Šerif.
Jestli na někoho ve škole nešly mrákoty
při slově matematika, tak byl buď zvrhlík, nebo mu to bylo fuk, že propadá a
školu nedokončí v řádném věku. Na mě mrákoty šly permanentně celý školní rok,
co si naši třídu vybral na výuku matematiky ředitel Schwarz. Vysoká, vzpřímená
postava, štíhlý až hubený, v jednořadovém černém sáčku, košile s motýlem, na
nose silné brýle. Jinak jsme ho oblečeného neviděli. Nikdy se neusmál, jeho oči
byly fakírsky pronikavé, že člověka až mrazilo. Jeho ukazovák, to nebyl prst, to
byl fleret, zapichující se do mozku právem útoku na planši.
Hodiny matematiky s ředitelem Schwarzem byly testy, kdo
vydrží déle. Většinou vítězil on, velký šerif, jak jsme ho tradičně nazvali, s
náhradní přezdívkou poděs. Již jeho vstup do třídy byl zážitek. On do třídy
nevcházel, on do třídy vletěl. Téměř současně s doznívajícím zvoněním po
skončení přestávky. Místo obvyklého
- posaďte se - když jsme všichni vyskočili do pozoru, již
cestou od dveří ke stupínku se zvednutým ukazovákem píchal na strnulé studenty
a skřehotavým hlasem křičel:
„Á minus bé na druhou! Á plus bé krát á minus bé!“ V rychlém sledu pak píchal prstem a chrlil ze
sebe vzorce. Když někdo neodpověděl okamžitě, ozvalo se jeho:
„Ha!“
Poté skočil do první uličky, rozpřáhl obě ruce a píchal
střídavě vlevo, vpravo a opět vykřikoval:
„Á na třetí plus bé na třetí! Druhá odmocnina z á na
druhou!“
Ještě si přidával a zrychloval, dával si záležet: „Á plus
bé, to celé na třetí!“
Tomu tempu nikdo nestačil, při přibližování k dalším
obětem se jich většina mimovolně přikrčovala, a čekala, že je jeho prst
propíchne. Čím dál častěji se ozývalo jeho vítězné: „Ha!“
U Veverkové zvolnil, byla to jeho favoritka. Jen lehce si
píchl ukazovákem do vzduchu a mířil spíše do rohu třídy, než na ni:
„Á na druhou krát á,“ řekl zřetelně pomaleji, aby ji
nevylekal. Odpověď byla snadná, ale přesto ji pochválil:
„Výtečně, konečně někdo s matematickým myšlením!“
Dlouhým krokem již ve stejném chvatném tempu pokračoval v
další uličce i zpátky kolem oken. Zdánlivě nečekal na odpověď, co řada, to
krok. Nezdržoval se při pomalých, nebo špatných odpovědích. Po matematické
rozcvičce se usadil za katedrou a zeptal se, kdo chybí, rychle něco napsal,
sklapl třídnici a začal překvapivě hodnotit.
„Chalupný, tak podle vás je á minus b, to celé na druhou,
á na druhou plus bé na druhou. To je zajímavé, pojďte nám to k tabuli
vysvětlit.“
Chalupný se kymácivým pohybem dostal na stupínek.
„No, Chalupný, napište na tabuli vaši odpověď, a pak to
zkuste opravit!“
„Meduno, neusmívejte se, hned budete mít možnost své
znalosti opravit také.“
„Ne, né, Chalupný,
tak jste to neřekl, zkuste si vzpomenout. Nebo raději napište rovnou správný
výsledek, ať tu nečekáme do soudného dne. Meduno, pojďte to Chalupnému
opravit.“
Meduna, viditelně rozechvěn, stál chvíli v lavici, pak
zakňoural:
„Prosím, Chalupný to má špatně!“
„Jistě, studente, opravte to prosím!“
„Voříšku, nekruťte hlavou a jděte to k tabuli opravit, Meduna se ještě neprobral!“
Voříšek zbledl, protože vůbec nevěděl, co tam má opravit.
Vstal lámaně z lavice, srazil se u stupínku s Medunou.
„Ty vole,“ zašeptal, „jak to je správně?“
„Nevím, tak tam něco napiš na druhou, a je to!“
„Jak páni studenti chcete řešit rozklad mnohočlenů, když
neznáte základní vzorce!“
„Horáková, jděte to těm odlehčeným hlavám vysvětlit!“
Horáková, známá šprtka, graciézně vstala a několika tahy
křídou vzorec doplnila a odtančila zpět do lavice.
„Posaďte se a buďte jistí, že vám ještě dnes tu vaši
algebru sečtu,“ s posunkem svého ukazováku vybídl ředitel tři matematické
antitalenty k odchodu do lavic.
„Pešek, co jste to zamumlal na vzorec á plus bé krát á
minus bé?“
Pešek vyskočil z lavice a zůstal stát s vytřeštěným
pohledem na ředitele.
„Tak co bylo, to vaše, á, á, á,“ zeptal se ironicky
ředitel, „někdo vám stoupl na nohu, nebo jste myslel, že máme hodinu zpěvu?“
„Prosím ano, totiž, prosím né,“ koktal Pešek a hluboce se
divil, jak si to říďa zapamatoval, když kolem něj přeběhl a nic na jeho
zablekotání neříkal. To bylo na jeho rozcvičce se vzorci nejzajímavější,
pamatoval si všechny odpovědi i mlčení, nebo zaváhání a pak to všem osolil.
Při hodině matematiky jsme museli být stále ve střehu,
stále připraveni na požadovanou odpověď. Zadal třeba výpočet nějakého
složitějšího vzorce, vyvolal k tabuli na začátek většinou Veverkovou, o které
jsme věděli, že zná všechno a všichni jsme museli do sešitu počítat současně s
ní.
„Stačí Veverková,“ přerušil náhle její počítání a zvolal:
„pokračuje Šulc.“ Veverková odběhla a k tabuli přišel Šulc. Vzal křídu a začala
rozpačitě psát. Po dvou řádcích se opět ozval ředitel: „Pokračuje Morávek!“ Morávka vystřídal Zedníček. Ten se u
výpočtu zarazil, se zoufalým výrazem bloudil po třídě, a kýváním bradou naznačoval
dotaz, jak dál. Žádné nápovědy se však nedočkal.
„Zedníček, sednout, pokračuje Veselá,“ mrzutým hlasem
naznačil Schwarz nespokojenost. Nakonec
to šla dopočítat Veverková, která opravila výsledek a byla opět pochválena.
Při tomhle způsobu počítání, dokázal zaměstnat celou
třídu, nikdo neunikl. Bohužel, někdy byli vyvolaní u tabule tak rychlí, že to
ostatní nestačili ani opisovat, natož, aby tomu rozuměli. Nejhorší bylo, že na
čísla na tabuli nebylo vidět přes postavu počítajícího, nebo se čmaropisná
čísla nedala rozluštit, a to se klepala většina oslovených. Zachraňovali to
Chalupný s Medunou a Voříškem, kteří postupný výpočet zvládali jen s nápovědou
a hlavně pomalým, loudavým krokem, když měli jít k tabuli.
„Voříšek,“ zvolával Schwarz, „vy jdete k tabuli, jako
když se jdete modlit do zákristie, trochu pohybu prosím!“
Vzorcové rozcvičky pokračovaly a stávaly se větší
hrozbou, protože byly stále složitější a náročnější na zapamatování. Desky
lavic se plnily vzorci, jednak vyrytými, jednak napsanými inkoustem. Posloužila
i zadní plocha opěradel židlí, dlaně, prsty, rukávy. Situace byla čím dál
napjatější, jen jsme nevěděli, jak si pomoci. Šprtali jsme, předříkávali vzorce
o přestávce na chodbě nahlas, jak při procesí na Svatou horu. Stejně jsme jeho
tempu chrlení otázek nestačili.
Jednoho dne přišla Jelínková s nápadem od svého bratra,
který studoval matematiku na univerzitě.
„Co kdybychom se šerifa zeptali na nějaký matematický
problém. Aby nám ho vysvětlil. Třeba ho tím od zkoušení zdržíme,“ navrhla
možnost, jak zmírnit úsilí ředitele dostat do nás matematické myšlení.
Její návrh byl okamžitě schválen. Jen šlo o to zajímavý
problém najít. Jelínková slíbila, že se bratra zeptá a něco přinese.
„Zeptat se šerifa ale musí někdo jiný, já mám trému,“
podmiňovala svou ochotu splněním slibu, že to sama nebude muset šerifovi
navrhnout. Bráška opravdu pomohl. Nejednalo se o žádný těžký matematický
problém. Spíše o kuriozitu, známou každému, kdo se o matematiku jen trochu
zajímal, natož našemu šerifovi.
Rozhodnutí, kdo se Schwarze zeptá, padlo vytažením kratší
sirky na Chalupného. Při jeho známých výsledcích a odpovědích to bylo dost
odvážné, ale zkusil to. Hned jak skončila rozcvička, přihlásil se.
„Prosím, pane řediteli, mohl byste nám vysvětlit, jak je
možné pomocí rozkladu mnohočlenů dokázat, že dvě se rovnají jedné?“
„Chalupný,“ podíval se překvapeně na studenta, „kde jste
k tomu zrovna vy, přišel? Váš zájem je opravdu mimořádný, u mě jste samá
nedostatečná a teď tohle. No dobrá, vysvětlím.“
V řediteli se zřejmě ozvala vnitřní pýcha. Dostal možnost
se předvést. Ukázat těm dutým hlavám, postiženým neschopností, zapamatovat si
základní matematické pojmy a vzorce, co je to logické uvažování a praktické
použití matematiky i v zábavné formě. Ješitnost mu nedovolila pokračovat v
obvyklém postupu vystřídání půlky třídy na jednom příkladu. Chopil se křídy a
začal na tabuli energickými tahy psát a chrlit ze sebe důkaz, že dvě se rovnají
jedné.
V mžiku na sedmém řádku podtrhl výsledek rovnice. Dvě, rovná
se jedna. Třída ani nedutala. Schwarz se otočil ke třídě s napřaženou rukou, ve
které držel křídu, řekl:
„Quod erat demonstrandum, je to jasné?“
Z lavic se ozvalo jakési pochvalné mručení, proložené
několika hlasitějšími souhlasy, že ano. Třída byla napjatá a čekala na
vysvětlení, protože výsledek byl naprosto nesmyslný a logicky nezdůvodnitelný.
„Vážení, váš souhlas dokazuje, že vám to jasné není a
nechali jste se pomýlit zdánlivě správným použitým postupem rozkladu mnohočlenu
při řešení rovnice. Ujal se bližšího vysvětlení, ukázal na moment, kdy se
podařilo dokázat logický nesmysl. Čas ubíhal a Schwarz opakovaně ukazoval na
to, že matematika je nádherná věda a že jí je možné i pobavit, a zábavným
způsobem zvýšit její oblibu.
Sympatické bylo, že se ten den nezkoušelo. Abychom
nezůstali nic dlužni výuce, připomněl nám na konci hodiny citát Alberta
Einsteina, že matematika je jediný skutečně zaručený způsob, jak se zbláznit.
„Této skutečnosti se u vás naprosto neobávám a jako
domácí úkol napíšete, jaká je podle vás nejnenáviděnější věta v matematice.“
Musel být svým vystoupením dojat, protože ze třídy odešel
i s křídou v ruce.
Žádné komentáře:
Okomentovat