Vánoce

Přiblížily se vánoce roku 1959 a s nimi i vytoužené vánoční prázdniny. Tomu odpovídala  atmosféra a nálada ve třídě večerního studia stavební průmyslovky, ve které si pracující doplňovali své vzdělání. Začala přestávka, na chodbách se rozprostřel obvyklý ruch. Také ve třídě začal ten známý halas, ve kterém převažovaly hlasy ženské, prolínány basovým bručením několika mužů.

                 Znenadání vyskočila na stupínek u tabule štíhlounká Jarka, kterou jsme pro její štíhlou postavičku a zároveň poněkud dutou hlavu a taneční kreace u tabule nazývali Hurdiskou. Toto podobenství s dutou, tenkou a pevnou stropní tvárnicí a indickou tanečnicí bylo fascinující. Hurdiska se uměla velmi dobře vcítit do každé situace, kterou třída prožívala, a tak se nikdo nedivil, když vytáhla svazek prskavek, rychle je rozdala, zhasla světla a začala zpívat tu táhlou, vznešenou koledu – Narodil se Kristus Pán.

                 Třída zareagovala spontánně, jako hejno holubů při změně směru letu. Ve ztemnělé místnosti třídy, osvětlené jen jiskřícími prskavkami, zazněl  starý chorál o narození Krista a o tom, že se máme veselit, když nám vykvetl z růže kvítek. Bylo možné pochybovat o tom, kolik je ve třídě věřících. Ve skutečnosti, jak se později ukázalo, tam nebyl nikdo, ale ta po mnoho generací přežívající tradice, kterou nezlomila ani tupá materialistická výchova a dědomrázovství, propukla v té intimitě šera takovou silou a vášní, kterou by záviděl leckterý kněz při bohoslužbě.

                Nad hlavami zpěváků se začal vznášet modravý dým z prskavek a dokresloval tu zvláštní, absurdní situaci. Zpěv se rozléhal a sílil, jak se přidávali další a další žáci, z nichž někteří zkoušeli přispívat do chóru druhými  i třetími hlasy. Na stupínku, s roztaženýma rukama, v každé ruce prskavku, stála ve své vznešené póze Hurdiska a svým sopránem tahala výšky, které vystupovaly až ke stropu zahaleném již hustým oblakem.

                Při druhé sloce, kterou ovšem již někteří doprovázeli jen popěvkem – la, la, la, se náhle rozlétly dveře jak při divadelním výstupu. Do třídy se vřítil obtloustlý politický zástupce ředitele školy Kuk. Třesoucí se rukou v té tmě zašátral u dveří po vypínači a rozsvítil světla. Pohled na třídu, které již zbožná slova – radujme se, zamrzla v ústech, byl ohromující. Sedící žáci, z nichž se někteří pokoušeli povstat, stále ještě třímali v ruce hořící prskavky.

                Na zařvání zástupce ředitele Kuka: "Zhasněte to!", zareagovali zcela logicky, ale nevhodně – smíchem. Zkuste zhasnout hořící prskavku v takové situaci. Teprve po třetím hrozivém zařvání začaly některé prskavky dohořívat. Jen ten modrý dým nad hlavami zůstával jako ozvěna předchozího zbožného zpěvu. Když ještě několik prskavek na jeho řev nereagovalo, zvolal výhružně: "Komunisti vystoupit!".

               Tento rozkaz ovšem již třídu poněkud v té rozvernosti zarazil. Všichni se začali rozhlížet, kdo je vlastně ve třídě komunista. Po chvíli trapného ticha se ozval znovu naléhavý křik soudruha zástupce Kuka.

               "Sou tu ňáký komunisti?"

                Tu se v zadní lavici zvedla osamocená ruka Pavla Henka, který byl zaměstnán u jakési stavební složky ministerstva vnitra.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                        

              "Udělejte si tady pořádek!", zařval Kuk, vyběhl ze třídy na chodbu a významně práskl dveřmi.

              Chvíli bylo ticho, prskavky již dohořely, jen modravý dým se rozplýval. Rozpačité obličeje zíraly na Hurdisku, která na stupínku jako by zkameněla.

              "Blbec!", řekla samozřejmým hlasem, „slaví jen říjnovou revoluci." Svým tanečním krokem si šla sednout do lavice. Z očí jí však tryskalo nepokryté šibalství. Pro podobné situace měla vtipné rčení - s blbcem se nikdy nepři, někteří lidé by si nemuseli všimnout, že je mezi vámi rozdíl.

               Třída letargicky mlčela, vědoma si jaké následky mohou za tuto seanci nastat. Ticho narušil až zvonek ohlašující konec přestávky. V pokračující hodině hospodářského plánování žáci ani vyučujícího pořádně nevnímali a netrpělivě čekali na konec vyučování. Třída se rychle vyprázdnila a provinile se rozprchla ze školy do večerní malostranské ulice.

 _ _  _ _ _ _ _ _ _ _ _

              Třídní profesor této podařené třídy byl inženýr Mareš. Postarší pán, příjemného, elegantního vzhledu, klidný, mírný ve svém projevu. Významný specialista na tenkostěnné konstrukce, před několika lety dokonce korespondent akademie věd, odkud však byl pro svůj původ a postoje vyhoštěn. Tento vysoce vzdělaný a erudovaný odborník a publicista v oboru stavebních a tenkostěnných konstrukcí byl nakonec rád, že mohl alespoň učit matematiku a mechaniku na úrovni této střední stavební školy.  

            Žáci ho měli rádi pro jeho způsob, jakým uměl tuto suchou  a nezáživnou vědu přednášet a svými zajímavými průpovídkami okořenit těžko pochopitelné abstrakce. Jeho oblíbený citát Goetha: "Šedá je teorie, ale zelený je strom života," dokresloval jeho životní styl. Miloval vážnou hudbu a často pozval své žáky na koncerty Mozartových, Haydnových a dalších děl klasiků, o nichž uměl také zasvěceně vyprávět.

             Událost se zpěvem koledy se ho pochopitelně bytostně dotýkala. Především ho mohl soudruh Kuk, jako politický zástupce ředitele školy lacině obvinit z neschopnosti uplatňování třídního přístupu k výchově budoucí socialistické střední inteligence, s důsledky jednoznačnými – vyhazov. Naštěstí to rychle pochopilo několik žáků, včetně organizátorky zpěvu Hurdisky, předsedkyně třídy Majerové a dvěma výtečníky Petrem a Karlem. Dali hlavy dohromady a jak bylo v té budovatelské době zvykem, sepsali kolektivní socialistický závazek, v němž se zavázali k obligátnímu sběru starého papíru, úpravě nástěnných novin, zlepšení prospěchu a školní docházky, odpracování brigádnických hodin na úpravě a úklidu školního dvora a vyrobení výukových pomůcek pro kabinet stavitelství.

            S tímto závazkem navštívili jako zkroušená a pokorná delegace třídy soudruha zástupce ředitele Kuka. Soudruh Kuk nejprve překvapeně zíral na loudavé, nesmělým krokem vstupující žáky. Patrně se obával, že mu přišli zazpívat tříkrálovou koledu. Když zjistil, že jsou čtyři, brzy získal jistotu a z výšky uvědomělého strážce dodržování zásad proletářského internacionalismu a budovatele socialismu, s uspokojením až fanatickým vyslechl omluvu nesmělé delegace.  Hurdiska, ve zlomené pozici, jakou uměla sehrát u tabule, když jí chyběly vědomosti, označila tyto zpěvy za neuvážený projev přežitků v hlavách některých žáků a slíbila, že se něco podobného již opakovat nebude. Majerová chvějící se rukou předala spokojenému zástupci písemný závazek, který společně sestavili.

            Soudruh Kuk se špatně předstíranou lhostejností, ale dojatě a s velkým potěšením, přijal písemný projev závazku jako zadostiučinění za předvánoční poklesek. Nasadil si brýle a začetl se do podané listiny. Občas přerušil četbu a zahleděl se jakýmsi otcovským pohledem na delegaci, přičemž pokyvoval hlavou. Když dočetl, bylo vidět, že se zmocnil pocit vítězství. Celý se napřímil a se zvednutou hlavou začal pateticky přítomné žáky chválit.

            "Soudruzi, ani nevíte, jaký krok jste ve své uvědomělosti učinili. Strana si takových mladých středně technických kádrů váží a budoucnost socialistického stavebnictví je ve vašich rukou.. Budování nového myšlení je jako budování stavby, musí se začít od základů. To si pamatujte."

              Se silným stiskem podával pak všem svou dělnickou ruku a děkoval za projevenou sebekritiku a za tento, podle něho statečný budovatelský počin.

            Po příchodu delegace zpět do třídy prohlásila Hurdiska: "Náš Mareš je zachráněn, ten Kuk ho snad bude jmenovat zase zpátky akademikem!" Tím se sice nestal, ale na obou stranách bylo znát plné uspokojení. Zelený strom života tak rozkvetl a třídu dále bavila šedá teorie matematiky a mechaniky.