Olivie                

 

Kolega Maršálek, s kterým sdílím kancelář na konci chodby našeho odboru technické kontroly, o mně tvrdí, že jsem typický ouřada, představitel   zpohodlnělého rutinéra, zachovávajícího stejný denní rituál na začátku pracovní doby. Uvaří si turka, zapálí cigaretu LM, rozloží Dnes a zamyslí se. Výjimkou je pátek, kdy u kafe vyplňuje tiket Sportky. Tak mě charakterizuje koňadra jeden.

Má pravdu, je to pohodlné a s minimem úsilí se dostávám do správného rytmu při plnění svých pracovních povinností. Málokdy mě překvapí nějaká mimořádnost, ale tuhle ve čtvrtek jsem náhodou zahlédl na druhé straně Dnes, vpravo nahoře článek, kde mně ohromil již nadpis, tedy úderný headline.

 Šlo o nabídku Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, že je na prodej zámek Štiřín. To mě zaujalo. Tedy ne, že bych ho chtěl získat,  o tolika miliardách korun jsem neměl ani představu, a i kdybych je měl, tak bych ho za takové hříšné peníze nekupoval. Nehledě na to, co bych si s ním počal. Leda, že bych se seznámil s nějakou ovdovělou evropskou šlechtičnou přiměřeného věku, aby byl život na zámku plnohodnotný a smysluplný.

Zámek má zajímavou historii sám o sobě, a co do majitelů, to je ještě působivější.

V roce 1750 slavný hraběcí rod Salm-Reifferscheidu přestavěl zámek na vznosné trojkřídlé jednopatrové pozdně barokní sídlo. Roku 1822 získává panství Štiřína se zámkem kníže Rohan a o devět let později hrabě Nostic-Rheinek, během jehož působení došlo k dalším stavebním úpravám. Posledními majiteli zámku byli Ringhofferové. Zámek vlastnili až do roku 1945, kdy se stal vlastníkem zámku stát.

V polovině padesátých let patřil zámek ministerstvu školství. V letech 1985 - 93 byl zámek zcela zrekonstruován. Na obnově jeho areálu se podílela parta nadšených dobrovolníků ve svém volném čase. Postupně se zrekonstruoval park a budovy. Zámek byl upraven na hotel a jako první v ČR byl přijat do Asociace evropských zámeckých hotelů a restaurací. V roce 1991 přebralo zámek ministerstvo zahraničních věcí.

Připomnělo mně to studijní léta v době, kdy zámek od poloviny padesátých let patřil ministerstvu školství.  Myslím, že se to tenkrát tak jmenovalo. Několikrát jsme tam měli týdenní soustředění vždy na konci semestru. Zpravidla se tam konaly zkoušky z ukončených předmětů a začínaly přednášky předmětů do dalšího semestru, nebo ročníku dálkového studia ekonomiky dopravy a spojů na Vysoké škole ekonomické v Praze.

Týdenní pobyt zde nebyl žádná procházka kouzelným lesem, ani procházky nádhernou zámeckou zahradou . Byl to nervní blázinec zkouškového období, přinášející úspěchy záznamy v indexech o splněných zkouškách i neúspěchy  při zkouškách nesplněných. Nic nebylo odpuštěno.

Soustředění zpravidla končilo v pátek obědem, dopolední přednášky byly již takovým uklidněním pocuchaných nervů. V naší skupině byla studentka výjimečného vzhledu i dost výjimečného jména, Olivie.

 Jméno Olivie pochází z latinského slova "oliva". v překladu pěstitelka oliv,  mírumilovná, plodná, nebo božská. Domácky se jméno používá jako Oliv, Olivka, Olivuška, Olivěnka, také Livie, my jsme ji říkali prostě  Oli.

Oli byla žensky letní typ, éterického vzhledu.  Sladké mámení, éterická bytost, pravá ženská a sen každého muže. Měla velmi jemné rysy a útlou, středně velkou postavu. Dalo se předpokládat, že její tělesná krása budila již v dětském věku  zvláštní pozornost, která jí dávala určitý pocit výjimečnosti. Byla zvyklá na rozmazlování a přehnanou náročnost, spolu s potřebou být za všech okolností středem pozornosti. Někdy nám, jak se říká, šla na nervy.

Hlavně ta její dokonalost. Porcelánová pleť s olivovým nádechem s jemně prosvítajícím žilkami. Světle růžové rty líčené balzámem s perletí, tmavomodré oči, dlouhé vlasy s popelavým nádechem. Nosila vždy volné delší šaty v pastelových barvách, zdobené granátovými šperky.

Podle toho se také chovala. Dost možná, že ji zde k tomu inicioval i pobyt ve zvláštním prostředí tohoto historického zámku. Den před odjezdem jsme zjistili, že má svátek. Chtěli jsme ji popřát a obdarovat dostupným dárkem. Zeptali jsme se jí, co by si přála. To jsme ovšem neměli dělat. Oli to vzala velmi zvláštně a postupně nám vyjmenovala, jak by si oslavu svého svátku představovala jako zámecká paní a ne jako vedoucí mzdové účtárny ČSA.

Zhlédla se v salonku se štukovou výzdobou vedle vstupní haly, kde byla pohodlná biedermeierovská čalouněná křesla a intarzované stolky, obrazy antických krajin a v rohu vedle intarzovaného obložení stěn krásný mramorový krb. Chtěla by sedět v čalouněném křesle u plápolajícího krbu, vedle dvou velkých čínských váz a historických svícnů s rozsvícenými svíčkami, u nohou by jí na kožešinovém koberci měla ležet kolie, v jedné ruce by držela dámskou zlatou špičku s cigaretou a v druhé pohár s drahým vínem, nebo whiskey. V pozadí by měla znít komorní hudba o nedosažitelné lásce.

Měla svoji představu velmi rafinovaně promyšlenou. Já jsem nebyl přesvědčen, že bychom mohli něco podobného splnit a oslavu jsem bral jen jako příležitost  mírně se opít a pobavit. Ne tak ovšem kolegyně Zdena a Marie, dvě recesistky z podniku Elektrizace železnic. Ty se nedaly odradit a začaly představu oslavy svátku Olivie připravovat.

Její náročné přání splnily více méně náhradním řešením, odpovídající možnostem, které zde měly. Pomohla jim paní Vondráková, zaměstnaná v zámku jako kuchařka a příležitostná uklízečka.

Byl jsem pověřen s Bohumilem, projektantem ze SUDOPu, nasbírat v zahradě klestí a polínka do krbu. Nasbírali jsme náruč navlhlého chrastí, bylo po dešti.  Po návratu ze zahrady jsme byli velmi překvapeni. Křeslo bylo postaveno proti krbu, na obou stranách stála malá štokrlata s hřbitovními vázami a umělohmotnými astrami.  Na okraji krbu stály dvě ohořelé svíčky z vánočního stromku, jedna mírně čadící.

Místo kožešinového koberečku ležela před krbem pletená předložka z koupelny, na stolečku sklenice od hořčice se zeleným veltlínem a zapalovač s krabičkou tvrdých Spart. Oliva se s úplnou samozřejmostí a noblesou posadila do křesla, předsedkyně studijní skupiny Schneiderová pronesla zdravici a požádala Bohumila aby zapálil v krbu. 

Jenže byl bystře zastaven Zdenkou: „Stop, není tu kolie!“

Pomohla opět ochotná paní Vondráková a po chvíli čekání, kdy si Oliva  zapalovala již druhou Spartu a veltlín ji teplal v ruce, přinesla, spíše přivlekla malého strakatého voříška, který se na předložce klidně usadil teprve až dostal studeného špekáčka.

Bohumil mohl konečně zapálit oheň v krbu. To se Bohumilovi podařilo až po několika zlomených sirkách, ale papír přece jen začal hořet a od něho navlhlá dřívka. Ohýnek osvětloval roztomilou skupinu studentů dálkového studia VŠE jen chvilku. Zhasnul, ale z krbu se začal valit mohutný dým v obláčcích ke stropu a valil se i ven do haly. Oheň byl včas uhašen vychrstnutím obsahu všech sklenic s veltlínem do krbu.  Rychlým otevřením okna na dvůr se kouř brzy rozptýlil.

Ozvalo se zavytí malého voříška, kterému někdo v tom zmatku šlápl na ocas a při celém tom chaosu zanikaly i pokusy přát Olivě znovu vše nejlepší  k svátku. Ona o to ani nestála a byla první, která z toho začouzeného salonku uprchla. V hale padla do náruče vyděšenému správcovi, který do salonku spěchal s práškovým hasícím přístrojem. Jak se později ukázalo, stejně nefungoval. O žádný oheň již nešlo, po zapálení větviček byl plamínek rychle uhašen veltlínem.

Co však zůstalo, byl kouř, mírně začouzené stěny a smrad spáleniště. Jak smutně vysvětlil správce, ten krb tvořil vlastně jen stylovou dekoraci a na žádný komín napojen nebyl.

Oslava svátku naší éterické Olivy se nepodařila. Nad naší omluvou se Oliva jen blahosklonně usmála.  K žádné velké škodě nedošlo, úplný  úklid se postaraly iniciátorky akce Zdena a Marie za pomoci paní Vondrákové. Když jsme v pátek odjížděli, nebyl v salónku již cítit ani závan nádechu z krbu bez komínu.   

Chtěl jsem historku vyprávět svému kolegovi Maršálkovi, ale raději jsem o tom pomlčel. Co kdyby se rozhodl, že zámek Štiřín koupí. Chybějící komín v dekorativním krbu v salónku by ho mohl od koupi odradit. Jak jsem se dočetl, tak o zámek zatím stejně není žádný zájem.

 A Olivie? Olivie je dnes stále žádoucí, hezkou babičkou několika vnoučat, která ji zbožňují.