Bioimpendanční váha

Malostranský hospodáři se začátkem června zatoulali na doporučení Kárného a Hanáka  do téměř schované hospůdky v Míšenské, do Lokálu u Bílé kuželky. Libovali si, že tu měli svěží tankovou plzničku a vynikající nabídku české kuchyně. Všechny stoly byly obsazené, jejich rezervace byla zajištěna, i když poněkud těsná. Nedaleký Karlův most vytvářel bohatou zásobu hostů, z nichž někteří užívali pivo i na chodníku před domem.

Rozprava se pohotově rozproudila a jejich Jen dál, zaznívalo velmi často. Překvapivé pohledy směřovaly nejčastěji na osvětlenou zasklenou výčepní stolici s tanky, potrubím a chladícími šneky.  

Chudobovi trochu vadilo těsné místo vedle sedícího tlouštíka, který obveseloval svoji společnost, jenže mu nerozuměl, protože mluvil anglicky.

„Himbajs,“ zaprotestoval Chudoba, „já se tu cítím jak citron v lisu, jen vypustit šťávu.“

„Tak se kolego trochu šoupněte ke mně,“ radil pan Váša, „já se uskrovním a trochu pošoupnu redaktora.“

„To je dobrý,“ smířlivě odpověděl redaktor Kolda, „kdyby se tenhle nadváhový ingliš prďola tak neroztahoval, tak se vejdeme pohodlně. Dyk se podívejte, von by potřeboval na ten  zadek dvě židle.“

To už asi bylo trochu moc na slušné vyjadřování, a tlouštík se svérázným způsobem ohradil. Česky, a s pražským přízvukem před redaktorem svoji váhu obhájil.

„Podívejte vy, vyhublá sušenko. Jak na vás koukám, tak jste směs veškerých stravovacích zlozvyků. Jaká nadváha, já když udělám pět dřepů, tak vzepřu šest set kilo. Vy na tu váhu musíte udělat dřepů nejmíň deset. S váma bych soutěžit nemoh, vy scvrklíku.“

Kolda zůstal  jako opařený. Vlastně všichni se zatvářili překvapeně, protože nečekali, že tlouštík je malostranský průvodce turistů, když vypadá tak blahobytně jako cizinec.

Situace zdánlivě vypadající jako střet s rozdílným váhovým stupněm se vtipnou odpovědí stala smírnou a další porce šnytu již vše uvedla do přátelského rozhovoru. Řeč se vedla hlavně o tělesné váze a vzájemné povzbuzování s turisty u vedlejšího stolu úspěšně překládal plnoštíhlý tlouštík.

„Redaktore, zeptal se pan Váša, „jak to děláte, že vy při své štíhlé, řekl bych vyhublé postavě můžete vážit skoro devadesát kilo. Vy musíte mít v sobě něco masivního.“

„To jsou kosti,“ přidal se inženýr Doubek, „má asi pevnou a silnou kostru. Určitě to není masem, tedy svaly a vodou. Určitě nemá osmdesát procent vody, jako normální lidi. Proto taky tak snadno holduje plzničce.“

„Jak to tak z fleku můžete říct, že má silný kosti,“ zapochyboval drogista Bouček, „pravda je vysokej, ramenatej, ale na silný kosti to nevypadá.“

„To by přece šlo docela přesně změřit,“ připomněl pan Váša, „vzpomínáte, že jsme se chtěli pod vedením mého Edy všichni zvážit na té bioimpendanční váze? Myslím, že to mělo bejt U prasklého soudku.“

To jó,“ vzpomněl si inženýr Doubek, „jenomže šéf se toho zalekl, aby neztratil kunčofty, tak nám to přece odřekl.“

„Já bych věděl jak na to,“ prořekl se fotograf Chudoba, „tak se zvážíme u mě v ateliéru. Tam to nikomu vadit nebude a já vám všem udělám kabinetky v trenýrkách.“

„Vy jste Chudobo dobrej,“ usmál se inspektor Hanák, „například já, v trenýrkách! Vždyť já se už ani  do trenýrek nemusím svlékat u mé doktorky, stačí jí, když na ni vypláznu jazyk. Jó, dřív to bylo jinačí. Dejte pokoj.“

Pánové, necítíte tu nějaký zápach,“ starostlivě se ptal drogista Bouček, „nějak to kolem mě podivně zavanulo.“

„Co vás vede,“ vysvětlil redaktor Kolda, „právě spustili čerstvý vzduch od Čertovky!“

Skutečně, klimatizace provětrala vůni pivní pěny a domácích jídel a hospodáři se začali rozhlížet, jestli jim  již nenesou  objednané večeře. Po třetí rundě tankové plzničky jim přece jen vyhládlo. Než se stačili divit, již jim hbitá servírka Blanka s vrchním nesli jejich oblíbené pochoutky.

Nejspokojenější byl Chudoba s velkým řízkem z vepřového karé, smaženým na másle, s chutným bramborovým salátem. Tradiční staročeské telecí na smetaně s houskovými knedlíky si objednali drogista Bouček a inspektor Hanák, vepřové rizoto se sýrem a okurkou dostal redaktor Kolda a inženýr Doubek. Nejskromnější byl dietář doktor Kárný, který se spokojil s vídeňskými párky se smetanovým křenem a hořčicí.

Po té vydatné a výborně upravené večeři zachutnala další runda tankové plzničky a zábava se stala trochu uvolněnější. Všichni souhlasili, že se za dva dny sejdou v Josefské v ateliéru u Chudoby a pan Váša zařídí Edu a jeho známou Veroniku s bioimpendanční váhou. Večer probíhal ve spokojenosti a družné zábavě. Snad to narušil jen dotaz drogisty Boučka, jestli nebude vadit, že nebude v trenýrkách, ale ve slipech. Byl ujištěn, že to vadit v žádném případě nebude, pokud budou mít jen jednu kapsu.

Jako při nástupu na vojenskou přehlídku se skutečně přesně v šest sešli v sobotu všichni i s Edou a Veronikou v ateliéru Chudoby v Josefské. Chudoba ještě uklízel stativy, deštníky a lampy, aby bylo kam umístit váhu. Eda byl rád, že ji mohl konečně odložit.

Chudoba se nezapomněl zachovat jako správný hostitel a hned po příchodu dostal každý plechovou plzničku a porci utopenců podle jeho receptu. Důkladně si je prohlédl a odborně ochutnával Eda. V duchu si představoval, jestli byly uloženy na správném místě, aby byly pozitivně vyzrálé. Měly správnou chuť a Chudobu pochválil.

Všichni obdivovali vybavení ateliéru, zejména mohutného medvěda hnědého, lišku Bystroušku a několik autíček.

„To jsou reklamní předměty?“ dotázal se drogista Bouček, „snad je nepoužíváte při svatbách nebo narozeninách.“

„Kdepak, mám toho vzadu ještě kopec. Uklidňuju s tím děti. Někdy i seniory.“

„Kde bych měl tu váhu nejlíp postavit pane Chudobo,“ potřeboval se rozhodnout Eda s Veronikou, „je tu trochu šero, budeme muset trochu přisvítit.“

„Jistě, dáme tam zprava horní dvoustovku s reflektorovým deštníkem, to bude stačit.“

Mezitím Eda váhu připojil a vyrovnal vodováhou a Veronika si připravila aplikační program na notebooku. Mohlo začít vážení, ale čekalo se až se dopije plznička a snědí utopenci. Všichni byli jaksi nesví, snažili se očekávání zpestřit nějakým vtipem. Určitě ujistili doktora Kárného, že i při vyšším BMI nebude platit vyšší daně a poplatky.

„Navrhuji, aby každý při fotografování v trenýrkách držel v jedné ruce klubovou vlajku a v druhé na dlani maskota z Barrandova, malého trilobita,“ vylepšil vzhled postavy na kabinetce inženýr Doubek.

„To je krásný inženýre, „pochválil ho inspektor Hanák, „vždyť to bude jednou historická památka. Já byl naposledy v trenýrkách fotografovanej při spartakiádě. A mít snímek s naší vlajkou a trilobitem, na to budu hrdej.“

Ještě Eda vysvětlil, jak budou postupovat, že se musí zout a svléknout do spodních kalhot, sundat hodinky. Ukázal jak na váhu stoupnout, kde se držet a jak dýchat po celé tři minuty. Rozptýlil také obavy, že průchod elektrického proudu tělem nezanechá na nich žádné stopy, tedy ani k lepšímu ani k horšímu. Ujistil také drogistu Boučka, že měření nemá žádný vliv na potenci, že se naprosto nemusí obávat strávit víkend tak jak je zvyklý. Propojovat váhu s mobily nebudou, protože každý dostane svůj výsledek od Veroniky vyjetý z tiskárny.

Po dopití plzničky a snědení utopenců se začali hospodáři svlékat, zouvat a řadit k měření. Dobrovolně šel na váhu jako první doktor Kárný. V sokolském tričku a trenýrkách s převislým bříškem vypadal jako Urbanův Pivrnec. Vysloužil si také několik poznámek a narážek.

„No, podívejte se, mám sice nadváhu, ale když si vezmu ten skautskej kroj, jak jsme tehdy lovili, plnili bobříka hladu, tak mě pokladní na Smíchovském nádraží pochválila,  jak mě to sluší.“

Heleďte, ty výsledky ať Veronika rozdá až na konec,“ připomněl inženýr Doubek, „ať se můžeme zachechtat všichni najednou.“

Doktor tvářící se sice statečně, ale s pocitem, že vstupuje na elektrické křeslo, odvážně vstoupil na váhu, uchopil do rukou rukojeti a ztuhnul. Veronika ho upozornila aby se nevrtěl a zeptala se ho, jestli se byl před měřením vymočit, aby mohla přesně nastavit měření, a jestli nemá budíka.

„Proč se ptá na budíka,“ zeptal se Bouček, „ já mám jen náramkové hodinky a ty jsem sundal, jak říkal Eda. Čas přece bude měřit Veronika.“

„To se týká srdečních implantátů,“ vysvětlil pan Váša, „pokud vím, tak nikdo z nás kardiostimulátor nemá.“

Doktor vydržel. Eda mu poděkoval, že se choval opravdu správně a že se může obléknout. Doktor sestoupil z váhy obřadně, jako by celý ožil. Dokonce si zavtipkoval.

„Neříkejte mi, že ten střídavej proud nemá žádný účinky. Cítím to brnění od shora až dolů ještě teď. A to mě takhle nezabrnělo již několik let.“

Mezi ostatními tím vzbudil příjemné očekávání a Eda musel opět vysvětlovat, že pro normální lidi je tento pocit naprosto nepostřehnutelný a doktor je asi pocitově více vybaven.

Pak šlo měření již bez problémů. Jen v případě redaktora Koldy se muselo opakovat, protože Veronika zapomněla váhu zapnout. Po třech minutách se samozřejmě žádný výsledek na počítači neobjevil. Připomínku měl jen inspektor Hanák, jestli to není tím, že Kolda je imunní na včelí jed.

Na celou odstrojenou skupinu byl zajímavý pohled: Vzájemně se prohlíželi a divili se, jak odlišně vypadají v trenýrkách, bosí a snažící se dýchat tak, aby mohli své břišní svaly udržet co nejvíce zatažené. Aby se podařilo udržet při měření dobrou náladu a povzbuzovat ochotu se nechat nelibě hodnotit, rozdával Chudoba všem další plechovky plzničky. Lavinu smíchu vyvolal tím, že jak nesl tác s plechovkami, zachytil se bokem o stativ a trenýrky mu spadly. To bylo opravdu v ateliéru tak veselo, jak tam nikdy před tím nebylo.

Veronika vytiskla všechny měřené údaje a Eda zprávy rozdal mezi hospodáře. Chvíli, ale jen chvíli bylo ticho. Ani mouchy nezabzučely. Ještě větší halas než byl při spadlých trenýrkách Chudoby nastal po přečtení několika údajů o aktuální skladbě jejich tělesných schránek a odhadu potenciálních životních rizik.

Největší legraci měli z údaje o biologickém věku, kterým Veronika naměřila od sto deseti až po sto dvacet let. Sto dvacítku měl drogista Bouček, který slzel a plácal se do stehen při pravidelných poskocích. Přitom vykřikoval: „Kam se hrabou mudrcové z východu, všechny jsem přeskočil!“

„To vám tedy řeknu pane Boučku, že žijete v pěkně starým těle,“ zhodnotil jeho nadšení inženýr Doubek, „přitom na to ani nevypadáte.“

  Je pravdou, že všichni, až na redaktora Koldu, měli také významný, i když ne docela přesný index BMI v rozmezí 30 až 35, to je 97 až 115 kilogramů, o čemž hlavně svědčila jejich zaoblená břicha, u některých i zadky. Všichni měli uveden sedavý styl, malá nebo žádná cvičení. Kampak cvičení, leda pozdvihování pravou rukou s půllitrem k puse.

„Pánové, je to tragédie,“ zhodnotil to pan Váša, „jedná se o obezitu, to je jasné, zdraví ohrožující hodnoty, zvýšené množství tuku. Ještě štěstí, že máme dostatečnou  beztukovou hmotu, zubní protézy nepočítaje. Já to říkal že Kolda je kostnatej, jeho minerály jsou nad pět kilo, to je paráda.“

„Snad si pánové nemyslíte, že bychom kvůli tomuhle vědeckýmu vynálezu, kterýmu se dá těžko věřit, měli začít cvičit, zhodnotil výsledky inspektor Hanák, „možná bychom snížili biologický věk, ale na druhé straně bychom mohli zase onemocnět moderními chorobami. Vždyť si vzpomeňte na sportovce. Jak končí. Špatně. Jsou samý výživy a tréninky a potom můžou leda tak vrhat stín.“ 

„Jistě se můžete pánové ujišťovat, že vaše výsledky jsou jen pochybné stavy vašeho zdraví,“ bránil Eda sebe a Veroniku, „ale já bych vám doporučil nechat vyhodnotit ty zprávy výživovým poradcem. Viděli byste hned v jakém stavu ohrožení jste.“

„Já jsem se všimla, že všichni máte při té nadváze nízké procento tělesné vody, což je při vašem pití plzničky podezřelé,“ přidala si Veronika.

„Pánové, je to jasné,“ prohlásil inženýr Doubek, „jestli mám při těch svých sto pěti kilo plus osmdesát deka jen 48 procent tělesné vody, musím přidat k těm třem, nejméně další dvě sklenice. To bych se podíval, abych trpěl nízkou tělesnou vodou. Chudobo, prosím si další dvě plechovky!“

„Jestli ta nízká tělesná voda, není od přílišného močení,“ zapochyboval doktor Kárný, „když vidím Boučka ve slipech, jak několikrát za tu dobu rychle odbíhal, tak samozřejmě mu ta voda klesá.“

„Přece je známo, že pivo je močopudné,“ doplnil vysvětlení rizika nízké tělesné vody redaktor Kolda, „při pití alkoholu musíme chodit mnohem častěji na záchod bez ohledu na to, kolik toho skutečně vypijeme. Jsou to hormonální reakce v ledvinách.“

To je fakt,“ přidal se školní inspektor Hanák, „to víme všichni. Na začátku večera dokážeme vypít několik půllitrů piva, při tom na záchod ani nemyslíme, ovšem pak to přijde. Jednou si odskočíme a od té doby běháme každou čtvrthodinu. Prostě kdo chce pít, musí s častějším močením počítat.“

„Ještě se všichni neoblékejte,“ zvolal Chudoba, „budou se fotit kabinetky.“

Začal připravovat scénu s velkým deštníkem a stolkem, na které postavil několik plechovek plzničky. Nutit nikoho k úsměvu Chudoba nemusel, protože stačilo, že se všichni chechtali, když se na sebe dívali, jak se staví do pózy gladiátorů připravených na souboj na život a na smrt. Každý z nich držel modrou klubovou vlajku s jedenácti půllitry v kruhu jinak, ale s úctou k jejich začátku, kdy jich bylo před covidem jedenáct. Zbylo jich jako sedm statečných. Po vyfotografování a oblečení se rozhodli, že tu bioimpendanční anabázi půjdou zapít pravou točenou tankovou plzničkou do Lokálu U Bílé kuželky, kde se jim tak líbilo.

Eda si odnesl přenosnou váhu a s Veronikou se s nimi rozloučili. Oni pivu neholdovali a tím pádem měli úroveň tělesné vody jak se patří, šedesát procent.