Společnice Wilma        

 

Studentka Irena Nováková, v jistých kruzích známá, nebo bývala známá, pod jménem Stella, a nejčastěji Wilma. Oficiálně a skutečně byla vzornou studentkou Vysoké školy ekonomické, pocházela z Vysokého Mýta a tudíž bydlela v Praze na koleji v Opletalce.

V prvních semestrech jí rodiče pobyt na koleji a jídlo v menze stačili zaplatit. Po smrti otce se situace změnila. Matka s bráchou již na takové výdaje nestačili. Bylo to pro ni velmi skromné období různých akcí v reklamě a marketingu, které jen stěží pokrývaly to nejnutnější co studentka v rozpuku potřebuje, aby nevypadala jako utahaná náhradní pokladní z Kauflandu.

Na koleji naštěstí bydlela ve dvojáku a její kolegyně Olga byla často i několik dní zaměstnaná mimo, takže měla pokoj vlastně sama pro sebe. Její spolubydlící byla sice kamarádská a přátelská, ale jinak dost uzavřená s povýšeneckým chováním, což někdy nepříjemně dávala najevo svou výbavou. Prádelník a sbírku kosmetiky Lady Green Paris by ji mohla závidět leckterá herecká prominentní individualita. Její nabídky na odložené kousky, kalhotky doplňky, samodržící punčochy a podobné dárky Irena odmítala. Pochopila to a své filantropicky motivované dobročinnosti zanechala. Když ji mimořádně požádala o obstarání džínů Wrangler Texas, bez zaváhání ji je opatřila. Nechala si je samozřejmě zaplatit, takže Irena ji s podobnými nákupy příliš často obtěžovat nemohla.   

Ireně byly je divné její někdy nesrozumitelné telefonické hovory. Často mluvené anglicky, kterým mimo jména Robert, nerozuměla. Po nich vždy na den nebo několik dní narychlo odjížděla. Vracela se vždy veselá, plná radosti a spokojená.

Jednoho dne, krátce po vánocích se Olga vrátila a začala všechno usilovně balit. Stěhovala se. Natrvalo. Ve stručnosti Ireně vysvětlila, že se bude vdávat do USA, se školou tady skončí. Řekla, že se možná pokusí studium dokončit ve Virginii v Lynchburgu. Nabídla jí několik krabic s prádlem a na památku svůj deník, který prý sama již určitě potřebovat nebude.

Irenu rozhodnutí Olgy velmi překvapilo. Irena byla vlastně taková skrytá závistivka. Kamarádská, ale nikdy by to nepřiznala. Chovala se samozřejmě nenápadně, aniž by se toho Olga na první pohled všimla. Mohlo to být cokoli. Olga byla štíhlejší, měla úžasné partnery a rodinu, zatímco ona nějakého movitějšího partnera stále jen hledala. Měla lepší prospěch, perfektní znalosti angličtiny, zkoušku TOEFL, zatímco Irena stále zápasila ve skupině středně pokročilých. Velkou výhodu měla pouze v perfektní znalosti němčiny, kterou vlastně znala již od dětských let. Její matka byla totiž Němka.

Každopádně, i když se tvářila mile a gratulovala Olze k úspěchu, vnitřně se užírala a nejraději by byla na jejím místě. Ve skutečnosti se nenápadně snažila její úspěchy a radosti kazit. Myslela, že postačují povzdechy typu „tedy já bych se takhle rychle bez úvahy rozhodnout nemohla“, „jen si dej ještě jeden dortík, máš sice velkej zadek, ale to je sexy, né?“, „možná je někdo bohatej, ale může to bejt úplnej pitomec!“, „já se musím především věnovat více jen sobě.“

Jednoduše vše, co skrytě záviděla, kritizovala. Byla to jakási její obrana proti její spokojenosti. Nejvíc jí vadilo, že jí to radost a náladu z budoucí cesty vůbec nesnižovalo a ani její skryté narážky a zlehčování úspěchů nevadily.   

Když se přiblížil den odjezdu Olgy, neudržela již svoji zvědavost a kamarádsky se jí svěřila, že by jí zajímalo, jak se jí podařilo seznámit se svým nastávajícím a vůbec, odkud měla tolik možností a finančních prostředků. Zvědavě se rovněž zeptala, jestli by i ona mohla studovat někde v USA.

Olga se dlouho nerozmýšlela. Již proto, že Robert, její agenturní šéf, byl velmi nespokojený. Převzetí klientů za své jí ještě toleroval, věděl, že to tak dělají všechny a setkání si domlouvají s klienty bez jeho vědomí, aby se nemusely dělit o obálky. Ovšem Olga byla jeho nejlepší z nejžádanějších luxusních společnic a přijít o ni by byla pro něho velká ztráta. Ráda tedy využila zájmu Ireny o možnostech, které by ji mohla předat a Roberta přesvědčit, že půjde o její náhradu.

Pozvala ji na večeři do vinárny U dvou přátel a objednala suchý ryzlink Steitz, její oblíbené víno. Začala Irenu seznamovat s možnostmi, které by měla v případě práce společnice pánů, které by doprovázela. Irena se cítila jak v jiném světě. Byla sice zvědavá a ochotná to zkusit, bylo to velmi lákavé a zbavilo by jí to hlavně omezeného života, co se týkalo peněz. Nad některými příběhy z vyprávění Olgy však váhala, jestli by byla schopná je přijmout a splnit. Převaha lákavé změny života ji však přivedla k souhlasu, aby ji Olga seznámila s agenturou, přes Roberta.

Olga byla nakonec velmi ráda, že ji může Robertovi nabídnout za sebe a její souhlas odměnila nejen večeří a poučením. Věnovala jí pod slibem mlčení i svůj deník se záznamy o klientech. Předpokládala, že jí Robert nabídne stejnou klientelu zákazníků.

Následující dny to byla vichřice. Robert sice nerad, ale souhlasil s odchodem Olgy, s podmínkou, že ji Irena ve všem nahradí. Olga si s tím jistá nebyla, ale řekla si, že to bude záležet na Ireně, jak si povede.

Olga předala Ireně telefonní číslo s mobilem a voucher na fotografování pro potřeby Roberta do alba a pro nabídky. Irena netušila, že jí fotografuje jeden z nejznámějších a nejdražších ateliérů v Praze a ani nevěděla, kolik její seznámení s kameramanem, asistencí a rekvizitami stálo. Olga jí jen řekla, že ta akce je vlastně na úvěr, který bude Irena Robertovi splácet z příjmů za práci. Kromě toho dostala podobně předplacené studium angličtiny, protože to byla jedna z podmínek pro práci společnice.

S Robertem si hned od prvních rozhovorů, nebo esemesek porozuměla. Nedovedla si ho představit, protože osobně se s ním nikdy nesetkala. Netrvalo dlouho po odjezdu Olgy a Robert jí poslal první kontakt. Byla samozřejmě ztrémovaná, ale zvědavostí, co to BDMS vlastně je, to překonala. Robert jí to jen zkušeně a stručně naznačil.      

 Do hotelu přišla včas, nechtěla si nějak zkomplikovat svůj první případ. Dokonce byla v recepci o dvacet minut dříve. Minuty čekání se táhly s myšlenkami na útěk. Ještě máš možnost, říkala si v duchu, ještě to můžeš vzdát.

Její váhání přerušil uctivý hlas recepčního, který ji připomněl, že Herr Winter již čeká. Vyjela do druhého patra k číslu 28 a bez klepání opatrně vstoupila. Obava, co to bude za zákazníka ji trochu znejistila. Vstoupila do chodby a když procházela kolem koupelny, spatřila ho ve sprše. V tu chvíli se v ní všechno zvrtlo, chtěla se vrátit a vzdát to. Zarazil jí ale jeho hrubý neodmluvný hlas:

„Hey Wilma, komm, beeil dich, ich muss um drei am Flughafen sein. Ich erwarte eine schnelle Bearbeitung.“

(Čau Wilmo, dělej, pospěš, musím být ve tři na letišti. Čekám rychlou práci.) 

„Ihr Umschlag hast du auf dem Tisch.“

(Svoji obálku máš na stole)

Vylezl ze sprchy, a jak byl mokrý, nahatý, mrštil sebou na postel. Lehl si na břicho, a chytil se za hlavu.

„Also tu es!“

(Tak dělej)

Wilma zůstala stát nerozhodně u dveří a dívala se na tu nahatou postavu, která před ní ležela. Začala být nervózní, vzrušená a ztratila schopnost sebeovládání. Byla jako přimražená, ztuhlá, toporná.

„Also fang jetzt an!“, ozval se jeho tlumený, ale důrazný příkaz.

(Tak už začni!)

To už Wilma nečekala. Byl to impuls, který ji probudil z letargie. Rychle se svlékla a zůstala jen v černém body, z kabelky vytáhla pružné důtky a začala.

Začala zvolna, ale důkladně. Vlastně tím jak uviděla jeho nadskočení při prvním švihu, spadly z ní všechny obavy a svoji odvahu posilovala vzpomínkou na babičku, která ji vyprávěla, co všechno musela za války vytrpět.

„Tady máš parchante, za babičku, které jste zabavili husu při kontrole odchodu z vlaku na Masaryčce, i s lahví zavařených škvarků. Tady máš za pokutu, že jim nefungovalo zatemnění při náletu, že zmeškali nástup do krytu, za její strach o život. Dávám ti to za ní, protože ona už to nestihla! Snad to seshora vidí!“

Vzpomínku na babičku si vyvolala jako zástupný důvod exekuce. Jinak by asi nebyla schopná toho nahatého prcka uhodit. Babička pomohla. Rákoska se mihala jako rybářskej prut při lapení pstruha a dědek ječel stále:

„Tu es, tu es, füge mehr hinzu, einfach mehr, oh, das ist mir ein Vergnügen, ja, das war ein Knaller, mach es, hab einfach keine Angst und schwing, schwing!“

(Dělej, dělej, přidej víc, jen víc, ach to je slast, jé to byla šupa, do toho, jen se neboj a švihej, švihej)

Po ukončení výkonu jemně natřela jeho zarudlé půlky Hemagelem, oblékla se, vzala obálku a spěšně, bez pozdravu odešla do recepce, odkud zavolala Roberta. Ruce se jí ještě chvěly, byla nervózní a zesilovalo její vzrušení, od pomsty babičky až ke štítivosti, která se jí zmocnila při pohledu na důtky, které nechala ležet před sebou na stolku vedle šálku kávy. Chtěla se toho nepříjemného pocitu zbavit a vybavovala si slova Olgy, nekoukej na to co děláš, koukej na to ať dostaneš svoji obálku a hned si ji přepočítej.

Irena byla srozuměna s dohodou „halb und halb“ a ještě na recepci otevřela obálku a vytáhla svazek bankovek. Jejich počet ji ohromil. Třesoucí se rukou odpočítala polovinu, kterou zasunula zpět do obálky. Beze slov ji odevzdala recepčnímu, který jen pokýval hlavou, že rozumí.

Dopila kávu a s určitou mírou pro ni nezvyklého prostředí koberců, zrcadel a palem, se snažila z hotelu odejít klidně, zkušeně, i když v ní byla malá dušička. Venku si musela dlouho vnucovat jednu myšlenku. Na čele to napsané nemám a rozhodně tak nevypadám. Vzpomněla si na Olgu, a řekla si dost nuzného života. Na mně to nikdo nepozná.

Večer si na pokoji lehla a začetla se do deníku, který ji Olga věnovala. Našla tam i jméno Herr Winter. Nebyly tam údaje o datumech, ale čárek bylo patnáct, některé byly silnější, některé slabé a krátké. Když si letmo spočítala, kolik Euro představovalo těch patnáct čárek, jen si povzdechla. To nedokázala pochopit. Teď měla sama k čárkám blízko. Nepředpokládala, že půjde jen o čárky a usínala s obavou, co ji příště čeká.

Deník Olgy byla úžasná inspirace praktických rad pro práci luxusní společnice. Její záznamy byly sice ve zkratkách, ale dalo se z nich vyčíst o co se jednalo. Jasné byly u jmen zkratky pětkrát, dvakrát, šestkrát, jen si dost dobře neuměla představit zkratku půl krát u vojenského atašé jednoho vyslanectví. Také postavil se hned, postavil se za půl hodiny si představit dokázala, s doplňkem bez pomoci a s pomocí.

Závistivka se v ní nezapřela. To, co sama ještě nezažila, záviděla nejvíce. U každého jména byly tři písmena „ORG“. Vida ta Olga si při každé službě ještě vždycky i sama užila. Přitom za tři roky uspokojování gentlemanů na ní nikdo nepoznal, ani nezjistil co dělá. Luxusní společnici na první pohled nepoznáte a nikdo se nedozví, že jí muži za její společnost platí.

Podle očekávání jí za týden přišla esemeska s pokyny a rovnou až do hotelu Radison Blu v Kolíně nad Rýnem včetně bukované zpáteční letenky. Jediné, co ji potěšilo, že ovládá němčinu, takže se neztratí. Na cestu se připravila po všech stránkách pečlivě, podle rady od Olgy, nezapomeň vždy dostatek kondomů.

Na výlet se těšila, zvlášť na odpolední cestu letadlem do Kolína. Překvapení ji čekalo hned na letišti. Nebylo ji jasné, jak ji mohl poznat řidič UBERU, který se k ní hlásil, že ji má odvézt do hotelu. Robert u ní stoupl na ceně, kdo jiný by to mohl zařídit. Cítila se báječně, i v tom pro ni nezvyklém prostředí. V recepci honosného hotelu ji byl okamžitě poskytnut doprovod do apartmá Bohemian s balkonem v osmém patře s překvapivým výhledem na město s jeho proslavenou katedrálou svatého Petra. Vybavením a prostory apartmá byla šokována. Měla pocit, že tam do takového stylového přepychu nepatří. Divila se, že jsou tam dvě koupelny, dva bary plné nápojů a dobrot, cigarety, doutníky, seděla zapadlá v křesle, schoulená a čekala, co přijde. Povšimla si, že na stolku vedle dveří na balkon leží u květinové mísy obálka.

Přišel. Přišlo to. Muž, vyšší sportovní postavy, sportovně oblečen, blonďák s filmovým úsměvem perleťových zubů. Dostala strach. Jak se má k takovému gentlemanovi chovat. Uklidnila se až po jeho pozdravu Hallo! Znělo to anglicky, takže bude zle, pomyslela si. Odpovědět bylo snadné, řekla to samé s východočeským přízvukem.

Jak se ukázalo, sportovní muž William, měl kapesní elektronický překladač, který pomohl bez problémů komunikovat mezi angličtinou a němčinou naprosto srozumitelně a obavy byly rozptýleny.

Po roztomilém rozhovoru o jejím studiu a několika sklenkách sektu přešli do koupelny, kde po svléknutí dostala v leže na břiše růžová pouta a trpělivě chvíli čekala co nastane. A nastalo. První kapka vosku zapůsobila jak injekce proti tetanu.

Pak to šlo velmi rychle až po vstup zezadu. Během toho potěšení se proklínala, že zatoužila po životě nezávislém na dostatku peněz. Její ječení a výkřiky neměly se slastí vůbec nic společného. Společnice dostávala na zadek jako školačka, která propadla po druhé třídě. Ani nepostřehla, kdy se mohla obrátit a posadit. Posadit se mohla jen opatrně. William zmizel jak pára, jen zaslechla hlučné „By!“

Milostný výprask ji pomohl otevřít oči. Tak to tedy ne. Necítila se nijak špatně fyzicky, vosk opadl skoro sám, ale skvrny na duši a pocit pokoření sloupnout nešel. Dost dlouho. Po návratu domů na kolej zavolala Robertovi, že jeho půlku má na recepci v Kolíně a ona končí. Robert se chvíli odmlčel a řekl jen fajn.

Její angažmá jako společnice tedy skončilo výpraskem. Ovšem to nebylo vše. Její šustivé Eurobankovky se rozptýlily za zaplacení úhrady jejího fotografování pro album nabídek služby luxusní společnice gentlemanů na jejich setkáních. Další sobotu a neděli již seděla v pokladně Kauflandu jako brigádnice. Také na ni nebylo vidět, že je to studentka. Nikdo to na ní nepoznal.