Ombudsman z paneláku

 

Zmíním se o této zvláštní funkci v průběhu Výroční schůze SVJ Rokytka 8, které jsem byl také přítomen, i když řádným vlastníkem nejsem. Dostal jsem důvěru a plnou moc od své sestry, která se podobným akcím důsledně vyhýbala již od doby normalizace.

Schůze měla začínat v šest hodin. Mám rád přesnost, proto jsem se prezentoval u stolku za dveřmi již ve tři čtvrti na šest. Dva členové představenstva si pečlivě prohlédli moji plnou moc a jeden z nich poznamenal: „Furt stejná firma, flegma.“ „Jo!“ dodal druhý a u jména sestry na prezenční listině udělal křížek kolečkem.

Místnost se po šesté hodině začala skromně zaplňovat. V půl sedmé výbor zjistil, že je přítomno jen čtyřicet osm procent členů a schůze není schopná platného hlasování a usnášení.

Na výzvu předsedy se několik lidí vydalo na vyhledání dalších členů v domě, aby je přivedli a byla tak schůze usnášení schopná. V domě nastal čilý ruch. Ozývalo se klepání, bouchání, promísené křikem i úzkostným voláním o pomoc. Několik členů SVJ bylo do místnosti přineseno nebo přivezeno na invalidních vozících.

Když prezentační strážci u dveří po složitém výpočtu zjistili, že je přítomno fyzicky 52,7 procent, zamávali na předsedu a ukázali tabulku s číslem. Rušný hovor se ztišil, předseda se postavil a zacinkal propiskou do hrnku od kafe. Chvíli hleděl se vztyčenou hlavou do pléna, když hovor utichl úplně, začal s projevem.

 „Vážené dámy a pánové, přátelé! Dovolte, abych vás pozdravil jménem představenstva naší SVJ Rokytka 8 a zahájil společnou schůzi podle navrženého programu, který jste všichni předem obdrželi se zprávami. Máte někdo návrhy k doplnění? Nikdo. Na řadě je tedy především volba volební komise. Prosím o vaše návrhy.“

Samozřejmě se rozhostilo očekávané ticho. V plénu bylo vidět netečné tváře, s pohledy, jako by výzvu předsedy přeslechly, a skloněné hlavy, sbírající tužky a pera náhodně upadlé na zem. S tím ovšem předseda počítal, protože se to pokaždé opakovalo.

„Navrhuji zvolit do volební komise paní Kotoučovou, paní Málkovou a pana Rychlého,“ měl to s nimi předem domluvené. „Kdo je pro, zvedněte prosím ruku! Jednohlasně, děkuji a žádám členy komise, aby se ujali své práce.“

Ozvalo se krátké šoupání židlí, jak se zvolení členové volební komise sesedali do rohu místnosti k práci.

Po tomto čilém začátku proběhly podobně další volby komise návrhové, řídícího shromáždění, zapisovatele a ověřovatele. Všechny návrhy představenstva byly jednohlasně schváleny. Členům stačilo jen pohotově zvedat ruce a souhlasit. Tento zrychlený průběh hlasování jsem ocenil. Někteří zvolení se o tom dozvěděli sice až na schůzi, ale neodvážili se protestovat, protože by to zdržovalo jednání. 

Předseda přečetl zkrácenou zprávu o činnosti za období od minulé schůze. To se mi líbilo, protože všichni účastníci si jí mohli předem přečíst, jelikož ji dostali do schránek. Stejným způsobem přečetli zkrácené zprávy předsedové kontrolní komise a návrhové komise. Já zprávy nečetl, sestra mi je opomněla dát, ale vůbec mi to nevadilo. Dostal jsem od ní pokyn, abych se vším souhlasil a nediskutoval. Toho jsem se tedy držel. Jazyk mě sice svrběl, ale když předsedající vyzval podle programu členy k diskusi, nastalo ticho.  Do ticha znělo jen jakési mručení, ale nehlásil se nikdo.

„Jelikož nemá nikdo připomínky, předávám nyní slovo panu Fichtlovi, našemu ombudsmanovi, aby přednesl zprávu o činnosti za uplynulý rok.“

Po ohlášení přednesu jeho zprávy se pomalu postavil po straně sedící muž u předsednického stolu, kterého jsem se zpočátku nevšímal. Pan Fichtl byl na svůj věk docela bystrý, profesionální člověk. Již podle vzhledu a oblečení vzbuzoval autoritu, rozvahu a klid. Myslel jsem si, to je opravdový ombudsman.

Napil se minerálky, nasadil brýle a spustil tichým hlasem:

„Vážení vlastníci a vlastenky, pardon, vlastnice!“

Ozvalo se volání : „Nahlas, přidej, neslyšíme!“

Bylo to hlavně ze zadních řad, kde došlo k probuzení několika spáčů, kteří se na vystoupení pana Fichtla zvláště těšili. To pana Fichtla zarazilo, protože na silnější výkon nebyl disponován. Jen chabě zareagoval pokýváním hlavou a sundal si brýle. Zašmátral v kapse, vytáhl kapesník a hlasitě se vysmrkal. Jeho nosní zvuky přehlušily výkřiky ze zadních řad, a hluk se přece jen ztišil. Více se napřímil a chtěl začít znovu číst. Po hmatu uchopil brýle, odložené na stole a posmrkaným kapesníkem je vyčistil. Když si je nasadil, zaváhal. Prohlédl si je a odložil. Patřily totiž předsedovi. Po chvíli nahmátl ty svoje a ujal se projevu.

„Vážení členové esvéjé!“

Na opakované volání ze zadních řad nereagoval a pokračoval ve čtení. Někteří členové si zezadu přišli sednout do prvních řad, které byly prázdné. Nastalým šoupáním židlí přítomní přeslechli několik prvních vět, které byly zajímavé. Pan Fichtl totiž vysvětloval, že se jeho funkci říká ombudsman nesprávně a žádá o změnu a doplnění stanov. Ombudsman je těžko vyslovitelné slovo, nikdo tomu nerozumí a ani neví, co to vlastně znamená.

Když dozněly zvuky šoupání židlí, bylo již panu Fichtlovi rozumět trochu lépe.

Chtěl pokračovat navyklým způsobem a zapletl se oslovením: „Soudruzi a“. Na soudružky se již nedostalo, omluvil se a opravil.

„Ani nejvyšší státní orgány to slovo nepoužívají,“ pokračoval dalším poučením o názvu, „říká se mu veřejný ochránce. Nevím sice proč je veřejný, ale pro nás bude jistě vhodnější název soukromý. Buďme skromní, když chceme posílit ochranu členů před jednáním představenstva, členů kontrolní komise a nepříjemnými dopady některých rozhodnutí v rozporu se stanovami a směrnicemi družstva, pardon, společenství, je výstižnější se držet názvu soukromý. Tedy soukromý ochránce.“

Musel jsem se přidat k mohutnému potlesku, který za svůj návrh Pan Fichtl sklidil.  Byl to zatím potlesk jediný, to je nutné zdůraznit. Zdvihl ruku a naznačil, že si takovou poctu nezaslouží a pokračoval.

„Podívejte, vždyť já to vlastně dělám soukromě, na mě se můžete kdykoliv obrátit. Argumentu, že veřejného ochránce má i Česká spořitelna a ombudsmana má i Evropská Unie, nemusíme podléhat. Nám postačí pro náš dům skutečně jen soukromý ochránce. Co se v mé práci během období od zavedení bezplatné funkce ombudsmana podařilo a co zůstává nedořešeno.

Především citlivá záležitost vysokého schodu u východu z domovních dveří. Někteří, hlavně některé, musí žádat o pomoc, protože bez podpory by vysoký stupeň nepřekonali. Dostat tudy kočárek, nebo invalidní vozík je nemožné. Musí jezdit přes dvůr zadem. Představenstvo úpravu plánuje již třetí rok, ale vysoký schod je tam stále. Mimoto je tento stupeň využíván k vysedávání bezdomovců, feťáků a alkoholiků, po nichž je prostor plný vajglů, plechovek, igelitových pytlíků a tašek, které nikdo neuklidí.“

Pan Fichtl musel být se svým přednesem spokojen, protože se ozval další potlesk, do něhož se ozývaly i hlasy bravo, dobrý. Přestože se mě ty vajgly netýkaly a schod jsem při příchodu zvládl bez problému, zatleskal jsem mu usilovně také. To je nešvar, řekl jsem si, jako bych tu bydlel.

„Jsem rád,“ pokračoval v přednesu Fichtl, „že se podařilo diplomaticky přesvědčit vlastníka Novotného z prvního patra, aby v zimě neotvíral ve dne v noci okna v chodbě, obzvlášť, když byl dům za velké peníze zateplen. Zdůvodňoval to tím, že ochlazuje jejich špajz plný kompotů a zavařeného ovoce.“

Další potlesk, protože se toho všimlo mnoho lidí z vyšších pater, kteří se dříve teple oblékali i když šli do špajzu jen na chvíli z bytu. To bylo skutečně chvályhodné. Byl jsem přesvědčen, že návrh pana Fichtla nazvat jeho ombudsmanskou funkci soukromým ochráncem společenství je správný a pro hladký a nerušený život vlastníků potřebný.

Pan Fichtl uvedl ještě několik akcí, které byly v průběhu volebního období řešeny. Jedna z akcí vyvolala dokonce uvolněnou náladu a smích.

„Přátelé, ne všechno se mi podařilo beze zbytku vyřešit. Znáte paní Drobílkovou z prvního patra. Jak víte, je již v důchodu a ven chodí jen málo. Nad ní ve druhém patře bydlí manželé Vávrovi, kteří mají psa Agara. Protože jsou oba zaměstnáni, je Agar celý den sám doma. Stýská se mu a naříká.

Paní Drobílková mi předváděla, jak Agar vyje. To se nedalo poslouchat, takže jsem uznal, že si stěžuje oprávněně. Situace se ještě zhoršila, když se Agar naučil houkat jako kolem projíždějící sanitky, policie státní a městská, plynaři a nehodovky MHD. Někdy houkal i když zrovna kolem domu nic nejelo.

Domluvy Vávrovům nepomáhaly. Náhoda a nápad paní Drobílkové vše vyřešil. Byl jsem u ní na návštěvě a čekali jsme kdy začne. Dříve, ještě, než projela sanitka, zavyl Agar jako Londonův Bílý tesák. Drobílková se začala třást. Zaklonila hlavu a zařvala Agare už dost, lehni! Najednou ticho. Agar nic. Jenže blížila se sanitka a houkala, strašně, pronikavě. Agar nevydržel a houkal podle ní. To jsem už nevydržel já a zařval jsem na Agara, jestli nepřestane dostane řemenem. Ticho.“

V předních řadách se ozval smích, který se přenesl i mezi spící vlastníky. Od té doby má prý paní Drobílková pokoj. Když Agar zavyje, stačí s ním promluvit. Je spokojený, že není sám a čeká na Vávrovi, než přijdou z práce.

Vystoupení pana Fichtla bylo znovu odměněno potleskem a do návrhu usnesení, které bylo schváleno jednohlasně se dostal i bod o zapracování změny názvu funkce pana Fichtla do stanov společenství, jako soukromý ochránce.

Problém nastal jen v tom, že se muselo přezkoumat, jestli se změna názvu funkce ombudsmana na soukromého ochránce nedotýká změny stanov, které jsou evidovány u příslušného rejstříkového soudu.

Pan Fichtl připomněl, že stanovy jsou základním dokumentem, který organizuje život ve společenství vlastníků jednotek, a proto by měly být nejen detailně  propracované, ale řádně schválené.

„Dámy a pánové,“ tentokrát se pan Fichtl nespletl a s důrazem uvedl, „jasná pravidla života v paneláku zabezpečí pořádek, klid a snadná řešení sporů mezi jednotlivými vlastníky i představenstvem. Přece si nebudeme dávat přes hubu bez pravidel.“

Přihlásil se známý kverulant Žižka, který byl posilněn několika dvanáctkami na kuráž a chtěl upřesnit navrhovanou změnu názvu funkce ombudsmana.

„Podívejte, já myslím,“ to se stávalo vždycky, myslel, když o něco šlo, „že by stačilo prostě říkat Fichtlovi ochránce a nic neschvalovat. Je to jasan?“

Nato ovšem vyskočil pan Peroutka s námitkou. On zásadně nesouhlasil s ničím, ani s tím co před tím kdysi navrhoval. Jeho dech šířil do okolí vůni slivovice, která ho povzbuzovala k lidovým výrazům v hovorové češtině.

„Žižko, co to tady meleš,“ rozhořčeně se naštvaně ozval, „tady nejsi na schůzi občanskýho výboru, jak si byl zvyklej za komoušů. Tady se musí podle stanov hlasovat, demograticky!“

Chvíli si ještě vzájemně hodnotili své funkce v KSČ a milici, až jim předseda odňal slovo. Přihlásil se totiž bývalý vojenský prokurátor Veleba, který pohotově přečetl nějaké ustanovení z občanského zákoníku. Jeho hlas byl hluboký, výslovnost s protahovanými, zpěvavými koncovkami. Po vzrušené debatě pana Žižky s panem Peroutkou nastala klidná polohlasitá, uspávající chvíle.

„Dámy a pánové,“ s třesoucí se rukou četl Veleba, „změna stanov představuje v občanském zákoníku výjimku z obecného pravidla, že, cituji „vyžaduje-li zákon pro právní jednání určitou formu, pak obsah tohoto právního jednání lze změnit buď stejnou nebo přísnější formou“.

V průběhu jeho projevu začali usínat již i členové sedící v prvních řadách. Přiznám se, že i já jsem některé pasáže přeslechl, neboť jsem rovněž podlehl tak zvanému mikrospánku.

Bývalý prokurátor Veleba pokračoval ve čtení: „Podle §1200 odst. 5 občanského zákoníku se totiž ke změně stanov nevyžaduje forma veřejné listiny. A je jedno, zda veřejná listina byla potřeba k přijetí stanov nebo k jejich přijetí veřejná listina potřeba nebyla.“

 Ještě dodal, že tedy platí, že pro změnu stanov stačí písemná forma a ke změně stanov je příslušné pouze shromáždění.

To už spali i někteří členové představenstva za předsednickým stolem, s výjimkou ověřovatele zápisu pana Loučky. Musím se přiznat, že jsem výkladu pana Veleby vůbec nerozuměl, ale pro návrh usnesení i se změnou názvu funkce pana Fichtla jsem hlasoval pro.

Schůze, nebo lépe řečeno shromáždění skončilo. Na rozdíl od ostatních, kteří vytvořili frontu u výtahu jsem vyšel z domu přes jeden schod na svěží večerní vzduch s úžasnými dojmy o vlastnících bytových jednotek a jejich ochránci.