Šedé dny

 

 

Špinavý sníh, mrtvé ticho nemoci,

a ty hledíš na mne jak bezmoci

ležím a střádám sny šedé,

jak zdejší dny.

 

Někdy slunka jas rozvlní oblohu

a já vylézám ze svého brlohu,

však po slunku bledne tvář,

a sníh ještě více zšedne.

 

Tak čekám, kdy v prsou se rozzpívá

to zdravé jádro v dál a do šíra,

napít mi dá vína, mládí,

jež smutně zaklínám.

 

Jen jediná běl mi protivna je,

lepší pro mne šedý sníh co taje,

ach, brouzdat se silou draví,

s milou v něm.

 

Ta běl, nevinná a zákeřná, klatá,

která na pohled jakoby svatá,

je v mých prsou nemoci,

hle, na lůžku bílém mne v bezmoci.

 

Moravský Beroun, březen 1955