Báseň napsaná jako věnování vypravěči, štamgastovi Pepíčkovi v zaniklé hospodě U Hradčanské radnice v roce 1956

---

Strašidlo

Věnováno neodolatelnému vypravěči

Pepíčkovi Deyssigovi na Hradčanech

v listopadu 1956

Smuten plouží se hladný

sešlý trhan ulicí,

tu a tam optá se

chodců, jde dál v chladný den,

na stranu čepici.

Kulhá, ruce se mu třesou,

záda shrbená k zemi,

zdá se, že spadne již,

kolena sotva ho nesou,

kašel trhá mu plícemi.

Obličej vráskami rytý,

svěšený ret a bílý vlas,

slina mu visí z brady,

slizké oči, jak pes zbitý,

šedé bělmo, křivý vaz.

Bloudí ulicemi, ptá se,

větší bídu snad hledá,

s vypětím jde dál,

na čele přibývá vrásek,

však rumění tvář bledá.

Málo lásky prožil,

spíše běd a strastí,

s životem se rval

a jeho bídu množil,

kosti jen tak chrastí.

A přece je jeho sídlo

zde blízko, již tam,

ano, zde rodný dům,

otvírá dveře strašidlo

a spouští hrůzu, mam.

Slyšíte jeho huhňavý hlas,

bezzubá ústa ševelí,

na paní Gůzovou ptá se,

odpověď dostal a jas

vidět v očích, jež se tetelí.

Skřípou schody pod ním,

hrají to pochod vítací?

Zde tedy, ta doba,

mazlí se místem rodným,

div se tam neskácí.

U dveří zvoní, němě čeká,

otvírá stará sešlá paní.

„Prosím vás bydlí tu paní Gůzová?“

ta se ho příšerně leká,

nemohla promluvit ani.

„Bydlí“ – huhňá on dále,

tu svitne babě v hlavě,

strašidlo, - ne jen žebrák.

„Ano, to jsem já,“ řekne kale,

co na mně chcete právě.

On, nyní celý se klátí,

rozechvěn, ústa němá.

„A prosím, měla jste

před třiceti léty, v mládí

potrat?“ Paměť nemá.

„Měla, nebo neměla!“

zoufale sliny stříkajíce,

huhňá, oči vystouplé.

„Tak tehdy jsem měla.“

„Hodila jste to do popelnice?“

Ticho, je sípavý dech,

slyšet z úst malinko,

až ozve se tiché: „Ano!“

Tu unikl z úst mu vzdech

A vysvobozující: „Maminko!“