Klapoklidez        

 

Lze předpokládat, že kostrbatý název povídky vyvolá určitou nejistotu, o čem to vlastně bude a co to znamená. Konec vše snadno vysvětlí. Poslechněte si nemravný příběh, kdy jen pouhá přítomnost jednoho, může způsobit bezesné noci druhému. Podobných událostí je dost, tento má jen vadu, že se na tu dobu už málokdo pamatuje. V poslední době je stále slyšet, že si máme historii připomínat, aby se některé věci již nikdy neopakovaly. Tak jsem si vzpomněl na svého tátu.

Můj táta byl taková třtina větrem se klátící. Povahou většinou dobrák, svá přání a představy těžko prosazující, nerozhodný, ale snaživý. Ze svých zkušeností ho vidím jako šťastlivce s velkou dávkou mu nabízených příležitostí, které nechával volně působit. Jen málokdy se mu podařilo své schopnosti plně uplatnit a dostával se do bezvýchodné situace s poklesem až na samé dno. Přesto se během doby uplatňoval ve stále významnějších funkcích a postaveních. Ať již to byla náhoda, nebo příznivá konstelace, pomáhala mu k tomu jeho vynikající vlastnost. Touha po vědění, stále se učit, zdokonalovat. Dodatečnému studiu věnoval obdivuhodně volný čas po několik let svého života.

Po této stručné charakteristice se vraťme právě do doby, jak jsem řekl na začátku, na kterou se již málokdo pamatuje. Jeho zážitky znám z jeho vyprávění, nebo z rozhovorů s lidmi, kteří ho dobře znali. Má to však svoji hodnotu, protože on o svém mládí často vyprávěl a dokládal i fakty.

Můj táta byl původně voják z povolání. Důstojník u automobilního vojska. Pyšnil se tím, že když jeho ročník rukoval na vojnu, byl on již poručíkem. Když jsem se narodil, byl v záloze a jezdil u Vojenské ubytovací správy jako řidič, občanský zaměstnanec. Po pěti letech aktivní služby byl najednou v civilu. Civilista. Mělo to mnoho důsledků.

Například si měl vyzvednout občanský průkaz. To byl šok pro příslušně bdělého příslušníka SNB, který byl ostražitý a v tátovi spatřoval podezřelé individuum, které si jde žádat poprvé v roce 1955 o vydání občanského průkazu ve svých dvaadvaceti letech. No, já bych se asi tehdy tvářil stejně vyjeveně.

Občanský průkaz dostal až po předložení potvrzení z Obvodního národního výboru, na základě křestního listu, že je skutečně československý občan. Bdělost příslušných orgánů byla opravdu na výši. Pro jistotu, jestli opravdu všechny údaje jsou pravdivé, obdržel ovšem občanský průkaz jen prozatímní v šedých deskách, oproti normálním červeným. Platnost měl na jeden rok. Co tím bylo zamýšleno nikdo nevěděl.

To by nebylo to nejsložitější vysvětlení, odkud se táta najednou v Praze vzal. Další problém nastal při možnosti nástupu do zaměstnání. Autoslužba, kam měl nastoupit, měla sídlo na Praze 2 a on bydlel v podnájmu na Praze 5. K tomu bylo tehdy nutné předložit úřední převodku pracovního odboru z Prahy 5. Nedostal ji, protože neměl dekret na byt. Náhoda mu přála a přes známého se dostal bez problému k vojákům jako občanský zaměstnanec, řidič.

Vyprávěl o svých prvních jízdách s džípem, který měl vylomený zub na setrvačníku a při startu musel pootočit klikou motoru, aby startér zabral na správném místě. Později dostal další auto Škoda Tudor, čtyřdveřový sedan, značně ojetý a bez funkčních klik dveří. Nastupoval do něj přes kufr. Zevnitř kliky fungovaly. S tímto autem jsem tátovi způsobil nespravedlivou místní dehonestaci. Jezdil domů na večeři a já rád zavíral při jeho odjezdu dveře auta. Když se mě drbny ptaly, kde máš tátu, já říkal, je zavřenej. Nic jiného jsem asi tehdy odpovědět neuměl. Okolí ho tenkrát dost dlouho litovalo a dohadovalo se za co asi seděl.

Vojenská ubytovací správa, u které jako řidič jezdil, měla sídlo na Loretánském náměstí v Kapucínském klášteře. Bylo to klidné místo mezi samými stavaři, inženýry, majory a plukovníky. Velkou skupinu tam tvořili občanští zaměstnanci, kteří byli mimo straníky všichni členové odborové organizace ROH. Jak táta vyprávěl, on během pěti let služby jako voják z povolání nebyl členem ani strany, ani odborů, a po odchodu do civilu ani ČSM. Říkal, jak ho překvapilo, když se ho kolega ptal, jestli jde na schůzi ROH, nevěděl vůbec o co jde, protože členem nebyl. V té době to byl naprostý unikát. Nebýt členem ROH bylo nemožné a nepředstavitelné. Táta nebyl.

Ono by to nebylo tak důležité samo o sobě, ale značný problém nastal, když došlo i u Vojenské ubytovací služby k pravidelnému kádrovému hodnocení zaměstnanců. Táta patřil do technické skupiny, kde byl náčelník major Klein. Prima člověk, táta si ho chválil, protože byl lidskej. Byl prý víc stavař, než voják. Nic naplat, jestli měl k lidem dobrý vztah a všichni s ním byli spokojeni, na lámání chleba dojít muselo. Mezi dvanáct občanských zaměstnanců technického oddělení patřili i dva řidiči. Jedním z nich byl táta.

Nad jeho osobním dotazníkem strávil major Klein nejvíc času. Opakovaně pročítal ty čtyři stránky předtištěných rubrik a nebyl schopen zformulovat ani základní věty, které měly charakterizovat jeho podřízeného z hlediska odpovídajících požadavků na zastávanou funkci řidiče. Okénka dotazníků na něho vystřelovala tak rozporuplné údaje, že mu nakonec nezbylo nic jiného než si tátu zavolat k pohovoru mezi čtyřma očima.

„Soudruhu Karásku, člověče, vy mi dáváte zabrat. Posaďte se,“ byla uvítací slova majora po příchodu táty, který se velmi divil, co mu takový šéf může chtít. Možná nějakou jízdu mimoslužební, nebo něco odvézt?

Stručný pozdrav dobrý den, proto od něho vyzněl trochu nejistě.

„Mám tady váš dotazník při vstupu do zaměstnání, a z toho na vás napsat hodnocení pro kádrovku. U vás jsem z toho vedle, budete mi muset některý věci vysvětlit. Znám vás jako bezvadného řidiče a spolehlivého pracovníka, ale to je málo na to, co mám napsat. Vy nejste vůbec někde organizovanej, zapojenej, to mi nesedí. Vždyť jste důstojník v záloze, tak jste musel někde organizovanej bejt, né?“  

„Soudruhu majore, já sám nevím,“ rozpačitě a nejistě se na jeho otázku zatvářil, „ještě v automobilním učilišti v Nitře jsem byl v ČSM a SČSP, ale po vyřazení a nástupu u tankového pluku v Pardubicích jsem ani nevěděl, jestli to tam existuje, nikoho jsem neznal. Letos jsem byl převeden do zálohy a jako civil nevím, kde se mám u koho hlásit, nebo přihlásit. Sám jsem to nikdy nedělal, vždycky mě někdo přihlásil.“

„To, co mi říkáte, je trochu divné.“

„No nezlobte se na mě, ale po pěti letech vojenské služby jsem půl roku v civilu a vůbec se v ničem nevyznám. Jsem rád, že jsem dostal místo u vás a dělám to co umím, jezdím. Víc se snad ode mě nechce.“

„Prosím vás, tak mi řekněte, tady čtu, když máte za sebou maturitu, tři roky vojenské školy, dva roky ve velitelské funkci, umíte rusky a německy, řidičský průkaz v plném rozsahu včetně tanků, Fučíkův odznak, PPOV 2, střelecké ceny, dělnický původ, bez vyznání, rodiče v KSČ, proč jezdíte jako řidič? Co já mám o vás napsat, když teď nejste ani v ROH!“

„To vám asi neporadím,“ překvapivě zareagoval táta, „podívejte, já jsem si našel místo u Autoslužby v Týnském dvoře. Měl jsem tam pracovat jako normovač, ale nemohli mě přijmout, protože jsem nedostal nějakou převodku mezi obvodem Praha 5 a Praha 2. Nakonec jsem byl rád, že mě zaměstnala vojenská správa, která žádnou převodku nepotřebovala. A tak jsem u vás.“

„Já nevím, jak se z toho vyhrabat, ale něco o vás napsat musím. No dobrý, až to napíšu, tak vám to dám podepsat, že jsem vás s tím seznámil. Bude na vás, jestli s tím budete souhlasit. To je vše.“

„To víte že budu, tak nashledanou!“

Tím jejich, respektive jeho problém neskončil. Major Klein byl celou svojí duší více odborník, specialista na betonové konstrukce, než voják a politik. Svoje starosti si někdy přenášel i domů.

Všechna hodnocení již měl na své oddělení hotová, jen ten Karásek, ne a ne posudek napsat. Mohl to odbýt, někde něco opsat, ale nechtěl ho něčím nevhodným poškodit. Bylo zřejmé, že Karásek prožívá nějakou krizi, nebo problém, protože mu nesedí jeho dosavadní praxe s tím, že dělá dnes řidiče. Něco v tom musí být. Ale co!

„Prosím tě, už dvakrát tě volám, že je večeře a ty nic! Do čeho tam furt čumíš proboha. Nech toho a poď,“ rozzlobeně se ozvala jeho manželka.

Dala si záležet na přípravě chutného jídla, aby si připomněli sváteční pohoštění u rodičů při oslavě jejich pětiletého manželství. Mrzelo jí, že milovaný Karlík nevěnuje jejímu pozvání žádoucí pozornost.

I při jídle se zdál být u večeře nějak nepřítomný a na otázky manželky odpovídal stručným ano, ne. Nakonec se svěřil se svou starostí.

„To je ten kluk, s kterým jsme byli před Vánoci u babičky pro stromeček a husu,“ zeptala se manželka účastně.

„Jó, to je on. Nevím si s tím rady, nechci to odbýt.“

„Prosím tě mi řekni, jak takový kluk může být poručíkem s maturitou. Já bych ho viděla nejvýš na osmnáct a něco. To si nevíš rady, s takovým dobrákem. Zajímavé, že se nejvíc líbil babičce.“

„No vidíš. A jak já mám o něm psát teď posudek.“

„Heleď, jestli je to dobrej pracovník a spolehlivej, třeba navrch nijakej, tak se na něj podívej zevnitř. Škodí režimu? Mluví proti? Sabotuje něco?“

„To určitě né. Právě že o něm nemůže nikdo říct, že by byl proti. To rozhodně ne, ale neprojevuje se. Není ani v ROH!“

„Tak to tak o něm napiš a je to. Má poměr k lidově demokratickému zřízení, ke KSČ a SSSR, má. Tak mu neublížíš, ani ho příliš nevyzvedneš. Snad ti to pomůže. Já ti dám přečíst moje hodnocení od OPBH. Tam se tomu říká Klapoklidez.“

„Klapoklidez? Prosím tě, co je to za blbost?“

„No přece kladný poměr k lidově demokratickému zřízení, Klapoklidez!“

„Dobrá, napíšu mu tedy, že navenek se příliš neprojevuje, ale vnitřně má určitě kladný poměr k lidově demokratickému zřízení, ÚVKSČ a SSSR.“

„A teď si můžeme po dobré večeři připít na naší další pětiletku.“

„Na zdraví!“

Myslím, že příběh mého táty se opravdu už nebude opakovat. Jak asi bude vypadat nová zkratka?