Indispozice

 

Přestože jsme zvyklí na desatero přikázání, ukazuje se, že by jich mohlo být poněkud více. Například další by mohlo přikazovat: Dosáhneš vždy očisty těla svého. Pro většinu lidí je to samozřejmost, ale jsou situace, kdy odpustek hříchu znamená jedině praktickou první pomoc od bližního svého.

Bedřich s Miladou ze všeho nejvíce milovali výlety v jejich červené Felicií. Vybírali si zajímavá památky, hrady v místech, kam se často nedostanou. Tentokrát se rozhodli navštívit Drábské světničky v Českém Ráji. Cestou se zastavili v Benátkách nad Jizerou na malém občerstvení. Milada se spokojila s nějakými sušenkami, ale Bedřich si dal generalburger a hranolky s kečupem.

V pohodě pokračovali v jízdě přes Mnichovo Hradiště Boseň až k vesnické památkové rezervaci Mužský. Chtěli si zde chvíli odpočinout. Počasí jim přálo, nebe jako vymetené.

V kiosku U Pažoutů Bedřich zahlédl tak krásně lesklou opečenou klobásu, že neodolal. Varování Milady nedbal. Řekl jí, že snad těch dvěstě gramů s hořčicí a křenem ho nezabije.

Nezabilo. Jen po malé procházce kolem historických stavení se Bedřich zastavil, mírně pšoukl a prohlásil:

Musím, musím, už to nevydržím!“

Naštěstí byli blízko jejich Felicie. Sebral klubko toaleťáku a vyběhl co mu síly jeho kulatější postavy stačily přes příkop za nejbližší křoví u stromu. Nabídku vlhčených ubrousků již přeslechl. Za křovím byl dokonale krytý, ozývaly se jen charakteristické pšouky, při této činnosti obvyklé.

Netrvalo to dlouho a za křovím se ozval Béďa.

„Miládko, miláčku, prosím,“ ozval se zoufale, když opět nabral dech jako by dobíhal půlmaratón.

„Ano, méďo, copak je, už jsi?“

„Jó, už jsem, ale nemůžu se utřít.“

„Co to říkáš? Co nemůžeš?“

„Nemůžu se utřít, sakryš!“

„Jak to myslíš?“

„Propána, prostě se nemůžu utřít, protože si tam nedosáhnu, nó!“

„Co s tím chceš dělat?“

„Najdi nějakej klacek a na konec namotej kus hajzl papíru.“

„Tady nikde žádnej klacek není, jen suchá tráva.“

„Tak mě prosím tě utři sama, už se mi v tom dřepu blbě dejchá.“

„Jak sama?“

„No, rukou přece,“ zaznělo z jeho úst již sice zoufale, ale zlostně.

„To asi nedokážu brouku.“

„Jen se neboj, já se víc nahnu.“

„Já se nebojím, ale když zavřu oči, tak nevím, jestli se trefím.“

„Přece víš, kde ta dírka je. Přesně uprostřed.“

Přišourala se za křoví a vzala si od něho kus toaleťáku.

„Jéžiš, ty smrdíš, a lítaj tu mouchy, panebože já omdlím. Já to nedokážu.“

„Neomdlívej, prosím tě. Jeden z nás musí zůstat při vědomí.“

Sebrala v sobě veškeré síly a odvahu a nakonec se jí to podařilo. Snad více námahy musela vynaložit při pomoci k jeho zvednutí z dřepu do stoje. Hejno much zesílilo.

Ke znečištění kalhot nedošlo, takže se dooblékl, chvíli se podržel větve stromu a když mu klesl tlak a zlepšil dech, vykročil pomalu zpátky k autu. Z auta vyndal láhev jemně perličkové Magnesie. Láhev podržel a ve vytékajícím proudu si Miládka pečlivě umyla ruce. Nakonec použila desinfekci co zbyla v autě po covidu.

Jelikož italská vůně do auta od Millefiori  zasunutá do ventilace nestačila překrýt zápach zbytků očistné operace, otevřela Miládka s lítostí ještě svoji lahvičku parfému  Louis Vuitton California Dream. Dýchatelnému vzduchu pomáhala všechna otevřená okna celou cestu až do Prahy. Béďa přemýšlel, komu se vyzpovídat a poprosit o odpuštění hříchu proti porušení přikázání Dosáhneš vždy očisty těla svého. Světničky pro tentokrát zůstaly nadále tajemné a pro indispozici obdivu vzdálené.