Zapomenuté verše

Zapomenuté verše          

První vydání sbírky z roku 1999.

Sbírka básní Přemysla Václava Voříška, které byly oprášeny a ze zapomenutého archivu vyneseny na světlo, ukazuje autorův vztah k životu v době jeho dospívání a mládí, v poválečné době plné kvasu a zvratů. Je to obraz jeho doby, plné nadšení i třídní zloby. Je o člověku a pro člověka. Pokud se někdo pyšní tím, že poezii nemá rád, že ho nebaví, že ho nechává lhostejným, je v tom často háček.

Něco mu chybí, aby byl tím, čím by býti měl. Autorovy básně jsou odrazem rozporů v jeho přáních a možnostech. Tak se čtenář může lépe orientovat v jeho člověčí bytosti o dvou duších, které spolu svádí věčný boj dobra a zla.

Plný odhodlání často selhává, aby znovu své lepší představy jak v osobním životě, tak i ve společenském měřítku uplatnil. Ve své době vyrůstal v osobitou, tvůrčí osobnost, aniž tomu sám přikládal význam pro svoji budoucnost. Lze vyslovit politování, že svůj talent více nerozvinul. Přesto nám ve svých básních kus sebe sama rozdal.

Projevil se jako někdo, kdo chce nemožné, což charakterizuje všechny básníky. Toto nemožné, to je budoucnost. Proto i dnešní čtenář najde v jeho básních cosi pro sebe. Více dát nemohl. Tak jako od stromů ani od básníka nelze žádat jiné ovoce než to, které muže plodit.

Celých čtyřicet pět let ležely tyto básně uschovány, neviděny, nečteny a neslyšeny. Nebyly totiž psány pro veřejnou publicitu, ani na oslavu básníkova genia. Svědčí pro to i skutečnost, že autor neučinil sebemenší pokus o jejich zveřejnění nebo vydání, ať již jednotlivě, nebo v uceleném výboru nebo sbírce.

K jejich objevení dopomohla jednak náhoda, jednak možnost jejich uspořádání pomocí soudobé technické podpory a přístupného tisku, které v době jejich vzniku byly pouhou utopií. Sbírka byla uspořádána v chronologickém řazení podle data jejich vzniku s uvedením místa, kde autor v době jejich tvoření působil. Některé byly podle úvahy upraveny, nebo doplněny tak, aby těmito zásahy nebyl setřen původní záměr autora.

Rukopisný archiv poezie, který tvoří stovky básní v několika sešitech a knihách, byl dlouhým nepoužíváním místy málo čitelný. Také některé nedokončené básně do sbírky zařazeny nebyly. Podle možností byly básně upraveny korektorem, gramatickými a stylistickými korekcemi, aby text dával smysl a odpovídal základním požadavkům této kategorie literatury. Ve sbírce také nejsou uvedeny básně podle autorova seznamu z roku 1957, které nebyly nalezeny a byly zřejmě nenávratně ztraceny.

Jedna skutečnost je na celé jeho minulé básnické tvorbě nepřehlédnutelná. Autor psal své básně bez jakýchkoliv znalostí teorie, se vzděláním úplně odlišným od požadavků a předpokladů, které jsou pro literární tvorbu základním kamenem. Měl však nesporně umělecký talent v poměrně bohaté šíři. Miloval hudbu, hrál na klavír, zručně kreslil a maloval a vášnivě četl literaturu, kterou jeho současníci ani neznali.

Podle obsahu a témat básní je znát, že jeho tvorba byla nejvíce ovlivněna básněmi Jiřího Wolkra, s kterým byl duševně velice spřízněn, a aniž to tušil, později i podobným zdravotním problémem. Ztotožňoval se s osudem Jiřího Wolkra a téměř abstinoval na život. Na jeho básních z této doby je vidět, že se pouštěl do experimentování s veršem, zkoušel různá střídání rytmů i rýmů. Zůstával však většinou jen u odrazu svých pocitů. Jsou to verše odrážející jeho milostné vzplanutí k nové lásce, s níž se však krátce na to rozloučil.

Pokud se zabýváme profilem jeho básní z hlediska jejich obsahu, výběru témat, inspirace a konfrontujeme je z časového hlediska doby, ve které byly psány, je téměř jisté, že na jejich publikaci nemohlo být tehdy ani pomyšleno. Tehdejší doba žádala zcela jiné ideologické výlevy poetů.

V prudkých střetech s tak zvanými přežitky kapitalismu, spoustou zákazů literatury, hudby, knih, filmů, výtvarných děl, zejména všeho západního nemohla být akceptována taková sensitivní, bolestivá, s vnitřním světem individua se zabývající témata. Proto zůstával ve svém naivním romantismu, který mu přinášel postačující uspokojení. Odreagovával své pocity, aniž by toužil po úspěchu či ocenění v oblasti literární tvorby jako uznávaný básník.

Je možné, že si čtenář položí otázku. Odkud mám tyto informace o životě autora, jak jsem se k těmto tajemně uschovávaným básním, či písemnostem dostal. Jak jsem se mohl, tak blízce a důvěrně vyjadřovat k jeho pocitům, touhám a snaze dostat se z otupujícího vojenského prostředí, k jeho obavám z nemoci i jeho láskám. Pokud čtenář dočetl až sem, pochopil, proč jsem tuto otázku navodil. Skončily jeho básně, ale neskončil jeho příznačný sklon k recesi a pobavení ostatních. Čtenář tedy jistě pochopil, že v tomto hodnotícím doslovu vlastně autor píše sám o sobě, za což se na tomto místě všem omlouvá. Takto tedy o básníku Přemyslu Václavovi Voříškovi psal jeho kritik, nebo lépe řečeno jeho sebekritik.