První zkušenosti         

 

Díky Jirkovi Kubánkovi, synovi ředitele obecné školy z Čepiroh, který se mnou byl na internátě v Litvínově jsme dostali společný poukaz na svazáckou rekreaci do Červenohorského sedla v Jeseníkách. Bylo to v období začátku prázdnin za krásného letního počasí. Po přestupu v Zábřehu do vláčku s romantickou parní lokomotivou, jsme dojeli na malé nádraží v Koutech nad Desnou. Odtud nás autobusy odvezly až k chatě.

Po ubytování byl nástup před chatou, s proslovem na uvítanou a vztyčením vlajky. Byli jsme seznámeni s denním řádem, programem na příští den a upozorněním, to hlavně, že nebudeme pěstovat kolektiv ve dvou, ale budeme holdovat socialistickému kolektivnímu pojetí svazáckého života. O pestrou náplň každého dne bylo opravdu postaráno. Soutěžilo se v disciplínách branné soutěže, závody hlídek, sportovních lehkoatletických disciplín, skoky do dálky a výšky, hod diskem a oštěpem, vrh koulí, prostě stále bylo co dělat. V závodech tříčlenných hlídek jsem byl vybrán za zraněného pro svoji welterovou váhu a k mé spokojenosti mě nesli dvěstě metrů k ošetření. Protože naše hlídka nespěchala, byl jsem ošetřen jako předposlední.

Večery byly věnovány kolektivnímu čtení knih Fučíkova odznaku, vyprávění o dělnickém hnutí a nejstupidnějšímu společnému zpívání s tancem na téma – já mám rád tu kudrnatou káču, já pro tu káču ve dne v noci pláču, já se pro tu káču upláču. Bylo to spojeno s kolektivním tancem v kruhu, s držením za ruce, což byl jedině povolený styk s druhým pohlavím. Kdo uměl kozáčka, mohl se úspěšně předvést, a bylo mu náležitě tleskáno.  

Společně s námi zde byly i svazačky. Dívky krásné, přitažlivé, ve svých svazáckých košilích s vypínajícími se kapsičkami přímo k pomilování. Příležitostí k individuálnímu obdivu však mnoho nebylo. Byly ubytovány ve druhém patře a jen málo času zbývalo na bližší seznámení, i když určitě o to stály obě strany. Přece jen se jednou podařila vnadné svazačce, které jsem se asi líbil nabídka, jestli s ní nechci jít po obědě na protější stráň na lesní jahody. Samozřejmě jsem kývl na souhlas. Jmenovala se Olga, byla o rok starší, tmavovlasá, s kulatými boky, pevnými stehny a bujným poprsím, které se jí při chůzi měkce pohupovalo.   

Lesní jahody byla pro mě vzácnost, stejně jako blízké pohledy na její vzdouvající se poprsí v hladkém červeném svetříku. Vystoupali jsme pěšinou, kolem smrkového lesa na protější stráň a zašli mezi vysokou trávou k starému pařezu, kde jsme se usadili na hebký mech. Chvíli jsme se na sebe jen dívali, a když mně pohladila po vlasech, vysychalo mně v krku. Srdce se mi rozbušilo v očekávání, co bude. Nic mě nenapadalo, vůbec jsem nevěděl, co mám říkat. Oba jsme na sebe zkoumavě hleděli.

Stálé mlčení náhle přerušila otázkou, jestli jí dokážu vytáhnout z úst stonek trávy. Moje vzrušení trochu opadlo a jal jsem se to stéblo vytáhnout. Ovšem, ouha. Přidušeným hlasem řekla, že rukama nesmím. Rukou ne. Já blbec nejdřív myslel, že nohama to nedokážu. Pak jsem zrudnul, protože jsem pochopil, že to stéblo asi budu muset vytáhnout pusou. Na jinou možnost jsem nepřišel. Vycenil jsem zuby a přiblížil se k jejímu obličeji. Ucítil jsem tu jemnou vůni, viděl drobounké perličky potu kolem rtů a již jsem neváhal. Zakousnout se do stébla se mi nepodařilo, protože mě začala náruživě líbat.

Vzrušení vrcholilo, ztrácel jsem dech a modlil se, aby to skončilo a mohl jsem se nadechnout. Když sevření povolilo, lehla si na záda a poodhrnula červený svetřík nad růžovou podprsenku a zavřela oči. Dodal jsem si odvahy a třesoucí se rukou jsem ty nádherné polokoule pohladil. Nepatrně se zachvěla. Své rozpaky jsem chtěl překonat a zeptal jsem se jí, co bude dál. Než jsem se doslechl odpovědi, zaznělo zdola od chaty zvonění k nástupu na svačinu. Považoval jsem to za záchranu z té situace, se kterou jsem neměl žádné zkušenosti a rázně jsem vstal.

Tu svoji růžovou krásu zakryla a svetřík opět stáhla do pasu. Jen zvolna, velmi pomalu vstala, oprášila sukni a mrzutě šla za mnou do jídelny na svačinu. Druhý den s ní byl na lesních jahodách Jirka. Zmizeli na celé odpoledne. U večeře mi významně řekla, že jsem o moc přišel díky Jirkovi. Na to jsem chápavě kývl, ale nemrzelo mě to. Zajímavé. Napadlo mě totiž, že jsem přišel o ty jahody.

S Jirkou jsme se ostatně věnovali většinou sportování. Dokonce mě vytáhnul na dálkový běh až do Domašova, což byla asi pět kilometrů vzdálená vesnice. Tam to šlo, protože to bylo stále z kopce. Zpáteční cesta, se stálým stoupáním byla náročná. Dokázali jsme to tenkrát v čase třiceti osmi minut. Vím, že jsme to tehdy porovnávali s časem Emila Zátopka, který to běhal kolem dvaceti osmi minut.

Jedno odpoledne, nás navštívili sportovci ATK, tehdy Armádního tělovýchovného klubu a ukázkově s námi soutěžili v různých disciplínách. Využil jsem svých zkušeností z boxerského klubu Stalinových závodů Litvínov a opět navlékl zapůjčené rukavice. S jedním z boxerů, jehož jméno si již nepamatuji, jsem absolvoval tři kola v tréninkovém tempu, samozřejmě s nerozhodným výsledkem. Všiml jsem si zejména obdivných pohledů divaček, měl jsem tehdy opravdu vynikající figuru, samý sval a welterovou váhu 64 kilogramů. Naneštěstí můj zápas dychtivě sledoval i místní kuchař Michal Auzský. Hora masa s váhou přesahující sto kilo za mnou pak chodila a žadonila, abych si to s ním rozdal. Nedal pokoj a na můj argument v rozdílu vah nabídl, že na moje tři údery on smí jen jednou. Tedy jedna ku třem. Nechal jsem se přemluvit po velkém váhání. Místo ringu posloužila hala před jídelnou, která měla rozměry blížící se ploše mezi šestnácti provazy, čtverci o straně sedm a půl metru.

 Stěny byly obloženy dřevem s táflováním. Byla z toho senzace a přilehlé schodiště s galerií se prohýbalo pod diváky. Ring volný, náběh první a začal tanec. Kuchař rozkročený uprostřed haly, ruce ve střehu pravého gardu. Já, hlavu v krytu za rukavicemi, tančil v rychlých sajdstepech kolem něho. Vyletěl jsem levým direktem, ve snaze prorazit jeho kryt, ale odrazil jsem se od něho jako od zdi.

Další průběh probíhal více jak dvě minuty jen v mém poskakování kolem toho obra, který se jen otáčel čelem ke mně. Stále jsem váhal vyčerpat počet dohodnutých úderů, jako bych tušil, že bude následovat rána z milosti. Pak to již dlouho netrvalo. Ještě dva direkty, z nichž ten druhý se ani toho svalovce nedotkl a přišla pecka. Naštěstí zamířila do rukavic, ale odmrštilo mě to na stěnu haly.

Hlavou jsem narazil do dřevěného obložení a šel k zemi. Bylo to K. O. za pouhé dvě minuty. Skutečně to byly tři rány na jeho jednu. Vícekrát jsem na jeho prosby pro další utkání nereagoval, i když jsem dostával nejlepší porce jídla i s přídavky. Rukavicím jsem se již raději vyhýbal. Jedna rána stačila. Boule na čele sice splaskla, ale modré až fialové zbarvení zůstalo až do konce rekreace.

            Nesmím zapomenout na milou svazačku z Bánské Bystrice. Jmenovala se Gita. Taková malá, snědá dívčina, s černými vlasy a černýma očima, kulatými rty, s hezkou plnou postavičkou a mrštnými pohyby. Strašně se mi líbila. Ani já jsem jí nebyl lhostejný. Nejvíce mi na ní byla sympatická ta její měkká slovenština. Také jak se snažila vyslovovat to pro Slováky obtížné české eř. Přestože jsme se při procházkách drželi nejvýše za ruce, neodolali jsme a Gituška dostala i několik počestných polibků, bez vytahování stébla z pusy. Slíbili jsme si, že si budeme dopisovat.

Naše rozloučení na nádraží při odjezdu v Zábřehu bylo takové zvláštně smutné. Pamatuji si její rozpačitý úsměv a zamávání z okna vlaku. Možná jsme oba litovali, že naše rekreace netrvala o několik dní déle. Naše váhavá zdrženlivost by asi neobstála. Od té doby jsem ji neviděl a dopisování po výměně několika dopisů, jak jinak, pro vzdálenost skončilo. Ostatně čekalo mě následně něco úplně jiného. Nastoupil jsem koncem srpna do vojenské školy. To byly opravdu tvrdé první zkušenosti. Ovšem zvolání budíček, rozcvička, nástup, večerka se mi v první dny vojenské služby ze svazácké  rekreace hodily.