Proluky       

 

Naše ulice, lemovaná staršími činžáky z doby překotného stavebního ruchu, kdy pozemky byly směšně laciné, mírně stoupá ke konečné autobusu. Název Popelářská chtěli někteří obyvatelé změnit na Popelnicovou, ale dosud se to nerozhodlo. Je zde několik obchodů, sekáč, čistírna a prádelna, optika s nápisem zavřeno, trafika, jinak nic zajímavého. Až na dvě různé proluky, ležící přes ulici proti sobě.

Potácející se v noci ze setkání se spolužáky po třiceti létech, jsem své kroky na rohu u jedné z nich zastavil, k úlevě po nasávání nápojů na zdraví. A v tom to přišlo. Nečekaně, najednou, zčista jasna jsem ty hlasy uslyšel.

Ony spolu mluvily. Proluky. Byl jsem překvapen. Slyšel jsem však dobře, jak ta vyšší, úzká povídá:

„To je mi tě líto, že tě zase jeden ochlasta takhle zavlažuje, ale co se dá dělat, kousnout ho nemůžeš.“

Asi tím ochlastou myslela mě. Nikdo jinej tady kolem mě nemočil. Jak je to možný, přece nejsem cvok, ani tak ožralej, abych měl delirium.

„Je to bída,“ povídá ta menší na severní straně, „už mám ten plůtek docela shnilej a ty kopřivy jsou od plotu dál. Nic jim v to nezabrání. Kór v noci.“

„Ty jsi starší, víc pamatuješ, ale asi si měla dřív více intimity a pořádku, než máš dneska.“

„Jó to je pravda, nejdřív psi, to ještě šlo, ale teď je to horší. Víc se chlastá.“

Je to tak, mluví, slyším je dobře. Ještě nikdy se mi nestalo něco podobnýho. Čůrával jsem zde pravidelně, ale mluvit jsem je nikdy neslyšel. Něco se muselo stát. Chlast ze mě učinil super vnímavé individuum. To je to. Dřív jsem to nevnímal. Tedy, že bych musel zrovna začít s tím vnímáním u proluk? Nic jinýho mě zatím nebere. Stejně to bude jen dočasný, protože tady věčně nebudou. Alespoň jedna zmizí. Asi ta vyšší, protože u sousedního baráku v létě dělali vrty. Bude se tu stavět, tak se sychrujou, aby jim nepraskaly základy.

Teď utichly. Nechtějí se asi prozradit. Nebo mě opustila vnímavost, měl bych si dát ještě panáka, abych tomu dodal švenk. Ještěže mám v kapse tuzemskou placatku, žbluňknu si loka. Posílil jsem se a vida slyším tu malou, povídá:

 

„Vidíš ho násosku, určitě mě zkropí i na druhým rohu. Taky to tady pěkně smrdí. Už sem nechodí ani ta frajle od vašeho baráku s tím bernardýnem.“

„Na mou duši, já na to koukám, vždyť on už kropí druhej roh s plakátama. Že mu pinďa neupadne, takhle to tu zaneřádit.“

„Proti tomu nic dělat nemůžu. Už jsem se s tím smířila. Vždyť se mně nikdo od té doby co ten nepodsklepený barák spadnul nikdo nepostaral. Odvezli si jen ty trámy a dvířka od sporáku. Ta poslední rodina, aby prý měli čím topit v boudě na konečný autobusu.“

„Ten smrad ti nezávidím, ale může na tebe víc světla. O můj plac pro tu vejšku sluníčko ani nezavadí. Máš tam taky aspoň ty kopřivy.“

„Jen si nestěžuj. Hele vem si ty fasády kolem, jak stárnou, opadávají, šediví. A my, my zůstáváme pořád mladý, protože nám vzaly pokračování. Pamatuješ ještě na ten dětský smích, a jak ta hrbatá z druhýho patra zfackovala toho pošťáka?“

Ne, víc už u toho druhýho koutu nevymáčknu. Docvrnknul jsem. Oči se mi klíží, Mockrát si tu stejně už neulevím. Tady ani neví, co se chystá. Na jaře zde mají stát výdejní boxy kvůli nedostatečné občanské vybavenosti, včetně obchodů. Pro Popelářskou je to prý cesta, jak zvyšovat kvalitu života. To si tam ani necvrnknu, protože tam bude i kamera. Jó holky, kdybyste věděly. Ách, ach, chrrr.

„Já už pamatuju jen vítr a nafoukaný smetí a ty schůze dole v prádelně. Jednou si tam soudruzi nafackovali kvůli výzdobě vlajek. Prosím tě, sleduješ to. Ten ochlasta si tam u toho plakátu ustlal. Docela chrápe.“

„No jó, ten blb tam usnul. Hele, tak si dáme taky šlofíka. Dobrou!“

„Dobrou!“