Kostelík
Tak dlouho se maluje
draperie, až se ucho políbí.
Navštěvoval jsem kdysi kurs
figurální kresby u profesora Pokorného. Do
jeho ateliéru se mnou chodilo několik amatérů a sličných amatérek. Začátek byl docela prostý. Profesor měl
zažité určité postupy, na kterých trval a nehodlal z nich slevit. Jedna z
neúprosných zásad spočívala v tom, že dokud učedník nezvládne uhlem na papíru
sádrové poprsí římského vojevůdce, na živý model se nedostane. Figuru sádrového
poprsí římského vojevůdce jsem po půl roce již kreslil zpaměti a téměř se
zavřenýma očima. Abych si vtíravou rutinní představu trochu rozptýlil, maloval
jsem pro změnu malostranské motivy podle předloh různých malířů, nebo podle
fotografií. Cítil jsem, že potřebuji změnu.
Vyjít ven do ulice, nebo do parku jsem si
naprosto netroufal. Nebyl jsem si jistý svým uměním a nejistota se mísila s
ostychem před kolemjdoucími a jejich zvědavými pohledy. Ne každý nápad a
obrázek se podařil, doma nebyl problém ho zmačkat, zahodit a začít znovu. Byl
jsem vlastně sám svým kritikem. Na veřejnosti však to bylo něco jiného.
Obdivoval jsem klid a jistotu malířů na Karlově mostě. Kolem každého malíře
byla vždy skupinka přihlížejících, malíř, jakoby okolí nevnímal. Jejich ruce se
pohybovaly s jistotou a zručností, okolím neovlivněnou. Dosti dlouho jsem si
dodával odvahy, zkusit něco namalovat podle skutečnosti.
Jednoho červnového, jasného, sluncem
prozářeného dne jsem se rozhodl. Měl
jsem zrovna volno. Našel jsem si tiché, opuštěné místo v Kinského sadech. V
části, kde stojí starobylý, dřevěný pravoslavný kostelík, dovezený sem z
Podkarpatské Rusi. Byl klid a odlehlé místo mi mělo zaručovat, že nebudu nikým
rušen. Ke skicáku jsem si vzal soupravu pastelových kříd, což nezabralo mnoho
místa a začal malovat. Stránka se rychle začala plnit. Kostelík rostl.
Byl jsem natolik zaujat svým výtvorem, že
jsem se příliš nevěnoval blížícímu se štěbetání a dětskému smíchu. Na pěšince
vedoucí ke vchodu kostelíka se objevil houf malých dětí s učitelkou. Školka na
vycházce, něco, co bych na opuštěném místě v odpoledním čase nečekal.
Prchnout se nedalo a než jsem se nadál, byl
jsem ze všech stran obklopen dětmi. Prohlíželi si mně zvídavýma očima, ale nejvíce
je zajímal skicák s obrázkem kostelíka. Paní učitelka byla pohotová. Sama
pozdravila a poučila děti, že mají také mistra malíře pozdravit.
"Dobrý den pane mistře," zaznělo
sborové pozdravení na pokyn paní učitelky. Pozdrav mně dostal. Byl jsem
osloven. Byl jsem osloven - pane mistře! Skrytá ješitnost umělce se probudila.
Najednou byl ostych a strach z nevítaných diváků pryč. Nejraději bych je vzal
do náruče i s paní učitelkou. Pan mistr.
Klid a soustředění ovšem byly ty tam.
Netrvalo dlouho a děti se osmělily až příliš. Některé chtěly také zkusit
namalovat kostelíček jako pan mistr a začaly si půjčovat křídy z kazety ležící
přede mnou na zemi. Kapituloval jsem a s pocitem určité radosti a uvolnění jsem
vytrhal ze skicáku všechny zbylé listy, rozdal je mezi děti a nechal mladé
umělce malovat.
Paní učitelka děti sice napomínala, aby se
nevzdalovaly, ale stejně se rozptýlily kolem kostelíka a vyhlížely si nejlepší
pohled. Já chtěl ještě některé detaily domalovat, ale co počít, křídy byly
rozebrány a děti rozeběhlé kolem. Moje malování dále pokračovalo ve svolávání
dětí paní učitelkou podle barev, které jsem potřeboval.
„Potřeboval bych berlínskou modř“ ozval
jsem se nesměle.
„Děti, kdo má modrou“, zavolala paní
učitelka, „Jarko, máš modrou?“
„Pojď sem, rychle, pan mistr potřebuje
modrou“, domlouvala čipernému klučinovi, který ochotně se zdviženou rukou
přinesl modrou křídu.
„To není berlínská“, namítl jsem rozvážně,
„to je azurová.“
Bylo jasné, že nalézt berlínskou modř
v houfu dětí je nemožné. Podobně to dopadlo se žlutou limetkovou místo žlutozelené,
béžovou a krémovou, zelenou lesní se zelenou khaki.
„Já mám taky modlou,“ ozvala se tenkým
hláskem Ivanka a podávala mi křídu s úsměvem andílka. Nebyla to sice
berlínská, ale námořní. Nechtěl jsem to růžové stvoření zklamat a vzal jsem si
od ní křídu a poděkoval.
Z malování již nebylo nic. Stejně byl
obrázek kostelíka skoro hotový a nebylo nutné ho dál vylepšovat. Děti
s radostí malovaly kostelík a vzájemně si pastelové křídy půjčovaly. Paní
učitelka pohotově využila zaměstnané děti a vyhlásila, ať si dají záležet, že
jejich obrázky budou vystaveny na chodbě ve školce a když budou hodné, pan
mistr jim je přijde pochválit.
Usmála se na mě a do dětského souhlasného volání se zeptala.
„Přišel byste se podívat do školky na
obrázky? Děti by měly radost, jak vidíte, získal jste si je.“ Tázavě se na mě
dívala a pokračovala:
„Ani jsem se nepředstavila. Já jsem Zdena
Pátková,“ řekla a s mírně nakloněnou hlavou čekala na mou odpověď.
Její bezprostřednost mě překvapila. Jsou
to momenty, kdy člověk musí reagovat ihned. Byl jsem dost rozptýlen dětmi a
nečekaným zájmem, jehož středem jsem se stal. Svoje jméno jsem doslova
vystřelil, rychle uchopil podávanou ruku a neobratně stiskl. Ucítil jsem, že se
stalo něco mimořádného, zvláštního, vřelého, dojímavého. Přijímal jsem vlastně
obrovský závazek, který nesměl být porušen. Bylo při tom více jak dvacet
nevinných, čistých, bezelstných svědků.
Když děti domalovaly, napsala mi Zdena své
číslo telefonu na druhou stranu obrázku kostelíka, vyzvala děti, aby mi vrátily
všechny křídy. Děti byly roztomilé a poslušné. Všechny křídy a zbytky se
podařilo srovnat zpátky do kazety. Paní učitelka děti pochválila a pozvala
mistra do školky na výstavku všech kreseb. S překvapením jsem pozvání
přijal a děti zatleskaly.
„Když budete mít zájem o výstavku, budeme
se na vás těšit. Zavolejte, kdy přijdete.“
„Děti pozdravte pana mistra a poděkujte,“
obrátila se k dětem.
Ozvalo se sborové: „Děkujeme pane mistr a
na shledanou!“
Dětský pozdrav se rozlehl parkem a ozvěnou
se nesl kolem šindelové střechy kostelíka k hejnu holubů, které se
vyplašeně vzneslo vzhůru k Petřínu. Děti se poslušně seřadily a při
odchodu ještě mávaly, než zašly po cestě mezi keře. I Zdena zvedla ruku na
pozdrav a zamávala. Zůstal mi v očích její úsměv. V uších mi zůstal
dětský pozdrav – pane Mistře!
Je zajímavé, jak člověk vnímá skromné nic,
chvilku zaujetí, zážitek krátkého času. Uvědomoval jsem si, že jsem zažil
z toho mála velmi mnoho, něco velikého. Chtěl jsem utéci se svým malováním
od lidí, protože jsem měl trému a zatím jsem byl mezi tolika lidičkami. Dokonce
oslovován vlastně nepatřičným titulem, ale přijatým s uspokojením. Přece
jen jsem ještě několika tahy barvami a stěrkou obrázek dokončil a zvedl se
k odchodu. Pozdní odpolední slunce ještě pálilo a lístečky na javorech a
jasanech se ani nepohnuly. Zahrada Kinských se pomalu vyprazdňovala, jen pod
památným platanem u východu se ještě bavilo několik maminek u kočárků s
poskakujícím dětmi.
Uplynul týden. Nechtěl jsem vypadat příliš
dotěrně a volání jsem stále odkládal. Mezitím jsem opět nakreslil další sádrové
poprsí římského vojevůdce, a protože profesor Pokorný byl vcelku
s kvalitou spokojen, slíbil, že příště bude živý model. Všichni jsme zajásali.
Římana jsme již měli dost a na živou muskulaturu jsme se těšili.
Konečně
jsem si dodal odvahy a zavolal paní učitelku. S nadšením mě pozdravila a
hned pozvala na výstavku, spojenou s akcí „Tvoření s rodiči“. Byla ve
mně malá dušička. Mám se prezentovat mezi tolika lidmi. Skoro jsem litoval, že
jsem účast přislíbil. Akce pořádaná školou měla úžasný úspěch a já jsem všechny
ty Milenky, Jarmilky, Marušky, Boženky, Jiřinky, Lenky a Mirečky, Radky,
Jiříčky, Pavlíky, Vlastíky s jejich obrázky musel pochválit a ocenit.
Překvapivě vyhrály obrázky kostelíka, kterých byla plná chodba. Jen
s rozpaky jsem přijímal poděkování maminek za to, že jsem se věnoval
jejich ratolestem a zhodnotil i jejich kresby. Hezká akce skončila ještě lépe.
Domluvili jsme se se Zdenou, že půjdeme do kina. Rozloučili jsme se dlouhým
pohledem do očí a měkkým, něžným stiskem ruky.
Já
jsem na Arbesáku bydlel v garsonce po babičce, proto jsem pro naši schůzku
vybral kino Arbes. Zdena to měla trochu z ruky, bydlela v podnájmu
v Mošnovce, kousek od její školky. Přemýšlel jsem, jestli ji k sobě
nepozvu, ale nakonec jsem si ti rozmyslel, nechtěl jsem vypadat příliš
nedočkavě. Sešli jsme se před vchodem do kina a pobavili se na Formanově filmu
Lásky jedné plavovlásky. Neodpustil jsem si poznámku, že Zdena byla vlastně
také plavovláska. A velmi hezká plavovláska. Roztomile se mé narážce zasmála. Po
skončení filmu jsem Zdenu doprovodil k Andělu na tramvaj. Drželi jsme se
za ruce, jako zamilovaný pár. Bylo nám spolu dobře a nechali jsme několik
tramvají odjet, než jsme se rozloučili. Domluvili jsme si na příští neděli
další schůzku a návštěvu kina.
Do
Národního domu na hodinu figurální kresby jsem šel dychtivě, protože jsem si
v duchu již představoval oblé linie Afrodity, nebo Venuše ze všech stran.
Bylo to vzrušené očekávání. Cestou jsem potkal Oldu, který se také potutelně
usmíval a naznačoval, že to dnes bude žrádlo. Olda se proslavil doporučením
z Kubánského velvyslanectví, protože namaloval několik portrétů prezidenta
Fidela Castra a poslal mu je. Byl dobrý, Fidel si byl nejen podobný, ale měl
bojovný výraz vůdce revoluce. Profesor Pokorný již v ateliéru připravoval
praktikábl, na kterém měl stát, nebo sedět živý model. Štafle byly rozmístěny,
a jak se o trousili statní, ateliér se zaplňoval. Profesor odešel přivítat
model. My se dohadovali, z kterého pohledu bude nejlépe kreslit. Největší
tlačenice byla pochopitelně ve směru ánfasu. Chvíle čekání byla protkána
poznámkami, jak starý bude živý model. Padla i pochybnost, aby to nebyla stará
bába.
Profesor
Pokorný přišel s živým modelem. Nebyla to stará bába, ale dědek. Stařeček
do půl těla svlečený, s malým knírem a ostře tvarovanými bicepsy. Podívali jsme se na sebe s úsměvem a
hlasitě pozdravili našeho hrdinu. Profesor nelenil, vysvětlil několik
anatomických zásad kresby a vyzval nás, abychom kreslili. Dědeček se usadil na
praktikáblu a se zasněným obličejem v polostínu ztuhnul. Poprvé jsem začal
pochybovat, že jsem na správném kursu figurální kresby. Gumoval jsem a těrkou
šmejdil jako divý, ale dědek na mém papíru vypadal jako karikatura bezdomovce.
Zklamal jsem profesora a nebyl jsem sám.
V neděli
jsme šli se Zdenou do kina na komedii Zdeňka Podskalského Bílá paní. Irena
Kačírková vystupující z obrazu v bohatě řasených šatech a jejich
proměnách při pohybu mi vyvolala nápad, pozvat Zdenu po představení ke mně
domů. Udělat ze Zdeny model. To by byl nápad. Jak jenom jí to říci, aby se
neurazila. Ve srovnání s modelem profesora a výsledkem kresby bezdomovce
byla Zdena ideální představou ladné krásy lidského těla. Překvapila mě sama
otázkou, jak dopadla moje hodina kreslení s živým modelem. Chtěla vědět,
jakou madonu jsme kreslili. Řekl jsem jí, jak jsme dopadli s vetchým
dědečkem a to ji rozverně rozesmálo. Chvíli se zamyslela a navrhla, jestli bych
dokázal namalovat ji. Tak, jak je, oblečená. Příležitost jsem uchopil. Pozval
jsem ji k sobě do garsonky. Bylo to vlastně kousek od kina.
Když
jsem odemkl dům a stoupali pomalu po schodech, jsem si uvědomil dost pozdě, že
Zdena uvidí obydlí vlka samotáře. Chlapa, který má jiné představy o uklizeném
bytě než jakákoliv spořádaná žena. Na ústup bylo pozdě. Samozřejmě po opatrném
vstoupení do bytu jsem rozsvítil a uviděl zaváhání Zdeny, která dala najevo
nahlas svoje překvapení.
„Mirku,
tady v tom žiješ?“
Zakoktal
jsem něco jako, že se omlouvám a nepočítal jsem s návštěvou.
„To
nevadí, já se o to postarám, když dovolíš,“ řekla smířlivě. A bylo rozhodnuto. Moje vlčí nora bude vypadat
podle představy řádné hospodyňky.
Žádné
pohozené trenýrky, ponožky, košile, trička, žádné neumyté a neuklizené nádobí a
příbory. Čistá okna, vyprané záclony, na
stole ubrus. Začal jsem protestovat, že bych se v tom nevyznal, ale
v zájmu malování a ochoty Zdeny stát jako model jsem byl ochoten
podlehnout novému pořádku. Z kuchyně jsme přešli do obýváčku, sloužícího
současně jako ateliér i ložnice. Zde byl pro Zdenu naprosto nepochopitelný
chaos, který vyjádřila jen stručným:
„To
snad ne!“
„Zdeno,
pro dnešek zavři oči, posaď se bokem do křesla a vydrž,“ snažil jsem se
odvrátit její pokusy uklízet papíry a knížky, krabice barev a sklenice se
štětci. Křeslo bylo po odhození saka a kalhot prázdné, jen bylo třeba
přisvítit. Zdena kapitulovala a poslušně si sedla do křesla. Rychle jsem na
stojan připnul nový papír a začal kreslit. Nelíbila se mi příliš rovná béžová
sukně. Přišel jsem k ní blíže a začal sukni řasit a prohýbat aby lépe
vynikly boky a tvar stehen. Zdena se jen čtverácky usmívala, ale lehké dotyky
jí nevadily. Základní kontury a obrys poloprofilu jsem rychle doplnil několika
typickými detaily a bylo hotovo. Poprvé jsem kreslil živý model. Zdena vstala,
lehce se protáhla a podívala se na kresbu. Byla více překvapena než já, jak se
obrázek povedl.
„Mirku,
to je krásný,“ řekla a dívala se dlouze na svůj stylizovaný poloprofil, se
zajímavě prokládaným řasením sukně.
„Já
jsem také spokojen a moc ti děkuji. Jsi první žena, živá, kterou jsem kreslil.“
„Můžeš
mi ten obrázek věnovat?“ otázala se nesměle.
„Je
tvůj Zdeno, patří ti. Nevěřil jsem, že bych tě mohl někdy malovat.“
Obrázek
jsem skropil fixírkou, doplnil podpisem a datem, po chvíli sroloval a předal
Zdeně. Odměnou mi byl nečekaný polibek. Lehký, jako když odcházíš a rychle se
loučíš.
Doprovodil
jsem Zdenu opět na tramvaj k Andělu a tam jsme se již líbali dlouze a
vášnivě. Nechali jsme odjet jen dvě tramvaje.
Dvě lekce v kurzu jsem
s dědečkem vynechal a při další hodině jsme kreslili pohybovky. V prvním patře ve velkém sále Národního
domu probíhala baletní příprava a my jsme měli za úkol zachytiti nejen postavu
baletek, ale vyjádřit v kresbě pohyb, to byl hlavní smysl této lekce. V několika
tazích uhlem nakreslit tanečnici při batmánu a otočce bylo velmi náročné. Jak
bylo zvykem, vždy jsme na začátku hodiny ukazovali své obrázky kreslené doma,
nebo v exteriéru. Udivoval jsem profesora kresbami ženských portrétů a
modelů s draperiemi, řasením, splýváním ve světle i polostínu. Posiloval
moje sebevědomí poukazem na Gaugina, který také začal malovat až ve svých
třiceti létech. To srovnání mě, ale příliš nepotěšilo. Bylo to až úsměvné
srovnání. Ještě abych si tak uřízl ucho.
Zdena mi pomohla z vlčího doupěte
vytvořit útulný, čistý a upravený domov a já maloval, kreslil. Ve volných chvílích
uklízela, čistila, rovnala a já spoustu věcí nemohl najít. Hlavní bylo, že jsem
nemusel čekat na hodnocení kresby poprsí římského vojevůdce a souhlas pana
profesora k přechodu na živý model. Měl jsem ten nejkrásnější živý model,
jaký mně mohla příroda nabídnout. Zobrazování záhybů, řasení, splývání látky na
lidské postavě mě celého zaujalo. Zdena byla ideální model i z jiného
hlediska. Vyznala se v látkách. Každá látka se jinak řasila a ohýbala a
zdůrazňovala anatomii těla. Řasení se projevovalo pokaždé jinak a vystihnout
světlo a stín bylo velmi náročné. Faldům a skladům jsem někdy pomáhal a Zdena
trpělivě v polohách, někdy nepohodlných, vydržela dlouho.
Přes
různě řasené sukně a volánky halenek, košilek, došlo postupně na více odhalená
místa, až posléze se na skicách začaly, objevovat akty. Zdena byla trpělivá a
vydržela stát, nebo ležet modelem déle, než já u stojanu s plátnem.
V určitých chvílích jsem odkládal uhel, nebo štětce a zkoumal jsem valéry
barev pleti velmi zblízka. Ujišťoval jsem se o správném poměru odstínů tak
dlouho, až k malování ten večer již nedošlo.
Profesor
Pokorný si mě oblíbil, upřednostňoval mě při žírování, dával za příklad moji
svědomitost, anatomickou přesnost a vyváženost v odstínech a světle. Jen
jeho model stařečka jsem nebyl schopen zvládnout, i když kresba anatomie
starých lidí je snadnější než dětský portrét, bez charakteristických znaků
vrásek a pigmentu. Přes moje úspěšné pokroky v portrétování a kreslení
figur, jsem se do dalšího pokračování kurzu nepřihlásil.
Věnoval
jsem všechen čas Zdeně a naše výtvarné seznámení přerostlo v lásku, kterou
jsme zpečetili sňatkem a přestěhováním do nového domova. Vzpomínáme na kostelík
stále. Jsme spolu již deset let, bydlíme ve větším bytě Na Petřinách a do
školky vodíme dva naše kluky, Zdeňka a Mirečka. V obýváku u okna visí v hezkém
rámečku obrázek dřevěného, pravoslavného kostelíka svatého Michala ze zahrady Kinských,
dovezeného z Medvedovců u Mukačeva na Podkarpatské Ukrajině v roce 1929.
Moc pěkné. Děkuji :)
OdpovědětVymazat