Podivná sebevražda

             

Schylovalo se k večeru a mohutná ministerská budova na nábřeží se vyprázdnila. Okna postupně potemněla nudnou prázdnotou, nádvoří osiřela, většina služebních automobilů již byla za staženými roletami garáží. Zůstávalo jen několik úředních opozdilců a služba na vrátnicích, kterou drželi příslušníci Ozbrojené stráže ochrany železnice.  

Obvyklý ruch zůstával jen v přízemních místnostech pohotovosti, kde bděli nad celým rozsáhlým areálem údržbáři a obsluha ústředny. Spolu s nimi seděli v družném rozhovoru střídači pohotovosti, řidiči a garážmistr, který si psal nějaké poznámky. Službu držel také pohotovostní řidič dispečerů a další osožáci. 

Pestrá společnost lidí, kteří se vzájemně dobře znali, věděli o sobě z vyprávění mnoho životních historek. Někteří hráli šachy, četli knížky, noviny, vzduchem voněl turek a omamující obláčky kouře z cigaret. Čas jim poklidně ubíhal uprostřed vyprávění o současné situaci. Většinou se probírali drby z pracovišť a události z politiky.

„Nějak mi zase blbnou šlajfy,“ vešel do místnosti nečekaně rázovitý řidič náměstka ministra zvaný Mufna, „čest vaší práci, bloumáci!“

Mufna se mu říkalo od doby, kdy stále sháněl na zahrádku, nějaká kolínka, spojky a rozbočky a nemohl je sehnat. Ostatní jen zvedli hlavy a pokývali na pozdrav, jehož část se stala povinně všeobecně používaná. Stačilo však použít jen začátek, čest, o práci většinou nešlo.

„Viděli jste včera toho ředitele z investic,“ obrátil se s otázkou na ostatní Karel Hlaváček, jeden z osožáků, který sloužil na vrátnici.

„Kolik vlastně tomu dědkovi je,“ zeptal se garážmistr Koliba, „vždyť on už sotva vyleze těch pár schodů před budovou.“

„Von prej sloužil na ministerstvu železnic už za první republiky,“ přidal se údržbář Zelenka, „možná ještě za Rakouska.“

„Představte si, že přednosta personálního přišel do práce v nažehlených montérkách,“ dodal s úsměvem Hlaváček, „a na hlavě měl rádiovku.“

„Tahle sympatie s dělnickou třídou mu už asi nepomůže. Dědek má strach vo dobrý bydlo,“ s jakýmsi opovržením prohlásil Mufna, „tyhle bejvalí lidi prej budou muset stejně všichni odejít. Budou se prověřovat.“

Zmínka o prověřování zasáhla debatu jako blesk z čistého nebe. Nebylo proč se divit. Utichaly události v Maďarsku a vládnoucí elita, poučena výsledkem se začala cítit velmi znepokojeně.

Skutečně tehdy Politické byro ÚV KSČ rozhodlo o provedení třídně politických prověrek. Šlo velmi jednoduše o to, odstranit politicky a třídně nespolehlivé zaměstnance z řídícího a mocenského aparátu a z vědeckých a pedagogických institucí. Prověrky probíhaly v roce 1958 všude. Postihlo to tehdy mnoho lidí. Vyřizovaly se přitom i osobní účty a soupeření o lepší pozice. Nejvíce odstraněných bylo na centrálních úřadech a ve výzkumu.

Mezi lidmi, kteří se léta znali a mnozí z nich to byl uznávaní odborníci, se najednou vytvořila obava o existenci, strach, ztráta jistoty. Docházelo k překvapením, kolik lidí se ztrácelo, přetrhávala se přátelství, začala převažovat nedůvěra.

„Chlapi, to víte, že Lojza dostal padáka?“ vyhrkl Mufna.

„Kterej Lojza?“ zeptal se údržbář Piňďa.

„Co jezdí s Homolou,“ vysvětlil Mufna, „prej má švagra v západním Německu. Ségra mu už umřela, ale s ním si furt píše.“

„Tak to je kamarádi vo hubu,“ vnesl do debaty nejistotu jeden z osožáků, „dyk někdo ani nemusí vědět, že má známý, nebo nějaký vzdálený příbuzný někde v tramtárii a vypadne.“

„No je to napnutý,“ řekl garážmistr, „včera dokonce z budovy vyváděli nějakýho inženýra ze SUDOPu. Kdoví, co mu našli.“

„Já si myslím,“ ozvala se dosud jen mlčící Markéta z ústředny, „že to nezachrání ani náš lidoveckej ministr. Zase vám ale řeknu, že některý lidi, který sem málem nosí na nosítkách, by opravdu už do tý penze jít měli. Chodí si to sem odsedět, co si budem povídat. Maj to vysloužený. Je to samej vrchní rada, ministerskej rada, sekční šéf, ale práci za ně dělaj referenti, co si budem povídat.“

Do místnosti náhle vpadl pobledlý Roman Brčko, osožák, který byl na pravidelné obchůzce. 

„Chlapi, prosím vás, pojďte se mnou někdo! Ve třetím patře se asi zase někdo věší. To je hrůza, já už u toho byl tenhle měsíc dvakrát, to není nic dobrýho, to mi věřte. Já už to sám nezvládnu. Minule, když jsem jednoho odřezával, tak jsem se poblil, protože byl posranej. Pojďte prosím vás!“

Kde to je?“ vyhrkl Koliba.

„Ve třetím patře, jako do Klimentský,“ stále s roztřeseným hlasem upřesňoval Brčko místo sebevraždy.

„Deme na to,“ rozhodným hlasem vyburcoval ostatní garážmistr Koliba k záchraně nešťastníka s obavou, jestli ho ještě stihnou uříznout, „kdo má kudlu?“

Garážmistr s Mufnou a Brčkem rychle vyběhli do třetího patra a Brčko jim ukázal dveře kanceláře, odkud před tím slyšel nějaké podezřelé zvuky. Malou chvilku poslouchali, s napětím, co se děje, a skutečně se ozývalo jakési tupé kopání a slabé chroptění.

„Otevřete to!“ poručil Koliba Brčkovi.

Pobledlý a vystrašený Brčko zkoušel otevřít, ale klíč do zámku třesoucí rukou nemohl zasunout.

„Ještě se motá, slyšíte, jako chroptí nebo co,“ poslouchá Mufna s uchem na dveřích.

„Dělej s tím zámkem, už asi dodělává,“ povzbuzuje ho Koliba.

„Hele Romane, máš plíšek?“ zeptal se Mufna a sebral mu klíče z ruky, „dej to sem.“

Mufnovi se podařilo dveře otevřít velmi rychle. Otevřel dveře a všichni zůstali užasle zírat na bílou oválnou skvrnu osvětlenou světlem z chodby. V té tmě byl vidět světlý odraz jakési koule, která se náhle smršťovala.

„Rozsviť,“ zvolal Koliba.

„Néé,“ ozval se zoufalý výkřik, „zhasněte, jsem obnažen, jsem obnažen, zhasněte!“

„Ježíšmarjá,“ zařval Brčko, „voni tu šoustaj. Já se zblázním, už toho mám dneska dost. Nejdřív vodřezávám sebevrahy a teď tohle. Do prdele, já už se z toho snad zcvoknu. Tady jsem dosloužil.“

„Jen klid Brčko,“ utěšoval ho garážmistr, no tak si to rozdali v přesčase.“

Pro zachránce to byl takový šok, že stáli u dveří a strnule pozorovali nahou mužskou postavu v předklonu u stolu, které kolem hlavy čněly dvě štíhlé dlouhé nohy. Nikdo se nemohl odhodlat zhasnout, ačkoliv obnažený muž stále žadonil, aby zhasli.

První se vzpamatoval Koliba, následovaný Mufnou. Otočili se, Mufna vrátil Brčkovi klíče a řekl: „Tak u toho bejt nemusím, padám!“

Oba rychle seběhli po schodech do přízemí a nechali tam Brčka samotného.

„Tohle Brčko musí zvládnout sám,“ řekl Koliba, sednul si na schody a začal se smát. Co smát, řval smíchy až se zajíkal.

„Ty vole, dyk mi ani nevíme kdo ten tlusťoch byl,“ rozpomněl se Mufna, „a co to tam měl za babu.“

„To je mi jedno,“ řekl Koliba, „ale já si teď vzpomněl, co tam asi teď Brčko vyvádí. Jesli se z toho nezhroutí, tak od zítřka bude určitě marod.“

Situaci v kanceláři se podařilo Brčkovi kupodivu zvládnout dobře. Především se nechal uprosit, aby zhasnul. Stál stále u dveří, zhasnul světlo, ale rozepnul si pro všechny případy třesoucí se rukou pouzdro pistole.

„Pane strážný,“ ozval se pokorným, tichým hlasem muž, který se rychle soukal do kalhot, „když dovolíte, já vám vysvětlím, co jsem zde s manželkou dělal.“

Tato jakási omluva Brčka notně překvapila, ale zůstával stále připraven u dveří, odhodlaný zakročit. Vysvětlení, co zde muž dělal nepotřeboval. Zaujala ho ovšem zmínka o manželce.

Když muž dokončil oblečení, podařilo se obléci i jeho domnělé manželce, která se za ním celou dobu chytře skrývala. Brčko rozsvítil a zůstal na dvojici, která se cítila pochopitelně trapně, zírat ještě více rozpačitě než oni na něho.

„Vy jste tady, jako tento, spolu, tó, s manželkou?“

„Ano,“ dopověděl muž, „nebudete tomu věřit, já vím, ale když vám řeknu proč, tak snad pochopíte.“

„Ježíšmarjá, co mi to tady říkáte,“ nevěřícně na to reagoval Brčko, „proč se s manželkou mazlíte v kanceláři po pracovní době a né doma, nebo jinde?“

„Ukažte mi občanské průkazy,“ přišel na nápad Brčko, jak jeho tvrzení odhalit. To pochopili i manželé, rychle vyhledali občanky a podali je Brčkovi.

„Sedněte si,“ zavelel Brčko, otevřel jejich občanky a pod světlem si je začal důkladně prohlížet. Byli to opravdu manželé. Brčko zaváhal a zkoumavě si je dál prohlížel. Získával čas na to, jak se rozhodnout.

„Tak mi řekněte, proč to děláte tady a né doma.“

„Pane strážný, máme malý byt, šestiletého chlapce,“ začal zvolna odříkávat své vysvětlení muž.

„Teď se k nám ještě nastěhovala manželova maminka,“ jemně plačtivě, skoro vyčítavě vpadla manželovi do řeči jeho manželka, „nemáme chvíli o samotě. Vůbec se k sobě nedostaneme, všechno je slyšet, ani chvíli nejsme sami, co máme dělat.“

„Přišli jsme na to, že si dopřejeme trochu soukromí tady v práci,“ pokračoval manžel, „už měsíc nám to vycházelo. Nic jsme nepoškodili, ani neumazali, byli jsme opatrní.“

„Vy vypadáte tak slušně a rozumně,“ navázala na manžela jeho paní, „a máte už taky léta, zkušenosti, takže jistě víte, jak chybí to lidské pohlazení, trochu té lásky.“

Brčko značně znejistěl. Vrátil jim občanky a začal se na ně dívat takovým otcovským, smířlivým pohledem. Na jednu stranu byl rád, že nešlo o žádnou sebevraždu a nemusí zase někoho odřezávat. Byl si ale vědom, že jde, vlastně o co jde? Nepovolený vstup do budovy? To asi ne, protože by je u vchodu bez povolení nikdo nepustil. Zakázaná činnost? Nedovolené laškování. Najednou nemohl najít kvalifikované označení jejich konání.

„Pane strážný, prosíme vás, pusťte nás ven, buďte tak hodný, my to tady už zkoušet nikdy nebudeme,“ uprošovala s pokornou tváří Brčka dopadená manželka.

„To vám můžeme slíbit,“ přidal se její manžel, „čestné slovo.“

„Dobrá, dobrá,“ přišel na nápad Brčko, jak z toho ven.

„Pojďte se mnou.“

Zhasli, zamkli a poslušně následovali Brčka do zadní části budovy na nádvoří, kde byla místnost pohotovosti vedle bočního vchodu pro vjezd a výjezd automobilů. Provinilce nechal stát před dveřmi.

„Počkejte tady,“ pokynul Brčko a sám šel do místnosti, kde byli ostatní. Šlo mu o to, že si nebyl jistý, jestli malér nerozšířili Mufna s Kolibou.

Jen vešel, bylo mu jasné, že už to vědí všichni. Jejich smích a poznámky, jejich zvolání a dotazy, jestli se nepřidal a neužil si taky, ho zarazily. Otočil se, a s pevným rozhodnutím odešel.

„Pojďte se mnou,“ tentokrát zavelel jaksi vztekle.

Zavedl je ke strážnici u výjezdu, pozdravil kolegu a vypustil manžele z budovy.

„Neděkujte, nechte si to na horší časy a zmizte. Hlavně to nikomu neříkejte!“

Manželé již na nic nečekali a dali se na spěšný únik ulicí k Florenci.

Brčko se vrátil zpátky mezi ostatní. Nadšení a zábava, se již zklidňovala, ale přesto musel Brčko vysvětlit, co se vlastně stalo a hlavně byli všichni zvědaví, kdo to byl. To Brčko neprozradil a vymluvil se, že jde o vysokého úředníka, člena KSČ a upozornil ostatní, aby se o tom nikomu nesvěřovali, protože by to mohlo být pro ně nebezpečné. Jeho upozornění vyslechli všichni pozorně a předchozí nálada tím značně ochladla. Zvítězila zkušenost nad opatrností.

Po dvou odříznutí a jednom přistižení měl Brčko sto chutí na ministerstvu skončit a nechat se přeložit třeba na nádraží Praha Střed. Jeho přání bylo splněno jen částečně.  Osožák Brčko, vlastním jménem Roman Bílinský měl v jeho případě štěstí. Skutečně na ministerstvu dosloužil. Nejen to. On skutečně dosloužil i u útvaru Ozbrojené stráže ochrany železnic. Ve službě totiž také nosil střelnou zbraň, a protože jeho rodiče emigrovali v roce 1949 do Rakouska, dostal po třídně politické prověrce padáka, jako nespolehlivý zaměstnanec.

V usnesení ÚV KSČ bylo uvedeno výslovně, že účelem prověření je očistit státní a hospodářský aparát od všech politicky nespolehlivých živlů a zabránit tomu, aby se nedostaly na jiná důležitá místa. V případě Brčka bylo postupováno velmi nekompromisně a důsledně.