Pochod padlých
Několik tříd Jedenáctileté
střední školy z žižkovské Jeseniovky bylo pozváno na dopolední snímkování do
zdravotnického střediska v rámci prevence tbc. Třídní profesor deváté b,
Paloušek, měl v učebním plánu na tento den ještě v hodině mateřského
jazyka písemku na téma: „Amerického brouka zlikvidujeme“.
Pokud by došlo při
snímkování k většímu zdržení a na písemku nebude dost času, písemka by se
nepsala. To třída pochopila rychle, čím více času bude nutno věnovat
snímkování, tím méně času zbude na písemku. Proto se to všemožně všichni snažili
využít. Jenomže větší zpoždění se nedařilo, jejich devátá bé byla brzy na řadě,
a další třída již odcházela.
Po skončení snímkování z
šatny pomalu odešla první děvčata, i když jim oblečení trvalo poněkud déle. Jen
chlapci se loudali a z šatny se ozýval bouřlivý smích.
„Co tam ti chlapci ještě
dělají, přece se nemohou tak dlouho oblékat! Jsou tam déle než děvčata!“
Šplhoun Weis, který ze
šatny vyšel jako první, respektive, spíše byl vyhozen, vysvětlil profesorovi:
„Soudruhu profesore, oni se přeměřují.“
„Jak se přeměřují?“
udiveně a nechápavě se profesor na malého Weise díval.
„Prosím, mají krejčovský
metr a zapisují si to.“
„Snad výšku?“ dohadoval se
netrpělivě profesor, „to je přece zbytečné.“
„Prosím né výšku,“
upřesňoval Weis, „ale délku.“
„Pro pána,“ zabědoval
profesor, „tak oni se přeměřují. Já to zakazuji!“
Začal usilovně klepat na
dveře šatny a vyzývat k okamžitému ukončení soutěže o největší délku.
Upozorňoval, že na dnešní písemku se jim zkrátí čas, ale že písemka určitě
bude.
„Okamžitě nástup,“
zavelel jako na cvičáku, „za pět minut bude odchod. Kdo přijde později, bude
klasifikován o jeden stupeň níže!“
Přece jen zmínka o
hodnocení písemky zabrala a kupodivu opravdu během pěti minut stáli studenti
seřazeni za čekajícími děvčaty. Profesor se začal tvářit vlídněji a jeho povel
– Pochodem vchod, směr škola, vyzněl v lehkém tónu jako na hasičském
cvičišti.
Třída se dala na pochod
ve dvojstupu vzhůru Žižkovskou Seifertovou ulicí. Zástupem šly okamžitě šeptané
vzkazy – jděte zvolna – zpomalte – čekejte a dávejte přednost přecházejícím a
autům, zastavujte.
Naopak profesor
netrpělivě vyzýval ke zrychlení tempa a pomáhal si povely, přidat, ráz dva, ráz
dva, levá, levá, ale bez očekávaného výsledku. Když viděl, že jeho levá, levá
má spíše opačné účinky, použil opět pohrůžky, že se zkracují o čas na písemku.
„Nemyslete si, holomkové,
že se dneska písemce vyhnete. Ani nápad, písemka bude za každou cenu.
S tím počítejte.“
Při pochodu vracející se třídy
do školy někoho napadlo, jak ještě zpomalit a začal zpívat pochod padlých
revolucionářů. Okamžitě se jich několik přidalo, všichni zvolnili rychlost
pochodu do toho vážného, pomalého rytmu adagissimo (velmi pomalu). To naštvalo
profesora, který chtěl písemku ještě ten vyučovací den splnit a nutil opakovaně
naopak třídu pochod zrychlit.
Temně a slavnostně,
festivamente (slavnostně) se z pochodového tvaru ozvalo:
„
Vy za oběť padli jste v krutém boji,
za oběť své lásky ke všem
trpícím. . .“
Nečekaný zpěv profesora
zarazil. Zpočátku nevěděl, jak má reagovat. Dokonce i on sám zvolnil krok, jako
kdyby nesl věnec. To byla vážná situace. Neodvážil se proti zpěvu protestovat,
nebo vznést námitky. Vzpomněl si na Weise.
Obával se, aby mu někdo
nezdůraznil, že jeho sestra byla živnostnice a měla v Karlíně mlékárnu. I
když současně již působila jako předsedkyně základní organizace ROH občanských
zaměstnanců vojenské správy útvaru 2730, což naopak vyznívalo v jeho
prospěch.
Upadal do bezradnosti,
jak třídu přimět k rychlejší chůzi a nezakazovat jejich nadšený zpěv
oslavující bojující revolucionáře. Pilně totiž nacvičovali tuto píseň na jejich
vystoupení při blížícím se výročí úmrtí bývalého generálního tajemníka
Komunistické strany Sovětského svazu.
Několik kroků bylo ticho,
ani kroky v hluku ulice nebyly slyšet. Profesor se uklidnil a nadechl, ale
vzápětí zase strnul, protože se ozvalo“
„Po
léta jste chřadli v žalářích temných,
tam kat ukoval vás v
železech pevných, . . .“
„Studenti, je to hezké,
že nacvičujete svoje vystoupení k významnému výročí, ale myslím, že dvě
sloky by stačily. A nyní pochodujeme svižněji, ráz dva, ráz dva., levá, levá. .
.“
Kdepak, studenti
nepřestali. Smutná a vážná píseň má v ruštině mnoho textových variant. Autor
hudby je neznámý, o autorovi textu se toho také příliš neví. A oni nacvičovali
poctivě, vědomi si toho, že jde o vážnou věc a o písemku. Po chvíli se opět
ozvala další sloka:
„Už
na smrt vás vedou a pouta zvoní,
jsou v řetězech nohy a
ruce,. . .“
Profesor tušil, že
zpomalený pochod je k této písni nutný, a že ho třída využila k tomu,
aby se písemka nemohla ten den psát. Jeho zpomalený krok, jako by ho uspával,
ukolébával, rozhlížel se po okolostojících a jdoucích lidech a snažil se
z jejich tváří vyčíst o čem přemýšlí a jestli poslouchají. Po malé pauze
zpěv pokračoval:
„Hle,
na umdlené k trýzni slunka pad' žeh,
však ni z jedněch úst
není slyšet vzdech,. . .“
Třída
se důstojným krokem plížila Seifertovou. Za křižovatkou s Lipanskou procházeli
kolem Masny, kde stála fronta žen, čekajících na příjezd dodávky kuřat.
Pozorovali pomalu pochodující, zpívající třídu a tklivá píseň, kterou všichni
znali z pohřbů státníků na ně zapůsobila. Bylo vidět, že se napřímily a
některé soudružky stály po dobu procházejících studentů v pozoru.
Profesor se ozval: „Tak
snad už,“ ale větu ani nedokončil, protože se ozvala další sloka:
„Od
paprsků okovy žhavě pálí,
jak zmije se vám do těl
vpily,. . .“
Na křižovatce u
Havlíčkova náměstí, zůstala třída na přechodu pro pěší stát. Zpěv se přerušil.
Stojících studentů se povšiml příslušník SNB. Pohotově vešel do vozovky a
zastavil dopravu. Třída se dala znovu do pohybu, přišla na řadu další sloka:
„A
tyran, ten tančí v reji zoufalém,
svou hrůzu a děs darmo
vínem tiše,. . .“
Dojemně působil pohled na
ochotného příslušníka SNB, který když uslyšel tu smutnou píseň, po dobu
přechodu třídy přes ulici, salutoval.
Čas návratu se neodvratně
prodlužoval. Začalo být jasné, že pro pozdní návrat do školy již na písemku
nebude dostatek času. Třída tempo pochodu prodlužovala dalším zpomalováním
kroků, že vypadala jako když burlaci na Volze táhnou lodě proti proudu.
Za pochodu zněla další
sloka:
„Když
nadvláda padne a povstane lid
velký, mohutný, věčně
svobodný,. . .“
Profesor se již tím šouravým
tempem chůze začal cítit unavený, dokonce se chvílemi zastavoval a utíral si
čelo kapesníkem. Pochopil, že proti použitému pochodu padlých revolucionářů to
vypadá na pochod padlých funkcionářů. Vzdal se myšlenky na zadání slohového
cvičení z mateřského jazyka na dané téma, předepsané do osnov
ministerstvem podle usnesení vlády. Třída bude pilným nácvikem písně jistě
hodnocena výtečně, což na druhou stranu bude přičteno k dobru i jemu.
Konečně se třída
blížila ke škole, píseň doznívala v poslední sloce:
„Za
každého z vás vstane tisíc jiných,
každá smrt zmnoží odboj
utištěných,. . . „
Když studenti došli až ke
škole, vydal profesor povel rozchod a pronesl unaveným hlasem:
„Podívejte se vy utištění
dobráci. Je jasné, že na písemku už čas nezbývá, máte tedy volno. Neradujte se ale
příliš, další hodinu mateřského jazyka bude místo plánovaného plusquamperfekta
v sobotu písemka. Dnes tedy revoluce zvítězila. Nashledanou.
Poznámka:
slova písně jsou použita z překladu Jana Urbana
Žádné komentáře:
Okomentovat