Odkud jenom byl

 

Byl jsem rád, že jsem potkal dobrého přítele, který mě překvapil odpovědí na obvyklý dotaz jak se máš. Brácho, teď už dobře, chytil jsem se blízko Haštalské, zněla jeho odpověď. Asi to chce trochu vysvětlení. Pavel hovoří o kavárně, kterou dostal do nájmu se svým společníkem. ve starém domě s portálem z sedmnáctého století. Prima dům. 

„To víš, žádnej Cyber Dog to není, ani mašinky, ale je to útulný, zapadáček, akorát pro dvojky, a je tam klavír. Přijď si tam zahrát, budeš spokojenej.“

 Docela rád jsem jeho pozvání přijal, předpokládal jsem, že bych mohl vylepšit svoje poněkud prázdné konto, pokud bych tam mohl mít možnost hrát hostům.

Korepetice v poslední době s koncem sezony slábly a výdělek klesal. Korepetitor na volné noze je jako slepice na zameteném dvoře. Tu a tam zrnko. Zase má výhodu, že je pánem svého času. Musí ho umět plně využít a sledovat každou možnost ke hraní.

V nové kavárně u Pavla jsem se chytil. K potěšení hostů, kterých nikdy nebylo mnoho, ale spíše lepší úrovně, jsem dopřával možnost splnit přání, zahrát na co si vzpomenou, nebo jejich oblíbenou melodii. Na papírku, měli hosté možnost napsat skladbu nebo rytmus, který si přáli zahrát. Běžně to vycházelo a přání hostů, někdy fantaskní, neznámá, originální,  jsem vždy dokázal splnit. Až jednou to bylo úplně neobvyklé.

Ani autora, ani skladbu jsem neznal, ani jsem netušil období, z kterého by mohl pocházet. Chvíli jsem rozpačitě tiše preludoval a pak mě napadlo, že jde možná o špek a neskutečného skladatele s jeho vymyšleným dílem. Již forma mol se mi zdála divná.

Farid Hamudia  Musica Memoriam excitandi in A moll KU124.

Naprosto neznáme údaje. To se mi ještě nestalo, v nejhorším jsem se na podrobnosti zeptal, pokud to bylo nutné. Tady to čpělo záhadou. Kdo to na mě zkouší? Žádnýho Farida, ani podobné jméno jsem neznal. Pokud si někdo ze mě dělal legraci  a hrál to na mě vymyšlenou legendou, mám dvě možnosti. Buď se toho hosta zeptat na bližší seznámení s melodií a skladbou, nebo to obrátit a zahrát mu něco, co asi nečeká.

Při tichém preludování jsem dostal nápad. Mám přece v paměti uloženou skladbu, kterou jsem dosud oficiálně nehrál, ani nevypsal do notového záznamu. Již dlouho mi zněla v hlavě, v různých variantách a stupnicích. Teď přišel její čas. Ano, bude to ta nepřestávající melodie, která mě provází již několik let a měsíců, ve dne i v noci. V noci nejdéle. Nelze při ní usnout, musím jí přehrát a třeba i několikrát než mně spadnou víčka.

Již jsem neváhal a začal jsem hrát vlastní skladbu, jejíž melodii i formu jsem po léta nosil v hlavě a s realizací jsem se nezabýval. Teď dostala možnost vytrysknout na povrch, a s velkým nadšením prsty poskakovaly po klávesnici jak splašené. Byla to klavírní koncertní skladba, nikoliv v mollové stupnici, ale v G dur. Host jehož neobvyklé přání mě tak překvapilo neprojevoval žádné protesty nebo zklamání.

 Seděl klidně, díval se ke stropu a jednou rukou pokyvoval do taktu. Jako kdyby tu skladbu znal. Dokonce v jedné větě andante cantabile zvedl ruku výše jako dirigent. Pokračoval jsem moderato, pianissimo (zpomaleně a tiše). Jeho ruka zvolnila také. Začal jsem být nervózní, hru jsem značně zrychlil v alegro molto, ponořil jsem se do svých dlouho v hlavě nastřádaných motivů a hrál o sto šest. Blížil se závěr, několikrát opakovaná věta a konec. Teatrálně jsem zvedl ruce nad klaviaturu a postavil se při začínajícím potlesku. Takovou odezvu jsem nečekal. Můj pohled patřil samozřejmě tomu zvláštnímu hostu. Nebyl tam. Prázdné místo u dveří. Hledal jsem usilovně mezi tvářemi všech, alespoň na které jsem viděl. On tam nebyl. To mě rozrušilo a sešel jsem z podia až ke stolku kde seděl. Nic. Nikdo tam nebyl, jen prázdná sklenka a šálek vypité kávy a prázdný popelník. Tomu jsem nerozuměl. Viděl jsem ho ještě těsně před závěrem skladby, seděl tam, určitě tam seděl. Proč odešel? Kdo to byl? Odkud jenom byl?

Ptal jsem se Pavla, kdo tam seděl a jak platil. Pavel na mě vyvalil oči a povídá: „Co já vím, tak tady seděla po obědě nějaká obstarožní fešanda s mobilem stále u ucha. Vo co ti de. Jedeš po vdovách?“

Dohadoval jsem se chvíli, až jsem toho nechal. Pak jsem si vzpomněl, že toho autora a skladbu mám  napsané na lístečku, na který mohli hosté svá přání napsat. Lístek jsem dlouho nemohl najít, až jsem si myslel, že zmizel, jako pisatel. Nakonec jsem ho našel. Ano je to ono.

Farid Hamudia  Musica Memoriam excitandi in A moll KU124.

Krásný, čistý nepřerušovaný rukopis, úhledný, udržující vyrovnanou linku, mezery sice poněkud větší, se správným sklonem, krátkými tahy, dobře čitelný. Svědčilo to na intelektuála vyšší společenské úrovně. Pedagog, nebo umělec.   

Zkoušel jsem si ho vybavit, jak tam seděl s rukou kývající se v rytmu skladby. Velmi mně někoho připomínal. Řekl bych snad z dětství, nebo velmi vzdáleného místa, kde jsem hrál. Kde jsem všude hrál. Při každé dovolené, kde to jen šlo. Také proto, abych si něco přivydělal na studium. Připomínal jsem si různá místa. Abych si připomněl možnost toho jména Farid. Znělo to egyptsky, ale tam jsem nebyl. Kypr, tam jsem byl nejdál. Bývala tam různá společnost, do Egypta odsud nebylo daleko.

Melodie mě nedávala pokoj nadále. Mohl bych ji přehrávat, včetně různých variant, stupnic, tempa, proměnlivosti stylu. Někdy to bylo až nepříjemné. Začal jsem ji vnímat i ze zvuku projíždějící tramvaje, rachotu popelářského vozu, klapotu pohyblivých schodů v metru. Dostal jsem nápad. Možná se těch dotírajících melodií zbavím, když ji zapíšu do notového partu.

Půl roku mi pak trvalo, než jsem osudnou skladbu přepsal do notové osnovy. Stejně jsem na ni dál stále něco vylepšoval, spokojený jsem nikdy nebyl. Jen jsem litoval, že když jsem tenkrát při své vidině hrál v plném nasazení neměl zapnutý záznam do nahrávací paměti.

Při jedné listopadové líné neděli, při obvyklém nudném hraní  v kavárně, jsem vyletěl jak uvolněná pružina z kanape. Na jednom lístku byl napsáno „Farid Mammadov Hold me!“. To mě tedy podrž, řekl jsem si. Je to tady, další špek. To si tedy dám bacha, kdo to jen je.

Skladbu jsem náhodou znal, alespoň z finále, ale jestli ji zahraju, jsem si jistý nebyl. Píseň vyhrála v jednom ročníku soutěže Eurovision Song Contest. Zabrnkal jsem alespoň několik tónů refrénu, hold me I can feel your heart, jeden mladý muž, sedící u vchodu se usmál a zamával. Více jsem mu radosti nedopřál, protože jsem se cítil zklamán, podveden, podruhé. Vlastně ani ne zklamán, jen mi bylo líto, že jsem se nedočkal svého zmizelého hosta.

Svého původního neznámého akcelerátora mé skladby jsem už pak nikdy neviděl.