Pomník

 

Setkání v hospodě si vzali tentokrát na starost redaktor Kolda a fotograf Chudoba. Chtěli najít něco mimořádného a zajímavého a tak to vzali přes Valdštejnskou a U Schnelů. Bylo by to pěkné, prostředí vynikající a na vysoké úrovni. Ta výška je však odradila. Sumárum za večeři dát víc jak tisíc korun rozhodlo. Do toho ne!

Prošli se Nerudovkou a na začátku Úvozu našli tradiční českou, skvělou hospůdku U tří sekyrek s plzničkou. Podle ohlasu hostů zjistili, že jde o naprosto hvězdnou hospůdku se skvělou atmosférou, výborným pivem a ještě lepším hospodským. Patrně jde o neskutečný úkaz v této lokalitě. A skutečně. Super ceny, fajn hostinský.

Srdečně se pozdravili, Chudoba postavil na stůl vlajku a zaznělo nahlas jejich Jen dál, při cinkotu sklenic s plzničkou. Drogista Bouček dorazil na poslední chvíli, ale se šnytem si ještě stačil se všemi ťuknout.

„Himbajs, dneska jste to vzali nějak vysoko,“ udýchaně zahlaholil, „je to tu ale útulný, to je pravda. Čet jsem cestou nějakej plakát občanskýho sdružení Spolku Radeckýho. Asi jde vo ten pomník.“

„To víte že jó,“ potvrdil inženýr Doubek, „já to vidím docela reálné. Podívejte se kolem sebe. Začalo to přejmenováním ulic, uklizením některých pomníků, přebarvením tanku, proč by to nepokračovalo obnovou jiných, že.“

„Já si myslím, že to nemůže projít,“ zkusil upřesnit nápad školský inspektor Hanák, „vždyť tam dnes jezdí tramvaje, tam by to postavit ani nešlo.“

„Heleďte se,“ přidal se drogista Bouček, „já myslím, že je furt lepší diskutovat o pomníku slavnýho maršála, než o rodově neutrálních toaletách.“

„Ještě sem tahejte tu genderovou ideologii, prosím vás,“ ohradil doktor Kárný, „budou z toho nový Zvonokosy.“

Začala úporná debata o problému obnovy původních památníků, soch, názvů, a vzniklých ohlasů, až po mezinárodní diplomatické nóty. Jak již bylo zvykem mezi podloubníky, respektive nyní hospodáři, neodpustili si vzájemně nic co by je rozdělovalo, ale vzniklé problémy se rozebíraly velmi důkladně.

Samozřejmě, že se nezapomínalo na dobré jídlo k vynikající plzničce, kterou byli

včasně zásobování rychlou a pozornou obsluhou. S nabídkou jídel byli velmi spokojeni, připomínalo jim to jejich domovskou hospůdku v podloubí, kde vládla kuchyni paní Alžběta s Alenkou.

Gulášová polévka svou úžasnou vůní překonala chutnou čočkovou a většina podlehla lahodné svíčkové na smetaně, jen doktor Kárný s redaktorem Koldou si dali hovězí na houbách.

„Kdyby bylo na mně, já bych Radeckýmu pomník postavil hned,“ prohlásil Chudoba nad vynikající hradčanskou klobásou, „Radecký byl známý mimo jiné tím, že rád jedl a popíjel. A jak miloval italskou kuchyni!“

„Jó, vy myslíte asi ten váš tradiční řízek,“ usmál se redaktor Kolda, „máte pravdu, traduje se, že poslal v pravidelném hlášení císaři i recept na telecí řízek smažený ve směsi strouhanky a sýra. Díky jeho osobnímu kuchaři, který tuto pochoutku přivezl do Vídně se stal velmi oblíbeným. V receptu vynechal strouhaný sýr, a tak vznikl klasický Wienerschnitzel.“

„Jenže, udělat opravdu originál Wienerschnitzel, není jen tak,“ vysvětloval Chudoba, „časem se ujalo několik druhů úprav. Né, že by byly horší nebo lepší, ale někde plátky naklepávají jen jemně hladkou stranou kladívka, někde naopak plátky rozklepávají drsnou stranou a ve strouhance přitlačují, někde jen lehce popráší. To poznají ale jen znalci.“

„Tak takhle jste se dostal přes telecí řízek až k obdivu maršála a jeho pomníku,“ zeptal se inženýr Doubek, to se vám nedivím. Teď už alespoň vím, proč si ho všude objednáváte.“

Další debata se začala točit jen kolem možnosti vrátit pomník na Malostranské náměstí. I když se proslavil jako opora rakouského trůnu, připomínali ho někteří, že to byl vlastně slavný Čech. Vždyť pocházel ze starobylého českého rodu Radeckých z Radče.

„Přece se narodil v roce 1766 u Sedlčan v Třebnicích, tedy v Čechách,“ ujasnil problém redaktor Kolda.

„Jenže to bylo ale v rakouském mocnářství,“ namítal inspektor Hanák, „proti tomu se nedá nic říct. A nakonec se proslavil jako  významný rakouský vojenský velitel, stratég, politik a vojenský reformátor. Je uznávanej, a je považován za jednoho z nejlepších vojevůdců své doby.“

No, já myslím, že v tom není rozpor,“ snažil se vysvětlit příslušnost Radeckého doktor Kárný, „hrabě Radecký byl sice rakouský maršál, ale český šlechtic. To se nedá pominout.“

„ To máte podobný jako když Nostic byl vlastenec v Českém království,“ přidal si inspektor Hanák, „Franz Johann Nepomuk Graf von Nostitz byl český šlechtic, vlastenec, mecenáš a nejvyšší purkrabí Českého království, ale vlastně Rakušan. Pánové, vždyť vy asi ani nevíte, že Malostranské náměstí se dříve jmenovalo Radeckého,“ překvapil hospodáře školní inspektor Hanák.

„Po jeho smrti tam měl i pomník, ale to není všechno. Ta slavná kavárna v domě U kamenného stolu se tehdy jmenovala Caffé Radetzky.“

„Vy myslíte tu dnešní modernu STARBUCKS COFFEE,“ zeptal se doktor Kárný.

„Jo, chytili se tady,“ souhlasil Hanák, „to je silná americká firma. Voni začali v Seattlu s jednou kavárničkou a dnes jich mají ve světě víc jak třicet tisíc.“

„Co je to ale za název prosím vás,“ ptal se doktor Kárný, „vždyť ani nevím jak se to vyslovuje. Dneska je to všude samá angličtina.“

„No, na webu mají reklamu, že jméno Starbucks pochází od prvního lodního poručíka Starbuckse z románu Bílá velryba,“ dodal Hanák, „od toho dostala kávová společnost svůj název. Na logu mají mořskou sirénu, neboť to odkazuje na knihu, v které byl Starbucks pomocnou sílou na lodi a na logo tedy dali mořskou vílu.“

„Vidíte, jak se všechno mění,“ trochu nesouhlasně se projevil drogista Bouček, „jenže tady jde o to, že se to chce změnit zpátky. Přece víte, proč ho dali pryč, proč zbourali v čele s bouřlivákem Frantou Sauerem mariánský sloup v listopadu 1918  na Staromáku. Rakousko, náš utlačovatel, vězení národů.“

„To je dobrý inspektore,“ pohotově dodal Boček, „to bysme si říkali Radeckého podloubníci, nyní tedy Radeckého hospodáři.“

„A jako hymnu, bychom neměli pochod podloudníků, ale Radeckýho marš.“ připomněl drogista Bouček.

„Dejte pokoj,“ namítl redaktor Kolda, „teď už se jmenujeme potřetí zase jinak než na začátku. Já bych to už neměnil, leda zase na podloubníky, protože se do  naší hospůdky v podloubí určitě zase vrátíme.“

„Myslíte, že by se po obnovení pomníku taky přejmenovalo i Malostranský na náměstí Radeckého?“ zeptal se doktor Kárný.

„Já myslím, že by to bylo už moc velký vlastenecký gesto,“ vzbouřil se doktor Kárný, „pomník prosím, když už to tedy projde, ale náměstí, to ne, to je historický centrum Malé Strany, a to má větší váhu než nějakej maršálek.“

„Vod kdy se to vlastně jmenuje Malostranský,“ zapochyboval drogista Bouček.

„To je historie, přátelé,“ ujal se vysvětlení inspektor Hanák.

„Ono se vlastně jedná o náměstí dvě, která jsou oddělena kostelem a s ním spojeným jezuitským profesním domem. Horní část se nazývala Rynk, nebo Vlašský plac. Těch názvů bylo časem několik. Také Štěpánské náměstí, a tenkrát 13. listopadu 1858 zde byl za přítomnosti císaře Františka Josefa I. a jeho manželky Alžběty Bavorské odhalen pomník maršála Radeckého. Náměstí tak dostalo název Radeckého.“

„To je dobrý,“ nespokojeně se ozval redaktor Kolda, „ale od kdy je to Malostranský?“

„To následovalo v roce 1919, po vzniku Československa. Pomník byl odstraněn. Málo známé je, že v jižním koutě dolního náměstí stál v letech 1928–1940 pomník francouzského historika a bohemisty Ernsta Denise, který byl zlikvidován nacisty za okupace. Dnes je tam jen pamětní deska s bustou na přilehlém domě.“

„Teda, to vám řeknu, že tolik proměn snad v Praze žádný místo nezažilo,“ zkonstatoval inženýr Doubek.

„Ono se to dnes v Praze vůbec se sochama jen hejbe,“ dodal doktor Kárný, „dokonce vznikají nové, i když ke starým událostem.“

„Že vy myslíte ten pomník Vlasovcům v Řeporyjích,“ přidal se drogista Bouček, „starosta Novotný rád popichuje do vosího hnízda. Rusáci se vztekají.“

„To taky.  Jde přece o veřejný prostor,“ komentoval tyto výbavy redaktor Kolda, „mělo  by to být důstojné, ale ne provokující.“

„To víte, že Praha je plná nových plastik,“ připomněl se pan Váša, „ale nemůžu si pomoct, pohyblivá hlava Kafky nebo miminka lezoucí po věži na Žižkově anebo Český muzikanti na Senovážném náměstí jsou zajímavý, ale já bych třeba na Karlák dal Johnovu sochu čůrajího voříška na patník, jakýho mají v Kryštofově údolí u Liberce.“

„Co je na čůrajícím voříškovi zajímavýho prosím vás,“ zeptal se inspektor Hanák.

„On totiž se zvednutou nohou doopravdy čůrá, má tam zavedenej přítok z potoka, kterej se menuje Rokytka, jako v Libni. A potom, byl by to symbol. Víte kolik je denně v Praze počůranejch rohů a kandelábrů od všech plemen, včetně voříšků?“

„Čůrací sochy v Praze máme,“ dodal inženýr Doubek, „to je nejfotografovanější sousoší v Praze. Tam před Hergetovou cihelnou dětem zakrývají oči.“

„Heleďte přátelé,“ vrátil se Chudoba k původní debatě, „vždyť on ten Radecký by nemusel ani stát moc peněz. Socha je zachovalá v lapidáriu, takže vlastně jde jen o podstavec a malá sbírka by to spravila. Mám známý v Sedlčanech a vím, že se tam každoročně koná pochod na památku Radeckého organizovaný Klubem českých turistů.“

„Já jsem někde četl, že je dokonce čestným občanem Olomouce,“ rozšířil znalosti pan Váša, „na jeho počest se tam každoročně oslavuje jeho působení ve funkci velitele pevnosti. K tomu je tam konán mezinárodní festival vojenských kapel. Působí tam česká Hudba Maršála Radeckého, a mažoretky.“

„To může dost přitahovat diváky,“ pohotově poznamenal fotograf Chudoba.

„No, alespoň vidíte, že by vlastně to znovupostavení pomníku nebylo tak špatným nápadem,“ ujišťoval ostatní inženýr Doubek, „představte si, že bychom při té příležitosti mohli vystupovat v dobových uniformách, jako speciální družstvo infantéristů.“

„A s flintama,“ dodal drogista Bouček.

„Vás si zrovna s flintou neumím dost dobře představit,“ podivil se Hanák, „ale kdyby vám půjčili nějakou odlehčenou předovku, tak byste to snad zvládl.“

„Mohli bysme táhnout kanón,“ navrhl doktor Kárný, „tedy nějaké menší ráže, aby sme to utlačili.“

 „Ještě, že byla ta socha celou dobu takhle dobře schovaná,“ přidal se doktor Kárný, „já vám řeknu, že na jedný straně mám tak trochu obavy o jezdeckou sochu Žižky na Vítkově, říká se, že to byl lapka a husité všude vypalovali a plenili kostely. Možná si již někdo z duchovních potentátů rozmýšlí jestli by se neměl také přestěhovat do lapidária. Na druhou stranu je zase výhoda, že socha je tak obrovská, že s ní už jen tak nikdo nepohne.“

Jejich debatu si rád poslechl i personál a pokaždé, když přinesli další  plzničku si proti svému zvyku i k malostranským hospodářům přisedli. Zábava by se protáhla, ale přiblížila se závěrečná. Nezbylo než se rozloučit, Byli ubezpečeni, že U tří sekyrek mají vždy stůl zajištěný.

Přece jen si neodpustili při snadné chůzi Nerudovkou dolů na náměstí zazpívat místo jejich hymny Jen dál, Straussův marš: „Radecký, Radecký, to byl velký pán, ten vozíval staré baby na trakaři sám, ten vyvalil půlku piva a vypil to sám…“ Znělo to Nerudovkou jako když to ve Vídni německy zpíval vídeňský sbor dobrovolníků.