Biopraktik



Malostranským náměstím projela tramvaj s lehkým zaskřípěním v oblouku do Letenské a proud čekajících začal přecházet přes přechod. Již od rohu Karmelitské na sebe zamávali. Od Mostecké přicházel pan Knotek a od Mikuláše inženýr Doubek. Srdečně se pozdravili a stiskli pravice.

„Jestli se nemejlím, tak támhle jde pan Váša,“ upozornil inženýra Knotek, „ale jde nějak shrbeně, nebo nahnutě.“

„To je pravda,“ přisvědčil Doubek,“ jako kdyby si něco zkoušel, nebo ho něco bere.“

Skutečně na pohled vypadala chůze pana Váši nějak podivně. Když přecházel nástupní ostrůvek, tak si dokonce poskočil a měnil délku kroků.

„Dobrý večer, bodrý kmete,“ pozdravil ho žertovně Knotek, „dneska máte zvláštní chůzi. Nebolí vás něco, nějaká plotýnka, nebo krček?“

„Dobrý večer pánové,“ s úsměvem pozdravil oba čekající, „žádné problémy nemám. Jen jsem si zkoušel pohybový systém.“

„Co jste si zkoušel?“ nedůvěřivě se ptal Doubek.

„Pohybový aparát,“ snažil se vysvětlit své počínání, „Eda mi včera řekl, že se pohybujeme pomocí bipedální lokomoce. Moc jsem tomu nerozuměl. Je to prý tím, že chodíme po dvou.“

„Hele, pojďte si raději sednout,“ navrhoval Knotek, který se již nemohl dočkat napěněné plzničky.

„Dobrá, dobrá,“ dodal ještě inženýr, „ale co když je někdo invalida a má jen jednu nohu? To bude asi monopedálník!“

Tomu se všichni zasmáli a vzbudili tázavé pohledy ostatních, kteří si již své půllitry stačili skoro vyprázdnit.

„Vidím, že máte dnes zase dobrou náladu,“ uvítal je velký Zdeněk rovnou s orosenými půllitry.

„Mohu vyřídit dnešní nabídku pana Rynholce, ve speciální úpravě paní Alžběty, vepřovou kotletku na růžovém pepři a bylinkách, k tomu šťouchanou dýni s bramborem, lehce přelitou výpekem. Báječné jídlo, sám jsem ochutnal.“ Při tom přimhouřil oči a hlavu obrátil vzhůru.

„Pro pana doktora, pokud mohu, bych doporučil dietní domácí česnekové hranolky se sýrem.“

„Děkuji Zdeňku,“ zvedl doktor Kárný obočí, „mně budou stačit dva utopenci. Nesmím moji dietu příliš přehánět.“

„Tak vám řeknu,“ pohlížel stále ke dveřím inspektor Hanák, „že jsem přesně věděl, že dnes zase nepřijde pan Bouda. Oni mu toho Mirečka snad vždycky strčí na opatrování, když máme naše setkání. Tušení mě nezklamalo. Mně to připadalo, jako kdyby se mnou Bouda přímo mluvil. Lítostivě, že nemůže přijít.“

„To jste tedy tušit nemohl,“ odporoval redaktor Kolda, „leda byste měl nějaké zvláštní psychotronické schopnosti.“

„Jen si nemyslete,“ nedal se odbýt Hanák, „přenos myšlenek přece byl již dávno prokázán. Svědčí o tom mnoho případů.“

„No, já nevím, jestli je to vono,“ připojil se Dolanský, „ale někdy mám ryto, a běhaj mi v hlavě takový blbý myšlenky. Vezu nějakou studentku, a najednou si myslím, že by mě chtěla líbat.“

„To není přenos myšlenek,“ vyprsknul Hanák, „to je vaše chlípná představa. Ona třeba myslí na parciální derivace, a vy ji už vidíte na klíně.“

Pánové, nepřehánějte to,“ snažil se debatu usměrnit inženýr Doubek, „na té psychoenergetice a psychotronice určitě něco racionálního bude, když se s tím zabývají odborníci.“

„Vy asi myslíte ČEPES?“ vysvětlil redaktor Kolda, „zvláštní instituce, Česká psychoenergetická společnost.“

„Co je to za spolek, prosím vás,“ nedůvěřivě se zeptal drogista Bouček, „že voni to sou ti léčitelé, paprsky, myšlenky, kyvadélka a kartičky.“

„Vy to dehonestujete pane Bouček,“ ohradil se inspektor Hanák, „ve skutečnosti je za tím spoustu práce a snahy tyto jevy a zkušenosti dostat jako nekonvenční terapeutické postupy mezi uznávané samostatné živnosti.“

„Společnost ČEPES se hlásí k odkazu profesora Františka Kahudy,“ upřesňoval vysvětlení Kolda, „on je přece považován za zakladatele psychoenergetiky u nás.“

„Jó, to byly časy,“ hned navázal inspektor Hanák, „já jsem u profesora dělal zkoušku z psychologie a sociologie a musím říct, že to byl velmi chytrý člověk a vážený.“

„Spíš znevážený,“ podotkl Doubek, „přitom byl ministrem školství a kultury ve třech vládách a dlouholetým předsedou Jednoty československých matematiků a fyziků.

„Poslyšte pánové,“ přihlásil se také recepční z Muzea hudby Pan Čtvrtník, „to jméno Kahuda mi připomíná školní prázdniny na Šumavě. Babička nám vždycky rozmačkala jahody vidličkou, smíchala s cukrem a zakysanou smetanou.“

Při tom se zasnil vzpomínkou na babičku a na svá školní léta s vůni jahod, které musely bát opravdu vynikající. Jestli to byl krajový název chutného jídla, nebylo důležité.

„Podle babičky to byla kahuda. Dávala nám ji samotnou nebo s kynutými plněnými knedlíky. My jsme po tom byli jako diví.“

„Vy jste labužník pane Čtvrtník,“ snažil se Doubek debatu vrátit do správné polohy, „ale s psychoenergetikou a bývalým ministrem má vaše kahuda společné jen to jméno.“

„Pane inženýre,“ navázal na Doubka pan Váša, „proč myslíte, že byl ministr Kahuda znevážený. Vždyť on to měl u komunistů přece dobrý!“

„No, měl, a neměl,“ snažil se Doubek najít správnou odpověď, „soudruhům se nelíbilo, že držel ochrannou ruku nad různými proutkaři a senzibily a celou dobu jejich mimosmyslové vnímání a působení vědecky zkoumal a měřil. Při tomhle bádání našel zvláštní částice, mentiony, které považoval za základ lidského myšlení.“

„Sakra, to byl tedy machr,“ ozval se Bouček, „je jasný, že se jim do toho materialismu moc nehodil.“

Jak v půllitrech klesala pěna, tak klesala i vzniklá nálada vyvolaná životním osudem významného vědce. Změnu vyvolal náhlý příchod fotografa Chudoby, který se vrátil z přehlídky letní módy salonu Manon, kde fotografoval modelky.

„Pánové,“ hned zahlaholil, „co to vidím, samý tváře jak na odborářském sjezdu. Stalo se něco u pípy? Došla plzeň?“

„Vítáme vás Chudobo,“ jako první ho pozdravil inženýr Doubek, „to je dobře, že jste se ukázal. Nějak jsem se zasekli u soudruha ministra Kahudy a jeho mentionů.“

„Ježíš marjá,“ otřásl se Chudoba, „to byl ten cvok, co zastavoval vrtule usilovným myšlením, že jó.“

„Nedocenili ho,“ pokračoval Doubek, „říkali mu dokonce posměšně, bolševický čaroděj. No, vidíte, ale dneska, dneska už se ví, že předběhl výzkumníky v CERNu i v NASA o celých čtyřicet let. Taky se žádného metálu nedočkal.“

„Je možné, že když objevil ty mentiony,“ zvědavě se přihlásil pan Váša, „že by byly taky dementiony? Jako plus a minus v elektrice.“

„To nikoliv,“ pobaveně odpověděl Doubek. „to byla zlomyslnost fyziků a psychologů a hlavně psychotroniků. Bavili se tím polovzdělanci a nepřející společnost. Pro zábavu se to hodilo. To víte, když se někdo rozhodne lidem měřit myšlenky, snaží se od něho dát ruce pryč.“

„Co kdyby to byla pravda, že jó,“ dodal recepční Čtvrtník.

„To by to dopadlo,“ zapochyboval Chudoba, „ale já cítím, že ty mentiony asi působí, protože na mojí velikou žízeň zareagoval Zdeněk správně a bystře, už mi nese napěněnou plzničku.“

„No, dementi by mentiony nikdy nemohli pochopit,“ podotkl Kolda, „ono je to těžko srozumitelné i pro skutečné vědce, psychotroniky, kteří se problematikou, které se věnoval profesor Kahuda, zabývají.“

„Já se tedy za dementa nepovažuju,“ zamyslel se pan Čtvrtník, „ale jak mám těm mentionům věřit, když je to jen nějakej paprsek, nebo jiskra. Odkud to lítá a co to provádí za neplechy?

„Von tehdy Kahuda přešel na pedagogickou fakultu Karlovy univerzity a začal zkoumat mentální zrání mládeže. Zjistil, že to každému myslí jinak,“ upřesnil Doubek.

„To je tedy objev,“ pohrdavě vpadl do řeči Dolanský, „to je přece úplně jasný. Někdo je blbej víc a někdo míň.“

„Nebo je blbej jenom na něco,“ přidal si Čtvrtník.

„Jenže, on přišel na to, že rychlost myšlení se dá změřit,“ nedal se odradit Doubek, „tím chtěl dokázat, že mentální činnost je přenášena energií, kterou nazval mentální.“

„Mentální energie,“ podivil se Čtvrtník, „to je jako elektrická, nebo světelná energie, které se dají měřit. Od toho mám přece v domě elektroměr.“

„Jó, a u žárovek taky vidím, jestli svítím stovkou, nebo úspornou jedenáctiwatovkou,“ přidal se nedůvěřivě Knotek.

„No právě,“ pokračoval Doubek, „a on tyhle kvantity, jako volty a watty nazval mentiony. Podle něho jsou to částice, které se pohybují nadsvětelnou rychlostí a jejich pomocí lze vysvětlit paranormální jevy, telepatii, psychokinezi, nebo i jasnovidectví.“

„Proto on se zaměřoval na ty proutkaře s senzibily,“ dopověděl redaktor Kolda, „když založil na fakultě chemického inženýrství psychoenergetickou laboratoř.“

„Já se nedivím,“ zakroutil hlavou doktor Kárný, „že to nebylo zrovna přijato s porozuměním, když spolupracoval s takovými živly a primitivním vybavením.“

„Já jsem četl v nějakém magazínu,“ pokračoval Kolda, „že byl velmi populární jeho anténový zesilovač RUKA a pokusy s Crookesovým mlýnkem.“

„To je ta vrtulka?“ zeptal se všetečně pan Váša, „tu má Eda doma taky, ale nefunguje mu to.“

„Jo, to je ono,“ přisvědčil Kolda, „čtyřkřídlá vrtulka ve zředěném vzduchu, kterou rozpohybuje tepelná energie žárovky. Během experimentu pokusná osoba, senzibil, zastavuje pohyb vrtulek silou myšlenky nebo nějaké jiné mentální síly. S tímto radiometrem provedl stovky pokusů. Dokonce se podařilo zastavit mlýnek na vzdálenost z Prahy do Košic v danou dobu.“

„To zní jako báchorka,“ nedůvěřivě prohlásil Chudoba, „ale na druhou stranu, kdyby to šlo a fungovalo by to, tak si umím představit, že bych mohl pomocí myšlenek vyfotit nahou babu na tyči v Mnichově a nemusel bych tam jezdit za eura.“

„Já vás asi trochu zklamu,“ řekl Doubek, „ono se ukázalo, že ten mlýnek jde rozpohybovat i přiložením ruky a zastavit taky.“

„Pane inženýre, vy jste Fantomas, pochlubte se,“ povzbudil ho Bouček.

„Vůbec nejsem žádnej fantom,“ bránil se Doubek, „ten mlýnek, místo tepla žárovky rozpohybuje teplo vyzařované z mé ruky. Když ji šikovně nastavím, tak s ním pohybuju, nebo zastavuju kdy chci.“

„Ale musíte být dostatečně teplej!“ posměšně dodal inspektor Hanák.

„Podívejte, když to vyzkoušel profesor Kahuda před třiceti léty a fungovalo mu to, proč bychom to nemohli vyzkoušet nyní, když máme mnohem citlivější a dokonalejší zařízení, senzory a monitory, sítě a nevím co ještě,“ navrhl přesvědčivě Čtvrtník.

„Prosím vás,“ namítl Doubek, „u koho byste to chtěl zkoušet?“

„Můžeme zavolat třeba Rudu do Salvadoru, ať to zkusí zastavit,“ chopil se nápadu Dolanský.

„Počkat, „varovně zvedl prst Bouček, „víte jaká je to vzdálenost?“

„No, to je fakt,“ rozvážně pronesl Doubek, „přece jen z Košic je to šest set šedesát kilometrů, ale ze Salvadoru, myslím, že tak kolem osmi tisíc a něco. To by asi nefungovalo.“

„Co takhle přes Skype,“ nenechal se odradit Dolanský.

„To by možná šlo,“ pohotově zareagoval redaktor Kolda, „Ruda by vlastně mohl ten Crookesův mlýnek přímo vidět. Pánové, to by byl objev. Ani to nechci domyslet.“

Do té vysoce vědecké debaty vstoupil Zdeněk s kasírkou a všem pánům to spočítal na dálku. Rozeslal jim mentiony, že se bude zavírat. Zajímavé, že to opravdu zapůsobilo. Pánové, jako jeden, se zvedli a odešli podloubím na náměstí, kde si popřáli dobrou noc.