Předrevoluční ombudsman          

 

Šel jsem z práce zamyšlený, proti pozdnímu odpolednímu proudu chodců, na zastávku tramvaje k Dětskému domu Na příkopech. Míjel jsem chodce, které jsem příliš nevnímal a těšil jsem se na teplou domácí večeři.

„Pane doktore, dobrý den!“ uslyšel jsem u proluky Myslbek nesmělý hlas za sebou.

Rychle jsem se otočil a podíval nechápavým pohledem na starší paní, se kterou jsem se právě minul.

„Dobrý den!“ odpověděl jsem překvapen, „promiňte,“ omlouval jsem svůj udivený výraz, „my se známe?“

„Pane doktore, vy se na mě nepamatujete?“

„Je mi líto,“ omluvně jsem ze sebe soukal slova rozpaků, „ale opravdu nevím.“

„Petráková,“ představila se stručně, „pomohl jste mé sestře se zastávkou autobusu, v Jablonci. Je vám za to moc vděčná a spokojená.  Já jsem taky ráda. Chtěla, abych vám předala nějakou odměnu, ale vy jste ji vrátil.“

„Ano,“ probleskla mi hlavou ta chvíle, kdy jsem od ní dostal před vchodem do úřadu obálku v přítomnosti mnoha kolegů, kterou jsem spěšně strčil do kapsy a podal ji ruku s poděkováním. Nikdy před tím jsem od nikoho nedostal žádnou obálku nebo úplatek. Ještě k tomu v tak nevhodnou dobu a místo. Těsně před začátkem pracovní doby, kdy je u vchodu největší nával. Předpokládal jsem, že si toho určitě někdo všiml a řekne si, hleďme, takhle si stížnostníci přivydělávají. Nevadí jim přijímat úplatky před veřejností. Nestydí se brát od starých lidí, chudých důchodkyň. Hrůza. Někdy jsem si nebyl jistý, jestli je to závist nebo skutečný morální odsudek.

Přišla tehdy do kanceláře a vyprávěla o problémech své nemocné sestry, která bydlí v přízemním domku v Jablonci. Po stavebních úpravách vozovky byla nově zřízena autobusová zastávka u jejího domku, kde je úzký chodník. Shlukují se tam lidé čekající na autobus, kuřáci i opilci, má tam plno smetí a odpadků, stálý hluk a zápach plynu z výfuku. Prosila, jestli by nešla zastávka přesunout trochu dál. Původně tam vůbec zastávka nebyla. Místní národní výbor prý s tím nic dělat nemůže a sama neví, na koho se má obrátit o pomoc.

Vysvětlil jsem paní, že ministerstvo dopravy již tehdy městskou hromadnou dopravu nemělo v kompetenci, ale slíbil jsem ji, že se pokusím pomoci. Měl jsem ještě stále své kontakty na přátele na Správě silniční a městské dopravy. Zavolal jsem tam a požádal kolegy, aby se na to podívali. Spokojil jsem se s jejich slibem a více jsem se případem nezabýval. Kolegyně uzavřela osobně podanou žádost do spisu, který založila.

 „Už si vzpomínám. To přece nestálo za řeč. Byl jsem také rád, že se to tak brzy vyřešilo. Ta odměna mi v žádném případě nepatřila. Žádnou zásluhu jsem na tom neměl. Jen jsem požádal kolegy ze správy, aby se na to podívali. Jsem rád, že vaše sestra je spokojená, pozdravujte ji ode mne, prosím.“

„Děkuju,“ odpověděla s milým úsměvem, „určitě jí pozdrav vyřídím, ona vás stále chválí, jakej jste hodnej člověk. Pane doktore, vy ani nevíte, co to pro ni znamenalo. Má teď klid, pořádek a pokoj od těch nepříjemností.“

Rozloučil jsem se s ní srdečným stiskem ruky, a ještě se otáčela, když já jsem již stál na refýži před Dětským domem. Přemýšlel jsem o několika lidech a momentech, které se udály ve spojení s tou obálkou, respektive s mojí domnělou pomocí staré paní se zastávkou.

Tehdy, hned po příchodu do kanceláře, jsem otevřel obálku a nalezl v ní stokorunu. Jak se říká, hanba mě fackovala. Proč jsem si tu obálku od ní vůbec vzal. Před lidma. Proč jsem ji neodmítl. Ze strachu, že to někdo uvidí, jsem ji rychle zastrčil do kapsy.

Když přišla moje kolegyně, řekl jsem jí o tom a požádal, aby našla v archivu spis týkající se přemístění zastávky autobusů v Jablonci. Nejdříve mně řekla, že jsem blb, a můžu být jistý, že to někdo určitě viděl a práskne to.

Spis mi našla. Mně šlo hlavně o adresu té paní z Jablonce, protože jsem se rozhodl obratem jí úplatkovou stokorunu vrátit. Na jednu stranu jsem její skutek chápal, měla pocit vděčnosti a dosažení určitého sebevědomí. Já stará bába, která již nic neznamená, a zabývají se se mnou až na ministerstvu, a pomůžou i obyčejnému člověku. Chtěla ze svých možností a zkušeností vyjádřit svoji spokojenost nějakým skutkem. Zvolila pro ni nejdostupnější možnost. Vedla ji k tomu stará zkušenost. Peníze. Je to mocný nástroj, jak dosáhnout svého, nebo jak ohodnotit splnění žádosti.

Uvažoval jsem nad výší peněžního daru. Stokoruna. Při tehdejších důchodech to nebyla malá částka. V určitém poměru to bylo jako kdyby někdo jiný dal do obálky tisícikorunu, nebo i více. Zde to nebylo o výši částky, ale o pocitu. Pocit, že se chci odměnit někomu, koho neznám, ani ho nikdy neuvidím, ale chci mu poděkovat, ocenit jeho účast s mým problémem a jeho rychlé vyřešení.

Napsal jsem stručný, krátký dopis:

Vážená paní,

Vaše paní sestra mně předala pozdrav a poděkování za úspěšné a rychlé vyřízení vaší žádosti o přesunutí zastávky autobusů dále od domku. Jsem rád, že jsem přispěl k vaší spokojenosti a pomohl tak odstranit problémy, které byly způsobovány nově zřízenou zastávkou. Moji pomoc považuji za svou povinnost, kterou není nutno v žádném případě oceňovat penězi, které vám vracím. Vážím si vašeho uznání a díků a přeji vám dobré zdraví a klid při užívání vašeho domova. S projevem úcty           podpis  

Kolegyně dopis naklepala na svém historickém psacím stroji a jeho kopii vložila do spisu s poznámkou o vyřízení. Vložil jsem stokorunu do obálky a s ostatní poštou předal do podatelny k odeslání.

Zde by mohl celý příběh skončit. Stará paní potřebovala vyřešit její problém se zastávkou. Zastávka byla u jejího okna zrušena a přesunuta. S pocitem vděčnosti poslala po své sestře odměnu, kterou příjemce sice pochopil, ale počestně vrátil.

Příběh neskončil. Jak už to bývá, všude má člověk ve svém okolí lidi, kteří si ho váží, obdivují ho, některé ho tajně milují, svůj obdiv předstírají, ale také lidi, kteří závidí, pomlouvají, nenávidí a ubližují. V případě, že máte takového člověka svým vedoucím, je nasnadě velký problém. Nebezpečný problém.

Byl strážcem čistoty ideologie a morálky nového člověka. Strážcem podezřelých styků mezi lidmi, hlavně s lidmi za oponou. Za železnou oponou. Věděl jsem, jak je nebezpečný. Netušil jsem ovšem, že jeho nebezpečnost je násobena jeho nevzdělaností a úrovní intelektu. Z posunovače a signalisty na Smíchovském nádraží se stal přes různé funkce vedoucím kanceláře stížností na ministerstvu. Od té doby, kdy jsem zachránil jednoho pracovníka před následky spočívající v jeho jménu, jsem byl na pozoru.

Do kanceláře přišel občan s problémem tranzitu z NDR přes naše území do Rakouska. Byl to Syřan a česky neuměl. Pracovník, který měl tuto agendu na starosti, měl zlomenou nohu a úřadoval z domova. Spojil jsem se s ním telefonicky a milého Syřana za ním poslal. Naši debatu vyslechl také můj vedoucí. Po odchodu toho řidiče se mě vedoucí zeptal, co má s tímto cizincem společného inženýr Smolka. Zůstal jsem překvapen, jak na to přišel. Smolku jsem znal dobře, byl to machr na sdělovací a zabezpečovací techniku na železnici a s nějakým tranzitem cizích aut po republice neměl vůbec nic společného. Snažil jsem se jeho domněnku vyvrátit, ale byl neodbytný. Když už debata přešla do ostrého až výhrůžného tónu, že by se tím měl zabývat útvar zvláštních úkolů, na mě vyhrkl, že dobře jeho jméno Smolka slyšel opakovaně při naší rozmluvě.

Mně se rozsvítilo. Opravdu mohl zaslechnout slovo smolka. Převážel totiž nákladní auto, na kterém měl naloženy dva malé osobní automobily. V angličtině se malé auto – small car – vysloví smolkáá. V první chvíli jsem se začal neuváženě smát. Co, smát, já řval smíchy. Dost dlouho jsem mu nebyl schopen ten přeslech vysvětlit. Pak jsem se lekl. Smích mě přešel. Uvědomil jsem si situaci, do které se mohl vlivem toho, že jsem s řidičem mluvil anglicky, skutečný Smolka dostat. Možná i já. Vysvětlení vedoucí přijal, ale nebyl jsem si jistý, že tomu uvěřil. Pro jistotu jsem o tom Smolkovi řekl, aby nebyl překvapen.

Asi po týdnu si mě vedoucí zavolal a žádal vysvětlení, jak si dovoluji přijímat úplatky, obálky, ve kterých byly určitě peníze, a za co to bylo. Předpokládané udání se ukázalo. Naštěstí jsem si vzpomněl, že ve spise je dopis, kterým byla stokoruna vrácena. Kolegyně spis rychle do jeho kanceláře přinesla a po straně mi zašeptala:

„Vidíš ty blbe, eště že sem tu kopii dopisu dala do spisu, von chtěl svolávat stranickou skupinu.“