník Česílko: „Kde se touláš, kape ti ze šosu!“

„Dělej si šoufky, víš jakej je venku ceďák?“

„To vím, každej kdo přijde, nacáká tu hned u dveří.“

V lokále vyzdobeném neumělými kopiemi biblických obrazů s výjevy z rajské zahrady a s postavami Adama a Evy, kroutícím se hadem s jablkem, sedělo několik hostů. Mezi nimi, u stolu s banány se velmi vyjímala blonďatá, jediná návštěvnice. S jistotou to nelze říci, ale všichni ji znali jako Evu Z Ráje. Ona se snad ani jinak jmenovat nemohla. Svojí postavou a vzhledem s Tiziánovsky renesančními tvary lákala chlapy na svoje vnady, podepřené hadem.

„Vidím, že tu je už i Eva,“ přiťukl Tonda ke sklenicí před Jendou, „jestlipak uloví zase nějakýho Adama?“

„To není velkej problém,“ odpověděl Jenda, „Když jí řekneš, že by si jí pošimral na pupíku, je tvoje.“

„Proč na pupíku,“ podivil se Tonda, „snad by to bylo lepší pod pupíkem, né?“

„Tak zvostra zase na ni nemůžeš. Přece jenom je pořád nóbl, žádnej póvl.“

„Když se tak rozhlídnu,“ rozumoval Tonda, „tak tady těch pupíků vidím více než dost. Hele, stejně je zajímavý, proč ty kumštýři malujou Evu, nebo i Adama s pupíkama. Přece to maj bejt první lidi. Ty by pupíky mít neměli.“

„Asi se Pánbůh nechtěl mejlit,“ doplnil Jenda, „tak je stvořil akorát, i s pupíkama. Proč by je kumštýři měli malovat bez pupíků. Víš jak blbě by to vypadalo? A potom, když Bůh stvořil stromy s letorosty, proč by nemohl stvořit oba i s pupíky“

„Já si vzpomínám,“ s úsměvem polohlasně řekl Tonda, „jak jsme si v osmičce ukazovali pupíky. Tonka říkala, že četla v nějaké knize, už nevím název, že Bůh nejdřív stvořil Adama a Evu bez pupíků, ale potom svoji chybu napravil. V noci, když Adam a Eva spali, položil ukazováček na jejich břicha a pupíky jim vytvořil.“

„To jó,“ uklidňoval řeč Jenda, „to by vypadalo, že by byli nedokonalí, dyk by nemohli ani zhřešit. Podívej třeba támhle na Evu. Ta by si bez pupíku ani neškrtla.

„Vono by to asi chtělo tu bibli si přečíst,“ prohlásil Tonda, „jenže to je bichle jako cihla, a teď v tom hledej, proč mají Eva s Adamem pupíky.“

V tom se zablesklo a zaburácel hrom až se zatřásla okna.

„Buď zticha, to je varovný signál,“ zašeptal Jenda, který znatelně pobledl a cukal

mu levý palec, ačkoliv byl pravák.

„Ty myslíš . . .,“ ukazoval Tonda prstem nahoru.

„Jóó.“

„Asi nemá rád, když mu do toho stvoření někdo kecá,“ snažil se to vysvětlit Tonda.

„To víš, dneska už to opravit nejde. Pupíky máme všichni a víme proč.“

Jejich debatu nechtěně odposlechl soused a po úderu blesku nevydržel mlčet.

„Chlapi, jak můžete takhle přemýšlet o Mojžíšově biblické tradici. To byli přece první lidé, prarodiče lidstva, stvořeni k obrazu Božímu, jak praví bible. Je to symbol, počátek lidstva. Ze začátku byli úplně nevinní“

„Vážený kolego,“ obrátil se na něho Jenda, „vono to opravdu působí divně. Ale když se člověk zamyslí, že tedy byli první lidi, jak by je mohli mít? Já myslím, že je neměli, bylo by to logický.“

„Nějak je však museli získat,“ přidal si Tonda, „já myslím taky, že původně je neměli. Odkud tedy brali inspiraci všichni ti malíři.

„Ty výtvarný umělci to vlastně Pánubohu kazej,“ posílil tvrzení Jenda, „lidi jsou z toho zmatený. Tedy jen některý, protože o tom vůbec nepřemýšlej.

„No já se přiznám,“ pokračoval soused, „že kdybyste o tom nezačali řeč, vůbec bych si toho nevšim. Jenom těch pupíků co je tady. Vlastně na všech obrazech jsou tu Adam s Evou jen s pupíkama.“

Jejich debata s upřesňováním skutečnosti, jestli Bůh stvořil Adama a Evu s pupíkama nebo bez pupíků se přenesla i k okolním stolkům a jak to našinci dovedou, když jde o zásadní problém, byly tady hned dvě skupiny. Stal se z toho závažný problém. Logika se pere se symbolem. Nekompromisně. Oni to výtvarníci vlastně neřešili teologicky, ale anatomicky.

Malovali Adama a Evu s pupíky, protože bez pupíku by vypadali jako figury a ne jako lidi. Jenže na druhou stranu je pupík jizva po pupeční šňůře od matky. Bůh k tomu matku nepotřeboval, proto taky žádná matka v bibli není.

Dohady nebraly konce. Zdeněk nestačil roznášet plzničky a guláše. Po nějaké době, kdy se debata dostávala do neslušných výrazů, bouchla Eva do stolu, vstala, postavila se před výčepní stolici, vyhrnula si svetřík a ukázala své Tiziánovské bříško.

„Tak se tedy podívejte vážení. Aby bylo jasno. Mám tam pupík nebo tam není!“

Shlukli se všichni kolem a v té tlačenici ti první vykřikli:

„Vona pupík nemá! Fakt nemá pupík!“

„Pusťte mě k ní, já si šáhnu,“ zvolal soused Jendy a Tondy.

„Nesahat, nesahat,“ bránila se Eva, „můžete se kouknout, ale dál nic!“

Všichni zůstali jako zmražené makrely. Dívali se jeden na druhého a kroutili hlavami. Více však již neviděli. Eva stáhla svetřík, usedla za svůj stolek, upila plzničky a zapálila si Camelku.

Tonda s Jendou se na sebe podívali a dvojhlasně řekli:

Tak to vidíš, je to božský!