Veselka s následky                   

 

Připadám si užitečným stupido z Montany. Myslel jsem, že jako recepční v superhotelu v centru Helena se umím otáčet a jen tak se na něco nenechám nachytat, ale vidím, že teď lítám v takovým difikl problému, kterej si nedokážete ani představit. Proč já jsem jen chtěl Harrymu pomoct. Damn, podlehl jsem, to je jasný. Vypadalo to funny, jednoduše, zábavně, ale byla to past. Vlít sem do toho bez přemýšlení. Pomoct kamarádovi, a ještě v tak praštěné, bláznivé situaci. Zastoupit ho na svatbě. Kdo to kdy slyšel.

Prej je všechno zařízený přes právníka a společnost „Proxy married – A Big Sky Event“, která pomáhá vojákům, kteří riskují své životy při obraně vlasti mimo svůj domov. Bylo vše opravdu připravený, až jsem se divil, co všechno to obnáší. Těch papírů a podpisů.

Zastoupit někoho na svatbě, tedy jako proxy ženich, to není jen tak. V životě sem něco takovýho neslyšel, a ještě k tomu s ženskou, která měla zastupovat nevěstu, kterou jsem neznal a nikdy neviděl. To je tedy něco. Když to říkám takhle, vypadá to jako bláznivá opereta. Jenomže, teď je z toho drama překonávající Hamleta.

Včera mi Linda zavolala, že je asi v tom. Co teď? Kdo je otcem? Ženich Harry, nebo já, David, jako zástupce. Když jsem mu gratuloval, že je tedy ženatej a může od dědka dostat fabriku, tak jsem nemoh vědět, že je v zastoupení i otcem. Kdo to věděl, jak to dopadne. Nakonec se budu muset oženit i já bez zastoupení. Nebo platit. Vždyť já ani nevím, jestli není ona dokonce vdaná. May be not, o manželovi nic neříkala.

Harry, můj dobrej kámoš zrovna sloužil v Turecku na letové základně Incrlik poblíž Adany. Uvolnit se nemohl. Když dostal zprávu, že jeho děda končí s fabrikou. Chce ji prodat, a jemu ji nepředá, protože je svobodnej floutek, který by ji rozfofroval. Dal by mu ji, jedině kdyby měl rodinu a přestal by jen slibovat, že už se usadí a dá pokoj.

 Domluvil se rychle s jeho jednou z lásek Susann, že se vezmou. Bohužel ona zrovna sloužila v Iráku na Al Asad Airbase v guvernorátu Anbár Také se nemohla uvolnit a proto mě požádal, abych ho zastoupil, že to zařídí. Dokonce že budu mít nevěstu taky v zastoupení. Jmenuje se Linda Brown a bydlí v Helena. Já blbec na ten crazy nonsens kývnul. Snad proto, že jsem si přehnaně myslel, že jsem zažil a viděl již ledacos, ale svatbu v zastoupení ještě ne.

Naše setkání Harry zařídil na čtvrtek patnáctého ve tři hodiny. Měli jsme se seznámit v kavárně hudebního centra Myrna Loy, původně historické městské věznici. Je to naproti budově Městského soudu, kde by měl proběhnout obřad.  

Seděl jsem dost nápadně, aby mě lépe poznala a časopis Montana Free Press jsem držel jak nosič reklamy. Spatřil jsem ji hned jak vstoupila. Červený svetřík obepínaly tak obrovské symetrické melouny, že jsem je vlastně spatřil dříve, než ji samotnou. Jsem založením horňák a již jsem něco viděl. Její tělo, tak obdařené přírodou, bylo ovšem number one. Trochu se rozhlédla a když spatřila časopis, šla rovnou k mému boxu. Byl jsem připraven na všechno, jen její houpající se koule mě úplně vzaly dech.

Nemohl jsem ani hned reagovat na její:

„Hallo David, how are you, my future husband?

Než jsem ze sebe dostal, že jsem fine, musel jsem si několikrát odkašlat jako astmatik a teprve po zrudnutí a několikerém písknutí jsem nabral dech. Nepodala mi ruku k polibku, ale rovnou si přisedla vedle mě a přitiskla mi své rty na ucho. Zkušeně, jako bychom se tak vítali pravidelně. Linda zřejmě svoji roli proxy nevěsty pojala velmi vážně a s jakousi radostí. Naše domluva setkání nebyla dlouhá. V některých chvílích jsem ani nevnímal co říká, jen jsem zíral na červený svetřík.

Vše bylo domluveno, dokonce jsme dostali zprávu od Harryho, kdy se má sňatek konat. Od kanceláře protokolu soudu jsem dostal mail, kdy a kam se máme dostavit k obřadu. Ve stanovený den jsme se s Lindou sešli v Myrna Loy Obdivoval jsem její kostýmek, který ji úžasně slušel. Dokonce jsem si pomyslel, že by takový oblek mohla mít na svatbě naší.

Po obědě jsme se oba vydali k soudu. Recepční nás poslal do prvního patra, kde bylo na dveřích oznámení Double Proxy Marriage Susann Brown & Harry Smith   2 p. m.          Po chvíli se dveře otevřely a byli jsme vyzvání ke vstupu. Vešli jsme do soudní síně Městského soudu. Bylo tam kostelní ticho, slavnostní chvíle na nás působila dojmem, jako bychom nebyli proxy, ale skuteční ženich a nevěsta. Před dveřmi v čele místnosti stál prostřený stůl, kde ležel připravený oddací list, dvě propisky a dvě kartičky s nápisem „PROXY A“ a „PROXY B“

Do místnosti vstoupila soudní úřednice, paní McAllisterová, s výrazem tváře člověka, který už viděl dvě až tři generace montanských zvláštností, a kterou nic nepřekvapí. Spolu s ní přišel notář pan JD Gloser, který podle vzhledu by raději sekal dříví, ale život ho zavál sem, zástupce agentury „Proxy married – A Big Sky Event“, pan Jones, který se pokoušel o vážný výraz, ale vypadal jako člověk, který se snaží zadržet kýchnutí. Zcela profesionálně vypadal kameraman pan Rodrigues, ověšený dvěma fotoaparáty, kamerou a reflektorem jako na výstavě kinooptických zařízení.

V soudní síni Městského soudu přetrvávalo kostelní ticho, které vzniká, když se všichni snaží působit důstojně, ale nikdo přesně neví, jak se má v zastoupení tvářit.  Já si připadal jako když jsem se tam dostal omylem. Linda byla naopak ve svém živlu, tvářila se jako dobrovolnice, která se těší na historku mezi své kamarádky.

„Tak, vážení přítomní, dnes budou oddáni paní Susann Brown a pan Harry Smith. Oba nejsou přítomní. Ale to už vlastně víte. Vy jste jejich zástupci. Prosím, postavte se sem, k sobě. Ne tak blízko. Tohle není vaše svatba, jste tu jen jako jejich zástupci.“

„Jistě, ano,“ prohlásil jsem chraptivě, „já jen, nevím jak daleko je svatební vzdálenost v zastoupení:“

Linda na to reagovala praktičtěji:

„Já myslím, že takhle je to akorát,“ pustila mou ruku a mírně odstoupila, „vypadáme snad jako dva lidé, kteří se rozhodně brát nemusí,“ pohlédla na mě a mrkla.

„Výborně,“ prohlásila McAllisterová, „to je atmosféra, kterou potřebujeme, abyste se cítili správně.“

Notář si odkašlal, a zatvářil se jako by se chystal číst ústavu:

„Podle platných zákonů státu Montana se dnes uzavírá manželství mezi,“ prohlíží si papír a nasazuje brýle, „dvěma lidmi, kteří zde nejsou. To se neshledává překážkou, protože zde máme vás.“

„Cítím velkou odpovědnost,“ prohlásil jsem chraptivě.

„Já také. Už jsem si to nacvičila před zrcadlem,“ připojila se Linda.

„Jen prosím žádné improvizace. Minule mi tady jeden proxy začal recitovat svatební poezii a trvalo to dvacet minut,“ upozorňovala McAllisterová.

„Nyní přikročíme k otázkám, které podle zákona musí zaznít,“ prohlásil slavnostně notář JD Gloser:

Proxy A, zastupujete nevěstu paní Susann Brown. Přijímá vaše zastupovaná osoba pana Harry Smith za svého manžela?“

„Ano, přijímá. Tedy… předpokládám. Má to tady podepsané.“

„To ano stačí,“ připomněla McAllisterová, „v Montana je to považováno za dostačující a romantické“

Proxy B, zastupujete ženicha Harry Smith. Přijímá vaše zastupovaná osoba paní Susann Brown za svou manželku?“

„Ano! A rád jsem dodal, že je to krásný den pro lásku.“

„Prosím, žádné dodatky,“ napomenula mě McAllisterová, „tohle není film.“

Na to jsme se Lindou podepsali na oddací list a protokol.

„Prosím, pište čitelně,“ požádala nás úřednice,“ „minule jsme tu měli podpis, který vypadal jako losos v boji o přežití. Zkuste se přitom tvářit vážně. Fotí se to do spisu.“

„Tímto prohlašuji, že paní Susann Brown a pan Harry Smith jsou dle zákonů státu Montana manželé, a obřad ukončuji,“ s oddechem vyslovila rozhodnutí oddávající úřednice.

„Mohli bychom si snad připít, je to přece jen svatba,“ řekl jsem při loučení.

„Ne, nemohli. Ale můžete si dát kávu z automatu na chodbě. To je maximum, co zákon dovoluje,“ striktně odpověděla úřednice McAllisterová.

Já s Lindou odcházíme s pocitem, že jsme novomanžele učinili šťastnými a Harry nepřijde o dědovu fabriku.  

A někde daleko, v jiné časové zóně, se dva lidé probouzejí do nového dne — aniž by tušili, že jejich manželství vzniklo díky dvěma přátelům, jedné nekompromisní úřednici a montanské víře v to, že život je příliš krátký na to, aby se čekalo, až se všichni sejdou na jednom místě.

Druhý den jsem zavolal Harrymu a pogratuloval, že je šťastně ženatý a fabriku má zachráněnou. Přiznal jsem se mu, že jsme s Lindou měli takovou radost, že se vše povedlo a šli jsme to k ní oslavit. Skončili jsme v zastoupení v posteli.

Ozvalo se: „No! That wasn’t it!“

Zmohl jsem se jen na: „Yes! It was!“

Byl trochu v rozpacích, jestli jsme to zastupování nepřehnali, a projevil starost, aby se náhodou nestal v zastoupení i otcem, že na to není ještě připraven. Ujistil jsem ho, že se nic stát nemohlo, protože jsme dávali pozor.

Za týden mně volala Linda, že je asi v tom. Začala se mi podlamovat kolena a ozval se mi žlučník. Největší strach jsem měl z toho, jak to oznámit Harrymu, že je v zastoupení nejen ženatý, ale také otcem. Dopadlo to ale dobře. Linda mi zavolala, že je to v pořádku, že ke kontrole použila ovulační proužky a myslela si že to jsou těhotenské proužky. Pozvala mě na večer, abychom to oslavili a ujistila mě, že se příště již určitě při použití proužků nesplete. 

S touto záměnou jsem raději Harryho neseznamoval. Nechtěl jsem v žádném případě rušit jejich líbánky v zastoupení, které jsme s Lindou bohatě užívali.