Pochoutka v županu?
Pochoutky jsou zpravidla
jídla velmi oblíbená, přinášející pocit slasti až vrchol blaha. Jedna
z jejich žádoucích vlastností je také stravitelnost. Možná si řeknete, že
je to úplně zbytečná poznámka. Stravitelnost pochoutek by měla být zcela
samozřejmá věc a při jídle bychom o ní neměli, ani nemuseli pochybovat. Také si
nelze představit dost dobře pochoutku nestravitelnou. Leda, že by chutná a
slastiplná pochoutka v sobě obsahovala také něco nestravitelného. Třeba
pecku nebo brok. To tělo nevezme.
Příležitostí, jak si
pochutnávat na pochoutkách, je mnoho. Například rodinné oslavy narozenin nebo
svátků, nebo různých příležitostí na pracovišti. Představte si, že sedíte kolem
prodlouženého stolu v obývacím pokoji mezi svými drahými a před vás jsou
servírovány předkrmy se šunčičkou, kuřecí polévka, hlavní chod, řízky se saláty a
kaší, dezert, vše je zapíjeno nápoji podle věku a řidičských průkazů. Naplněná
bříška jsou lákána pokračováním rozkrojeného dortu, zákusků, suši, jednohubek.
To je prostor pro pochoutky, a zde je i zrádná příležitost pro spolknutí něčeho
neblahého.
V těchto
příležitostech byl strejda Slávek, rodinný miláček, mistr. Expert. Na takových
hostinách a oslavách byl vždy spokojený. Ve své čtyřicítce byl stále ještě
svobodný, starý mládenec, který se dokázal dobře najíst právě při pohoštění, za
která nemusel platit, ani se starat o vaření a servírování, ani o mytí nádobí a
příborů. Uměl si to vychutnávat. Také toho dokázal dost spořádat. Na jeho
postavě žádné přežírání znát nebylo. Při jeho výšce byl stále jako tyčka. Nevynechal
žádný chod a využil každé pobízení, aby si přidal. Další výhodou, kterou si
užíval byly balíčky, které dostával na cestu domů. Většinou mu jídla a
pochoutky vydržely i několik dní.
Všichni ho na oslavy rádi
zvali, protože byl velmi společenský. Bavil společnost svým vyprávěním, často
vymyšlenými kousky, a hlavně ho milovaly děti. S nimi si dokázal hrát a
nechal se od nich trápit a škádlit jako nějaký maskot. Žádný rodič by nevydržel
to, co si mohli děti dovolit uspořádat se strejdou Slávkem.
Rodina, u které Slávek
byl na oslavách nejčastěji, měla ve zvyku pozvat všechny příbuzné a rodinné
příslušníky dohromady a slavit jejich narozeniny, svátky a výročí vždy za
určité období. Sešlo se jich vždy dost. Byly to superoslavy s menu o mnoha
chodech jak na setkání diplomatů a VIP osobností.
Od uzeného lososa
s bylinkovou bagetkou, přes hovězí vývar s játrovými knedlíčky, plněnou
panenku se šunkou a sýrem, kuřecí steak a plněnou rolku, řízky kuřecí, vepřové,
krůtí, bramborový salát, pyré, tiramisu, smetanový dortík s ovocem a různé
nápoje. Slávek se činil a nevynechal žádný chod ani přídavky. Nakonec ho zaujal
na postranním stolku tác s jednohubkami. Ochutnat takovou pochoutku musel.
Neodolal. Základ byl plátek z bagety s tvrdou kůrkou. Slávek se
zakousl, přivřel oči, ukousl a polkl. Vzápětí se mu jazyk dotkl ostré hrany
horní protézy. Podíval se na ni a pobledl. Na levé straně chyběl zub.
Hledal ho na zbytku
jednohubky, ale marně. Uvědomil si, že zub spokl. Vynořila se před ním
představa jeho zubu, jak putuje do žaludku, jak je v žaludku máčen ve
žluči, kyselinách, a hněten a vysunut do střevního traktu. Teď si říkal,
panebože, tam je tolik klků, kliček a zákrutů, sedm metrů přece nemůže
proklouznout, tam se určitě někde zachytí, poraní řasy. Litoval, že příroda
vytvořila dvanácterník, jako by nestačil šesterník, zub by měl kratší cestu. Když
došel v úvaze až na konec, byl blízko mdlobě, protože si nedokázal
představit, jak projde řitním kanálem, aniž by se zakousl.
Tentokrát nebyly žádné
hrátky s dětmi ani další gratulace. Slávek se vymluvil na objednaného
elektrikáře kvůli pojistkám a spěšně se rozloučil. Všichni litovali, čekali, že
je Slávek zase pobaví.
Doma se Slávek věnoval
pozorování břicha a jemně prohmatával kůži od solaru až po třísla. Nepociťoval
nic, přesto byl velmi neklidný. Ráno hned po probuzení přemýšlel, jak si uspořádat
opravu protézy. Rozhodl se zavolat na dentologii k paní Marušce, která mu
několikrát do roka vyndavací zuby slepovala. Slávek totiž kousal a chroupal
všechno jako kdyby měl zuby svoje vlastní. Drtil všechno, co mu přišlo do pusy,
dokonce dokázal otevírat zuby i lahváče Gambrinusu.
Když se mu po zavolání
jeho dentistka ozvala a byla ochotná mu protézu opravit hned, byl tak
překvapen, že nechal všeho, popadl peněženku a vyběhl radostně z bytu. Jen
si cestou chtěl něco koupit ke snídani v Kauflandu.
Vběhl na parkoviště,
popadl vozík a vlítnul mezi regály. Jeho vysoká, hubená postava ve volně
vlajícím vaflovém županu vzbudila značnou pozornost kolemstojících zákazníků.
„Vidíš ho, chamtivce
plesnivýho,“ ozývaly se hlasy mezi regály s ovocem a zeleninou, pečivem a
uzeninami, kompoty a kysaným zelím.
„Vyžírka, jede po slevách
jak slepice po flusu. Samou nedočkavostí se ani nevoblíkne a leze mezi lidi
polonahej.“
„Paní, takový jsou
nejhorší. Schramstnou to zlevněný zboží a na normální lidi už zůstane jen
prázdnej regál. Dyk se podívejte, von ten župan má tak vyboulený, kdo ví, co
tam má!“
„Je to ňákej debil.“
„Jen hned každýho
neodsuzujte,“ soucitně projevila svůj názor mladá maminka s chlapečkem, „
nemůžete vědět čím je postiženej.“
„Nebo vodněkad utek.“
„Možná z blázince,
tedy z psychiatrie,“ zauvažoval ztichlým hlasem starší ohnutý muž.
„Heleďte, to je docela
možný. Kdyby šel normálně z domova, tak by se přece voblíknul a nešel ven
ve štráfovaným vaflovým županu na ostro a v pantoflích na boso.“
„Jestli by nebylo lepší
zavolat policii,“ ustrašeně se ozvala menší důchodkyně.
„Nebo sanitku,“ přidal se
usměvavý, plešatý tlouštík.
Slávek na ty narážky
nereagoval. Pečlivě si vybíral nákup v regálech označených Akce ve slevě a
házel do vozíku rohlíky, kaiserky, žervé a zlevněnou čokoládu Merci pro
dentistku. Mrštně se se propletl mezi lidmi k pokladně, kde si vytáhl
papírovou tašku. Podíval se udiveně na pokladní, která si ho podezřívavě
prohlížela, připravená stisknout knoflík k přivolání ochranky. Měla
s podobnými individui své zkušenosti a poněkud uštvaný pohled Slávka ji
varoval. Ulevilo se jí, když Slávek zaplatil a nákup zašoupl do tašky.
Naštěstí nemusel na
zastávce dlouho čekat na autobus a po pěti minutách nastupoval. Bylo mu divné,
že si ho cestující zvědavě prohlíží, něco si šeptají a ukazují. Přece mu nikdo
nevidí do huby, že mu chybí jeden zub. To přece nemůže být na ksichtě vidět,
pomyslel si. Řekl si, že mu tvář asi trochu splaskla, co by na něm jinak
viděli? Jeho oblečení v županu ho nenapadlo. Už to chtěl mít všechno za
sebou. Pro jistotu zašmejdil v puse jazykem na levé straně nahoře, aby se
ujistil, že žádný další zub nevypadl. Byly tam všechny. Tedy až na tu díru po
vypadlém.
Pátou stanici U remízku
vystoupil a jeho pohled na rozsvícené okno v přízemí ho potěšil, protože
tam kralovala jeho dentistka Maruška. Odhodlaně zaklepal a vstoupil. Ještě, než
ji pozdravil, vyjmul z pusy protézu s chybějícím zubem a podával ji
Marušce.
Paní Maruška se podívala
na zuby, pak na Slávka, a zatvářila se nedůvěřivě.
„Tak kde ho máte?“
zeptala se, když si od něho vzala do ruky protézu.
„Jako co?“
„No ten zub.“
Já ho ale nemám,“ vypadlo
z něho překvapeně, „já ho spolknul!“
„Dobrá,“ zasmála se
Maruška, „já vám dám nový. Přijďte tak za hoďku. Zajděte si na kafe. Nemějte
strach, budete to mít zase v pořádku.“
Věděl, že na Marušku je
spolehnutí, a to ho uklidnilo. Stále se mu ale vnucovala myšlenka, ve které
části břicha se ten nešťastný zub nalézá.
Poblíž dentologie, kde
Maruška vyráběla umělé chrupy, bylo několik obchodů a také cukrárna Ovocný
Světozor. Byl to pro Slávka bezpečný azyl, kde chtěl přečkat čekání na
opravenou protézu. Prodavačka se na něho dívala účastně a laskavě, když se jí
Slávek snažil bez horních zubů říci, že by chtěl espresso, dortíček a něco
studenýho. Vyznělo to s nepříjemným přízvukem jako šišlání mongolského
pastevce snažícího se mluvit čínsky. Slávek nakonec své dostal, zaplatil
kartou. Úspěch se dostavil, když oba použili znakovou řeč oběma rukama.
Posadil se u okna
k malému stolku a byl obsloužen laskavou prodavačkou. Poděkoval jen
hlavou. Ochutnal zmrzlinu a lžičkou zamíchal kávu. Po chvíli přišla mladší
zákaznice, něco si objednala a přišla ke stolku, kde seděl Slávek. Podívala se
na jeho svraštělý obličej a řekla: „Hallo, excuse me! Is this place free?“
Slávek polknul na sucho a tvářil se, že neslyšel.
Ona otázku opakovala
velmi opatrně a jistě vytušila, že ten dědek jí asi nerozumí. Slávek tentokrát
polknul větší porci zmrzliny, přičemž nečekal, že mu sklouzne po bezzubém patru
tak snadno a vypoulil na ni oči. Rty se mu smrskly do úšklebku a vypadal na
infarkt. Ještě zaslechl: „Are you not sick, sire? I am sorry!“ Dále nečekal a
z cukrárny rychle odešel. Ostatně zbývalo do jeho hoďky na čekanou asi
deset minut, takže se vydal za Maruškou. Dostal vyleštěnou protézu
s úplným počtem zubů, ani nepoznal, který je ten nový.
Cestou domů zakoupil
v papírnictví roli voskovaného balícího papíru a několik umělohmotných
vidliček. Rozhodl se, že spolknutý zub musí najít, aby měl jistotu, že se někde
nezakousl.
Melancholicky posedával
na gauči a očekával přirozenou činnost svých střev. Jenže co se nestalo. Jeho
vzrušení a stres zapůsobil zcela opačně. Nastal útlum. Marně chodil
v chodbě kolem záchodu, aby pomohl představou jeho prkýnka vyvolat žádoucí
reflex. Několikrát dokonce spláchl, aby vyvolal pocit nucení na stranu. Ani
typický zvuk a šelest vody nefungoval a střevy to nepohnulo.
Sedl k počítači a
vyguglil si, jak podpořit činnost střev. Přečetl si velice odborné traktáty, že
nepřirozenější způsob je obohacení jídelníčku o vlákninu v podobě několika
porcí ovoce, zeleniny či luštěnin denně a místo bílého pečiva požít celozrnné.
K tomu holdovat pravidelné pohybové aktivitě.
Snědl tedy obě kaizerky,
na jemno nastrouhanou mrkev a kedlubnu, rozpohyboval se deseti dřepy roznožmo a
vše zapil vlažným polotučným mlékem. Připravil si v předsíni voskovaný papír
a umělohmotné vidličky a čekal. Výsledek se dostavil až druhý den, kdy se
podařilo ulomený zub nalézt. Byl naprosto nepoškozený.
Žádné komentáře:
Okomentovat