Roboti             

 

Hospůdku pro další setkání, tentokrát navrhnul sám fotograf Chudoba. Měl to z Josefské od ateliéru do Mostecké kousek, a kdysi tam často zavítal na svůj oblíbený Wienerschnitzel. Malostranská hospůdka U tří zvonků byla proslulá tradiční českou kuchyní s pestrou nabídkou staročeských jídel typických pro Malou Stranu. Zpestřením nabídky byly židovské pokrmy, vařené pro židovskou komunitu, která na Malé Straně bydlela.

Proto také malostranský hospodáři jeho nápad ocenily uznáním a udělili mu právo zahájení rozpravy večera. Po tichém zabručení melodie Jen dál . . . a cvaknutí sklenic se rozhostilo ticho a hospodáři si užívali první doušky zlatavého moku, jejich plzničky. Po napití přišlo na řadu rituální utření rtů a povzdech, to je báseň, to je výšina nebeská.

„Jak jsem vás pozoroval,“ přihlásil se inspektor Hanák, „přišli jste mi všichni stejní. Jako roboti. Tak máme náš první doušek již tak zautomatizovaný, že můžu předpovědět v každým momentu co uděláte, včetně náklonu, vlastně záklonu těla při napití.“

„Roboti,“ podivil se inženýr Doubek, „možné to je. Začne to očima, vyvolá chutě a už to jede, podle naučeného postupu.“

„Takovýho Čapkovýho robota snad né,“ bránil se Chudoba, „my snad už máme vyspělejší generace od té doby.“

„Četl jsem nedávno originální knížku od amerikána Asimova, Já robot, a řeknu vám to je opravdové pochutnání,“ doplnil svůj pohled na ostatní, připomínající  mu roboty, inspektor Hanák.

„Pánové ten Asimov je považován za klasického tvůrce robotické etiky a vůbec nejslavnější mistr science fiction. Ty jeho povídky, to není jen nesplnitelná fantazie, to je skutečnost, která nás dohání. Třeba ty tři zákony robotiky. To je něco úžasného.“

„To jsem ještě neslyšel,“ skepticky pronesl drogista Bouček, „takovej Newton s jabkem, to znám, ale o robotice toho moc nevím.“

„Jestli to řeknu správně nevím, ale je to chytrý,“ pokračoval Hanák, „robot nesmí člověku nikdy ublížit nebo dopustit, aby člověku bylo ublíženo. Robot musí vždy uposlechnout příkazům člověka a musí sám sebe chránit před zničením, kromě případů, kdy tato ochrana by byla v rozporu s prvním nebo druhým zákonem.“

„To je tedy opravdu vymyšlený,“ podivil se pan Váša, „týká se to i kuchyňských robotů?“

 „Vlastně jo,“ potvrdil Hanák, „dneska vás robot uctivě pozdraví v několika jazycích, popřeje hezký den a zeptá se, jestli to chcete jemně, nebo tantricky.“

„Pánové, to je dneska už všude,“ přidal se redaktor Kolda, „dokonce roboti už provádí i chirurgické zákroky, dokonce operují i vnitřnosti. Takovej robot vám změří slepý střevo tak přesně, že začne vidět.“

„Víte co?“ zeptal se inspektor Hanák, „když to tak krásně máme zautomatizovaný, zkusíme si zahrát na roboty a vždycky dva a dva budou roboticky rozmlouvat a ostatní budou hádat o čem mluvili.“

„To je dobrý,“ pohotově návrh schválil inženýr Doubek, „tak začněte s panem Boučkem, ten rozumí legraci nejlíp.“

Všichni se nápadu zasmáli a bylo vidět, že se na neznámou, vymyšlenou  hru těší. Inspektor Hanák si přesedl k Boučkovi a začal se tvářit jako egyptská Sfinga. Bouček nevydržel a začal se mu nezřízeně smát, čímž si situaci ztížil na pozici robota, nezvladatelné mašiny. To Hanáka natolik překvapilo, že začal koktat nesrozumitelná slova, jako robot s porušeným supervizorem.

„Krucinál,“ vyhrkl Bouček, „co to meleš, tenhle jazyk neznám.“

„Voni si roboti tykají?“ zeptal se nechápavý pan Váša.

„Asi jó,“ přisvědčil  inženýr Doubek.

Klokotavé zvuky Hanáka přešly do protáhlého eéééhm, aeehm, a pokračovaly tlumeným hauárjů mister Bouček. Přitom lomil rukama jako javánská loutka. Kolem se spustila smršť smíchu, která vyvolala pozornost celého lokálu a vrchní rychle přispěchal s nabídkou, aby využil pozornosti hostů.

„Mam vybity baterka, nesviti rychtyk ani kontrolka,“ odhláskoval Bouček se zavřenýma očima a se šikmo vyplazeným jazykem.

„Bateryšop je f karmelitstrít plíz,“ s irským přízvukem odpověděl Hanák a naznačil, že jejich vystoupení je u konce.

„Je to jasný,“ prohlásil Chudoba, „byl vybitej a Hanák ho poslal k nabíječce.“

Ostatní souhlasili a o slovo se přihlásil doktor Kárný s panem Vášou. Projevila se zkušenost právníka a rozvážnost  pana Váši. Chvilku se domlouvali na vystoupení. Oba svou roli pojali vážně, jako by byli opravdu smontováni v Silicon Valley v Severní Kalifornii.

Doktor Kárný se chvíli popotahoval za motýlka a bylo vidět, že usilovně přemýšlí.

Pan Váša mírně sklonil hlavu k pravému rameni, pátravě se zadíval na Kárného a čekal jestli začne. Když se tak na sebe chvíli strnule dívali, dostávali vzhled Braunova sousoší putti, Střízlivění. Vlastně se to k jejich nápadu, čtení myšlenek docela hodilo.

Mezitím přinesl vrchní další rundu plzničky a snažil se nabídnout večeři. Neměl šanci, byl odbyt na pozdější dobu, protože situace se stávala stále napjatější. Putti jako by zkameněli. Bylo cítit to napětí.

 „Ne, že bych byl příliš zvědavý,“ ozval se Chudoba, „ale to vaše čtení myšlenek je pro nás nějak nezajímavé. To budete jen furt mlčet?“

„Jestli si čtou myšlenky, tak nemusí mluvit,“ snažil se vysvětlit inženýr Doubek, „byli tak zkonstruováni úmyslně. To se domnívám, ale může to být v něčem jiném.“

„To víte, že to bude jinak,“ přidal se drogista Bouček, „voni nevědí co mají říkat, tak to hrajou na přenos myšlenek!“

„Mně to připadá úplně geniálně vtipný,“ dodal doktor Kárný, „stačí vypadat s prominutím jako cvok a má to úspěch. Každý si to svoje domyslí. Já například cítím, že si vzájemně dělají laskominy na dnešní večeři, protože vypadají tak hladově. Všim sem se, že se oba několikrát oblízli.“

„Kdepak na večeři,“ nesouhlasil inspektor Hanák, „sdělují si obdiv k proporcím servírky, která obsluhuje vedlejší stoly. Tedy, já bych se nedivil, protože je má jak z Dejvic.“   

„Dobrý, pánové,“ rozhodl inženýr Doubek, „úlohu jste splnili na výbornou, ale teď nám řekněte, co jste si vlastně povídali. Kdo se trefil.“

„Nikdo,“ řekl s úsměvem doktor Kárný, „pan Váša se dozvěděl od synovce Edy, že plechovka plzně Urquell stojí v německých Kauflandech pouhé jedno euro, u nás kolem 40 korun.“

„Řek‘ jsem mu, že je to švajneraj,“ zlobně dopověděl pan Váša, „když si koupím v Německu krabici 24 plechovek, tak ušetřím tři stovky.“

„To jste si rozuměli, při tom mlčení?“ nedůvěřivě se zeptal Chudoba.

„Jó, rozuměli, protože jsme o tom před tím spolu mluvili.“

„Tak to jste nás tedy doběhli,“ konstatoval inženýr Doubek, „ale sehráli jste to opravdu věrně. S tou plzničkou to je pravda?“

„Je to tak,“ řekl pan Váša, „ prej to je u nás proto, že Pilsner Urquell, je pivo vyšší kvality proti ostatním. Což je tedy pravda.“

Než se další dvojice fotograf Chudoba a doktor Kárný ujali role, dostal se na řadu konečně vrchní s nabídkou staročeských jídel. Lákavé bylo šunkové koleno plněné kysaným zelím s omáčkou z černého piva, které si dali drogista Bouček a pan Váša, kachní stehýnko potřené medem s červeným zelím a houskovým knedlíkem si dal dietář doktor Kárný, a jehněčí kolínko dušené v červeném víně se šťouchaným brambůrkem a špenátem si objednali redaktor Kolda s inspektorem Hanákem. Inženýr Doubek s Chudobou si dali candáta po židovsku s grilovanou zeleninou. A čím jiným zapít ta skvostná jídla než orosenou sklenicí točeného Prazdroje, jejich oblíbené plzničky.

Původně totiž navrhli, že předvedou jak jedí roboti, ale nápad nebyl schválen, protože bylo nebezpečí, že by se mohli při jídle vážně poranit, nebo by mohl nastat zkrat v kabelech a kdoví, jak by to dopadlo. Nakonec se domluvili, že inteligentní robot bude redaktor Kolda jako revizor a fotograf Chudoba bude cestující v tramvaji.

„Dobrýýý déén!“ Ozval se se skřípavým jekem Kolda a zakymácel se pohybem jako při jízdě ve vagonu. Přidržel se stolu a rozvinul se slabikový rozhovor.

„Jíz-den-ku-pro-sim!“

„Nemám!“

„Ti-ket-pro-sim!“

„Ne-mám!“ podruhé odpověděl již zmatený fotograf Chudoba, kterého nečekané robotické chování a skřehotavé slabikování Koldy vyvedlo z míry.

„Ob-čan-ku!“

„Nemám!“

„Maš-prů-ser!“

„Ne-mam! Mně už je sedmdesát!“

„Tak pánové,“ zastavil slabikování inženýr Doubek, „ to nám stačilo. Nebylo to zrovna nejlepší, ale volat policii pan redaktor už nemusí. To si zhodnotíme sami.“

„Podle toho prvního zákona, postupoval Kolda správně, protože Chudobovi nesměl ublížit, tedy dát pokutu, ale jen ho upozornil, že má průser,“ vysvětlil svůj názor drogista Bouček.

„No jo, ale nesplnil příkaz nadřízeného, protože černýho pasažíra podle druhého zákona pokutovat musí,“ rezolutně prohlásil doktor Kárný

„Von ale černej nebyl,“ zastával se Hanák fotografa Chudoby.

„Tak dobře,“ rozhodl inženýr Doubek, „pánové, ukončete nástup, dveře se zavírají!“ napodobil hlášení z metra, aby dohady přerušil.

Jenže hospodáři byli tak zvaně rozjetí a zastavit jejich robotiku nebylo snadné. Pilně popíjeli plzničku a robotická vystoupení v nich vyvolala zvědavost.

„Vlastně my jsme ve dvojicích roboty zahráli,“ ozval se fotograf Chudoba, ale přerušil ho inspektor Hanák.

„Nebyla to žádná sláva, ale přiznám se, že jsem se  docela bavil. Jenže, někdo nám tu chyběl!“

„Víc nás přece není,“ namítl Chudoba.

„To je pravda, ale nepředvedl se nám šéf,“ připomněl Chudoba lichého do počtu inženýra Doubka.“

„To je pravda,“ s nadšením zavolal drogista Bouček, „hlavní vymakaný robot, řídící centrum mozku, se dosud nepředvedlo.“

Přidal se i doktor Kárný, kterého nápad Chudoby sice překvapil, ale neodradil od možnosti nechat zahrát inženýra Doubka robota sólově, když má k tomu technicky nejblíže. Inženýr Doubek hospodáře vyslechl s klidem profesionála, kterého v jeho vedoucím postavení nemůže nic překvapit a řešení má vždy po ruce.

„Pánové, potěšili jste mě, ale současně zklamali,“ řekl slavnostně, a povstal s půllitrem v ruce. „Jsem poctěn vaším přáním, ale překvapen, že jste celou dobu nepoznali, že se mezi vámi pohybuji jako jeden z posledních typů zdokonaleného humanoidního robota.“

„To jste nás tedy oklamal zejména tím, že jste zdůrazňoval drobnou mimiku a výrazy v obličeji,“ pokusil se vysvětlit redaktor Kolda hru inženýra Doubka.

„To je jistý, vzrušeně se přidal drogista Bouček, „vaše úsměvy, mračení, mrkání, překvapení, pobavení bylo naprosto dokonalé. To musím uznat.“

„Tak vidíte přátelé,“ pokračoval Doubek, „jde to stále dál a dál. Perspektiva bude velmi nesnadná, protože příští generace robotiky bude pravděpodobně humanoidní robotika. V některých případech člověka od humanoida nerozeznáte.“

„To znamená,“ vítězoslavně prohlásil pan Váša, „že když se naklonujeme, tak můžeme za sebe poslat do hospody svého humáče s předplacenou útratou.“

Řekl to, jako by naznačoval, že je čas přestat mudrovat nad něčím, kde již jejich představy končí u náhrady montérů na výrobní lince. Pohlédl ke vchodu na sbírku nástěnných hodin nad vstupem do salonku, které ukazovaly velmi přesně chvíli po jedenácté, čímž bylo rozhodnuto robotický večer ukončit. Mosteckou se pak ozýval jen pochod podloubníků Jen dál . . ., až k osvětlenému Malostranskému náměstí, kde se rozešli.