Testudos

 

         Byl takový normální letní červencový den roku 1960, s teplotou blížící se 25 °C.  Náš šéf projekčního studia se s námi loučil důrazným napomenutím, že ten teletník pro JZD Buš chce mít určitě hotový, než se vrátí, jinak nebudou prémie.

         Inženýr Chmelík byl nejprve překvapen oznámením, že byl vybrán svazáckým výborem jako účastník Vlaku družby na čtrnáctidenní zájezd pro dva do Bulharska, konkrétně na Zlaté Písky u Varny. Protože si myslel, že je to odměna za úspěšné a náročné vedení svého oddělení, jeho sebevědomí narostlo. Cítili jsme, že nastane doba zvýšených nároků.  

         Makali jsme na teletníku usilovně, hlavně abychom mu dokázali, že i bez jeho přítomnosti a dohledu jde práce od ruky a termíny dokážeme splnit. Dokonce si v těchto čtrnácti dnech nikdo ani žádnou letní dovolenou nedovolil.

         Vrátil se zdravý, bronzově opálený a hned se dotazoval, jak vypadá projekt pro JZD Buš. Projevil svoji spokojenost, když zjistil, že je projekt hotový a má celou složku na svém stole. Svolal poradu, vytáhl ze šuplíku láhev Plisky a požádal Martu, aby všem nalila za úspěšně splněný úkol a na počest  jeho šťastného návratu.

         Při přípitku jsme se ho zvědavě a trochu závistivě vyptávali, jak to s tím Vlakem družby dopadlo a jak se tam u moře měli.

         „Prosím vás, jak jsme se měli?“ odpověděl poněkud zdlouhavě a skoro neochotně.

         „Řekne se Vlak družby,“ pokračoval, „ale ona žádná družba nebyla. Byl to opravdový zájezd, se vším všudy. Žádné bratření se nekonalo. Už na hranicích v Komárně náš vlak obstoupili vojáci, museli jsme sedět na svých místech, prokazovat se celníkům a pasové kontrole, všude samý ostnatý drát a protitankové zátarasy. Totéž, jenže navíc s tanky se opakovalo na hranici s Rumunskem. Při zastavení v Bukurešti bylo prázdné nástupiště u našeho vlaku uzavřeno. Nikdo nesměl vystupovat.“

         Odmlčel se a vypil plným douškem skleničku s Pliskou.

         „Jedině až v Bulharsku, když vlak zastavil v Kaspičanu, jsme mohli přes okno pohovořit, kupodivu rusky, se dvěma děvčaty, s kterými vyměnila manželka naše přebytečné čokoládové sachry za láhev vína. Stejně je brzy vojáci odehnali i s dětmi, které žebraly očka, sluneční brýle.“

         My jsme jen pokyvovali hlavami a skoro nevěřícně sledovali, jak vypadá naše bratření mezi národy tábora socialismu v praxi. Spokojenější jsme byli s historkami o ubytování na Zlatých Pískách v malých boudičkách po dvou, stravováním v hotelu, a hlavně koupáním v moři, které prý  bylo skutečně slané.

         Práce na dalších projektech pokračovala celkem úspěšně. Náš vedoucí, inženýr Chmelík chodil do práce nepochopitelně mrzutý a roztržitý. Po čtrnácti dnech na poradě přiznal, že má doma problém. Vytáhl ze šuplíku další láhev Plisky, poprosil Martu, která se hned chopila obsluhy.

         „Prosím vás, víte někdo, jak se starat o želvu?“ takovým zoufalým hlasem začal debatu. Všichni ztuhli, nejmladší Jitka si škytla.

         „Manželka dostala od jedné kamarádky, co s námi byla v Bulharsku, malou želvičku. Prý  ji doma mít nemůže a neví, co s ní má dělat. Dostala ji od místního doktora Velika, za tři manželovy bílé dederonové košile. Teď ji máme doma. Ani nevíme, jestli je to on, nebo ona. Jde o vejce. Aby nakonec ještě nesnášela vejce.“

         Tak na to jsme si všichni přiťukli, vypili do dna a povzdechli. Nikdo z nás želvy nechoval, ani o těchto milých zvířátkách nikdo nic nevěděl. Dokonce Marta se podivila, že želvy snášejí vejce. Katastrofa. Jak teď s vedoucím vydržíme.

         „Co je to za sortu,“ zeptal se odvážně statik Venda, „slyšel jsem, že některé jsou masožravé. To bych neriskoval, třeba budete mít jednou děti.“

         Na to se Marta nepatřičně uchichtla a nalila všem další skleničku. Lahev se povážlivě vyprazdňovala.

         „Já viděl želvu v jednom leporelu, které dostal náš Mireček od babičky. Želva plavala v moři. Kde ji doma máte vy, v koupelně?“ ozval se opatrně rozpočtář Knobloch.

         „Jestli je masožravá, to nevím, ale večer ji do koupelny zavíráme, abych na ni náhodou v noci nešlápnul.“

         „Já myslím, že by o chovu želv mohli něco vědět ve Zverexu. Tam mají veškerou havěť, hady, a určitě budou mít i želvy,“ velmi moudře navrhl Venda, za což sklidil vděčný pohled inženýra Chmelíka.

         Po třetím přípitku se lahev vyprázdnila a porada skončila.

         Následující dny se inženýr Chmelík po obědě z projekce často ztrácel z důvodů porady na vedení podniku. Starostlivý výraz se mu z obličeje neztrácel. Všichni jsme čekali, jak se jeho nevyžádaný domácí chov želvy vyvine.

         Náš kreslič Benda byl na svůj věk velmi iniciativní. Doplňoval si vzdělání večerním studiem na Střední průmyslové škole stavební a od jedné spolužačky získal za jednu choulostivou službu knihu o želvách. Školil i nás a přednášel u svého prkna překvapivé skutečnosti o životě želv a možnostech jejich chovu v domácím prostředí.

         „Byl bych zvědav,“ pronesl důležitě, „jestli šéf už vůbec ví, jestli má samičku, nebo samečka.“

         „Prosím tě Bendo, jak se to pozná,“ dotazovala se Marta nedočkavě, „vždyť jsou zastrčený v tom krunýři a kouká jim jen hlava a nohy.“

         „To je právě vono,“ stavěl se důležitě Benda, „u mláďat to zjistit nejde, nebo velmi těžko, ale u dospělých je to snadný, když se ví, jak na to.“

         „Asi to bude mít někde vzadu, na konci krunýře, že,“ snažila se napovědět kreslička Jiřinka, skromné, nevinné děvče, které se při tom mírně začervenalo.  

         „Jistě, správně Jiřinko,“ s úsměvem přisvědčil Benda, „je to vzadu, opravdu to tam je.“

         Jiřinka svou poznámkou podnítila všeobecnou zvědavost, kterou Benda s radostí začal uspokojovat. Vytáhl dokonce svou želví knihu a začal nám ukazovat co je to karapax, hřbetní část krunýře a plastron, spodní část krunýře, tvořeného štítky. Všichni jsme se kolem Bendy seskupili a on pečlivě ukazoval, že štítků je šest párů.

         „Podívejte se, jak jdou za sebou,“ pyšně se rozhlédl, jestli se všichni soustředěně dívají a pokračoval, „chytací, končetinový, prsní, břišní, stehenní a pozor, to je důležitý, šestý pár je anální. Tam je možné najít jeden ze znaků, jestli jde o kluka nebo holku. Kluci mají štítek rozdělený.“

         „No jó,“ ozvala se Marta, „abyste pánové vždycky neměli něco jinak!“

         „Důležitý je zadeček,“ nenechal se rušit Benda, „délka ocásku. Tady vidíte, že kluci mají ocásek delší, tlustší, zakončený trnem.“

         „To je celkem jasný,“ přidal svou poznámku projektant Bříza, „když uvážím skutečnost, že místo tělo na tělo, zde musí být krunýř na krunýři, vyžaduje to ocásek dosti prodloužený.“

                 Bendovu přednášku přerušil příchod inženýra Chmelíka. Pochopil, že projekce probírala důležitý problém, a tak se zeptal, co řešili. Přiznali, že Benda je poučoval o pohlaví želv, a možná, že by to mohlo zajímat i jeho. Přisvědčil, že by ho to zajímalo, protože si není docela jistý, jestli darovaná želvička je kluk nebo holka.

          „Manželka někde zjistila, že bulharsky se řekne želva kostěnurka. Mně to přišlo dlouhý, tak mu říkáme Kosťa. Doufám, že je to kluk. On na to dokonce poslouchá. Hele, držím pampelišku a zavolám Kosťo! Máte vidět, jak uhání ke mně.“

         „Já se vám divím, že je podle vás tak důležitý znát pohlaví,“ projevila svůj nesouhlas projektantka Musilová, „vždyť ty želvičky jsou tak roztomilý a nemotorný a děti je mají velmi rády. Mně by to bylo úplně fuk, jestli je to holka nebo kluk!“

         „Paní inženýrko, máte pravdu,“ připojil se Chmelík, „koupili jsme mu velký terárium s nahřívací žárovkou a prolézačkou. Na podestýlku a podložku pro krmení už si zvykl. Je to na něm vidět, jak zvědavě kouká a zvedá hlavičku.“

         Jak se měnila želva Kosťa, měnil se i inženýr Chmelík. Měnil své chování den za dnem. Jestli lze věřit klasikům, že teprve soužití se zvířátkem z nás udělá člověka, pak u Chmelíka mělo toto rčení plnou platnost. Byl sice stále náročný k plnění úkolů, ale byl shovívavý, vlídný a starostlivý a nikdy nikoho nešikanoval ani nesnižoval. Časem přikoupili Kosťovi partnerku a pojmenovali ji Nurka. Proto, aby bulharský název byl úplný, kostěnurka. Latinsky testudo.

         Jak dopadlo rodinné soužití Kosti a Nurky, jestli snesla vejce, jsem se již nedozvěděl. V roce 1968 jsme s manželkou úspěšně emigrovali přes rakouský Flüchtingslager Traiskirchen do Austrálie a žádné kontakty se již navázat nepodařilo. Přesto na partu z projekce rád vzpomínám, zejména když se podívám na našeho Kosťu, který běhá po zahrádce s vnoučaty na Seven Hills v Brisban.