Skandinávský discount
Příběh možná našince
trochu zesměšňující. Kdo zažil cenu kilogramu třešní v Aši, Brně a
v Čiernej při Čope za patnáct korun dvacet, ten se tomu divit nebude. Na
ceny jsme měli dokonce i centrální úřad. Dva typy fénu se prodávaly za stejnou
cenu po celé republice skoro dvacet let. Všechno bylo jednodušší a prosté.
Někdo by myslel, že chudší. Není tomu tak. Našinec byl vynalézavý a chytrý.
Doma. Venku ovšem často nepochodil a musel být poučen.
Nechme dumání a pojďme se
věnovat cestování. Pokračovali jsme v našem poznávacím zájezdu odpolední,
spíše podvečerní plavbou ze Stockholmu do Helsinek. Pro Švédy je plavba lodí
jednak nutností, jednak zábavou. Stockholm tvoří vlastně čtrnáct ostrovů. Nic
neobvyklého. Vlastní loď tam má skoro každý. My plavbu na moři prožíváme
poněkud jinak. Když jsme přijeli autobusem do přístavu a viděli tu obrovskou
loď m/s Cinderella společnosti Viking line, spatřili jsme desetipatrový barák. Obrovský
panelák, uvázaný lany tlustými jako klády. Zmocnila se nás předtucha, že
v těch stovkách okýnek se nutně musíme ztratit.
Čekala nás celonoční
plavba a nevycházeli jsme z překvapení, co všechno takový kolos ve svém
břichu má. Prostě všechno, co turista k životu potřebuje, na co si
vzpomene. Potřebujete masáž? Máte ji mít. Zastavily se vám hodinky? Chcete ženě
věnovat kytici? Chcete zkusit vířivku? Žádný problém. Vlastně ano. Velký.
Ztratila se Mařka. Mezi těmi obchody
Duty free. Stále byla pozadu a obdivovala i opékače topinek. Našli jsme ji
v úžasném obchodě plném barev Exclusive flowers. Fotografovala si zajímavý
interiér, a dokonce i nás. Její zájem o květinářství jsme chápali. Ve srovnání
jejího květinového kumbálku, nazvaného Jeunes fleurs, byl lodní shopflowers
jako tropický skleník proti květináči.
Nás
zajímala hlavně kajuta pro čtyři turisty, ve které jsme měli strávit noc. Místo
klíčů nám dali plastovou kartičku s číslem. Najít naší ložnici, přes
všechny informační značky, směrovky a plánky byla cesta bludištěm, labyrintem různobarevných
chodeb s mnoha schodišti a výtahy.
Jak jsme předpokládali,
hned po čekání u několika výtahů se Mařka opět ztratila. Čekali jsme na ni
v chodbě u toalet, v domnění, že si odskočila. Asi po čtvrthodině se
otevřel výtah proti šatnám a vystoupila z něho rozčílená Mařka
s vyčítavým pohledem:
„Prosím vás,“ ironicky
spustila, „kde se couráte, já už sem na vás u čísla 8705 čekala, a vy nikde. Vy
si tady bloumáte a já čekám jak blbec.“
To se hrubě nelíbilo
Karlovi, který se jí také ironicky zeptal:
„Jakou barvu měly ty tvoje
dveře s číslem 8705?“
„No dovol,“ odpověděla
pohoršeně, „jakou barvu. Ještě se ptej, jak to tam vonělo. Na to sem nekoukala,
důležitý je snad číslo, né!“
„Tak se rozhlédni,“
napomínal ji Karel, „tady je to žlutý, naše kartička je zelená, takže seš
vedle, ani nevíš, u jaké barvy si čuměla.“
Po chvíli hledání
v zeleném podlaží jsme naši kajutu našli. Když se podařilo dveře otevřít,
ukázala se klícka se dvěma palandami a půlmetrovou uličkou, zakončenou nočním
stolkem. Bez okénka. Zjistili jsme, že jsme vlastně ubytovaní pod hladinou
moře. Rozpažit nešlo, věšáčky byly na dveřích jen dva. Zachovali jsme se
s Karlem jako kavalíři, a zatímco se ženy převlékaly do nočního a uléhaly,
čekali jsme na chodbičce.
Nebyli jsme sami.
Chodbička byla plná kavalírů. Z kajut byly slyšet jen tlumené výkřiky a
pardóny, jak se ženy snažily vtěsnat na dolní lůžka. My jsme se částečně po
příkladu ostatních chlapů svlékli již na chodbě, a když jsme dostali povolení
ke vstupu, stačil jen mírně akrobatický cvik a byli jsme na horním lůžku. Co
bylo příjemné? Vzduch, čerstvý, chladný mořský vzduch, jako na otevřené palubě.
Spalo se nám velmi dobře.
Do Helsinek
se po moři trajektem ze Švédska, Ruska nebo Estonska připlouvá do jižního
přístavu nedaleko hlavního náměstí Kauppatori. Také náš autobus po vylodění
zůstal na rozlehlém parkovišti poblíž Tržního náměstí na konci parku Esplanade.
Lákadlo na turisty. Pro nás to byl naprosto neobvyklý pohled. Je to největší a
nejznámější tržiště v Helsinkách. Stará tržnice udržuje svoji tradici již od roku 1889. V Old Market Hall je k
dostání vše, včetně pro nás neobvyklých produktů, sýrů, ryb, měkkýšů, masa, zeleniny,
ovoce a pečiva. Překvapivý sortiment koření, kávy, čaje až oči přecházely.
Jenom těch suvenýrů a dárků, výrobků tradičních řemesel.
Před tržnicí
se tísnilo spousty stánků, kiosků a stanů, dokonce vyhřívaných pro příjemné
posezení s dobrou kávou. Největším překvapením pro nás byly stánky
s ovocem všeho druhu. Neuměli jsme si představit, jak se tady mohlo
prodávat ovoce, které dozrává mnohem později, nebo se tady vůbec pěstovat nedá.
Vidět pohromadě jahody, borůvky, angrešt, rybízy, červený, černý, bílý, banány,
pomeranče, blumy, nektarinky, jablka a další, která jsme ani neznali, na nás
působilo jako v čarodějné kuchyni.
Co nás
zaujalo nejvíce, byly třešně. Nádherné velké třešně chrupky. Třešní bylo na
platu zastřešeného stánku více druhů, ale chrupky byly nejlákavější. Ovoce bylo
přehledně vystaveno v lískách nebo košíčkách, všude byly cedulky
s cenovkami. Radost se podívat.
Mařka
chodila kolem stánku jak ohař. Co k Mařce celou dobu neodmyslitelně patřilo, byla její
šetrnost a počtářské záliby v oceňování člověčích požitků a potřeb. Okamžitě si
spočítala, že když si vybere ze všech možností tu nejlevnější bude spokojená.
Tehdy byla 1 FIM za pět korun čtyřicet. Obhlédla tři lísky, úplně stejných,
krásných, tmavočervených chrupek s různou cenou za kilogram. Ty cenovky
Mařku zaujaly. Na pohled úplně stejné třešně. Chrupky, krásné, kulaťoučké,
tmavě červené, úplně jedna jako druhá. Rozdílné byly ale ceny na štítkách.
Chvíli
váhala a pak se rozhodla. Přišla až k prodavačce, řekla helou a ukázala na
třešně ve třetí lísce. Současně ukázala rukama něco jako kříž v pohybu,
což mělo podle ní vyjadřovat, že chce půl kila třešní. Prodavačka, starší žena
s vlídným úsměvem, nabrala z třetí lísky pěknou hromádku do košíčku
na váze a chystala si sáček na tři kila.
To ovšem Mařka zastavila gestikulací rukou, jako když chce zastavit autobus.
Prodavačka
se na ni chvíli nechápavě dívala, a když Mařka začala stopovat nákup oběma
rukama, vysypala třešně zpět do třetí lísky. Dívala se na Mařku trpělivě
tázavým pohledem. Doposud se nákup odbýval jen mimikou. To Mařka již nevydržela
a spustila:
„Madam, já
chci půl kila, sakra, jak se řekne německy půlka, jó, halb, halb kilo třešní!“
Prodavačka
ukázala na první lísku, protože správně pochopila, že Mařka chce koupit méně
než tři kila a naznačila „Pfund?“.
Mařka
zakroutila hlavou a důrazně řekla: „Ne, né, žádnej fund, halb kilo, tady tyto!“
Ukazovala vytrvale zase na třetí lísku a přitom šmidlala polovinu prstu druhou
rukou, aby bylo jasné, že chce půl kila.
Prodavačku podivné
náznaky poloviny kilogramu sice rozesmály, ale neodradily od možnosti obsloužit
zákaznici. Pronesla několik vět, kterým nerozuměl nikdo z nás.
„Tak se na
to podívej,“ řekla rozzlobeně Mařka, „vona místo toho, aby mi prodala půl kila
třešní, tak se tomu směje.“
Do dohadů se
zapojilo několik okolo stojících zákazníků a začali si něco vysvětlovat
navzájem s prodavačkou. Manželka nevydržela a řekla Mařce, že si bude
muset asi koupit z té lísky tři
kila. Nesetkala se s pochopením.
„Ty si
dobrá,“ rozhořčeně odpověděla a na krku jí naskočila červená skvrna, „co bych
dělala se třema kilama. Mně stačí půl kila, ale nevím proč mi baba nabízí pořád
ty nejdražší. Vidí cizince, je to jasný, chce utrhnout nejvíc.“
Prodavačka
jí začala vlídným hlasem povzbuzovat a ukazovala na ovoce.
„Já ti
stejně nerozumím, ale co vidím, to vidím. Támhlety chrupky sou kilo za 40, a
tyhle za 30, a tyhlety za 26, tak mi tady nic nenaznačuj a tím prstem na mě
nešermuj.“
Z hloučku
lidí kolem se připojil elegantní starší pán a nabídl se pomoci. Zkoušel to
anglicky, ale nakonec se Mařky zeptal německy:
„Kann ich
dir helfen?“
Mařka k němu
vzhlédla s nadějí, jenže mu stejně nerozuměla. Opakovala stále odhodlaně
svoje halb kilo, halb kilo. Seriózní pán se obrátil na prodavačku a něco
s ní domlouval. Ta jen zavrtěla hlavou a ukazovala střídavě na lísky
s třešněmi. Přidala se ještě jedna paní a snažila se prodavačce něco
vysvětlit. Přitom ukazovala na Mařku a na třešně a usmívala se na nás. Bylo
vidět, že prodavačka s nimi nesouhlasí, čemuž dávala důraz
s pokyvováním hlavou.
Do té debaty
se vložilo několik další přihlížejících a napětí začalo vzrůstat. Vzrušení
začínalo dostávat zajímavý rozměr. Mařka stála již mimo stánek a skupinka se
již čile bavila s prodavačkou, aniž by se toho problému Mařka nějak
účastnila.
Manželka
přišla na řešení. Bylo jasné, že třešně byly nabízeny v tak zvané
množstevní slevě. Pro nás, vyrostlé v plánovitě řízeném hospodářství pojem
naprosto neznámý.
„Mařko,
prosím tě, kup z té prostřední lísky dvě kila a rozdělíme se. Teda, já ti
odsypu půl kila.“
To Mařka
rozhodně odmítla, protože by prý nešlo odhadnout, kolik je půlkila. Manželka to
myslela dobře, určitě by tak přišlo kilo levněji, než z první lísky. Podobně
se může úspěšně chovat nějaké obchodní konsorcium. Ne však Mařka. Další účastník
našeho zájezdu se snažil Mařce vysvětlit výhody většího množství ovoce, ale
zapletl to ještě více.
Překládal
dokonce z angličtiny poučení dalšího snaživého seriózně vyhlížející ho pána
v klobouku.
„Poslyšte mladá
paní,“ dával si vskutku záležet, aby rozčílenou Mařku uklidnil, „jestli si
ještě od maturity pamatuju, tak ten gentleman říkal, že se mýlíte. Ve vašem
případě jde prý totiž o jednorázovou, tedy nekumulativní množstevní slevu, tedy
noncumulative quantity discount, jak říkal. Patrně jde o znalce, vypadá jako
člen soudního dvora Evropské unie.“
„Podívejte
se, nemusíte se vytahovat s vaší maturitou,“ nedala se již zastavit mařka
ve svém svatém rozhořčení, „jestli de o slevu, tak ať mi daj blbejch půl kila a
ne tříkilovou hromadu. Tomu vašemu anglánovi chybí jen talár nebo uniforma.“
Manželka
navrhla, že by jí tedy dala kilo, to jde odhadnout lépe. Karel Mařce také domlouval,
a nakonec Mařka sice nerada, ale s nevolí souhlasila.
„Je to
stejně podvod a nespravedlivost,“ trvala na svém, „proč to tedy inzerujou, když
to není pravda.“
Zdálo se
tedy, že problém je vyřešen a vracely se s manželkou zpět ke stánku. Když se
rozhodly konečně nakoupit bylo poledne. Prodavačka kiosek mezitím zavřela a odešla.
S nespokojenou Mařkou, která stále opakovala svoje rozhořčení, jsme došli
k prezidentskému paláci a když nás potom autobus zavezl ke kostelu Temppelliaukion
kirkko, tam se uklidnila. V tom vznešeném chrámovém prostoru, vytesaném ve
skále, uzavřeném obrovskou měděnou kopulí, bylo slyšet úryvky ze symfonické
básně Finlandia od Sibelia, které hrála na varhany sympatická varhanistka.
Mařka zapálila svíčku a prohlásila:
„Vem čert
třešně, ale tohle stojí za každou slevu.“ Uklidnili jsme se i my a v parku
u pomníku Jeana Sibelia zaťukali na nehrající varhany ze šesti set svařených
trubek.
Žádné komentáře:
Okomentovat