Čipovaná reduktariánka (Homotchipus reductarianus)

 

Nechtěně a zcela náhodně jsem v mé oblíbené malostranské kavárně vyslechl rozhovor dvou dívek. Podle jejich debaty a notebooků, které měly na stolku, to byly asi studentky filozofické fakulty UK.

Zpočátku jsem příliš nerozuměl o čem se baví, ale když jsem zaslechl jejich slova o vegetariánství a veganství a spor o užitečnosti tohoto způsobu stravování, zpozorněl jsem. Sám jsem žádnou zkušenost v tomto směru neměl, spíše jsem znal vtipy, ale jaký je v tom rozdíl, jsem netušil. Jen jsem se jednou v hospodě dozvěděl, že i vegetarián jí maso a živočišné pochoutky, když se postí.

Podobným vtipem bych se u nich asi neproslavil, obě byly velice hezky oblečené, s moderními účesy, lehce nalíčenými rty, které jim dodávaly sebevědomí a svojí atraktivitou působily jaksi nepřístupně. Imponovalo mi i jejich vyjadřování s odbornými výrazy o způsobech stravování. O něčem takovém jsem nikdy neslyšel, spíše náhodou jsem občas v reklamách, nebo na internetu cosi postřehl o moderním, alternativním způsobu stravování. Netušil jsem, že je z toho taková věda.

Žasnul jsem, co všechno pomíjím, když mě vůbec nezajímá složení mé stravy a jak jsem vlastně ohrožen na životě, včetně zkrácení délky mého života. Reduktariánství prý dokonce zbavuje lidi pocitu provinění, že jedí maso. Jak je užitečná rostlinná strava, protože snižuje potřebnou plochu polí, spotřebu vody a taky ty skleníkový plyny.

Také jsem se dozvěděl, že jako reduktarián můžu jíst, na co mám chuť. Ale je nutno mít podrobný seznam toho, na co musím mít chuť.

Z rozhovoru jsem usoudil, že bych mohl být vegetariánem, který se nemusí úplně odříkat masa. To znělo sympaticky, omezit bůček, nadívanou kachničku, ale nezakázat si to. Reduktariánství je prý filozofie stravování, která živočišnou stravu omezuje, ale nezakazuje. Vida, jak si v životě dopřát a nezvyšovat skleníkové plyny na zeměkouli.

Probíraly také různé druhy diet, které vyzkoušely. Jedna z nich se ptala té druhé, kolik vážila, když začala a ona řekla že měla tři a půl kila. Tomu jsem, přiznám se, hned neporozuměl, až kdy se zasmála a řekla, že držela dietu od narození.

Nebavily se jen o jídle, ale i o svých přátelích. Ubral jsem trochu z jejich nepřístupnosti, když jsem slyšel otázku, proč se jedna z nich vyhýbá stále Karlovi, který za ní běhá jak pejsek. Její odpověď mě rozesmála a obě se na mě podívaly překvapeně, čemu se směju. No nesmějte se, když odpověděla, že Karel je děsný, a má rád dlouhé kotlety. Omluvil jsem se, že jsem se zachoval nevkusně, ale ta souvislost s Karlovou oblibou kotlet a jejím vegetariánstvím mi opravdu připadala směšná.

Když si uvědomily, že mluví dost hlasitě, a že je poslouchám, ztišily trochu svoji debatu. Přesto jim bylo stále dost rozumět.

  „Včera jsem měla problém,“ postěžovala si jedna z nich jménem Lenka, „u pokladny jsem naskládala nákup do vozíku, chci platit, hledám kartu, karta nikde, a v peněžence se krčila padesátikoruna s pětikorunou. Musela jsem tam nákup nechat.“

„Vidíš, já ti říkala, že bys už mohla mít taky ten čip,“ radila druhá, která se jmenovala Jitka.

„Prosím tě, a jak to platíš? Rukou? Nebolí tě to? Kde to máš, ukaž,“ zvědavě zpovídala Lenku, jak se to má s tím čipováním.

„No je to jednoduchý, podívej,“ položila před ní ruku na stolek a ukázala jí místo někde mezi palcem a ukazovákem, což jsem přesně neviděl, ale jen uslyšel.

„A to máš v tom celej banking?“ Nedůvěřivě se ptala Lenka.

„Jes, celej. Funguje to jako karta nebo mobil přes počítač,“ byla stručná odpověď Jitky.

„Já bych se toho bála,“ s jakýmsi odporem projevila Lenka svůj odmítavý postoj, „Zdeněk se včera v klubu vytahoval, že má pod kůži zavedenej malinkej čip a chytá přes šedesát televizních programů a padesát rádiových stanic. Když pohybuje hlavou vertikálně, tak si nastavuje hlasitost. když otáčí hlavou doleva nebo doprava, přepíná programy. Myslíš, že je to pravda?“

„No, znáš Zdeňka, je to vejtaha, ale o televizi jsem zatím nic neslyšela,“ znejistila Jitka odvážná tvrzení Zdeňka.

„Tak to bude asi houks,“ přisvědčila Lenka.

„Určitě, von je Zdeněk vůbec nějak vyšinutej pro normální věci,“ pokračovala Jitka, „když byl v neděli u mě, řekla jsem mu k té jeho dietě, aby se šel zvážit, že mu spočítám BMI. Řekla jsem mu taky, ať při vážení zatáhne břicho, že mu to váhu sice nesníží, ale uvidí, kolik váží. A on mi blbec rozšlápnul robotickej vysavač, co jsem dostala od rodičů.“

„Prosím tě,“ divila se Lenka, „co si dělala?“

„Vyhodila jsem ho, a řekla, že ta jeho zázračná dieta není nic jiného než čekání na zázrak.“

Až do teď jsem je trpělivě poslouchal a vnímal existenci jakéhosi mimořádného opatření, vpraveného do lidské ruky. Normálně lidskému oku neviditelného, ale vydávající jakési záření, nebo vlnění. Moje trpělivost spojená se zvědavostí mě přemohla.

„Promiňte slečno, dovolte abych se představil. Oskar Polák. Vy opravdu můžete zaplatit nějakým čipem, který máte vložený v ruce?“

„Těší mě, Jitka. Ano, můžu platit čipem, který mám vložený do adductor pollicis, vnitřního svalu ruky, ale platit mohu jen tam, kde mají příslušnou čtečku. Vás by to zajímalo?“

Zdráhal jsem se okamžitě projevit souhlas, ale kývnul jsem, protože se mi líbily její úžasné rty, které se jí při hovoru zvláštně chvěly.

Dotaz doprovodila úsměvem, který mohl znamenat souhlas i pochybný vtip. Z jejich debaty jsem byl totiž poněkud vyveden z míry.

„Není to nic složitého,“ trochu si mě odhadovala, „stojí to ale dost peněz. Jestli chcete dám vám emajl na firmu, kde mi to dělali. Oni si vás pozvou na pohovor a u nich se dohodnete.“

„Můžu se podívat, kde to máte,“ neudržel jsem svoji zvědavost.

Vysunula ke mně levé zápěstí a pravým ukazovákem si sáhla skutečně mezi palec a ukazovák.

„Jak vidíte, tady. Vlastně nevidíte, že jo.“

„Děkuju vám. Ten mail na firmu si vezmu. Budu si to muset rozmyslet, asi jako vaše kolegyně,“ odpověděl jsem zdráhavě.

„Neváhejte,“ doporučovala, „má to spoustu výhod. Vy také studujete?“

Trochu jsem zaváhal s odpovědí, ale nakonec jsem přiznal, že už nestuduji, ale přednáším. Naštěstí studentky potlačily svoji zvědavost a dál se neptaly. Navázáním rozhovoru s nimi debata nějak uvázla, Asi tím, že ve mně spatřovaly přednášejícího suchara, který je omezen na svůj obor a o filozofii stravování a čipování lidí nic neví.

Chystaly se k odchodu a čekali již jen na vrchního, aby mohly zaplatit. Nyní přišel vrchol mého poučení, když jsem ke všemu spatřil její něžnou, štíhlou ruku, nabízenou k polibku číšníkovi při odchodu, a on místo kavalírského políbení přiložil k jejímu hřbetu ruky něco jako mobil, uklonil se a odešel. To jsem byl téměř v transu. Ona tou rukou snad doopravdy zaplatila. Nebyla jen reduktariánka, ale opravdu i čipovaná. Spatřil jsem něco mimořádného, nebo jsem byl možná předmětem vtipu. Mimořádné to určitě bylo.

Zkusil jsem, jak by to fungovalo u mě. Při placení jsem také napřáhl ruku, jako ta studentka. Číšník přiložil podobně mobil ke hřbetu mé ruky, podíval se zběžně na displej a zůstal na mě nepohnutě zírat. Zeptal se mě, jaký typ čipu mám, nečekal na odpověď, ale opakovaně přikládal mobil, nebo co to bylo, k mé ruce. Nastal moment, který jsem nedomyslel. Jak se mám přiznat, že žádný čip v ruce nemám, že jsem to jen zkoušel, jestli si ze mě slečna neudělala legraci.

„Pane, je mi líto, ale asi máte zablokovaný účet. Musím vás požádat o zaplacení jiným způsobem. Budete platit kartou nebo keš?“

Tímto dotazem se mi ulevilo. Mám zablokovaný účet. Pokud mám zablokovaný účet, je jasné, že kartou nezaplatím také. Začal jsem se mírně, ale houževnatě potit. Přemýšlel jsem, kolik mám u sebe peněz, abych mohl zaplatit dvě stě devět korun. Protože jsem v poslední době všude platil kartou, ani jsem nevěděl kolik mám v peněžence v hotovosti.

„To se divím,“ řekl jsem s předstíranou lhostejností, „ráno jsem ještě platil,“ přičemž jsem se začal přehrabovat v náprsní tašce a hledat peníze. Podařilo se mi nalézt stokorunu a dvě padesáti koruny. V malé kapsičce jsem vyškrábl dvacetikorunu a pětikorunu. Byl jsem zachráněn. Zaplatil jsem keš a číšník dostal ještě skoro osmiprocentní dýško.

„Děkuji uctivě,“ uklonil se a s kyselým povinným úsměvem dodal, „měl byste si nechat účet restartovat.“ Myslím, že chtěl určitě ještě říct, a nosit s sebou více peněz v hotovosti, ale to byla jen moje domněnka.