Revoluční kvasnice

 

         „Například Honza, člověče. Na ministerstvu skončil. Už byl v důchodu za pár babek. Makal tehdy dál jako kontrolor plateb pojistného u zdravotní pojišťovny.  Taky jen tak na lehko, ale sedm litrů k penzi byly dobrý. Nakonec si ale polepšil.“

         „To bych řek‘ bláho, tenkrát to byly ještě peníze.“

         „Vyprávěl, jak se dostal ve Strašnicích ke špeditérský firmě. Parádní barák, zvonky s kamerou, dveře bez kliky, úplná pevnost. Byla to prej nějaká německá firma. Ohlásil se, dveře zabzučely a vešel. Hned za dveřma ho uvítala známá z ministerstva a bouřlivě ho uvítala. Asi byl dost známej, protože v prvním patře už ho zdravila fůra lidí z ministerstva, který znal."

         „Člověče, jak se tam tolik lidí z ministerstva dostalo?“

         „Počkej, hned uvidíš. Hned mu nabízeli kafe, panáka a začali se vyptávat. A von né, že se musí napřed ohlásit u ředitele. Na to se všichni rozesmáli, ženské tleskaly a ochotně mu ukázaly dveře velkého šéfa. Na jejich sešlém houfu byla vidět radost a očekávání další taškařice. Honza zaťukal a nečekal, byl tam skoro postrčen. Dveře se za ním zavřely a Honza ztvrdnul.“

         „Co se stalo, kdo tam byl?“

         „Ministr!“

         „Ministr? Neblbni, jakej ministr?

         „No ministr dopravy!“

         Honza prej koukal jak na zjevení. Říkal, že začal koktat, protože nevěděl, jak ho má pozdravit. Jak by si ho pozdravil ty, když ještě před pár týdny před ním smekal a zdravil čest práci soudruhu ministře!“

         „No jó,“ rozpačitě přisvědčil, „to bych byl asi taky vedle!“

         „Prej začal koktat, a vypadlo z něj ‚Čest‘!“

         „Ježíši, to je vůl,“ rozchechtal se Karel, „prosím tě co mu na to řekl?“

         „Neblbni a posaď se!“

         „To je tedy gól,“ uznale prohodil Karel, „to musel bejt Honza na větvi.“

         „To víš, že byl,“ pokývl hlavou a s trochou závisti v hlase pokračoval, „ten blbec, podle tebe, nakonec dostal nabídku, aby nastoupil do zastoupení té firmy v Hamburku.“

         „Vzal to?“  

         „Vzal!“ s pokýváním hlavou dodal, „vod tý doby už s náma na pivo nešel.“

         „No jó lidi,“ povzdechl si, „tenkrát to kvasilo.“

         „Bylo to docela snadný,“ přidal se, „stačilo sto tisíc, založit si eserko, najmout kancelář, zaměstnat sekretářku, vzít auto na půjčku a už si mohl jet natvrdo.“

         „To máš pravdu,“ rozpomněl se, „znal jsem jednoho u nás v domě. Byl to vnitrák. Propustili ho a dostal na odchodnou dvě stě tisíc. Založil si poradenskou firmu, zaměstnal sekretářku a vesele pokračoval. Měl všude fůru známejch, dařilo se mu dobře.“

         „My jsme měli v baráku instruktora obvodního výboru,“ přispěl svou vzpomínkou.

         „Chodil k nám často na schůze občanskýho výboru přednášet marxismus, to víš, starý soudružky si ho chválily. Dělal tehdy ředitele kulturního domu, to bylo něco. Patřilo mu k tomu asi šest kulturních středisek. Když to skončilo, vyhrál v aukci malý privatizace obchod s botama. Měl tam tři baby a přes noc se stal ze soudruha podnikatel. My jsme jen kroutili hlavou, jak k tomu přišel.“   

         „Byly to pionýrský doby. Kdo byl u lizu a měl příslušné kontakty, ostré lokty, měl se dobře, dokonce ještě lépe. To se to privatizovalo. Hele, stačilo třeba získat velkoprodejnu hutního materiálu v Suchdole, dát ji do zástavy bance proti půjčce, dluh nesplácet a peníze z půjčky investovat na další privatizaci a furt dokola.

         „Co dělala banka s prodejnou hutního materiálu?“

         „Co by, nabídla ji levně v aukci.“

         „To si ji ale mohl koupit i původní majitel!“

         „Jó, to mohl. Možná se to i stalo. Kdo v tom uměl chodit, ten se měl. Ten si mohl leccos dovolit.“

         „Prosím tě, už radši mlč, protože mě štveš!“

         „Čím tě štvu nádivko?“

         „Čím? Tak já ti to řeknu. Teď vidím, jak jsem blbej. Byl jsem jenom samý OF a hesla, a zatím jsem moh‘ bejt milionářem, kruci!“

         „To víš, teď je jiná doba. Například kvasnice jsou dražší o dvacet procent z důvodů zvyšování cen ropy a plynu.“