Věk hříšné nevinnosti

Eda prožil, lépe řečeno přežil, základku jako řidič. Měl štěstí, že si ho vybral velitel útvaru a stal se jeho řidičem. Požíval mnoho výhod a prakticky se výcviku, trenýrovek, ranních rozcviček, školení a prohlídek u dopravní čety nezúčastňoval. Zvykl si na své mimořádné postavení a také se podle toho často choval. Ostatní kluci mu říkali panský kočí a pro svoje chování příliš oblíben v kolektivu nebyl.

Jeho práce se mu natolik zalíbila, že po skončení základní vojenské služby začal pracovat jako občanský zaměstnanec, řidič u vojenského stavebního úřadu, který tehdy byl v objektu Kapucínského kláštera pod Loretou. Jeho rodiče totiž bydleli nedaleko na Pohořelci.

Pracoval tam ještě jeden řidič, který tam nastoupil od taxikářů, kde měl nějaký malér. Pepík. Byl o několik let starší než Eda a mnohem zkušenější. Jeho výhodou byla schopnost získat si přízeň okolí a svým neodolatelným úsměvem a vtipy napodobující komika Buriana si ho každý oblíbil. Kde byl Pepík, bylo vždy rušno a veselo.

Naproti tomu Eda byl mlčenlivější, zvyklý na samotu a čekání, kdy bude vyzván k jízdě, tak jak probíhala jeho základní služba v postavení panského kočího. Na rozdíl od Pepíka byl Eda hezoun. Jeho téměř dívčí tvář s modrýma očima a pohledem Mony Lisy upoutávala zejména starší ženy. Působil vážně, důstojně a jeho chování bylo taktní a úslužné.

Možná jeho vzhled, všechny tyto vlastnosti, a ještě něco v představách vedoucí závodní kuchyně zapůsobilo, že se stal jejím oblíbencem. Na nákupy si vždy u garážmistra žádala Edu, pro jeho ochotu a pomoc. Dokonce se spřátelili a Eda pomáhal při různé práci v kuchyni. Když si jednou chtěl zakoupit stravenky, dostal celý bloček zadarmo. To se mu zalíbilo, ale netušil, co tím vedoucí kuchyně zamýšlí.

Nevěřil představě, že by po něm, v jeho očích starší panička, zatoužila. Začal se jí více všímat očima chlapa. Jednou jí pochválil háčkovanou podprsenku, když se v autě vedle něho snažila zvednout spadlou kabelku a zůstala chvíli ohnutá. Ona toho ihned využila a ochotně mu ji ukázala, aby se pochlubila, že si ji uháčkovala sama. Měla krásná měkce vytvarovaná prsa a Eda ztrácel dech.

Jednoho dne mu řekla, že by potřebovala převést domů velký fikus, který se v jídelně poněkud rozrostl. Eda, jak byl zvyklý posloužit ochotně samozřejmě souhlasil. Při příležitosti nákupu droždí a nějakých dalších potravin odnesl z jídelny fikus a dal ho do auta. Dojeli na Bílou horu, kde u jedné vilky zastavil. Popadl fikus a odnesl ho do předsíně prostorného bytu. Povšiml si, že v obýváku stojí krásné pianino Bechstein. Zeptal se, jestli si může zahrát. Stále ještě něco uměl zahrát ze školní doby, kdy dva roky chodil do hudebky. Vedoucí souhlasila a Eda se zasnil. Usedl k pianinu a rozehrál ze vzpomínek na ZUŠku známé etudy, nedbal legata nebo staccata, zkoušel akordy, dvojhmaty. Zasnil se a pokračoval overturou Básník a sedlák, nedíval se vlevo ani vpravo, najednou byl v jiném světě. Čas ubíhal a po půl hodině koncertování, když končil Lehkou kavalerií naznačila vedoucí, že by se měli vrátit do závodní kuchyně, aby nebyl malér.

Eda se vzpamatoval, zavřel klávesy, vstal a zůstal překvapen. Jeho vedoucí si právě zapínala blůzičku. Chtěl se přiblížit, ale byl neodbytně zastaven. Pochopil, že fikus byl záminka a vypadá teď sice jako umělec, ale jako chlap, úplnej debil. Celou cestu zpátky oba mlčeli. Eda přemýšlel co se vlastně stalo. Vedoucí asi zklamal. No, vždyť by se příště mohlo stěhovat něco jiného, nebo přivést fikus zpátky do jídelny. Jestli tedy bude nějaké příště.

Vedoucí z auta vystoupila, ani se na Edu nepodívala, jen řekla, že hraje sice moc hezky, ale dlouho. Naznačila tím své potlačené pocity a Eda se zastyděl. U oběda mu vedoucí nevěnovala žádnou obvyklou pozornost, což Edu mrzelo a usmyslel si, že to bude muset nějak napravit.

Příležitost dostal za několik dní, kdy měli spolu jet do prádelny a na nějaký nákup potravin. Při nástupu do auta se na něho usmála. Měla na sobě polorozepnutou halenku, z níž prosvítala háčkovaná podprsenka. Eda pocítil jisté vzrušení. Rozhodl se, že se pokusí napravit jeho minulý umělecký úlet a zachová se jako chlap.

Podívala se na něho svým žádoucím úsměvem, ale neodpustila si poznámku, že dneska se hrát nebude. To bylo Edovi jasné. Podruhé se ztrapňovat pro nějaký kumšt přece nebude. Zeptal se opatrně, jestli by mohl najít nějaké klidné tiché místečko na zastavení. Překvapeně se na něho podívala, oči se jí zaleskly a s mrknutím zakývala na souhlas. Eda se vypjal a okamžitě přemýšlel, kam se s autem schovat, aby je nikdo neviděl. Najít nějakou zastrčenou uličku by přece neměl být v Praze problém.

První pokus o zastavení v jinak liduprázdné končině Prokopského údolí skončil velmi brzy. Po prvním polibku vedle auta zastavila dodávka a závozník začal vykládat nějaké pytle. Zklamaný Eda okamžitě odjel a zastavil až nad Žvahovem v zahradách na cestě k Děvínu. Všude se někdo toulal. Vracel se zpátky a nad tratí byla skládka dřeva. Klid, nikde nikdo. Najednou se ho zmocnil pocit, že je to zbytečná námaha a k ničemu nedojde. Vedoucí se ale bavila, smála se, a chvílemi jásala s poznámkami, jaké je to tady krásné a že tady ještě nikdy nebyla. Když se za hromadou klád ozvala motorová pila, bylo jasno. Pryč. Odjezd. Čas se zase ukázal jako nepřítel a bylo nutné jet nakoupit to droždí a vyzvednout v prádelně ubrusy. Jízda skončila a háčkovaná podprsenka zůstala na svém místě.

Eda začínal pochybovat, že by si s vedoucí vůbec něco začal. Její úsměvy a pohledy, když v kuchyni pomáhal, byly stále žádoucí a slibující. Jen se dostat někam, kde by nebyli vyrušení a mohli svá očekávání a touhu vyplnit. Netrvalo dlouho a bylo nutné zase něco zařídit a nakoupit. Určitá zvláštnost spočívala v pozdní hodině, kdy už se setmělo. Když projížděli Petrským náměstím, zajel Eda do tmavého kouta v Lodecké a za rohem zastavil. Nikde nikdo, ani dušičky.

Chvíli se rozhlíželi, a protože opravdu nikdo kolem nebyl, začali se zuřivě líbat a objímat. Bylo to opojné a bláznivé splnění jejich dlouhého očekávání. Oba přelezli na zadní sedadla a složili se na sebe. Eda se v jednu chvíli podíval přes zadní okénko a uviděl v okně domu, u kterého auto stálo zastíněnou tvář starého muže, který je bedlivě pozoroval. Špatné zastavení. Měl stát o jedno okno dál. Okamžitě přeskočil na přední sedadlo, nastartoval a odjel. Ona zůstala již sedět vzadu.

Další fatální selhání jen prodloužilo jejich touhu. Při obědě se na sebe ani nemohli podívat. Vedoucí se vždy rozesmála, až se to stávalo nápadné. Edovi do smíchu nebylo. Začal o sobě pochybovat. Neměl se komu svěřit, ani se poradit. Připadal si neschopný, nemotorný a trapný. Pochopitelně mu klesalo jeho sebevědomí a splnění jejich přání zůstávalo jen v oblasti představ. Dokonce na následující nákup s ním jela kuchařka, vedoucí nemohla.

Kuchařka byla asi trochu zasvěcená, protože se hned jak nastoupila ptala, jestli někam zajedou bokem. Eda se na ni podíval překvapeně a tvářil se, že nic neslyšel, ale když si zvedla svetřík a odhalila své oblé poprsí, musel reagovat. Řekl, že nikam bokem nejede, protože ani neví, kde by mohl auto schovat. Kuchařka zkušeně stáhla svetřík do správné polohy, a na víc se neptala.

Eda nezůstal klidný, nenápadně jí pozoroval. Prsa měla o hodně větší než vedoucí, rty lákavě pootevřené a v očích jí byly vidět chtivé pohledy. Představoval si, jaké by asi s ní bylo pomilování. Dračice, divoška, nymfomanka. V duchu se okřikoval, neblbni, něco si zkusíš a máš to u vedoucí rozlitý. Určitě by se svěřila. Nákup tedy proběhl velmi rychle a bez dalších náznaků a návrhů na jízdu bokem.

Když vedoucí pochopila, že Eda je sice pěkný kluk, ochotný, nepříliš zábavný, milý a přátelský, ale na nějaká dobrodružství nešikovný a bez nápadu, ujala se zorganizování jízdy bokem sama. V jídelně ubývalo nádobí a často se stávalo, že strávníci museli čekat, až se použité nádobí umyje. Jistě bylo možné koupit talíře v Praze, ale dozvěděla se, že v Karlových Varech se prodávají výmětové porcelánové výrobky levněji, na kila. Požádala garážmistra Čendu, aby jí dal k dispozici pro nákup talířů v Karlových Varech hasičskou Tatru osm set pětku. Byla u ní pěkná kabina pro požární družstvo, která se dala použít jako skrytý prostor pro její záměry. Čenda jí pochopitelně vyhověl. Dostal za to dva řízky navíc. Těšila se jednak na jízdu samotnou, ale hlavně na nikým nerušené, pohodlné zastavení bokem. Edovi zatím nic o svém plánu a jízdě neřekla. Chtěla ho ohromit, překvapit, trochu vyděsit, ale jen trochu, aby se nelekl a neztratil dech.

Na Edu byla tedy připravena past, do které se měl chytit, ať se děje, co se děje. S garážmistrem byl dojednán den jízdy a sama si ve Varech objednala nákup připravených mělkých, hlubokých a dezertních talířů, aby se příliš dlouho ve fabrice nezdržovali.

Jenže Čenda zapomněl, že si vedoucí vyjednala jako řidiče Edu a Eda mezitím odjel s vodaři na hydrologický průzkum do Prášil na několik dní. Situaci musel zachránit Pepík, který se toho úkolu ujal docela rád. V sobotu, brzy ráno s vedoucí, značně zklamanou a nevrlou, odjeli s Tatřičkou do Varů.

V pondělí čekalo Edu překvapení. Co na něho bylo políčeno, o tom vůbec nevěděl a zašel jako vždy na začátku měsíce do kanceláře pro stravenku, kterou měl grátis. Vedoucí se na něho mile usmála, pohodila hlavou, dala mu stravenku a řekla si o zaplacení 150,- Kč. Tolik u sebe Eda samozřejmě neměl. Vykulil na vedoucí oči a stačil jen zakoktat, že je přinese druhý den.

Požadovaný obnos skutečně druhý den přinesl. Naprosto nepochopil, proč došlo náhle k takové změně, ale neměl odvahu se zeptat. Když potom několik dní viděl Pepíka chodit na obědy do závodky, kterým se předtím vytrvale vyhýbal, bylo mu to jasné. Ani se Pepíka nechtěl ptát, jak se mu jelo s osm set pětkou a jestli se podařilo všechny talíře dovést v pořádku. Pepík mu přece jen spokojeně řekl, že jízda byla úžasná a praskla jen jedna hluboká mísa na salát.

---