Vidíš, co to je, nebo myslíš, že je to . . .

 

V jednu slunečnou, teplou neděli jsem se vydal do ZOO v Troji. Jen tak mě to napadlo. Neděle je od pojmu nedělání, a to mně zrovna přišlo vhod. Nechtělo se mi vůbec nic dělat. Také jsem zde již dlouho nebyl. Návštěvu jsem chtěl věnovat zejména pavilonu slonů, na který jsem při jakési akci finančně přispěl. Byl prý již otevřen a obsazen. Hned u vchodu mě překvapila spousta lidí, hlavně maminek s dětmi a kočárky.  S úžasem jsem pak stál s kamerou před obrovským, prostorným výběhem, kde se volně pohybovalo pět slonů, vlastně slonic, se dvěma slůňaty. Něco neobvyklého.

Na pět set metrů dlouhé stezce kolem výběhu jsem se vydržel dívat celé odpoledne. Stále tam bylo co pozorovat. Terén tvořil zelené palouky mezi stromy a remízky. Obdivuhodné bylo jezírko s vodopádem a skalkami. Celá stezka kolem byla návštěvníky obsazena a najít pěkný výhled, předpokládalo být velmi trpělivý a čekat, až se lidé s dětmi posunou dál.

To bylo něco úplně nového. Chystal jsem si kameru, že natočím stádo v pohybu k vodnímu toku. V tom nejlepším směru pohledu mi stále překážela maminka s chlapečkem, který se začal s maminkou dohadovat. Ke stezce se přiblížil jeden z velkých slonů. Bylo vidět, že chlapeček se na slona pozorně a nehnutě díval. Pak přimhouřil oči, a rozhodně na něho ukázal prstem.

„Maminko, podívej! Slon má pět noh!“

Maminka se usmála a klidně odpověděla: „Opravdu, broučku? Tak budeme počítat spolu.“

Brouček se však nenechal zviklat a začal důkladně vysvětlovat: „Jedna, dvě, tři, čtyři… a ta, tam vepředu, ta taky pomáhá chodit!“

Maminka se na chvíli zamyslela. Co mu má odpovědět? Váhala, jestli mu má hned říct, že je to chobot, nebo ho nechat dál shledávat svět podle jeho vlastních pravidel. Jejich rozhovor jsem uslyšel. Ani já jsem v tu chvíli nevěděl, jak bych měl reagovat. Jeho nápad mě zaujal. Vždyť on má v jistém slova smyslu pravdu. Slon před ním se o chobot opravdu opíral. Vlastně to tak vypadalo, že si pomáhá zdolat malou vyvýšeninu.

Začal jsem přemýšlet o tom, jak na to malý klučina přišel. Třeba nevěděl, že té podobě páté nohy se říká chobot a že to není žádná noha. Jak by měl vědět, že správné slovo je chobot. To možná ještě nikdy neslyšel. V té hranici mezi tím, co vnímal a co si myslel, že vnímá, si pomohl dětskou interpretací reality, svojí fantazií a logikou. Brouček považuje sloní chobot za pátou nohu.  

Přišlo něco, co jsem vůbec nečekal. Ten brouček se na mě podíval, v jeho tváři jsem viděl nějakou nerozhodnost. Přišlo to.

„Pane fotografe, že ten slon má pět noh. Vidíš to?“

Čekal na moji odpověď, možná s větší žádostí, než na vysvětlení maminky. Chlapský instinkt? Sotva, mohlo mu být tak pět, šest let, pomyslel jsem si, ale byly mu čtyři roky, jak jsem se později dozvěděl. Maminka ho napomenula, aby cizího pána neobtěžoval a dál se díval na hravá slůňata.

Měl jsem nějakou dobrou náladu, tak jsem řekl mamince že se jmenuju Pavel Bříza a že mě chlapec vůbec svou otázkou neobtěžuje, naopak, že jeho otázka mě velice zajímá.

Představila se také, a tím jsem poznal lékařku Markétu Brožíkovou a jejího broučka Pavlíka. Dovolil jsem si, jestli je mohu natáčet při posouvání se po stezce a pozorování pohybů slonic po výběhu a hraní slůňat. Zrovna se přetahovala o velkou větev. Se záběry jsem se stavěl do nemožných pozic, abych měl v hledáčku s nimi i slony. Chvílemi jsem klečel i ležel. V duchu jsem si již představoval název mého filmu „Pátá noha“. To zabere.

„Vy jste vlastně ale Pavlíkovi na jeho otázku neodpověděl,“ podívala se na mě zvědavě, když jsem povstal.

Bylo mně jasné, že sama by ráda věděla, jak ten chobot jejímu broučkovi vysvětlím já. Maminka, jako lékařka, která je zvyklá na logiku, fakta a strukturu, se ocitla ve světě dětského vnímání, kde pravidla nejsou pevně daná. V dětském poznávání světa totiž realita prolíná s fantazií téměř nepřetržitě!

Možná jsem se dopustil něčeho nevhodného, ale v tu chvíli se ze mě stal malý kluk a řekl jsem:

„Pavlíku, ten slon má opravdu nohy čtyři, k tomu má chobot, kterým se pomáhá krmit, jako ty jíš rukama. Ale tajně, aby o tom nikdo nevěděl, jen my dva, má přece jen noh pět. To je ale jen naše tajemství.“

Pavlík se na mě podíval vděčně a s takovou radostí, až mu přimhouřené oči zazářily. Asi to bylo i sluncem.

„Pane Břízo, to jste tomu dal,“ podivila se, „vždyť vy ho navádíte, aby si myslel doopravdy, že chobot je jeho pátá noha!“

Uvedla mě tím do rozpaků. Jak jsem jí měl vysvětlit i uzavřenou dohodu s tajemstvím. Dostal jsem se do filozofického problému. Přiznal jsem se, že jsem se s Pavlíkem dohodl na tajemství.

Staří filozofové to měli snadné. Vědění ještě nebylo tak rozvinuté a stačilo říct několik slov. Jak najít správný náhled na chobot či pátou nohu. Sokrates řekl, že hledání pravdy je způsob života. Filozofické vysvětlení se zde příliš dětskému vnímání nepřibližuje. Přesto problém k řešení s paní doktorkou byl nasnadě.

Měl jsem za to, že zde nejde jen o to, jestli má slon pět noh, ale spíše o rozlišení toho co vidím, od toho co si myslím, že vidím. Paní doktorka byla otázkou jejího broučka překvapená jako já, a byla zvědavá jaké vysvětlení jsem tedy přijal.  

Nejprve instinktivně Pavlíka opravila:

„To není noha, to je chobot,“ ale pak si uvědomila, že jeho způsob vidění světa má své kouzlo. Ještě ke všemu jsem se do toho připletl já. Přistihla se při tom, že je víc fascinovaná jeho fantazií, než sama čekala.

Po mém přiznání, že jsem s jejím broučkem uzavřel tajnou dohodu přišla změna. Pomohlo to k její malé vnitřní proměně – na začátku přísně racionální maminka, která chce vše správně pojmenovat, si na konci dovolila na chvíli přijmout dětskou optiku a říct:

„Víš co, broučku, možná máš pravdu. Možná sloni mají tajně pět noh, jen to nikdo nevidí.“

„Maminko, podívej, jak tu nohu zvedá. Zase!“

V tu chvíli jsme se na sebe s paní doktorkou podívali a museli jsme se usmát. Již proto, že za chvíli Pavlík našel jakýsi přesnější pohled svého vnímání a řekl:

„On tu nohu, co se menuje chobot strká do pusy.“

Vida jak o tom, co vidíme, že to je, si můžeme myslet, že to je i něco jiného. Jistě, zde je patrný vliv dětské fantazie, ale pro Pavlíka je to uspokojivé vysvětlení. Může to působit obecně, na všechno? Snad ano.

Dotýká se to problému vnímání a reality samotné. Existuje rozdíl mezi objektivní skutečností a subjektivním vnímáním reality? Někteří filozofové tvrdí, že naše vnímání nikdy není zcela objektivní. Působí zde naše zkušenosti, emoce a očekávání.

Co může naše vnímání ovlivnit. Někdy je to zlomyslná náhoda, opomenutí, technický problém. V případě mého natáčení záběrů maminky s Pavlíkem a kolemstojících návštěvníků, pozorujících stádo slonů by to byl jasný příklad. Podle mé představy šlo o výjimečné záběry při výborných světelných poměrech, vzdálenosti a podmínek natáčení. Byl jsem objektivně nadšen a přesvědčen, že jsem natočil skutečně vynikající realistický film. Po návratu jsem doma zjistil, že jsem celou dobu v kameře neměl vloženou paměťovou kartu a tudíž ani žádný záběr v kameře není. Moje představa a vnímání skutečnosti bylo v rozporu s realitou.

Nebyla to jediná záležitost, kdy se zdá, že realita samo o sobě není pevně daná, ale je zformována podle toho, jak ji kdo vidí.  V daném případě jsem si myslel, že paní doktorka je na návštěvě ZOO sama s chlapečkem, bez partnera a byla ráda, že jsem se s ní a jejím broučkem bavil, dokonce je natáčel kamerou.

Líbila se mi. Vycítil jsem, že ani já jí nejsem lhostejným. Velmi ochotně se přizpůsobovala mým pokynům při natáčení a celou dobu jsme se vraceli k představě páté sloní nohy, což nás bavilo. Brouček projevoval největší zájem o kameru a tak jsem ho nechal podívat se na maminku i na slony s přiblížením. Od kamery se nechtěl odtrhnout. Byl vidět jeho nadšený zájem.

Při odchodu ze zahrady jsem se doktorky Brožíkové zeptal, jestli bychom se mohli ještě setkat. Odpověď byla jednoznačná, naprosto možnost setkání odmítla. Řekla, skoro odměřeně, že se zrovna rozvádí a o žádná setkání a navazování bližších styků neuvažuje. Tak mi zmizela i s Pavlíkem z reálného života, jako neuskutečněné záběry ze života stáda slonů v novém výběhu ZOO.