Kupé
Blížil
se konec prázdnin, a mně nezbývalo než se vrátit zpátky do Brna. Do začátku semestru
sice ještě zbývalo času dost, ale podal jsem si přihlášku do přípravného kurzu teoretické
informatiky podle doporučení nového pana profesora, který nám měl v tomto
semestru přednášet. Problematika teoretické
informatiky mě velmi zajímala. Je to náročný obor s širokým rozsahem témat.
Na přípravku měly navazovat hned první semináře a semestrální práce. Ze
starších ročníků jsme se dozvěděli, že profesor docent Vaněk je přísný nekompromisní,
náročný, rád se poslouchá a je ješitný. Nesouhlasit s ním je sebevražedný
pokus. Věděl jsem, že studium nebude snadné.
Rozloučení
s tátou a sestrou bylo tradičně smutné. Jeho zdravotní stav se sice
zlepšil, dokončoval svoji knihu o problémech biomedicíny. Trápil ho nedostatek
pohybu a omezený styk s jeho přáteli, na který byl dříve zvyklý. Sestra mu
věnovala veškerý svůj čas a on jí naopak často pomáhal při její překladatelské
práci.
Na
Hlavní nádraží jsem přijel taxíkem před devátou hodinou, podle svého zlozvyku,
na poslední chvíli. Naštěstí byla u pokladen jen krátká fronta a jízdenku jsem
měl zakoupenou brzo. U tabule odjezdů jsem zběžným pohledem našel svůj rychlík přistavený
na druhém nástupišti. Prošel jsem v houfu spěchajících lidí ke schodům a
s kufírkem jsem vyběhl nahoru. Na nástupišti bylo živo, spousty
pobíhajících lidí se zavazadly, ženy s dětmi a plno křiku
s nesrozumitelným hlášením rozhlasu. Šel jsem kolem vlaku a vyhlížel,
jestli někde uvidím volné místo. Vlak byl plný. Nastoupil jsem do jednoho
vagonu, prodral se uličkou a na druhém konci vystoupil. Byl to obtížný výkon,
dostat se přes natěsnanou uličku, naplněnou propocenými těly s kufry, batohy a
košíky.
Vrátil
jsem se zpátky ke druhému konci vlaku, a ejhle, již přes okno bylo vidět, že je
u okna prázdno. Neváhal jsem ani chvilku, nastoupil a hned jsem se usadil do
prvního kupé. Do odjezdu bylo ještě asi sedm minut času. Byl jsem rád, že v kupé
budu sám. Nerad jsem cestoval s cizími lidmi. Zdvořilostní fráze a téma
počasí se mi protivily. Dlouho moje radost nevydržela. Vzápětí se v uličce
objevila poněkud objemná cestující, za ní těžce oddechoval štíhlý muž
s knírkem a děvče, spíše tedy slečna vzorně upraveného vzhledu anglické
lady z Cambridge.
„Je tu
volno?“ s úlevou se zeptala širokoplecí dáma.
Pochopil
jsem, že soukající se rodinka do dveří kupé budou moji spolucestující a nevrle
jsem odpověděl:
„No
prosím, jak vidíte!“
S větší nelibostí jsem snad ani nemohl dát najevo svoji nespokojenost. Když jsem si vzpomněl na přeplněný vlak, byl jsem rád, že budeme v kupé jen čtyři.
„Ještě,
že jsme to nezmeškali,“ vyslovil radostný pocit střízlík, který vypadal spíše
jako syn, než manžel, „vidíte, a tady je prázdný oddíl. Stačí jen trochu
systematicky hledat.“
„Dobrý
den,“ špitla slečna v dlouhé modré sukni a květované halence, „mohla bych
si sednout k oknu?“
Aniž
by čekala na odpověď, usedla proti mně a upravovala si záhyby na sukni
s vyboulenými koleny. Dva menší kufry a velkou brašnu zručně a
s jistotou hodila na police matka, zatímco otec zasedl do rohu
s napěchovanou aktovkou.
„Jede
to do Brna, že ano,“ rozvinula řeč starostlivá matka. Dívala se na mě zkoumavě,
okem samice chránící své mládě. Tušil jsem z jejího pohledu, že měří hlavně
mezeru mezi koleny mými a dcery. Nenápadně jsem se zasunul těsněji do sedadla.
„Ano,
jede do Brna!“ s jistotou jsem odpověděl.
Začala
vyndávat z kabely pečlivě zabalené balíčky housek se sýrem a šunkou. Než
mi stačila nabídnout, vstal jsem, že odejdu na chodbičku. Nabídnout stačila.
„Jen
se posaďte,“ řekla velmi vlídně, ale tónem nepřipouštějícím žádné odmítnutí, „a
vezměte si, jsou čerstvé a dobré.“
Tomu
se nedalo odporovat, ani společensky, ani ze zdravotních důvodů. Vzal jsem si
housku a chvíli ze slušnosti čekal, až dostanou ostatní a uctivě s úklonou
hlavy jsem poděkoval. Snědl jsem housku, ubrousek vhodil do odpadkového pouzdra
pod oknem. Přitom jsem se podíval na hodinky. Podle času měl vlak již odjíždět,
přesněji měl již deset minut po odjezdu. Vstal jsem a řekl nejistě:
„Asi
budeme mít zpoždění.“
Protáhl
jsem se kolem taťky, který si četl v nějakých skriptech a dokusoval přitom
druhou housku. Vyšel jsem na chodbu a šel na plošinu k záchodu. Zatajil
jsem dech a nechtěl věřit svým očím. Měl jsem před sebou pohled na prázdné
koleje, na nástupišti stál jen nádražák.
V tu
chvíli mi došlo, proč v tomto vagonu bylo prázdno. Byl to poslední vagon
vlaku, odjíždějícího na druhou stranu směrem na Smíchov, asi do Plzně. Trapas.
Tak milá paní, co teď s hodnou dceruškou a kliďasem tatíkem. Já je ujistil, že
vlak jede do Brna. Co si počnou. Tatík, i když střízlík, mě určitě zabije.
Takoví jsou nejhorší, neumějí se ovládat. Rozhodl pud sebezáchovy. Vrátil jsem
se do kupé, vzal kufřík a omluvil jsem se, že jsem pozván kamarádem, který mi
drží místo vedle. Spěšně jsem vyskočil z vagonu a upaloval po schodech
chodbou do haly zjistit, kdy mi jede další vlak do Brna. Kam jela ta oklamaná
rodina, jsem se mohl jen domýšlet.
Bylo
by správné jim to říci, ale jak by se zachovali? Matka byla při síle a razantní
chování nasvědčovalo, že by byla schopná zakročit velmi důrazně. Střízlík
vypadal sice nenápadně, ale ve vzteku dokáží být takoví lidé nebezpeční a
útoční. Od dcerušky bych nečekal žádný odpor, spíše vyčítavý pohled zklamané
duše beze slov. Strach. Byl to tedy strach z těch milých lidí a ženy,
která mi dokonce darovala obdivný pohled a poskytla občerstvení. Jsem padouch.
Odpoledne
jsem se plížil koridorem ke třetímu nástupišti a pozorně se rozhlížel, abych
rodinku náhodou nepotkal. Obával jsem se zbytečně. Bez problému jsem našel svůj
vagon a usadil se v kupé. Když zbývalo do odjezdu pět minut, byl jsem
přesvědčen, že v celém kupé budu sám. Podařilo se a mimo průvodčího do kupé
nikdo až do Brna nevstoupil.
Vyšel
jsem před nádraží a uvítaly mě první rozsvícená světla večerního Brna. Povečeřel
jsem naproti v KFCéčku a šalinou číslo 12
jsem dojel na kolej ve Veveří. Šel jsem brzy spát, abych zapomněl na trapný
příběh v Praze. Po několika dnech jsem již na událost z vlaku
zapomněl a věnoval jsem se přípravě na první přednášku, která se měla konat na
fakultě informatiky v Botanické.
Sešlo se nás tam kupodivu dost a všichni jsme se jen bavili o
zkušenostech starších studentů s přednáškami, ale hlavně o zkoušení a
zápočtech od pana profesora, docenta Vaňka.
Přednáška
byla určena do posluchárny 2 v levém křídle budovy D. V deset hodin
jsme již byli všichni usazeni a čekali zvědavě na příchod pana docenta. Byl
důsledný. Na minutu přesně vstoupil do místnosti, přišel za katedru a rozhlédl
se nahoru. Všichni jsme povstali a on mlčky pokynul rukou, jako když nám dává
rozhřešení.
Já
jsem ztuhnul a naskočila mně husí kůže. Nemohl jsem odtrhnout oči od pana
docenta, střízlíka z vlaku, před kterým, jsem se na nádraží ukrýval. Jeho
rozhřešení bych určitě v tu chvíli potřeboval. Seděl jsem v šesté
řadě na pravé straně, takže zatím jeho pohled tímto směrem nepadl. Začal jsem
se nenápadně přikrčovat a přemýšlel jsem, jestli by šlo nenápadně odejít. To
nešlo.
Pan
docent otevřel na katedře několik spisků, představil se a řekl:
„Abychom
se poznali, budu číst vaše jména, vy se mi ohlásíte a laskavě povstanete!“
Nečekal,
jestli jsme porozuměli a hned začal. Při prezenci jsem uslyšel i já své jméno.
Snažil jsem se vypadat pokud možno nenápadně a oproti ostatním jsem nevstal,
naopak jsem se při ohlášení spíše přikrčil. Moje jméno se ale ozvalo znovu a
pan docent zvedl hlavu výše a sundal si brýle. To už jsem věděl, že jeho
pozornosti neujdu a odevzdal jsem se osudu. Propadl jsem věčnému mlčení
nekonečných prostorů Pascala, které mě začaly děsit.
Žádné komentáře:
Okomentovat